Archives

Author Archive for J.Kada

Deset dní strávených na treku Wonderland Trail okolo parádní sopky Mt. Rainier ve státě Washington v USA.

Mt. Rainier

Jeden z prvních výletů, který jsem naplánoval, když jsem začínal dávat dohromady zevrubný plán, kudy povede naše trasa po národních parcích USA. Stačil jeden pohled na mapu a bylo to jasné. Wonderland Trail je opravdu vyhlášený a rezervace kempů v divočině nezbytných pro absolvování treku, mizí mnoho měsíců před sezónou. To jsme však netušili. Ale vzdát to? To ani náhodou!

Dojedeme do Paradise do informačního centra a zjišťujeme naše možnosti. Kempy jsou opravdu rozebrané. Máme však štěstí na velmi ochotnou slečnu. Přes hodinu kombinujeme odkud vyrazit, kterým směrem okruh jít a do kterého kempu musíme každý den dojít. Se dvěma obchůzkami to nakonec klapne a máme trek rezervovaný. Deset dní okolo této sopky, která dominuje okolí a tyčí se to výšky 4392 m n.m.

První nástrahy

Následující den se tedy přesouváme k Mowich Lake, odkud vyrážíme. Odstavíme auto, zabalíme batohy na deset dní a po stezce okolo jezera zmizíme v lese. Po hezkém chodníčku přelezeme Ipsut Pass a serpentinami sestoupíme prudce dolů do krásného lesa rostoucího v údolí. Stále mírně klesáme až do kempu Ipsut Creek. Hezký a klidný kemp. Ráno pozvolna stoupáme lesem proti proudu Carbon River. Po pár kilometrech musíme odbočit na Northen Loop Trai, protože Wonderland je beznadějně plný. Překonáme řeku po mostě vytvořeném z kmene stromu a stoupáme k vysokým skalním stěnám Yellowstone Cliffs. Hodně nás zdržují vysoké borůvkové keříky obsypané plody. Projdeme okolo jezer přes Windy Gap a sestoupíme dolů do lesa a utáboříme se v kempu James. Následující den sestoupíme k řece White River, která si pro nás připravila výzvu. Není tu most. Řeka není moc široká. Jenže těch deset metru rychlé a studené vody, může být pěkně zrádných. Voda je zakalená a není možné odhadnout její hloubku. Jdu na to. Vody je po kolena a snaží se podrazit nohy. Příjemné to není. Na druhé straně shodím batoh a vracím se pomoci Evče. Vylejeme vodu z bot, vyždímáme ponožky a dalších patnáct minut hledáme stezku. Ta začne brzy stoupat a stoupáme nepřetržitě až k rozcestníku na Grand Park. Vylezeme z lesa a otevře se před námi veliká louka. Měl by tu být krásný výhled na horu Mt. Rainier, nyní jsou však tušit pouze obrysy a vše se utápí v hustém dýmu z velikých požárů, zuřících stovky kilometrů daleko. O několik kilometrů dál se opět napojíme na Wonderland. Výhledy odtud z hřebene musí být úžasné nebýt toho dýmu. Přenocujeme v nedalekém kempu Sunrise.

Strasti i slasti

Celkem brzy nás vytáhne slunko. Opět je vše zahaleno v dýmu. Začíná to být otrava. Sejdeme skrz les do kempu White River. Opět jsou tu všude upozornění, aby si lidé dávali pozor při brodění řek. Řeka za kempem je přemostěna kládou se zábradlím. Už nyní ráno však vlny omývají spodek klády. Dalších pár kilometru je příjemných skrz hezký les. Cesta ubíhá v pohodě až na vosí útok, kdy dostanu jedno žihadlo do lýtka. Bohužel dnes musíme opět využít alternativní cestu, protože kempy na Wonderland Trailu jsou beznadějně plné a nemáme šanci přejít tak dlouhý úsek na jeden zátah. Uhýbáme proto na Owyhigh Lake Trail. Vylezeme na kopec až ke stejnojmennému jezeru. Údolí svírají vysoké hřebeny a o kus dál se nám otevře pohled na Cowlitz Chimneys. Skalní útvary, které opravdu připomínají obludné komíny. Cestu lemují borůvkové keře obsypané plody. Klesáme několik kilometrů. Konečně se začne terén rovnat. Přejdeme několik krásných potoků a kousek za jejich soutokem se utáboříme v kempu. Vyrážíme se svítáním podél proudu Chinook Creek. Cesta rychle ubíhá, vlní se lesem a zdržují pouze vodopády, kterými se kocháme. Dojdeme k silnici, navštívíme Silver Falls a po Cowlitz Divide Trail stoupáme vzhůru na kopec, kudy vede Wonderland Trail. Stoupání je únavné. Noha mě pořádně pálí. Přelezeme přes kopec a klesáme opět až k silnici. Most tu překonává úzký a velmi hluboký Box Canyon, kudy protéká řeka Cowlitz. Noha mi otekla, bolí a přestává jít ohýbat. Pokračujeme k mostu přes Stevens Creek a poslední kilometr vzhůru do kempu Maple Creek. Sotva se tam doplazím. Zchladím nohu v potoce a odpočíváme.

Konečně okno

Když se slunko vyhoupne nad hřebeny hor, vyrážíme dál. Stoupáme vzhůru proti proudu Stevens Creek. Stoupání postupně nabírá na intenzitě. Dnes konečně není kouř a hora Mt. Rainier se ukazuje v celé své nádheře. Překonáme veliký sesuv půdy, před kterým cedule nabádaly k extrémní opatrnosti při překonávání. Nyní, když je sucho projdeme s opatrností v pohodě. Věřím však, že za silnějších dešťů může být tento úsek neprůchodný. Vylezeme na kopec a zajdeme si k jezeru Louise. Příjemná zastávka. Během chvilky tu nasbíráme plný ešus borůvek. Odbočujeme z trasy Wonderland a míříme k jezeru Snow Lake. Podle mapy to vypadalo jako krátká procházka po rovince. Je to však neustále nahoru a dolů po různých schodech. Mineme Bench Lake a o pár set metrů dál přicházíme ke krásnému jezeru Snow. Na vyhrazeném místě si postavíme stan a užíváme si odpočinkového dne. Koupel v ledové vodě je opravdu osvěžující. Jezero má nádhernou barvu a je obehnáno vysokou hradbou hor. Obejdeme jezero na protější stranu, a když povylezeme výš velkým suťoviskem, naskytne se nám úžasný výhled nejen na jezero, ale i na horu Mt. Rainier pokrytou spoustou ledovců. Konečně okno v sérii začouzených dní. Dnešek se opravdu vydařil a nocování na takovémto krásném místě je skvělá tečka za bezva dnem.

Když vylézáme ze stanu, slunko se již svítí na Unicorn Peak. Musíme kousek zpět okolo jezera Louise a pokračujeme dál k Reflection Lakes. V jejich hladině se krásně zrcadlí mohutná hora Mt. Rainier. Cesta dál kopíruje silnici. Dáváme se do řeči s místními a dozvíme se, že trek rezervovali více než dva měsíce dopředu a stejně museli hodně vybírat kempy a udělat pár ústupků, aby ho mohli jít. Navštívíme Narada Falls a rychle ubíhajícím sestupem dojdeme do Longmire. Oblíbené výchozí místo. Přehoupneme se pár set výškových metrů přes Rampart Ridge a klesneme k potoku Kautz Creek. Jeho přechod je trochu divoký. Cesta vede asi dvě stě metrů korytem po velkých balvanech. O kus dál už odbočujeme do kempu Pyramid Creek. Utáboříme se a jdeme omrknout potok. Už z dálky slyšíme hučení. Tohle na koupání asi moc nebude. Není. Z hory se dolů řítí zakalená a rozbouřená voda. Jihozápadní ledovce dostávají v těchto vedrech zabrat. Cestou zpět se alespoň napaseme borůvek.

Dřina pokračuje

Jelikož jsme se již dostali na západní stranu hory, trvá ráno slunku hodně dlouho, než na nás začne svítit. Pokračujeme dál. Dnešní den se opět krajina ponořila do hustého dýmu. Procházíme rozkvetlými loukami a sbíráme borůvky. Přelezeme přes kopec a klesáme k řece Tahoma. Podobně jako ostatní velké řeky, je i Tahoma v těchto vedrech spíš takový bahnotok z tajícího ledovce. Přes řeku je natažený asi sto metrů dlouhý lanový most, visící zhruba čtyřicet metrů nad rozbouřenou hladinou. Pěkně se houpe a příjemné to moc není. Za řekou se znovu drápeme přes les do dalšího kopce. Ve vyšších polohách les zmizí, otevře se výhled na horu s ledovcem Tahoma a stezka se změní v suťovou noční můru. Cesta je jasně vidět, ale jde se v tom špatně. Vylezeme na vrch Emerald Ridge. Zde jsme nejblíže ledovci a stezka se stáčí po hraně obrovského koryta vymletého kdysi dávno ledovcem. Dole jsou žlutočervené kameny kontrastující s šedou sutí. Nad tím visí ledovec, ze kterého vytéká s hukotem zakalená voda a v pozadí je hora Mt.Rainier jejíž vrchol se postupně ztrácí v hustém dýmu. Paráda. Pomalu sestupujeme dolů a utáboříme se v kempu South Puyallup River.

Pod dekou

Následující den je dým tak hustý, že je vidět sotva na kilometr. Do toho mlha. Přejdeme přes řeku a plazíme se vzhůru až k jezeru St. Andrews Lake. Nabereme síly a pokračujeme. Přehoupneme se přes kopec a klesáme ke kempu Klapatche Park. Kvůli dýmu nejsou žádné výhledy. Lze vytušit obrovskou dolinu, nad kterou se tyčí neuvěřitelné skalní útvary. Za tím je okem sotva rozeznatelná hora Mt. Rainier. Při hezkém počasí to tu musí být úžasné. Pokračujeme v klesání po zarostlé cestě skrz les. Slunko změnilo barvu. Svítí přes hustou vrstvu dýmu a je celé červené. Není to příjemné. Vydrápeme se nad les. O nějakých výhledech si můžeme nechat jen zdát. Je neuvěřitelně hnusně. Dnešní den se utáboříme v kempu Golden Lakes. Příštího rána vstáváme později a moc se nám nechce. Projdeme okolo jezer a v postupu nás zdržují borůvkové keře. Klesání k Mowich River je nekonečné. Skoro hodinu k ní klesáme po té, co ji v půlce kopce zaslechneme hučet hluboko pod námi. Konečně řeka. Nejdřív překonáme její jižní větev a o pár set metrů dál i severní. Za řekou začíná stoupání. Náš poslední kopec. Asi pět kilometrů funíme do kopce. Pořádná dřina. Konečně nad sebou mezi stromy zahlédnu stan a o chvilku později už stojíme v kempu u Mowich Lake. Je už odpoledne, a tak zde strávíme ještě jednu noc a odpočneme si, než vyrazíme na další cestu.

Wonderland Trail je opravdu krásný trek okolo nádherné sopky. Při takovémto stylu cestování, jakým jsme projížděli parky USA, není možné čekat někde několik týdnů na lepší počasí.  Už takto jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme dokázali zarezervovat kempy podél celého treku. Během deseti dní na treku jsme měli pouze dva dny bez dýmu. Během této krátké chvíle jsme však měli možnost okusit něco málo z té nádhery, kterou se lze kochat během celého treku za hezkého počasí. Rozhodně doporučuji zařadit na seznam míst k navštívení při cestě po parcích USA.

 

American dream

Další ze splněných cestovatelských snů. Tři měsíce cestování po národních parcích USA. Na vlastní oči vidět a navštívit místa, dosud mi známá pouze z filmů a knížek. Byl to opravdu neskutečný pocit, dívat se na obří skalní stěny v Yosemite Valley, procházet se mezi nejvyššími stromy světa v Redwood NP, cítit spalující sluneční žár v Death Valley, nebo se potit při výstupu z Grand Canyonu.  Každému, kdo má podobnou touhu spatřit tyto krásná místa, radím, vyrazte. Stojí to za to.

North Cascades

Naše první zastávka na cestě po národních parcích USA. Severní Kaskádové pohoří leží ve státě Washington. Jedná se o park plný vysokých hor pokrytých ledovci, řek modelujících údolí, krásných jezer a hlubokých lesů, kterými se potulují velké šelmy.

Ačkoli jsou hory zahalené v hustém kouři z mnoha požárů, zuřících na území Spojených Států, vyrážíme na několik dnů do hor v naději, že se situace zlepší.

Okruh přes Devils Dome je celkem dřina. Cesta podél Ross Lake je moc pěkná, ale vystoupat od jezera na vrchol Devils Dome si vyžádá téměř celý den chůze. Vedro je ubíjející a vody po cestě není mnoho. Vrchol nabízí krásná místa na stanování a parádní výhledy po okolních horách a na protější Jack Mountain, pokrytou sněhem. Dalšími krásnými místy pro táboření jsou Devils Park a McMillan Park.

Přestože jsou hory většinu času zahalené v dýmu, naskytne se nám i několik výhledů s čistým vzduchem.

Mt. Rainier

Nádherná hora, po které stékají ledovce. Vydáváme se na Wonderland Trail. 150 km dlouhý trek okolo hory. Parádní trasa překračuje hluboká údolí vymodelovaná ledovci nebo vymletá řekami a šplhá vysoko k ledovcům. Trek je na sezonu beznadějně naplněný už několik měsíců předem. Zkoušíme štěstí v informačním centru v Paradise a asi po hodině kombinování, který kemp po cestě využít, se nám podaří Wonderland Trail rezervovat pouze se dvěma obchůzkami. Ačkoli byla krajina většinu času zahalená v kouři z velkých požárů, byl trek parádní.

Podrobnější info zde

Crater Lake

Jezero vzniklé po zhroucení sopky Mazama. Poté, co původně téměř čtyři tisíce metrů vysoká sopka vychrlila svůj obsah a nemělo ji co podpírat, zhroutila se sama do sebe a vytvořila veliký kráter, který se časem naplnil vodou. Jezero nemá žádný přítok a je napájeno pouze deštěm a rozpuštěným sněhem. Díky tomu je tak nádherně čisté. Průzračnost vody činí neuvěřitelných 44 metrů.

Po obvodu kráteru se nalézá spousta lehce dostupných vyhlídek, odkud lze tuto nádheru obdivovat. Jedna z nejlepších vyhlídek je na vrcholu Garfield Peak (2454 m n.m.), který leží necelé tři kilometry od parkoviště v Rim Village.

Krásným místem nedaleko kráteru je Pinnacles. Špice trčící ze dna malého kaňonu. Jde o fosilní fumaroly, kterými kdysi unikaly horké plyny a díky erozi dnes stojí osamoceně. Nejlepší dobou pro návštěvu je chvilku po východu slunka, kdy jsou krásně nasvíceny.

Redwood National and State Parks

Rezervace se skládá z národního parku Redwood a státních parků Del Northe Coast, Prairie Creek a Jedediah Smith. Jelikož mám rád stromy a lesy, byly pro mě procházky mezi nejvyššími stromy světa (sequoia sempervirens) opravdovým zážitkem.

Za návštěvu určitě stojí Fern Canyon, ležící kousek od pobřeží. Krátký kaňon, jehož kolmé stěny jsou obrostlé kapradinami.

Lassen Volcanic

Ani jsme moc nevěděli, co od tohoto parku čekat. Z původně plánovaných dvou dnů se nakonec stalo pět. Za návštěvu určitě stojí Cinder Cone. Kráter je sice skoro na druhé straně parku než my, ale cesty k němu nelitujeme. Štěrkový kužel, na který když se vyšplháme, můžeme si obejít kráter a obdivovat Painted Desert a lávová pole pod námi nebo se kochat pohledem na vzdálený Lassen Peak.

Na tři dny pak vyrážíme prozkoumat park směrem k Devil Kitchen, což je geologicky aktivní místo, kde to hraje všemi barvami, všude to syčí a bublá a ve vzduchu je cítit síra. Navštěvujeme i veliké horké jezero  Boiling Spring Lake.

Nemáte-li tolik času, navštivte alespoň Kings Creek Falls nebo Sulphur Works.

Výstup na Lassen Peak jsme si nemohli odpustit. Šesti set metrové převýšení od parkoviště dává zabrat, ale stoupá se po upravené stezce a odměnou jsou nám nádherné rozhledy po celém parku.

Mono Lake

Nečekaně hezká a zajímavá zastávka před Yosemite NP. Zajedeme k South Tufa, prapodivným útvarům „vyrůstajícím“ z jezera. Jde vlastně o jakési krápníky, vytvořené díky vápencem prosycené spodní vodě probublávající vzhůru. Voda jezera už dávno ustoupila a krápníky nyní trčí z vody a vytváří jednotlivé jehly, ale i mohutné stěny. Jezero samotné je slanější, než mořská voda.

Za návštěvu stojí i Panum Crater, odkud jsou hezké výhledy na jezero Mono.

Yosemite

Ikona při cestování po národních parcích USA. Získáváme permit a na šest dní vyrazíme prozkoumat zdejší krajinu. Nejsilnější dojem na mě udělala návštěva North Dome, kde se více než kilometrová skalní stěna Half Dome tyčí přímo proti nám. Navštívíme Eagle Peak a El Capitan a pak slezeme o kilometr níž do Yosemite Valley. Po Misth Trail vystoupáme okolo Vernal Fall a Nevada Falls znovu nad údolí. Výstup na Half Dome je celkem náročná věc. Při vyřizování permitu pro výstup na Half Dome v infocentru tvrdí, že jde o normální turistickou cestu. Poslední výstupový úsek bych však klasifikoval jako ferratu obtížnosti C/D. Za návštěvu však určitě stojí, stejně jako dál pokračující Little Yosemite Valley. Yosemite jsou prostě nádhernou oblastí plnou skal, hlubokých údolí, vodopádů a krásných jezer.

Podrobnější info se připravuje 🙂

Kings Canyon/Sequoia NP

Sousedící národní parky v pohoří Sierra Nevada známé především díky Sekvojovci obrovskému (Sequoiadendron giganteum), který zde roste. Jde o nejmohutnější stromy na Zemi. Mezi ty nejznámější patří General Grant a General Sherman.

Za delší zastávku určitě stojí oblast Giant Forest.

Death Valley

Horko je zde opravdu ubíjející. V noci nechce teplota klesnout pod 33°C. O spánku, natož o odpočinku se nedá moc mluvit. Zajedeme do odlehlé části, podívat se na Racetrack Valley. Vyschlé rozpraskané jezero s prapodivnými „putujícími“ kameny. Balvany nejrůznějších tvarů se pomalu pohybují náhodným směrem a zanechávají za sebou ve vysušeném a rozpraskaném dně svoji stopu, odkud „přišly“. Do údolí však vede krkolomná cesta a určitě doporučuji vůz s náhonem všech kol.

Projedeme si Artists Drive. Jednosměrnou cestu, vlnící se mezi skalami pod horami a s pěknými vyhlídkami. Mezi nejlepší patří asi Artists Palete. Erozí rozrytý svah, hrající nejrůznějšími barvami. Bílá, fialová, červená, zelená… Opravdu jako paleta nějakého umělce.

Procházka k solnému jezeru Badwater Basin okolo poledne je skoro šílenství. Nejnižší místo v USA. Je 85 m pod hladinou moře. Asi kilometr vzdálená solná pláň jezera se leskne v slunečním světle a oslepuje oči. Solné krystaly vysrážené na vysušeném jezerním dně vytvářejí krásné útvary, podobné včelímu plástvi.

Joshua Tree

Park nese název po zvláštních stromech, které zde rostou (Yucca brevifolia). Roztroušené skály a balvany dodávají místní krajině osobitý ráz. Mezi nejlepší zastávky patří Cholla Cactus Garden. Pláň pokrytá velkými kaktusy. Pozor na ně! Trny mají jakési zpětné háčky. Jakmile se vám někde zabodnou, je velice bolestivé dostat je ven. Krásné jsou také Skull Rock a procházka okolo mezi skalami a  Hidden Valley s oblastí plnou velkých skal.

Grand Canyon

Řeka Colorado je neskutečný umělec a vytváří asi nejznámější kaňon na světě. Když jsme poprvé přišli na okraj kaňonu, tak i přesto, že jsme věděli co čekat, bylo to neuvěřitelné. Ta obrovská rozloha a hloubka, různé věže složené z milionů různě barevných vrstev. Nádhera. V sezóně je po silnici na hraně kaňonu provozovaný zdarma shuttle bus. Využíváme jeho služeb a projedeme si západní část Rim Trailu směrem na Hermits Rest. Cestou je devět vyhlídek a na každé se chvilku zdržíme, nebo se mezi některými vyhlídkami projdeme.

Nemůžeme si odpustit ani sestup do kaňonu. Vyrážíme následující den brzy ráno z Grandview. Stezka vede strmě dolů po stěně kaňonu a klikatí se dál až k útesu Horseshoe Mesa. Jak sestupujeme níže, znatelně se otepluje. Odsud zdola získává kaňon zcela jiný rozměr a připadáme si naprosto maličcí. Přestože jde o celkem náročný výlet, rozhodně za to stojí.

Podél kaňonu je spousta vyhlídkových míst a bylo by chybou je vynechat. Za návštěvu stojí i kamenná rozhledna Desert View.

Glen Canyon

Po Grand Canyonu a Yosemite jsem si nebyl jistý, jestli na mě ještě něco udělá takový dojem. Udělalo, a ještě mnohem větší. Hned první zastávka při příjezdu. Horseshoe Bend. Do zelena zbarvená řeka Colorado zde vymlela hluboký kaňon, obtéká veliký útes a vytváří zatáčku o 270°. Sytě žluté skalní stěny, protkané červenými částmi, září na slunku a kontrastují s tmavou barvou řeky, plynoucí dole.

Následující den vyrážíme na kajaku z přehrady Powell a pádlujeme do spodní části Antelope Canyonu. Ten se nám postará o zatím nejsilnější zážitek z dosavadní cesty. Už samotná plavba do útrob kaňonu je zážitek. Po pár kilometrech kajak odstavíme na malé pláži a pokračujeme dále vzhůru mezi skalní stěny. Kaňon se postupně zužuje, vytváří spoustu zákrut, malebných zákoutí a je plný nejrůznějších tvarů a barev. Je to nádhera, umocněná tím, že jsme v této tolik navštěvované oblasti zcela sami. V klidu si užíváme a obdivujeme krásy kaňonu až k nejvzdálenějšímu bodu a tím je vysoká skalní stěna, která cestu uzavírá. Z kaňonu se vracíme zcela nadšení. 

Zajdeme si také na oficiální prohlídku Lower Antelope Canyonu. Jak se dalo očekávat, byly zde hromady lidí. Ve skupině je maximálně patnáct lidí. To je však jedno, protože skupiny jdou těsně za sebou, jako by byla jedna. Kaňon je opravdu nádherný, plný úzkých zákrut a vodou vymletých zákoutí. Podle intenzity dopadajícího slunečního světla se na stěnách kaňonu mění barvy a vytváří úžasné divadlo. Díky velikému množství lidí je prohlídka celkem šílený zážitek. Náš průvodce je však velmi dobrý a dokáže nám vytvořit trochu prostoru na pořízení fotek.

Navajo

Cestou do Monument Vally nestíháme a jedeme na free camping po cestě. Nedávám pozor a moje šílená navigace mě stáhne z rychlostní silnice na štěrkovou cestu, plnou hlubokého písku. Několikrát navigaci cestou prokleju. Když však dorazíme do kempu, tisíckrát se jí omluvím. Kemp je parádní a kousek odtud jsou Betatakin Ruins. Zachovalé zbytky indiánské vesnice ve velikém kaňonu pod obrovským převisem. Nejdříve si ji prohlédneme z vyhlídky na okraji kaňonu a druhý den se vydáváme na prohlídku přímo do vesnice. Je to možné pouze v doprovodu průvodce. Kupodivu jsou prohlídky zdarma. Prohlídka trvá zhruba tři hodiny a zavede nás dolů do kaňonu pod převis, pár metrů od ruin vesnice. Teprve zde dole můžeme obdivovat, v jak ohromném portálu je vesnice vybudována. Kromě zbytků domků si zde můžeme prohlédnout i nástěnné malby původních obyvatel.

Monument Valley

Už z dálky vidíme neuvěřitelné skalní věže, známé z mnoha westernů, tyčící se k obloze z velikých plání. Při příjezdu blíž se nám naskytne nádherná podívaná. Rovná pláň se táhne až někam k obzoru a tu a tam z ní trčí obrovská skalní věž. Je to úžasné, co dokáže voda a vítr vytvořit, pokud má k dispozici dostatek času. Vydáváme se autem na okružní jízdu skrz Monument Valley po prašné cestě. Navštívíme každou zastávku a vyhlídku, proplétáme se mezi věžemi a stejně je těch dvacet pět kilometrů málo.

Zion

Už samotný přesun od Glen Canyonu do Zionu je vyhlídková jízda. Neustále míjíme barevné kaňony a skalní stěny, nebo vedle cesty trčí skalní věže. Když vjedeme do parku Zion, můžeme si hlavu ukroutit a nevíme, kam dříve koukat. V infocentru náhodou narazíme na hezký obrázek. Subway. Zjišťujeme, kde se toto místo nalézá. Ranger nám jen řekne, že někde tady, a mávne přitom rukou nad půlkou mapy. Taky nás informuje, že potřebujeme permit. Ve Wilderness office získáme permit a řeknou nám pouze, kde si máme odstavit auto. Prý je to složité na navigaci a musíme si koupit popis trasy. Jsme velice zvědaví na toto utajované místo.

Asi pět kilometrů se proplétáme vzhůru kaňonem proti proudu potoka Left Fork. Oficiální cesta tu opravdu nevede, ale vyšlapané je to tu dost, aby se dalo bez problémů projít. V půlce cesty zaslechnu kousek od sebe charakteristický zvuk. Metr ode mne se plazí veliký chřestýš a chřestěním dává důrazné upozornění na svou přítomnost. Ke konci cesty se stěny hlubokého kaňonu přibližují, stále více se kroutí a jdeme už jen korytem potoka vodou. Obejdeme zatáčku a spatříme Subway. Opravdu krásné. Spodní část kaňonu vytváří téměř tunel a stěny jsou vypouklé jako vlny. Ve dně jsou vymleté hluboké „hrnce“ plné vody. Odražené slunko krásně barví stěny kaňonu do nejrůznějších barev. Sice za další zatáčkou musíme s průzkumem skončit, přesto ta cesta za trochu námahy stála. Kaňon lze projít celý z jeho horního konce a vynořit se zde, je k tomu však zapotřebí vybavení pro canyoning.

Narrows v horní části kaňonu Zion je snad povinnou návštěvou pro každého, kdo tento národní park navštíví. Dopravu do horní části kaňonu zajišťuje shuttle bus, vyrážející od informačního centra. Dál vede jednoduchý chodník. Chodník po necelých dvou kilometrech končí. To se však nedá říci o většině návštěvníků. Nejdříve jsem si kalnou vodu řeky vysvětloval tím, že se vyplnila předpověď a někde proti proudu prší. Když však vidím davy lidí, brodící se proti proudu vzhůru do kaňonu, je vše jasné. Řeka se vlní jak had a kaňon zde opravdu vytváří úžiny. Někde je široký pouze deset metrů, což je při hloubce sto a více metrů opravdu impozantní. I v horkém počasí je zde chladno a voda celkem studená. Hlavně, když k tomu připočteme fakt, že ve vodě nachodíme klidně několik kilometrů. Krásně tvarované skalní stěny však za každou zákrutou nabízejí jinou podívanou a je velmi těžké se po chvíli brodění otočit a vrátit se.

Dalším nádherným místem je Observation Point. Šestikilometrovým výstupem s převýšením přes šest set metrů se po stěně kaňonu, skrz skály prořízlé hlubokými roklemi a po stezkách zasekaných do strmých stěn, dostáváme na vyhlídku. Vyhlídka nabízí nádherný pohled na kaňon Zion, vysoko nad meandrem Big Bend řeky Virgin, která obtéká skalní ostroh Angels Landing. Opravdová nádhera.

Red Canyon

Krátká a překvapivě krásná zastávka na cestě do Bryce Canyonu. Silnici lemují skály rudého pískovce, ale když popojdeme po treku kousek dál od silnice a nabereme výšku při překonávání nízkého hřebene, pak teprve můžeme naplno ocenit krásu zdejší krajiny. Červený pískovec zde vytváří skalní stěny, do kterých eroze vrtá různá okna, nebo je rozkrajuje na jednotlivé věže, připomínající zkamenělé sněhuláky či figurky jakési obludné šachovnice. Kam až oko dohlédne, všude je rudá půda a skály. Sedmikilometrový okruh přes Castle Bridge Trail a následně po Buckhorn Trail s výstupem na vyhlídku stojí za návštěvu.

Bryce Canyon

Zajímavá oblast, kde se přes den pečeme na slunci a v noci mrzne. Vyhlídky Inspiration Point, Sunset Point a Sunrise Point na hraně kaňonu nabízí nádherné výhledy na Bryce Amphitheater, plný skalních věžiček. Komu to nestačí, může sestoupit do kaňonu a projít se přes Queens Garden.

Postupně se vytrácí dřívější rozmanitost mezi parky, a tak se posouváme dál.

Capitol Reef

Tento park jsme původně chtěli jen profrčet. To by však byla veliká škoda a jsem rád, že k tomu nedošlo. Navštívili jsme Great Wash, což je parádní kaňon. Rozhodně nevynechte skalní bránu Hickman Bridge, určitě navštivte skalní kresby původních obyvatel.

Co si však nenechte ujít v Capitol Reef, je sto deset kilometrů dlouhý okruh po štěrkové cestě do Cathedral Valley, se všemi zastávkami a vyhlídkami. Z toho jsem byl opravdu nadšený. Překrásná krajina plná barev, skalní věže opravdu připomínající katedrály jak tvarem, tak velikostí. Vyhlídky na skalní útesy a pouště. Nádhera.

Canyonlands

Jako bychom se znovu octli u Grand Canyonu. Jen trochu menším. Vysoké útesy, skalní věže a dole meandrující široká řeka, modelující kaňon. Zajedeme se podívat na Upheaval Dome, což je kráter, vytvořený dopadem meteoru.

Z vyhlídky Grand View na hraně kaňonu máme na jedné straně řeku Green a na straně druhé Colorado. V dáli jsou vidět Needles, skalní věže v jižní části parku. Hezká zastávka je s výhledem na Candlestick Tower. Povinná zastávka je ovšem Mesa Arch. Skalní brána, skrz kterou je výhled do kaňonu řeky Colorado.

Chceme se ještě zajet podívat do kaňonu. Využíváme k tomu Shafer Trail. Úžasnou prašnou cestu, vlnící se dolů po skalní stěně. Úzká silnice s parádními výhledy, kdy pod sebou máme stovky metrů útesu. Zážitek je, vyhýbat se s protijedoucími auty. Z vyhlídky Gooseneck na hraně útesu, která se rozpadá v jakési obří kamenné houby, je krásný výhled na zelenou vodu řeky Colorado, vytvářející zde veliký meandr.

O kousek dál ještě navštívíme krásný kamenný most Musselman Arch, dlouhý asi padesát metrů.

Archies

Projíždíme městem Moab do parku Archies. Z temné oblohy se spustí přívalový liják a okolní krajina zmizí za stěnou vody. Během chvilky se z okolních skalních stěn spouštějí první říčky a vodopády. Silnice je brzy na některých místech i půl metru pod vodou. Není divu, že jsou tyto přívalové deště tak nebezpečné, pokud vás zastihnou někde v kaňonu.

Park Archies je nádherný. Mezi krásné zastávky patří Balanced Rock nebo dvojitý oblouk Double Arch. Prozkoumáváme také Devils Garden. Pokud plánujete projít celý okruh skrz Ďáblovu zahradu se všemi zastávkami a odbočkami, počítejte přibližně s dvanácti kilometry. Stojí však za to. Všude jsou nejrůzněji tvarované skály a skalní věže. A samozřejmě brány, mosty a oblouky.

Ikonou je ovšem Delicate Arch. Úžasný skalní oblouk na hraně útesu. Pokud budete mít možnost, počkejte si zde na západ slunka. Stojí to rozhodně za to.

Grand Teton

Z rozpálené krajiny se posouváme přímo do zimy. Na obzoru se objeví vysoké štíty hor pokryté spoustou sněhu. Grand Teton nabízí spoustu možností, kam vyrazit, od krátkých procházek až po vícedenní treky. Jelikož jsou již horská sedla pod sněhem, prozkoumáváme pouze Cascade Canyon. Obklopeni vysokými horskými štíty stoupáme k jezeru Solitude. Stromy a keře jsou vybarveny podzimem a kontrastují s bílými vrcholky hor.

Yellowstone

Yellowstone se již pomalu ukládá ke spánku, je zavřena spousta kempů a některá informační centra. Není divu. Ranní teploty padají až k – 16°C. Moc pěkná zastávka je West Thumb Basin na břehu Yellowstone Lake. Geologicky aktivní oblast, skrz kterou jsou vedeny dřevěné chodníčky mezi nádherně zbarvenými horkými a bublajícími jezírky. V mrazivém počasí z nich stoupají obrovská oblaka páry a dodávají místu tajemnou atmosféru.

Old Faithfull Geyser a okolí nabízí program na celý den. Určitě stojí za to si počkat na výbuch gejzíru, což je zhruba každou hodinu a půl. Vyrážíme na okruh po dalších gejzírech a horkých jezírkách. Moc pěkné jsou Grand Geyser, Giant Geyser, Grotto, Comet, Castle a mnoho dalších. Nádherná jsou některá klidná jezírka s úžasnými barvami na jejich březích. Celá oblast je plná nádherných míst.

Zklamáním je pro nás asi nejznámější místo v Yellowsone. Midway Gayser Basin s nádherným jezerem Grand Prismatic Spring. Stoupá z něj tolik páry, že není téměř vidět.

Zážitkem je ovšem setkání s volně žijícími bizony. Kolosy pomalu plujícími mořem trávy. Hlavy mají zaprášené bílým sněhem, jak vyhrabávají něco k snědku.

Zastavujeme u Norris Geyser Basin. Okruh přes jezírka a gejzíry, nazvaný Black Basin, je hezký, ale vedlejší Porcelain Basin je úžasný. Tolik barev, omrzlá tráva, kouřící jezírka a fumaroly a v pozadí zasněžené hory.

Než na severu opustíme park, navštěvujeme krásné travertinové terasy a o kousek dál přírodní hot springs Boiling River. Tam, kde se vroucí Boiling River vlévá v kaskádách do mrazivě ledové Gardner River, jsou vytvořeny kamenné ohrádky a je zde možnost ponořit se do horké vody a prohřát kosti.

Glacier NP

Poslední zastávkou na naší cestě po parcích USA je Glacier NP. Zde ještě panuje nádherný podzim. Bohužel je zde již po sezóně a park už je téměř uzavřený. Informační centra zavřená, stejně tak i cesta Going to the Sun přes hory. Smůla, jsme zde pozdě. Navštívíme tedy okolí jezera McDonald a severněji Saint Mary Lake.

Dobré rozhodnutí bylo také zajet do hor po malé silnici k jezeru Swiftcurrent, kde je to moc krásné.

Odtud již pokračujeme vzhůru na sever zpět do Kanady, prodat auto a vymyslet další plán, kam vyrazit. Deset týdnů strávených cestováním po parcích a rezervacích USA bylo moc málo na to, abychom navštívili vše, co bychom chtěli. Klidně bychom mohli podniknout tento okruh ještě jednou a vidět jiná místa. Pokud vyrazíte na podobnou cestu, radím, nespěchejte a dosyta si vychutnejte všechnu tu nádheru.

Když už nás bolely nohy z trekování po kanadských horách, nastal čas zapřáhnout ruce. Skvělá změna. Padesátikilometrový okruh po jezerech na Vancouver Island.

Bezvadný společník na cesty. Zásobárna energie pro vaše zařízení. Jsem s ní velice spokojen. Mrkněte na krátkou recenzi jestli by se vám také nehodila

Přechod Pyrenejí od oceánu k moři byl můj dlouholetý plán. Loni se mi konečně tento cestovatelský sen splnil. Jaké to bylo se můžete přečíst v článku. Něco z té nádhery je možné vidět v galerii, nebo se mrknout na video z naší cesty.

Sayward Forest Canoe Route

Jsme na Vancouver Island. Již více než dva měsíce se touláme po kanadských horách a malá změna pohybu by nám prospěla. Když jsme objevili tuto trasu po jezerech, bylo rozhodnuto. Koupili jsme si loď, zabalili se na několik dní a vyrazili.

Vyplouváme

Jedno z nejlepších míst, odkud vyrazit, je u jezera Morton a vyplouvá se v severní třetině jezera Mohun. První plavba je neuvěřitelná sranda. Snažíme se naskládat do malého člunu (to je ten malý bílý na fotografiích). Člun je plný už jen díky věcem. Ještě si tam vlezeme my dva a člun vypadá, že to každou chvíli zabalí a potopí se. Evča sedí na hraně člunu, já dole u vesel a oba jsme zaházení věcmi. Kde je vůle, je i cesta. Vyrážíme. Je pozdě odpoledne a chceme pouze přeplout na druhou stranu do severní části jezera. Trvá to věčnost. V úžině mezi Mohun Lake a Goose Lake jsou pozůstatky dvou starých mostů a musíme dávat pozor, abychom loď nepotopili o nějaký pod hladinou skrytý kůl nebo větev. Je tu plac na stan a ohniště. Zůstáváme zde a promýšlíme další postup.

Následující den ráno mě Evča převeze přes úžinu, po břehu se vrátím během chvíle k autu a zajedu koupit ještě jednu loď. Vracím se s něčím lepším. Sehnal jsem nafukovací kajak. Pro naše potřeby ideální. Spouštím ho na vodu na stejném místě, kde jsme začali včera, ale cesta mi trvá pouze zlomek času. Přeorganizujeme věci a pokračujeme dál. Plavba se nyní stává mnohem zábavnější a pohodlnější. Pádlujeme si v kajaku a táhneme za sebou malý „zásobovací“ člun.

Bažina zoufalství

Na severu Goose Lake nás čeká první úsek, kde se přenáší lodě. Kilometr a půl není mnoho, ale když nesete vybavení na kempování, jídlo na pět dní a dvě lodě, není to zas taková sranda. Další jezírko je jen dvě stě metrů dlouhé, plné leknínů a moc krásné. Znovu přenášíme. Je málo vody. Tam, kde by již měla být voda, už není cesta, ale pouze křoví, potok a bažiny. Po souši lodě nést nemůžeme. Necháme věci v lodích a jdeme s nimi potokem. Přelézáme popadané stromy a přetahujeme mělčiny. Půl metru vody a metr bahna. Čím jsme blíže Twin Lake, tím jsou bažiny horší. Když je bahna po pás, je zle a nemůžeme se skoro hýbat. Bahno strašně smrdí, nohy se zamotávají do utopených zbytků rostlin a nejdou vytáhnout. Byla neskutečná dřina dostat se k vodě jezera Twin. Konečně jsme na místě, kde je asi 30 cm vody a v dohledu žádná mělčina. Nasedáme. Prokličkujeme úzkými a mělkými kanály mezi ostrůvky trávy a leknínů. Vyšlo to a za chvilku již volně plujeme po Twin Lake.

Robinsoni

Na jeho konci nás čeká přetáhnout lodě necelý kilometr ke břehu Lac La More. Rozbahněný břeh je k zlosti. Zrovna nakládám zásobovací člun. Nesu velký batoh skoro se všemi věcmi. Udělám malý krůček ke člunu a místo abych se zabořil jen po kotníky do bahna, zajedu tam až po ramena. Málem jsem si utrhnul nohu, která mi zůstala na břehu. Ještě že jsem stihl hodit batoh do člunu. Vyplujeme ze zátoky a opře se do nás nepříjemný vítr. Obeplujeme výběžek pevniny a dostáváme se na vody Amor Lake. Stočíme se k jihu a zakotvíme na Sterling Island. Je zde místo na kempování a celý tento malý ostrov máme sami pro sebe.

Plavba na jih je příjemná. Přeneseme úzký krk pevniny do jezera Surprise. Na jeho konci nás čeká nejdelší přenos lodí. Téměř dva a půl kilometru dlouhá cesta. Naštěstí je zde pěkná stezka a brzy jsme na břehu Brewster Lake. Plavba po jeho vodách končí u mostu na jeho jižním konci. Musíme znovu na souš. Dalším jezerem je Gray Lake a na jeho jižním konci se utáboříme v kempu.

Divoké vlny

Jelikož je málo vody, ani nezkoušíme proplout po řece a přes peřeje mezi jezery Gray a Fry. Na okraji Fry Lake najdeme lesní pěšinu k vodě a brzy už pádlujeme. Jezero je plné pahýlů stromů, trčících z vody jako stěžně potopených lodí. Překonáme jezero a proplujeme úžinou do Campbell Lake. Největší jezero, na jaké se při tomto treku dostaneme. Břeh je lemovaný hezkými místy, kde je možnost zakotvit, relaxovat a dát si oběd. Po té, co obeplujeme nejjižnější bod treku a zamíříme do Gosling Bay, se zvedne silný vichr a žene proti nám vysoké vlny. Bílé zpěněné vršky převalujících se vln do nás buší celou cestu ke břehu. Je to neuvěřitelná dřina, udržet kurz a stále se pohybovat vpřed. Na břehu si hodně oddychneme. Přeneseme lodě přes malý kopec na Gosling Lake. Jezero je taková natažená nudle a je obklopeno hustými lesy, přes které sem nefučí vítr. Je to, jako bychom pluli po zrcadle.

Kruh se uzavírá

Na severní straně přetáhneme lodě pár set metrů k jezeru Higgins. Ve vodě je spousta napadaných stromů a na hladině je koberec leknínů. Je trochu pracné, najít skrz toto bludiště cestu. Po pár stech metrech se přidají křoviska, a pak už z této parádní části vyplujeme na volnou vodu.  Brzy jsme opět na břehu. Překonáme ještě maličké  Lawier Lake a pak už jsme konečně zpět na Mohun Lake, na kterém jsme začali.

Popojedeme ještě asi kilometr k velkému ostrovu, obeplujeme ho a na severní straně se utáboříme. Máme odtud nádherný výhled na jezero. Ráno se vydáváme na poslední úsek plavby. Nefouká vítr a hladina jezera je jako zrcadlo. Nádherně se v ní odráží okolní hory. Během dvou hodin zakotvíme v zálivu u Morton Lake a ukončujeme tento parádní výlet.

Hodně nás překvapilo, jaký byl na jezerech klid. Mysleli jsme si, že uprostřed sezóny zde bude velké množství lidí a lodí plujících tento okruh. Nebyla to pravda. Za celou dobu jsme potkali dvě posádky, které podnikaly stejnou trasu. Bylo to něco zcela jiného, než stále chodit po horách a jsme moc rádi, že jsme tuto plavbu podnikli. Kromě jednoho obtížného úseku před Twin Lake šlo o pohodový výlet po krásných jezerech. Máte-li chuť podniknout na cestách trochu jiný trek než obvykle, mohlo by toto být pro vás to pravé.

 

Goal Zero – Venture 70

 

Bezvadný společník na cesty. Během půl roku na cestě po Kanadských horách a národních parcích USA jsem měl skvělou příležitost vyzkoušet, co vydrží. Je jasné, že se k ní chovám hezky, ale… Prachu, vlhku a výrazným výkyvům teplot se při mém stylu cestování prostě nevyhnu. Stejně tak není možné, přes veškerou snahu, vyvarovat se nějakému tomu nárazu. Powerbanka vypadá velmi odolně a nic ji zatím „nerozhodilo“. Prozatím jsem měl možnost vyzkoušet ji v rozmezí teplot -16°C/+40°C a žádná z těchto teplot neměla na funkci vliv.

Váha powerbanky je snesitelná i na delších výpravách do hor. Na treky kratší než týden už nyní beru pouze powerbanku. Venture 70 s kapacitou 17700 mAh uchovává dostatek energie na to, abych mohl dobíjet telefon a akumulátor zrcadlovky, což jsou pro mě priority. Je však možné připojit cokoli přes USB. Na delší treky přibalím solární panel a tím jsem zcela nezávislý.

Na přední straně je pás diod, které kromě ukazatele stavu nabití mají funkci celkem výkonné svítilny. Jsou situace, kdy tato funkce příjde vhod.

Díky všem těmto kladům se Venture 70 zařadila na můj seznam stálého vybavení do hor.

Co uvádí výrobce

Jedna z nejchytřejších powerbank na trhu Připravena na všechny nástrahy, které vám matka příroda postaví do cesty. Kapacita 17700 mAh, robustní tělo, nízká hmotnost a hlavně systém inteligentního nabíjení z ní dělají ideálního společníka na cesty.  

Unikátní hned v několika směrech:  nevadí jí jakékoliv počasí, i deště nebo pádu do louže se nemusíte obávat. Pogumované tělo snese i hrubé zacházení. Nízká váha v kombinaci s kapacitou a unikátní funkce inteligentního nabíjení umožňuje nabíjet vaše zařízení rychleji než ze sítě. Powerbanka komunikuje s připojeným zařízením a zjistí si potřebné údaje, na jejichž základě pak přizpůsobí parametry nabíjení.

Parametry

Kapacita: 67Wh / 3.78V / 17700mAh

Baterie: Li-ion NMC

Svítilna: Vestavěná svítilna 65 lumenů

Doba nabíjení Nomad 14 Plus: 11-22 h

Doba nabíjení 2.4A USB port: 8 h

Vstup: USB – micro port 5V, až 3A (max 15 W)

Výstup: 2x USB-A port 5V, až 2.4A (may 12 W)

Váha: 454 g

Rozměry: 16.3×9.5×2.35 cm

Odolnost: IP67

 

Životnost:  1,5 roku – ÚDAJ NENÍ KONEČNÝ

Údaj udává skutečnou dobu používání než dojde k prvnímu poškození. S každým dalším použitím se bude údaj navyšovat.

Konečně jsem dokončil vyprávění o naší cestě po Kanadských Rockies. V galerii se pak můžete podívat na něco málo z té nádhery, kterou zdejší krajina nabízí. Doufám, že někdo nalezne i inspiraci pro vlastní cestu. Stojí to opravdu za to.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

Kanadské Rockies

Hradba hor táhnoucí se severní Amerikou od severu k jihu a zasahující do dvou kanadských a sedmi amerických států. Je libo jezera, vodopády nebo nějaký vrchol? Z nepřeberného množství jednodenních výstupů, až po několikadenní výlety do hor různých obtížností, si vybere snad každý.

Je třeba vybrat tu správnou dobu, kdy vyrazit. Po velmi tuhé zimě s velkým množstvím sněhu se nyní zdá ukvapené rozhodnutí, začít začátkem června cestovat. Horská sedla, hlavně ta, do kterých sahá les, jsou velmi těžko průchodná kvůli sněhu.

První ochutnávka divočiny

První vícedenní trek podnikáme k hoře Mt. Assiniboine. Ačkoli nám nepřeje počasí, jedná se o krásný výlet. Od jižního okraje Spray Lakes, kde odstavíme auto, vyrážíme po hezkém chodníčku mírně zvlněnou krajinou. Hluboké lesy, dravé řeky a veliké údolí sevřené vysokými štíty hor a skalními stěnami. Druhý den překonáme sedlo Assiniboine a zároveň přejdeme z Alberty do BC. Také se před námi objeví hora Assiniboine. Dominanta, po které se plazí ledovec. Po pár kilometrech se utáboříme v kempu u jezera Magog. Počasí je mizerné a jeden den ani nevylézáme ze stanu. Sněhovou vánici jsme v červnu opravdu nečekali. Za slušného počasí vyběhneme alespoň jednoduché vrcholky Niblet a Nublet. Scenerie jsou opravdu úžasné. Až poslední den se ráno na chvilku vyjasní a mohu zkusit zachytit fotoaparátem tu dechberoucí nádheru. Čeká nás cesta zpět. Okruh přes Wonder Pass nepřichází bez sněžnic v úvahu, a tak musíme využít stejnou cestu pro návrat.

Městečka Canmore a Banff nejsou dobrá pouze pro doplnění zásob, ale nabízí základnu pro prozkoumávání okolí jednodenními výlety.

My se posouváme severněji. Z dálnice uhýbáme na silnici 93 a na malém parkovišti nad jezerem Vista odstavujeme auto. Vyrážíme na šest dní k jezeru Egypt. Nejprve klesneme k jezeru Vista, které už z výšky okouzluje svou zelenou barvou. Následuje dlouhé stoupání kolem jezera Arnica a pokračuje přes sedlo, za kterým klesneme k Twin Lakes, kde je kemp. Cesta přes sedlo je ztížena množstvím sněhu. Následující den s vypětím všech sil překonáme sněhem zasypané sedlo Gibbon a okolo jezera Shadow stoupáme do kempu, umístěného v horním konci velikého údolí. Poprvé nacházíme medvědí stopy a ještě k tomu přímo v kempu. Medvěd v noci nepřišel, zato přišel vydatný déšť.

Ráno na chvilku přestane pršet a vyláká nás to k tomu pokračovat. Chyba! Po chvíli se znovu spouští silný déšť a v kombinaci s cestou, zasypanou sněhem, nemáme šanci překonat sedlo k Egypt Lake. Vracíme se zpět a utáboříme se v kempu u Shadow Lake. Na dva dny nás ve stanu uvězní sněhová bouře. Nepřichází v úvahu někam pokračovat. Máme spíš starosti, jak se dostat zpět k autu. Návrat je velmi těžký, jelikož v sedlech je sníh až metr hluboký a není poznat, kudy stezka vede. Hodně pracuji s GPS, abych cestu našel. Nakonec se přeci jen z hor dostaneme.

Krátké zastávky v kaňonech Marble a Johnston nám zvedají náladu. Je na co koukat. Stavíme se také u rušných jezer Lake Louise a Moraine Lake. Obě mají úžasnou azurovou barvu. Morain Lake na mě však zapůsobilo víc. Svou barvou, sevřené vysokými horami, z jejichž vrcholků se dolů plazí ledovce. Krása. Čekáme na lepší počasí, než vyrazíme na další trek, a tak se zajedeme podívat na Spiral Tunel. Technickou zajímavost, jak železnice překonává velké převýšení přes horské sedlo. Navštěvujeme nedaleké Wapta Falls. Krásný vodopád na řece Kicking Horse. Za řekou již není národní park a je tam možné volně kempovat. Nacházíme nádherné místo na nocleh. Vyhlídka na vodopád, v pozadí zasněžené štíty hor halící se do temných mraků. Paráda.

Přečkáme tu dny ošklivého počasí a vydáváme se k Emerald Lake. Zabalíme batohy na několik dní a vyrážíme. Emerald Lake není tak rušné jako Lake Louise nebo Moraine Lake. Na okružní stezce okolo jezera je spousta vyhlídek, kde se můžete v klidu zastavit a vychutnat si tu nádheru. Obejdeme jezero na druhou stranu a po stezce vedoucí přes Yoho Pass jdeme ke stejnojmennému jezeru. Yoho Lake je o pět set výškových metrů výš než Emerald Lake. V sedle opět leží spousta sněhu. Je však prošlápnutý. Přicházíme ke krásnému jezírku s průzračnou vodou. Ta barva je úžasná. Různé odstíny zelené. Kemp u Yoho Lake je zatím nejlepší, jaký jsme dosud navštívili. Následující den trochu měníme plány. Nemá cenu se nyní pouštět do vyšších poloh kvůli sněhu. Proto sejdeme do údolí Yoho Valley. Za návštěvu rozhodně stoji Takakkaw Falls. Více než 360m vysoký vodopád. Postupujeme až do horní části údolí, kde zůstáváme v kempu Twin Falls. Twinn Falls je parádní dvojitý vysoký vodopád a nízko položené vycházejíci slunko vyčaruje v jeho vodní tříšti krásnou duhu. Vracíme se k Laughing Falls. Horní cesta však není udržovaná a je plná polomů, a tak nezbývá, než se pár kilometrů prodírat vegetací, přelézat a podlézat popadané stromy a podobně. Stejnou cestou se pak vracíme k autu. Hezké počasí a vysoké teploty nám nastraží v cestě překážku v podobě rozvodněných koryt potoků a utrhaných mostů kousek před Emerald Lake. Z popadaných stromů si postavíme provizorní lávku a můžeme pokračovat.

Cesta k severu

Cesta od Lake Louise na sever k Jasperu je sama o sobě zážitkem a stále je na co koukat. Rozhodně doporučuji nespěchat, a pokud cestou nevyužijete některý z mnoha jednodenních výstupů na vrcholky hor, využijte alespoň nejrůznější vyhlídky a zastávky na zajímavých místech. Mezi ty nejlepší bych zařadil Peyto Lake, Panther Falls, Horseshoe Lake a Athabasca Falls.

Jasper na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Hřebenovka Skyline Trail je rezervovaná na celou sezónu a nemáme šanci se tam dostat. Vymyslíme si alternativu a vyrážíme k jezeru Amethyst Lake. Dobrá volba. Auto odstavíme na kopci, kde začíná trek, zabalíme věci na pár dní a proti proudu Portal Creek vyrážíme do hor. Po pár kilometrech vylezeme nad les a otevře se nám výhled na údolí a barevné vrcholky hor. Přelezeme sedlo a mírným sestupem klesáme do dalšího údolí. Cesta je zde dost rozbahněná. Těsně před kempem Maccarib brodíme řeku, protože voda odnesla most. Následující den znovu přebrodíme řeku a zanedlouho již přicházíme k jezeru Amethyst. Na protějším břehu se tyčí zubatá hradba skal. Po malé pěšince skrz křoví a bažiny dojdeme až na druhý konec jezera, kde si v kempu postavíme stan. Jdeme se vykoupat do jezera. Zrovna si plavu v jeho ledové vodě, když pár set metrů od nás spatřím velikou medvědici grizzly se dvěma medvíďaty. Přesto, jak je od nás daleko, je poznat, jaký je to kolos a jde z ní respekt. Krajina je zde úžasná a do toho rozehrává další divadlo slunko, zapadající za jezerem. Nádhera. Zůstaneme tu ještě pár nocí. Jediné, co nám zde ztrpčuje život, jsou miliony komárů. Bez repelentu zde fungovat nelze. Stejnou cestou se opět vracíme zpět. Jedinou změnou jsou nově postavené mosty přes řeky, takže to máme jednodušší.

Severní Rockies

Další významnou zastávkou je Mount Robson Provincial Park. Trek k jezeru Berg Lake je podle rezervačního systému také plný na celou sezónu. Zkoušíme štěstí v informačním centru a to se na nás usměje. Zrovna příští den je volné místo v kempu u jezera Berg. Je to sice 21km a to převážně do kopce, ale co. Rezervujeme si místo a následující den vyrážíme. Dobře jsme udělali. Projdeme okolo krásného jezera Kinney a stoupáme dál až do Valley of Thousand Falls. Vodopádů je tu opravdu spousta a okolo dalších stoupáme stále dál. Nad námi se stále tyčí Mount Robson. Emperor Falls je úžasný a zvedá tolik tříště, že jsme brzy celí mokří. K jezeru Berg je to ještě kus cesty. Je to však už převážně po rovině. Konečně se jezero objeví. Nádherná tyrkysová voda jezera, do které z mohutné hory Mt. Robson ztéká ledovec. Nádherný pohled. Cesta sem nahoru nám trvala skoro osm hodin. Stálo to však za to. Vykoupeme se v ledové vodě a užíváme si hry světla a stínu, kterou slunko předvádí na horském masívu a ledovci. Následující ráno se zabalíme a musíme zpět. Slunko vyčaruje na řece vytékající z jezera neskutečné barvy. Vypadá to jako modře zářící neonová stuha, vlnící se zelenou loukou. Přesto, že to byl jen takový rychlý výlet, patří k jedněm z nejlepších, které jsme zatím podnikli.

Pokračujeme dál k severu. V infocentru náhodou padnu na zajímavou oblast. Knižní průvodce po Kanadě mlčí. Tumbler Ridge. Vypadá to jako oblast, kde turistický ruch teprve vypukne. Z původně plánované krátké zastávky se nakonec vyklube několik dní nabitých nejrůznějšími „atrakcemi“. Zkamenělé stopy dinosaurů v říčním korytě, množství nádherných vodopádů jako třeba Kinuseo Falls v Monkman Provincial Park, útesy Bergeron a skalní labyrinty. Opravdu krásné.

Tumbler Ridge je nejsevernější místo Kandských Rockies, které jsme navštívili. Zde se již stáčíme k jihu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím na Vancouver Island a pak dále do USA.

Kanadské Rockies jsou úžasné pohoří plné nádherných vrcholů, ledovců, hlubokých kaňonů, divokých řek se spoustou velikých vodopádu a jezer s neskutečnou barvou. Strávili jsme tu bezmála dva měsíce a musím uznat, že je to žalostně málo na takto velikou oblast plnou nádherných míst.

Mezi ty nejlepší vícedenní treky, které jsme zde podnikli, bych určitě zařadil Mt. Asiniboine, Amethyst Lake a Berg Lake. Doporučuji každému a bylo by chybou je vynechat.

Konečně jsem přidal první obrázky z výprav o Kanadské divočiny. Pokud se vydaří počasí, místní krajina bere dech.

Co takhle strávit necelé dva týdny v horách? Dvě nejznámější Bulharské hřebenovky spojené do jednoho treku. 

Rila a Pirin

Bulharsko – Rila a Pirin

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší Bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze pár kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Alláhova hora

Ze Sofie se autobusem přes Samokov dostáváme do Borovce. Středisko severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou. Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m n.m. nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů. Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla, odbočíme z hřebenovky k chatě Granchar ležící u krásného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřeben Rily

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto nastoupáme hodně díky zvlněnému terénu. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na nové jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnaté úseky střídají krátké kamenité a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí na Ribni Ezera. My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Cherna Polyana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále více a více mraků a je cítit že se počasí brzy změní. V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níže do sedla, kde je chata Makedonia. Hezká chata. Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dále si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Mlha

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde. Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida Vichren a dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, kdy na každou stranu padají do údolí několikaset metrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany. Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren. V horní části lze vidět vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu a naplňující nás obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup je ulehčen řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska Vichren (2914 m n.m.) nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup do údolí, kde stojí stejnojmenná chata je mírnější a zdlouhavý.

Opuštěné hory

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je třeba dávat pozor, kam šlapeme. Jezer je dole pod námi velká spousta. My však míříme k Tevno Ezero. Vysoko položenému jezeru, které je ze tří stran sevřené hřebenem a na jeho břehu chatka. Parádní místo pro přenocování. Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin. Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, hory jsou stále více opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by vzhledem klidně mohla být místem pro natáčení hororu. Noc je však alespoň v suchu a teple. Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rozhen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamáni.

 

S prvními výlety do Kanadské divočiny přichází i první záběry zdejšího obyvatelstva. Jsem zvědavý, co bude další úlovek. Držte palce ať nás nic nesežere 🙂

http://www.kadrmanjindrich.cz/tvori-a-netvori

Střecha kontinentální Austrálie

Nenechte se zmást názvem. Nejsme nikde v Polsku, ale v Down Under Land neboli Austrálii. Kdo chce prozkoumat důkladněji Great Dividing Range, měl by navštívit některé z informačních center ať už v Jindabyne nebo v Coomě. Vybaví vás potřebnými informacemi a mapami. Překvapením pro nás bylo, že na rozdíl od jiných Národních parků jak je znáte, můžete se toulat, kudy chcete, a to s požehnáním rangerů. Jsou zde možnosti dojet si kousek pod vrchol autem, nebo se nechat na hřeben vyvézt lanovkou. To však není nic pro nás a proto…

Buš a hadi

Objedeme hory a kousek nad městem Cabramurra odstavíme auto na parkovišti. Naložíme batohy na deset dní, a jelikož je již pozdě vyrazíme k nejbližší chatě vzdálené pouze dva kilometry. Slunko se sklání k západu, stíny se prodlužují a my procházíme lesem mrtvých shořelých stromů po prašné do červena zbarvené cestě. Zanedlouho se před námi objeví jednoduchá, ale útulné chata s velikým krbem. Padla tma a dělá se zima. Dřevo praskající v krbu dělá chatu mnohem příjemnější. Nad vzdálenými vrcholky hor se usadil obrovský mrak, ze kterého šlehají blesky. V kombinaci se svítícími hvězdami jde o krásnou podívanou. Budíme se do mlhavého chladného rána. Vše pohlcuje hustý bílý mrak. Po pár kilometrech chůze narazíme na cestě na překážku v podobě velikého černého hada. V uctivé vzdálenosti se mu vyhýbáme. Přebrodíme Tumut River a stezka se začne vytrvale vlnit do kopce. Dělá se stále větší a větší vedro. Procházíme suchou buší a staré shořelé stromy neposkytují žádný stín. Okolo poledne už je horko opravdu hrozné. Alespoň že je po cestě spousta potoků a míst kde je možné trochu se zchladit. Obzoru dominuje vysoká hora Mt. Jagungal. Mineme chatu O´Kefee, obejdeme horu a zamíříme k chatě Daschkos, kde přenocujeme. Ačkoli jsme stále slýchali, že je Austrálie velice suchá a hrozí veliké nebezpečí požárů, překvapilo nás, že všude jsou vydatné potoky a ohniště, kde je možné opéci si nějakou dobrotu.

Na návštěvě u pavouka

Ranní chládek postupně vystřídá pořádné vedro. Okolo cesty kvetou krásné rostlinky. Překonáme několik brodů a některé řeky nabízejí osvěžující koupání. Cesta nás vede do kopců. Slunko pálí a oblečení namočené v řece brzy uschlo. Z vrcholu kopce jsou krásné rozhledy na okolní vršky pokryté mrtvými bílými stromy. Na obzoru vyvstávají nejvyšší vrcholy hor a po té co překonáme Valentines Creek přicházíme k romantické červené chatce. Zabydlujeme se a volím jednu ze dvou ložnic. Najednou si všimnu pavoučích noh vykukujících za postelí. Taková potvora! Vyšťourám ho papírem a chytnu do průhledného kelímku. Jako víčko použiji pohled a zatížím velkým kamenem. Placička, jak jsme pavouka pojmenovali, byl celou noc hodný. K večeři dostal dva veliké ovády a byl nacpaný víc než kdyby byl zalezlý za postelí. Před odchodem ho samozřejmě zase pustíme zpět.

Do neznáma

Za Valentines Hut se brzy napojíme na širokou cestu. Mineme velkou chatu Schlink, překonáme stejnojmenné sedlo a o pár kilometrů dál u chaty Whites River odbočujeme na malou stezku vedoucí na hřeben. Zprvu zřetelná stezka se pomalu zmenšuje, až se nám dočista ztratí v podrostu a křoví. Vyvstávají otázky typu: Co dál? Půjde to projít? Za jakou cenu? Nakonec se rozhodujeme pokračovat. Vylezeme do sedla, kde se před námi rozevře veliká louka lemovaná malými kopečky. Zchladíme se u ledového potoka a vyrazíme přes louku. Z travnatých kopečků vyčnívají kameny a skalky jako druidské svatyně. Tráva je podmáčená a občas musíme hledat suchý průchod. Zvlněná krajina bez stromů se táhne do dáli. Ten prostor je úžasný. Dá se jít kamkoli. Držíme si však směr a po pár hodinách chůze přicházíme do Consett Stephen Pass. Po celou dobu jsme šli mimo cestu a stále se obávali, že se před námi objeví nějaká nepřekonatelná překážka. Nic takového se však nestalo a tak jsme chvilku po poledni v sedle. Je tu měkká tráva, čistá voda a klid. Co více si přát? Ideální místo pro nocleh.

3. 2. 1.

Budíme se do chladného rána. Vylezeme ze sedla na travnatý kopec, který už krásně osvětluje slunko. Náhodou si všimnu malé stezky mířící naším směrem. Vlní se mezi vrcholky na hřebeni do dáli jako had. Před námi se tyčí Mt. Twynam. Vzhůru již vede zřetelná stezka, která nás provede mezi skalami. Z dálky vypadal výstup namáhavěji. Konečně přicházíme ke kovové pyramidě na vrcholovém kameni. Mt. Twynam (2196 m n. m.) je třetí nejvyšší vrchol Austrálie. Užíváme si parádních rozhledů na okolní hory. Při sestupu je přes silný vítr skoro nemožné jít rovně. Motáme se pod nárazy větru. Brzy se napojíme na hlavní trek. Hned je znát, že jsme ve frekventovanější části hor. Pěšiny vystřídaly upravené chodníky dlážděné kameny. Přelezeme Carruthers Peak (2142 m n.m.) a krásným traverzem nad jezerem Albina se dostáváme do Muellers Pass. Schováváme krosny a nalehko se vydáváme dobýt druhou nejvyšší horu. Mineme malou pěšinku a zbytečně vylezeme i na Muellers Peak. Ze sedla dva kilometry vzdálený Mt. Townsend (2209 m n.m.) je po pěšině celkem lehce dosažitelný. Posledních asi 60 výškových metrů je však po skále a úplný vrchol je dostupný alespoň s minimálními lezeckými schopnostmi. Další nádherné rozhledy na okolní kopce a hřebeny osvětlované slunkem sklánějícím se k západu. Nádhera. Stejnou cestou se vrátíme do sedla a kousek pod sedlem se utáboříme u malého potoka, odkud máme úžasný výhled na zapadající slunko přes údolí s meandrující říčkou. Následující den se vrátíme do sedla na stezku a brzy jsme na široké upravené silnici vedoucí na nejvyšší vrchol Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m n. m.). Po necelém kilometru, kdy se silnice obtočí okolo vrcholu, spatříme vrcholový patník. Je brzy ráno. Jsme tu sami a tak si můžeme dosyta vychutnat nádherné rozhledy. Do sedla Rawsons sestoupíme po starém treku, projdeme okolo kamenné chaty Seamans a po několika kilometrech příjemné procházky dorazíme do Charlottes Pass, kde končí zpevněná silnice.

Zpátky na hřeben

Původní plán pokračovat podél Snowy River zkrachuje, když z vrchu spatříme terén podél řeky. I ranger, kterého zde odchytneme, nám potvrdí, že podél řeky jít můžeme, ale budeme se stále prodírat křovím nebo polezeme po skále. Zvolíme tedy alternativu sestoupit k řece a po protějším svahu vystoupat znovu na hřeben okolo Blue Lake. Výstup jde rychleji, než jsme očekávali a od odbočky k jezeru už k cestě na Mt. Twynam stoupáme volně loukami. Podejdeme vrchol a asi po kilometru nacházíme zdroj vody a vhodná místa na stany. Brzy ráno pokračujeme přes hřeben, kudy jsme před pár dny prošli. Vlníme se po ní do sedla Consett Stephen. Neuhýbáme však k chatě Whites River, ale pokračujeme po hřebeni. Terén však nepříjemně těžkne a stále častěji se prodíráme nízkou klečí až k místu, kde už by měl být podle mapy nějaký trek. Žádný tu ale není. Sestoupíme zarostlým svahem do sedla Schlink, kde se napojíme na prašnou cestu a záhy dorazíme ke Schlink Hut.

Návrat

Příjemně vytopená chata je jen vzpomínkou v mrazivém ránu. Podél řeky Geehi sestoupíme dolů do údolí s přehradou. Když míjíme přehradu, nalézáme na slunných stráních u cesty veliké množství malin a ostružin. Zdržíme se asi hodinu a obohatíme tak snídaně. Projdeme nad přehradou a využijeme nedalekého tábořiště. Jsme už celkem utahaní. Příštího dne nám většinu času zabere vylézt zpět na kopec. Slunko nemilosrdně peče i přes husté stromy. Na kopci stromy ustoupí nebo se změní v bílé kostry. V suché trávě se míhají ještěrky a poskakuje obrovské množství koníků. Ucítíme úlevu, když v údolí zahlédneme chatu Gray Mare. Také se konečně po sedmnácti kilometrech dostáváme k vodě. Krásná dřevěná chata s krbem a ledovou vodou nedaleko. Ráno se snažíme vyrazit co nejdříve. Rychlou chůzí se přehoupneme přes kopce, dokud není horko. Následuje dlouhý pochod k chatě Derschko´s. V hrozném horku se vlníme po nízkých kopcích dál. Z rozpálené tvrdé cesty bolí nohy. Všude okolo vyprahlá buš. Z posledních sil lezeme do závěrečného kopce. Konečně je za námi a scházíme zbývajících několik set metrů k parkovišti.

Zakončujeme tak nádherný trek po Snowy Mountains, které jsou jen malou částí Australian Alps a Velkého Předělového Pohoří. Trek okořeněný o výstup na tři nejvyšší vrcholy kontinentální Austrálie. Trek, na kterém jsme potkali pouze pár lidí a to v blízkosti Charlotes Pass, kam je možné dojet autem. Pokud máte rádi toulání se opuštěnou divočinou a spoustu prostoru, určitě vyrazte do Kosciuszko National Park. Místní krajina a hory pro vás budou to pravé.

 

Hollyford + Pyke – Big Bay Route

Brodíme se po kotníky bažinou. Udělám krok a zajedu do bahna až do půli stehna. Namáhavě se s těžkou krosnou na zádech pomalu drápu zpět na pevnější půdu a hledám o trochu lepší místo kam došlápnout. Díváme se vpřed s nadějí, že spatříme pevnější půdu. Marně! Ačkoli jsme věděli, jak bude vypadat okruh národním parkem Fiordland, průchod bažinami byl po deštích přeci jen celkem náročný.

Fiordland

Po přenocování na konci Hollyford Road se budíme do slunného jitra. Dobalíme krosny a vyrážíme na Hollyford trek. Trasu vedoucí národním parkem Fiordland k pobřeží. Pokud vše půjde dobře, uděláme okruh napojením se na Pyke – Big Bay Route. Přejdeme tedy lanový most a ponoříme se do lesa, kterým vede překvapivě upravený chodníček. Po proudu Whakatipu Kă Tuka, nebo-li Hollyford River, jdeme hlubokým údolím. Z lesa pokroucených stromů obrostlých mechem a skrz stromové kapradiny je občas možnost zahlédnout zasněžené vrcholky okolních hor. Kousek před polovinou dnešního úseku zaslechneme vzdálené dunění padající vody. Zanedlouho přicházíme k jeho zdroji. Hidden Falls. Veliký vodopád. Obrovské množství vody padá s rachotem do tyrkysově modrého jezírka. Všude okolo se snáší vodní tříšť a vypadá to jako by pršelo. Dál se cesta začne trochu zvedat do Little Homer Saddle. Sestoupíme znovu do údolí a stezka se opět vlní lesem podél řeky. Ani si nevšimneme kdy, ale najednou už nejdeme po proudu, ale proti. To už jdeme podél řeky vytékající z Lake Alabaster. Zanedlouho k jezeru dorazíme. Ke stejnojmenné chatě dojdeme po oblázkové pláži. Zabydlujeme se a odpočíváme u roztopených kamen. Jestli budeme zítra pokračovat po Hollyfordu nebo po Pyke – Big Bay Route bude záležet na počasí.

Převozník

Už několik hodin před rozedněním začíná vydatně pršet. Ačkoli se za deště nedoporučuje Pyke – Big Bay Route chodit, rozhodujeme se pokračovat právě tudy a mít nejtěžší úsek za sebou co nejdříve. Když bychom nechali přechod bažin na cestu zpět a bylo by to pro nás nepřekonatelné, byl by to velký problém, protože už bychom neměli dost zásob na cestu zpět. Včera večer však po jezeře připlul místní chlapík žijící na druhé straně jezera, a když se ho ráno vyptáváme, jestli bude cesta v pohodě, nabídne nám, že nás na druhý konec jezera vezme člunem. Proč ne? Ušetříme čas i síly. A tak zanedlouho kloužeme vydatným deštěm po klidné hladině jezera v malém člunu. Za necelou hodinu vyskakujeme na písčitém severním břehu. Hřebeny hor mizí v mracích a stále drobně prší. Vyrážíme do divočiny.

Black Swamp

Přichází test neoprénových botiček, které jsme si speciálně pro takovéto treky pořídili. Už po pár stech metrech, kdy se brodíme bažinou, do půli lýtek hlubokou, jsme s nimi spokojeni. Cesta, jestli se to tak dá nazvat, se proplétá vysokou trávou, křovisky nebo mezi stromy. Když vylezeme z lesa, vstupujeme do podmáčeného porostu velikých trsů Aloe, skrz který je vysekaná cesta. Čeká nás průchod obávanou bažinou, o které se zmiňovalo několik lidí na chatě Alabaster, že ji nebylo možné překonat. Což teprve teď, za deště? Cestička skrz je dobře značená, avšak už po prvních pár krocích se propadám po kolena do bahna, které nechce moji nohu pustit. Odhodlaně postupujeme kupředu. Občas musíme udělat pár kroků zpět a přeci jen hledat pevnější půdu. Udělám krok z velikého drnu trávy a bořím se do bahna až do půlky stehna. Bažina mě pouští jen velmi nerada a s velkým úsilím se drápu zpět na nohy. Ještě že bažina není moc široká a po pár stech metrech vcházíme do lesa na pevnější půdu. Před námi se objeví řeka, kde se nám značení cesty na chvilku ztratí v hustém porostu. Když znovu vstoupíme do lesa, není už problém dojít ke krásné chatce na břehu řeky. V podvečer se spouští silný déšť umocňující naše obavy jestli bude zítřejší dlouhý úsek průchozí.

Výživná třináctka

Vydatný noční déšť ustává až pár hodin před rozedněním. Rychle se zabalíme a vyrážíme ještě za tmy. Nejdříve musíme pomocí „cableway“ překonat řeku. Malá lanovka natažená přes dravý vodní tok. Nasedám i s krosnami do vozíčku zavěšeného na laně a pomocí otáčení kliky se pomalu sunu na druhou stranu. Posílám vozík zpět a za několik minut je zde i Míša. Nasazujeme batohy a vyrážíme do pralesa. Zastavujeme u podezřele líně tekoucího širokého potoka. Vstupuji do vody a bořím se do bahna. Voda stoupá do pasu a mám co dělat abych si nenamočil krosnu. To ještě ani nebyla řeka, která by měla dělat problémy. Řídčeji zarostlou loukou míříme k Driorite Creek. Brodíme. O kus dál ještě překonáme několik ramen řeky Barier. Máme tak za sebou toky, které mohly být po deštích nepřekonatelné. Obtížnější bylo najít, kde za širokými rameny řek pokračuje dál stezka. Projdeme kus lesem a přichází další obávaný úsek. Jezero Wilmont. Stezka vede podél břehu zařízlá do prudkého kopce. Už při příchodu vidíme spoustu popadaných stromů ležících až do vody. Nastává různé přelézání a obcházení stromů po krkolomných svazích. Krátký úsek se dokonce leze po kmenech napadaných ve vodě. Hlavně nešlápnout vedle jinak zmizíte až po pás v bahně! Náročný kilometr okolo jezera jdeme hodinu. Za jezerem vstupujeme do hustého pobřežního lesa, kde se nám nezřetelná cestička několikrát ztratí. Nastává hledání cesty skrz. Směr je však jasný. Stále postupujeme proti proudu Pyke river. Po osmi hodinách máme Pyke Crossing na dohled. Z překonávání širokých kamenitých břehů v neoprénových botičkách dost bolí chodidla. Přebrodíme několik ramen řeky Pyke a myslíme si, že už máme vyhráno. Omyl! Začíná namáhavá cesta dál vedoucí suchým korytem řeky. Konečně se dostáváme na zřetelnou cestu. Jsme už hodně unavení. Spouští se silný déšť a pomalu se ploužíme vpřed. Nohy už nechtějí jít. Brodíme potoky nebo jimi dokonce jdeme. Na půl cesty k pobřeží už slyšíme vzdálený příboj. Chůze k moři se zdá býti nekonečnou. Slunko zapadá velmi rychle a během chvíle padne tma. Po dvanácti nekonečných hodinách vycházíme z lesa na pobřeží v Big Bay. Sotva lezeme. Chata je nedaleko. V cestě nám však stojí Awarua river a nejde přebrodit. Po tmě zamíříme přes les k lanovému mostu. Klopýtáme po kluzkých kořenech a kamenech. Nohy zapadávají do výmolů a bažin. Cesta obtížně sledovatelná za světla se každou chvíli ztrácí. Když se před námi ze tmy konečně vynoří lanový most, máme radost. Ta nás opouští při zjištění, o jaký most se jedná. Tříbodový. Dvou ocelových lan se držíme a po jednom jdeme. Unavení, s těžkou krosnou na zádech pomalu balancujeme na druhou stranu. Na druhé straně se napojíme na dobrou cestu a o chvilku později už zatápím v chatě v kamnech a odpočíváme.

Kolonie

Čistá obloha slibuje krásný den. Vylezeme na nedalekou pláž, po které dál vede naše cesta. Míříme k vzdálenému kopci, kde končí Three Mile Beach. Těsně před jejím koncem přebrodíme McKenzie Creek, prezentovaný jako nebezpečný (po deštích). Nyní má sotva pár metrů a po kotníky vody. Postupujeme podél pobřeží. Terén těžkne. Písek a oblázky postupně mizí a vystřídají je útesy a veliké kameny. Překonáme krátký blátivý úsek přes Penguin Point a dál přelézáme kameny na pláži. Když se dostaneme na Long Reef, děláme si malou odbočku na pobřeží z cesty, která už konečně vlezla mezi vegetaci. Chvilku obdivujeme veliké vlny příboje. Najednou zaslechneme divný zvuk. Zpozorníme. Nalehko se noříme mezi veliké kameny. Konečně máme štěstí a nacházíme tuleně. Veliká spousta se jich vyhřívá nebo spí na kamenech. Okolo se potácí malá neohrabaná mláďata. K některým se můžeme přiblížit asi na metr. Rozespale na nás mžourají svýma velikýma očima. Vracíme se na cestu vlnící se dál pobřežní vegetací. Přicházíme na místo, kde se Hollyford river vlévá do moře. Veliké vlny valící se z oceánu se sráží se sladkou říční vodou. V pozadí jsou zasněžené vrcholky Fiordland osvětlené do ruda zabarveným zapadajícím slunkem. Krásná podívaná. Přespíme v chatě kousek od pobřeží. Ráno se vydáváme po Hollyford treku na cestu zpět. Cesta lesem je udržovanější než dosud a je poznat, že je více používaná než Pyke – Big Bay Route. Mineme přistávací dráhy pro letadla vozící sem turisty a přicházíme k jezeru McKerrow. Po několika kilometrech přebrodíme všechna ramena řeky Hokuri a vstupujeme do lesa. Stezka se vlní nad jezerem. Nahoru a dolů. Je plná kamení, kořenů, potoků a bažin. Asi po kilometru klopýtání přicházíme k chatě Hokuri, kde strávíme noc.

Cesta démonů

Ráno vyrážíme do sychravého počasí na obávaný úsek podél jezera nazývaný Demon Trail. Desetikilometrový úsek mezi chatami je napsaný na šest hodin chůze. Už po několika stech metrech je jasné, že nepůjde o nějakou procházku. Kluzké kameny, bažiny a o cestu se mnohdy dělíte s vodou, která si ji zvolila jako své koryto. Procházíme jakýmsi pralesem a stezka se nepřetržitě vlní nahoru a dolů. Jakmile po mechem porostlých kamenech kousek vystoupáme, už prudce klesáme po kořenech obrovských stromů. Po večerním dešti je to pěkná klouzačka. Přeskakujeme několik potoků a cestu nám občas zpestřují tříbodové lanové mosty. Nakonec se ukáže, že Demon Trail nebyl tak obtížný, jen bylo třeba neustále dávat pozor, kam šlapeme. Po čtyřech hodinách se na chvilku zastavíme na chatě Demon Trail a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Mysleli jsme si, že se cesta zlepší, ale má stále stejný charakter dokud nedorazíme k rozcestníku na kraji jezera. Zde odbočujeme k chatě McKerrow, ležící kousek mimo hlavní trek. Chvilku sledujeme jedno rameno řeky Hollyford. Naštěstí je to rameno, kterým teče voda pouze, když je jí hodně. Po pár stech metrech je možné ho přejít suchou nohou. Za malým lesíkem vyjdeme na písčitý břeh jezera. Voda se zdánlivě rozprostírá do nekonečna. Sevřená prudkými srázy okolních hor, jejichž vrcholky se nyní ztrácejí v mracích. Netrvá dlouho a před námi se objevuje chata.

Kruh se uzavírá

Budíme se do pošmourného rána. Všude po kopcích se válí těžké mraky. Déšť jen a jen spadnout. Vracíme se na hlavní trek a míříme k několik kilometrů vzdálenému mostu přes řeku Pyke. Cesta si drží včerejší ráz a tak stále lezeme nahoru a dolů po kamenech. Neopatrné kroky jsou potrestané uklouznutím. Když se konečně dostaneme mimo úbočí kopce na rovinu je stezka samý močál a bažina. Už jsme za těch několik dní celkem unavení, a tak jsme rádi, když přejdeme po mostě řeku Pyke a dostaneme se na dobrý chodníček. Zbývá už jen asi patnáct kilometrů k parkovišti stezkou prošlapanou prvního dne, kde zakončujeme tento krásný trek.

Okruh národním parkem Fiordland po trecích Pyke – Big Bay Route a Hollyford patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli. Přesvědčil nás o tom, že náročnost nemusí být způsobena pouze nastoupaným převýšením a dosaženou výškou a že i trek vedený převážně lesem na úrovni moře nás může zavést na krásná místa. Na tento okruh se vydejte pouze v dobré fyzické a psychické kondici, kdy vás jen tak něco nerozhodí a všem nástrahám cesty budete čelit v dobré náladě. Odjíždíme odsud bohatší o nezapomenutelný zážitek a s vědomím, že nás tato zkušenost opět posunula dále v tom, co je ještě možné jít.

 

Kahurangi – west coast

Bahno, bažiny, brody, lanové mosty, kluzké balvany, spadané stromy, cesty utrhané velkou vodou, několikadenní déšť a tisíce sandflys. Oblečení ani boty už pár dní nebylo suché. Dokončení plánovaného treku severozápadem jižního ostrova nám dalo hodně zabrat. Rozmlsaní chodníčkem na Heaphy treku, který spadá do takzvaných Great Walks, se pouštíme na do treků Wangapeka a Leslie –Karamea, abychom dokončili okruh do Motueky. „Je tam pár spadlých stromů, ale projít se to dá.“ Povídá nám usměvavá paní v informačním centru v Karamei. Vědět co nás tam čeká, asi bychom se hodně rozmýšleli, než jsme se do tohoto treku pustili.

Po vrstevnici až na kopec

Je kolem poledne, když po dvou a půl hodinách vystupujeme z autobusu, bereme batohy a pokračujeme k asi půl kilometru vzdálené Brown hut, kde máme rezervovanou první noc na Heaphy treku. Následující den vstáváme brzy. Z orosené stanové plachty sají vodu stovky sandflys. Vylézáme ven a hned na sebe natíráme repelent. Vyrážíme po široké cestě lesem. Procházíme mezi kapradinami. Ze stromů visí roztodivné liány. Stezka se pomalu vlní a neznatelně stoupá. I podle mapy vypadá, že jde stále po vrstevnici. Když se však po pár hodinách chůze otevře výhled do údolí, je vidět, že jsme výš. Mineme Aorere shelter a o hodinku později jsme na vyhlídce Falangans Corner, která je zároveň nejvyšším bodem Heaphy treku. Náš dnešní cíl je odtud už také vidět. Netrvá dlouho a přicházíme k Perry Saddle hut. Ranger sídlící nedaleko kontroluje naši rezervaci už při stavění stanu.

Poznání

Následující den zjišťuji, proč je toto Great Walks. Vycházíme ven z lesa do volné krajiny. Veliké údolí je lemované vysokými horami, zarostlé nízkými keříky, plné rašelinišť a mokřadů a zvrásněné hlubokými dolíky, kterými proudí voda. Mezi těmito dolíky se do dáli vlní naše prašná stezka. Přicházíme k chatě Gouland Downs a pár set metrů za ní vstupujeme do jiného světa. Tajuplný les. Stromy i kameny porostlé mechem. Ze stromů visící lišejníky jako vousy nějakých starců. Všude okolo kapradiny. Tím vším se proplétá bublající potůček modelující do skalního podloží roztodivné tvary a jeskyně. Prostě nádhera. Po několika kilometrech přicházíme k Saxon hut. Krátce si odpočneme a vyrážíme na dnešní poslední úsek k chatě James Mackey. Krajina se vždy po pár kilometrech změní. Někdy procházíme lesy, sytě zelenými, plnými lišejníků a se vším zarostlým mechem. Jindy procházíme vyprahlé stepi s trsy suché žluté trávy, vypadající jako obří ježci, s pokroucenými stromy v pozadí a temnými mraky povalujícími se na hřebenech vysokých hor. Nebo jdeme rozsáhlými mokřady po dřevěných dlouhých lávkách plazících se krajinou jako had. Jsme už hodně utahaní, když konečně přicházíme k chatě James Mackey a stavíme stan.

Příštího dne klesáme jakýmsi pralesem až k chatě Lewis, která už je pouze 20 m n.m. Kousek za chatou překonáme řeku po lanovém mostě a dál už vede cesta pralesem jen po rovině. Všude rostou kapradiny, palmy, mechy a ohromné stromy. Kmeny mají porostlé mechy a trávou a občas z nich dokonce vyrůstá další strom. Stezka se vlní tímto podivným lesem až k chatě Heaphy. Dále za chatou krajina znovu nabývá jiné podoby. Písečné podloží, odolná tráva, palmy, okolní kopce porostlé zvláštními červenými stromy, mezi kterými ční vysoké skály. Spoustu řek překonáváme po lanových mostech. Už sotva pleteme nohama, když dorazíme k přístřešku Kaitipo.

Na poslední úsek Heaphy treku vyrážíme za deště. Cesta vede podél pobřeží a značky nás varují před nebezpečnými vlnami při vysokém přílivu. To však nyní nehrozí a tak procházíme dál palmovými lesy. Další varovná cedule upozorňuje na padající kamení a o kus dál skutečně sesuv utrhl kus cesty. Opatrně přejdeme a po několika kilometrech vzrůstající hustota lidí naznačuje nedaleký konec treku. Jsme už celkem zmáchaní od přeháněk, když přicházíme ke Kohaihai kempu, kde je parkoviště a spousta lidí. Přemýšlíme jak se nejsnadněji přesunout do Karamei. První lidé, kterých se zeptáme, nás stopem berou do centra Karamei k informačnímu centru a obchodu. Doplníme informace i zásoby a místním taxi se přesouváme na začátek treku Wangapeka.

Najdi deset rozdílů!

Taxi nás vyhodí na konci několika kilometrové štěrkové cesty. Zaplatíme 40 dolarů a během chvilky jsme tu sami. Vyrážíme. Už po několika stech metrech vidíme obrovský rozdíl mezi „chodníčkem“ na Great Walks a obyčejným trekem. Kluzké kameny, jednoduché brody. To je však pouze začátek. První drsnější místo přichází tam, kde voda podemlela cestu a ta se sesunula do řeky. Pokus o projití by mohl skončit pádem několik metrů do dravého proudu. Prodíráme se s krosnami džunglí vedle stezky. Je vedro a vlhko. Kus cesty je opět dobrý ale poslední kilometry před chatou se změní v boj. Podemleté cesty, bažiny, prodírání se křovisky, podlézání a přelézání padlých stromů, brody a průchody starými polomy. Pot z nás jen lije. Jsme celí špinaví. Přicházíme k místu, kde se nad cestou utrhl veliký strom. Leží přes cestu a ještě způsobil sesuv půdy. Vypadá to ztraceně. Nakonec nalehko nacházím cestu skrz, při které lezu větvemi, nebo se houpu na visících kořenech okolo skalního výčnělku. Jsme vyčerpaní. Konečně spatřuji mezi větvemi červenou střechu. „Chata!“ Vykřikuji. Poslední brod, spouští se liják a zalézáme do chaty si odpočnout.

Zelené peklo

Už kus za chatou přelézáme spadané stromy. Opět prší. Stezka je na mnoha místech rozmáčená a plná bahna. Prodíráme se stále dál. Značení oranžovými trojúhelníky je hodně dobré a i když na pár místech ztrácíme cestu, hned ji znovu nalezneme. Překonáváme řeku Wangapeka po lanovém mostě a postupujeme dále proti proudu po džunglí zarostlé stezce nebo procházíme koryty potoků. Jsme celí promočení. Stoupání nabírá na intenzitě a drápeme se vzhůru do Little Wangapeka saddle. Jezírka před sedlem mineme kvůli mlze prakticky bez povšimnutí. Konečně sedlo. Fučí vichr, prší, viditelnost asi dvacet metrů. Na nic nečekáme a na druhé straně sedla prudce klesáme dolů. Stezku zvolil i potok jako nejsnazší cestu dolů a tak jdeme vlastně korytem potoka, klopýtáme po kamenech a kluzkých kořenech a musíme dávat velký pozor, kam šlapeme. Těsně před východem z lesa se spustí silný liják a my se spěcháme schovat do nedalekého nouzového přístřešku. Zalézáme dovnitř a rozhodujeme se zde přenocovat. Sušíme se a malým okénkem sledujeme provazy vody padající z nebe.

Útěk mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť změnil většinu cesty v bažinu. Postupujeme podél levého břehu řeky Karamea. Potoky s příkrými břehy, oblými kluzkými kameny a valící se vodou, močály na cestě a hledání nejsušších a hlavně pevných míst abychom prošli bez bahna v botách. To vše se stává rutinou. Všude roste zrádný mech. Buď klouže na kamenech a kořenech, nebo vytváří veliké koberce plné vody, do kterých je možné se propadnout. Unavení shazujeme věci na louce u Thor hut. Nad ránem nás vzbudí pár kapek bubnujících na stanovou plachtu, což se během chvíle změní v pořádný liják. Převlékneme se do mokrého oblečení. Vyrážíme. Po lanovém mostě přejdeme přes Thor Creek a hned přelézáme popadané stromy. Když už si myslíme, že jsme viděli všechny druhy překážek, objevíme novou. Stezka sestoupí dolů na skálu nad řekou. Asi dvou set metrový úsek po kluzké mokré skále nad vodou je hodně nepříjemný. Ještě že je celý úsek zajištěný řetězem. Jen co stezka vystoupí výš do lesa, nabíráme rychlost a v dešti spěcháme co nám nohy a terén dovolí k Venus hut. Přicházíme k chatě a schováváme se na verandě. Hned se na nás slítne veliké hejno sandfys. Déšť nepolevuje a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Bažiny, popadané stromy či přeskakování potoků už nás nemůže rozházet. Naše oblečení je zcela promočené a boty máme nacucané jako houby. Většinu času vede pěšina močálem nebo bažinou. Už nás nebaví vyhýbat se měkkým a podmáčeným místům. Přicházíme k chatě, zatápíme v kamnech, sušíme věci a odpočíváme. Leje a leje.

Pohodička?

Ráno nás vítá modrou oblohou. Crow river za chatou překonáme po lanovém mostě a jelikož je cesta snazší než dosud, ubíhá celkem rychle. Přicházíme na místo, kde se z řeky Karamea odděluje menší rameno napájené pouze při zvýšeném stavu vody. Zde na chvíli ztrácíme značku a bloudíme. Nakonec se ukáže, že právě tímto korytem řeky máme pokračovat dále. Pár kilometrů před Karamea hut se změní terén. Je mnohem suší a volnější. K chatě samotné, ležící kousek od soutoku řek Karamea a Leslie, se přichází po úzké pěšině na skále nad řekou. Od chaty postupujeme podél levého břehu řeky Leslie po pěkné pěšině. Asi dva kilometry před přístřeškem Slugeon začne stezka stoupat. Pomalu se suneme vzhůru. Pot z nás jen lije. Ještě že jde o pěknou cestu. Na těchto posledních kilometrech překonáváme asi 400 metrů převýšení. Několikrát zastavujeme a asi po hodině se doplazíme k přístřešku. Konečně si odpočneme.

Satisfakce

Schovaní ve stínu kopce dokončujeme následujícího dne stoupání, které jsme začali už včera. Asi po hodině a půl se dostáváme na sluníčko a tím i do sedla. Když vyjdeme nad les na louku, otevře se před námi nádherný výhled na okolní hory, kterým dominuje Gordons Pytamid a Mt. Arthur. Je tu opravdu krásně. Po všech těch útrapách na cestě a mizerném počasí, které nás provázelo je toto opravdové zadostiučinění. U rozcestníku uprostřed luk se dáváme vpravo k Salisbury hut a po průchodu malým lesíkem se před námi objevuje krásná chatička. Rozhodujeme se dále pokračovat přes Gordons Pyramid (1489 m n.m.). Proplétáme se mezi stromy, bažinami a skalami. Pak začne stezka prudce stoupat. Když vylezeme z lesa, vidíme už vrchol kousek před námi. Bohužel však o hodně výš. Přicházíme na vrchol a kocháme se nádhernými rozhledy na okolní hory. Protože už nám dochází voda, budeme dnes muset pokračovat, dokud nějakou nenajdeme. Slézáme z G. Pyramid a po hřebínku postupujeme k rozcestí s hlavní výstupovou cestou na Mt. Arthur, kam vylézáme unavení po posledním stoupání. Díky GPS zjišťujeme, že o sedm set metrů dál směrem k vrcholu je zdroj vody. Mírně stoupáme vzhůru po hřebeni, až k malému jezírku uprostřed louky. Stavíme stan a odpočíváme. Protože je krásně a je okolo šesté hodiny, vyrážíme ještě dnes nalehko dobýt vrchol Mt. Arthur a užít si západ slunka. Stezka sutí, do které zanedlouho nastoupíme je značená modrými tyčemi. Nikam nespěcháme a tak není výstup nijak náročný. Posledních asi padesát výškových metrů dolézáme po celkem kolmé cestě. Jakmile však jsme nahoře na plošině, pěšina k vrcholu vzdáleného asi sto metrů stoupá už jen zvolna. Přicházíme na vrchol. Zlatý hřeb našeho přechodu. Mt Arthur (1795 m n.m.). Na západní straně hor je inverze. Mraky naráží na štíty hor a pouze sedly se jim daří proklouznout na druhou stranu. Slunko blížící se k západu zalévá zlatavým světlem louky a hřebeny okolo Cobb Valley. Jsou odtud krásné výhledy. Dnešek se opravdu vydařil a převážil veškeré útrapy cesty. Po zásadu slunka nastává pořádná zima a tak spěcháme ke stanu stejnou cestou zpět.

Opět civilizace

Příštího dne míjíme rozcestí s G. Pyramid, ale tentokrát zamíříme k Arthur hut. Jde o krásnou hřebenovku. Během hodinky jsme u chaty a po krátké zastávce pokračujeme v sestupu k Flora carpark. Postupujeme lesem po opravdovém chodníčku, který jsme neviděli od doby, co jsme opustili Great Walks. Po necelých dvou hodinkách přicházíme na parkoviště, kousek od chaty Flora a tím vlastně končí náš přechod národního parku Kahurangi. Využíváme autostopu a za hodinu už jsme v Motuece a cesta opravdu končí.

Když se mě lidé ptali, jaký byl trek, chvilku jsem přemýšlel a pak řekl: „Nezapomenutelný!“ Jak obtížností, tak krásou přírody, kterou jsme procházeli. Rozdíl mezi upraveným Heaphy trekem a drsným a divokým Wangapeka a Leslie – Karamea trekem je něco, co se musí zažít. Vrátili jsme se zničení, ale nadšení a plni krásných vzpomínek na nejen ta krásná místa, ale i ta drsná, která nás stála spoustu potu a vysávala mnoho sil. Vřele doporučuji každému, koho nebaví procházet se pouze po upravených chodníčcích, ale spatřit i tu ryzí přírodu skrývající se v srdci Kahurangi.

 

Richmond Range

Po skoro pěti měsíční přestávce znovu vyrážíme do hor. Tentokrát na Richmond Range. Pás hor táhnoucí se od Nelsonu přes Nelson Lakes až k Blenheimu. Za městem Blenheim se napojíme na silnici North Bank Rd. a pokračujeme, dokud nezmizí asfalt. Odtud je to k Chalice Carpark ještě 22 km po štěrku. Prvních pár kilometrů je v pohodě, ale pak začne cesta stoupat. Kličkujeme autem mezi dírami, kameny a od vody vymletými koryty. Asi po dvaceti kilometrech už auto nemůže a tak ho odstavíme na malém parkovišti u jedné vyhlídky. Vezmeme krosny a ještě asi dva kilometry jdeme po prašné cestě, než se napojíme na trek.

Zkouška

Prudkým sestupem klesneme k jezeru Chalice. Dva kilometry a nohy už pěkně bolí. Odvykli jsme si. Dojdeme k chatě nedaleko jezera, chvilku si odpočneme a vyrážíme dál k chatě Mid Goulter. Má to být pět hodin. Stále nepříjemně klesáme. Přebrodíme několik potoků a pak se cesta vlní nahoru a dolů. Občas i po malých skalách. Plazíme se vpřed. Nohy už neposlouchají. Terén je lepší, ale nám už není pomoci. Krok za krokem ukrajujeme nekonečnou vzdálenost k chatě. Padá tma. Brodíme poslední potok a po sto metrech se svalíme v chatě. Ráno máme velmi pomalý start. Po včerejšku nás pořádně bolí nohy. Cesta sleduje Goulter River a je o poznání jednodušší než včera. Sice zde je několik míst kde musíme šplhat do kopce a následně se vrátit na úroveň řeky, ale také je zde spousta úseků po loukách nebo příjemně rovným lesem. Chvilku po poledni přicházíme k Lower Goulter Hut. Zabydlujeme se a jdu omrknout zítřejší brod. No, boty budou muset dolů.

Cestou mrtvých possumů

Je půl desáté když vyrážíme. Je pořádná zima a všude okolo omrzlá tráva. Čeká nás přebrodění nepřemostěné Goulter River. Dvacet metrů široké koryto řeky je dost na to, abychom přestali cítit nohy. Mnohem nepříjemnější je jak přichází zase k sobě. Čeká nás strmý výstup z údolí na hřeben. Nohy bolí už z předchozích dní. Funíme do kopce a div že nelezeme po čtyřech. Dvakrát se Míše vracím pro batoh. Najednou objevíme mrtvého possuma na stezce. Pokračujeme dál a každých asi dvě stě metrů leží další. Před námi jde lovec co je všechny kosí. Vylezeme na hřeben a stoupáme dál. Každých pár set metrů odpočíváme. Jsme zhruba v devíti stech metrech, když se před námi otevře pohled na to, co náš čeká. Malé zhoupnutí dolů, skalnatá pasáž, nejvyšší bod dnešního dne a tak dál. Po mírném zhoupnutí přichází zmíněná skalnatá pasáž. Celkem nepříjemné. Úzká pěšinka podél skály nad propastí. Nakonec i to necháme za sebou a volnějším terénem stoupáme vytrvale dál. Míša už toho má dost. Jsme pár set výškových metrů pod vrcholem. Beru i její batoh a pomalu se sunu vzhůru. Konečně vylezeme na vrchol hřebene. Chvilku si odpočneme a vyrážíme dál. Přejdeme Bushy Top a kus dál se napojíme na trek, po kterém vede dálková trasa Te Araroa. Přelezeme poslední dnešní kopec a zahajujeme sestup k chatě. Malé, útulné na kraji malé mýtiny a kousek od hezkého jezírka. Parádní místo pro nocleh.

Klasika

V noci prší a ráno je zatažené a pošmourné. Vyrážíme zpět do kopce na trek a pokračujeme ve výstupu. Je mlha, fučí vichr a mrholí. Po nějakém kilometru začínáme stoupat k nejvyššímu bodu dnešního dne. Trek se stočí k východu a stále se drápeme vzhůru. Jako obvykle, když vylezeme na treku nad les, tak je hnusně, prší a nejsou žádné výhledy. Stejně jako dnes. Viditelnost maximálně pár desítek metrů. Procházíme suťoviskem a chvíli se nám daří sledovat stezku. Ta však zanedlouho zmizí v mlze. Nevíme kam dál. Odhadujeme směr a vyškrábeme se na Purple Top (1532 m n.m.). Odtud sestupujeme volným terénem, dokud nezahlédneme tyč značení. Dále už jdeme po treku až na hranici lesa, kde už je stezka jasná. Netrvá dlouho, přestaneme klesat a po pěkném hřebeni přicházíme k chatě Mt. Rintoul. Od chaty je hezký výhled na záliv s Motuekou a Nelsonem. Odpočati se následující den pouštíme do ostrého stoupání lesem. Ten nakonec ustoupí a dál už se drápeme pouze sutí div ne po čtyřech. Vystoupáme na hřeben a na okamžik zahlédneme okolní hory a vrchol Rintoul. Hned na to se i s námi znovu ponoří do mlhy a mraků. Jsou zde nepříjemné úseky sněhu a ledu. Konečně vrchol Mt. Rintoul (1731 m n.m.). Je sotva vidět od tyče k tyči. Mořem balvanů sestoupíme o tři sta výškových metrů niže jen proto, abychom hned vzápětí stoupali o to prudčeji ještě horším terénem na malý Mt. Rintoul (1643 m n.m.). Do toho hrozného terénu se ještě přidá sníh a led. Pželezeme vrchol a na nic nečekáme a spěcháme do nižších poloh. Výhledy nulové. Máme problém i s hledáním značení. Ještě že tu je terén přívětivější. Slezeme k lesu. Dál už je stezka jasná. Odbočíme do údolí k chatě Old Man. Velmi prudkým sestupem slezeme dalších tři sta výškových metrů pod hřeben, kde na malé louce stojí hezká malá chatka.

Dlouhá cesta domů

Ráno vyrážíme znovu na hřeben. Tentokrát však svítí krásně slunko. Za necelou půlhodinu jsme opět na cestě táhnoucí se po hřebeni. Místy jde o takovou kamzičí stezku. Lezení po skále není nic příjemného, obzvlášť pokud je skála ve stinných místech ještě namrzlá. Tak či tak blížíme se k ostrému vrcholu Old Man (1514 m n.m.). Překonáme několik předvrcholů a konečně shazujeme batohy na vrchu. Jsou odtud krásné výhledy a tento den dal celému treku význam. Vidíme většinu vrcholů a trasu, kudy jsme za poslední dny šli. Odpočatí bereme krosny a pokračujeme. Suťoviskem sestupujeme po jižním svahu Old Man a noříme se do lesa. Sestup trvá celkem dlouho a ještě nás čeká jakýsi bezejmenný kopec. Dalších skoro čtyři sta metrů převýšení. Znovu se nám naskytnou krásné výhledy. Klesání z vrcholu si v ničem nezadá s výstupem, a tak nás brzy bolí nohy. Přelezeme několik potoků a stezka je místy velmi úzká a kluzká. Občas skály a stále dolů. Jezero Chalice se ne a ne přiblížit. Nakonec se dočkáme. Slezeme poslední výškové metry a trek nás vyhodí přímo do koryta řeky. Přebrodíme se a zanedlouho už si vykračujeme po upraveném chodníčku okolo jezera až k chatě Chalice Hut. Pouze doplníme vodu, doplníme do návštěvní knihy, že jsme okruh přežili a zahajujeme hodinový výstup. Překonáme opět bezmála čtyři sta metrů převýšení k prašné silnici na hřebeni, odkud nám zbývají už jen pouhé dva kilometry k autu, kde tento výlet ukončíme.

Ačkoli dva dny, kdy jsme byli nad lesem a měli být výhledy, lilo a byla mlha, poslední den to vynahradil. Odjíždíme utahaní a spokojení. Krásný okruh nádhernou krajinou náročný díky velkému nastoupanému převýšení.

 

Lake Sumner

 

Z temné oblohy se už několik hodin valí voda. Hladina řeky rychle stoupá a odřízla nám ústupovou trasu. Zásoby máme pouze na dva dny, a tak s obavami pozorujeme tu spoušť skrze malé okénko chaty, kde se schováváme.

Myší království

Auto odtavíme na Windy Point, odkud vyrážíme na další okruh do hor. Tentokrát v okolí Lake Sumner. Z parkoviště vyrážíme údolím s řekou Hope. Procházíme přes pastviny a křovisky podél plotů. Vstoupíme do lesa a cesta příjemně kopíruje vrstevnici po stěně širokého údolí. Teprve po pár kilometrech se nám poprvé naskytne pohled na celé údolí. Hned však zase zmizíme v lese. Stromy necháme za sebou až kousek za přístřeškem Half Way Hope. Vyjdeme z lesa do volné krajiny vypasené kravami. Příjemná procházka trávou. V dáli údolí uzavírají vysoké kopce. Po několika kilometrech, kdy míjíme trnité keře a poházené kosti krav, přeskáčeme spoustu potoků a projdeme lesem černých stromů, přicházíme k lanovému mostu a rozcestí za ním. Odtud už je chata Hope Kiwi nedaleko. Chata v lukách uprostřed údolí, na jehož konec uzavírá vysoký holý hřeben osvětlovaný slunkem prosvítajícím pod těžkými temnými mraky. Vlezeme do chaty a hned je cítit, že jsou tu myši. Ubytujeme se a odpočíváme. S přicházející tmou se stále častěji objevují myši. Z přízemí se přesouváme na horní patro palandy. Krosny uložíme na další a jídlo zavěsíme na strop. Celou noc slyšíme cupitání jejich malých paciček. Pobíhají všude i po nás. No, bezesná noc. Ráno opouštíme toto myší doupě a jdeme loukou k hornímu konci údolí, kde vystoupáme do nízkého sedla. Za ním si uděláme malou odbočku k jezeru Marion. Hezké jezero sevřené lesy. Vracíme se na původní cestu a nad jezerem Sumner jdeme k jeho hornímu konci. Tam opouštíme stezku a sestoupíme na pastviny. Pokračujeme vzhůru údolím, občas překračujeme ramena řeky Hurunui a když se otočíme, máme krásný výhled na jezero obklopené vysokými horami. Několik kilometrů před námi svítí mezi stromy červená střecha chaty Hurunui. Překonáme Hurunui River po lanovém mostě a znovu se napojíme na správnou cestu a po necelých dvou kilometrech jsme u chaty.

Když vám teče do bot

Ráno seběhneme k řece a přebrodíme se. Nechce se nám totiž vracet k lanovému mostu. Zamíříme přes údolí k místu, kde by měla vést cesta proti proudu McMillan Stream. U lesa nacházíme značení, ale po stezce není ani památky. Jdeme tedy krajem lesa nebo kamenitým korytem potoka, protože je to jednodušší než hledat cestu přes nějakou bažinu v lese. Po pár kilometrech odbočujeme proti proudu potoka. Značení nikde o cestě ani nemluvě. Jdeme jen širokým korytem potoka. Teče tu hodně vody a už po sto metrech je nám jasné, že každou chvíli budeme brodit z jedné strany na druhou. Občas nalezneme staré značení v podobě malých bílých plíšků. Jednou se pokusíme hledat stezku někde výše ve stěně příkrého kopce spadajícího do potoka. Je to ztráta času a energie. Pokračujeme vzhůru kamenitým korytem. Mrholí, klopýtáme po kluzkých kamenech a asi po čtyřech kilometrech se objevují oranžové trojúhelníky značení. Cesta začne stoupat od potoka vzhůru lesem. Jen vylezeme nahoru, vstoupíme do bažin a rašelinišť. Už je to jedno. Mnohdy je snazší jít mimo značenou stezku. Jdeme podle GPS tak aby se chata stále přibližovala. Jde jen do doby, než nám cestu přehradí hluboké koryto potoka. Slezeme do něj a na chvíli ztratíme směr. Zanedlouho cestu opět najdeme a korytem potoka jako nejsnazší cestou dojdeme k chatě, která je již nedaleko. Na její přítomnost nás upozorní veliká oranžová značka. Malá a útulná Three Mile Stream Hut. Nanosíme dřevo do kamen a brzy se hřejeme u kamen. V návštěvní knize je za poslední tři měsíce osm návštěv. Myš obývající tuto chatu byla v noci hodná, a tak jsme se vyspali. Ráno musíme přebrodit řeku. Po včerejšku už to neřešíme a normálně napochodujeme do vody. Stoupáme lesem pryč z tohoto údolí. Napojujeme se na parádní pěšinku, kterou někdo nedávno prosekal a vyznačil. Cesta rychle ubíhá a posledních pár kilometrů k chatě Hope Kiwi jdeme z kopce. Čas mezi chatami se v různých materiálech rozcházel. Někde psali i šest hodin. Nakonec jsou z toho necelé tři, po kterých se usazujeme u chaty na oběd. Posilněni se vracíme kousek stejnou cestou, kterou jsme prošli před pár dny až k rozcestí, kde uhýbáme do údolí s řekou Hope. Zprvu široká cesta lesem se zanedlouho ztratí v loukách podél řeky. Nevadí. Už jsme si zvykli chodit mimo cesty, a tak pokračujeme vzhůru údolím. Tam kde však cesta je, jde poznat, že je mnohdy ničená řekou. Spousta úseků je podemletých nebo zcela utrhaných divokým proudem po deštích. Po hodině chůze údolím přicházíme k hezké chatce Saint Jacobs. Je krásně a tak si dopřejeme koupel v řece a odpočíváme.

Lázně

Ráno pokračujeme údolím a těšíme se, až do něj začne svítit slunko. Jelikož i dnes očekáváme chůzi řekou, vyrážíme pouze v sandálech s pohorkami připnutými na krosnách. Cesta vede po trávě nad řekou a je velmi slušná. Dobrý úsek trvá příliš dlouho, a tak brzy přicházíme ke skalce padající do proudu řeky. Nejde ani pokračovat podél ní kvůli velké hloubce. Přebrodíme tedy na druhou stranu. Po dvou hodinách chůze jsme u chatky Top Hope. Nejsou tu kamna, takže si dnes nezatopíme. Věci necháme na chatě a nalehko vyrážíme k horkým pramenům. Postupujeme proti proudu řeky po jejím kamenitém břehu asi kilometr a půl než odbočíme proti proudu jednoho z jejich přítoků. Motáme se z jednoho břehu na druhý a vítr k nám občas zavane vůni sirných pramenů. Za necelé dvě hodiny jsme u dvou malých bazénků ukrytých v křoví. Teče tu potok a máme možnost namíchat si teplotu, jakou chceme. Bazének má totiž teplotu mezi 40 – 50°C. Dno má porostlé zelenými řasami. Vedle potoka je malý plac, na kterém by se krásně tábořilo. Naložíme se do bazénku a relaxujeme. Odpočatí se vydáváme na cestu zpět. Spěcháme, protože se začínají stahovat temné mraky. Začíná mrholit a jen co dojdeme do chaty spouští se déšť. Netrvá však dlouho. Dnešní relax v horkých pramenech byl opravdu super.

Průtrž

Dírou ve střeše, kudy dřív vedl komín, do chaty voda pouze nekape, ale přímo teče. Železný kýbl se tak naplní během necelé hodiny. Už to trvá více než čtrnáct hodin co se otevřela obloha a začaly padat provazy vody bičující malou chatku, ve které se schováváme. Kamna zde opravdu chybí. Pršet začalo včera před setměním a od té doby nabírá na intenzitě. Občas ani nevidíme ven. Přes noc voda v řece stoupla o více než metr. Vytvořili se peřeje, různé malé vodopády a nová řečiště kudy se valí voda. Na cestu do sedla k Lake Man nemáme ani pomyšlení. Spíše máme obavu, jestli se dokážeme vrátit přes Saint Jacobs a následně na Windy Point, když je tolik vody. Cestou sem jsme několikrát brodili řeku a část cesty šli dokonce jejím korytem. To je nyní zcela nemožné. Jídlo máme asi na dva dny, tak snad se počasí umoudří a voda opadne. Odpoledne se déšť změní v občasné přeháňky a voda začne pomalu opadávat. Celý den jsme zavřeni v chatě a dost se to podepsalo na našich zásobách. Silný déšť už stejně změnil naše plány a zítra vyrazíme zpět k Windy Pointu.

Útěk

Snažíme se vyrazit, dokud neprší. Pozdě. Z horní části údolí už se žene déšť. Přesto odcházíme. Napojíme se na značenou cestu lesem. Ubíhá celkem rychle, až si říkáme, proč jsme sem šli korytem řeky. O kousek dál je nám to jasné. Cesta sestoupí do řeky a musíme dvakrát brodit. Proud je mnohem silnější než minule a musíme dávat pozor, kudy brodíme. Za necelé dvě hodiny mineme chatu Saint Jacobs. Nezastavujeme a deštěm pospícháme dál. V botách už máme tolik vody, že je jedno, jestli jdeme bažinou nebo potokem. Jsme tak mnohem rychlejší. Přejdeme lanový most a čeká nás dlouhý úsek pastvinami. Celí promrzlí jsme okolo poledne v Half Way Shelteru. Chvilku si odpočneme, nabereme sil a pak už deštěm spěcháme k autu. Potoky, o kterých jsme před tím věděli pouze díky kamenitým korytům, se nyní naplnily vodou, která se s hučením valí do údolí. Opatrně je přecházíme. Projdeme lesem černých stromů, překonáme poslední lanový most a o kilometr později zakončujeme výlet u auta.

Výlet nedopadl podle plánu a počasí ho celkem zkomplikovalo. Viděli jsme však krásnou přírodu, navštívili přírodní horké prameny ukryté v horách a díky počasí to bylo i pěkně dobrodružné. Rozhodně máme na co vzpomínat.

 

Rakiura – North West Circuit

Po několika měsících cestování a překonání nejrůznějších terénů, jsme se dostali až na jih Nového Zélandu a Stewart Island byl po tom všem taková „třešnička na dortu“. No, jak se ukázalo, byla pěkně kyselá.

Kam jsme se to zase vydali?

Z letištní haly sledujeme provazy vody padající z temné oblohy. Letíme s malou společností na ostrov Stewart, ležící jižně od Nového Zélandu. Povolený váhový limit batohu je 15 kg na osobu. Míša se trochu vyděsí, když jí váha při odbavování ukáže 19 kg. Což teprve já, když se digitální číslice zastaví na 25 kg, a to mám k tomu ještě desetikilovou brašnu s foťákem. Chlapík jen řekne, ať si na to dáme při zpáteční cestě pozor. V osm nás šest cestujících vyženou z haly a jdeme k maličkému letadélku připravenému venku. Nacpeme se dovnitř. Když spustí naplno motory, nemá cenu vůbec mluvit, jaký je hluk. Nabereme rychlost a vzneseme se na překvapivě krátkém úseku. Okamžitě si s malým letadlem začne pohrávat silný vítr jako s nějakou hračkou. Netrvá dlouho a pevnina zmizí za námi. Napjatě očekáváme, kdy se objeví břehy ostrova. Hrozně to s námi hází a počasí je šílené. Konečně zahlédneme pevninu. Nad zemí vítr podstatně zesílí. Motory řvou, když se blížíme na přistání. Nevěřili jsme, že bezpečně dosedneme. Autobusem letecké společnosti se svezeme kousek pod kopec. Vezmeme batohy, zabalíme je do pláštěnek a po štěrkové silničce vyrazíme přes kopec k Horseshoe Bay. Silnička vede přes kopec a stále se zmenšuje. Najednou už jdeme jen po blátivé stezce skrz les. Klesneme znovu k pobřeží a zanedlouho dojdeme do Lee Bay, kde se napojujeme na Great Walk. Mineme veliký řetěz symbolizující pouto mezi Stewart Islandem a pevninou a po chodníčku pokračujeme podél pobřeží. Po pár kilometrech se dostáváme k Maori Beach. Na konci pláže překonáme řeku po lanovém mostě a přelezeme přes kopec. Zanedlouho se odpojuje Great Walk. Nedaleko je přístřešek a kemp Port William. Dáváme si rychlou sváču a vyrážíme dál. Opouštíme Great Walk a chodník a hned je to poznat. Ještě že máme neoprenové botičky. Cesta je plná kořenů a velikých bažin. S těžkými batohy se suneme dál. Cesta překonává i několik kopečků. Nahoru to jde, ale dolů je to děsná skluzavka. Bažin je stále více. Občas se zaboříme až po koleno. Smradlavá voda stříká všude kolem. Jsme špinaví a unavení. Od kořenů nás bolí chodidla. Konečně vylézáme z lesa ven na Big Bungaree Beach. Na druhé straně zálivu vidíme chatku. Náš dnešní cíl. Na půli cesty se spustí silný liják, a tak zmrzlí a zmoknutí shazujeme batohy na verandě chaty. Nanosím trochu dřeva a zatopím v kamnech. Hned je nám lépe. Odpočíváme v teple a přemýšlíme, co bude zítra.

Většinu noci proprší. Budíme se za svítání a po chvíli vyrážíme na další úsek. Už kousek za chatou se znovu brodíme bažinami. Stále nahoru a dolů. Po kotníky v bahně. Stále nás provází přeháňky. Když konečně po pár kilometrech vylezeme na pláž, máme radost, že cesta chvíli půjde lehce. Postupujeme asi dva kilometry bořícím se pískem, než zase vlezeme do lesa. Zde je malá chatka a Murray Beach Camp. Dáme si rychlou sváču a pokračujeme. Následující kilometr je překvapivě snadný po dřevěných lávkách a můstcích. Těch však postupně ubývá a nahrazují je bažiny, kořeny a potoky. Plazíme se vpřed. Netrvá dlouho a přicházíme k odbočce k chatě. Po můstcích dojdeme k oblázkové pláži a po chvíli už zalézáme do chaty. Sedí tu jedna Francouzka a čeká, až ji vyzvedne Watter Taxi. Dřevo je deštěm zcela promáčené a tak trvá celkem dlouho, než rozdělám oheň. Pak už je v chatě krásně teplo a příjemně.

Hora bahna

Vstáváme s rozedněním a vyrážíme na Mt. Anglem – nejvyšší horu Stewart Islandu. Zase prší. Dojdeme na hlavní trek a chvilku stoupáme po něm, až k odbočce na nejvyšší horu. Vyrážíme. Je to zde samá bažina a kořeny. Většinou jsou i kořeny v bažině. Pomalu stoupáme vzhůru. Prší a fučí vítr, před kterým nás zatím chrání stromy. Po pár stech metrech se proti nám začne valit voda a jdeme vzhůru prakticky potokem plným bahna. Stromy se zmenšují, řídnou a pomalu ustupují. Nahrazuje je kleč a zakrslé keře s ostrými listy. Vysekanou cestičkou skrz křoví se dolů valí voda. Občas zmizí noha v bažině i s kolenem. Hledáme nejsušší cestu a dáváme pozor, abychom si nezranili nohy o kořeny skryté v bahně. Jsme okolo osmi set metrů vysoko a stále prší. Mraky dovolují výhled maximálně na pár desítek metrů. Nejhorší je však vichřice, která tu zuří. V nárazech větru není možné se udržet na nohách, a to ještě ani nejsme na hřebeni. Toto nemá význam. Ač neradi, zahajujeme sestup. Stejnou cestou míříme dolů. Zapadáváme do bažin a kloužeme dolů. Jsme promrzlí na kost a celí špinaví když konečně dorazíme zpět k chatě. Zatopíme a odpočíváme. Následující den zkusíme pokračovat dál po North West Circuit, ale po pár kilometrech zjišťujeme, že to je stále stejná rasovina. Cesta plná bahna hustým lesem. Určitě je to možné projít, ale za jakou cenu? Rozhodujeme se pro návrat na chatu Christmas Village. Zatopíme, sušíme se a odpočíváme.

Hora bahna – pokus č. 2

Počasí se tu probírá celkem pozdě. Teprve v půl desáté se vydáváme na pokus číslo dva o dobytí nejvyšší hory Stewart Islandu. Cesta ubíhá celkem rychle, jelikož ji už máme prošláplou z předchozího pokusu. Vidíme velký rozdíl. Bahno sice zůstalo, ale nevalí se proti nám proudy vody. Dnes jsme i rychlejší. Když se dostaneme nad les mezi kleč, otevírá se výhled na pobřeží a vzdálené zasněžené vrcholky hor Fiordland. Zhruba po dvou hodinách výstupu se dostáváme na místo, kde jsme to minule otáčeli. Vítr opět fouká dost silný, ale dnes to určitě půjde. Pokračujeme tedy dále. Zanedlouho jsme na hřebínku nad jezerem a naproti se tyčí Mt. Anglem s vrcholkem ztrácejícím se v mracích. Obcházíme po hřebeni jezero a stále stoupáme. Překonáme nízké sedlo a zahajujeme poslední výstup. Povalují se tu mraky a fučí vichr. Konečně zahlédneme vrchol. Mt. Anglem 980 m n.m. do posledního metru k vrcholu je cesta opravdu bahnem a vodou. Nejvyšší „hora“ Stewart Islandu dobyta. Počasí moc nepřeje výhledům, a tak se brzy vydáváme na zpáteční cestu, abychom unikli silnému větru. Tři hodiny se kloužeme a brodíme dolů. Nasbíráme dřevo do kamen a za chvilku jsme již na chatě. Nechápu, proč trek táhnou lesem a bahnem podél pobřeží a radši ho nevedou po hřebeni, který se táhne od chaty Bungaree přes Mt. Anglem až kus od East Rugedy Hut. Trek by byl pravděpodobně v lepším stavu a hlavně by z něj bylo vidět i něco jiného než les, bahno a kořeny.

Návrat

Zůstáváme na chatě další den. Vrací se sem další blázen, který zkoušel jít tento okruh. Vrátil se ze stejného důvodu, kvůli kterému jsme to otočili i my. Od jednoho rybáře dostáváme Paua mušli. Jde prý o lahůdku a velmi drahé jídlo. Seženeme jich ještě pár a s lovcem, který dojde na chatu a ví jak na to, je připravíme k večeři. Následující den se vracíme bahnitou cestou na Bungaree Hut. I zde zůstáváme jeden extra den a užíváme si to, že se nikam neženeme. O den později nás čeká poslední den, kdy se budeme brodit bahnem. Za několik hodin se dobrodíme až na Great Walk, kde ze sebe smyjeme bláto a po pár kilometrech jsme v Lee Bay. Po silnici dojdeme až do přístavního městečka Oban, kde se ubytujeme v jednom příjemném backpackeru.

Stewart Island byl pro nás trochu zklamáním. Zda šlo o počasí nebo terén, či už jsme byli prostě po několika měsících cestování prostě unavení… Nevím. Četli jsme o tom, že okruh Stewart Islandem je parádní. Mě osobně to moc nenadchlo. Velká dřina při prolézání lesa a bažin a na oplátku nic za to. Výhledy prakticky žádné, občas trek vylezl z lesa a bylo možné projít se kousek po pláži… Myslím, že na Novém Zélandě je mnoho jiných treků a míst, kam jet raději.

 

S Routeburnem za kopcem

Greenstone a Caples jsou dva treky tvořící společně okruh. Jsou často opomíjeny, jelikož hned vedle vede známý Great Walk Routeburn. Myslím, že je to škoda, protože oba treky vedou krásnou přírodou. Alespoň zde není tolik lidí, když hlavní lákadlo oblasti leží za kopcem.

Greenstone

Auto odstavíme na parkovišti Divide, dobalíme vše potřebné a vyrážíme do kopce po chodníčku, který je součástí Great Walks Routeburn. Vlníme se vzhůru po úbočí kopce až k rozcestí, kde uhýbáme k vrcholu Key. Vystoupáme na vrchol a sledujeme, jak už nad Hollyfordem prší. O chvilku později temné mraky pohltí hory okolo jezera Marian. Netrvá dlouho a dopadají na nás první kapky. Rychle sestupujeme stejnou cestou k rozcestí, ale uhýbáme k chatě Howden u stejnojmenného jezera. Chata patřící ke Great Walks je narvaná k prasknutí. Ani se nezastavujeme a odbočujeme k jihu na trek Greenstone. Po upraveném chodníčku dojdeme po dvaceti minutách k místu na kempování a o pár kilometrů dál míjíme rozcestí, kde se připojuje trek Caples. Na dně údolí se objeví velké jezero McKellar. Na jeho opačném konci stojí veliká chata pojmenovaná podle jezera. Zabydlujeme se, zatopíme v kamnech a hned je příjemněji. Z tepla pozorujeme silný déšť a jsme rádi, že jsme v suchu.

Budíme se celkem brzy. Sluneční paprsky nemají šanci na dno údolí dosáhnout, a tak za šera vyrážíme na další úsek. Obloha s pár lehkými mraky a krásně osvícené vrcholky hor slibují nádherný den. Po promáčení cestě postupujeme lesem, přeskakujeme spoustu potoků a vyhýbáme se mnoha bažinám. Údolí je úzké a hodně hluboké. Mnohdy mám problém zachytit GPS signál. Když vylezeme z lesa na pastviny, údolí se více otevře a máme krásný výhled na celou jeho velikost. Je zde spousta podmáčených míst. Obcházení a hledání suché cesty zabírá spoustu času. Je nádherné počasí, a tak nikam nespěcháme a vyvalíme se na prosluněné louce na oběd. Posilněni pokračujeme po snadné cestičce údolím mezi stády pasoucích se krav a ovcí. Podél řeky Greenstone znovu vstoupíme do lesa a zanedlouho jsme u odbočky k chatě. Greenstone se jmenuje i krásná chatka nad lesem s výhledem na slunkem osvícené vrcholky hor. Chata se do večera naplní, jelikož leží na dálkové trase Te Araroa jdoucí po celé délce NZ.

Caples

Se svítáním vyrážíme dál. Slunko už osvětluje vrcholky hor, ale tady v údolí je ještě zima a občas se tu povaluje zapomenutý mrak. Stezka se vlní po úbočí kopce a pod námi teče Greenstone river. Procházíme lesem. Jeden větší potok přeskáčeme po kamenech, jelikož se nám nechce výš k mostu. Mineme odbočku k jezeru Rere a pokračujeme stále po proudu řeky. Když výjdeme z lesa na otevřené pastviny, naskytne se nám krásný výhled na štíty hor za námi a široké údolí s řekou Caples. Míříme k vysokým horám vykukujícím v dáli. Překonáme řeku Caples a uhýbáme proti jejímu proudu. Řeku lemují krásné rozkvetlé louky vyhřáté slunkem. Dopřejeme si koupel. Výše proti proudu začne stezka trochu těžknout. To už je však chata Mid Caples Hut nedaleko. Projdeme malým lesíkem, po mostě překonáme řeku hučící v rokli hluboko pod námi a přicházíme k hezké chatě. Zabydlíme se a děláme si pohodu. Z černého mraku co přelezl kopec se spouští lehký deštík. Chata se k večeru opět nepříjemně naplní.

Jak se staví Great Walk

Ještě za šera vstáváme. Když vyrážíme na další úsek je údolí stále ještě přikryté pokličkou z těžkých mraků. Hřebeny svírající údolí tak mizí v mracích. Proti proudu řeky stoupáme vzhůru údolím po loukách porostlých žlutou trávou. Když o několik kilometrů dále vstoupíme do lesa, napojíme se na podezřele upravený chodníček. Široká cesta se vlní lesem, brody jsou upraveny nebo přemostěny, žádné kořeny, pouze štěrkem vysypaná stezka. Zvláštní. Po chvíli mineme chatu Upper Caples Hut. Chodník stále pokračuje a pomalu nám dochází co se tu asi děje. Chata Upper Caples je již zavřená a na zbylých chatách, mimochodem nových, velkých a servisovaných, jsou rangeři, kteří dělají statistiky o průchodu. Tím, že Routeburn není okruh a lidé se hodně vracejí těmito treky zpět, je logickým vyústěním udělat i z těchto treků Great Walk a dokončit okruh. To, že lidé zaplatí o pár nocí více na chatách je další věc. Chodník tedy pokračuje dál lesem a začíná stoupat. Občas je stezka vysekaná lesem a vylámaná ve skále tak nešetrně až je to hrůza. Okolo cesty jsou usekané a uřezané stromy a povalují se ohromné haldy kamení. Však ono to za pár let zaroste mechem a nikdo nepozná, jak necitlivě zde byla cesta udělána. Touto bagříkem projetou cestou prudce a dlouho stoupáme asi čtyři sta výškových metrů, dokud nevylezeme z lesa. Mraky vše zahalují a výhledy žádné nejsou. Procházíme již bezlesou krajinou okolo malých jezírek a po dřevěných chodníčcích přes bažiny až do sedla McKellar. Fučí vichr a je zima. Najednou se mraky rozfouknou a ukáží se vrcholy Mt. Christina a Mt. Lyttle. Silný vichr odfoukl všechny mraky pryč, vysvitne slunko a konečně se před námi objeví krásné výhledy na okolní hory. Sestup do údolí je prudký, kamenitý a vlní se lesem. Opět se dostáváme k jezeru McKellar a znovu se napojujeme na Greenstone track, po kterém jsme před pár dny mířili k jihu. Stejnou cestou se vracíme zpět na parkoviště. Okolo jezera Howden se stejnojmennou chatou a dokonce i přes vrchol Key užít si výhledy. Posledním sestupem se dostaneme na parkoviště Divide, kde ukončujeme tento malý okruh Greenstone Caples, který se nakonec ukázal mnohem hezčí, než jsme očekávali.

Pohodové Fiordland

Něco takového asi neexistuje. Pravou rukou visím na kořeni nějakého stromu a doufám, že bude držet lépe než kapradí, které svírám levou a šplhám dál kolmo vzhůru. Při pohledu zpět vidím Míšu zapletenou do starého spadlého stromu a Janču blížící se bažinou. Už druhý den hledáme, kudy projít podél jezera Monowai. Vytrvale postupujeme vpřed a za hodinu jsme schopní občas urazit i pár set metrů.

Green Lake

Po tom, co jsme ze sebe během dvou dnů v Te Anau zase udělali lidi a trochu nám otrnulo, plánujeme, kam vyrazit. Rozhodujeme se pro okruh okolo jezera Monowai. Dojedeme tedy do kempu k jezeru Monowai, kde strávíme noc a už večer se k nám připojí Janča, kterou jsme na tento „pohodový“ výlet zlákali. Ráno je pořádná zima, ale slunko už se snaží vykouknout skrz mraky a mlhu. Po pár stech metrech chůze po silnici odbočujeme do lesa. Zpočátku příjemná a jednoduchá cestička se pomalu mění. Přibývá potoků, popadaných stromů a hlavně bažin. Mineme křižovatku se stezkou, po které bychom se měli za pár dní vracet, když vše půjde dobře. Pokračujeme dál. Procházíme bažinami a hledáme nejsušší cestu, abychom si zachovali suché boty. Zanedlouho rezignujeme. Postupně začínáme stoupat. Při obcházení jedné z bažin na chvilku ztratíme stezku. Po pár stech metrech prodírání se kapradím zahlédneme značení a dál stoupáme po značené cestě. Prolézáme polomy a potoky. Bažiny jsou stále častější a občas se někdo z nás zaboří až do půli lýtka do bahna. Konečně se dostaneme nad les a zanedlouho jsme v sedle nad jezerem. Stezka je podmáčená a všude leží sníh. Suché boty už neřešíme a tak procházíme mokré úseky rychle. Napojujeme se na pěšinu nad jezerem a hned vidíme, že všechny cesty kolem jezer jsou stejné. Nahoru a dolů, popadané stromy, potoky a bažiny. Posledních tři sta metrů k chatě docházíme po kamenitém břehu jezera. Dáme si ledovou koupel v klidné vodě zrcadlící okolní zasněžené vrcholky hor a odpočíváme v příjemně vytopené Green Lake Hut.

Následující den se výrazně oteplilo. Přesto se budíme do sychravého rána. Vyrážíme po břehu jezera Green k lesu, kterým stoupáme do sedla nad jezerem. Sestup na druhé straně sedla k jezeru Island je dlouhý a únavný. Pomalu postupujeme podmáčenou krajinou. Objeví se jezero a o zpestření cesty se postará potok vytékající z jezera. Široký dravý proud překonáváme po naplavené kládě. Pokračujeme a zanedlouho vyjdeme na podmáčenou louku s velikými drny trávy, mezi kterými se proplétáme. Náš postup trochu zpomalí brodění potoka uprostřed louky. Stejně už máme promočené boty. Lesem obejdeme kopec před námi a musíme dávat velký pozor, kde se odpojí neznačená pěšinka k Historic Clark Hut. Skrz roští sejdeme k řece, přebrodíme se a po sotva znatelné pěšince míříme k chatě. Pěšina se brzy ztratí. Vyjdeme z lesa a jdeme přímo k chatě na druhé straně louky. No, spíš bych měl říci veliké bažiny. Prodíráme se křovisky, zapadáváme do bažin a brodíme potoky. Chata se pomalu blíží. Když k ní konečně celí zmáchaní dorazíme, zjišťujeme, že jde o opravdu starou chatu. Postavenou z kulatiny a pobitou vlnitým plechem. Čtyři postele, krb – co chtít víc? Nechce se nám však druhý den ráno přecházet bažina a tak pokračujeme ke Clark Hut, která je přímo na treku. O půl hodiny později přicházíme za vydatného deště k malé chatce. Vysloveně zklamání. Malá děravá chatka bez kamen. Alespoň na nás neprší.

Cestou blátivou

Většinu noci proprší. Provazy vody bubnují na plechovou střechu přístřešku i za svítání. Vyrážíme pozdě, až když se počasí zklidní. Vejdeme do lesa a po pár stech metrech narazíme na překážku. Potok, ze kterého jsem včera nabíral vodu, se přes noc změnil v poměrně dravou řeku. Hledáme nejlepší místo kde ji přebrodit. Vstupuji do rychlého proudu. Vodu mám až do půli stehen. Proud podráží nohy. Musím zastavit a počkat než mi Míša hodí trekové hole. Bez nich bych se na druhou stranu asi nedostal. Sundávám batoh a vracím se pro děvčata. Jdeme společně a jsme si oporou v postupu řekou. Konečně jsme bezpečně na druhé straně. Chvilku stoupáme lesem do nízkého sedla. Při sestupu se napojíme na jiný potok, podél kterého postupujeme. Vlníme se podél jeho břehu. Mokrá místa střídají ta vlhká. Většinou však jdeme nějakou bažinou. Přelézáme popadané stromy nebo obcházíme staré polomy. Náš postup zastaví až další rozvodněný potok. Je menší než ten ráno, ale i tak má dost síly na podražení noh. Opatrně ho brodím na druhou stranu. Děvčata jdou pak společně. Následuje průchod rozmáčeným lesem, kde je voda častokrát po kolena hluboká. To už je však chata na břehu jezera Monowai nedaleko. Krásná chatka. Nanosíme dřevo a zbytek dne sušíme věci, odpočíváme a plánujeme co zítra. Oficiálně totiž dál cesta nevede.

Kde končí optimisté?

Ráno vyrážíme do sychravého a pošmourného počasí. Už pár metrů za chatou vstupujeme na sotva znatelnou cestičku, která se o pár metrů dál ztrácí v pralese. Už nyní se nám zdá, že dnešní úsek nebude taková sranda. Když po hodině dorazíme na místo, kde břeh uhýbá k jihu, jsme už celí zmáchaní po průchodu bažinami a potoky. O cestě se zde nedá mluvit. Prodíráme se pralesem podél břehu jezera. Přelézáme spadané stromy, kluzké a obrostlé mechem. Jsme celí špinaví. Potoky, bažiny… Nohy máme rozedřené od větví a ostrých listů kapradí. Občas narazíme na zarostlou skálu klesající až do vody nebo neprůchodný úsek. Takovou pasáž pak musíme složitě obcházet a hledat průchod. Každý krok z nás vysává energii. Celou cestu si říkáme, že se to zlepší. Ukazuje se, že jsme přehnaně optimističtí. Terén se nelepší. Spíš naopak. Když se po poledni dostáváme za Rough Point, je nám jasné, že bude zle. Dosavadní hlemýždí tempo se ještě zpomaluje a za hodinu urazíme pouze pár set metrů. Začínáme být hodně unavení. Zrovna přelézáme jakousi hlubokou rokli s potokem, když zaslechnu rybářský člun plující těsně podél břehu. Snažíme se ho stopnout. Všemožně na sebe upoutáváme pozornost. Pískám na píšťalku, Míša mává velikou větví. Nikdo si nás v hustém pralese nevšiml. Smutně pozorujeme vzdalující se loď. Pokračujeme dál. Začíná se připozdívat. Jsme zhruba na půl cesty k chatě. Shazujeme batohy a rozhodujeme se postavit si přístřešek. Z jednoho dlouhého stromu vytvoříme základ střechy nad jedním náhodou nalezeným suchým a rovným pláckem vedle vysokého stromu. Z menších stromků vytvoříme konstrukci střechy, kterou pokryjeme spoustou kapradin a listů Pungy. Další hromadu listů nanosíme dovnitř a vytvoříme relativně měkkou izolující postel. Za hodinu jsme s pracemi hotovi. Nastěhujeme se dovnitř, převlékneme mokré věci a konečně odpočíváme. Za osm hodin namáhavé chůze jsme urazili osm kilometrů. Neskutečně vyčerpávající.

Masáž pokračuje

Přístřešek se osvědčil i proti mírnému nočnímu dešti. Ráno si oblékneme zpět špinavé a mokré oblečení a vyrážíme dál. Slunko krásně osvětluje hory na druhém břehu jezera. Psychická masáž při prodírání se pralesem, procházení bažin či přelézání polomů pokračuje i dnes. Kilometr vzdálená řeka u Tangney Band se jeví jako nedosažitelná. Po hodině a půl jsme konečně tam. Celou cestu chválíme rozhodnutí zůstat přes noc v přístřešku. Za řekou se vrstevnice rozvolní. O to více je zde vody. Brodíme se bažinami a velikými ostrými kapradinami vytvářející husté porosty. Každou chvilku někomu z nás zapadne noha do díry mezi kořeny skryté tenkou vrstvou hlíny nebo jen zarostlé mechem. Občas se proboříme do ztrouchnivělého kmene nějakého spadlého stromu. Div že si nikdo z nás zatím nezlomil nohu. Snažíme se co nejvíce využívat zvířecích stezek. Postup se zrychluje, i když stále narážíme na neprůchodná místa. Využíváme volného terénu podél vody a jdeme bažinami nebo přímo jezerem. Je to rychlejší. Přelezeme nízký kopeček a před námi je asi půl kilometrů dlouhý volný terén plný bažin. Konečně se ničím neprodíráme, i když z bahna občas sotva taháme nohy. Znovu vstupujeme do pralesa. Přes ostré kapradí není ani vidět kam šlapeme. Snažíme se napojit na trek vedoucí od chaty na hřeben, ale máme smůlu. Buď je špatně zanesený do mapy, nebo je zničený. Zamíříme tedy přímo k jezeru a bažinami nebo jezerem postupujeme vpřed. Chata už je pouhých pár set metrů. Přebrodíme poslední bažiny a několik řek a konečně spatřuji chatu. Dokázali jsme to. Úsek Monowai Hut – Rodger Inlet Hut dlouhý 15 kilometrů nám trval dva vyčerpávající dny. Smyjeme bahno v jezeře, ve kterém se krásně zrcadlí protější hory a nabíráme síly na zítřejší úsek.

Konečně cesta

Ranní mlha pohltila vše a to i jezero a hory. Napojujeme se na značenou stezku. Po posledních dvou dnech už je jakýkoli terén dobrý. Chvíli trvá než opět rezignujeme a bažiny chodíme přímo. To je tak když si přes noc na chatě usušíte boty a ponožky. Brodíme bažiny, obcházíme polomy nebo se prodíráme kapradím. Po předchozích dnech jsme dost unavení, přesto celkem letíme vpřed. Zanedlouho se začneme vzdalovat od jezera. V některých úsecích je velmi obtížné najít, kudy dál pokračuje cesta. Postupujeme podél řeky Walker a terén se nelepší. Když konečně začneme stoupat pryč od řeky, terén se zlepšuje a jde se nám podstatně lépe. Poslední kilometry k rozcestí, kudy jsme šli před šesti dny, už docházíme po pěkné cestě lesem. Od rozcestí to máme pouhé dva kilometry lesem po trase, kterou již známe. Netrvá dlouho, vylezeme na silnici a po pár stech metrech unavení a šťastní ukončujeme tento drsný výlet příchodem na parkoviště.

Zajímavé je, že v knize s treky je přesně tato trasa klasifikována jako „moderate“. Je to zvláštní, když vezmeme v potaz, že v některých místech nevede cesta a zbytek je buď bažinami, křovisky nebo přes řeky. Možná i díky tomu šlo o intenzívní zážitek a tento výlet patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli.

 

Cobb Valley

Jelikož jsme na tento výlet nebrali stan a karimatky, jsme závislí na chatách a dostupných místech na spaní. Na chatě Fenela necháváme batohy a nalehko jdeme prozkoumat zítřejší cestu. Vystoupáme až do sedla pod Waingaro peak. Vrcholky hor i celý hřeben se však nyní ztrácí v mracích. Zde se odpojuje neznačená hřebenovka, po které by se mělo dát dojít až k Sylvestr hut. Vracíme se zpět a o tom kudy se vydáme zítra, necháme rozhodnout počasí.

Tablelands

O tom vrátit se zpět do okolí Mt. Arthur jsme byli rozhodnutí už v době, kdy jsme hory opouštěli po zakončení okruhu národním parkem Kahurangi. Auto odstavíme na malém placu vedle prašné cesty těsně před tím než začne prudce stoupat k Flora carpark. Netroufáme si tam dojet. Nahodíme batohy a vyrážíme po svých. Po pár stech metrech stopneme auto a tak se k nejvyššímu parkovišti přeci jen dovezeme. Z parkoviště vede pohodová široká cesta pěkným lesem okolo chaty Flora a stále sleduje vrstevnici. Míjíme několik krásných míst na spaní. Za Gridiron Shelter se cesta změní v pěšinu a začne stoupat. Svítí slunko a tak se těšíme na výhledy, které nastávají o pár kilometrů dále, když vyjdeme nad hranici lesa na veliké louky žluté suché trávy. Nedaleko se tyčí Gordons Pyramid, nezaměnitelná díky svému tvaru s Mt. Arthur v pozadí. Po zkratce se vyhýbáme chatě Salisbury a přes kopec míříme k chatě Balloon. Začínají se stahovat temná mračna a v podvečer, kdy už odpočíváme v pohodlí chaty, začíná pršet.

Zpět do minulosti

Krajina přes noc dostala úplně jiný ráz. Viditelnost klesla na několik desítek metrů a po chvilce chůze se chata rozplývá v oblacích mlhy. Po zřetelné cestičce loukami vystoupáme až na kopec. Když se zrovna rozfouknou mraky, zahlédneme pod námi ležící jezero Peel. Stezka nás provede okolo a na druhé straně údolí vystoupáme na Peel Ridge, za kterým už leží přehrada Cobb. I přes těžké mraky je to krásný pohled. Dlouhým sestupem sklesáme na horní konec přehrady a vstupujeme do Cobb Valley. Proti proudu řeky pozvolna stoupáme loukami a lesy ležícími hluboko na dně údolí sevřeném z jedné strany Peel Range a Lockett Range z druhé strany. Bohužel jsme si neuvědomili, že je dnes sobota a přehrada je dostupná autem. Chaty výš v horách budou plné lidí. Po pár kilometrech přicházíme k Tent Campu, kde je i přístřešek postavený napůl ze dřeva a napůl z velikého stanu. Rozhodujeme se zde zůstat. Uvnitř zjišťujeme, že takovéto campy byly dříve všude v horách a až později je začaly nahrazovat veliké chaty. Toto je prý poslední, který zbyl.

Cesta do neznáma

Většinu noci pršelo. Chůze mokrým podrostem není moc příjemná a brzy jsme mokří. U chaty Cobb odbočujeme do prudkého kopce ke stejnojmennému jezeru. Údolí i jezero je však zahaleno v mlze. Stejnou cestou se kousek vrátíme a pokračujeme k chatě Fenela, kde pro dnešek vytváříme základnu. Z průvodce a informací na chatě zjišťujeme, že bychom se zpět nemuseli vracet stejnou cestou, ale přejít po hřebeni Lockett až k chatě Sylvester. Podle mapy se to nezdá nemožné. Nalehko vyrážíme podívat se na cestu na hřeben. Zřetelná kamenitá stezka klečí se nyní po pár stech metrech ztrácí v mlze. Pokud by takto hřeben vypadal, bude to v pohodě. Za takovéhoto počasí to však nemá smysl a tak necháme zítra ráno rozhodnout počasí, kudy půjdeme.

Ranní modrá obloha a několik mraků na hřebeni dává najevo, že budeme pokračovat po hřebeni. V půl osmé už jsme na cestě do sedla pod vrcholem Waingaro. Nyní, když není mlha a je vidět do dáli se vlnící hřeben plný vysokých zubů, plní se naše mysl pochybnostmi, zda to byl dobrý nápad. Začátek hřebenu je vskutku příjemnou procházkou a nacházíme několik míst vedle malých jezírek přímo na hřebeni, kde by byla možnost přespat, kdybychom měli stan. O kus dále však cestička vstoupí do lesíka pokroucených stromů rostoucích na skále a my se prodíráme skrz, když už se nám podaří najít, kudy projít. Toto bludiště však netrvá dlouho a dalšími překážkami jsou prudké sestupy do sedel a neméně strmé výstupy na vrcholy na hřebeni. Okolo poledne se unavení dostáváme na vrchol Mt. Benson (1661 m n. m.). Otvírá se před námi výhled na údolí s jezery Ruby a Diamond. Naproti přes údolí vyrůstá do výšky krásný Mt. Lockett. Na druhé straně je řeka Cobb, klikatící se svým údolím. Vlníme se dál po hřebeni. Cesta se mnohdy ztrácí v kamení nebo velikých drnech trávy. Před výstupem na Mt. Iron, odbočujeme na malý klesající hřeben a sestoupíme k jezeru Lillie. Chceme se držet vrstevnice nad hranicí lesa a dojít k jezeru Iron, odkud už vede značená cesta. To se však snadněji řekne, než provede. Obejdeme nízký skalnatý hřebínek spadající dolů a naskytne se nám neveselý pohled. Kilometr před námi sice vidíme jezero Iron, ale dělí nás od něj labyrint moře balvanů, roklí a skalních stěn. Opatrným přelézáním, stoupáním k lepším místům a opětovným klesáním se nám po bezmála dvou hodinách podaří dosáhnout břehu jezera. Krátkou ledovou koupelí ze sebe smyjeme pot a prach. Užíváme si z vrchu výhledu na jezero Sylvester. Slunko už se schovalo za vysoký hřeben. Napojíme se na širokou cestu a zanedlouho už odpočíváme na chatě Sylvester, kam po zhruba jedenácti hodinách přicházíme.

Dlouhý návrat

Následující den v příjemném ranním chládku sestoupíme k přehradě. Přejdeme po hrázi a po silnici musíme vystoupat na protější stěnu k místu kde se odpojuje stezka vedoucí po Cobb Ridge. Po hřebeni, občas s výhledy, občas lesem pokračujeme k odbočce na Bullock Track. Procházíme krásným lesíkem. Dlouhým klesáním se dostaneme až k řece Takaka, kterou překonáme po lanovém mostě. Dopřejeme si osvěžující koupel v ledovém proudu řeky a pokračujeme po úzké pěšině nad řekou k Upper Junction, kde se zanedlouho napojíme na cestu, po které jsme šli před několika dny do hor. Upper Gridiron Hut, náš dnešní cíl, je vzdálen půl hodiny cesty. Unavení přicházíme k malé chatce zasazené pod veliký skalní převis.

Příštího dne vyrážíme na poslední úsek výletu. Spěcháme po lesní cestě k Flora carpark, abychom se zahřáli v chladném ránu. Slunko již sice svítí, ale jeho paprsky ještě neprohřály hluboké údolí, kterým cesta vede. Na parkovišti pod chatou Flora, kam přicházíme o pár hodin později, je jen několik aut. Nemá smysl zkoušet stopovat dolů pod hory a tak se vydáváme dolů po prašné cestě pěšky. Silnice se klikatí a sestupuje prudce dolů z hor. O šest kilometrů dále a asi šest set metrů níže, ukončujeme náš výlet do Cobb Valley příchodem k našemu autu.

Cobb Valley byl pohodový výlet do hor, kdy jsme si ani nebrali stan a karimatky. Využili jsme chat a přístřešků rozmístěných po horách. Má to své klady i zápory. Jako ostatně vše. Pozor si dávejte na vybavení, které slibují servisované chaty. Například plynový sporák. Spali jsme na třech servisovaných chatách a z toho na jedné chatě sporák nebyl a na druhé nefungoval. Je to trochu škoda, protože se muže stát, že s tím člověk počítá. Pokud část vašeho výletu padne na víkend je zde riziko, že už bude kapacita chaty obsazena, což by mohl být problém. Z Cobb Valley jsme se vrátili unavení, avšak spokojení. Nabití krásnou přírodou, úžasnými výhledy a přesto že jsme si trek ztížili o úsek přes Lockett Ridge, šlo o snadné toulání se horami.

 

Patnáct měsíců na Novém Zélandu, během kterých jsme stihli celkem dost treků. Od několikadenních až po dvoutýdenní. Kromě cestování jsme museli samozřejmě i do práce. Čím jsme si vydělávali přes zimu na cesty se můžete mrknout v krátkém videu.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

Cestou domů z Nového Zélandu jsme se zastavili na tři měsíce v Austrálii. Koupili auto a vyrazili. Blue Mountains – Kosciuszko NP – Wilsons Promontory NP – Tasmania – Great Ocean Road – Grampians – Flinders Ranges – Oodnadatta – Uluru – Kings Canyon – McDonnell Range – Alice Spings. Tři měsíce jsou však na Austrálii žalostně málo. Během této doby jsme projeli a viděli pouze zlomek nádhery, která se zde ukrývá.

Prvních pár obrázků z Calgary. Během půl roku, který tu ještě zůstaneme, se galerie určitě rozroste 🙂

 

Krásný výlet po ferratě znovuotevřenou dolinou Kysel ve Slovenském ráji

Velká Fatra vybarvená podzimem

 

Vyrážíme z Blatnice, se zastávkou na stejnojmenném hradě. Skrz Gaderskú a Dedošovú dolinu, hrající všemi barvami, až na Královu studňu. Dále po hřebeni, přes vrcholy Krížna, Ostredok, Ploská a Rakytov na Smrekovicu. Celou dobu si div hlavy nevykroutíme, jelikož nevíme, kam koukat dřív. Nádherné výhledy na Malou Fatru a Nízké i Vysoké Tatry. Sestup s odbočkou na Šiprúň a přes Vlkolínec do Ružomberka. Krásné počasí, barevné hory a mlhou zalité doliny. Prostě paráda.

 

Desert Blossom – Oodnadatta

Je pekelné horko a přitom se bojíme, aby nezačalo pršet. Tisíc kilometrů prašných cest, městečka tvořená několika rozpadajícími se domky, pozůstatky staré železnice a několik přírodních unikátů. To vše nás čekalo a lákalo na treku Oodnadata skrz australskou pustinu.

Vzhůru do pustiny

Oodnadatta trek volíme jako velice zajímavou možnost, jak se dostat z Flinders Ranges do centra Austrálie k monolitu Uluru. Z pohoří Flinders Ranges zamíříme k severu. Hory postupně necháme daleko za námi, až zcela zmizí. Místo nich se objevuje plochá, vyprahlá krajina. Benzín dobíráme ještě na zpevněné vozovce v Leigh Creek a už zde je na cenách znát, že jsme daleko v pustině. O čtyřicet kilometrů dále v Lyndhurst vystřídá asfalt štěrk. Cestou do Maree, kde oficiálně začíná Oodnadatta trek, děláme krátkou zastávku v bývalé vsi Farina. Je zde spousta pozůstatků budov. Od běžných domků po hotel a poštu, které se dál pomalu rozpadají v nehostinné poušti. O několik kilometrů dál už je Maree. Několik chatrných budov okolo silnice, benzinka, hotel a staré nefunkční nádraží Old Ghan Railway s rezavějícími lokomotivami. Hned za vsí je veliká informační tabule s aktuálními uzavírkami a stavem silnice. Bez předchozích zkušeností s jízdou mimo zpevněné komunikace, ale plni nadšení i obav vyrážíme. Stuha v podobě silnice se vytrvale vlní krajinou k obzoru. Míjíme ruiny starých železničních domků a rezavé nádrže na vodu. Jelikož vyrážíme pozdě odpoledne, první tábor postavíme vedle Mutonia Sculpture Park. Parku se sochami z nejrůznějších součástek. Je pravda, že hrbolatá prašná cesta je bohatým nalezištěm potřebného materiálu. Postavíme stan a z temné oblohy se spouští slabý, ale vytrvalý déšť, který nám přidělává vrásky. Pokud se silnice rozmočí, může být průjezd Oodnadatty celkem náročná věc.

Solná jezera

Ačkoli drobně prší většinu noci, na stav silnice to nemělo vliv. Pokračujeme podél staré železnice, po které zůstaly pouze náspy, veliké kovové mosty a rozpadající se domky. Zastávka na vyhlídce na jižní jezero Eyre nemá chybu, tedy až na milionová hejna much. K obzoru se táhnoucí bílá krusta soli pokrývající jezero nabízí neobvyklou podívanou. Kousek se zkouším projít po jezeře, ale bořící sandály mě rychle přesvědčí k návratu. Cesta rychle ubíhá. Na obzoru se objeví Mound Sprins. Dva malé kuželovité kopečky, kterým na vrcholcích bublají horké prameny. Nejdříve navštívíme Bubbler, který je větší a pramen v jezírku krásně bublá. Pár set metrů okolo pramene je zelená tráva dokud se voda nenávratně neztratí ve vyprahlé pustině. Není divu, že jde o posvátné místo Aboriginců opředené spoustou mýtů. Blanche Cup na druhém kopečku stojí také za prohlídku. Krásné místo. Pokračujeme a dál míjíme připomínky železnice, jako jsou třeba ruiny Beresford. Je zde krásné jezírko William. Kdyby nebylo tak brzy, rádi bychom tu přenocovali. O kousek dále uhýbáme k Lake Eyre North. Pokud jsme dosud považovali cestu za špatnou, měníme názor. Radlicí vytlučený rošt, který se vydává za cestu. Pokud jedu 20km/h auto rezonuje a všechny věci včetně nás poskakují. Po několika kilometrech rezignuji a ženeme se po úzké cestě pouští 60 – 80km/h. Je to mnohem lepší. Auto „letí“ po nerovnostech. Občas se sice objeví díra nebo od vody vymletá hluboká koryta, ale nic co bychom neprojeli. Štěrk někdy vystřídá písek. Po šedesáti kilometrech se dostáváme do krajiny připomínající Island. Země hraje nejrůznějšími barvami. Černá, červená, šedá, zelené křoví, strakaté pahorky, bílá krusta solných pánví a jezera. Modrá obloha s tmavě šedými mraky. Parádní krajina. Sjedeme k jezeru a podél jeho břehu po několika kilometrech dorazíme na konec cesty, kde můžeme kempovat. Je celkem pozdě a slunko mizející na západě rozehrává nad jezerem nádhernou podívanou. Sedmdesáti kilometrová odbočka rozhodně stála za to. Ráno nás budí do ruda zbarvený obzor. S vycházejícím slunkem se probouzí i mouchy. Hrůza! Vyrážíme zpět na hlavní trek. Nyní už víme, kde jsou nastražené největší překážky v podobě vymletých koryt, kamenů a příšerné údržby cesty.

Konec světa

Za hodinku a půl jsme na hlavní trase a po pár kilometrech přijíždíme do William Creeku. Benzín nám vydrží až do Coober Pady. Pouze tedy projíždíme a odbočujeme na toto pouštní městečko. Po celkem udržované prašné cestě přímo letíme. Mineme největší dobytčí farmu na světě (rozlohou se rovná velikosti Belgie), solné pánve, jezero Cadibarrawirracanna a po 166 km se před námi z rudé pustiny začnou zvedat bílé kopečky vytěžené zeminy v Coober Pady. Největšího naleziště opálů na světě a také nejteplejšího místa v Austrálii. K post apokaliptickému vzhledu městečka přispívá fakt, že tu kvůli teplu lidé žijí pod zemí. Pod zemí mají také kostely, obchody, hotely a restaurace. Roztodivné přístroje na těžbu opálů rozházené po městě, pomalu se rozpadající na prudkém slunku, připomínají zašlý ruch města. Doplníme benzín, nakoupíme pár drobností, navštívíme pár kostelů v podzemí a vyrážíme na vyhlídku Breakaways. Parádní vyhlídka za městem na pestrobarevnou poušť a kopečky z ní vyvstávající. Máme parádní světlo a je to tu nádherné. Bohužel zkratka, kterou se chceme dostat do Oddnadatty smetla voda a je zavřená. Musíme tedy zpět přes město. Doplníme projetý benzín a vyrážíme směr Oddnadatta. Slunko se sklání k západu a světla rychle ubývá. Najednou je tma a my jsme stále na cestě. Utahaní odstavujeme auto na krajnici na Moon Plain, postavíme stan a po večeři hned usneme.

Painted Desert

V noci svítí miliony hvězd a udělá se pořádná zima. Dokonce je potřeba zapnout si spacák. Před svítáním vstávám udělat pár fotek. Okolo se prožene teréňák údržby silnic. Za chvilku je zpět, vyskočí chlapík, vesele pozdraví a varuje nás, že za chvíli pojedou těžké stroje na úpravu cesty. Nečekáme, zabalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme plochou krajinou. Je tu více zelených míst než u Coober Pady. Projedeme řídce zalesněnou krajinu, kde stromy vypadají jako obří lízátka a odbočíme na Painted Desert. U Coober Pady psali, že je cesta zavřená. Tak uvidíme, kam až se dostaneme. Terén začíná být trochu náročnější a za Arcaringa kempem jsme dokonce donuceni zapnout 4×4. Hluboký písek, bahno a zrádný měkký povrch. Pomalu se suneme vpřed a blížíme se ke kopečkům na horizontu. Když se k nim dostaneme, naskytne se nám parádní podívaná. Kopce hrají všemožnými barvami od přes hnědou až po bílou. Zelená tráva a keře, uschlé kostry starých stromů… Opravdu jako namalované. Vydáváme se pěšky na průzkum. Přes obrovská hejna much a pořádné vedro vydržíme venku přes dvě hodiny. To už samo o sobě vypovídá o jedinečnosti tohoto místa. Vylezeme i na několik vršků. Jde však o nesnadný úkol, jelikož jejich svahy jsou tvořeny sypkou sutí. Projedeme Painted Desert pře veškeré nástrahy, které nám připraví. Úseky hlubokého písku, kde Ropák pěkně „plave“. Obloukem se vyhýbáme místům, kde je kupodivu voda. Asi po dvaceti kilometrech se napojíme na lepší cestu, nabereme rychlost a ženeme se do Oddnadatty. Městeško na které zapomněl i čas. Občerstvení, obchod se vším od potravin a suvenýrů po autodíly, pošta, opravna vozidel a benzinka je vše v jednom hlavním baráku. Vedle sedí Aboriginec a falešně hraje na kytaru. Vše dokresluje pár rozpadajících se domků, vraků aut a prašná cesta. To je Oddnadatta. Místo, kde žije 150 lidí. Po obědě pokračujeme směrem na Marlu. Po asi šedesáti kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u cesty a rozděláváme tábor. Je brzy, ale chceme si odpočnout. Kousek od auta leží na rozpáleném písku obrovská agama a tváří se že tam není. U nedalekého napajedla poletují veliká hejna papoušků. Pomalu se stmívá a vychází milióny hvězd. Nádhera.

Zpět do civilizace

Svítání a křik papoušků nás vytáhne ze spacáků. Vyrážíme na poslední úsek Oddnadatty. Štěrková cesta je celkem dobře udržovaná. Opatrnost je však stále zapotřebí hlavně v úsecích s velkými kameny nebo v místech kudy se občas valí voda. Silnice se táhne do nekonečna k obzoru skrze rudou krajinu zarostlou křovím a stromky. Občas rudou půdu vystřídá oslnivě bílá. Země plná kontrastů. Několikrát na prašné cestě potkáme pověstný Road Train. Když zahlédnu v protisměru nebo v zrcátkách takovouto „obludu“ s respektem se uklidím na kraj a počkám, až projede. Kilometry rychle ubíhají a najednou se před námi objeví asfalt, pár domků a benzínka v Marle. Dofoukneme pneumatiky, nabereme benzín a vyrážíme do Centrální Austrálie vstříc dalším dobrodružstvím.

Jakožto nezkušení řidiči offroadu jsme měli z dlouhého treku mimo zpevněný povrch zdravý respekt. Důležité je být připraven na nejhorší. Úplným základem je mít s sebou několik kanistrů pitné vody, paliva, olej, startovací kabely, lopatu a dvě rezervy. Hodí se i vysílačka. Za suchého počasí je celý trek sjízdný ve spolehlivém autě s náhonem dvou kol. Pokud však zaprší, nehnete se. Nebo jen s velikými obtížemi o čemž svědčí občasné hluboké koleje vyjeté v silnici, když po dešti změkne. Také pro odbočky jako je Lake Eyre nebo Painted Desert je čtyřkolka vhodnější ne-li nezbytná. Více než tisíc kilometrů po prašných cestách jsme si opravdu užili a doporučuji ho všem, kteří chtějí okusit něco málo z pustin, které Australská divočina nabízí.

 

Kirwans track

Po pár přelidněných Great Walks, jsme zamířili na méně známý trek u městečka Reefton. Skutečnost předčila veškeré očekávání. Třídenní výlet nádhernou přírodou dokreslují staré opuštěné doly a pozůstatky po těžbě zlata, které místu dodávají jedinečné kouzlo a připomínají jeho zašlou slávu.

To půjde!

Auto odstavíme na parkovišti na konci Gannons Rd., kousek od městečka Reefton. Dobalíme krosny a vyrážíme na spojnici přes kopec ke konci silnice Caplesone. Už po pár stech metrech narážíme na první zádrhel. Cesta je uzavřena z důvodů těžby. Podle data na ceduli je však už po všem, a tak pokračujeme dál. Zarostlou stezkou vylezeme na kopec, kde se před námi otevře obrovská plocha vykácených stromů. Smutný pohled. Procházíme tou pustinou mezi zbytky kmenů, větví a pařezů. Najednou naše cesta skrz končí. Smutně koukáme přes malé údolí plné zbytků stromů. Nezbývá nic jiného, než se pár set metrů poprat s touto kalamitou. Klopýtáme, přelézáme a opatrně se suneme vpřed. Naštěstí na kopci u lesa narazíme na cestu, po které sejdeme za kopec k Boatmans Creeku a napojíme se na Kirwans Track. Proti proudu potoka stoupáme zvolna údolím až k místu, kde trek mizí v černém tunelu skrz skálu. Za ním je dlouhý lanový most. Jako bychom přešli do jiného světa. Dosavadní zatažené a mlhavé počasí je pryč a krásně zde svítí slunko. Stoupáme dál proti proudu a občas se dostaneme i přímo k vodě.

Se zlatem za nehty

Vidím krásný meandr plný písku a jdu otestovat novou rýžovací pánev. Rýžování je těžší, než vypadá. Přesto se už po chvíli objevují maličké lesklé žluté šupinky. Zlato? Těžko říci. Zkusit jsme to ale museli. Pokračujeme v cestě. Ta začíná znatelně stoupat a stoupá stále. Vlní se vytrvale lesem výš a výš. Už jsme dost unavení a chata je stále v nedohlednu. Posledních několik kilometrů stoupáme mezi pokroucenými stromy zcela obrostlými mechem. Z tmavé oblohy začínají padat první kapky. Propleteme se posledním kouskem lesa a před námi se objeví červená střecha krásné chatky na malé mýtině. Právě v čas. Zabydlíme se v chatce a spouští se silný liják. Blesky náhodně osvětlují interiér chaty skrz veliká okna. Strašidelné.

Zub času

Následující den neprší. Údolí halí hustá mlha a v dáli vykukují vysoké štíty hor. Nejdříve si uděláme malou odbočku a vylezeme na Kirwans Hill. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní kopce, po kterých se ještě povalují mraky. Kousek se vrátíme stejnou cestou až k rozcestí, odkud zamíříme k Montgomerie Hut. Sestupujeme mechem zarostlým lesem a všude nacházíme připomínky na dobu, kdy se zde dolovalo. Tu nádobí, tam časem ohlodané nářadí nebo dávno nefunkční důlní lanovka. Vozíky napůl zahrabané v zemi či rezavé ocelové lano zarostlé hluboko do kmenů stromů. Tajemné místo. Z příjemné cestičky se stane úmorný sestup prudkou stezkou promáčenou nočním lijákem. Několik úseků cesty je dokonce utržených sesuvem půdy. Pod námi hučí Kirwans Creek. Projdeme okolo staré stanice poničené důlní lanovky a pokračujeme podél Waitahu River. Cesta se však nelepší. Sice už neklesáme, ale přecházíme spoustu potoků, brodíme veliké bažiny a přelézáme popadané stromy. Po pár kilometrech se konečně dostáváme k Montgomerie Hut.

Návrat

Zabarikádovali jsme díru pode dveřmi, aby se na nás v noci nedostala žádná myš, a kupodivu to fungovalo. Budíme se do krásného rána a na nebi ani mráček. Cesta, vedoucí od chaty je rozježděná terénními auty a je plná výmolů, velkých louží a brodů přes potoky a malé říčky. Přesto cesta rychle ubíhá a zanedlouho jsme zpět na parkovišti u auta.

Tak jsme dokončili Kirwans Track, který mnoho lidí nechodí celý. Důvodem může být uzavřená spojnice mezi cestami, takže to vypadá, že nelze udělat okruh, nebo obtížnější terén druhé poloviny treku. Rozhodně však jde o krásný krátký trek nádhernou přírodou, kdy navíc trochu zabrousíte do historie a vidíte pozůstatky po těžbě zlata. Vřele doporučuji.

 

Zapomenutá rokle

 

Labyrint hlubokých a divokých roklí plných šumících vodopádů, pro jejichž zdolání je zapotřebí žebříků či lávek, torza popadaných stromů obrostlých mechem a kapradím, skalní stěny tyčící se k nebi nebo řeka Hornád razící si cestu touto nádherou. 

Slovenský Ráj patří mezi hojně navštěvované lokality, přesto zde lze stále nalézt místa, která vám stejně jako mě dosud unikala. Tiesňava Kysel ukrytá v srdci Slovenského Ráje a uzavřená od roku 1976, kdy její okolí zasáhl požár. Čtyřicet let byl zakázaný průchod roklí kvůli nebezpečí pádu skal a shořelých stromů.

Roku 2016 byla požárem zasáhnutá část znovu otevřena formou ferraty. Nyní se mi konečně naskytla příležitost tuto rokli navštívit a byl jsem nadšený. Nejen z rokle samotné, vodopádů a skalních stěn, ale i z ferraty.

Mnohdy se ženeme někam „ven“ do světa objevit nejrůznější divy přírody a přitom pořádně nevíme, jaké krásy se skrývají u nás doma. Načerpejte energii při prohlížení obrázků tohoto kouzelného místa, nebo se sem rovnou vypravte. Slovenský Ráj a ferrata Kysel rozhodně stojí za návštěvu.

 

Goal Zero – Nomad 20

 

Neocenitelný pomocník při delších výpravách, kdy není jiná možnost jak doplnit energii zařízením, které s sebou nesu. Šest týdnů a téměř devět set kilometrů dlouhý výlet přes Pyreneje od oceánu k moři byl skvělou příležitostí, jak solární panel vyzkoušet.

 

Solární panel

Jelikož s sebou máme fotoaparát, dva mobily, GPS navigaci a kameru bylo jasné, že budeme potřebovat doplňovat průběžně energii. Moje navigace ještě funguje na tužkové baterie, a proto jsem solární panel zkombinoval s Guide 10 Plus. Guide 10 Plus je vlastně nabíječka AA/AAA baterií a zároveň powerbanka. Nomad 20 není se svými 1,1 kg zrovna zanedbatelnou položkou v batohu, ale něco za něco. Váha navíc a mít stále energii nebo lehčí batoh a po pár dnech už nic nenatočit… Odpověď je asi jasná. Složený panel je celkem kompaktní 21,6 x 33 x 2,5 cm a nosil jsem ho připevněný na batohu prakticky celou dobu. Rozložený už zabere celkem prostor 77,5 x 33 x 2,5 cm. Tento využitelný prostor však poskytuje výkon 20W. Výhodou je vysoká krosna, kdy se panel natáhne po celé délce. Ačkoli připevnění na batohu během dne není zcela praktické a málo kdy je panel nastavený do ideální polohy, přesto dokázal dobít baterie ( powerbanku ) a ještě doplňovat kameru či mobil. Powerbanku a mobil/kameru jsem nosil během nabíjení bezpečně uložené v síťce s kabely na zadní straně panelu. Na upevnění je k dispozici spousta poutek po obvodu panelu. Pozor však na malé lehké karabinky dodávané s panelem. Z jedné mi po pár dnech upadl ocelový zámek. Důvodem bylo nedostatečné roznýtování konce provlečeného skrz tělo karabinky. To je však jen taková drobnost a karabinku jsem nahradil jinou. Jednou se mi už zdálo, že panel přestal fungovat. Omyl. Byl pouze zaprášený po celodenním nošení na batohu. Stačilo ho lehce očistit a efektivita byla rázem zpět. Posledních několik týdnů nám na cestě hodně smažilo slunko a teploty se nezřídka pohybovaly okolo 35°C. Všiml jsem si dalšího pozitiva. Panel zakrývající prakticky celou výšku krosny uchránil její obsah před slunkem a věci uvnitř byly znatelně chladnější, než když jsem panel rozložený neměl.

Co uvádí výrobce

Tento skládací panel zajišťuje maximum solární energie pro vaše zařízení. Využijte vestavěného USB portu nebo kombinujte s externími bateriemi GOAL ZERO (např. Sherpa 100 nebo YETI 150) pro napájení kdykoliv přes den i v noci.

• Stejně rychlý jako síťové napájení: panel nabije váš mobilní telefon za 1-2 hodiny

• Jednoduché použití: prostě připojte vaše USB nebo 12V zařízení k panelu

• Kompaktní a výkonný: výkon až 20 Wattů ze sluneční energie. Je skládací, robustní, spolehlivý a odolný proti povětrnostním vlivům.

• Kapsa ze síťoviny na zadní straně pro ukládání zařízení a napájecích kabelů

Technické parametry:

Výkon: 20W

Váha: 1,1 kg

Rozměry: složený 21.6 x 33 x 2.5 cm, rozložený 77.5 x 33 x 2.5 cm

Porty: USB, solar port, mini solar port

Řetězitelný: ano

Typ panelu: monokrystal

Obsah balení: solární panel, 12V adaptér

Závěr

Bezvadný doplněk na delší cesty, díky kterému budou vaše zařízení nezávislá na tom, jestli dojdete do civilizace dnes nebo až za pár týdnů. Vše fungovalo jak má. Je třeba dávat pozor a pamatovat na to, když máte panel celý den upevněný na batohu a nabíjíte. Nelze jen tak shodit batoh do trávy, ale je třeba ho pečlivě opřít, aby se nesvalil a panel nepoškodil. Stejně tak při prolézání houštin nebo nízkých větví stromů. Radši zastavit a panel složit než ho poškrábat větvemi. To už je však jen o pohodlnosti. Také je třeba udržovat panel čistý a udržovat tak jeho efektivitu. Stačí k tomu jemný hadřík a chvilka času. Kombinace Nomad 20 a Guide 10 Plus byla pro mě na takovouto cestu ideální. Pokud myslíte, že vaše nároky budou trochu jiné, mrkněte na širokou nabídku produktů Goal ZERO a určitě si vyberete http://goalzero.cz/ . Rozhodně doporučuji.

 

 

Životnost: 3 měsíce – údaj NENÍ KONEČNÝ!

Údaj udává skutečnou dobu používání než dojde k prvnímu poškození. S každým dalším použitím se bude údaj navyšovat.

17.09.-29.09.2017

Další dva týdny v horách, kdy se solární panel Nomad 20 a powerbanka Guide 10 Plus ukázali jako neocenitelní pomocníci. Tentokrát jsme se toulali po Rile a Pirinu v Bulharsku.

Tip na podzimní trek. Krásné opuštěné hory, kde nepotkáte nikoho kromě pastevců se stády ovcí.

Zapomenuté hory

Přidržuji se silného kořenu a opatrně našlapuji na úzkou pěšinku, mnohdy pouze stopu širokou. Těžký batoh na zádech kazí rovnováhu. Koukám vedle stezky do pár set metrů hluboké rokle a neodvažuji se pomyslet, co by se dělo, kdyby někomu z nás uklouzla noha. Už to vypadá, že soutěskou půjde projít, když na zem začnou dopadat první dešťové kapky. To snad ne! Proč teď? V tom nejméně vhodném místě.

Buila

Po téměř celém dni kodrcání se vlakem vyskakujeme v Rumunském Ramnicu Valcea. Dáme vydělat místnímu taxikáři a zanedlouho už jsme v Babratesti, odkud vyrážíme do hor. Po pár kilometrech chůze vesničkou necháváme za sebou poslední domky i zpevněnou cestu a zamíříme si to k vysokým horám, tyčícím se kousek před námi. Už první den pociťujeme, že tento výlet nebude úplně zadarmo, když už několik hodin stoupáme lesem ke klášteru Patrunsa. Krásný klášter, zasazený přímo pod velikou horu. Kousek od kláštera strávíme první noc. Moc se nevyspíme, jelikož většinu noci odrážíme útoky krávy, které jsme asi zalehli místo. Funí na stan nebo nervózně pokyvuje hlavou, na které má zavěšený veliký zvonec, vydávající jedovatý zvuk, který nám nedá spát. Ráno vylezeme žlabem přes les do sedla. Krásné vápencové stěny se blýskají na slunku a kontrastují se svěže zelenou trávou. Pokračujeme na Vanturaritu – nejvyšší vrchol národního parku Buila. Jde o malý, přesto nádherný hřeben. Na jednu stranu se svažují travnaté pastviny a na straně druhé je ostrý zlom a stometrové skalní stěny. Paráda. V dáli na obzoru již můžeme spatřit náš cíl pro několik dalších dní. Sestoupíme pod hřeben a přenocujeme u kláštera Pahomie.

Kozí stezka

Následující den sestoupíme k řece Cheia a proti jejímu proudu zvolna stoupáme hlubokým údolím. Cesta nás dovede až k několik set metrů hluboké rokli, kudy řeka protéká. Za slušného počasí jde soutěska projít po jejím dnu. My volíme značenou cestu zhruba v polovici její stěny. Nejdříve se tedy vyškrábeme přes les na její začátek. Docela dřina. Někdo tvrdí, že to s těžkým batohem nejde, další, že by to jít nechtěli a málokdo, že to jde. Úzká pěšinka se vlní ve skalní stěně. Pár set metrů skalní stěny nad námi i pod námi. Není divu, když jde o nejhlubší soutěsku v Karpatech. O nějakém jištění si můžete nechat zdát. Přesto jsem na několika místech zahlédl do skály nebo stromu zatlučenou skobu. Nepříjemný je opravdu jen úsek dlouhý pár set metrů. Zrovna když jsme uprostřed soutěsky, začne se z temné oblohy valit déšť. Kameny a kořeny se tak stávají ještě zrádnější. Naštěstí necháváme exponovaná místa za sebou a stezka nás svede k vodopádům na dno rokle. Pod skalním převisem přečkáváme liják. Z mokrého lesa se kouří a skalní stěny se halí do mlžného závoje. O necelý kilometr dále se rokle rozestupuje a zůstáváme na noc u chaty Cheia.

Capatani

Celý příští den stoupáme vzhůru na hřeben. Cílem je vrchol Gera vzdálený podle turistického rozcestníku osm hodin. Po široké cestě se vlníme krásným listnatým lesem. S přibývající výškou dostává krajina jinou podobu. Buky nahradí smrky. O kus výš řídnou a objevují se mýtiny plné borůvek a brusinek. O dalších pár set metrů výš už stromy zmizí úplně a vyjdeme na hřeben. Těžko říci, pro koho jsou časy na ukazatelích určeny. Je sotva po poledni a osmihodinový úsek je zdolán. Bohužel to dnes není na dlouhé vysedávání a kochání se krajinou. Fučí ledový vichr a po kopcích se válí husté mraky. Celý hřeben, posetý vrcholy s výškou okolo dvou tisíc metrů nad mořem, pokrývají rozlehlé pastviny. Prakticky na jakémkoli místě, které se vám líbí, se můžete utábořit. Potkáte zde jedině pastevce se svým stádem a to ještě tak maximálně jednoho za den. Rovinka, voda a dřevo na oheň. To jsou požadavky na naše nocoviště. Každý večer preventivně odcházíme kus od stanů pověsit na strom potraviny. Inu jsme v krajině velkých šelem. Jedinou noc si jsme jistí, že nás žádná nenavštíví, a to když nocujeme v turistické boudě Ursa. Jednoduchá, volně přístupná bouda nedaleko stejnojmenného vrcholu. Ačkoli jdeme po hřebeni, stejně za den nastoupáme okolo kilometru převýšení. Až tak je hřeben zvlněný. Je to však nádhera a rozhledy do okolí stojí za to.

Paring

Po několika nádherných dnech plynule přejdeme do národního parku Paring. Charakter krajiny zůstává stejný, ale vrcholky jsou vyšší a vyšší. Celé dny se touláme travnatými pastvinami. Jedno z nejhezčích míst pro nocleh byl skalní „kotel“ kousek od silnice, protínající národní park. Louka, kterou v půlkruhu svírají strmé svahy vysokého kopce nad ní. Až za silnicí, když stoupáme na další vrcholy, je vidět, že už jsme vysoko. Pastviny zůstávají, ale přibylo vykukujících skal. Z hřebene si děláme krátkou procházku dolů do oblasti jezer. Škoda jen, že počasí nepřeje koupání. Na noc je však tato oblast ideální. Příští den máme před sebou nejvyšší bod celého přechodu. Parangul Mare (2519 m n.m.). Škoda, že slunečné počasí odvál silný vítr. Je pořádná zima. Na severní straně se drží omrzlá tráva a kousek pod vrcholem se povaluje sníh. Kvůli počasí nejsou rozhledy kdo ví co a tak rychle sestupujeme do nižších poloh. Fouká stále, ale je tepleji. Poslední noc přechodu zůstáváme přímo na hřebeni, na místě odkud vidíme západ a ráno i východ slunka. I dnes ráno mrazík čaroval a tráva je plná třpytivých krystalků. Dole v údolí se povalují mraky a zakrývají město Petrosani, kde odpoledne ukončujeme přechod této krásné části Karpat.

Rumunsko je krásné a rozmanité. Pokud hledáte místo, kde se budete moci volně toulat, nepotkávat stále skupinky lidí a tak trochu se „ztratit“, vyrazte na Capatani. Rozlehlé pastviny, skály, horská jezera a úžasný klid. Desetidenní pohodový přechod vás určitě nabije novou energií stejně jako nás.

 

 

 

 

Jedna z mnoha opuštěných vesnic v Pyrenejích. Takováto místa mají své kouzlo. Na obrázky mrkněte do galerie.