Archives

Author Archive for J.Kada

Dalším kukátkem nahlédneme na Maui. Další z Havajských ostrovů. Menší, ale rozhodně ne méně zajímavý. Kamkoli se zde zajedete podívat, najdete krásnou krajinu. 

Je téměř povinností pro každého, kdo zavítá na Maui vyrazit na východ slunka na vrchol sopky Haleakala (3055 m n.m.). Samozřejmě, že si takovou podívanou také nenecháme ujít. Je to představení, které se nikdy neokouká. 

Nezapomenutelná je také cesta po Hana Highway, klikatá silnička po severovýchodních svazích ostrova. Moc pěkné místo je Red Sand Beach, nebo Pipiwai Trail k Waimoku Falls. Případně se můžete zajet podívat na mořské želvy do Hookipa Park.

Určitě si zde pobyt užijete stejně jako my.

 

Big Island

Nakoukněte se mnou na největší ostrov souostroví Hawaii. Místo, kde není nouze o sopky, krátery, lávové tunely, erozí rozervaný povrch zarůstající bujnou vegetací, třpytící se vodopády s hukotem padající do temně modrých jezírek vymletých jejich neskutečnou silou, nebo krásné členité pobřeží, o které se tříští vlny oceánu. Místo, o kterém jsem si nemyslel, že ho někdy navštívím. 

Big Island byl stejně jako ostatní ostrovy zrozen sopečnou aktivitou, takže se jeho tvář neustále a rychle mění, ať už novými erupcemi nebo erozí. Proto zde najdete i stará turistická letoviska téměř pohlcená džunglí, nebo silnice ztrácející se pod vrstvou lávy. Místa, která nám připomínají sílu přírody.

I když jsme celý pobyt na Hawaii pojali hodně odpočinkově, stejně jsme si neodpustili výstup na sopku Mauna Loa (4160 m n.m.). Představte si snídani na pobřeží, následně přesun autem na začátek treku do výšky 3350 m n.m. a pak ještě deset kilometrů vzhůru s batohem na zádech. Naplánovali jsme si pár nocí v malé chatce na okraji kráteru. Po pravdě… Dlouho jsem neměl takového motáka 🙂 Krajina okolo je však úžasná a za ten trošek řidšího vzduchu to opravdu stálo. A noční obloha… To se prostě nedá popsat.

O pár dní později si vyběhneme i na vrchol Mauna Kea (4207 m n.m.). Výstup na vrchol od informačního centra měří něco málo přes 10 km a nastoupáte při něm 1400 výškových metrů. Rozhodně to není málo v této nadmořské výšce. I tento výstup však za tu námahu stojí – jasně, že se téměř na vrchol můžete dovézt autem, ale kdo by o to stál, že? 🙂

Vypíchnu ještě pár zajímavých míst, která jsme navštívili. Za návštěvu určitě stojí sopka Kilauea a její okolí. Pokud budete mít dostatek času, můžete prozkoumat Kaumana Cave ležící kousek za městem Hilo. Což je vlastně starý lávový tunel. Těžko říci, kam až vede. Mohou to však být i kilometry pod zemí. Zastávku si udělejte i u Akaka Falls, zde najdete nenáročnou procházku ke krásnému vodopádu. Případně můžete zavítat do Pu’uhonua O Hōnaunau National Historical Park a blíže poznat něco málo z místní kultury.

Když už se na Hawaii dostanete, nespěchejte a dosyta si vychutnejte tu krásu.

 

 

 

Konečně se mi podařilo dotáhnout do konce zimní přechod Nízkých Tater. Nikdy bych si nepomyslel, že nejhorší podmínky na horách zažiji právě tady. Hory jsou prostě plné překvapení. Pokud vás zajímají podrobnosti, nebo se chcete alespoň mrknou na obrázky v galerii směle do toho

 

Prokletý hřeben

Můžete chodit po horách léta a nevidět jedinou omrzlinu, nachodit stovky kilometrů v krásném počasí s úžasnými výhledy a bez větších nároků na kvalitní vybavení. Co se však stane, když vám štěstí přestane přát? Pak už záleží jen na tom, kolik špatných okolností se dokáže sejít v jeden den. Mám za sebou tisíce kilometrů po nejrůznějších horách na mnoha místech po světě. Tady se však počasí několikrát rozhodlo překazit mi naplánovaný trek.

Zimní přechod Nízkých Tater na Slovensku… může se to zdát jako jednoduchá záležitost, ale opak je pravdou

Marná snaha

První pokus vypadal nadějně. Hodně sněhu, teploty padající pod -20°C a celkem slušné počasí. Pěknou lekci dostávám první noc v Hiadelskom sedle, když se mi po X letech rozbije benzínový vařič. Bez vody, zmrznutý a unavený rozdělat oheň… Výzva. Nakonec se zadaří. Hřeben je další dny vymetený a kromě silného mrazu nic neztrpčuje parádní cestu. Vše se změní čtvrtý den, kdy dojde k oteplení. Sněhová vrstva povolí a za Čertovicí se brodím na sněžnicích metrem těžkého sněhu. Za hodinu urazím i pár set metrů. Není možné někam dojít. Vracím se na Čertovici a odjíždím s tím, že se o přechod pokusím jindy.

Pro druhý pokus nalákám i parťáka slovy „půjde o pohodový výlet“. Sněhu zatím není tolik. Předpověď slibuje pár dní sněžení a následně ochlazení až k -20°C. Za tmy dojdeme do Hiadelského sedla. Výstup následující den na hřeben je bez problémů. Na hřebeni začne fučet, padne mlha a mraky a viditelnost klesá na pouhých několik desítek metrů. Třetina tyčového značení buď leží, nebo chybí. Orientace je mnohdy problematická. Nasazujeme sněžnice. Opravdu není nic vidět. Vítr podráží nohy, a když nás kus před chatou Ďurková zastihne tma, máme problém. Silný vichr nás vychýlí ze směru a během pár set metrů zabloudíme na špatnou stranu hřebene. Po tmě nás v prudkém terénu vítr sráží a bezmocně se kloužeme dolů z hřebene. Pár set metrů k chatě se hrabeme několik hodin. Chatu nacházíme pouze za pomoci GPS a vidíme ji, až když stojíme přímo u ní. Jídlo, odpočinek… Parťákovi omrzla ruka. Příštího dne je počasí ještě horší. Čekáme. Další den se rozhodujeme pro ústup. Přelezeme hřeben a míříme dolů na Magurku. Viditelnost stále stejná a silný vichr žene sníh. Vedlejší žebro z hřebene nemá tyčové značení. Jdeme pouze podle GPS. Místy se brodíme na sněžnicích i po pás ve sněhu. Až o pár set metrů níže v lese máme jistotu, že jdeme po cestě. Jsme rádi, že jsme už dole a měli jsme štěstí, že se nestalo nic horšího, než lehká omrzlina.

Říká se „do třetice všeho dobrého“, jenže také se povídá „třikrát a dost“. Tak uvidíme, jak to bude teď.

Nedám si pokoj

Neuplynuly ani tři měsíce a vyrážím znovu, z Donoval vzhůru na hřeben Nízkých Tater. Je mnohem více sněhu, než při předchozím pokusu. A hlavně, předpověď slibuje lepší počasí. Až na Kozí chrbát (1330 m n.m.) se vydrápu bez sněžnic po prošlapané stezce. Dál už to však bez nich nejde. Nasadím sněžnice a pomalu se spouštím do Hiadelského sedla. Kdo tento úsek zná, ví, o čem mluvím, když řeknu, že je to o hubu. Opatrně prokličkuji lesem a zanedlouho jsem v sedle. V přístřešku shodím věci a jdu k nedaleké studánce pro vodu. No jo, jenže studánka je zhruba metr a půl pod sněhem. Tam, kde tuším koryto potůčku, se otočím do svahu a začnu hrabat. Na sněhovou frézu si hraju, dokud se neprokopu do sněhové jeskyně okolo studánky. Zalezu si na půdu přístřešku, zahrabu se do spacáku a uvařím večeři. Kupodivu dorazili ještě dva nocležníci s pejskem. Je fajn poznat lidi stejné krevní skupiny.

Déjà vu

Noc byla příjemná a chvilku před osmou ráno už jsem opět na cestě. Mrzne, pofukuje čerstvý vítr a po hřebeni se válí mraky. Výstup na vrchol Prašivá je makačka, jako vždy. Není se co divit, když je to ze sedla více než půl kilometrové převýšení. Sníh výstup ztěžuje ještě víc. Mraky, válející se po hřebeni, stále více připomínají poslední pokus o přechod. Občas se musím i zastavit a rozhlížet, kudy asi cesta pokračuje dál. Převládá však viditelnost větší, než pár set metrů a také tyčové značení se zdá v lepším stavu, a tak cesta ubíhá v rámci možností celkem rychle. Při výstupu na Latiborskou hoľu se však přiženou mraky a viditelnost není ani k další tyči. Déjà vu. Opět se sunu pomalu vpřed a není možné rozeznat zasněženou zem od mraky naplněného vzduchu. Netrvá to však dlouho. Okolo třetí hodiny konečně z hřebenu zahlédnu střechu chaty Ďurková. Na svahu vedle chaty je pár kamzíků a snaží se vyhrabat ze sněhu něco k jídlu. Velmi rád zalézám do vyhřáté chaty. Polévka a čaj zaženou největší hlad a usazen vedle rozpálených kamen odpočívám. Ráno vyrážím hodně brzy, abych měl případně více času na vymotání se ze špatného počasí. Hřeben je opět zakrytý hustou mlhou a fučí nepříjemný vítr. Poučen z předchozích výprav jdu zabalený jak nějaký polárník. Výhledy zatím žádné. Spíš mám problémy najít tyče značící cestu. Přelezu Chabenec a radši kontroluji správný směr na GPS. O kus dál se k mlze přidá i zrádný terén. Přelézt Kotliská v zimě není snadné ani za hezkého počasí. Když už se vydrápu nahoru, cesta najednou pokračuje několikametrovým sněhovým schodem a dál příkře padá někam do mlhy…Nic moc. Lituji, že nemám mačky. Sněžnice hodím na batoh a opatrně sestupuji po zledovatělém svahu. Nakonec se terén srovná a jde se lépe.

Postupně se trochu lepší počasí. Cesta vede hodně často nepříjemným příkrým traverzem. Po pár kilometrech se z mlhy vynoří ledem obalená konstrukce lanovky pod vrcholem Dereše, a když se rozfoukají mraky, tak vykoukne i chata na Chopku.

Návnada

Za Chopkem už stále svítí slunko. Mraky i mlha se rozplynuly, vystřídala je modrá obloha a konečně si užívám nádherné výhledy. Překonám sedlo a v cestě ke Štefánikově chatě už mi stojí jen jedna překážka. Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Svahy jsou umrzlé a výstup by si občas zasloužil použití maček. Plazím se vzhůru. Vyfuním na vrchol a naskytne se mi krásný rozhled nejen na hřeben Nízkých Tater, který jsem prošel, ale i na část, která mě ještě čeká. V dáli se táhne hradba vytvořená ze štítů Vysokých Tater.

Dole v sedle je již vidět střechu chaty a s tím související noc v teple a něco dobrého k jídlu. Sestup je celkem zdlouhavý. Je pondělí a chata je téměř prázdná. Zaplatím si nocleh, a jelikož je hezky, uvařím si venku z vlastních zásob. Odpočívám a zanedlouho příroda rozehraje parádní divadlo ve formě krásného západu slunka. Západ ještě nestihl přehrát všechny barvy, když naproti začne vycházet obří měsíc. Dnešní odpolední počasí je opravdu jen návnada a snaha o to udržet mě na cestě.

Návrat do reality

Ráno po sedmé vyrážím dál. Mraky už se zase válí po kopcích a do toho také nepříjemně fučí. Cesta se hodně vlní nahoru a dolů. Postupně, jak ztrácím výšku, otepluje se a sníh těžkne. Tento pokus o přechod celého hřebene zatím přesto vypadá celkem nadějně. Když v tom… V jednom kopci si všimnu, že mám rozbitou sněžnici. Upadl jeden nýt a noha nedrží směr. O kus dál potkám borce, který mi povídá, že předpověď na zítra je celodenní déšť. Prostě super. Musím ještě přelézt pár kopečků, ale cesta je převážně z kopce a na Čertovici už to dojdu bez sněžnic. Na parkovišti opravím sněžnici, nasadím je a plný optimismu vyrážím znovu na kopec. Obejdu Čertovu svatbu a za ní přituhuje. Sníh je těžký, boří se a vůbec není jasné, kudy cesta vlastně vede. Naštěstí tu před časem projel někdo na lyžích, a tak se mohu chytit alespoň nějakých stop. Stejně to však vypadá, že jde o to, držet zhruba směr a prodírat se vytrvale lesem. Občas zahlédnu značku a to mi trochu zvedne náladu. Stopy lyží mizí, ale objeví se pro změnu stopy sněžnic. Pokračuji navzdory únavě. Tělo by nejradši sedlo na Čertovici na bus a odvezlo se někam do teplé postele. Ještě pár kilometrů a konečně se přede mnou objeví malá chaloupka Ramža. Hned roztápím kamna. Jsou nějaká líná a trvá to hrozně dlouho. Nakonec se zadaří a najedený a navlečený v několika vlněných vrstvách mám pocit, že by se přechod konečně mohl podařit.

Na hraně

Je už tma, když venku zaslechnu kroky. Dovnitř vpadne chlapík sotva stojící na nohách. Hned se vrhne na vodu, kterou na kamnech roztápím ze sněhu. Prý jde z Andrejcové a že to bylo hrozné. Od rána že se nezastavil a šel, co mohl. Naštěstí bylo hezké počasí. Můj zítřejší úsek.

Předpověď se vyplnila a už ráno prší. Sníh ztěžknul, boří se, fučí vítr a po kopcích se zase válí mraky. Vyrážím chvilku před sedmou ráno. Nevzdám to! I když o pár kilometrů dál už o tom hodně přemýšlím. Cesta vede převážně lesem, kde není jasné kudy jít. Prvních asi sedm kilometrů hlavně stoupám. Stoupám ale traverzem, kde je stále nepříjemně prudký svah. Do strany prostě sněžnice moc nedrží. Snažím se udržet tempo alespoň dva kilometry za hodinu. Odpočívat nemůžu! Nemohu si dovolit, aby mě na cestě chytla tma a s ní třeba i ještě horší počasí. Konečně se dostávám nad les. Není nic vidět, ale lepší se terén a trochu i zrychlím. Potkám dva borce na sněžnicích. Když jim řeknu, že jdu na Andrejcovou, začnou se smát a povídají, ať si užiju Velkou Vápenici. Když jim na oplátku povím, že jdu z Ramže už čtyři a půl hodiny, úsměv jim jaksi zamrzne na tvářích. Rozloučíme se a pokračuji dál. Po pár kilometrech prudce klesnu do sedla Priehyba. Je mi jasné, že další dva kilometry budou bolet. Vrchol je o pět set výškových metrů výše. Sice už jsem utahaný, ale vyrážím. Prudký výstup dává zabrat, snažím se často odpočívat. Sníh podkluzuje, boří se a ztěžuje už tak těžký výstup. Nejsem ani v polovině, funím jak lokomotiva, nohy bolí a tep je někde na horní hranici. Pak si vzpomenu, že mi z posledního výletu zbyl balíček hroznového cukru. Co na tom, že je na něm varování, nejíst více, než dva cukříky denně? Než dojdu na vrchol, sním celé balení. Parádně mě to nakoplo. Nevím, jestli to je účinek cukru nebo prostě jen psychická podpora, ale jsem nahoře. Cesta se chvilku vlní po vrchu a pak začne klesat. A klesá hlavně skoro až k chatě. Andrejcová. Je to ten nejhezčí pohled za dlouhou dobu. Malá chatka, překvapivě útulná. Elektřina na dobití telefonu, velká kamna na zatopení, studánka s vodou pár metrů od chaty, pohodlné matrace… Paráda. Zatopím, uvařím a hlavně odpočívám.

Za hranou

Původní plán byl odpočnout si zde celý jeden den. Předpověď však na zítra slibuje polojasno a slabý větřík na Kráľovu Hoľu. Na den později už tak příznivá předpověď není. Nechal jsem se tedy vylákat předpovědí. Na poslední úsek přechodu vyrážím brzy ráno. Už nyní fučí celkem silný vítr. Skoro celou cestu až na Kráľovu Hoľu cesta stoupá. Brzy vylezu nad les a na hřebeni opět není vidět od tyče k tyči. Vítr se stále stupňuje. Po čtyřech hodinách jsem půl kilometru od vrcholu Kráľovy Hole. Přes mraky a mlhu není nic vidět. Horší je však vítr. Zesílil, a to hodně. Neudržím se na nohách a to mám s batohem zhruba 120 kg. Několikrát se mnou vítr švihne o zem a smýká se mnou po sněhu. Nikdy jsem si nepředstavil, že bych zažil takový vítr. Je velice těžké zachovat si chladnou hlavu a vymyslet nejlepší postup jak pokračovat. Návrat nemá význam. Zůstat zde a čekat na trochu lepší počasí nepřichází v úvahu. Nakonec se rozhodnu pro pokračování v plánu. Překonání posledních pár set metrů a rychlý sestup. Vrchol trefím. Červenou značku pro sestup již ne. Byl jsem rád za jakoukoli cestu dolů a ukázalo se, že jdu po modré turistické značce do vesnice Šumiac. Vítr se uklidňuje, sněhu ubývá a po pár kilometrech jsem dole ve vesnici, kde konečně zakončuji přechod Nízkých Tater.

Nachodil jsem už spoustu kilometrů v nejrůznějším počasí i terénech a myslel jsem, že druhou výpravu do Nízkých Tater hned tak něco nepřekoná… Omyl. Ačkoli se jedná o nízké kopce, které máme „za barákem“ nevyplatí se je podceňovat. Vždy buďte připraveni na jakoukoli situaci. Radši s sebou neste vybavení na bivakování venku s tím, že ho nevyužijete, než aby jste ho potřebovali a neměli ho. Může vám to zachránit život. Ani není hanbou přechod ukončit dříve, vrátit se jindy a výlet zopakovat.

Počasí bude u zimního přechodu Nízkých Tater hrát zásadní roli v tom, jestli se podaří. V ideálních podmínkách hřebenovka není složitá, a pokud vám bude přát počasí, můžete se těšit na nádhernou trasu plnou krásných výhledů.

 

Povídání o letní výpravě do Andorry. Pokud nechcete číst, jaká to byla dřina, tak si alespoň prohlédněte obrázky té nádherné krajiny. Stojí to za to.

Po GRP okolo Andorry

Malý stát, kde lze zažít velké dobrodružství. Stát? Přesněji řečeno knížectví v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem, okolo kterého vede dálkový trek GRP. Andorrou jsme procházeli před pár lety při přechodu Pyrenejí od oceánu k moři a moc se nám tu líbilo. Proto jsme se rozhodli vrátit se sem na „dovolenou“. Toto slovo je dost zavádějící… Po čtrnácti dnech se totiž vracíme do práce konečně si odpočnout.

Co krok to vrstevnice

Vyrážíme ze Sant Julià de Loria. Už první den nám dávají místní hory jasně najevo, že zadarmo to nebude. Stoupáme k hranici se Španělskem po trase legendárního Andorra Ultra Trailu (běžeckého závodu), který se konal nedávno. Slunko smaží a každý krok je vykoupený kapkou potu. Ve vyšších polohách se stoupání ještě zostřuje. Zdá se, že si tu celkem libují v cestičkách vedoucích kolmo na vrstevnice. Kousek pod vrcholem Bony de la Pica (2402 m n.m.) se dostavují na zpestření úseky po skále, zajištěné řetězy. Neskutečná dřina. 1700 metrů převýšení je první den na rozhýbání opravdu hodně. Konečně vrchol. Výhledy jsou parádní. Euforie z vydřeného vrcholu a krátké hřebenovky se díky únavě ani nedostaví. Neznačenou zkratkou scházíme do sedla, kde je mezi stromy ukrytá jednoduchá chatka poskytující základní komfort pro nocleh. Pominu li fakt, že už bych se dnes stejně dál nedoplazil.

Pod nejvyšší horou

Následující den si pár kilometrů užíváme chůze po vrstevnici až k silnici do sedla Coll de la Botella, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na vrchol Port Negre. Únava z předchozího dne si vybírá svou daň, a proto někteří využijí této služby (7€). Já to beru po svých. Jde zhruba o hodinový výstup. Rozhledy jsou z vrchu opravdu krásné. Doporučuji také v sedle využít instalovaný dalekohled, ve kterém se ukazují názvy vrcholů. Přelezeme ještě jeden hřeben a vstoupíme do národního parku. Sestoupíme do horní části údolí pod horou Coma Pedrosa ke stejnojmenné chatě. V chatě se posilníme večeří a na nedalekém krásném místě si postavíme stany. Smyjeme ze sebe prach z cest v jezírku a pak už jen odpočíváme. Výstup na nejvyšší horu jsme si užili před pár roky při přechodu Pyrenejí, a proto jej nyní vynecháváme v rámci zachování sil. Ráno tedy sestupujeme údolím s řekou Comapedrosa. Na první křižovatce uhneme a znovu se drápeme do kopce. Využíváme neznačené zkratky a zanedlouho jsme u chatky Refugi de les Fonts. Krásná kamenná chatka, kam se schováme před spalujícím poledním slunkem. Stezka nás dále vede prudce vzhůru na hřeben, po kterém dál stoupá do sedla. Bereme to zkratkou po sotva znatelném chodníčku označeném starou značkou. Až na vrcholu si uvědomujeme, že jsme zbytečně nastoupali asi sto padesát výškových metrů navíc. Najdeme si co nejméně krkolomnou cestu k značené pěšině vlnící se dole pod námi a zanedlouho už jsme opět na správné cestě.

Severní alternativa

Okruh okolo Andorry GRP zde pokračuje dolů údolím do civilizace. My si však vymyslíme alternativní cestu. Vystoupáme k prostřednímu ze třech jezer Estanys de l’Angonella, kde přenocujeme. Místo pro nocleh je to parádní. Ráno nás čeká výstup k hornímu jezeru a dál div ne po čtyřech suťovou skluzavkou vydávanou za stezku až do sedla. Dole pod námi jsou sjezdovky, po kterých seběhneme k silnici. Je zde restaurace. Pořádný kus masa z grilu nás opět vrací do hry. Podél potoka klesneme až k chatě Castellar. Je to taková nouzová hobití nora. Odtud znovu stoupáme. Je to děsná dřina opět vylézt několik set výškových metrů. Ještě pár kilometrů a jsme u chatky Besalí, která nám poskytne útočiště na dnešní noc. Noc byla super až do půl druhé ráno, kdy k nám komínem nesestoupil Santa ale obří myš, která se rozhodla plenit naše zásoby jídla. Od té doby jsme stále v plašící pohotovosti. Ráno sestoupíme k místu, kde je vstup do parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. Vystoupáme k provozované chatě Sorteny a nakoupíme chleba, sýr a nějaké maso (škoda, že dokoupené zásoby nepřežily následující oběd). Výstup údolím je úžasný. Procházíme nádherně rozkvetlými loukami. Všude okolo to hýří barvami. Z údolí se dostaneme překonáním hřebene přes sedlo Collada dels Meners. Je odtud krásný výhled na horské úseky, které jsme prošli i na ty, které nás teprve čekají. Následuje prudký sestup a k chatce refugi de Cóms de Juan dolezu jen tak tak. Hodinu si poležím ve stanu, zatím co se pomalu obnovuje funkce chůze.

Stáčíme se k jihu

Kousek od chaty dovádí stádo kamzíků, nedaleko na nás z pod kamene vykukuje svišť… Prostě idylka. Ranní rozcvičkou je přelézt hřeben. Pak už „jen“ překonat hluboké údolí a navečer se šplháme vzhůru k provozované chatě refugi de Jucla na břehu Primer Estany. Otázky typu „To sem vážně nevede žádná normální cesta kromě tohoto dvojkového lezení?“, hezky vykreslují příchod k chatě. Rozhodnutí postavit si vedle chaty stany a ušetřené peníze radši projíst, se ukáže jako nedostačující, protože jsme po dřině v kopcích pěkně vyhladovělí. Po večeři skládající se ze třech chodů jsme však již spokojení.

Špatné, špatné a zase špatné

Ano! Dnešní den. A přitom začal tak hezky. Pořádnou snídaní na chatě. Vyrážíme a začíná nepříjemně mrholit. To se brzy změní ve vydatný déšť. Špatné! Sestupujeme po kamenité stezce údolím a mineme sotva viditelnou odbočku. Zjistíme to až o sto padesát výškových metrů níže. Špatné! Lezeme zpátky a volíme správnou stezku po skalních terasách vedoucí do zeleného údolí schovaného mezi hřebeny. Jsme pěkně promočení a zmrznutí. Zase špatné! Ještě že se v údolí ukrývá kamenná chatka Siscaro. Schováme se před deštěm, zatopíme v krbu a hned máme lepší náladu.

Není to prudké, ani daleko!

Ráno opět trochu bloudíme. Dojdeme k jezeru estany de Baix. Krásné jezero, jehož pozadí nyní dokreslují ostré hřebeny, po kterých se válí těžké mraky. Koukáme vzhůru do sedla, kam lezeme. „Není to prudké, ani daleko!“ Dodávám odvahy ostatním. Nohy si však myslí své. V sedle fučí vichr a je zima. Odměnou jsou nám však nádherné výhledy a zasloužená hřebenovka, kterou protáhneme až na vrchol pic del Maia, odkud sestoupíme k silnici v sedle port d’Envalira, kde si dáme v restauraci dobrý oběd. Po sjezdovkách seběhneme do střediska Grau Roig a po prašné cestě vystoupáme k jezeru Estany Primer. Údolím vzhůru se táhne nádherná oblast jezer zapsaná dokonce na seznam památek UNESCO. Začíná být pozdě, a tak zůstáváme na břehu Estany Rodó. Ráno je pouze pár stupňů nad nulou. Výstup po příkré stěně údolí do Collada dels Pessons nás však rozhodně nenechá vychladnout. Výhledy jsou odtud perfektní. Nejen na celou Andorru ale i na obrovský kus Pyrenejí. V dáli se dokonce bíle lesknou zasněžené vrcholky.

Relax

Sestoupíme do dalšího krásného údolí. Tímto údolím jsme už před pár lety prošli na cestě přes Pyreneje. Tentokrát ho však jdeme dolů. Nabídka horských chat je zde opravdu bohatá a určitě si zde vybere každý, kdo potřebuje někam na noc složit hlavu. My jdeme až do půlky údolí, kde odbočujeme a zůstáváme na noc u Cabana Estall Serrer. Spíš než o chatku jde o haldu kamení s místem uvnitř, a proto si postavíme stany na louce. Další den je také odpočinkový. Po obloze se honí temné mraky a náš plán je pouze přehoupnout se přes sedlo Collada de la Maiana a nejlépe dojít k chatě Refugi de Claror aniž bychom zmokli. Chata je už z dálky vidět usazená na protější straně údolí. Trvá ještě více než hodinu se k ní dostat, ale stálo to za to. Chata je fakt parádní a je až s podivem, že takovéto služby můžeme využívat zdarma. Jelikož jsme na chatě brzy, déšť nepřichází a v nohách zbývá nějaká energie, vyrážím na průzkum okolí, který mě zavede až na hřeben nad chatou, odkud jsou parádní výhledy.

Poslední kopec

Vyspaní do růžova vyrážíme zdolat poslední hřeben a s ním Pic Negre de Claror (2642 m n.m.). Nízké mraky trochu kazí výhledy ale ne náladu. Od teď budeme převážně klesat. Cesta se drží blízko hranice se Španělskem a zastavujeme až u Refugi de Roca de Primés. Tato chatka kvalitou dost pokulhává za tou včerejší, a tak si o kus vedle pod stromy postavíme stany. Horší je to s vodou, která tu není. Musíme pro ni k nejbližší studánce o sto padesát výškových metrů níže. Následující den nás čeká několika hodinový nepříjemný prudký sestup. Vesničky, posazené v prudkých svazích, přes které procházíme, mají styl a je na co koukat. Sestup konečně ukončí až příchod k silnici v Sant Julià de Loria, kde ukončujeme okruh okolo Andorry.

Hodně dálkových treků si rádo přisvojuje všelijaká nej. Nejhezčí, nejtěžší … Okruh Andorrou po dálkové trase GRP byl prostě super. Krajina nádherná, plná ostrých hřebenů, nádherných jezer a řek, zelených pastvin i rozkvetlých luk…Užili jsme si těžkých výstupů i zasloužených hřebenových pasáží. K dispozici je po horách hustá síť chatek, které je z pohodlnosti či nepřízně počasí možno využít. Andorru určitě zařaďte na svůj seznam, protože GRP si užijí jak dálkoplazi začátečníci tak i ostřílení horalové.

 

 

Yosemite NP

Další zastávka v rámci velkého cestovatelského okruhu po národních parcích USA. Místo, kde mě přepadl velmi silný pocit „Konečně! Konečně, jsem na těch vysněných místech z knížek a televize.“ Abychom si zdejší krajinu co nejvíce užili, naplánuji zhruba pětidenní trek po parku.

Už samotný vjezd do parku, kdy silnice vjede do hlubokých údolí a sevřou ji vysoké skalní stěny, je parádní. První zastávka je ve Willderness office, abychom pro zamýšlený trek získali permit. Pozor, nejedná se o informační centrum. Tam permit nedostanete.

Postojíme si pár hodin ve frontě, dostane se nám instruktáže jak se v parku chovat a konečně dostáváme permit. Není to však tak jednoduché a více se o tom rozepíšu na jiném místě.

Vyrážíme

Jako výchozí bod jsme si zvolili Porcupine Creek. Zabalíme batohy, jídlo z auta nacpeme do velikých bear boxů u parkoviště, protože v autě nesmí zůstat a vyrážíme. Po pár kilometrech volíme na křižovatce cest odbočku na North Dome. Cestou doporučuji navštívit skálu Indian Rock. Je zde kamenná brána a krásný výhled na Half Dome. Pokračujeme dál, a jakmile vylezeme z lesa na Basket Dome, naskytnou se nám krásné výhledy. Netrvá dlouho a dojdeme na North Dome. Skalní stěnu Half Dome máme přímo proti sobě naproti přes Yosemite Valley. Paráda. Je to prostě plnění dávného snu. Musíme se kousek vrátit a pak už jen setupujeme k Lehamite Creek, kde je možnost kempovat.

Je hrozné sucho a volbu místa na kempování musíme přizpůsobovat tomu, kde lze nyní nalézt vodu. Následující den míříme k Yosemite Creek. Až na pár louží je téměř vyschnutý. O kilometr výš proti proudu už však voda je. Je brzy. Máme v plánu zde nocovat, ale kvůli medvědům si zde nemůžeme jen tak schovat batohy a ještě někam vyrazit, a proto jdeme s nimi. Jdeme až na El Capitan, ale výhled odtud mě zas až tak neuchvátil. Mnohem hezčí výhled je z Eagle Peak, kde se zastavujeme cestou zpět. Skalnatý vrchol s výhledy do údolí a na protější kolmé skalní stěny. Nalézáme malou studánku a tak se vyřeší i problém s vodou. Vracíme se zpět a zakempujeme na předem vyhlédnutém místě kus stranou od všech, co se mačkají u Yosemite Creek.

Yosemite Valley

Brzy ráno pokračujeme dál a míříme dolů do údolí. Po klikatém chodníčku sestupujeme strmě dolů. Musíme sestoupit téměř o tisíc výškových metrů. Někdo se pokusil stezku „vydláždit“ kameny, ale myslím, že je to horší než kdyby to nechali být. Hrozně špatně se po oklouzaných kamenech jde. Alespoň jsou odtud hezké výhledy do údolí. Škoda, že není žádná voda a Yosemite falls jsou vyschnuté. Můžeme tak pouze obdivovat vysokou skalní stěnu, ze které normálně padá vodopád. Sestup nám trvá skoro dvě hodiny. Je to úmorné a bolí z toho nohy. Skalní stěny jsou však odtud zdola opravdu impozantní. Údolí je hodně rušné. Yosemite jsou velmi známý a navštěvovaný park. Navštívíme Wilderness Center a získáváme permit na druhou polovinu výletu a dokonce s výstupem na Half Dome. Osvěžíme se koupelí v Merced River a pak už nás čeká výstup ven z údolí. Volíme krásnou, ale celkem náročnou trasu po Mist Trail okolo Vernal Falls. Jde o velmi populární trasu a hemží se to tu jak v mraveništi. Stezka je zpevněná, ale kus pod vodopádem se změní kamenitý chodník se spoustou příkrých schodů. Vernal Falls jsou i teď, kdy je málo vody moc pěkné. Po dalších strmých schodech lezeme nad vodopád. Strašné stoupání. Nad vodopádem je krásná řeka a spousta vypasených nebojácných veverek. Dalším stoupáním dojdeme pod Nevada Falls a po odporně dlážděném chodníku se vyplazíme skalní stěnou až nad vodopád. Jsme vyřízení. Odpočneme si rozvalení u řeky. Kupodivu připlul temný mrak a dokonce z něho začalo pršet. Kousek za vodopádem se před námi otevře Little Yosemite Valley a cesta konečně vede chvíli po rovině. Jsme utahaní, a tak trochu pozměníme plány a zůstaneme na noc v kempu Little Yosemite Valley.

Half Dome

Brzy ráno si zabalíme nejnutnější věci a nalehko vyrážíme zdolat Half Dome. Vytrvale stoupáme do kopce. Po pár kilometrech odbočíme z dálkové trasy John Muir Trail vlevona chodník vedoucí k Half Dome. Na tomto chodníku už je třeba mít permit. Stromy řídnou a objevuje se mezi nimi obrovská skalní masa Half Dome, čnící vzhůru do nebe. Po asi dalším kilometru a půl vylezeme z lesa a po prudkých schodech stoupáme dálna jakýsi předvrchol. Takovou velikou bouli. Za ní je sedlo a pak… Viděli jsme již z dálky přímou výstupovku po skále na vrchol. Teď když stojíme pod ní, vypadá opravdu zajímavě. Dvě ocelová lana metr od sebe a mezi nimi „cesta“. Celou dobu jsme si říkali, že to zkresluje a že to nebude tak prudké. Omyl. Nezkreslovalo to ani trochu. Sklon skály je opravdu velký. Podrážky přestávají fungovat, lidé visící na lanech… Bez lan by šlo o skalní lezení. Takto je to ferrata obtížnosti C/D. Přitom pouze dva nebo tři lidi z toho velké množství, které jsme potkali, měli s sebou ferratový set. Divím se, že zde není mnohem více úrazů. Toto jsme vážně nečekali, protože pracovnice Wildernes Office nám řekla, že se jedná o jednoduchý výstup. Nám to po pravdě navadilo, ale byla zde spousta lidí, křečovitě visících na ocelových lanech nebo sunoucích se po zadku dolů po skále. Vrchol je obrovský a rozlehlý. Kocháme se nádhernými výhledy do údolí a na protější skalní stěny. Paráda. Je čas zahájit sestup. Výstupovka, sloužící zároveň i pro sestup se mezi tím nepříjemně naplnila. Lidé se sunou dolů, lezou po sobě jako krabi a drží se, čím mohou. Sestup by byl parádně rychlý, kdyby se u každé kotvící tyče nechoulila nějaká troska nebo se proti nám neplazila po dechu lapající postava s vytřeštěnýma očima. Konečně jsme na „bouli“. Sejdeme prudké schody k lesu a pak už je to pohoda. Na rozcestí nám zkontrolují permit a zanedlouho jsme v kempu. Zabalíme věci a vyrážíme hlouběji do Little Yosemite Valley. Údolí je opravdu krásné. Škoda jen, že tu před lety hořelo a z mnoha stromů zbyly jen takové mrtvé kostřičky. Na druhou stranu však zajímavě kontrastují se sytě barevnou trávou a vysokými skalními stěnami. Merced River protékající údolím je krásná řeka vytvářející tůně, vodopády a různé meandry. V horní částiúdolí začíná být krajina divočejší. Více skal, schody vzhůru po skále, serpentiny a v řece vodopády. Na jedné ze skalních teras se utáboříme.

Sunrise Lakes

Ze spacáků nás vytáhne slunko. Sejdeme do Echo Valley a postupně se stáčíme zpět. Tentokrát však jdeme vysoko po hraně údolí, do kterého máme pěkné výhledy. Po pár kilometrech mineme opět dálkovou trasu John Muir Trail a odpočíváme u Sunrise Creek, který poskytuje příjemné osvěžení v parném dni. Musíme se vydrápat tři sta výškových metrů na cestu vedoucí přes Cloud Rest. Vyhořelý les neposkytuje žádný stín. Jakmile dosáhneme cesty vedoucí po hřebeni je další postup již jednoduchý. Na noc zajdeme k prvnímu ze Sunrise Lake. Nejde o žádnou bahnitou louži v lese, ale o krásné jezírko s průzračnou vodou vybízející ke koupání. Sunrise Lakes jsou velmi oblíbeným místem pro nocování. Začínáme mít problém s jídlem. Zítra na Porcupine Creek k autu nedojdeme a dochází nám jídlo. Máme již jen snídani a oběd. No, uvidíme.

Ráno je pořádná zima. Není divu když táboříme tak vysoko ( okolo 2700 m n.m.). Vyrážíme serpentinami dolů k silnici. Netrvá dlouho a dojdeme k Tenaya Lake. Nechce se nám pochodovat po silnici s batohy a po cestách přes les je to celkem daleko. Shodíme tedy batohy a zkouším odstopovat k autu. Štěstí mi moc nepřeje a nakonec si celou cestu až k autu poctivě odšlapu. Kruh se uzavřel. Zabalíme všechny věci, posilníme se a vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Slýchal jsem, že na návštěvu národního parku Yosemite stačí den až dva. Podle mne to není pravda. Ano, záleží na způsobu cestování, který preferujete, ale myslím, že tak týden je fajn. Osobně bych se zde dokázal toulat daleko déle. Celý čundr touto nádhernou krajinou plnou skal, obrovských skalních stěn, divokých řek a vodopádů jsem si náramně užil a odvezl si opravdu životní zážitek. Vyčleňte si na návštěvu parku více času. Určitě nebudete litovat.

 

Deset dní strávených na treku Wonderland Trail okolo parádní sopky Mt. Rainier ve státě Washington v USA.

Mt. Rainier

Jeden z prvních výletů, který jsem naplánoval, když jsem začínal dávat dohromady zevrubný plán, kudy povede naše trasa po národních parcích USA. Stačil jeden pohled na mapu a bylo to jasné. Wonderland Trail je opravdu vyhlášený a rezervace kempů v divočině nezbytných pro absolvování treku, mizí mnoho měsíců před sezónou. To jsme však netušili. Ale vzdát to? To ani náhodou!

Dojedeme do Paradise do informačního centra a zjišťujeme naše možnosti. Kempy jsou opravdu rozebrané. Máme však štěstí na velmi ochotnou slečnu. Přes hodinu kombinujeme odkud vyrazit, kterým směrem okruh jít a do kterého kempu musíme každý den dojít. Se dvěma obchůzkami to nakonec klapne a máme trek rezervovaný. Deset dní okolo této sopky, která dominuje okolí a tyčí se to výšky 4392 m n.m.

První nástrahy

Následující den se tedy přesouváme k Mowich Lake, odkud vyrážíme. Odstavíme auto, zabalíme batohy na deset dní a po stezce okolo jezera zmizíme v lese. Po hezkém chodníčku přelezeme Ipsut Pass a serpentinami sestoupíme prudce dolů do krásného lesa rostoucího v údolí. Stále mírně klesáme až do kempu Ipsut Creek. Hezký a klidný kemp. Ráno pozvolna stoupáme lesem proti proudu Carbon River. Po pár kilometrech musíme odbočit na Northen Loop Trai, protože Wonderland je beznadějně plný. Překonáme řeku po mostě vytvořeném z kmene stromu a stoupáme k vysokým skalním stěnám Yellowstone Cliffs. Hodně nás zdržují vysoké borůvkové keříky obsypané plody. Projdeme okolo jezer přes Windy Gap a sestoupíme dolů do lesa a utáboříme se v kempu James. Následující den sestoupíme k řece White River, která si pro nás připravila výzvu. Není tu most. Řeka není moc široká. Jenže těch deset metru rychlé a studené vody, může být pěkně zrádných. Voda je zakalená a není možné odhadnout její hloubku. Jdu na to. Vody je po kolena a snaží se podrazit nohy. Příjemné to není. Na druhé straně shodím batoh a vracím se pomoci Evče. Vylejeme vodu z bot, vyždímáme ponožky a dalších patnáct minut hledáme stezku. Ta začne brzy stoupat a stoupáme nepřetržitě až k rozcestníku na Grand Park. Vylezeme z lesa a otevře se před námi veliká louka. Měl by tu být krásný výhled na horu Mt. Rainier, nyní jsou však tušit pouze obrysy a vše se utápí v hustém dýmu z velikých požárů, zuřících stovky kilometrů daleko. O několik kilometrů dál se opět napojíme na Wonderland. Výhledy odtud z hřebene musí být úžasné nebýt toho dýmu. Přenocujeme v nedalekém kempu Sunrise.

Strasti i slasti

Celkem brzy nás vytáhne slunko. Opět je vše zahaleno v dýmu. Začíná to být otrava. Sejdeme skrz les do kempu White River. Opět jsou tu všude upozornění, aby si lidé dávali pozor při brodění řek. Řeka za kempem je přemostěna kládou se zábradlím. Už nyní ráno však vlny omývají spodek klády. Dalších pár kilometru je příjemných skrz hezký les. Cesta ubíhá v pohodě až na vosí útok, kdy dostanu jedno žihadlo do lýtka. Bohužel dnes musíme opět využít alternativní cestu, protože kempy na Wonderland Trailu jsou beznadějně plné a nemáme šanci přejít tak dlouhý úsek na jeden zátah. Uhýbáme proto na Owyhigh Lake Trail. Vylezeme na kopec až ke stejnojmennému jezeru. Údolí svírají vysoké hřebeny a o kus dál se nám otevře pohled na Cowlitz Chimneys. Skalní útvary, které opravdu připomínají obludné komíny. Cestu lemují borůvkové keře obsypané plody. Klesáme několik kilometrů. Konečně se začne terén rovnat. Přejdeme několik krásných potoků a kousek za jejich soutokem se utáboříme v kempu. Vyrážíme se svítáním podél proudu Chinook Creek. Cesta rychle ubíhá, vlní se lesem a zdržují pouze vodopády, kterými se kocháme. Dojdeme k silnici, navštívíme Silver Falls a po Cowlitz Divide Trail stoupáme vzhůru na kopec, kudy vede Wonderland Trail. Stoupání je únavné. Noha mě pořádně pálí. Přelezeme přes kopec a klesáme opět až k silnici. Most tu překonává úzký a velmi hluboký Box Canyon, kudy protéká řeka Cowlitz. Noha mi otekla, bolí a přestává jít ohýbat. Pokračujeme k mostu přes Stevens Creek a poslední kilometr vzhůru do kempu Maple Creek. Sotva se tam doplazím. Zchladím nohu v potoce a odpočíváme.

Konečně okno

Když se slunko vyhoupne nad hřebeny hor, vyrážíme dál. Stoupáme vzhůru proti proudu Stevens Creek. Stoupání postupně nabírá na intenzitě. Dnes konečně není kouř a hora Mt. Rainier se ukazuje v celé své nádheře. Překonáme veliký sesuv půdy, před kterým cedule nabádaly k extrémní opatrnosti při překonávání. Nyní, když je sucho projdeme s opatrností v pohodě. Věřím však, že za silnějších dešťů může být tento úsek neprůchodný. Vylezeme na kopec a zajdeme si k jezeru Louise. Příjemná zastávka. Během chvilky tu nasbíráme plný ešus borůvek. Odbočujeme z trasy Wonderland a míříme k jezeru Snow Lake. Podle mapy to vypadalo jako krátká procházka po rovince. Je to však neustále nahoru a dolů po různých schodech. Mineme Bench Lake a o pár set metrů dál přicházíme ke krásnému jezeru Snow. Na vyhrazeném místě si postavíme stan a užíváme si odpočinkového dne. Koupel v ledové vodě je opravdu osvěžující. Jezero má nádhernou barvu a je obehnáno vysokou hradbou hor. Obejdeme jezero na protější stranu, a když povylezeme výš velkým suťoviskem, naskytne se nám úžasný výhled nejen na jezero, ale i na horu Mt. Rainier pokrytou spoustou ledovců. Konečně okno v sérii začouzených dní. Dnešek se opravdu vydařil a nocování na takovémto krásném místě je skvělá tečka za bezva dnem.

Když vylézáme ze stanu, slunko se již svítí na Unicorn Peak. Musíme kousek zpět okolo jezera Louise a pokračujeme dál k Reflection Lakes. V jejich hladině se krásně zrcadlí mohutná hora Mt. Rainier. Cesta dál kopíruje silnici. Dáváme se do řeči s místními a dozvíme se, že trek rezervovali více než dva měsíce dopředu a stejně museli hodně vybírat kempy a udělat pár ústupků, aby ho mohli jít. Navštívíme Narada Falls a rychle ubíhajícím sestupem dojdeme do Longmire. Oblíbené výchozí místo. Přehoupneme se pár set výškových metrů přes Rampart Ridge a klesneme k potoku Kautz Creek. Jeho přechod je trochu divoký. Cesta vede asi dvě stě metrů korytem po velkých balvanech. O kus dál už odbočujeme do kempu Pyramid Creek. Utáboříme se a jdeme omrknout potok. Už z dálky slyšíme hučení. Tohle na koupání asi moc nebude. Není. Z hory se dolů řítí zakalená a rozbouřená voda. Jihozápadní ledovce dostávají v těchto vedrech zabrat. Cestou zpět se alespoň napaseme borůvek.

Dřina pokračuje

Jelikož jsme se již dostali na západní stranu hory, trvá ráno slunku hodně dlouho, než na nás začne svítit. Pokračujeme dál. Dnešní den se opět krajina ponořila do hustého dýmu. Procházíme rozkvetlými loukami a sbíráme borůvky. Přelezeme přes kopec a klesáme k řece Tahoma. Podobně jako ostatní velké řeky, je i Tahoma v těchto vedrech spíš takový bahnotok z tajícího ledovce. Přes řeku je natažený asi sto metrů dlouhý lanový most, visící zhruba čtyřicet metrů nad rozbouřenou hladinou. Pěkně se houpe a příjemné to moc není. Za řekou se znovu drápeme přes les do dalšího kopce. Ve vyšších polohách les zmizí, otevře se výhled na horu s ledovcem Tahoma a stezka se změní v suťovou noční můru. Cesta je jasně vidět, ale jde se v tom špatně. Vylezeme na vrch Emerald Ridge. Zde jsme nejblíže ledovci a stezka se stáčí po hraně obrovského koryta vymletého kdysi dávno ledovcem. Dole jsou žlutočervené kameny kontrastující s šedou sutí. Nad tím visí ledovec, ze kterého vytéká s hukotem zakalená voda a v pozadí je hora Mt.Rainier jejíž vrchol se postupně ztrácí v hustém dýmu. Paráda. Pomalu sestupujeme dolů a utáboříme se v kempu South Puyallup River.

Pod dekou

Následující den je dým tak hustý, že je vidět sotva na kilometr. Do toho mlha. Přejdeme přes řeku a plazíme se vzhůru až k jezeru St. Andrews Lake. Nabereme síly a pokračujeme. Přehoupneme se přes kopec a klesáme ke kempu Klapatche Park. Kvůli dýmu nejsou žádné výhledy. Lze vytušit obrovskou dolinu, nad kterou se tyčí neuvěřitelné skalní útvary. Za tím je okem sotva rozeznatelná hora Mt. Rainier. Při hezkém počasí to tu musí být úžasné. Pokračujeme v klesání po zarostlé cestě skrz les. Slunko změnilo barvu. Svítí přes hustou vrstvu dýmu a je celé červené. Není to příjemné. Vydrápeme se nad les. O nějakých výhledech si můžeme nechat jen zdát. Je neuvěřitelně hnusně. Dnešní den se utáboříme v kempu Golden Lakes. Příštího rána vstáváme později a moc se nám nechce. Projdeme okolo jezer a v postupu nás zdržují borůvkové keře. Klesání k Mowich River je nekonečné. Skoro hodinu k ní klesáme po té, co ji v půlce kopce zaslechneme hučet hluboko pod námi. Konečně řeka. Nejdřív překonáme její jižní větev a o pár set metrů dál i severní. Za řekou začíná stoupání. Náš poslední kopec. Asi pět kilometrů funíme do kopce. Pořádná dřina. Konečně nad sebou mezi stromy zahlédnu stan a o chvilku později už stojíme v kempu u Mowich Lake. Je už odpoledne, a tak zde strávíme ještě jednu noc a odpočneme si, než vyrazíme na další cestu.

Wonderland Trail je opravdu krásný trek okolo nádherné sopky. Při takovémto stylu cestování, jakým jsme projížděli parky USA, není možné čekat někde několik týdnů na lepší počasí.  Už takto jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme dokázali zarezervovat kempy podél celého treku. Během deseti dní na treku jsme měli pouze dva dny bez dýmu. Během této krátké chvíle jsme však měli možnost okusit něco málo z té nádhery, kterou se lze kochat během celého treku za hezkého počasí. Rozhodně doporučuji zařadit na seznam míst k navštívení při cestě po parcích USA.

 

American dream

Další ze splněných cestovatelských snů. Tři měsíce cestování po národních parcích USA. Na vlastní oči vidět a navštívit místa, dosud mi známá pouze z filmů a knížek. Byl to opravdu neskutečný pocit, dívat se na obří skalní stěny v Yosemite Valley, procházet se mezi nejvyššími stromy světa v Redwood NP, cítit spalující sluneční žár v Death Valley, nebo se potit při výstupu z Grand Canyonu.  Každému, kdo má podobnou touhu spatřit tyto krásná místa, radím, vyrazte. Stojí to za to.

North Cascades

Naše první zastávka na cestě po národních parcích USA. Severní Kaskádové pohoří leží ve státě Washington. Jedná se o park plný vysokých hor pokrytých ledovci, řek modelujících údolí, krásných jezer a hlubokých lesů, kterými se potulují velké šelmy.

Ačkoli jsou hory zahalené v hustém kouři z mnoha požárů, zuřících na území Spojených Států, vyrážíme na několik dnů do hor v naději, že se situace zlepší.

Okruh přes Devils Dome je celkem dřina. Cesta podél Ross Lake je moc pěkná, ale vystoupat od jezera na vrchol Devils Dome si vyžádá téměř celý den chůze. Vedro je ubíjející a vody po cestě není mnoho. Vrchol nabízí krásná místa na stanování a parádní výhledy po okolních horách a na protější Jack Mountain, pokrytou sněhem. Dalšími krásnými místy pro táboření jsou Devils Park a McMillan Park.

Přestože jsou hory většinu času zahalené v dýmu, naskytne se nám i několik výhledů s čistým vzduchem.

Mt. Rainier

Nádherná hora, po které stékají ledovce. Vydáváme se na Wonderland Trail. 150 km dlouhý trek okolo hory. Parádní trasa překračuje hluboká údolí vymodelovaná ledovci nebo vymletá řekami a šplhá vysoko k ledovcům. Trek je na sezonu beznadějně naplněný už několik měsíců předem. Zkoušíme štěstí v informačním centru v Paradise a asi po hodině kombinování, který kemp po cestě využít, se nám podaří Wonderland Trail rezervovat pouze se dvěma obchůzkami. Ačkoli byla krajina většinu času zahalená v kouři z velkých požárů, byl trek parádní.

Podrobnější info zde

Crater Lake

Jezero vzniklé po zhroucení sopky Mazama. Poté, co původně téměř čtyři tisíce metrů vysoká sopka vychrlila svůj obsah a nemělo ji co podpírat, zhroutila se sama do sebe a vytvořila veliký kráter, který se časem naplnil vodou. Jezero nemá žádný přítok a je napájeno pouze deštěm a rozpuštěným sněhem. Díky tomu je tak nádherně čisté. Průzračnost vody činí neuvěřitelných 44 metrů.

Po obvodu kráteru se nalézá spousta lehce dostupných vyhlídek, odkud lze tuto nádheru obdivovat. Jedna z nejlepších vyhlídek je na vrcholu Garfield Peak (2454 m n.m.), který leží necelé tři kilometry od parkoviště v Rim Village.

Krásným místem nedaleko kráteru je Pinnacles. Špice trčící ze dna malého kaňonu. Jde o fosilní fumaroly, kterými kdysi unikaly horké plyny a díky erozi dnes stojí osamoceně. Nejlepší dobou pro návštěvu je chvilku po východu slunka, kdy jsou krásně nasvíceny.

Redwood National and State Parks

Rezervace se skládá z národního parku Redwood a státních parků Del Northe Coast, Prairie Creek a Jedediah Smith. Jelikož mám rád stromy a lesy, byly pro mě procházky mezi nejvyššími stromy světa (sequoia sempervirens) opravdovým zážitkem.

Za návštěvu určitě stojí Fern Canyon, ležící kousek od pobřeží. Krátký kaňon, jehož kolmé stěny jsou obrostlé kapradinami.

Lassen Volcanic

Ani jsme moc nevěděli, co od tohoto parku čekat. Z původně plánovaných dvou dnů se nakonec stalo pět. Za návštěvu určitě stojí Cinder Cone. Kráter je sice skoro na druhé straně parku než my, ale cesty k němu nelitujeme. Štěrkový kužel, na který když se vyšplháme, můžeme si obejít kráter a obdivovat Painted Desert a lávová pole pod námi nebo se kochat pohledem na vzdálený Lassen Peak.

Na tři dny pak vyrážíme prozkoumat park směrem k Devil Kitchen, což je geologicky aktivní místo, kde to hraje všemi barvami, všude to syčí a bublá a ve vzduchu je cítit síra. Navštěvujeme i veliké horké jezero  Boiling Spring Lake.

Nemáte-li tolik času, navštivte alespoň Kings Creek Falls nebo Sulphur Works.

Výstup na Lassen Peak jsme si nemohli odpustit. Šesti set metrové převýšení od parkoviště dává zabrat, ale stoupá se po upravené stezce a odměnou jsou nám nádherné rozhledy po celém parku.

Mono Lake

Nečekaně hezká a zajímavá zastávka před Yosemite NP. Zajedeme k South Tufa, prapodivným útvarům „vyrůstajícím“ z jezera. Jde vlastně o jakési krápníky, vytvořené díky vápencem prosycené spodní vodě probublávající vzhůru. Voda jezera už dávno ustoupila a krápníky nyní trčí z vody a vytváří jednotlivé jehly, ale i mohutné stěny. Jezero samotné je slanější, než mořská voda.

Za návštěvu stojí i Panum Crater, odkud jsou hezké výhledy na jezero Mono.

Yosemite

Ikona při cestování po národních parcích USA. Získáváme permit a na šest dní vyrazíme prozkoumat zdejší krajinu. Nejsilnější dojem na mě udělala návštěva North Dome, kde se více než kilometrová skalní stěna Half Dome tyčí přímo proti nám. Navštívíme Eagle Peak a El Capitan a pak slezeme o kilometr níž do Yosemite Valley. Po Misth Trail vystoupáme okolo Vernal Fall a Nevada Falls znovu nad údolí. Výstup na Half Dome je celkem náročná věc. Při vyřizování permitu pro výstup na Half Dome v infocentru tvrdí, že jde o normální turistickou cestu. Poslední výstupový úsek bych však klasifikoval jako ferratu obtížnosti C/D. Za návštěvu však určitě stojí, stejně jako dál pokračující Little Yosemite Valley. Yosemite jsou prostě nádhernou oblastí plnou skal, hlubokých údolí, vodopádů a krásných jezer.

Podrobnější zde

Kings Canyon/Sequoia NP

Sousedící národní parky v pohoří Sierra Nevada známé především díky Sekvojovci obrovskému (Sequoiadendron giganteum), který zde roste. Jde o nejmohutnější stromy na Zemi. Mezi ty nejznámější patří General Grant a General Sherman.

Za delší zastávku určitě stojí oblast Giant Forest.

Death Valley

Horko je zde opravdu ubíjející. V noci nechce teplota klesnout pod 33°C. O spánku, natož o odpočinku se nedá moc mluvit. Zajedeme do odlehlé části, podívat se na Racetrack Valley. Vyschlé rozpraskané jezero s prapodivnými „putujícími“ kameny. Balvany nejrůznějších tvarů se pomalu pohybují náhodným směrem a zanechávají za sebou ve vysušeném a rozpraskaném dně svoji stopu, odkud „přišly“. Do údolí však vede krkolomná cesta a určitě doporučuji vůz s náhonem všech kol.

Projedeme si Artists Drive. Jednosměrnou cestu, vlnící se mezi skalami pod horami a s pěknými vyhlídkami. Mezi nejlepší patří asi Artists Palete. Erozí rozrytý svah, hrající nejrůznějšími barvami. Bílá, fialová, červená, zelená… Opravdu jako paleta nějakého umělce.

Procházka k solnému jezeru Badwater Basin okolo poledne je skoro šílenství. Nejnižší místo v USA. Je 85 m pod hladinou moře. Asi kilometr vzdálená solná pláň jezera se leskne v slunečním světle a oslepuje oči. Solné krystaly vysrážené na vysušeném jezerním dně vytvářejí krásné útvary, podobné včelímu plástvi.

Joshua Tree

Park nese název po zvláštních stromech, které zde rostou (Yucca brevifolia). Roztroušené skály a balvany dodávají místní krajině osobitý ráz. Mezi nejlepší zastávky patří Cholla Cactus Garden. Pláň pokrytá velkými kaktusy. Pozor na ně! Trny mají jakési zpětné háčky. Jakmile se vám někde zabodnou, je velice bolestivé dostat je ven. Krásné jsou také Skull Rock a procházka okolo mezi skalami a  Hidden Valley s oblastí plnou velkých skal.

Grand Canyon

Řeka Colorado je neskutečný umělec a vytváří asi nejznámější kaňon na světě. Když jsme poprvé přišli na okraj kaňonu, tak i přesto, že jsme věděli co čekat, bylo to neuvěřitelné. Ta obrovská rozloha a hloubka, různé věže složené z milionů různě barevných vrstev. Nádhera. V sezóně je po silnici na hraně kaňonu provozovaný zdarma shuttle bus. Využíváme jeho služeb a projedeme si západní část Rim Trailu směrem na Hermits Rest. Cestou je devět vyhlídek a na každé se chvilku zdržíme, nebo se mezi některými vyhlídkami projdeme.

Nemůžeme si odpustit ani sestup do kaňonu. Vyrážíme následující den brzy ráno z Grandview. Stezka vede strmě dolů po stěně kaňonu a klikatí se dál až k útesu Horseshoe Mesa. Jak sestupujeme níže, znatelně se otepluje. Odsud zdola získává kaňon zcela jiný rozměr a připadáme si naprosto maličcí. Přestože jde o celkem náročný výlet, rozhodně za to stojí.

Podél kaňonu je spousta vyhlídkových míst a bylo by chybou je vynechat. Za návštěvu stojí i kamenná rozhledna Desert View.

Glen Canyon

Po Grand Canyonu a Yosemite jsem si nebyl jistý, jestli na mě ještě něco udělá takový dojem. Udělalo, a ještě mnohem větší. Hned první zastávka při příjezdu. Horseshoe Bend. Do zelena zbarvená řeka Colorado zde vymlela hluboký kaňon, obtéká veliký útes a vytváří zatáčku o 270°. Sytě žluté skalní stěny, protkané červenými částmi, září na slunku a kontrastují s tmavou barvou řeky, plynoucí dole.

Následující den vyrážíme na kajaku z přehrady Powell a pádlujeme do spodní části Antelope Canyonu. Ten se nám postará o zatím nejsilnější zážitek z dosavadní cesty. Už samotná plavba do útrob kaňonu je zážitek. Po pár kilometrech kajak odstavíme na malé pláži a pokračujeme dále vzhůru mezi skalní stěny. Kaňon se postupně zužuje, vytváří spoustu zákrut, malebných zákoutí a je plný nejrůznějších tvarů a barev. Je to nádhera, umocněná tím, že jsme v této tolik navštěvované oblasti zcela sami. V klidu si užíváme a obdivujeme krásy kaňonu až k nejvzdálenějšímu bodu a tím je vysoká skalní stěna, která cestu uzavírá. Z kaňonu se vracíme zcela nadšení. 

Zajdeme si také na oficiální prohlídku Lower Antelope Canyonu. Jak se dalo očekávat, byly zde hromady lidí. Ve skupině je maximálně patnáct lidí. To je však jedno, protože skupiny jdou těsně za sebou, jako by byla jedna. Kaňon je opravdu nádherný, plný úzkých zákrut a vodou vymletých zákoutí. Podle intenzity dopadajícího slunečního světla se na stěnách kaňonu mění barvy a vytváří úžasné divadlo. Díky velikému množství lidí je prohlídka celkem šílený zážitek. Náš průvodce je však velmi dobrý a dokáže nám vytvořit trochu prostoru na pořízení fotek.

Navajo

Cestou do Monument Vally nestíháme a jedeme na free camping po cestě. Nedávám pozor a moje šílená navigace mě stáhne z rychlostní silnice na štěrkovou cestu, plnou hlubokého písku. Několikrát navigaci cestou prokleju. Když však dorazíme do kempu, tisíckrát se jí omluvím. Kemp je parádní a kousek odtud jsou Betatakin Ruins. Zachovalé zbytky indiánské vesnice ve velikém kaňonu pod obrovským převisem. Nejdříve si ji prohlédneme z vyhlídky na okraji kaňonu a druhý den se vydáváme na prohlídku přímo do vesnice. Je to možné pouze v doprovodu průvodce. Kupodivu jsou prohlídky zdarma. Prohlídka trvá zhruba tři hodiny a zavede nás dolů do kaňonu pod převis, pár metrů od ruin vesnice. Teprve zde dole můžeme obdivovat, v jak ohromném portálu je vesnice vybudována. Kromě zbytků domků si zde můžeme prohlédnout i nástěnné malby původních obyvatel.

Monument Valley

Už z dálky vidíme neuvěřitelné skalní věže, známé z mnoha westernů, tyčící se k obloze z velikých plání. Při příjezdu blíž se nám naskytne nádherná podívaná. Rovná pláň se táhne až někam k obzoru a tu a tam z ní trčí obrovská skalní věž. Je to úžasné, co dokáže voda a vítr vytvořit, pokud má k dispozici dostatek času. Vydáváme se autem na okružní jízdu skrz Monument Valley po prašné cestě. Navštívíme každou zastávku a vyhlídku, proplétáme se mezi věžemi a stejně je těch dvacet pět kilometrů málo.

Zion

Už samotný přesun od Glen Canyonu do Zionu je vyhlídková jízda. Neustále míjíme barevné kaňony a skalní stěny, nebo vedle cesty trčí skalní věže. Když vjedeme do parku Zion, můžeme si hlavu ukroutit a nevíme, kam dříve koukat. V infocentru náhodou narazíme na hezký obrázek. Subway. Zjišťujeme, kde se toto místo nalézá. Ranger nám jen řekne, že někde tady, a mávne přitom rukou nad půlkou mapy. Taky nás informuje, že potřebujeme permit. Ve Wilderness office získáme permit a řeknou nám pouze, kde si máme odstavit auto. Prý je to složité na navigaci a musíme si koupit popis trasy. Jsme velice zvědaví na toto utajované místo.

Asi pět kilometrů se proplétáme vzhůru kaňonem proti proudu potoka Left Fork. Oficiální cesta tu opravdu nevede, ale vyšlapané je to tu dost, aby se dalo bez problémů projít. V půlce cesty zaslechnu kousek od sebe charakteristický zvuk. Metr ode mne se plazí veliký chřestýš a chřestěním dává důrazné upozornění na svou přítomnost. Ke konci cesty se stěny hlubokého kaňonu přibližují, stále více se kroutí a jdeme už jen korytem potoka vodou. Obejdeme zatáčku a spatříme Subway. Opravdu krásné. Spodní část kaňonu vytváří téměř tunel a stěny jsou vypouklé jako vlny. Ve dně jsou vymleté hluboké „hrnce“ plné vody. Odražené slunko krásně barví stěny kaňonu do nejrůznějších barev. Sice za další zatáčkou musíme s průzkumem skončit, přesto ta cesta za trochu námahy stála. Kaňon lze projít celý z jeho horního konce a vynořit se zde, je k tomu však zapotřebí vybavení pro canyoning.

Narrows v horní části kaňonu Zion je snad povinnou návštěvou pro každého, kdo tento národní park navštíví. Dopravu do horní části kaňonu zajišťuje shuttle bus, vyrážející od informačního centra. Dál vede jednoduchý chodník. Chodník po necelých dvou kilometrech končí. To se však nedá říci o většině návštěvníků. Nejdříve jsem si kalnou vodu řeky vysvětloval tím, že se vyplnila předpověď a někde proti proudu prší. Když však vidím davy lidí, brodící se proti proudu vzhůru do kaňonu, je vše jasné. Řeka se vlní jak had a kaňon zde opravdu vytváří úžiny. Někde je široký pouze deset metrů, což je při hloubce sto a více metrů opravdu impozantní. I v horkém počasí je zde chladno a voda celkem studená. Hlavně, když k tomu připočteme fakt, že ve vodě nachodíme klidně několik kilometrů. Krásně tvarované skalní stěny však za každou zákrutou nabízejí jinou podívanou a je velmi těžké se po chvíli brodění otočit a vrátit se.

Dalším nádherným místem je Observation Point. Šestikilometrovým výstupem s převýšením přes šest set metrů se po stěně kaňonu, skrz skály prořízlé hlubokými roklemi a po stezkách zasekaných do strmých stěn, dostáváme na vyhlídku. Vyhlídka nabízí nádherný pohled na kaňon Zion, vysoko nad meandrem Big Bend řeky Virgin, která obtéká skalní ostroh Angels Landing. Opravdová nádhera.

Red Canyon

Krátká a překvapivě krásná zastávka na cestě do Bryce Canyonu. Silnici lemují skály rudého pískovce, ale když popojdeme po treku kousek dál od silnice a nabereme výšku při překonávání nízkého hřebene, pak teprve můžeme naplno ocenit krásu zdejší krajiny. Červený pískovec zde vytváří skalní stěny, do kterých eroze vrtá různá okna, nebo je rozkrajuje na jednotlivé věže, připomínající zkamenělé sněhuláky či figurky jakési obludné šachovnice. Kam až oko dohlédne, všude je rudá půda a skály. Sedmikilometrový okruh přes Castle Bridge Trail a následně po Buckhorn Trail s výstupem na vyhlídku stojí za návštěvu.

Bryce Canyon

Zajímavá oblast, kde se přes den pečeme na slunci a v noci mrzne. Vyhlídky Inspiration Point, Sunset Point a Sunrise Point na hraně kaňonu nabízí nádherné výhledy na Bryce Amphitheater, plný skalních věžiček. Komu to nestačí, může sestoupit do kaňonu a projít se přes Queens Garden.

Postupně se vytrácí dřívější rozmanitost mezi parky, a tak se posouváme dál.

Capitol Reef

Tento park jsme původně chtěli jen profrčet. To by však byla veliká škoda a jsem rád, že k tomu nedošlo. Navštívili jsme Great Wash, což je parádní kaňon. Rozhodně nevynechte skalní bránu Hickman Bridge, určitě navštivte skalní kresby původních obyvatel.

Co si však nenechte ujít v Capitol Reef, je sto deset kilometrů dlouhý okruh po štěrkové cestě do Cathedral Valley, se všemi zastávkami a vyhlídkami. Z toho jsem byl opravdu nadšený. Překrásná krajina plná barev, skalní věže opravdu připomínající katedrály jak tvarem, tak velikostí. Vyhlídky na skalní útesy a pouště. Nádhera.

Canyonlands

Jako bychom se znovu octli u Grand Canyonu. Jen trochu menším. Vysoké útesy, skalní věže a dole meandrující široká řeka, modelující kaňon. Zajedeme se podívat na Upheaval Dome, což je kráter, vytvořený dopadem meteoru.

Z vyhlídky Grand View na hraně kaňonu máme na jedné straně řeku Green a na straně druhé Colorado. V dáli jsou vidět Needles, skalní věže v jižní části parku. Hezká zastávka je s výhledem na Candlestick Tower. Povinná zastávka je ovšem Mesa Arch. Skalní brána, skrz kterou je výhled do kaňonu řeky Colorado.

Chceme se ještě zajet podívat do kaňonu. Využíváme k tomu Shafer Trail. Úžasnou prašnou cestu, vlnící se dolů po skalní stěně. Úzká silnice s parádními výhledy, kdy pod sebou máme stovky metrů útesu. Zážitek je, vyhýbat se s protijedoucími auty. Z vyhlídky Gooseneck na hraně útesu, která se rozpadá v jakési obří kamenné houby, je krásný výhled na zelenou vodu řeky Colorado, vytvářející zde veliký meandr.

O kousek dál ještě navštívíme krásný kamenný most Musselman Arch, dlouhý asi padesát metrů.

Archies

Projíždíme městem Moab do parku Archies. Z temné oblohy se spustí přívalový liják a okolní krajina zmizí za stěnou vody. Během chvilky se z okolních skalních stěn spouštějí první říčky a vodopády. Silnice je brzy na některých místech i půl metru pod vodou. Není divu, že jsou tyto přívalové deště tak nebezpečné, pokud vás zastihnou někde v kaňonu.

Park Archies je nádherný. Mezi krásné zastávky patří Balanced Rock nebo dvojitý oblouk Double Arch. Prozkoumáváme také Devils Garden. Pokud plánujete projít celý okruh skrz Ďáblovu zahradu se všemi zastávkami a odbočkami, počítejte přibližně s dvanácti kilometry. Stojí však za to. Všude jsou nejrůzněji tvarované skály a skalní věže. A samozřejmě brány, mosty a oblouky.

Ikonou je ovšem Delicate Arch. Úžasný skalní oblouk na hraně útesu. Pokud budete mít možnost, počkejte si zde na západ slunka. Stojí to rozhodně za to.

Grand Teton

Z rozpálené krajiny se posouváme přímo do zimy. Na obzoru se objeví vysoké štíty hor pokryté spoustou sněhu. Grand Teton nabízí spoustu možností, kam vyrazit, od krátkých procházek až po vícedenní treky. Jelikož jsou již horská sedla pod sněhem, prozkoumáváme pouze Cascade Canyon. Obklopeni vysokými horskými štíty stoupáme k jezeru Solitude. Stromy a keře jsou vybarveny podzimem a kontrastují s bílými vrcholky hor.

Yellowstone

Yellowstone se již pomalu ukládá ke spánku, je zavřena spousta kempů a některá informační centra. Není divu. Ranní teploty padají až k – 16°C. Moc pěkná zastávka je West Thumb Basin na břehu Yellowstone Lake. Geologicky aktivní oblast, skrz kterou jsou vedeny dřevěné chodníčky mezi nádherně zbarvenými horkými a bublajícími jezírky. V mrazivém počasí z nich stoupají obrovská oblaka páry a dodávají místu tajemnou atmosféru.

Old Faithfull Geyser a okolí nabízí program na celý den. Určitě stojí za to si počkat na výbuch gejzíru, což je zhruba každou hodinu a půl. Vyrážíme na okruh po dalších gejzírech a horkých jezírkách. Moc pěkné jsou Grand Geyser, Giant Geyser, Grotto, Comet, Castle a mnoho dalších. Nádherná jsou některá klidná jezírka s úžasnými barvami na jejich březích. Celá oblast je plná nádherných míst.

Zklamáním je pro nás asi nejznámější místo v Yellowsone. Midway Gayser Basin s nádherným jezerem Grand Prismatic Spring. Stoupá z něj tolik páry, že není téměř vidět.

Zážitkem je ovšem setkání s volně žijícími bizony. Kolosy pomalu plujícími mořem trávy. Hlavy mají zaprášené bílým sněhem, jak vyhrabávají něco k snědku.

Zastavujeme u Norris Geyser Basin. Okruh přes jezírka a gejzíry, nazvaný Black Basin, je hezký, ale vedlejší Porcelain Basin je úžasný. Tolik barev, omrzlá tráva, kouřící jezírka a fumaroly a v pozadí zasněžené hory.

Než na severu opustíme park, navštěvujeme krásné travertinové terasy a o kousek dál přírodní hot springs Boiling River. Tam, kde se vroucí Boiling River vlévá v kaskádách do mrazivě ledové Gardner River, jsou vytvořeny kamenné ohrádky a je zde možnost ponořit se do horké vody a prohřát kosti.

Glacier NP

Poslední zastávkou na naší cestě po parcích USA je Glacier NP. Zde ještě panuje nádherný podzim. Bohužel je zde již po sezóně a park už je téměř uzavřený. Informační centra zavřená, stejně tak i cesta Going to the Sun přes hory. Smůla, jsme zde pozdě. Navštívíme tedy okolí jezera McDonald a severněji Saint Mary Lake.

Dobré rozhodnutí bylo také zajet do hor po malé silnici k jezeru Swiftcurrent, kde je to moc krásné.

Odtud již pokračujeme vzhůru na sever zpět do Kanady, prodat auto a vymyslet další plán, kam vyrazit. Deset týdnů strávených cestováním po parcích a rezervacích USA bylo moc málo na to, abychom navštívili vše, co bychom chtěli. Klidně bychom mohli podniknout tento okruh ještě jednou a vidět jiná místa. Pokud vyrazíte na podobnou cestu, radím, nespěchejte a dosyta si vychutnejte všechnu tu nádheru.

Když už nás bolely nohy z trekování po kanadských horách, nastal čas zapřáhnout ruce. Skvělá změna. Padesátikilometrový okruh po jezerech na Vancouver Island.

Bezvadný společník na cesty. Zásobárna energie pro vaše zařízení. Jsem s ní velice spokojen. Mrkněte na krátkou recenzi, jestli by se vám také nehodila

Přechod Pyrenejí od oceánu k moři byl můj dlouholetý plán. Loni se mi konečně tento cestovatelský sen splnil. Jaké to bylo se můžete přečíst v článku. Něco z té nádhery je možné vidět v galerii, nebo se mrknout na video z naší cesty.

Sayward Forest Canoe Route

Jsme na Vancouver Island. Již více než dva měsíce se touláme po kanadských horách a malá změna pohybu by nám prospěla. Když jsme objevili tuto trasu po jezerech, bylo rozhodnuto. Koupili jsme si loď, zabalili se na několik dní a vyrazili.

Vyplouváme

Jedno z nejlepších míst, odkud vyrazit, je u jezera Morton a vyplouvá se v severní třetině jezera Mohun. První plavba je neuvěřitelná sranda. Snažíme se naskládat do malého člunu (to je ten malý bílý na fotografiích). Člun je plný už jen díky věcem. Ještě si tam vlezeme my dva a člun vypadá, že to každou chvíli zabalí a potopí se. Evča sedí na hraně člunu, já dole u vesel a oba jsme zaházení věcmi. Kde je vůle, je i cesta. Vyrážíme. Je pozdě odpoledne a chceme pouze přeplout na druhou stranu do severní části jezera. Trvá to věčnost. V úžině mezi Mohun Lake a Goose Lake jsou pozůstatky dvou starých mostů a musíme dávat pozor, abychom loď nepotopili o nějaký pod hladinou skrytý kůl nebo větev. Je tu plac na stan a ohniště. Zůstáváme zde a promýšlíme další postup.

Následující den ráno mě Evča převeze přes úžinu, po břehu se vrátím během chvíle k autu a zajedu koupit ještě jednu loď. Vracím se s něčím lepším. Sehnal jsem nafukovací kajak. Pro naše potřeby ideální. Spouštím ho na vodu na stejném místě, kde jsme začali včera, ale cesta mi trvá pouze zlomek času. Přeorganizujeme věci a pokračujeme dál. Plavba se nyní stává mnohem zábavnější a pohodlnější. Pádlujeme si v kajaku a táhneme za sebou malý „zásobovací“ člun.

Bažina zoufalství

Na severu Goose Lake nás čeká první úsek, kde se přenáší lodě. Kilometr a půl není mnoho, ale když nesete vybavení na kempování, jídlo na pět dní a dvě lodě, není to zas taková sranda. Další jezírko je jen dvě stě metrů dlouhé, plné leknínů a moc krásné. Znovu přenášíme. Je málo vody. Tam, kde by již měla být voda, už není cesta, ale pouze křoví, potok a bažiny. Po souši lodě nést nemůžeme. Necháme věci v lodích a jdeme s nimi potokem. Přelézáme popadané stromy a přetahujeme mělčiny. Půl metru vody a metr bahna. Čím jsme blíže Twin Lake, tím jsou bažiny horší. Když je bahna po pás, je zle a nemůžeme se skoro hýbat. Bahno strašně smrdí, nohy se zamotávají do utopených zbytků rostlin a nejdou vytáhnout. Byla neskutečná dřina dostat se k vodě jezera Twin. Konečně jsme na místě, kde je asi 30 cm vody a v dohledu žádná mělčina. Nasedáme. Prokličkujeme úzkými a mělkými kanály mezi ostrůvky trávy a leknínů. Vyšlo to a za chvilku již volně plujeme po Twin Lake.

Robinsoni

Na jeho konci nás čeká přetáhnout lodě necelý kilometr ke břehu Lac La More. Rozbahněný břeh je k zlosti. Zrovna nakládám zásobovací člun. Nesu velký batoh skoro se všemi věcmi. Udělám malý krůček ke člunu a místo abych se zabořil jen po kotníky do bahna, zajedu tam až po ramena. Málem jsem si utrhnul nohu, která mi zůstala na břehu. Ještě že jsem stihl hodit batoh do člunu. Vyplujeme ze zátoky a opře se do nás nepříjemný vítr. Obeplujeme výběžek pevniny a dostáváme se na vody Amor Lake. Stočíme se k jihu a zakotvíme na Sterling Island. Je zde místo na kempování a celý tento malý ostrov máme sami pro sebe.

Plavba na jih je příjemná. Přeneseme úzký krk pevniny do jezera Surprise. Na jeho konci nás čeká nejdelší přenos lodí. Téměř dva a půl kilometru dlouhá cesta. Naštěstí je zde pěkná stezka a brzy jsme na břehu Brewster Lake. Plavba po jeho vodách končí u mostu na jeho jižním konci. Musíme znovu na souš. Dalším jezerem je Gray Lake a na jeho jižním konci se utáboříme v kempu.

Divoké vlny

Jelikož je málo vody, ani nezkoušíme proplout po řece a přes peřeje mezi jezery Gray a Fry. Na okraji Fry Lake najdeme lesní pěšinu k vodě a brzy už pádlujeme. Jezero je plné pahýlů stromů, trčících z vody jako stěžně potopených lodí. Překonáme jezero a proplujeme úžinou do Campbell Lake. Největší jezero, na jaké se při tomto treku dostaneme. Břeh je lemovaný hezkými místy, kde je možnost zakotvit, relaxovat a dát si oběd. Po té, co obeplujeme nejjižnější bod treku a zamíříme do Gosling Bay, se zvedne silný vichr a žene proti nám vysoké vlny. Bílé zpěněné vršky převalujících se vln do nás buší celou cestu ke břehu. Je to neuvěřitelná dřina, udržet kurz a stále se pohybovat vpřed. Na břehu si hodně oddychneme. Přeneseme lodě přes malý kopec na Gosling Lake. Jezero je taková natažená nudle a je obklopeno hustými lesy, přes které sem nefučí vítr. Je to, jako bychom pluli po zrcadle.

Kruh se uzavírá

Na severní straně přetáhneme lodě pár set metrů k jezeru Higgins. Ve vodě je spousta napadaných stromů a na hladině je koberec leknínů. Je trochu pracné, najít skrz toto bludiště cestu. Po pár stech metrech se přidají křoviska, a pak už z této parádní části vyplujeme na volnou vodu.  Brzy jsme opět na břehu. Překonáme ještě maličké  Lawier Lake a pak už jsme konečně zpět na Mohun Lake, na kterém jsme začali.

Popojedeme ještě asi kilometr k velkému ostrovu, obeplujeme ho a na severní straně se utáboříme. Máme odtud nádherný výhled na jezero. Ráno se vydáváme na poslední úsek plavby. Nefouká vítr a hladina jezera je jako zrcadlo. Nádherně se v ní odráží okolní hory. Během dvou hodin zakotvíme v zálivu u Morton Lake a ukončujeme tento parádní výlet.

Hodně nás překvapilo, jaký byl na jezerech klid. Mysleli jsme si, že uprostřed sezóny zde bude velké množství lidí a lodí plujících tento okruh. Nebyla to pravda. Za celou dobu jsme potkali dvě posádky, které podnikaly stejnou trasu. Bylo to něco zcela jiného, než stále chodit po horách a jsme moc rádi, že jsme tuto plavbu podnikli. Kromě jednoho obtížného úseku před Twin Lake šlo o pohodový výlet po krásných jezerech. Máte-li chuť podniknout na cestách trochu jiný trek než obvykle, mohlo by toto být pro vás to pravé.

 

 

Goal Zero – Venture 70

 

Bezvadný společník na cesty. Během půl roku na cestě po Kanadských horách a národních parcích USA jsem měl skvělou příležitost vyzkoušet, co vydrží. Je jasné, že se k ní chovám hezky, ale… Prachu, vlhku a výrazným výkyvům teplot se při mém stylu cestování prostě nevyhnu. Stejně tak není možné, přes veškerou snahu, vyvarovat se nějakému tomu nárazu. Powerbanka vypadá velmi odolně a nic ji zatím „nerozhodilo“. Prozatím jsem měl možnost vyzkoušet ji v rozmezí teplot -16°C/+40°C a žádná z těchto teplot neměla na funkci vliv.

Váha powerbanky je snesitelná i na delších výpravách do hor. Na treky kratší než týden už nyní beru pouze powerbanku. Venture 70 s kapacitou 17700 mAh uchovává dostatek energie na to, abych mohl dobíjet telefon a akumulátor zrcadlovky, což jsou pro mě priority. Je však možné připojit cokoli přes USB. Na delší treky přibalím solární panel a tím jsem zcela nezávislý.

Na přední straně je pás diod, které kromě ukazatele stavu nabití mají funkci celkem výkonné svítilny. Jsou situace, kdy tato funkce příjde vhod.

Díky všem těmto kladům se Venture 70 zařadila na můj seznam stálého vybavení do hor.

Co uvádí výrobce

Jedna z nejchytřejších powerbank na trhu Připravena na všechny nástrahy, které vám matka příroda postaví do cesty. Kapacita 17700 mAh, robustní tělo, nízká hmotnost a hlavně systém inteligentního nabíjení z ní dělají ideálního společníka na cesty.  

Unikátní hned v několika směrech:  nevadí jí jakékoliv počasí, i deště nebo pádu do louže se nemusíte obávat. Pogumované tělo snese i hrubé zacházení. Nízká váha v kombinaci s kapacitou a unikátní funkce inteligentního nabíjení umožňuje nabíjet vaše zařízení rychleji než ze sítě. Powerbanka komunikuje s připojeným zařízením a zjistí si potřebné údaje, na jejichž základě pak přizpůsobí parametry nabíjení.

Parametry

Kapacita: 67Wh / 3.78V / 17700mAh

Baterie: Li-ion NMC

Svítilna: Vestavěná svítilna 65 lumenů

Doba nabíjení Nomad 14 Plus: 11-22 h

Doba nabíjení 2.4A USB port: 8 h

Vstup: USB – micro port 5V, až 3A (max 15 W)

Výstup: 2x USB-A port 5V, až 2.4A (may 12 W)

Váha: 454 g

Rozměry: 16.3×9.5×2.35 cm

Odolnost: IP67

 

Příklady použití:

Dva a půl měsíce dostávala zabrat při cestování po Kanadě.

Dalších dva a půl měsíce při cestování po USA. Přežila výheň v pouštích i teploty hluboko pod nulou v Yellowstone NP.

Pokrytí spotřeby energie při čundru po Zlaté stezce Českým Rájem.

Neocenitelný pomocník při treku okolo Andorry.

Doplňování energie při čundru po hranici okolo Králického Sněžníka.

Zdroj energie při druhém pokusu o přechod Nízkých Tater. Teploty cca -10°C.

Doplňování energie při třetím pokusu o přechod Nízkých Tater. Teplota cca – 15°C. Délka 6 dní.

Zdroj energie při jarním čundru Kokořínskem. Délka 4 dny.

Přechod Malé Fatry

Čundr v Lužických horách

Životnost:  3,5 roku – ÚDAJ NENÍ KONEČNÝ

Údaj udává skutečnou dobu používání než dojde k prvnímu poškození. S každým dalším použitím se bude údaj navyšovat.

 

 

Konečně jsem dokončil vyprávění o naší cestě po Kanadských Rockies. V galerii se pak můžete podívat na něco málo z té nádhery, kterou zdejší krajina nabízí. Doufám, že někdo nalezne i inspiraci pro vlastní cestu. Stojí to opravdu za to.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

 

Kanadské Rockies

Hradba hor táhnoucí se severní Amerikou od severu k jihu a zasahující do dvou kanadských a sedmi amerických států. Je libo jezera, vodopády nebo nějaký vrchol? Z nepřeberného množství jednodenních výstupů, až po několikadenní výlety do hor různých obtížností, si vybere snad každý.

Je třeba vybrat tu správnou dobu, kdy vyrazit. Po velmi tuhé zimě s velkým množstvím sněhu se nyní zdá ukvapené rozhodnutí, začít začátkem června cestovat. Horská sedla, hlavně ta, do kterých sahá les, jsou velmi těžko průchodná kvůli sněhu.

První ochutnávka divočiny

První vícedenní trek podnikáme k hoře Mt. Assiniboine. Ačkoli nám nepřeje počasí, jedná se o krásný výlet. Od jižního okraje Spray Lakes, kde odstavíme auto, vyrážíme po hezkém chodníčku mírně zvlněnou krajinou. Hluboké lesy, dravé řeky a veliké údolí sevřené vysokými štíty hor a skalními stěnami. Druhý den překonáme sedlo Assiniboine a zároveň přejdeme z Alberty do BC. Také se před námi objeví hora Assiniboine. Dominanta, po které se plazí ledovec. Po pár kilometrech se utáboříme v kempu u jezera Magog. Počasí je mizerné a jeden den ani nevylézáme ze stanu. Sněhovou vánici jsme v červnu opravdu nečekali. Za slušného počasí vyběhneme alespoň jednoduché vrcholky Niblet a Nublet. Scenerie jsou opravdu úžasné. Až poslední den se ráno na chvilku vyjasní a mohu zkusit zachytit fotoaparátem tu dechberoucí nádheru. Čeká nás cesta zpět. Okruh přes Wonder Pass nepřichází bez sněžnic v úvahu, a tak musíme využít stejnou cestu pro návrat.

Městečka Canmore a Banff nejsou dobrá pouze pro doplnění zásob, ale nabízí základnu pro prozkoumávání okolí jednodenními výlety.

My se posouváme severněji. Z dálnice uhýbáme na silnici 93 a na malém parkovišti nad jezerem Vista odstavujeme auto. Vyrážíme na šest dní k jezeru Egypt. Nejprve klesneme k jezeru Vista, které už z výšky okouzluje svou zelenou barvou. Následuje dlouhé stoupání kolem jezera Arnica a pokračuje přes sedlo, za kterým klesneme k Twin Lakes, kde je kemp. Cesta přes sedlo je ztížena množstvím sněhu. Následující den s vypětím všech sil překonáme sněhem zasypané sedlo Gibbon a okolo jezera Shadow stoupáme do kempu, umístěného v horním konci velikého údolí. Poprvé nacházíme medvědí stopy a ještě k tomu přímo v kempu. Medvěd v noci nepřišel, zato přišel vydatný déšť.

Ráno na chvilku přestane pršet a vyláká nás to k tomu pokračovat. Chyba! Po chvíli se znovu spouští silný déšť a v kombinaci s cestou, zasypanou sněhem, nemáme šanci překonat sedlo k Egypt Lake. Vracíme se zpět a utáboříme se v kempu u Shadow Lake. Na dva dny nás ve stanu uvězní sněhová bouře. Nepřichází v úvahu někam pokračovat. Máme spíš starosti, jak se dostat zpět k autu. Návrat je velmi těžký, jelikož v sedlech je sníh až metr hluboký a není poznat, kudy stezka vede. Hodně pracuji s GPS, abych cestu našel. Nakonec se přeci jen z hor dostaneme.

Krátké zastávky v kaňonech Marble a Johnston nám zvedají náladu. Je na co koukat. Stavíme se také u rušných jezer Lake Louise a Moraine Lake. Obě mají úžasnou azurovou barvu. Morain Lake na mě však zapůsobilo víc. Svou barvou, sevřené vysokými horami, z jejichž vrcholků se dolů plazí ledovce. Krása. Čekáme na lepší počasí, než vyrazíme na další trek, a tak se zajedeme podívat na Spiral Tunel. Technickou zajímavost, jak železnice překonává velké převýšení přes horské sedlo. Navštěvujeme nedaleké Wapta Falls. Krásný vodopád na řece Kicking Horse. Za řekou již není národní park a je tam možné volně kempovat. Nacházíme nádherné místo na nocleh. Vyhlídka na vodopád, v pozadí zasněžené štíty hor halící se do temných mraků. Paráda.

Přečkáme tu dny ošklivého počasí a vydáváme se k Emerald Lake. Zabalíme batohy na několik dní a vyrážíme. Emerald Lake není tak rušné jako Lake Louise nebo Moraine Lake. Na okružní stezce okolo jezera je spousta vyhlídek, kde se můžete v klidu zastavit a vychutnat si tu nádheru. Obejdeme jezero na druhou stranu a po stezce vedoucí přes Yoho Pass jdeme ke stejnojmennému jezeru. Yoho Lake je o pět set výškových metrů výš než Emerald Lake. V sedle opět leží spousta sněhu. Je však prošlápnutý. Přicházíme ke krásnému jezírku s průzračnou vodou. Ta barva je úžasná. Různé odstíny zelené. Kemp u Yoho Lake je zatím nejlepší, jaký jsme dosud navštívili. Následující den trochu měníme plány. Nemá cenu se nyní pouštět do vyšších poloh kvůli sněhu. Proto sejdeme do údolí Yoho Valley. Za návštěvu rozhodně stoji Takakkaw Falls. Více než 360m vysoký vodopád. Postupujeme až do horní části údolí, kde zůstáváme v kempu Twin Falls. Twinn Falls je parádní dvojitý vysoký vodopád a nízko položené vycházejíci slunko vyčaruje v jeho vodní tříšti krásnou duhu. Vracíme se k Laughing Falls. Horní cesta však není udržovaná a je plná polomů, a tak nezbývá, než se pár kilometrů prodírat vegetací, přelézat a podlézat popadané stromy a podobně. Stejnou cestou se pak vracíme k autu. Hezké počasí a vysoké teploty nám nastraží v cestě překážku v podobě rozvodněných koryt potoků a utrhaných mostů kousek před Emerald Lake. Z popadaných stromů si postavíme provizorní lávku a můžeme pokračovat.

Cesta k severu

Cesta od Lake Louise na sever k Jasperu je sama o sobě zážitkem a stále je na co koukat. Rozhodně doporučuji nespěchat, a pokud cestou nevyužijete některý z mnoha jednodenních výstupů na vrcholky hor, využijte alespoň nejrůznější vyhlídky a zastávky na zajímavých místech. Mezi ty nejlepší bych zařadil Peyto Lake, Panther Falls, Horseshoe Lake a Athabasca Falls.

Jasper na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Hřebenovka Skyline Trail je rezervovaná na celou sezónu a nemáme šanci se tam dostat. Vymyslíme si alternativu a vyrážíme k jezeru Amethyst Lake. Dobrá volba. Auto odstavíme na kopci, kde začíná trek, zabalíme věci na pár dní a proti proudu Portal Creek vyrážíme do hor. Po pár kilometrech vylezeme nad les a otevře se nám výhled na údolí a barevné vrcholky hor. Přelezeme sedlo a mírným sestupem klesáme do dalšího údolí. Cesta je zde dost rozbahněná. Těsně před kempem Maccarib brodíme řeku, protože voda odnesla most. Následující den znovu přebrodíme řeku a zanedlouho již přicházíme k jezeru Amethyst. Na protějším břehu se tyčí zubatá hradba skal. Po malé pěšince skrz křoví a bažiny dojdeme až na druhý konec jezera, kde si v kempu postavíme stan. Jdeme se vykoupat do jezera. Zrovna si plavu v jeho ledové vodě, když pár set metrů od nás spatřím velikou medvědici grizzly se dvěma medvíďaty. Přesto, jak je od nás daleko, je poznat, jaký je to kolos a jde z ní respekt. Krajina je zde úžasná a do toho rozehrává další divadlo slunko, zapadající za jezerem. Nádhera. Zůstaneme tu ještě pár nocí. Jediné, co nám zde ztrpčuje život, jsou miliony komárů. Bez repelentu zde fungovat nelze. Stejnou cestou se opět vracíme zpět. Jedinou změnou jsou nově postavené mosty přes řeky, takže to máme jednodušší.

Severní Rockies

Další významnou zastávkou je Mount Robson Provincial Park. Trek k jezeru Berg Lake je podle rezervačního systému také plný na celou sezónu. Zkoušíme štěstí v informačním centru a to se na nás usměje. Zrovna příští den je volné místo v kempu u jezera Berg. Je to sice 21km a to převážně do kopce, ale co. Rezervujeme si místo a následující den vyrážíme. Dobře jsme udělali. Projdeme okolo krásného jezera Kinney a stoupáme dál až do Valley of Thousand Falls. Vodopádů je tu opravdu spousta a okolo dalších stoupáme stále dál. Nad námi se stále tyčí Mount Robson. Emperor Falls je úžasný a zvedá tolik tříště, že jsme brzy celí mokří. K jezeru Berg je to ještě kus cesty. Je to však už převážně po rovině. Konečně se jezero objeví. Nádherná tyrkysová voda jezera, do které z mohutné hory Mt. Robson ztéká ledovec. Nádherný pohled. Cesta sem nahoru nám trvala skoro osm hodin. Stálo to však za to. Vykoupeme se v ledové vodě a užíváme si hry světla a stínu, kterou slunko předvádí na horském masívu a ledovci. Následující ráno se zabalíme a musíme zpět. Slunko vyčaruje na řece vytékající z jezera neskutečné barvy. Vypadá to jako modře zářící neonová stuha, vlnící se zelenou loukou. Přesto, že to byl jen takový rychlý výlet, patří k jedněm z nejlepších, které jsme zatím podnikli.

Pokračujeme dál k severu. V infocentru náhodou padnu na zajímavou oblast. Knižní průvodce po Kanadě mlčí. Tumbler Ridge. Vypadá to jako oblast, kde turistický ruch teprve vypukne. Z původně plánované krátké zastávky se nakonec vyklube několik dní nabitých nejrůznějšími „atrakcemi“. Zkamenělé stopy dinosaurů v říčním korytě, množství nádherných vodopádů jako třeba Kinuseo Falls v Monkman Provincial Park, útesy Bergeron a skalní labyrinty. Opravdu krásné.

Tumbler Ridge je nejsevernější místo Kandských Rockies, které jsme navštívili. Zde se již stáčíme k jihu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím na Vancouver Island a pak dále do USA.

Kanadské Rockies jsou úžasné pohoří plné nádherných vrcholů, ledovců, hlubokých kaňonů, divokých řek se spoustou velikých vodopádu a jezer s neskutečnou barvou. Strávili jsme tu bezmála dva měsíce a musím uznat, že je to žalostně málo na takto velikou oblast plnou nádherných míst.

Mezi ty nejlepší vícedenní treky, které jsme zde podnikli, bych určitě zařadil Mt. Asiniboine, Amethyst Lake a Berg Lake. Doporučuji každému a bylo by chybou je vynechat.

 

Konečně jsem přidal první obrázky z výprav o Kanadské divočiny. Pokud se vydaří počasí, místní krajina bere dech.

Co takhle strávit necelé dva týdny v horách? Dvě nejznámější Bulharské hřebenovky spojené do jednoho treku. 

 

Bulharsko – Rila a Pirin

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší Bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze pár kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Alláhova hora

Ze Sofie se autobusem přes Samokov dostáváme do Borovce. Středisko severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou. Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m n.m. nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů. Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla, odbočíme z hřebenovky k chatě Granchar ležící u krásného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřeben Rily

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto nastoupáme hodně díky zvlněnému terénu. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na nové jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnaté úseky střídají krátké kamenité a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí na Ribni Ezera. My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Cherna Polyana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále více a více mraků a je cítit že se počasí brzy změní. V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níže do sedla, kde je chata Makedonia. Hezká chata. Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dále si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Mlha

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde. Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida Vichren a dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, kdy na každou stranu padají do údolí několikaset metrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany. Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren. V horní části lze vidět vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu a naplňující nás obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup je ulehčen řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska Vichren (2914 m n.m.) nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup do údolí, kde stojí stejnojmenná chata je mírnější a zdlouhavý.

Opuštěné hory

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je třeba dávat pozor, kam šlapeme. Jezer je dole pod námi velká spousta. My však míříme k Tevno Ezero. Vysoko položenému jezeru, které je ze tří stran sevřené hřebenem a na jeho břehu chatka. Parádní místo pro přenocování. Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin. Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, hory jsou stále více opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by vzhledem klidně mohla být místem pro natáčení hororu. Noc je však alespoň v suchu a teple. Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rozhen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamáni.

 

 

S prvními výlety do Kanadské divočiny přichází i první záběry zdejšího obyvatelstva. Jsem zvědavý, co bude další úlovek. Držte palce ať nás nic nesežere 🙂

http://www.kadrmanjindrich.cz/tvori-a-netvori

Střecha kontinentální Austrálie

Nenechte se zmást názvem. Nejsme nikde v Polsku, ale v Down Under Land neboli Austrálii. Kdo chce prozkoumat důkladněji Great Dividing Range, měl by navštívit některé z informačních center ať už v Jindabyne nebo v Coomě. Vybaví vás potřebnými informacemi a mapami. Překvapením pro nás bylo, že na rozdíl od jiných Národních parků jak je znáte, můžete se toulat, kudy chcete, a to s požehnáním rangerů. Jsou zde možnosti dojet si kousek pod vrchol autem, nebo se nechat na hřeben vyvézt lanovkou. To však není nic pro nás a proto…

Buš a hadi

Objedeme hory a kousek nad městem Cabramurra odstavíme auto na parkovišti. Naložíme batohy na deset dní, a jelikož je již pozdě vyrazíme k nejbližší chatě vzdálené pouze dva kilometry. Slunko se sklání k západu, stíny se prodlužují a my procházíme lesem mrtvých shořelých stromů po prašné do červena zbarvené cestě. Zanedlouho se před námi objeví jednoduchá, ale útulné chata s velikým krbem. Padla tma a dělá se zima. Dřevo praskající v krbu dělá chatu mnohem příjemnější. Nad vzdálenými vrcholky hor se usadil obrovský mrak, ze kterého šlehají blesky. V kombinaci se svítícími hvězdami jde o krásnou podívanou. Budíme se do mlhavého chladného rána. Vše pohlcuje hustý bílý mrak. Po pár kilometrech chůze narazíme na cestě na překážku v podobě velikého černého hada. V uctivé vzdálenosti se mu vyhýbáme. Přebrodíme Tumut River a stezka se začne vytrvale vlnit do kopce. Dělá se stále větší a větší vedro. Procházíme suchou buší a staré shořelé stromy neposkytují žádný stín. Okolo poledne už je horko opravdu hrozné. Alespoň že je po cestě spousta potoků a míst kde je možné trochu se zchladit. Obzoru dominuje vysoká hora Mt. Jagungal. Mineme chatu O´Kefee, obejdeme horu a zamíříme k chatě Daschkos, kde přenocujeme. Ačkoli jsme stále slýchali, že je Austrálie velice suchá a hrozí veliké nebezpečí požárů, překvapilo nás, že všude jsou vydatné potoky a ohniště, kde je možné opéci si nějakou dobrotu.

Na návštěvě u pavouka

Ranní chládek postupně vystřídá pořádné vedro. Okolo cesty kvetou krásné rostlinky. Překonáme několik brodů a některé řeky nabízejí osvěžující koupání. Cesta nás vede do kopců. Slunko pálí a oblečení namočené v řece brzy uschlo. Z vrcholu kopce jsou krásné rozhledy na okolní vršky pokryté mrtvými bílými stromy. Na obzoru vyvstávají nejvyšší vrcholy hor a po té co překonáme Valentines Creek přicházíme k romantické červené chatce. Zabydlujeme se a volím jednu ze dvou ložnic. Najednou si všimnu pavoučích noh vykukujících za postelí. Taková potvora! Vyšťourám ho papírem a chytnu do průhledného kelímku. Jako víčko použiji pohled a zatížím velkým kamenem. Placička, jak jsme pavouka pojmenovali, byl celou noc hodný. K večeři dostal dva veliké ovády a byl nacpaný víc než kdyby byl zalezlý za postelí. Před odchodem ho samozřejmě zase pustíme zpět.

Do neznáma

Za Valentines Hut se brzy napojíme na širokou cestu. Mineme velkou chatu Schlink, překonáme stejnojmenné sedlo a o pár kilometrů dál u chaty Whites River odbočujeme na malou stezku vedoucí na hřeben. Zprvu zřetelná stezka se pomalu zmenšuje, až se nám dočista ztratí v podrostu a křoví. Vyvstávají otázky typu: Co dál? Půjde to projít? Za jakou cenu? Nakonec se rozhodujeme pokračovat. Vylezeme do sedla, kde se před námi rozevře veliká louka lemovaná malými kopečky. Zchladíme se u ledového potoka a vyrazíme přes louku. Z travnatých kopečků vyčnívají kameny a skalky jako druidské svatyně. Tráva je podmáčená a občas musíme hledat suchý průchod. Zvlněná krajina bez stromů se táhne do dáli. Ten prostor je úžasný. Dá se jít kamkoli. Držíme si však směr a po pár hodinách chůze přicházíme do Consett Stephen Pass. Po celou dobu jsme šli mimo cestu a stále se obávali, že se před námi objeví nějaká nepřekonatelná překážka. Nic takového se však nestalo a tak jsme chvilku po poledni v sedle. Je tu měkká tráva, čistá voda a klid. Co více si přát? Ideální místo pro nocleh.

3. 2. 1.

Budíme se do chladného rána. Vylezeme ze sedla na travnatý kopec, který už krásně osvětluje slunko. Náhodou si všimnu malé stezky mířící naším směrem. Vlní se mezi vrcholky na hřebeni do dáli jako had. Před námi se tyčí Mt. Twynam. Vzhůru již vede zřetelná stezka, která nás provede mezi skalami. Z dálky vypadal výstup namáhavěji. Konečně přicházíme ke kovové pyramidě na vrcholovém kameni. Mt. Twynam (2196 m n. m.) je třetí nejvyšší vrchol Austrálie. Užíváme si parádních rozhledů na okolní hory. Při sestupu je přes silný vítr skoro nemožné jít rovně. Motáme se pod nárazy větru. Brzy se napojíme na hlavní trek. Hned je znát, že jsme ve frekventovanější části hor. Pěšiny vystřídaly upravené chodníky dlážděné kameny. Přelezeme Carruthers Peak (2142 m n.m.) a krásným traverzem nad jezerem Albina se dostáváme do Muellers Pass. Schováváme krosny a nalehko se vydáváme dobýt druhou nejvyšší horu. Mineme malou pěšinku a zbytečně vylezeme i na Muellers Peak. Ze sedla dva kilometry vzdálený Mt. Townsend (2209 m n.m.) je po pěšině celkem lehce dosažitelný. Posledních asi 60 výškových metrů je však po skále a úplný vrchol je dostupný alespoň s minimálními lezeckými schopnostmi. Další nádherné rozhledy na okolní kopce a hřebeny osvětlované slunkem sklánějícím se k západu. Nádhera. Stejnou cestou se vrátíme do sedla a kousek pod sedlem se utáboříme u malého potoka, odkud máme úžasný výhled na zapadající slunko přes údolí s meandrující říčkou. Následující den se vrátíme do sedla na stezku a brzy jsme na široké upravené silnici vedoucí na nejvyšší vrchol Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m n. m.). Po necelém kilometru, kdy se silnice obtočí okolo vrcholu, spatříme vrcholový patník. Je brzy ráno. Jsme tu sami a tak si můžeme dosyta vychutnat nádherné rozhledy. Do sedla Rawsons sestoupíme po starém treku, projdeme okolo kamenné chaty Seamans a po několika kilometrech příjemné procházky dorazíme do Charlottes Pass, kde končí zpevněná silnice.

Zpátky na hřeben

Původní plán pokračovat podél Snowy River zkrachuje, když z vrchu spatříme terén podél řeky. I ranger, kterého zde odchytneme, nám potvrdí, že podél řeky jít můžeme, ale budeme se stále prodírat křovím nebo polezeme po skále. Zvolíme tedy alternativu sestoupit k řece a po protějším svahu vystoupat znovu na hřeben okolo Blue Lake. Výstup jde rychleji, než jsme očekávali a od odbočky k jezeru už k cestě na Mt. Twynam stoupáme volně loukami. Podejdeme vrchol a asi po kilometru nacházíme zdroj vody a vhodná místa na stany. Brzy ráno pokračujeme přes hřeben, kudy jsme před pár dny prošli. Vlníme se po ní do sedla Consett Stephen. Neuhýbáme však k chatě Whites River, ale pokračujeme po hřebeni. Terén však nepříjemně těžkne a stále častěji se prodíráme nízkou klečí až k místu, kde už by měl být podle mapy nějaký trek. Žádný tu ale není. Sestoupíme zarostlým svahem do sedla Schlink, kde se napojíme na prašnou cestu a záhy dorazíme ke Schlink Hut.

Návrat

Příjemně vytopená chata je jen vzpomínkou v mrazivém ránu. Podél řeky Geehi sestoupíme dolů do údolí s přehradou. Když míjíme přehradu, nalézáme na slunných stráních u cesty veliké množství malin a ostružin. Zdržíme se asi hodinu a obohatíme tak snídaně. Projdeme nad přehradou a využijeme nedalekého tábořiště. Jsme už celkem utahaní. Příštího dne nám většinu času zabere vylézt zpět na kopec. Slunko nemilosrdně peče i přes husté stromy. Na kopci stromy ustoupí nebo se změní v bílé kostry. V suché trávě se míhají ještěrky a poskakuje obrovské množství koníků. Ucítíme úlevu, když v údolí zahlédneme chatu Gray Mare. Také se konečně po sedmnácti kilometrech dostáváme k vodě. Krásná dřevěná chata s krbem a ledovou vodou nedaleko. Ráno se snažíme vyrazit co nejdříve. Rychlou chůzí se přehoupneme přes kopce, dokud není horko. Následuje dlouhý pochod k chatě Derschko´s. V hrozném horku se vlníme po nízkých kopcích dál. Z rozpálené tvrdé cesty bolí nohy. Všude okolo vyprahlá buš. Z posledních sil lezeme do závěrečného kopce. Konečně je za námi a scházíme zbývajících několik set metrů k parkovišti.

Zakončujeme tak nádherný trek po Snowy Mountains, které jsou jen malou částí Australian Alps a Velkého Předělového Pohoří. Trek okořeněný o výstup na tři nejvyšší vrcholy kontinentální Austrálie. Trek, na kterém jsme potkali pouze pár lidí a to v blízkosti Charlotes Pass, kam je možné dojet autem. Pokud máte rádi toulání se opuštěnou divočinou a spoustu prostoru, určitě vyrazte do Kosciuszko National Park. Místní krajina a hory pro vás budou to pravé.

 

 

Hollyford + Pyke – Big Bay Route

Brodíme se po kotníky bažinou. Udělám krok a zajedu do bahna až do půli stehna. Namáhavě se s těžkou krosnou na zádech pomalu drápu zpět na pevnější půdu a hledám o trochu lepší místo kam došlápnout. Díváme se vpřed s nadějí, že spatříme pevnější půdu. Marně! Ačkoli jsme věděli, jak bude vypadat okruh národním parkem Fiordland, průchod bažinami byl po deštích přeci jen celkem náročný.

Fiordland

Po přenocování na konci Hollyford Road se budíme do slunného jitra. Dobalíme krosny a vyrážíme na Hollyford trek. Trasu vedoucí národním parkem Fiordland k pobřeží. Pokud vše půjde dobře, uděláme okruh napojením se na Pyke – Big Bay Route. Přejdeme tedy lanový most a ponoříme se do lesa, kterým vede překvapivě upravený chodníček. Po proudu Whakatipu Kă Tuka, nebo-li Hollyford River, jdeme hlubokým údolím. Z lesa pokroucených stromů obrostlých mechem a skrz stromové kapradiny je občas možnost zahlédnout zasněžené vrcholky okolních hor. Kousek před polovinou dnešního úseku zaslechneme vzdálené dunění padající vody. Zanedlouho přicházíme k jeho zdroji. Hidden Falls. Veliký vodopád. Obrovské množství vody padá s rachotem do tyrkysově modrého jezírka. Všude okolo se snáší vodní tříšť a vypadá to jako by pršelo. Dál se cesta začne trochu zvedat do Little Homer Saddle. Sestoupíme znovu do údolí a stezka se opět vlní lesem podél řeky. Ani si nevšimneme kdy, ale najednou už nejdeme po proudu, ale proti. To už jdeme podél řeky vytékající z Lake Alabaster. Zanedlouho k jezeru dorazíme. Ke stejnojmenné chatě dojdeme po oblázkové pláži. Zabydlujeme se a odpočíváme u roztopených kamen. Jestli budeme zítra pokračovat po Hollyfordu nebo po Pyke – Big Bay Route bude záležet na počasí.

Převozník

Už několik hodin před rozedněním začíná vydatně pršet. Ačkoli se za deště nedoporučuje Pyke – Big Bay Route chodit, rozhodujeme se pokračovat právě tudy a mít nejtěžší úsek za sebou co nejdříve. Když bychom nechali přechod bažin na cestu zpět a bylo by to pro nás nepřekonatelné, byl by to velký problém, protože už bychom neměli dost zásob na cestu zpět. Včera večer však po jezeře připlul místní chlapík žijící na druhé straně jezera, a když se ho ráno vyptáváme, jestli bude cesta v pohodě, nabídne nám, že nás na druhý konec jezera vezme člunem. Proč ne? Ušetříme čas i síly. A tak zanedlouho kloužeme vydatným deštěm po klidné hladině jezera v malém člunu. Za necelou hodinu vyskakujeme na písčitém severním břehu. Hřebeny hor mizí v mracích a stále drobně prší. Vyrážíme do divočiny.

Black Swamp

Přichází test neoprénových botiček, které jsme si speciálně pro takovéto treky pořídili. Už po pár stech metrech, kdy se brodíme bažinou, do půli lýtek hlubokou, jsme s nimi spokojeni. Cesta, jestli se to tak dá nazvat, se proplétá vysokou trávou, křovisky nebo mezi stromy. Když vylezeme z lesa, vstupujeme do podmáčeného porostu velikých trsů Aloe, skrz který je vysekaná cesta. Čeká nás průchod obávanou bažinou, o které se zmiňovalo několik lidí na chatě Alabaster, že ji nebylo možné překonat. Což teprve teď, za deště? Cestička skrz je dobře značená, avšak už po prvních pár krocích se propadám po kolena do bahna, které nechce moji nohu pustit. Odhodlaně postupujeme kupředu. Občas musíme udělat pár kroků zpět a přeci jen hledat pevnější půdu. Udělám krok z velikého drnu trávy a bořím se do bahna až do půlky stehna. Bažina mě pouští jen velmi nerada a s velkým úsilím se drápu zpět na nohy. Ještě že bažina není moc široká a po pár stech metrech vcházíme do lesa na pevnější půdu. Před námi se objeví řeka, kde se nám značení cesty na chvilku ztratí v hustém porostu. Když znovu vstoupíme do lesa, není už problém dojít ke krásné chatce na břehu řeky. V podvečer se spouští silný déšť umocňující naše obavy jestli bude zítřejší dlouhý úsek průchozí.

Výživná třináctka

Vydatný noční déšť ustává až pár hodin před rozedněním. Rychle se zabalíme a vyrážíme ještě za tmy. Nejdříve musíme pomocí „cableway“ překonat řeku. Malá lanovka natažená přes dravý vodní tok. Nasedám i s krosnami do vozíčku zavěšeného na laně a pomocí otáčení kliky se pomalu sunu na druhou stranu. Posílám vozík zpět a za několik minut je zde i Míša. Nasazujeme batohy a vyrážíme do pralesa. Zastavujeme u podezřele líně tekoucího širokého potoka. Vstupuji do vody a bořím se do bahna. Voda stoupá do pasu a mám co dělat abych si nenamočil krosnu. To ještě ani nebyla řeka, která by měla dělat problémy. Řídčeji zarostlou loukou míříme k Driorite Creek. Brodíme. O kus dál ještě překonáme několik ramen řeky Barier. Máme tak za sebou toky, které mohly být po deštích nepřekonatelné. Obtížnější bylo najít, kde za širokými rameny řek pokračuje dál stezka. Projdeme kus lesem a přichází další obávaný úsek. Jezero Wilmont. Stezka vede podél břehu zařízlá do prudkého kopce. Už při příchodu vidíme spoustu popadaných stromů ležících až do vody. Nastává různé přelézání a obcházení stromů po krkolomných svazích. Krátký úsek se dokonce leze po kmenech napadaných ve vodě. Hlavně nešlápnout vedle jinak zmizíte až po pás v bahně! Náročný kilometr okolo jezera jdeme hodinu. Za jezerem vstupujeme do hustého pobřežního lesa, kde se nám nezřetelná cestička několikrát ztratí. Nastává hledání cesty skrz. Směr je však jasný. Stále postupujeme proti proudu Pyke river. Po osmi hodinách máme Pyke Crossing na dohled. Z překonávání širokých kamenitých břehů v neoprénových botičkách dost bolí chodidla. Přebrodíme několik ramen řeky Pyke a myslíme si, že už máme vyhráno. Omyl! Začíná namáhavá cesta dál vedoucí suchým korytem řeky. Konečně se dostáváme na zřetelnou cestu. Jsme už hodně unavení. Spouští se silný déšť a pomalu se ploužíme vpřed. Nohy už nechtějí jít. Brodíme potoky nebo jimi dokonce jdeme. Na půl cesty k pobřeží už slyšíme vzdálený příboj. Chůze k moři se zdá býti nekonečnou. Slunko zapadá velmi rychle a během chvíle padne tma. Po dvanácti nekonečných hodinách vycházíme z lesa na pobřeží v Big Bay. Sotva lezeme. Chata je nedaleko. V cestě nám však stojí Awarua river a nejde přebrodit. Po tmě zamíříme přes les k lanovému mostu. Klopýtáme po kluzkých kořenech a kamenech. Nohy zapadávají do výmolů a bažin. Cesta obtížně sledovatelná za světla se každou chvíli ztrácí. Když se před námi ze tmy konečně vynoří lanový most, máme radost. Ta nás opouští při zjištění, o jaký most se jedná. Tříbodový. Dvou ocelových lan se držíme a po jednom jdeme. Unavení, s těžkou krosnou na zádech pomalu balancujeme na druhou stranu. Na druhé straně se napojíme na dobrou cestu a o chvilku později už zatápím v chatě v kamnech a odpočíváme.

Kolonie

Čistá obloha slibuje krásný den. Vylezeme na nedalekou pláž, po které dál vede naše cesta. Míříme k vzdálenému kopci, kde končí Three Mile Beach. Těsně před jejím koncem přebrodíme McKenzie Creek, prezentovaný jako nebezpečný (po deštích). Nyní má sotva pár metrů a po kotníky vody. Postupujeme podél pobřeží. Terén těžkne. Písek a oblázky postupně mizí a vystřídají je útesy a veliké kameny. Překonáme krátký blátivý úsek přes Penguin Point a dál přelézáme kameny na pláži. Když se dostaneme na Long Reef, děláme si malou odbočku na pobřeží z cesty, která už konečně vlezla mezi vegetaci. Chvilku obdivujeme veliké vlny příboje. Najednou zaslechneme divný zvuk. Zpozorníme. Nalehko se noříme mezi veliké kameny. Konečně máme štěstí a nacházíme tuleně. Veliká spousta se jich vyhřívá nebo spí na kamenech. Okolo se potácí malá neohrabaná mláďata. K některým se můžeme přiblížit asi na metr. Rozespale na nás mžourají svýma velikýma očima. Vracíme se na cestu vlnící se dál pobřežní vegetací. Přicházíme na místo, kde se Hollyford river vlévá do moře. Veliké vlny valící se z oceánu se sráží se sladkou říční vodou. V pozadí jsou zasněžené vrcholky Fiordland osvětlené do ruda zabarveným zapadajícím slunkem. Krásná podívaná. Přespíme v chatě kousek od pobřeží. Ráno se vydáváme po Hollyford treku na cestu zpět. Cesta lesem je udržovanější než dosud a je poznat, že je více používaná než Pyke – Big Bay Route. Mineme přistávací dráhy pro letadla vozící sem turisty a přicházíme k jezeru McKerrow. Po několika kilometrech přebrodíme všechna ramena řeky Hokuri a vstupujeme do lesa. Stezka se vlní nad jezerem. Nahoru a dolů. Je plná kamení, kořenů, potoků a bažin. Asi po kilometru klopýtání přicházíme k chatě Hokuri, kde strávíme noc.

Cesta démonů

Ráno vyrážíme do sychravého počasí na obávaný úsek podél jezera nazývaný Demon Trail. Desetikilometrový úsek mezi chatami je napsaný na šest hodin chůze. Už po několika stech metrech je jasné, že nepůjde o nějakou procházku. Kluzké kameny, bažiny a o cestu se mnohdy dělíte s vodou, která si ji zvolila jako své koryto. Procházíme jakýmsi pralesem a stezka se nepřetržitě vlní nahoru a dolů. Jakmile po mechem porostlých kamenech kousek vystoupáme, už prudce klesáme po kořenech obrovských stromů. Po večerním dešti je to pěkná klouzačka. Přeskakujeme několik potoků a cestu nám občas zpestřují tříbodové lanové mosty. Nakonec se ukáže, že Demon Trail nebyl tak obtížný, jen bylo třeba neustále dávat pozor, kam šlapeme. Po čtyřech hodinách se na chvilku zastavíme na chatě Demon Trail a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Mysleli jsme si, že se cesta zlepší, ale má stále stejný charakter dokud nedorazíme k rozcestníku na kraji jezera. Zde odbočujeme k chatě McKerrow, ležící kousek mimo hlavní trek. Chvilku sledujeme jedno rameno řeky Hollyford. Naštěstí je to rameno, kterým teče voda pouze, když je jí hodně. Po pár stech metrech je možné ho přejít suchou nohou. Za malým lesíkem vyjdeme na písčitý břeh jezera. Voda se zdánlivě rozprostírá do nekonečna. Sevřená prudkými srázy okolních hor, jejichž vrcholky se nyní ztrácejí v mracích. Netrvá dlouho a před námi se objevuje chata.

Kruh se uzavírá

Budíme se do pošmourného rána. Všude po kopcích se válí těžké mraky. Déšť jen a jen spadnout. Vracíme se na hlavní trek a míříme k několik kilometrů vzdálenému mostu přes řeku Pyke. Cesta si drží včerejší ráz a tak stále lezeme nahoru a dolů po kamenech. Neopatrné kroky jsou potrestané uklouznutím. Když se konečně dostaneme mimo úbočí kopce na rovinu je stezka samý močál a bažina. Už jsme za těch několik dní celkem unavení, a tak jsme rádi, když přejdeme po mostě řeku Pyke a dostaneme se na dobrý chodníček. Zbývá už jen asi patnáct kilometrů k parkovišti stezkou prošlapanou prvního dne, kde zakončujeme tento krásný trek.

Okruh národním parkem Fiordland po trecích Pyke – Big Bay Route a Hollyford patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli. Přesvědčil nás o tom, že náročnost nemusí být způsobena pouze nastoupaným převýšením a dosaženou výškou a že i trek vedený převážně lesem na úrovni moře nás může zavést na krásná místa. Na tento okruh se vydejte pouze v dobré fyzické a psychické kondici, kdy vás jen tak něco nerozhodí a všem nástrahám cesty budete čelit v dobré náladě. Odjíždíme odsud bohatší o nezapomenutelný zážitek a s vědomím, že nás tato zkušenost opět posunula dále v tom, co je ještě možné jít.

 

 

Kahurangi – west coast

Bahno, bažiny, brody, lanové mosty, kluzké balvany, spadané stromy, cesty utrhané velkou vodou, několikadenní déšť a tisíce sandflys. Oblečení ani boty už pár dní nebylo suché. Dokončení plánovaného treku severozápadem jižního ostrova nám dalo hodně zabrat. Rozmlsaní chodníčkem na Heaphy treku, který spadá do takzvaných Great Walks, se pouštíme na do treků Wangapeka a Leslie –Karamea, abychom dokončili okruh do Motueky. „Je tam pár spadlých stromů, ale projít se to dá.“ Povídá nám usměvavá paní v informačním centru v Karamei. Vědět co nás tam čeká, asi bychom se hodně rozmýšleli, než jsme se do tohoto treku pustili.

Po vrstevnici až na kopec

Je kolem poledne, když po dvou a půl hodinách vystupujeme z autobusu, bereme batohy a pokračujeme k asi půl kilometru vzdálené Brown hut, kde máme rezervovanou první noc na Heaphy treku. Následující den vstáváme brzy. Z orosené stanové plachty sají vodu stovky sandflys. Vylézáme ven a hned na sebe natíráme repelent. Vyrážíme po široké cestě lesem. Procházíme mezi kapradinami. Ze stromů visí roztodivné liány. Stezka se pomalu vlní a neznatelně stoupá. I podle mapy vypadá, že jde stále po vrstevnici. Když se však po pár hodinách chůze otevře výhled do údolí, je vidět, že jsme výš. Mineme Aorere shelter a o hodinku později jsme na vyhlídce Falangans Corner, která je zároveň nejvyšším bodem Heaphy treku. Náš dnešní cíl je odtud už také vidět. Netrvá dlouho a přicházíme k Perry Saddle hut. Ranger sídlící nedaleko kontroluje naši rezervaci už při stavění stanu.

Poznání

Následující den zjišťuji, proč je toto Great Walks. Vycházíme ven z lesa do volné krajiny. Veliké údolí je lemované vysokými horami, zarostlé nízkými keříky, plné rašelinišť a mokřadů a zvrásněné hlubokými dolíky, kterými proudí voda. Mezi těmito dolíky se do dáli vlní naše prašná stezka. Přicházíme k chatě Gouland Downs a pár set metrů za ní vstupujeme do jiného světa. Tajuplný les. Stromy i kameny porostlé mechem. Ze stromů visící lišejníky jako vousy nějakých starců. Všude okolo kapradiny. Tím vším se proplétá bublající potůček modelující do skalního podloží roztodivné tvary a jeskyně. Prostě nádhera. Po několika kilometrech přicházíme k Saxon hut. Krátce si odpočneme a vyrážíme na dnešní poslední úsek k chatě James Mackey. Krajina se vždy po pár kilometrech změní. Někdy procházíme lesy, sytě zelenými, plnými lišejníků a se vším zarostlým mechem. Jindy procházíme vyprahlé stepi s trsy suché žluté trávy, vypadající jako obří ježci, s pokroucenými stromy v pozadí a temnými mraky povalujícími se na hřebenech vysokých hor. Nebo jdeme rozsáhlými mokřady po dřevěných dlouhých lávkách plazících se krajinou jako had. Jsme už hodně utahaní, když konečně přicházíme k chatě James Mackey a stavíme stan.

Příštího dne klesáme jakýmsi pralesem až k chatě Lewis, která už je pouze 20 m n.m. Kousek za chatou překonáme řeku po lanovém mostě a dál už vede cesta pralesem jen po rovině. Všude rostou kapradiny, palmy, mechy a ohromné stromy. Kmeny mají porostlé mechy a trávou a občas z nich dokonce vyrůstá další strom. Stezka se vlní tímto podivným lesem až k chatě Heaphy. Dále za chatou krajina znovu nabývá jiné podoby. Písečné podloží, odolná tráva, palmy, okolní kopce porostlé zvláštními červenými stromy, mezi kterými ční vysoké skály. Spoustu řek překonáváme po lanových mostech. Už sotva pleteme nohama, když dorazíme k přístřešku Kaitipo.

Na poslední úsek Heaphy treku vyrážíme za deště. Cesta vede podél pobřeží a značky nás varují před nebezpečnými vlnami při vysokém přílivu. To však nyní nehrozí a tak procházíme dál palmovými lesy. Další varovná cedule upozorňuje na padající kamení a o kus dál skutečně sesuv utrhl kus cesty. Opatrně přejdeme a po několika kilometrech vzrůstající hustota lidí naznačuje nedaleký konec treku. Jsme už celkem zmáchaní od přeháněk, když přicházíme ke Kohaihai kempu, kde je parkoviště a spousta lidí. Přemýšlíme jak se nejsnadněji přesunout do Karamei. První lidé, kterých se zeptáme, nás stopem berou do centra Karamei k informačnímu centru a obchodu. Doplníme informace i zásoby a místním taxi se přesouváme na začátek treku Wangapeka.

Najdi deset rozdílů!

Taxi nás vyhodí na konci několika kilometrové štěrkové cesty. Zaplatíme 40 dolarů a během chvilky jsme tu sami. Vyrážíme. Už po několika stech metrech vidíme obrovský rozdíl mezi „chodníčkem“ na Great Walks a obyčejným trekem. Kluzké kameny, jednoduché brody. To je však pouze začátek. První drsnější místo přichází tam, kde voda podemlela cestu a ta se sesunula do řeky. Pokus o projití by mohl skončit pádem několik metrů do dravého proudu. Prodíráme se s krosnami džunglí vedle stezky. Je vedro a vlhko. Kus cesty je opět dobrý ale poslední kilometry před chatou se změní v boj. Podemleté cesty, bažiny, prodírání se křovisky, podlézání a přelézání padlých stromů, brody a průchody starými polomy. Pot z nás jen lije. Jsme celí špinaví. Přicházíme k místu, kde se nad cestou utrhl veliký strom. Leží přes cestu a ještě způsobil sesuv půdy. Vypadá to ztraceně. Nakonec nalehko nacházím cestu skrz, při které lezu větvemi, nebo se houpu na visících kořenech okolo skalního výčnělku. Jsme vyčerpaní. Konečně spatřuji mezi větvemi červenou střechu. „Chata!“ Vykřikuji. Poslední brod, spouští se liják a zalézáme do chaty si odpočnout.

Zelené peklo

Už kus za chatou přelézáme spadané stromy. Opět prší. Stezka je na mnoha místech rozmáčená a plná bahna. Prodíráme se stále dál. Značení oranžovými trojúhelníky je hodně dobré a i když na pár místech ztrácíme cestu, hned ji znovu nalezneme. Překonáváme řeku Wangapeka po lanovém mostě a postupujeme dále proti proudu po džunglí zarostlé stezce nebo procházíme koryty potoků. Jsme celí promočení. Stoupání nabírá na intenzitě a drápeme se vzhůru do Little Wangapeka saddle. Jezírka před sedlem mineme kvůli mlze prakticky bez povšimnutí. Konečně sedlo. Fučí vichr, prší, viditelnost asi dvacet metrů. Na nic nečekáme a na druhé straně sedla prudce klesáme dolů. Stezku zvolil i potok jako nejsnazší cestu dolů a tak jdeme vlastně korytem potoka, klopýtáme po kamenech a kluzkých kořenech a musíme dávat velký pozor, kam šlapeme. Těsně před východem z lesa se spustí silný liják a my se spěcháme schovat do nedalekého nouzového přístřešku. Zalézáme dovnitř a rozhodujeme se zde přenocovat. Sušíme se a malým okénkem sledujeme provazy vody padající z nebe.

Útěk mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť změnil většinu cesty v bažinu. Postupujeme podél levého břehu řeky Karamea. Potoky s příkrými břehy, oblými kluzkými kameny a valící se vodou, močály na cestě a hledání nejsušších a hlavně pevných míst abychom prošli bez bahna v botách. To vše se stává rutinou. Všude roste zrádný mech. Buď klouže na kamenech a kořenech, nebo vytváří veliké koberce plné vody, do kterých je možné se propadnout. Unavení shazujeme věci na louce u Thor hut. Nad ránem nás vzbudí pár kapek bubnujících na stanovou plachtu, což se během chvíle změní v pořádný liják. Převlékneme se do mokrého oblečení. Vyrážíme. Po lanovém mostě přejdeme přes Thor Creek a hned přelézáme popadané stromy. Když už si myslíme, že jsme viděli všechny druhy překážek, objevíme novou. Stezka sestoupí dolů na skálu nad řekou. Asi dvou set metrový úsek po kluzké mokré skále nad vodou je hodně nepříjemný. Ještě že je celý úsek zajištěný řetězem. Jen co stezka vystoupí výš do lesa, nabíráme rychlost a v dešti spěcháme co nám nohy a terén dovolí k Venus hut. Přicházíme k chatě a schováváme se na verandě. Hned se na nás slítne veliké hejno sandfys. Déšť nepolevuje a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Bažiny, popadané stromy či přeskakování potoků už nás nemůže rozházet. Naše oblečení je zcela promočené a boty máme nacucané jako houby. Většinu času vede pěšina močálem nebo bažinou. Už nás nebaví vyhýbat se měkkým a podmáčeným místům. Přicházíme k chatě, zatápíme v kamnech, sušíme věci a odpočíváme. Leje a leje.

Pohodička?

Ráno nás vítá modrou oblohou. Crow river za chatou překonáme po lanovém mostě a jelikož je cesta snazší než dosud, ubíhá celkem rychle. Přicházíme na místo, kde se z řeky Karamea odděluje menší rameno napájené pouze při zvýšeném stavu vody. Zde na chvíli ztrácíme značku a bloudíme. Nakonec se ukáže, že právě tímto korytem řeky máme pokračovat dále. Pár kilometrů před Karamea hut se změní terén. Je mnohem suší a volnější. K chatě samotné, ležící kousek od soutoku řek Karamea a Leslie, se přichází po úzké pěšině na skále nad řekou. Od chaty postupujeme podél levého břehu řeky Leslie po pěkné pěšině. Asi dva kilometry před přístřeškem Slugeon začne stezka stoupat. Pomalu se suneme vzhůru. Pot z nás jen lije. Ještě že jde o pěknou cestu. Na těchto posledních kilometrech překonáváme asi 400 metrů převýšení. Několikrát zastavujeme a asi po hodině se doplazíme k přístřešku. Konečně si odpočneme.

Satisfakce

Schovaní ve stínu kopce dokončujeme následujícího dne stoupání, které jsme začali už včera. Asi po hodině a půl se dostáváme na sluníčko a tím i do sedla. Když vyjdeme nad les na louku, otevře se před námi nádherný výhled na okolní hory, kterým dominuje Gordons Pytamid a Mt. Arthur. Je tu opravdu krásně. Po všech těch útrapách na cestě a mizerném počasí, které nás provázelo je toto opravdové zadostiučinění. U rozcestníku uprostřed luk se dáváme vpravo k Salisbury hut a po průchodu malým lesíkem se před námi objevuje krásná chatička. Rozhodujeme se dále pokračovat přes Gordons Pyramid (1489 m n.m.). Proplétáme se mezi stromy, bažinami a skalami. Pak začne stezka prudce stoupat. Když vylezeme z lesa, vidíme už vrchol kousek před námi. Bohužel však o hodně výš. Přicházíme na vrchol a kocháme se nádhernými rozhledy na okolní hory. Protože už nám dochází voda, budeme dnes muset pokračovat, dokud nějakou nenajdeme. Slézáme z G. Pyramid a po hřebínku postupujeme k rozcestí s hlavní výstupovou cestou na Mt. Arthur, kam vylézáme unavení po posledním stoupání. Díky GPS zjišťujeme, že o sedm set metrů dál směrem k vrcholu je zdroj vody. Mírně stoupáme vzhůru po hřebeni, až k malému jezírku uprostřed louky. Stavíme stan a odpočíváme. Protože je krásně a je okolo šesté hodiny, vyrážíme ještě dnes nalehko dobýt vrchol Mt. Arthur a užít si západ slunka. Stezka sutí, do které zanedlouho nastoupíme je značená modrými tyčemi. Nikam nespěcháme a tak není výstup nijak náročný. Posledních asi padesát výškových metrů dolézáme po celkem kolmé cestě. Jakmile však jsme nahoře na plošině, pěšina k vrcholu vzdáleného asi sto metrů stoupá už jen zvolna. Přicházíme na vrchol. Zlatý hřeb našeho přechodu. Mt Arthur (1795 m n.m.). Na západní straně hor je inverze. Mraky naráží na štíty hor a pouze sedly se jim daří proklouznout na druhou stranu. Slunko blížící se k západu zalévá zlatavým světlem louky a hřebeny okolo Cobb Valley. Jsou odtud krásné výhledy. Dnešek se opravdu vydařil a převážil veškeré útrapy cesty. Po zásadu slunka nastává pořádná zima a tak spěcháme ke stanu stejnou cestou zpět.

Opět civilizace

Příštího dne míjíme rozcestí s G. Pyramid, ale tentokrát zamíříme k Arthur hut. Jde o krásnou hřebenovku. Během hodinky jsme u chaty a po krátké zastávce pokračujeme v sestupu k Flora carpark. Postupujeme lesem po opravdovém chodníčku, který jsme neviděli od doby, co jsme opustili Great Walks. Po necelých dvou hodinkách přicházíme na parkoviště, kousek od chaty Flora a tím vlastně končí náš přechod národního parku Kahurangi. Využíváme autostopu a za hodinu už jsme v Motuece a cesta opravdu končí.

Když se mě lidé ptali, jaký byl trek, chvilku jsem přemýšlel a pak řekl: „Nezapomenutelný!“ Jak obtížností, tak krásou přírody, kterou jsme procházeli. Rozdíl mezi upraveným Heaphy trekem a drsným a divokým Wangapeka a Leslie – Karamea trekem je něco, co se musí zažít. Vrátili jsme se zničení, ale nadšení a plni krásných vzpomínek na nejen ta krásná místa, ale i ta drsná, která nás stála spoustu potu a vysávala mnoho sil. Vřele doporučuji každému, koho nebaví procházet se pouze po upravených chodníčcích, ale spatřit i tu ryzí přírodu skrývající se v srdci Kahurangi.

 

 

Richmond Range

Po skoro pěti měsíční přestávce znovu vyrážíme do hor. Tentokrát na Richmond Range. Pás hor táhnoucí se od Nelsonu přes Nelson Lakes až k Blenheimu. Za městem Blenheim se napojíme na silnici North Bank Rd. a pokračujeme, dokud nezmizí asfalt. Odtud je to k Chalice Carpark ještě 22 km po štěrku. Prvních pár kilometrů je v pohodě, ale pak začne cesta stoupat. Kličkujeme autem mezi dírami, kameny a od vody vymletými koryty. Asi po dvaceti kilometrech už auto nemůže a tak ho odstavíme na malém parkovišti u jedné vyhlídky. Vezmeme krosny a ještě asi dva kilometry jdeme po prašné cestě, než se napojíme na trek.

Zkouška

Prudkým sestupem klesneme k jezeru Chalice. Dva kilometry a nohy už pěkně bolí. Odvykli jsme si. Dojdeme k chatě nedaleko jezera, chvilku si odpočneme a vyrážíme dál k chatě Mid Goulter. Má to být pět hodin. Stále nepříjemně klesáme. Přebrodíme několik potoků a pak se cesta vlní nahoru a dolů. Občas i po malých skalách. Plazíme se vpřed. Nohy už neposlouchají. Terén je lepší, ale nám už není pomoci. Krok za krokem ukrajujeme nekonečnou vzdálenost k chatě. Padá tma. Brodíme poslední potok a po sto metrech se svalíme v chatě. Ráno máme velmi pomalý start. Po včerejšku nás pořádně bolí nohy. Cesta sleduje Goulter River a je o poznání jednodušší než včera. Sice zde je několik míst kde musíme šplhat do kopce a následně se vrátit na úroveň řeky, ale také je zde spousta úseků po loukách nebo příjemně rovným lesem. Chvilku po poledni přicházíme k Lower Goulter Hut. Zabydlujeme se a jdu omrknout zítřejší brod. No, boty budou muset dolů.

Cestou mrtvých possumů

Je půl desáté když vyrážíme. Je pořádná zima a všude okolo omrzlá tráva. Čeká nás přebrodění nepřemostěné Goulter River. Dvacet metrů široké koryto řeky je dost na to, abychom přestali cítit nohy. Mnohem nepříjemnější je jak přichází zase k sobě. Čeká nás strmý výstup z údolí na hřeben. Nohy bolí už z předchozích dní. Funíme do kopce a div že nelezeme po čtyřech. Dvakrát se Míše vracím pro batoh. Najednou objevíme mrtvého possuma na stezce. Pokračujeme dál a každých asi dvě stě metrů leží další. Před námi jde lovec co je všechny kosí. Vylezeme na hřeben a stoupáme dál. Každých pár set metrů odpočíváme. Jsme zhruba v devíti stech metrech, když se před námi otevře pohled na to, co náš čeká. Malé zhoupnutí dolů, skalnatá pasáž, nejvyšší bod dnešního dne a tak dál. Po mírném zhoupnutí přichází zmíněná skalnatá pasáž. Celkem nepříjemné. Úzká pěšinka podél skály nad propastí. Nakonec i to necháme za sebou a volnějším terénem stoupáme vytrvale dál. Míša už toho má dost. Jsme pár set výškových metrů pod vrcholem. Beru i její batoh a pomalu se sunu vzhůru. Konečně vylezeme na vrchol hřebene. Chvilku si odpočneme a vyrážíme dál. Přejdeme Bushy Top a kus dál se napojíme na trek, po kterém vede dálková trasa Te Araroa. Přelezeme poslední dnešní kopec a zahajujeme sestup k chatě. Malé, útulné na kraji malé mýtiny a kousek od hezkého jezírka. Parádní místo pro nocleh.

Klasika

V noci prší a ráno je zatažené a pošmourné. Vyrážíme zpět do kopce na trek a pokračujeme ve výstupu. Je mlha, fučí vichr a mrholí. Po nějakém kilometru začínáme stoupat k nejvyššímu bodu dnešního dne. Trek se stočí k východu a stále se drápeme vzhůru. Jako obvykle, když vylezeme na treku nad les, tak je hnusně, prší a nejsou žádné výhledy. Stejně jako dnes. Viditelnost maximálně pár desítek metrů. Procházíme suťoviskem a chvíli se nám daří sledovat stezku. Ta však zanedlouho zmizí v mlze. Nevíme kam dál. Odhadujeme směr a vyškrábeme se na Purple Top (1532 m n.m.). Odtud sestupujeme volným terénem, dokud nezahlédneme tyč značení. Dále už jdeme po treku až na hranici lesa, kde už je stezka jasná. Netrvá dlouho, přestaneme klesat a po pěkném hřebeni přicházíme k chatě Mt. Rintoul. Od chaty je hezký výhled na záliv s Motuekou a Nelsonem. Odpočati se následující den pouštíme do ostrého stoupání lesem. Ten nakonec ustoupí a dál už se drápeme pouze sutí div ne po čtyřech. Vystoupáme na hřeben a na okamžik zahlédneme okolní hory a vrchol Rintoul. Hned na to se i s námi znovu ponoří do mlhy a mraků. Jsou zde nepříjemné úseky sněhu a ledu. Konečně vrchol Mt. Rintoul (1731 m n.m.). Je sotva vidět od tyče k tyči. Mořem balvanů sestoupíme o tři sta výškových metrů niže jen proto, abychom hned vzápětí stoupali o to prudčeji ještě horším terénem na malý Mt. Rintoul (1643 m n.m.). Do toho hrozného terénu se ještě přidá sníh a led. Pželezeme vrchol a na nic nečekáme a spěcháme do nižších poloh. Výhledy nulové. Máme problém i s hledáním značení. Ještě že tu je terén přívětivější. Slezeme k lesu. Dál už je stezka jasná. Odbočíme do údolí k chatě Old Man. Velmi prudkým sestupem slezeme dalších tři sta výškových metrů pod hřeben, kde na malé louce stojí hezká malá chatka.

Dlouhá cesta domů

Ráno vyrážíme znovu na hřeben. Tentokrát však svítí krásně slunko. Za necelou půlhodinu jsme opět na cestě táhnoucí se po hřebeni. Místy jde o takovou kamzičí stezku. Lezení po skále není nic příjemného, obzvlášť pokud je skála ve stinných místech ještě namrzlá. Tak či tak blížíme se k ostrému vrcholu Old Man (1514 m n.m.). Překonáme několik předvrcholů a konečně shazujeme batohy na vrchu. Jsou odtud krásné výhledy a tento den dal celému treku význam. Vidíme většinu vrcholů a trasu, kudy jsme za poslední dny šli. Odpočatí bereme krosny a pokračujeme. Suťoviskem sestupujeme po jižním svahu Old Man a noříme se do lesa. Sestup trvá celkem dlouho a ještě nás čeká jakýsi bezejmenný kopec. Dalších skoro čtyři sta metrů převýšení. Znovu se nám naskytnou krásné výhledy. Klesání z vrcholu si v ničem nezadá s výstupem, a tak nás brzy bolí nohy. Přelezeme několik potoků a stezka je místy velmi úzká a kluzká. Občas skály a stále dolů. Jezero Chalice se ne a ne přiblížit. Nakonec se dočkáme. Slezeme poslední výškové metry a trek nás vyhodí přímo do koryta řeky. Přebrodíme se a zanedlouho už si vykračujeme po upraveném chodníčku okolo jezera až k chatě Chalice Hut. Pouze doplníme vodu, doplníme do návštěvní knihy, že jsme okruh přežili a zahajujeme hodinový výstup. Překonáme opět bezmála čtyři sta metrů převýšení k prašné silnici na hřebeni, odkud nám zbývají už jen pouhé dva kilometry k autu, kde tento výlet ukončíme.

Ačkoli dva dny, kdy jsme byli nad lesem a měli být výhledy, lilo a byla mlha, poslední den to vynahradil. Odjíždíme utahaní a spokojení. Krásný okruh nádhernou krajinou náročný díky velkému nastoupanému převýšení.

 

 

Lake Sumner

 

Z temné oblohy se už několik hodin valí voda. Hladina řeky rychle stoupá a odřízla nám ústupovou trasu. Zásoby máme pouze na dva dny, a tak s obavami pozorujeme tu spoušť skrze malé okénko chaty, kde se schováváme.

Myší království

Auto odtavíme na Windy Point, odkud vyrážíme na další okruh do hor. Tentokrát v okolí Lake Sumner. Z parkoviště vyrážíme údolím s řekou Hope. Procházíme přes pastviny a křovisky podél plotů. Vstoupíme do lesa a cesta příjemně kopíruje vrstevnici po stěně širokého údolí. Teprve po pár kilometrech se nám poprvé naskytne pohled na celé údolí. Hned však zase zmizíme v lese. Stromy necháme za sebou až kousek za přístřeškem Half Way Hope. Vyjdeme z lesa do volné krajiny vypasené kravami. Příjemná procházka trávou. V dáli údolí uzavírají vysoké kopce. Po několika kilometrech, kdy míjíme trnité keře a poházené kosti krav, přeskáčeme spoustu potoků a projdeme lesem černých stromů, přicházíme k lanovému mostu a rozcestí za ním. Odtud už je chata Hope Kiwi nedaleko. Chata v lukách uprostřed údolí, na jehož konec uzavírá vysoký holý hřeben osvětlovaný slunkem prosvítajícím pod těžkými temnými mraky. Vlezeme do chaty a hned je cítit, že jsou tu myši. Ubytujeme se a odpočíváme. S přicházející tmou se stále častěji objevují myši. Z přízemí se přesouváme na horní patro palandy. Krosny uložíme na další a jídlo zavěsíme na strop. Celou noc slyšíme cupitání jejich malých paciček. Pobíhají všude i po nás. No, bezesná noc. Ráno opouštíme toto myší doupě a jdeme loukou k hornímu konci údolí, kde vystoupáme do nízkého sedla. Za ním si uděláme malou odbočku k jezeru Marion. Hezké jezero sevřené lesy. Vracíme se na původní cestu a nad jezerem Sumner jdeme k jeho hornímu konci. Tam opouštíme stezku a sestoupíme na pastviny. Pokračujeme vzhůru údolím, občas překračujeme ramena řeky Hurunui a když se otočíme, máme krásný výhled na jezero obklopené vysokými horami. Několik kilometrů před námi svítí mezi stromy červená střecha chaty Hurunui. Překonáme Hurunui River po lanovém mostě a znovu se napojíme na správnou cestu a po necelých dvou kilometrech jsme u chaty.

Když vám teče do bot

Ráno seběhneme k řece a přebrodíme se. Nechce se nám totiž vracet k lanovému mostu. Zamíříme přes údolí k místu, kde by měla vést cesta proti proudu McMillan Stream. U lesa nacházíme značení, ale po stezce není ani památky. Jdeme tedy krajem lesa nebo kamenitým korytem potoka, protože je to jednodušší než hledat cestu přes nějakou bažinu v lese. Po pár kilometrech odbočujeme proti proudu potoka. Značení nikde o cestě ani nemluvě. Jdeme jen širokým korytem potoka. Teče tu hodně vody a už po sto metrech je nám jasné, že každou chvíli budeme brodit z jedné strany na druhou. Občas nalezneme staré značení v podobě malých bílých plíšků. Jednou se pokusíme hledat stezku někde výše ve stěně příkrého kopce spadajícího do potoka. Je to ztráta času a energie. Pokračujeme vzhůru kamenitým korytem. Mrholí, klopýtáme po kluzkých kamenech a asi po čtyřech kilometrech se objevují oranžové trojúhelníky značení. Cesta začne stoupat od potoka vzhůru lesem. Jen vylezeme nahoru, vstoupíme do bažin a rašelinišť. Už je to jedno. Mnohdy je snazší jít mimo značenou stezku. Jdeme podle GPS tak aby se chata stále přibližovala. Jde jen do doby, než nám cestu přehradí hluboké koryto potoka. Slezeme do něj a na chvíli ztratíme směr. Zanedlouho cestu opět najdeme a korytem potoka jako nejsnazší cestou dojdeme k chatě, která je již nedaleko. Na její přítomnost nás upozorní veliká oranžová značka. Malá a útulná Three Mile Stream Hut. Nanosíme dřevo do kamen a brzy se hřejeme u kamen. V návštěvní knize je za poslední tři měsíce osm návštěv. Myš obývající tuto chatu byla v noci hodná, a tak jsme se vyspali. Ráno musíme přebrodit řeku. Po včerejšku už to neřešíme a normálně napochodujeme do vody. Stoupáme lesem pryč z tohoto údolí. Napojujeme se na parádní pěšinku, kterou někdo nedávno prosekal a vyznačil. Cesta rychle ubíhá a posledních pár kilometrů k chatě Hope Kiwi jdeme z kopce. Čas mezi chatami se v různých materiálech rozcházel. Někde psali i šest hodin. Nakonec jsou z toho necelé tři, po kterých se usazujeme u chaty na oběd. Posilněni se vracíme kousek stejnou cestou, kterou jsme prošli před pár dny až k rozcestí, kde uhýbáme do údolí s řekou Hope. Zprvu široká cesta lesem se zanedlouho ztratí v loukách podél řeky. Nevadí. Už jsme si zvykli chodit mimo cesty, a tak pokračujeme vzhůru údolím. Tam kde však cesta je, jde poznat, že je mnohdy ničená řekou. Spousta úseků je podemletých nebo zcela utrhaných divokým proudem po deštích. Po hodině chůze údolím přicházíme k hezké chatce Saint Jacobs. Je krásně a tak si dopřejeme koupel v řece a odpočíváme.

Lázně

Ráno pokračujeme údolím a těšíme se, až do něj začne svítit slunko. Jelikož i dnes očekáváme chůzi řekou, vyrážíme pouze v sandálech s pohorkami připnutými na krosnách. Cesta vede po trávě nad řekou a je velmi slušná. Dobrý úsek trvá příliš dlouho, a tak brzy přicházíme ke skalce padající do proudu řeky. Nejde ani pokračovat podél ní kvůli velké hloubce. Přebrodíme tedy na druhou stranu. Po dvou hodinách chůze jsme u chatky Top Hope. Nejsou tu kamna, takže si dnes nezatopíme. Věci necháme na chatě a nalehko vyrážíme k horkým pramenům. Postupujeme proti proudu řeky po jejím kamenitém břehu asi kilometr a půl než odbočíme proti proudu jednoho z jejich přítoků. Motáme se z jednoho břehu na druhý a vítr k nám občas zavane vůni sirných pramenů. Za necelé dvě hodiny jsme u dvou malých bazénků ukrytých v křoví. Teče tu potok a máme možnost namíchat si teplotu, jakou chceme. Bazének má totiž teplotu mezi 40 – 50°C. Dno má porostlé zelenými řasami. Vedle potoka je malý plac, na kterém by se krásně tábořilo. Naložíme se do bazénku a relaxujeme. Odpočatí se vydáváme na cestu zpět. Spěcháme, protože se začínají stahovat temné mraky. Začíná mrholit a jen co dojdeme do chaty spouští se déšť. Netrvá však dlouho. Dnešní relax v horkých pramenech byl opravdu super.

Průtrž

Dírou ve střeše, kudy dřív vedl komín, do chaty voda pouze nekape, ale přímo teče. Železný kýbl se tak naplní během necelé hodiny. Už to trvá více než čtrnáct hodin co se otevřela obloha a začaly padat provazy vody bičující malou chatku, ve které se schováváme. Kamna zde opravdu chybí. Pršet začalo včera před setměním a od té doby nabírá na intenzitě. Občas ani nevidíme ven. Přes noc voda v řece stoupla o více než metr. Vytvořili se peřeje, různé malé vodopády a nová řečiště kudy se valí voda. Na cestu do sedla k Lake Man nemáme ani pomyšlení. Spíše máme obavu, jestli se dokážeme vrátit přes Saint Jacobs a následně na Windy Point, když je tolik vody. Cestou sem jsme několikrát brodili řeku a část cesty šli dokonce jejím korytem. To je nyní zcela nemožné. Jídlo máme asi na dva dny, tak snad se počasí umoudří a voda opadne. Odpoledne se déšť změní v občasné přeháňky a voda začne pomalu opadávat. Celý den jsme zavřeni v chatě a dost se to podepsalo na našich zásobách. Silný déšť už stejně změnil naše plány a zítra vyrazíme zpět k Windy Pointu.

Útěk

Snažíme se vyrazit, dokud neprší. Pozdě. Z horní části údolí už se žene déšť. Přesto odcházíme. Napojíme se na značenou cestu lesem. Ubíhá celkem rychle, až si říkáme, proč jsme sem šli korytem řeky. O kousek dál je nám to jasné. Cesta sestoupí do řeky a musíme dvakrát brodit. Proud je mnohem silnější než minule a musíme dávat pozor, kudy brodíme. Za necelé dvě hodiny mineme chatu Saint Jacobs. Nezastavujeme a deštěm pospícháme dál. V botách už máme tolik vody, že je jedno, jestli jdeme bažinou nebo potokem. Jsme tak mnohem rychlejší. Přejdeme lanový most a čeká nás dlouhý úsek pastvinami. Celí promrzlí jsme okolo poledne v Half Way Shelteru. Chvilku si odpočneme, nabereme sil a pak už deštěm spěcháme k autu. Potoky, o kterých jsme před tím věděli pouze díky kamenitým korytům, se nyní naplnily vodou, která se s hučením valí do údolí. Opatrně je přecházíme. Projdeme lesem černých stromů, překonáme poslední lanový most a o kilometr později zakončujeme výlet u auta.

Výlet nedopadl podle plánu a počasí ho celkem zkomplikovalo. Viděli jsme však krásnou přírodu, navštívili přírodní horké prameny ukryté v horách a díky počasí to bylo i pěkně dobrodružné. Rozhodně máme na co vzpomínat.

 

 

Rakiura – North West Circuit

Po několika měsících cestování a překonání nejrůznějších terénů, jsme se dostali až na jih Nového Zélandu a Stewart Island byl po tom všem taková „třešnička na dortu“. No, jak se ukázalo, byla pěkně kyselá.

Kam jsme se to zase vydali?

Z letištní haly sledujeme provazy vody padající z temné oblohy. Letíme s malou společností na ostrov Stewart, ležící jižně od Nového Zélandu. Povolený váhový limit batohu je 15 kg na osobu. Míša se trochu vyděsí, když jí váha při odbavování ukáže 19 kg. Což teprve já, když se digitální číslice zastaví na 25 kg, a to mám k tomu ještě desetikilovou brašnu s foťákem. Chlapík jen řekne, ať si na to dáme při zpáteční cestě pozor. V osm nás šest cestujících vyženou z haly a jdeme k maličkému letadélku připravenému venku. Nacpeme se dovnitř. Když spustí naplno motory, nemá cenu vůbec mluvit, jaký je hluk. Nabereme rychlost a vzneseme se na překvapivě krátkém úseku. Okamžitě si s malým letadlem začne pohrávat silný vítr jako s nějakou hračkou. Netrvá dlouho a pevnina zmizí za námi. Napjatě očekáváme, kdy se objeví břehy ostrova. Hrozně to s námi hází a počasí je šílené. Konečně zahlédneme pevninu. Nad zemí vítr podstatně zesílí. Motory řvou, když se blížíme na přistání. Nevěřili jsme, že bezpečně dosedneme. Autobusem letecké společnosti se svezeme kousek pod kopec. Vezmeme batohy, zabalíme je do pláštěnek a po štěrkové silničce vyrazíme přes kopec k Horseshoe Bay. Silnička vede přes kopec a stále se zmenšuje. Najednou už jdeme jen po blátivé stezce skrz les. Klesneme znovu k pobřeží a zanedlouho dojdeme do Lee Bay, kde se napojujeme na Great Walk. Mineme veliký řetěz symbolizující pouto mezi Stewart Islandem a pevninou a po chodníčku pokračujeme podél pobřeží. Po pár kilometrech se dostáváme k Maori Beach. Na konci pláže překonáme řeku po lanovém mostě a přelezeme přes kopec. Zanedlouho se odpojuje Great Walk. Nedaleko je přístřešek a kemp Port William. Dáváme si rychlou sváču a vyrážíme dál. Opouštíme Great Walk a chodník a hned je to poznat. Ještě že máme neoprenové botičky. Cesta je plná kořenů a velikých bažin. S těžkými batohy se suneme dál. Cesta překonává i několik kopečků. Nahoru to jde, ale dolů je to děsná skluzavka. Bažin je stále více. Občas se zaboříme až po koleno. Smradlavá voda stříká všude kolem. Jsme špinaví a unavení. Od kořenů nás bolí chodidla. Konečně vylézáme z lesa ven na Big Bungaree Beach. Na druhé straně zálivu vidíme chatku. Náš dnešní cíl. Na půli cesty se spustí silný liják, a tak zmrzlí a zmoknutí shazujeme batohy na verandě chaty. Nanosím trochu dřeva a zatopím v kamnech. Hned je nám lépe. Odpočíváme v teple a přemýšlíme, co bude zítra.

Většinu noci proprší. Budíme se za svítání a po chvíli vyrážíme na další úsek. Už kousek za chatou se znovu brodíme bažinami. Stále nahoru a dolů. Po kotníky v bahně. Stále nás provází přeháňky. Když konečně po pár kilometrech vylezeme na pláž, máme radost, že cesta chvíli půjde lehce. Postupujeme asi dva kilometry bořícím se pískem, než zase vlezeme do lesa. Zde je malá chatka a Murray Beach Camp. Dáme si rychlou sváču a pokračujeme. Následující kilometr je překvapivě snadný po dřevěných lávkách a můstcích. Těch však postupně ubývá a nahrazují je bažiny, kořeny a potoky. Plazíme se vpřed. Netrvá dlouho a přicházíme k odbočce k chatě. Po můstcích dojdeme k oblázkové pláži a po chvíli už zalézáme do chaty. Sedí tu jedna Francouzka a čeká, až ji vyzvedne Watter Taxi. Dřevo je deštěm zcela promáčené a tak trvá celkem dlouho, než rozdělám oheň. Pak už je v chatě krásně teplo a příjemně.

Hora bahna

Vstáváme s rozedněním a vyrážíme na Mt. Anglem – nejvyšší horu Stewart Islandu. Zase prší. Dojdeme na hlavní trek a chvilku stoupáme po něm, až k odbočce na nejvyšší horu. Vyrážíme. Je to zde samá bažina a kořeny. Většinou jsou i kořeny v bažině. Pomalu stoupáme vzhůru. Prší a fučí vítr, před kterým nás zatím chrání stromy. Po pár stech metrech se proti nám začne valit voda a jdeme vzhůru prakticky potokem plným bahna. Stromy se zmenšují, řídnou a pomalu ustupují. Nahrazuje je kleč a zakrslé keře s ostrými listy. Vysekanou cestičkou skrz křoví se dolů valí voda. Občas zmizí noha v bažině i s kolenem. Hledáme nejsušší cestu a dáváme pozor, abychom si nezranili nohy o kořeny skryté v bahně. Jsme okolo osmi set metrů vysoko a stále prší. Mraky dovolují výhled maximálně na pár desítek metrů. Nejhorší je však vichřice, která tu zuří. V nárazech větru není možné se udržet na nohách, a to ještě ani nejsme na hřebeni. Toto nemá význam. Ač neradi, zahajujeme sestup. Stejnou cestou míříme dolů. Zapadáváme do bažin a kloužeme dolů. Jsme promrzlí na kost a celí špinaví když konečně dorazíme zpět k chatě. Zatopíme a odpočíváme. Následující den zkusíme pokračovat dál po North West Circuit, ale po pár kilometrech zjišťujeme, že to je stále stejná rasovina. Cesta plná bahna hustým lesem. Určitě je to možné projít, ale za jakou cenu? Rozhodujeme se pro návrat na chatu Christmas Village. Zatopíme, sušíme se a odpočíváme.

Hora bahna – pokus č. 2

Počasí se tu probírá celkem pozdě. Teprve v půl desáté se vydáváme na pokus číslo dva o dobytí nejvyšší hory Stewart Islandu. Cesta ubíhá celkem rychle, jelikož ji už máme prošláplou z předchozího pokusu. Vidíme velký rozdíl. Bahno sice zůstalo, ale nevalí se proti nám proudy vody. Dnes jsme i rychlejší. Když se dostaneme nad les mezi kleč, otevírá se výhled na pobřeží a vzdálené zasněžené vrcholky hor Fiordland. Zhruba po dvou hodinách výstupu se dostáváme na místo, kde jsme to minule otáčeli. Vítr opět fouká dost silný, ale dnes to určitě půjde. Pokračujeme tedy dále. Zanedlouho jsme na hřebínku nad jezerem a naproti se tyčí Mt. Anglem s vrcholkem ztrácejícím se v mracích. Obcházíme po hřebeni jezero a stále stoupáme. Překonáme nízké sedlo a zahajujeme poslední výstup. Povalují se tu mraky a fučí vichr. Konečně zahlédneme vrchol. Mt. Anglem 980 m n.m. do posledního metru k vrcholu je cesta opravdu bahnem a vodou. Nejvyšší „hora“ Stewart Islandu dobyta. Počasí moc nepřeje výhledům, a tak se brzy vydáváme na zpáteční cestu, abychom unikli silnému větru. Tři hodiny se kloužeme a brodíme dolů. Nasbíráme dřevo do kamen a za chvilku jsme již na chatě. Nechápu, proč trek táhnou lesem a bahnem podél pobřeží a radši ho nevedou po hřebeni, který se táhne od chaty Bungaree přes Mt. Anglem až kus od East Rugedy Hut. Trek by byl pravděpodobně v lepším stavu a hlavně by z něj bylo vidět i něco jiného než les, bahno a kořeny.

Návrat

Zůstáváme na chatě další den. Vrací se sem další blázen, který zkoušel jít tento okruh. Vrátil se ze stejného důvodu, kvůli kterému jsme to otočili i my. Od jednoho rybáře dostáváme Paua mušli. Jde prý o lahůdku a velmi drahé jídlo. Seženeme jich ještě pár a s lovcem, který dojde na chatu a ví jak na to, je připravíme k večeři. Následující den se vracíme bahnitou cestou na Bungaree Hut. I zde zůstáváme jeden extra den a užíváme si to, že se nikam neženeme. O den později nás čeká poslední den, kdy se budeme brodit bahnem. Za několik hodin se dobrodíme až na Great Walk, kde ze sebe smyjeme bláto a po pár kilometrech jsme v Lee Bay. Po silnici dojdeme až do přístavního městečka Oban, kde se ubytujeme v jednom příjemném backpackeru.

Stewart Island byl pro nás trochu zklamáním. Zda šlo o počasí nebo terén, či už jsme byli prostě po několika měsících cestování prostě unavení… Nevím. Četli jsme o tom, že okruh Stewart Islandem je parádní. Mě osobně to moc nenadchlo. Velká dřina při prolézání lesa a bažin a na oplátku nic za to. Výhledy prakticky žádné, občas trek vylezl z lesa a bylo možné projít se kousek po pláži… Myslím, že na Novém Zélandě je mnoho jiných treků a míst, kam jet raději.

 

 

S Routeburnem za kopcem

Greenstone a Caples jsou dva treky tvořící společně okruh. Jsou často opomíjeny, jelikož hned vedle vede známý Great Walk Routeburn. Myslím, že je to škoda, protože oba treky vedou krásnou přírodou. Alespoň zde není tolik lidí, když hlavní lákadlo oblasti leží za kopcem.

Greenstone

Auto odstavíme na parkovišti Divide, dobalíme vše potřebné a vyrážíme do kopce po chodníčku, který je součástí Great Walks Routeburn. Vlníme se vzhůru po úbočí kopce až k rozcestí, kde uhýbáme k vrcholu Key. Vystoupáme na vrchol a sledujeme, jak už nad Hollyfordem prší. O chvilku později temné mraky pohltí hory okolo jezera Marian. Netrvá dlouho a dopadají na nás první kapky. Rychle sestupujeme stejnou cestou k rozcestí, ale uhýbáme k chatě Howden u stejnojmenného jezera. Chata patřící ke Great Walks je narvaná k prasknutí. Ani se nezastavujeme a odbočujeme k jihu na trek Greenstone. Po upraveném chodníčku dojdeme po dvaceti minutách k místu na kempování a o pár kilometrů dál míjíme rozcestí, kde se připojuje trek Caples. Na dně údolí se objeví velké jezero McKellar. Na jeho opačném konci stojí veliká chata pojmenovaná podle jezera. Zabydlujeme se, zatopíme v kamnech a hned je příjemněji. Z tepla pozorujeme silný déšť a jsme rádi, že jsme v suchu.

Budíme se celkem brzy. Sluneční paprsky nemají šanci na dno údolí dosáhnout, a tak za šera vyrážíme na další úsek. Obloha s pár lehkými mraky a krásně osvícené vrcholky hor slibují nádherný den. Po promáčení cestě postupujeme lesem, přeskakujeme spoustu potoků a vyhýbáme se mnoha bažinám. Údolí je úzké a hodně hluboké. Mnohdy mám problém zachytit GPS signál. Když vylezeme z lesa na pastviny, údolí se více otevře a máme krásný výhled na celou jeho velikost. Je zde spousta podmáčených míst. Obcházení a hledání suché cesty zabírá spoustu času. Je nádherné počasí, a tak nikam nespěcháme a vyvalíme se na prosluněné louce na oběd. Posilněni pokračujeme po snadné cestičce údolím mezi stády pasoucích se krav a ovcí. Podél řeky Greenstone znovu vstoupíme do lesa a zanedlouho jsme u odbočky k chatě. Greenstone se jmenuje i krásná chatka nad lesem s výhledem na slunkem osvícené vrcholky hor. Chata se do večera naplní, jelikož leží na dálkové trase Te Araroa jdoucí po celé délce NZ.

Caples

Se svítáním vyrážíme dál. Slunko už osvětluje vrcholky hor, ale tady v údolí je ještě zima a občas se tu povaluje zapomenutý mrak. Stezka se vlní po úbočí kopce a pod námi teče Greenstone river. Procházíme lesem. Jeden větší potok přeskáčeme po kamenech, jelikož se nám nechce výš k mostu. Mineme odbočku k jezeru Rere a pokračujeme stále po proudu řeky. Když výjdeme z lesa na otevřené pastviny, naskytne se nám krásný výhled na štíty hor za námi a široké údolí s řekou Caples. Míříme k vysokým horám vykukujícím v dáli. Překonáme řeku Caples a uhýbáme proti jejímu proudu. Řeku lemují krásné rozkvetlé louky vyhřáté slunkem. Dopřejeme si koupel. Výše proti proudu začne stezka trochu těžknout. To už je však chata Mid Caples Hut nedaleko. Projdeme malým lesíkem, po mostě překonáme řeku hučící v rokli hluboko pod námi a přicházíme k hezké chatě. Zabydlíme se a děláme si pohodu. Z černého mraku co přelezl kopec se spouští lehký deštík. Chata se k večeru opět nepříjemně naplní.

Jak se staví Great Walk

Ještě za šera vstáváme. Když vyrážíme na další úsek je údolí stále ještě přikryté pokličkou z těžkých mraků. Hřebeny svírající údolí tak mizí v mracích. Proti proudu řeky stoupáme vzhůru údolím po loukách porostlých žlutou trávou. Když o několik kilometrů dále vstoupíme do lesa, napojíme se na podezřele upravený chodníček. Široká cesta se vlní lesem, brody jsou upraveny nebo přemostěny, žádné kořeny, pouze štěrkem vysypaná stezka. Zvláštní. Po chvíli mineme chatu Upper Caples Hut. Chodník stále pokračuje a pomalu nám dochází co se tu asi děje. Chata Upper Caples je již zavřená a na zbylých chatách, mimochodem nových, velkých a servisovaných, jsou rangeři, kteří dělají statistiky o průchodu. Tím, že Routeburn není okruh a lidé se hodně vracejí těmito treky zpět, je logickým vyústěním udělat i z těchto treků Great Walk a dokončit okruh. To, že lidé zaplatí o pár nocí více na chatách je další věc. Chodník tedy pokračuje dál lesem a začíná stoupat. Občas je stezka vysekaná lesem a vylámaná ve skále tak nešetrně až je to hrůza. Okolo cesty jsou usekané a uřezané stromy a povalují se ohromné haldy kamení. Však ono to za pár let zaroste mechem a nikdo nepozná, jak necitlivě zde byla cesta udělána. Touto bagříkem projetou cestou prudce a dlouho stoupáme asi čtyři sta výškových metrů, dokud nevylezeme z lesa. Mraky vše zahalují a výhledy žádné nejsou. Procházíme již bezlesou krajinou okolo malých jezírek a po dřevěných chodníčcích přes bažiny až do sedla McKellar. Fučí vichr a je zima. Najednou se mraky rozfouknou a ukáží se vrcholy Mt. Christina a Mt. Lyttle. Silný vichr odfoukl všechny mraky pryč, vysvitne slunko a konečně se před námi objeví krásné výhledy na okolní hory. Sestup do údolí je prudký, kamenitý a vlní se lesem. Opět se dostáváme k jezeru McKellar a znovu se napojujeme na Greenstone track, po kterém jsme před pár dny mířili k jihu. Stejnou cestou se vracíme zpět na parkoviště. Okolo jezera Howden se stejnojmennou chatou a dokonce i přes vrchol Key užít si výhledy. Posledním sestupem se dostaneme na parkoviště Divide, kde ukončujeme tento malý okruh Greenstone Caples, který se nakonec ukázal mnohem hezčí, než jsme očekávali.

 

Pohodové Fiordland

Něco takového asi neexistuje. Pravou rukou visím na kořeni nějakého stromu a doufám, že bude držet lépe než kapradí, které svírám levou a šplhám dál kolmo vzhůru. Při pohledu zpět vidím Míšu zapletenou do starého spadlého stromu a Janču blížící se bažinou. Už druhý den hledáme, kudy projít podél jezera Monowai. Vytrvale postupujeme vpřed a za hodinu jsme schopní občas urazit i pár set metrů.

Green Lake

Po tom, co jsme ze sebe během dvou dnů v Te Anau zase udělali lidi a trochu nám otrnulo, plánujeme, kam vyrazit. Rozhodujeme se pro okruh okolo jezera Monowai. Dojedeme tedy do kempu k jezeru Monowai, kde strávíme noc a už večer se k nám připojí Janča, kterou jsme na tento „pohodový“ výlet zlákali. Ráno je pořádná zima, ale slunko už se snaží vykouknout skrz mraky a mlhu. Po pár stech metrech chůze po silnici odbočujeme do lesa. Zpočátku příjemná a jednoduchá cestička se pomalu mění. Přibývá potoků, popadaných stromů a hlavně bažin. Mineme křižovatku se stezkou, po které bychom se měli za pár dní vracet, když vše půjde dobře. Pokračujeme dál. Procházíme bažinami a hledáme nejsušší cestu, abychom si zachovali suché boty. Zanedlouho rezignujeme. Postupně začínáme stoupat. Při obcházení jedné z bažin na chvilku ztratíme stezku. Po pár stech metrech prodírání se kapradím zahlédneme značení a dál stoupáme po značené cestě. Prolézáme polomy a potoky. Bažiny jsou stále častější a občas se někdo z nás zaboří až do půli lýtka do bahna. Konečně se dostaneme nad les a zanedlouho jsme v sedle nad jezerem. Stezka je podmáčená a všude leží sníh. Suché boty už neřešíme a tak procházíme mokré úseky rychle. Napojujeme se na pěšinu nad jezerem a hned vidíme, že všechny cesty kolem jezer jsou stejné. Nahoru a dolů, popadané stromy, potoky a bažiny. Posledních tři sta metrů k chatě docházíme po kamenitém břehu jezera. Dáme si ledovou koupel v klidné vodě zrcadlící okolní zasněžené vrcholky hor a odpočíváme v příjemně vytopené Green Lake Hut.

Následující den se výrazně oteplilo. Přesto se budíme do sychravého rána. Vyrážíme po břehu jezera Green k lesu, kterým stoupáme do sedla nad jezerem. Sestup na druhé straně sedla k jezeru Island je dlouhý a únavný. Pomalu postupujeme podmáčenou krajinou. Objeví se jezero a o zpestření cesty se postará potok vytékající z jezera. Široký dravý proud překonáváme po naplavené kládě. Pokračujeme a zanedlouho vyjdeme na podmáčenou louku s velikými drny trávy, mezi kterými se proplétáme. Náš postup trochu zpomalí brodění potoka uprostřed louky. Stejně už máme promočené boty. Lesem obejdeme kopec před námi a musíme dávat velký pozor, kde se odpojí neznačená pěšinka k Historic Clark Hut. Skrz roští sejdeme k řece, přebrodíme se a po sotva znatelné pěšince míříme k chatě. Pěšina se brzy ztratí. Vyjdeme z lesa a jdeme přímo k chatě na druhé straně louky. No, spíš bych měl říci veliké bažiny. Prodíráme se křovisky, zapadáváme do bažin a brodíme potoky. Chata se pomalu blíží. Když k ní konečně celí zmáchaní dorazíme, zjišťujeme, že jde o opravdu starou chatu. Postavenou z kulatiny a pobitou vlnitým plechem. Čtyři postele, krb – co chtít víc? Nechce se nám však druhý den ráno přecházet bažina a tak pokračujeme ke Clark Hut, která je přímo na treku. O půl hodiny později přicházíme za vydatného deště k malé chatce. Vysloveně zklamání. Malá děravá chatka bez kamen. Alespoň na nás neprší.

Cestou blátivou

Většinu noci proprší. Provazy vody bubnují na plechovou střechu přístřešku i za svítání. Vyrážíme pozdě, až když se počasí zklidní. Vejdeme do lesa a po pár stech metrech narazíme na překážku. Potok, ze kterého jsem včera nabíral vodu, se přes noc změnil v poměrně dravou řeku. Hledáme nejlepší místo kde ji přebrodit. Vstupuji do rychlého proudu. Vodu mám až do půli stehen. Proud podráží nohy. Musím zastavit a počkat než mi Míša hodí trekové hole. Bez nich bych se na druhou stranu asi nedostal. Sundávám batoh a vracím se pro děvčata. Jdeme společně a jsme si oporou v postupu řekou. Konečně jsme bezpečně na druhé straně. Chvilku stoupáme lesem do nízkého sedla. Při sestupu se napojíme na jiný potok, podél kterého postupujeme. Vlníme se podél jeho břehu. Mokrá místa střídají ta vlhká. Většinou však jdeme nějakou bažinou. Přelézáme popadané stromy nebo obcházíme staré polomy. Náš postup zastaví až další rozvodněný potok. Je menší než ten ráno, ale i tak má dost síly na podražení noh. Opatrně ho brodím na druhou stranu. Děvčata jdou pak společně. Následuje průchod rozmáčeným lesem, kde je voda častokrát po kolena hluboká. To už je však chata na břehu jezera Monowai nedaleko. Krásná chatka. Nanosíme dřevo a zbytek dne sušíme věci, odpočíváme a plánujeme co zítra. Oficiálně totiž dál cesta nevede.

Kde končí optimisté?

Ráno vyrážíme do sychravého a pošmourného počasí. Už pár metrů za chatou vstupujeme na sotva znatelnou cestičku, která se o pár metrů dál ztrácí v pralese. Už nyní se nám zdá, že dnešní úsek nebude taková sranda. Když po hodině dorazíme na místo, kde břeh uhýbá k jihu, jsme už celí zmáchaní po průchodu bažinami a potoky. O cestě se zde nedá mluvit. Prodíráme se pralesem podél břehu jezera. Přelézáme spadané stromy, kluzké a obrostlé mechem. Jsme celí špinaví. Potoky, bažiny… Nohy máme rozedřené od větví a ostrých listů kapradí. Občas narazíme na zarostlou skálu klesající až do vody nebo neprůchodný úsek. Takovou pasáž pak musíme složitě obcházet a hledat průchod. Každý krok z nás vysává energii. Celou cestu si říkáme, že se to zlepší. Ukazuje se, že jsme přehnaně optimističtí. Terén se nelepší. Spíš naopak. Když se po poledni dostáváme za Rough Point, je nám jasné, že bude zle. Dosavadní hlemýždí tempo se ještě zpomaluje a za hodinu urazíme pouze pár set metrů. Začínáme být hodně unavení. Zrovna přelézáme jakousi hlubokou rokli s potokem, když zaslechnu rybářský člun plující těsně podél břehu. Snažíme se ho stopnout. Všemožně na sebe upoutáváme pozornost. Pískám na píšťalku, Míša mává velikou větví. Nikdo si nás v hustém pralese nevšiml. Smutně pozorujeme vzdalující se loď. Pokračujeme dál. Začíná se připozdívat. Jsme zhruba na půl cesty k chatě. Shazujeme batohy a rozhodujeme se postavit si přístřešek. Z jednoho dlouhého stromu vytvoříme základ střechy nad jedním náhodou nalezeným suchým a rovným pláckem vedle vysokého stromu. Z menších stromků vytvoříme konstrukci střechy, kterou pokryjeme spoustou kapradin a listů Pungy. Další hromadu listů nanosíme dovnitř a vytvoříme relativně měkkou izolující postel. Za hodinu jsme s pracemi hotovi. Nastěhujeme se dovnitř, převlékneme mokré věci a konečně odpočíváme. Za osm hodin namáhavé chůze jsme urazili osm kilometrů. Neskutečně vyčerpávající.

Masáž pokračuje

Přístřešek se osvědčil i proti mírnému nočnímu dešti. Ráno si oblékneme zpět špinavé a mokré oblečení a vyrážíme dál. Slunko krásně osvětluje hory na druhém břehu jezera. Psychická masáž při prodírání se pralesem, procházení bažin či přelézání polomů pokračuje i dnes. Kilometr vzdálená řeka u Tangney Band se jeví jako nedosažitelná. Po hodině a půl jsme konečně tam. Celou cestu chválíme rozhodnutí zůstat přes noc v přístřešku. Za řekou se vrstevnice rozvolní. O to více je zde vody. Brodíme se bažinami a velikými ostrými kapradinami vytvářející husté porosty. Každou chvilku někomu z nás zapadne noha do díry mezi kořeny skryté tenkou vrstvou hlíny nebo jen zarostlé mechem. Občas se proboříme do ztrouchnivělého kmene nějakého spadlého stromu. Div že si nikdo z nás zatím nezlomil nohu. Snažíme se co nejvíce využívat zvířecích stezek. Postup se zrychluje, i když stále narážíme na neprůchodná místa. Využíváme volného terénu podél vody a jdeme bažinami nebo přímo jezerem. Je to rychlejší. Přelezeme nízký kopeček a před námi je asi půl kilometrů dlouhý volný terén plný bažin. Konečně se ničím neprodíráme, i když z bahna občas sotva taháme nohy. Znovu vstupujeme do pralesa. Přes ostré kapradí není ani vidět kam šlapeme. Snažíme se napojit na trek vedoucí od chaty na hřeben, ale máme smůlu. Buď je špatně zanesený do mapy, nebo je zničený. Zamíříme tedy přímo k jezeru a bažinami nebo jezerem postupujeme vpřed. Chata už je pouhých pár set metrů. Přebrodíme poslední bažiny a několik řek a konečně spatřuji chatu. Dokázali jsme to. Úsek Monowai Hut – Rodger Inlet Hut dlouhý 15 kilometrů nám trval dva vyčerpávající dny. Smyjeme bahno v jezeře, ve kterém se krásně zrcadlí protější hory a nabíráme síly na zítřejší úsek.

Konečně cesta

Ranní mlha pohltila vše a to i jezero a hory. Napojujeme se na značenou stezku. Po posledních dvou dnech už je jakýkoli terén dobrý. Chvíli trvá než opět rezignujeme a bažiny chodíme přímo. To je tak když si přes noc na chatě usušíte boty a ponožky. Brodíme bažiny, obcházíme polomy nebo se prodíráme kapradím. Po předchozích dnech jsme dost unavení, přesto celkem letíme vpřed. Zanedlouho se začneme vzdalovat od jezera. V některých úsecích je velmi obtížné najít, kudy dál pokračuje cesta. Postupujeme podél řeky Walker a terén se nelepší. Když konečně začneme stoupat pryč od řeky, terén se zlepšuje a jde se nám podstatně lépe. Poslední kilometry k rozcestí, kudy jsme šli před šesti dny, už docházíme po pěkné cestě lesem. Od rozcestí to máme pouhé dva kilometry lesem po trase, kterou již známe. Netrvá dlouho, vylezeme na silnici a po pár stech metrech unavení a šťastní ukončujeme tento drsný výlet příchodem na parkoviště.

Zajímavé je, že v knize s treky je přesně tato trasa klasifikována jako „moderate“. Je to zvláštní, když vezmeme v potaz, že v některých místech nevede cesta a zbytek je buď bažinami, křovisky nebo přes řeky. Možná i díky tomu šlo o intenzívní zážitek a tento výlet patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli.

 

 

Cobb Valley

Jelikož jsme na tento výlet nebrali stan a karimatky, jsme závislí na chatách a dostupných místech na spaní. Na chatě Fenela necháváme batohy a nalehko jdeme prozkoumat zítřejší cestu. Vystoupáme až do sedla pod Waingaro peak. Vrcholky hor i celý hřeben se však nyní ztrácí v mracích. Zde se odpojuje neznačená hřebenovka, po které by se mělo dát dojít až k Sylvestr hut. Vracíme se zpět a o tom kudy se vydáme zítra, necháme rozhodnout počasí.

Tablelands

O tom vrátit se zpět do okolí Mt. Arthur jsme byli rozhodnutí už v době, kdy jsme hory opouštěli po zakončení okruhu národním parkem Kahurangi. Auto odstavíme na malém placu vedle prašné cesty těsně před tím než začne prudce stoupat k Flora carpark. Netroufáme si tam dojet. Nahodíme batohy a vyrážíme po svých. Po pár stech metrech stopneme auto a tak se k nejvyššímu parkovišti přeci jen dovezeme. Z parkoviště vede pohodová široká cesta pěkným lesem okolo chaty Flora a stále sleduje vrstevnici. Míjíme několik krásných míst na spaní. Za Gridiron Shelter se cesta změní v pěšinu a začne stoupat. Svítí slunko a tak se těšíme na výhledy, které nastávají o pár kilometrů dále, když vyjdeme nad hranici lesa na veliké louky žluté suché trávy. Nedaleko se tyčí Gordons Pyramid, nezaměnitelná díky svému tvaru s Mt. Arthur v pozadí. Po zkratce se vyhýbáme chatě Salisbury a přes kopec míříme k chatě Balloon. Začínají se stahovat temná mračna a v podvečer, kdy už odpočíváme v pohodlí chaty, začíná pršet.

Zpět do minulosti

Krajina přes noc dostala úplně jiný ráz. Viditelnost klesla na několik desítek metrů a po chvilce chůze se chata rozplývá v oblacích mlhy. Po zřetelné cestičce loukami vystoupáme až na kopec. Když se zrovna rozfouknou mraky, zahlédneme pod námi ležící jezero Peel. Stezka nás provede okolo a na druhé straně údolí vystoupáme na Peel Ridge, za kterým už leží přehrada Cobb. I přes těžké mraky je to krásný pohled. Dlouhým sestupem sklesáme na horní konec přehrady a vstupujeme do Cobb Valley. Proti proudu řeky pozvolna stoupáme loukami a lesy ležícími hluboko na dně údolí sevřeném z jedné strany Peel Range a Lockett Range z druhé strany. Bohužel jsme si neuvědomili, že je dnes sobota a přehrada je dostupná autem. Chaty výš v horách budou plné lidí. Po pár kilometrech přicházíme k Tent Campu, kde je i přístřešek postavený napůl ze dřeva a napůl z velikého stanu. Rozhodujeme se zde zůstat. Uvnitř zjišťujeme, že takovéto campy byly dříve všude v horách a až později je začaly nahrazovat veliké chaty. Toto je prý poslední, který zbyl.

Cesta do neznáma

Většinu noci pršelo. Chůze mokrým podrostem není moc příjemná a brzy jsme mokří. U chaty Cobb odbočujeme do prudkého kopce ke stejnojmennému jezeru. Údolí i jezero je však zahaleno v mlze. Stejnou cestou se kousek vrátíme a pokračujeme k chatě Fenela, kde pro dnešek vytváříme základnu. Z průvodce a informací na chatě zjišťujeme, že bychom se zpět nemuseli vracet stejnou cestou, ale přejít po hřebeni Lockett až k chatě Sylvester. Podle mapy se to nezdá nemožné. Nalehko vyrážíme podívat se na cestu na hřeben. Zřetelná kamenitá stezka klečí se nyní po pár stech metrech ztrácí v mlze. Pokud by takto hřeben vypadal, bude to v pohodě. Za takovéhoto počasí to však nemá smysl a tak necháme zítra ráno rozhodnout počasí, kudy půjdeme.

Ranní modrá obloha a několik mraků na hřebeni dává najevo, že budeme pokračovat po hřebeni. V půl osmé už jsme na cestě do sedla pod vrcholem Waingaro. Nyní, když není mlha a je vidět do dáli se vlnící hřeben plný vysokých zubů, plní se naše mysl pochybnostmi, zda to byl dobrý nápad. Začátek hřebenu je vskutku příjemnou procházkou a nacházíme několik míst vedle malých jezírek přímo na hřebeni, kde by byla možnost přespat, kdybychom měli stan. O kus dále však cestička vstoupí do lesíka pokroucených stromů rostoucích na skále a my se prodíráme skrz, když už se nám podaří najít, kudy projít. Toto bludiště však netrvá dlouho a dalšími překážkami jsou prudké sestupy do sedel a neméně strmé výstupy na vrcholy na hřebeni. Okolo poledne se unavení dostáváme na vrchol Mt. Benson (1661 m n. m.). Otvírá se před námi výhled na údolí s jezery Ruby a Diamond. Naproti přes údolí vyrůstá do výšky krásný Mt. Lockett. Na druhé straně je řeka Cobb, klikatící se svým údolím. Vlníme se dál po hřebeni. Cesta se mnohdy ztrácí v kamení nebo velikých drnech trávy. Před výstupem na Mt. Iron, odbočujeme na malý klesající hřeben a sestoupíme k jezeru Lillie. Chceme se držet vrstevnice nad hranicí lesa a dojít k jezeru Iron, odkud už vede značená cesta. To se však snadněji řekne, než provede. Obejdeme nízký skalnatý hřebínek spadající dolů a naskytne se nám neveselý pohled. Kilometr před námi sice vidíme jezero Iron, ale dělí nás od něj labyrint moře balvanů, roklí a skalních stěn. Opatrným přelézáním, stoupáním k lepším místům a opětovným klesáním se nám po bezmála dvou hodinách podaří dosáhnout břehu jezera. Krátkou ledovou koupelí ze sebe smyjeme pot a prach. Užíváme si z vrchu výhledu na jezero Sylvester. Slunko už se schovalo za vysoký hřeben. Napojíme se na širokou cestu a zanedlouho už odpočíváme na chatě Sylvester, kam po zhruba jedenácti hodinách přicházíme.

Dlouhý návrat

Následující den v příjemném ranním chládku sestoupíme k přehradě. Přejdeme po hrázi a po silnici musíme vystoupat na protější stěnu k místu kde se odpojuje stezka vedoucí po Cobb Ridge. Po hřebeni, občas s výhledy, občas lesem pokračujeme k odbočce na Bullock Track. Procházíme krásným lesíkem. Dlouhým klesáním se dostaneme až k řece Takaka, kterou překonáme po lanovém mostě. Dopřejeme si osvěžující koupel v ledovém proudu řeky a pokračujeme po úzké pěšině nad řekou k Upper Junction, kde se zanedlouho napojíme na cestu, po které jsme šli před několika dny do hor. Upper Gridiron Hut, náš dnešní cíl, je vzdálen půl hodiny cesty. Unavení přicházíme k malé chatce zasazené pod veliký skalní převis.

Příštího dne vyrážíme na poslední úsek výletu. Spěcháme po lesní cestě k Flora carpark, abychom se zahřáli v chladném ránu. Slunko již sice svítí, ale jeho paprsky ještě neprohřály hluboké údolí, kterým cesta vede. Na parkovišti pod chatou Flora, kam přicházíme o pár hodin později, je jen několik aut. Nemá smysl zkoušet stopovat dolů pod hory a tak se vydáváme dolů po prašné cestě pěšky. Silnice se klikatí a sestupuje prudce dolů z hor. O šest kilometrů dále a asi šest set metrů níže, ukončujeme náš výlet do Cobb Valley příchodem k našemu autu.

Cobb Valley byl pohodový výlet do hor, kdy jsme si ani nebrali stan a karimatky. Využili jsme chat a přístřešků rozmístěných po horách. Má to své klady i zápory. Jako ostatně vše. Pozor si dávejte na vybavení, které slibují servisované chaty. Například plynový sporák. Spali jsme na třech servisovaných chatách a z toho na jedné chatě sporák nebyl a na druhé nefungoval. Je to trochu škoda, protože se muže stát, že s tím člověk počítá. Pokud část vašeho výletu padne na víkend je zde riziko, že už bude kapacita chaty obsazena, což by mohl být problém. Z Cobb Valley jsme se vrátili unavení, avšak spokojení. Nabití krásnou přírodou, úžasnými výhledy a přesto že jsme si trek ztížili o úsek přes Lockett Ridge, šlo o snadné toulání se horami.

 

 

Patnáct měsíců na Novém Zélandu, během kterých jsme stihli celkem dost treků. Od několikadenních až po dvoutýdenní. Kromě cestování jsme museli samozřejmě i do práce. Čím jsme si vydělávali přes zimu na cesty se můžete mrknout v krátkém videu.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

Cestou domů z Nového Zélandu jsme se zastavili na tři měsíce v Austrálii. Koupili auto a vyrazili. Blue Mountains – Kosciuszko NP – Wilsons Promontory NP – Tasmania – Great Ocean Road – Grampians – Flinders Ranges – Oodnadatta – Uluru – Kings Canyon – McDonnell Range – Alice Spings. Tři měsíce jsou však na Austrálii žalostně málo. Během této doby jsme projeli a viděli pouze zlomek nádhery, která se zde ukrývá.

Prvních pár obrázků z Calgary. Během půl roku, který tu ještě zůstaneme, se galerie určitě rozroste 🙂

 

Krásný výlet po ferratě znovuotevřenou dolinou Kysel ve Slovenském ráji

Velká Fatra vybarvená podzimem

 

Vyrážíme z Blatnice, se zastávkou na stejnojmenném hradě. Skrz Gaderskú a Dedošovú dolinu, hrající všemi barvami, až na Královu studňu. Dále po hřebeni, přes vrcholy Krížna, Ostredok, Ploská a Rakytov na Smrekovicu. Celou dobu si div hlavy nevykroutíme, jelikož nevíme, kam koukat dřív. Nádherné výhledy na Malou Fatru a Nízké i Vysoké Tatry. Sestup s odbočkou na Šiprúň a přes Vlkolínec do Ružomberka. Krásné počasí, barevné hory a mlhou zalité doliny. Prostě paráda.

 

 

Desert Blossom – Oodnadatta

Je pekelné horko a přitom se bojíme, aby nezačalo pršet. Tisíc kilometrů prašných cest, městečka tvořená několika rozpadajícími se domky, pozůstatky staré železnice a několik přírodních unikátů. To vše nás čekalo a lákalo na treku Oodnadata skrz australskou pustinu.

Vzhůru do pustiny

Oodnadatta trek volíme jako velice zajímavou možnost, jak se dostat z Flinders Ranges do centra Austrálie k monolitu Uluru. Z pohoří Flinders Ranges zamíříme k severu. Hory postupně necháme daleko za námi, až zcela zmizí. Místo nich se objevuje plochá, vyprahlá krajina. Benzín dobíráme ještě na zpevněné vozovce v Leigh Creek a už zde je na cenách znát, že jsme daleko v pustině. O čtyřicet kilometrů dále v Lyndhurst vystřídá asfalt štěrk. Cestou do Maree, kde oficiálně začíná Oodnadatta trek, děláme krátkou zastávku v bývalé vsi Farina. Je zde spousta pozůstatků budov. Od běžných domků po hotel a poštu, které se dál pomalu rozpadají v nehostinné poušti. O několik kilometrů dál už je Maree. Několik chatrných budov okolo silnice, benzinka, hotel a staré nefunkční nádraží Old Ghan Railway s rezavějícími lokomotivami. Hned za vsí je veliká informační tabule s aktuálními uzavírkami a stavem silnice. Bez předchozích zkušeností s jízdou mimo zpevněné komunikace, ale plni nadšení i obav vyrážíme. Stuha v podobě silnice se vytrvale vlní krajinou k obzoru. Míjíme ruiny starých železničních domků a rezavé nádrže na vodu. Jelikož vyrážíme pozdě odpoledne, první tábor postavíme vedle Mutonia Sculpture Park. Parku se sochami z nejrůznějších součástek. Je pravda, že hrbolatá prašná cesta je bohatým nalezištěm potřebného materiálu. Postavíme stan a z temné oblohy se spouští slabý, ale vytrvalý déšť, který nám přidělává vrásky. Pokud se silnice rozmočí, může být průjezd Oodnadatty celkem náročná věc.

Solná jezera

Ačkoli drobně prší většinu noci, na stav silnice to nemělo vliv. Pokračujeme podél staré železnice, po které zůstaly pouze náspy, veliké kovové mosty a rozpadající se domky. Zastávka na vyhlídce na jižní jezero Eyre nemá chybu, tedy až na milionová hejna much. K obzoru se táhnoucí bílá krusta soli pokrývající jezero nabízí neobvyklou podívanou. Kousek se zkouším projít po jezeře, ale bořící sandály mě rychle přesvědčí k návratu. Cesta rychle ubíhá. Na obzoru se objeví Mound Sprins. Dva malé kuželovité kopečky, kterým na vrcholcích bublají horké prameny. Nejdříve navštívíme Bubbler, který je větší a pramen v jezírku krásně bublá. Pár set metrů okolo pramene je zelená tráva dokud se voda nenávratně neztratí ve vyprahlé pustině. Není divu, že jde o posvátné místo Aboriginců opředené spoustou mýtů. Blanche Cup na druhém kopečku stojí také za prohlídku. Krásné místo. Pokračujeme a dál míjíme připomínky železnice, jako jsou třeba ruiny Beresford. Je zde krásné jezírko William. Kdyby nebylo tak brzy, rádi bychom tu přenocovali. O kousek dále uhýbáme k Lake Eyre North. Pokud jsme dosud považovali cestu za špatnou, měníme názor. Radlicí vytlučený rošt, který se vydává za cestu. Pokud jedu 20km/h auto rezonuje a všechny věci včetně nás poskakují. Po několika kilometrech rezignuji a ženeme se po úzké cestě pouští 60 – 80km/h. Je to mnohem lepší. Auto „letí“ po nerovnostech. Občas se sice objeví díra nebo od vody vymletá hluboká koryta, ale nic co bychom neprojeli. Štěrk někdy vystřídá písek. Po šedesáti kilometrech se dostáváme do krajiny připomínající Island. Země hraje nejrůznějšími barvami. Černá, červená, šedá, zelené křoví, strakaté pahorky, bílá krusta solných pánví a jezera. Modrá obloha s tmavě šedými mraky. Parádní krajina. Sjedeme k jezeru a podél jeho břehu po několika kilometrech dorazíme na konec cesty, kde můžeme kempovat. Je celkem pozdě a slunko mizející na západě rozehrává nad jezerem nádhernou podívanou. Sedmdesáti kilometrová odbočka rozhodně stála za to. Ráno nás budí do ruda zbarvený obzor. S vycházejícím slunkem se probouzí i mouchy. Hrůza! Vyrážíme zpět na hlavní trek. Nyní už víme, kde jsou nastražené největší překážky v podobě vymletých koryt, kamenů a příšerné údržby cesty.

Konec světa

Za hodinku a půl jsme na hlavní trase a po pár kilometrech přijíždíme do William Creeku. Benzín nám vydrží až do Coober Pady. Pouze tedy projíždíme a odbočujeme na toto pouštní městečko. Po celkem udržované prašné cestě přímo letíme. Mineme největší dobytčí farmu na světě (rozlohou se rovná velikosti Belgie), solné pánve, jezero Cadibarrawirracanna a po 166 km se před námi z rudé pustiny začnou zvedat bílé kopečky vytěžené zeminy v Coober Pady. Největšího naleziště opálů na světě a také nejteplejšího místa v Austrálii. K post apokaliptickému vzhledu městečka přispívá fakt, že tu kvůli teplu lidé žijí pod zemí. Pod zemí mají také kostely, obchody, hotely a restaurace. Roztodivné přístroje na těžbu opálů rozházené po městě, pomalu se rozpadající na prudkém slunku, připomínají zašlý ruch města. Doplníme benzín, nakoupíme pár drobností, navštívíme pár kostelů v podzemí a vyrážíme na vyhlídku Breakaways. Parádní vyhlídka za městem na pestrobarevnou poušť a kopečky z ní vyvstávající. Máme parádní světlo a je to tu nádherné. Bohužel zkratka, kterou se chceme dostat do Oddnadatty smetla voda a je zavřená. Musíme tedy zpět přes město. Doplníme projetý benzín a vyrážíme směr Oddnadatta. Slunko se sklání k západu a světla rychle ubývá. Najednou je tma a my jsme stále na cestě. Utahaní odstavujeme auto na krajnici na Moon Plain, postavíme stan a po večeři hned usneme.

Painted Desert

V noci svítí miliony hvězd a udělá se pořádná zima. Dokonce je potřeba zapnout si spacák. Před svítáním vstávám udělat pár fotek. Okolo se prožene teréňák údržby silnic. Za chvilku je zpět, vyskočí chlapík, vesele pozdraví a varuje nás, že za chvíli pojedou těžké stroje na úpravu cesty. Nečekáme, zabalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme plochou krajinou. Je tu více zelených míst než u Coober Pady. Projedeme řídce zalesněnou krajinu, kde stromy vypadají jako obří lízátka a odbočíme na Painted Desert. U Coober Pady psali, že je cesta zavřená. Tak uvidíme, kam až se dostaneme. Terén začíná být trochu náročnější a za Arcaringa kempem jsme dokonce donuceni zapnout 4×4. Hluboký písek, bahno a zrádný měkký povrch. Pomalu se suneme vpřed a blížíme se ke kopečkům na horizontu. Když se k nim dostaneme, naskytne se nám parádní podívaná. Kopce hrají všemožnými barvami od přes hnědou až po bílou. Zelená tráva a keře, uschlé kostry starých stromů… Opravdu jako namalované. Vydáváme se pěšky na průzkum. Přes obrovská hejna much a pořádné vedro vydržíme venku přes dvě hodiny. To už samo o sobě vypovídá o jedinečnosti tohoto místa. Vylezeme i na několik vršků. Jde však o nesnadný úkol, jelikož jejich svahy jsou tvořeny sypkou sutí. Projedeme Painted Desert pře veškeré nástrahy, které nám připraví. Úseky hlubokého písku, kde Ropák pěkně „plave“. Obloukem se vyhýbáme místům, kde je kupodivu voda. Asi po dvaceti kilometrech se napojíme na lepší cestu, nabereme rychlost a ženeme se do Oddnadatty. Městeško na které zapomněl i čas. Občerstvení, obchod se vším od potravin a suvenýrů po autodíly, pošta, opravna vozidel a benzinka je vše v jednom hlavním baráku. Vedle sedí Aboriginec a falešně hraje na kytaru. Vše dokresluje pár rozpadajících se domků, vraků aut a prašná cesta. To je Oddnadatta. Místo, kde žije 150 lidí. Po obědě pokračujeme směrem na Marlu. Po asi šedesáti kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u cesty a rozděláváme tábor. Je brzy, ale chceme si odpočnout. Kousek od auta leží na rozpáleném písku obrovská agama a tváří se že tam není. U nedalekého napajedla poletují veliká hejna papoušků. Pomalu se stmívá a vychází milióny hvězd. Nádhera.

Zpět do civilizace

Svítání a křik papoušků nás vytáhne ze spacáků. Vyrážíme na poslední úsek Oddnadatty. Štěrková cesta je celkem dobře udržovaná. Opatrnost je však stále zapotřebí hlavně v úsecích s velkými kameny nebo v místech kudy se občas valí voda. Silnice se táhne do nekonečna k obzoru skrze rudou krajinu zarostlou křovím a stromky. Občas rudou půdu vystřídá oslnivě bílá. Země plná kontrastů. Několikrát na prašné cestě potkáme pověstný Road Train. Když zahlédnu v protisměru nebo v zrcátkách takovouto „obludu“ s respektem se uklidím na kraj a počkám, až projede. Kilometry rychle ubíhají a najednou se před námi objeví asfalt, pár domků a benzínka v Marle. Dofoukneme pneumatiky, nabereme benzín a vyrážíme do Centrální Austrálie vstříc dalším dobrodružstvím.

Jakožto nezkušení řidiči offroadu jsme měli z dlouhého treku mimo zpevněný povrch zdravý respekt. Důležité je být připraven na nejhorší. Úplným základem je mít s sebou několik kanistrů pitné vody, paliva, olej, startovací kabely, lopatu a dvě rezervy. Hodí se i vysílačka. Za suchého počasí je celý trek sjízdný ve spolehlivém autě s náhonem dvou kol. Pokud však zaprší, nehnete se. Nebo jen s velikými obtížemi o čemž svědčí občasné hluboké koleje vyjeté v silnici, když po dešti změkne. Také pro odbočky jako je Lake Eyre nebo Painted Desert je čtyřkolka vhodnější ne-li nezbytná. Více než tisíc kilometrů po prašných cestách jsme si opravdu užili a doporučuji ho všem, kteří chtějí okusit něco málo z pustin, které Australská divočina nabízí.

 

Kirwans track

Po pár přelidněných Great Walks, jsme zamířili na méně známý trek u městečka Reefton. Skutečnost předčila veškeré očekávání. Třídenní výlet nádhernou přírodou dokreslují staré opuštěné doly a pozůstatky po těžbě zlata, které místu dodávají jedinečné kouzlo a připomínají jeho zašlou slávu.

To půjde!

Auto odstavíme na parkovišti na konci Gannons Rd., kousek od městečka Reefton. Dobalíme krosny a vyrážíme na spojnici přes kopec ke konci silnice Caplesone. Už po pár stech metrech narážíme na první zádrhel. Cesta je uzavřena z důvodů těžby. Podle data na ceduli je však už po všem, a tak pokračujeme dál. Zarostlou stezkou vylezeme na kopec, kde se před námi otevře obrovská plocha vykácených stromů. Smutný pohled. Procházíme tou pustinou mezi zbytky kmenů, větví a pařezů. Najednou naše cesta skrz končí. Smutně koukáme přes malé údolí plné zbytků stromů. Nezbývá nic jiného, než se pár set metrů poprat s touto kalamitou. Klopýtáme, přelézáme a opatrně se suneme vpřed. Naštěstí na kopci u lesa narazíme na cestu, po které sejdeme za kopec k Boatmans Creeku a napojíme se na Kirwans Track. Proti proudu potoka stoupáme zvolna údolím až k místu, kde trek mizí v černém tunelu skrz skálu. Za ním je dlouhý lanový most. Jako bychom přešli do jiného světa. Dosavadní zatažené a mlhavé počasí je pryč a krásně zde svítí slunko. Stoupáme dál proti proudu a občas se dostaneme i přímo k vodě.

Se zlatem za nehty

Vidím krásný meandr plný písku a jdu otestovat novou rýžovací pánev. Rýžování je těžší, než vypadá. Přesto se už po chvíli objevují maličké lesklé žluté šupinky. Zlato? Těžko říci. Zkusit jsme to ale museli. Pokračujeme v cestě. Ta začíná znatelně stoupat a stoupá stále. Vlní se vytrvale lesem výš a výš. Už jsme dost unavení a chata je stále v nedohlednu. Posledních několik kilometrů stoupáme mezi pokroucenými stromy zcela obrostlými mechem. Z tmavé oblohy začínají padat první kapky. Propleteme se posledním kouskem lesa a před námi se objeví červená střecha krásné chatky na malé mýtině. Právě v čas. Zabydlíme se v chatce a spouští se silný liják. Blesky náhodně osvětlují interiér chaty skrz veliká okna. Strašidelné.

Zub času

Následující den neprší. Údolí halí hustá mlha a v dáli vykukují vysoké štíty hor. Nejdříve si uděláme malou odbočku a vylezeme na Kirwans Hill. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní kopce, po kterých se ještě povalují mraky. Kousek se vrátíme stejnou cestou až k rozcestí, odkud zamíříme k Montgomerie Hut. Sestupujeme mechem zarostlým lesem a všude nacházíme připomínky na dobu, kdy se zde dolovalo. Tu nádobí, tam časem ohlodané nářadí nebo dávno nefunkční důlní lanovka. Vozíky napůl zahrabané v zemi či rezavé ocelové lano zarostlé hluboko do kmenů stromů. Tajemné místo. Z příjemné cestičky se stane úmorný sestup prudkou stezkou promáčenou nočním lijákem. Několik úseků cesty je dokonce utržených sesuvem půdy. Pod námi hučí Kirwans Creek. Projdeme okolo staré stanice poničené důlní lanovky a pokračujeme podél Waitahu River. Cesta se však nelepší. Sice už neklesáme, ale přecházíme spoustu potoků, brodíme veliké bažiny a přelézáme popadané stromy. Po pár kilometrech se konečně dostáváme k Montgomerie Hut.

Návrat

Zabarikádovali jsme díru pode dveřmi, aby se na nás v noci nedostala žádná myš, a kupodivu to fungovalo. Budíme se do krásného rána a na nebi ani mráček. Cesta, vedoucí od chaty je rozježděná terénními auty a je plná výmolů, velkých louží a brodů přes potoky a malé říčky. Přesto cesta rychle ubíhá a zanedlouho jsme zpět na parkovišti u auta.

Tak jsme dokončili Kirwans Track, který mnoho lidí nechodí celý. Důvodem může být uzavřená spojnice mezi cestami, takže to vypadá, že nelze udělat okruh, nebo obtížnější terén druhé poloviny treku. Rozhodně však jde o krásný krátký trek nádhernou přírodou, kdy navíc trochu zabrousíte do historie a vidíte pozůstatky po těžbě zlata. Vřele doporučuji.

 

 

Zapomenutá rokle

 

Labyrint hlubokých a divokých roklí plných šumících vodopádů, pro jejichž zdolání je zapotřebí žebříků či lávek, torza popadaných stromů obrostlých mechem a kapradím, skalní stěny tyčící se k nebi nebo řeka Hornád razící si cestu touto nádherou. 

Slovenský Ráj patří mezi hojně navštěvované lokality, přesto zde lze stále nalézt místa, která vám stejně jako mě dosud unikala. Tiesňava Kysel ukrytá v srdci Slovenského Ráje a uzavřená od roku 1976, kdy její okolí zasáhl požár. Čtyřicet let byl zakázaný průchod roklí kvůli nebezpečí pádu skal a shořelých stromů.

Roku 2016 byla požárem zasáhnutá část znovu otevřena formou ferraty. Nyní se mi konečně naskytla příležitost tuto rokli navštívit a byl jsem nadšený. Nejen z rokle samotné, vodopádů a skalních stěn, ale i z ferraty.

Mnohdy se ženeme někam „ven“ do světa objevit nejrůznější divy přírody a přitom pořádně nevíme, jaké krásy se skrývají u nás doma. Načerpejte energii při prohlížení obrázků tohoto kouzelného místa, nebo se sem rovnou vypravte. Slovenský Ráj a ferrata Kysel rozhodně stojí za návštěvu.

 

 

Goal Zero – Nomad 20

 

Neocenitelný pomocník při delších výpravách, kdy není jiná možnost jak doplnit energii zařízením, které s sebou nesu. Šest týdnů a téměř devět set kilometrů dlouhý výlet přes Pyreneje od oceánu k moři byl skvělou příležitostí, jak solární panel vyzkoušet.

 

Solární panel

Jelikož s sebou máme fotoaparát, dva mobily, GPS navigaci a kameru bylo jasné, že budeme potřebovat doplňovat průběžně energii. Moje navigace ještě funguje na tužkové baterie, a proto jsem solární panel zkombinoval s Guide 10 Plus. Guide 10 Plus je vlastně nabíječka AA/AAA baterií a zároveň powerbanka. Nomad 20 není se svými 1,1 kg zrovna zanedbatelnou položkou v batohu, ale něco za něco. Váha navíc a mít stále energii nebo lehčí batoh a po pár dnech už nic nenatočit… Odpověď je asi jasná. Složený panel je celkem kompaktní 21,6 x 33 x 2,5 cm a nosil jsem ho připevněný na batohu prakticky celou dobu. Rozložený už zabere celkem prostor 77,5 x 33 x 2,5 cm. Tento využitelný prostor však poskytuje výkon 20W. Výhodou je vysoká krosna, kdy se panel natáhne po celé délce. Ačkoli připevnění na batohu během dne není zcela praktické a málo kdy je panel nastavený do ideální polohy, přesto dokázal dobít baterie ( powerbanku ) a ještě doplňovat kameru či mobil. Powerbanku a mobil/kameru jsem nosil během nabíjení bezpečně uložené v síťce s kabely na zadní straně panelu. Na upevnění je k dispozici spousta poutek po obvodu panelu. Pozor však na malé lehké karabinky dodávané s panelem. Z jedné mi po pár dnech upadl ocelový zámek. Důvodem bylo nedostatečné roznýtování konce provlečeného skrz tělo karabinky. To je však jen taková drobnost a karabinku jsem nahradil jinou. Jednou se mi už zdálo, že panel přestal fungovat. Omyl. Byl pouze zaprášený po celodenním nošení na batohu. Stačilo ho lehce očistit a efektivita byla rázem zpět. Posledních několik týdnů nám na cestě hodně smažilo slunko a teploty se nezřídka pohybovaly okolo 35°C. Všiml jsem si dalšího pozitiva. Panel zakrývající prakticky celou výšku krosny uchránil její obsah před slunkem a věci uvnitř byly znatelně chladnější, než když jsem panel rozložený neměl.

Co uvádí výrobce

Tento skládací panel zajišťuje maximum solární energie pro vaše zařízení. Využijte vestavěného USB portu nebo kombinujte s externími bateriemi GOAL ZERO (např. Sherpa 100 nebo YETI 150) pro napájení kdykoliv přes den i v noci.

• Stejně rychlý jako síťové napájení: panel nabije váš mobilní telefon za 1-2 hodiny

• Jednoduché použití: prostě připojte vaše USB nebo 12V zařízení k panelu

• Kompaktní a výkonný: výkon až 20 Wattů ze sluneční energie. Je skládací, robustní, spolehlivý a odolný proti povětrnostním vlivům.

• Kapsa ze síťoviny na zadní straně pro ukládání zařízení a napájecích kabelů

Technické parametry:

Výkon: 20W

Váha: 1,1 kg

Rozměry: složený 21.6 x 33 x 2.5 cm, rozložený 77.5 x 33 x 2.5 cm

Porty: USB, solar port, mini solar port

Řetězitelný: ano

Typ panelu: monokrystal

Obsah balení: solární panel, 12V adaptér

Závěr

Bezvadný doplněk na delší cesty, díky kterému budou vaše zařízení nezávislá na tom, jestli dojdete do civilizace dnes nebo až za pár týdnů. Vše fungovalo jak má. Je třeba dávat pozor a pamatovat na to, když máte panel celý den upevněný na batohu a nabíjíte. Nelze jen tak shodit batoh do trávy, ale je třeba ho pečlivě opřít, aby se nesvalil a panel nepoškodil. Stejně tak při prolézání houštin nebo nízkých větví stromů. Radši zastavit a panel složit než ho poškrábat větvemi. To už je však jen o pohodlnosti. Také je třeba udržovat panel čistý a udržovat tak jeho efektivitu. Stačí k tomu jemný hadřík a chvilka času. Kombinace Nomad 20 a Guide 10 Plus byla pro mě na takovouto cestu ideální. Pokud myslíte, že vaše nároky budou trochu jiné, mrkněte na širokou nabídku produktů Goal ZERO a určitě si vyberete http://goalzero.cz/ . Rozhodně doporučuji.

 

Životnost: 2 roky – údaj NENÍ KONEČNÝ!

Údaj udává skutečnou dobu používání než dojde k prvnímu poškození. S každým dalším použitím se bude údaj navyšovat.

17.09.-29.09.2017

Další dva týdny v horách, kdy se solární panel Nomad 20 a powerbanka Guide 10 Plus ukázali jako neocenitelní pomocníci. Tentokrát jsme se toulali po Rile a Pirinu v Bulharsku.

 

Tip na podzimní trek. Krásné opuštěné hory, kde nepotkáte nikoho kromě pastevců se stády ovcí.

Zapomenuté hory

Přidržuji se silného kořenu a opatrně našlapuji na úzkou pěšinku, mnohdy pouze stopu širokou. Těžký batoh na zádech kazí rovnováhu. Koukám vedle stezky do pár set metrů hluboké rokle a neodvažuji se pomyslet, co by se dělo, kdyby někomu z nás uklouzla noha. Už to vypadá, že soutěskou půjde projít, když na zem začnou dopadat první dešťové kapky. To snad ne! Proč teď? V tom nejméně vhodném místě.

Buila

Po téměř celém dni kodrcání se vlakem vyskakujeme v Rumunském Ramnicu Valcea. Dáme vydělat místnímu taxikáři a zanedlouho už jsme v Babratesti, odkud vyrážíme do hor. Po pár kilometrech chůze vesničkou necháváme za sebou poslední domky i zpevněnou cestu a zamíříme si to k vysokým horám, tyčícím se kousek před námi. Už první den pociťujeme, že tento výlet nebude úplně zadarmo, když už několik hodin stoupáme lesem ke klášteru Patrunsa. Krásný klášter, zasazený přímo pod velikou horu. Kousek od kláštera strávíme první noc. Moc se nevyspíme, jelikož většinu noci odrážíme útoky krávy, které jsme asi zalehli místo. Funí na stan nebo nervózně pokyvuje hlavou, na které má zavěšený veliký zvonec, vydávající jedovatý zvuk, který nám nedá spát. Ráno vylezeme žlabem přes les do sedla. Krásné vápencové stěny se blýskají na slunku a kontrastují se svěže zelenou trávou. Pokračujeme na Vanturaritu – nejvyšší vrchol národního parku Buila. Jde o malý, přesto nádherný hřeben. Na jednu stranu se svažují travnaté pastviny a na straně druhé je ostrý zlom a stometrové skalní stěny. Paráda. V dáli na obzoru již můžeme spatřit náš cíl pro několik dalších dní. Sestoupíme pod hřeben a přenocujeme u kláštera Pahomie.

Kozí stezka

Následující den sestoupíme k řece Cheia a proti jejímu proudu zvolna stoupáme hlubokým údolím. Cesta nás dovede až k několik set metrů hluboké rokli, kudy řeka protéká. Za slušného počasí jde soutěska projít po jejím dnu. My volíme značenou cestu zhruba v polovici její stěny. Nejdříve se tedy vyškrábeme přes les na její začátek. Docela dřina. Někdo tvrdí, že to s těžkým batohem nejde, další, že by to jít nechtěli a málokdo, že to jde. Úzká pěšinka se vlní ve skalní stěně. Pár set metrů skalní stěny nad námi i pod námi. Není divu, když jde o nejhlubší soutěsku v Karpatech. O nějakém jištění si můžete nechat zdát. Přesto jsem na několika místech zahlédl do skály nebo stromu zatlučenou skobu. Nepříjemný je opravdu jen úsek dlouhý pár set metrů. Zrovna když jsme uprostřed soutěsky, začne se z temné oblohy valit déšť. Kameny a kořeny se tak stávají ještě zrádnější. Naštěstí necháváme exponovaná místa za sebou a stezka nás svede k vodopádům na dno rokle. Pod skalním převisem přečkáváme liják. Z mokrého lesa se kouří a skalní stěny se halí do mlžného závoje. O necelý kilometr dále se rokle rozestupuje a zůstáváme na noc u chaty Cheia.

Capatani

Celý příští den stoupáme vzhůru na hřeben. Cílem je vrchol Gera vzdálený podle turistického rozcestníku osm hodin. Po široké cestě se vlníme krásným listnatým lesem. S přibývající výškou dostává krajina jinou podobu. Buky nahradí smrky. O kus výš řídnou a objevují se mýtiny plné borůvek a brusinek. O dalších pár set metrů výš už stromy zmizí úplně a vyjdeme na hřeben. Těžko říci, pro koho jsou časy na ukazatelích určeny. Je sotva po poledni a osmihodinový úsek je zdolán. Bohužel to dnes není na dlouhé vysedávání a kochání se krajinou. Fučí ledový vichr a po kopcích se válí husté mraky. Celý hřeben, posetý vrcholy s výškou okolo dvou tisíc metrů nad mořem, pokrývají rozlehlé pastviny. Prakticky na jakémkoli místě, které se vám líbí, se můžete utábořit. Potkáte zde jedině pastevce se svým stádem a to ještě tak maximálně jednoho za den. Rovinka, voda a dřevo na oheň. To jsou požadavky na naše nocoviště. Každý večer preventivně odcházíme kus od stanů pověsit na strom potraviny. Inu jsme v krajině velkých šelem. Jedinou noc si jsme jistí, že nás žádná nenavštíví, a to když nocujeme v turistické boudě Ursa. Jednoduchá, volně přístupná bouda nedaleko stejnojmenného vrcholu. Ačkoli jdeme po hřebeni, stejně za den nastoupáme okolo kilometru převýšení. Až tak je hřeben zvlněný. Je to však nádhera a rozhledy do okolí stojí za to.

Paring

Po několika nádherných dnech plynule přejdeme do národního parku Paring. Charakter krajiny zůstává stejný, ale vrcholky jsou vyšší a vyšší. Celé dny se touláme travnatými pastvinami. Jedno z nejhezčích míst pro nocleh byl skalní „kotel“ kousek od silnice, protínající národní park. Louka, kterou v půlkruhu svírají strmé svahy vysokého kopce nad ní. Až za silnicí, když stoupáme na další vrcholy, je vidět, že už jsme vysoko. Pastviny zůstávají, ale přibylo vykukujících skal. Z hřebene si děláme krátkou procházku dolů do oblasti jezer. Škoda jen, že počasí nepřeje koupání. Na noc je však tato oblast ideální. Příští den máme před sebou nejvyšší bod celého přechodu. Parangul Mare (2519 m n.m.). Škoda, že slunečné počasí odvál silný vítr. Je pořádná zima. Na severní straně se drží omrzlá tráva a kousek pod vrcholem se povaluje sníh. Kvůli počasí nejsou rozhledy kdo ví co a tak rychle sestupujeme do nižších poloh. Fouká stále, ale je tepleji. Poslední noc přechodu zůstáváme přímo na hřebeni, na místě odkud vidíme západ a ráno i východ slunka. I dnes ráno mrazík čaroval a tráva je plná třpytivých krystalků. Dole v údolí se povalují mraky a zakrývají město Petrosani, kde odpoledne ukončujeme přechod této krásné části Karpat.

Rumunsko je krásné a rozmanité. Pokud hledáte místo, kde se budete moci volně toulat, nepotkávat stále skupinky lidí a tak trochu se „ztratit“, vyrazte na Capatani. Rozlehlé pastviny, skály, horská jezera a úžasný klid. Desetidenní pohodový přechod vás určitě nabije novou energií stejně jako nás.

 

 

 

 

Jedna z mnoha opuštěných vesnic v Pyrenejích. Takováto místa mají své kouzlo. Na obrázky mrkněte do galerie.

 

[spider_facebook id=“1″]

[spider_facebook id=“1″]

[spider_facebook id=“1″]

Durmitor

Držím se celkem dobrého chytu a tak mohu bezpečně hledat dobrý stup pro nohu. Opatrně a pomalu slézám s těžkou krosnou skalní průrvu. Už poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka, proč jsme si pro pohodový trek vybrali právě Durmitor. Úžasné vápencové pohoří ležící v Černé Hoře, které je dokonce zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Krása těchto hor uchvátí nepochybně každého návštěvníka. O náročnosti pohybu skrz údolí, překonávání vysoko položených sedel nebo výstupů na v mracích se ztrácející vrcholy, zejména pro ty, kteří se pohybují s těžkou krosnou, se nikde moc nedovíte. Avšak, trocha toho potu, za pár dní strávených v těchto nádherných horách, určitě stála. I když nešlo vysloveně o pohodu.

Nástup do hor

Jako dopravu do Černé Hory jsme zvolili spolujízdu s cestovkou CK Jenda a za zpáteční jízdenku zaplatili 3 tis. korun. Po jednadvaceti hodinách vystupujeme u kempu na Razvršje nad Žabljakem a zamíříme sami rovnou k Crnemu jezeru. Cestu na doporučení majitele místního kempu volíme tu, po které se vyhneme rangerům a nebudeme muset platit vstup do národního parku. Značená cesta nás po pár kilometrech dovede přímo ke břehu jezera. Začíná pršet, a proto využíváme nedalekého přístřešku jako úkrytu. Po přeháňce obcházíme jezero. Znovu vylezlé slunko osvětluje tmavé vody jezera s vysokými horami v pozadí. Na křižovatce cest zvolíme tu, která vede k bivaku Lokvice. Cesta ihned začne prudce stoupat. První polovina trasy vede lesem. V dáli se opět ozývá bouřka. Po hodince výstupu se dostaneme nad hranici lesa. Krajina změní svou tvář. Les vystřídají zelené louky, ze kterých vystupují bílé vápencové skály. Začíná znovu pršet. To už se však přehoupneme přes poslední kopeček a spatříme červené střechy bivaku a salaše. Vystoupáme kousek nad chalupy a postavíme stan. Ze salaše přijde bača, a jestli prý máme vstupenku do národního parku. Říkáme, že ne. Nahlásí nám částku, a když chceme zaplatit, ukazuje, ať se nejdřív prospíme. Z pramene vyvěrajícího kousek níže směrem k jezírku doplníme vodu a ukládáme se k odpočinku.

Meded

Celou noc stanem cloumá vichr a do jeho plachty bubnuje déšť. Nad ránem se vše uklidní a ráno nás probouzí slunko. Rozhodujeme se pro okružní cestu přes hřeben Meded. Stan necháme postavený a jdeme nalehko. Vlevo za salaší příkře stoupá malá pěšinka vzhůru do sedla. Cesta dává zabrat, ale není to nic v porovnání s tím, co nás čeká. V sedle odpočíváme a obdivujeme rozkvetlé květiny horské louky. Pokračujeme dál vzhůru po hřebínku a kousek pod Južnim vrchem (2285 m n.m.) narazíme na pasáž zajištěnou lanem. Z vrcholku si můžeme prohlédnout další cestu po hřebenu přes Velki Meded (2287 m n.m.) a Mali Meded (2223 m n.m.). Pokračujeme po hřebeni a obtížnější místa jsou zajištěna. Jediné co nás zneklidňuje je přibližující se bouřka. Po překonání Maliho Mededa a sestoupení do sedla odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup. Něco takového jsem dlouho neviděl. Napůl po skalách a napůl bahnem kloužeme dolů a je těžké rozhodnout se, co z toho klouže víc. Když se konečně dostaneme na lepší cestu a stoupáme k Lokvici, spouští se déšť. Ještě že už na nás čeká postavený stan. Nad nabízenými penězi bača pouze mávne rukou a tak zatím zůstává vstup do NP i nocleh bez poplatků. 

Vzhůru do oblak

Vzhůru do oblak Následující den se počasí nelepší. Stále prší a fučí vichr. Stoupáme po stěně údolí vzhůru. U rozcestníku v podobě balvanu je možnost rozhodnout se zda zbývají síly cestou do sedla pod Bobotovo Kukem navštívit ještě ledovou jeskyni. Volíme jeskyni a stoupáme prudce vzhůru rozkvetlými loukami. Cestička pomalu mizí a občas si zahrává i s lehkým lezením. Vysoko nad námi vidíme nenápadnou skalní stěnu. Už při příchodu k ní na nás dýchne studený vzduch a otevře se ledový chřtán se sněhovým jazykem. Natažené lano po stěně jeskyně umožňuje snadný sestup pro ty, kteří chtějí spatřit její ledovou výzdobu. Od jeskyně není nutné vracet se zpět stejnou cestou. Další cestičkou sestupujeme, dokud se nenapojíme na stezku stoupající do sedla pod Bobotovo Kukem. Začíná silně pršet. Vstupujeme do moře balvanů a pomalu se skrze něj prodíráme. Stoupání nabírá na síle. Do sedla je to pořádný výstup, nyní ztížen padajícími provazy vody a další vodou valící se dolů po zemi. Konečně sedlo. Nevím, jestli je důvod k radosti. Viditelnost sotva padesát metrů a kvůli větru má člověk potíže i s chůzí. Na výstup na Bobotov Kuk není ani pomyšlení. Spěcháme co nejrychleji dolů, přesto je to šnečí tempo. Kluzko a těžké krosny je špatná kombinace. Celí mokří a promrzlí stavíme stan u Zeleneho Viru.

Bobotov Kuk

Budíme se do krásného rána. Je brzy a tak se rozhodujeme pro výstup na Bobotov Kuk. Zabalíme se a batohy schováme mezi velikými kameny. Pouštíme se znovu do výstupu do sedla. Nalehko to jde mnohem lépe a o necelou hodinku později jsme v sedle. Sutí pokračujeme dále vzhůru. V malém sedle se otevře nádherný pohled do údolí na Škrčko jezero. Zde se stezka stáčí za skálu a nabírá na dramatičnosti. Prudký výstup se změní v nefalšované lezení po skále či úzkých římsách. Při pohledu dolů si uvědomíte, že je opravdu kam padat a nazvat tento výstup jednoduchým vážně nelze. Musíme být opatrní. Pobaví nás pohled na připravené nýty, do kterých se za čas natáhne lano a výstup se zajistí. My zatím stoupáme bez pomoci. Na vrcholu (2522 m n.m.) jsme sami. Užíváme si krásného počasí a výhledů. Při sestupu potkáváme spoustu lidí mířících na vrchol. U Zeleneho Viru vyzvedneme batohy a zamíříme směrem ke Škrčko jezeru. Přetraverzujeme suťové pole a blížíme se ke skalním vrásám vedle Šareni pasovi, které prostupují okolní kopce a které musíme do sedla Samar (2075 m n.m.) překonat. Z dálky vypadající skalní vrása jako malý terénní stupeň se při příchodu k ní změní v několikametrový kamenný schod. Lezení přes něj je s těžkou krosnou opravdu zážitek. Další vrása se překonává traversem po úzké římse. Ještě že už jsme skoro v sedle. Chvilku se kocháme pohledem na Škrčko jezero a zahajujeme sestup. Nejdříve přichází překrok přes malou průrvu, následuje překrok/přelez přes velkou průrvu a nakonec asi deseti metrové šplhání průrvou dolů. Vzhledem k nebezpečí pádu se mi tato pasáž moc nelíbila. Když dorazíme k domečku rangera mezi Velkým a Malým Škrčko jezerem, kupujeme si po třech dnech vstupenku do národního parku. 3eura za osobu a večer ještě přichází inkasovat za stan 4.20 euro. Utáboříme se na břehu Malého Škrčko jezera.

Prutaš

Odpočinkový den. Alespoň jsme si to mysleli. Ráno se ještě nejvyšší vrcholky hor halí do mraků, svítí však slunko a tak vyrážíme nalehko na okružní výlet na Prutaš. Projdeme okolo domku rangera a zanedlouho odbočíme vpravo do prudkého kopce. Stoupáme sutí, po skalách i rozkvetlými loukami. Výstup zahrnuje i několik lezeckých pasáží, na které už si začínáme pomalu zvykat. Vylezeme na hranu údolí a před námi se otevře pohled do jakého-si kráteru s jezírkem, sněhem a pasoucími se krávami na dně. V krásně kvetoucí louce se nám ztrácí stezka a spatříme ji až o kus dál při pohledu zpět vysoko nad námi. Vracíme se. Vyšlapanými schody v trávě postupujeme vzhůru, když v tom se zvedne vítr tak silný, že není možné ani stát a do toho padají proudy vody. Jsme kus pod vrcholem a výstup přestává být bezpečný. Sestupujeme na dno kráteru a šplháme po protější stěně vzhůru. Narazíme na cestu, a jelikož už zase svítí slunko, rozhodujeme se pro výstup na Prutaš z druhé strany. Vítr nepolevuje. Alespoň neprší a tak po půl hodince rychlého výstupu stojíme v mracích u rozcestníku na vrcholu Prutaše. Cestou dolů se mraky na chvilku rozfouknou a spatřujeme skalní stěnu Prutaše. Nádherné kolmo postavené skalní vrásy. Za hezkého počasí odtud musí být krásné výhledy. Sestup je rychlejší a přes Škrčko zdrielo se vracíme zpět k jezeru. Začínají se stahovat mraky a ke stanu přicházíme už za deště. Prší tak, že si ani ranger nepřichází pro peníze za vstup do národního parku a za stanování. V noci zuří nad údolím silná bouřka.

Těžký návrat

Vstáváme brzy a vyrážíme na Planinicu. Projdeme okolo Velkého Škrčka jezera a za prvním rozcestníkem se napojíme na špatnou cestu. Než si uvědomíme svůj omyl, jsme tak vysoko, že se nám už nechce vracet. Podle mapy vymyslíme alternativu. Obejdeme hřeben a vstoupíme do údolí za ním. Máme štěstí, že v mapě zakreslená cesta do Medede sedla je již značená. Spouští se silný déšť a fučí vichr. Stoupáme klečí a loukami. Do sedla dorazíme promočení a zcela zmrzlí. Hned pokračujeme v sestupu a u malých jezírek Gornje, kde nás dostihne slunko, si dáváme pauzu a sušíme věci. Přes rozkvetlé louky sestoupíme do údolí Ališnica. Ke Zminje jezeru nás už dovede příjemná cesta vedoucí lesem pokroucených starých buků porostlých zeleným mechem. Kousek od Zminje jezera, kde doplníme z potoka vodu, se v lese utáboříme. Následující den procházíme okolo Barno jezera a zanedlouho jsme v centru Žabljaku, kde ukončujeme přechod Durmitoru. Zbývá už jen dostat se do Mojkovce, kde nás nabere autobus cestovky a vezme do čech. K mostu přes Taru popojedeme stopem s jedním milým Černohorcem a zbytek cesty se svezeme místní dopravou.

Rozhodujete-li se kam vyrazit na týdenní dovolenou a nebojíte se batohu na zádech, Durmitor by mohla být vaše volba. Neočekávejte však jako já nějakou pohodu. Přechod bych doporučil pouze těm, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s pohybem v takto vysokých horách a po skalách. Počasí se mnohdy změnilo během několika minut a mokrý vápenec, suť nebo bahno pěkně kloužou a dokáží být velmi zrádní. Za dřinu při přechodu hor ovšem budete odměněni krásnými výhledy, koupáním v průzračné vodě a návštěvou jedinečné krajiny.

 

 

Elbrus

Je tma jako v pytli. Na východním obzoru ještě ani náznak svítání. Vytrvale šlapu do kopce již téměř dvě hodiny a při každém došlápnutí se ozývá skřípání zmrzlého sněhu. Každých několik desítek metrů se zastavuji a vydýchávám. Koukám vpřed s nadějí, že se vysoko nade mnou již objeví sedlo. Nic. Daleko pode mnou se ve tmě potácí maličká světélka čelovek těch, co vyrazili později. Na vzdáleném hřebeni, kudy probíhá hranice s Gruzií, se ještě zlověstně blýská jako připomínka noční bouřky.

Kavkaz

Po Elbrusu – nejvyšší hoře Evropy, pokukuji už velmi dlouho. Proto když se naskytla příležitost, neváhám a pouštím se do příprav. Nejdůležitější je prokousat se byrokracií v podobě zvacích dopisů, získání víz a povolení ke vstupu do pohraničí. Tyto věci nechám vyřídit cestovku. Vše klaplo a v půlce července vyrážíme.

První zastávkou je oblast Bezengi. Už je to několik hodin co jsme opustili asfalt a poskakujeme ze strany na stranu uvnitř terénního auta drápajícího se vzhůru do kopce hlubokým údolím. Na místo přijíždíme okolo půlnoci, proto ráno nevěřím svým očím, kam jsme to dorazili. Kemp je na místě, kde se hluboké údolí rozděluje. Obě údolí jsou zakončena vysokou hradbou horských štítů, po kterých stékají ledovce. Nádhera. Zabalíme krosny a vydáváme se vzhůru údolím na ledovec Bezengi. Chceme podniknout pár výstupů kvůli aklimatizaci. Už kousek za kempem procházíme stanovištěm, kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraničí. Pokračujeme stále vzhůru, překonáme nepříjemnou suť a vylezeme na ledovec. Cítím se jak mravenec lezoucí v zimě po posypaném chodníku. Všude kamení a postup není, kdo ví jak rychlý. Celodenní chůzi zakončujeme prudkým výstupem po skále k bivaku, odkud ve tři ráno stoupáme tmou vzhůru k vrcholu Sela. Nadmořská výška začíná být znát a jsme hrozně pomalí. Konečně se dostáváme pod ledovou stěnu. Ověšeni materiálem taháme první délku. Rychlost zde bude asi klíčová. Tu však nemáme. Jedna délka 80m nám trvá hodinu. To je příliš. V poledne to pár délek pod hřebenem otáčíme. Nevíme jaký je sestup a nechceme, aby nás zde zastihla tma. Sestup je však stejně náročný jako výstup, možná náročnější. Ledová stěna začíná teplem měknout a není to moc příjemné. Stejnou trasou sestoupíme do bivaku chvilku před setměním. Už v noci se začne kazit počasí, přiženou se bouřky a silný déšť a uvězní nás zde na čtyři dny. Po čtyřech proležených dnech jsem rád, když si konečně mohu protáhnout kosti. Všechno bolí. Bohužel nám během této doby došlo jídlo a další výstup je tak předem marný.

Sestoupíme dolů do základního tábora, doplníme zásoby a vyrážíme na vrchol Gidantau. Stoupáme vzhůru druhým údolím. Do bivaku sevřeného vysokými vrcholy to tentokrát není tak daleko. Opět ještě za tmy vyrážíme k vrcholu. Ačkoli máme tištěného průvodce, orientace je obtížná. Pro výstup zvolíme špatnou cestu. No, nejde o cestu, ale o nejsnazší způsob jak se dostat vzhůru. Pár set výškových metrů postupujeme lehkým lezením. Už víme dlouho, že jsme se ztratili, ale kudy a kam zamířit dál? Naštěstí zaslechnu hlasy a zahlédnu malé postavičky sestupující z hřebenu. Nepříjemným traverzem se opatrně dostáváme na vydupanou/vyklouzanou stezku. Nad námi je několik desítek výškových metrů sněhu a ledu. I kvůli takové krátké vzdálenosti vytahujeme mačky a cepíny. Vystoupáme šedesát metrů sněhem a zbytek výstupu je už jen hledání lezecké cesty po skále až na vrchol. Gidantau 4184 m n.m. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní vrcholy. V údolích už se zase povalují mraky a mlha. Z mraků v dáli na obzoru vykukuje vrchol Elbrusu. Nabaženi výhledy zahajujeme sestup. Dolů to jde přeci jen rychleji, tím spíše, že už víme, kudy vede stezka. Sestup nám trvá pár únavných hodin, po kterých sebou plácneme vedle stanu a nabíráme síly. Následující noc je děs. Teprve nyní asi po deseti dnech mě dohnala výšková nemoc. Několikrát za noc se probudím a jako ryba na suchu lapám po dechu. Ráno mám hlavu jak střep a jsem moc rád, že je dnes na programu pouze sestup. Pár kilometrů do spodního tábora se plazím půl dne. Přeorganizujeme věci, pozměníme časový plán a o den později se vydáváme do Terskolu pod Elbrus.

Špička Evropy

Základnu si vytvoříme v kempu a následující den se funící pod těžkými krosnami vydáváme po prašné cestě vzhůru okolo meteorologické observatoře k hraně ledovce. Stín pod vzrostlými stromy krásně chladí. Těch však s výškou rychle ubývá a zanedlouho už stoupáme pouze skrz rozkvetlé louky vystaveni silnému slunku. Kousek nad meteorologickou observatoří už mizí i poslední tráva a dál pokračujeme pouze sutí a kamením. O další hodinu později se objevuje sníh. Unaveni shazujeme batohy dvě stě metrů od hrany ledovce a na štěrku stavíme stan. Máme krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu a snažíme načíst si do paměti nástup na ledovec, abychom přišli do kontaktu s co nejméně trhlinami.

Následující den máme pouze krátký úsek a to přesun přes ledovec k Priutu11, kde se na Pastuchových skalách bivakuje. Vyrážíme brzy ráno, dokud je ledovec tvrdý. Navážeme se a začneme stoupat. Po pár stech metrech se před námi vynoří náš dnešní cíl vzdálen jen několik kilometrů. O zhruba dvě hodiny později již hledáme místo na spaní na Pastuchových skalách. Nacházíme hezké místo, postavíme stan a nabíráme síly na zítřejší výstup.

Parťák nepůjde, jelikož vrchol dobyl již před několika lety. Budiž. Sice mě znervózňuje bouřka sedící na nedalekých vrcholcích a zuřící skoro do půlnoci, přesto v jednu vstávám. Rychlá snídaně, dobalit batoh a vyrážím. Pár set metrů pode mnou už svítí čelovky. Snažím se udržovat tempo, ale zdá se mi, že se hrozně vleču. Krok za krokem dupu vzhůru. Stále je úplná tma. Nad Pastuchovými skalami začnu zvolna traverzovat do sedla. Bohužel moc brzy. Vydupaná stezka vede asi sto výškových metrů nade mnou. Postupně se na ni snažím dostat prudkým terénem. Obzor začíná měnit barvy a konečně je vidět na cestu. Než se dostanu do sedla, svítí už krásně slunko. Ze sedla prudce stoupám do závěrečného kopce. Konečně se dostanu na vrcholové plato a zanedlouho již stoupám poslední metry na vrcholovou pyramidu. Nejvyšší bod Evropy. Elbrus – 5642 m n.m. Krásně svítí slunko. Rozhled je parádní přesto, že se dole povalují mraky. Mám spoustu času. Od bivaku jsem sem vyběhl za pět hodin. Hodinu se kochám na vrcholu, než vyrazím dál. Během chvíle seběhnu zpět do sedla. Cítím, že mám nějak mnoho energie a proto uhýbám ještě na východní vrchol. Projdu okolo nouzového bivaku a začínám opět stoupat. Cesta již není tak zřejmá, jelikož se tolik nechodí. Přesto není těžké ji najít. Po hodině výstupu jsem na vrcholu. Východní vrchol Elbrusu 5621 m n.m. Zůstávám opět hodinku a vyhřívám se na slunku. Je zde mnohem více lidí než na hlavním vrcholu. Ačkoli je východní vrchol nižší líbí se mi mnohem více. Je zde pozůstatek kráteru, protože Elbrus je vlastně sopka a jsou odtud hezčí výhledy. Ty se však začínají zatahovat a tak se vydávám na cestu dolů. Seběhnu do sedla a zanedlouho potom už jsem na horním okraji Pastuchových skal. Hemží se to tu lidmi. Sníh pod náporem slunka změkl a boří se, přesto je sestup velmi rychlý. O necelou hodinku později jsem u stanu a mohu se spokojeně natáhnout k odpočinku.

Následující den ráno necháme slunko, aby nás vytáhlo ze spacáků. Zabalíme se a stejnou cestou jako při výstupu přejdeme ledovec na místo, kde jsme nocovali. Tentokrát se však již nevážeme. Pod ledovcem konečně shazujeme mačky a balíme cepíny. Nastoupíme na suť a zamíříme do údolí. Zvolíme i lepší sestupovou stezku a nemusíme se tak trmácet oklikou okolo observatoře. Dohnal mě včerejší výstup a padá na mě únava. Serpentiny nás svedou mezi stromy poskytující ochranu před silným slunkem. Trvá ještě asi hodinu, než se dostaneme mezi první domky vesnice. Hned vezmeme útokem nejbližší obchod a uděláme si zásoby na zítřejší vykrmovací a odpočinkový den. Hlavní cíl byl splněn.

Kavkaz byl pro mne plný překvapení a nových zkušeností. Překvapilo mne vedro, jaké v údolích panuje, zatímco na vrcholcích mrznete. Krásné kvetoucí louky než s výškou zmizí poslední stébla trávy v nekonečné suti. Zarážející pro mne byla obtížnost výstupů na jednotlivé vrcholy. Nečekal jsem to a byly to pro mne zkušenosti k nezaplacení. Elbrus je však něco jiného. Máte někde v hloubi duše chuť na výstup na nejvyšší Evropskou horu? Nevěříte si? Zbytečné! Elbrus je obtížný pouze dosaženou výškou. S důkladnou aklimatizací a dobrou kondicí to pak pro vás nebude problém. S dostatkem zkušeností se pak budete moci pokusit i o obtížnější vrcholy, kterých je v okolí nepřeberné množství.

 

 

 

 

Parádní výlet přes zamrzlou Věstonickou nádrž ke kostelu sv. Linharta. Pozůstatku zaniklé vesnice Mušov.

Overland Track v Tasmánii. Několikadenní přechod nejúžasnější krajinou, kterou jsem zatím navštívil. Pokud se někdy zatouláte do Austrálie, určitě si najděte čas Tasmánii navštívit. Nebudete zklamaní.

Overland Track

Zpocení přeskakujeme z kamene na kámen a lezeme vzhůru. Slunko pořádně připaluje, ačkoli je ještě dopoledne. Skalní hrana už je jen kousek. Konečně se přes ni přehoupneme a s úlevou se můžeme narovnat. Mt. Ossa – nejvyšší vrchol Overland Tracku i celé Tasmánie. Stálo to za to! Pohled, jenž se nám naskytne, vskutku bere dech.

Jednosměrný Overland Track začínáme v informačním centru v Cradle Mountains, kde si na základě rezervace vyzvedneme pasy opravňující nás ke vstupu do národního parku. Podepíšu, že naše skupina má vše co potřebuje, aby trek přežila, a můžeme vyrazit. Ranní mrholení a mlha nevěští nic dobrého. Prvním busem provozovaným národním parkem se posuneme na začátek Overland Tracku. Ronny Creek, kde vystupujeme je vzdálen jen několik kilometrů a je možno sem i dojít. V tomto počasí to však nemá smysl. Odtud už jede dřevěný chodníček skrz mokřad k nedalekým kopcům. Na těch nyní sedí veliký těžký mrak, ze kterého hustě mrholí. Vstoupíme do lesa a stezka je stále prudší. Jedna pasáž je dokonce zajištěna řetězem. Dalším stoupáním vylezeme na Marion vyhlídku. Silný vítr a déšť však znemožňuje jakýkoli výhled. Pokračujeme a zanedlouho využíváme možnosti schovat se v Kitchen Hut, kde už se tísní pár bláznů, kteří v tomto počasí také vyrazili. Počasí se nelepší, a tak spěcháme dál k Waterfall Valley Hut, která je naším dnešním cílem. Podejdeme Mt. Cradle a po pár kilometrech přicházíme k hezké chatce.

Cradle Mountains

Ráno nás budí slunko a nestačíme se divit krajině okolo. Kvůli včerejšímu počasí, díky kterému jsme neviděli nic, se rozhodujeme zůstat zde o jednu noc více. Nalehko se vracíme prozkoumat oblast jezer okolo Mt. Cradle. Po včerejší mlze je až neuvěřitelné co všechno jsme minuli. Projdeme okolo jezera Rodway, jenž se krásně třpytilo při pohledu shora. Nad námi se tyčí kolmé stěny Mt. Cradle, Weindorfers Tower a Little Horn a připomínají píšťaly obřích varhan. Využijeme Face Track a prudkým výstupem vylezeme pod Little Horn. Jezero Dove odtud máme jako na dlani. Netrvá dlouho a jsme u odbočky na Mt. Cradle. Vysoko nad námi se na zubaté hraně hřebene postupně ztrácejí lidé, kteří vyrazili před námi. První část výstupu je snadná. Pak stezka vejde mezi balvany a začne lezení. Přeskakování z kamene na kámen, balancování a hledání nejsnadnější cesty. Za celou cestu vzhůru jsou však asi jen tři hůře přelezitelná místa. Konečně jsme na vrcholu, kde kamenné píšťaly vytvářejí roztodivné tvary. Je odtud nádherný rozhled na náhorní plošiny, jezera, kaňony a okolní vrcholy a hory. Pohled směrem na kamennou věž Barn Bluff je vážně úžasný. Sestoupíme dolů a stejnou cestou jako den předtím míříme k chatě. Tentokrát si však užíváme krajiny okolo. Příštího dne je obloha bez mráčku. Procházíme po dřevěných chodníčcích vedoucích skrz řídce zalesněnou travnatou buší. Výhledy po krajině jsou nádherné. Osvěžíme se koupelí v chladivých vodách jezera Will pod horou Barn Bluff, kam si odskočíme krátkou odbočkou. Přelezeme malý kopeček a otevře se nám pohled na hory a jezera před námi. Jezero Windermere s kolmými stěnami Mt. Oakleigh tvoří nádherný obraz. Stejně nádherná je i osvěžující koupel v jeho vodách kousek od plánovaného nocoviště. Příjemným překvapením je pro nás Wombat loudající se pomalu kolem cesty. Naopak nepříjemné je slídění possumů v noci okolo stanu a jejich dobývání se k jídlu.

Střecha Tasmánie

Chladné ráno, mlha povalující se po loukách okolo jezera, ze které v dáli vykukuje Barn Bluff a nízké paprsky vycházejícího slunka rozehrávají parádní podívanou. Krajina je protkána kaňony a malými jezírky. Na obzoru vykukují stěny Mount Pelion West a Mt. Oakleigh. Blížíme se k malému kopci zarostlým stromy. Ponoříme se do stínu stromů, chodníček mizí a stezka se stává náročnější. Kameny, kořeny, bahno. Nic hrozného. Přelezeme kopec a po vrstevnici obcházíme Mount Pelion West. Mineme malý kemp a dál už znovu vedou chodníčky. Dnešní nocoviště u nové Pelion Hut je výborně umístěné a přes velikou louku máme krásný výhled na zubatý hřeben Mt. Oakleigh. Zklamáním je ovšem navečer přicházející ranger se zprávou, že je hora zavřená z důvodu požárů. Měníme plány a brzy ráno vyrážíme k jihu. Vystoupáme do sedla Pelion Gap, odložíme na dřevěné podestě batohy a nalehko stoupáme na Mt. Ossa. Chodníček na vrchol je teprve ve fázi výstavby, a proto brzy zmizí. Podejdeme Mt. Doris a před námi se objeví dvě skalní věže, mezi které se k sytě modré obloze šplhá naše cestička. Ta se stává stále strmější a kamenitější a těsně před hranou, za kterou nyní není vidět, už musíme používat i ruce k lezení vzhůru. Za hranou mírně klesneme a posledním výšvihem se dostaneme na vrcholové plato, odkud už máme vrchol nadosah. Mt. Ossa je se svými 1617 m n.m. nejvyšší vrchol Tasmánie. Jsou odtud neskutečné výhledy na všechny strany. Mt Cradle a Barn Bluff se tyčí na severním obzoru, Cathedral Mountain a Du Cane Range s roztodivnými věžemi na jižním. Prostě paráda. Stejnou cestou se vracíme zpět. Pro to, že výstup není zas až tak jednoduchý, mluví organizovaná skupina, ve které si jeden člen zranil nohu a zasahující vrtulník.

Kolem padajících vod

Po včerejším výstupu neplánujeme žádný brzký start. Zatažená obloha neslibuje nijak krásné počasí. Postupujeme hustým lesem a po úzké cestě se občas prodíráme křovím. Po hodině chůze mineme nouzovou chatu Du Cane, nad níž se tyčí obrovská skalní stěna Castle Crag. Pokračujeme lesem až k odbočce na vodopády. Sestoupíme do údolí a jako první volíme D´Alton falls jehož tři veliké kaskády padají do kaňonu hluboko pod námi. Fergusson falls o kousek vedle je však mnohem lepší. Krásný široký vodopád, pod který jde po skále slézt přímo do koryta řeky. Vracíme se zpět a brzy odbočujeme k řece, kde s hukotem padá dolů do kaňonu Hartnett falls. Odtud pokračujeme vzhůru do sedla Du Cane, za kterým zůstáváme u chaty Bert Nichols. Úžasné umístění. Přímo proti skalní stěně tvořené vrcholy The Acropolis, Mount Geryon a Mount Massif. Impozantní výhled.

Po místech řeckých bájí

Dalšího dne pozvolna sestupujeme nočním deštěm zmáčeným lesem. Po obloze se honí těžké mraky. Zanedlouho se dostáváme na rozcestí a odbočujeme do Pine Valley – údolí za svažujícím se hřebenem The Acropolis. Dvakrát po lanovém mostě překonáme Cephissus Creek a po několika kilometrech přicházíme do tajuplného lesa. Všude popadané staré stromy, kmeny obrostlé mechy a lišejníky. Na břehu malého potůčku, který tiše bublá, si postavíme stan a vyrážíme na jednu z odboček. Lesem a křovím stoupáme do sedla, za kterým se krajina změní. Všude poházená spousta velikých kamenů, občas nějaké stromy a mnoho jezírek. To je The Labyrinth. Podejdeme vrchol Parthenon a před námi se vynoří jezera Cyane a Ophion. Naším cílem je však jezero Elysia, které je o kousek dále. Krásné jezero, přes jehož klidné vody se zrcadlí vrcholy The Acropolis a Mount Geryon. Vykoupeme se a vracíme se zpět. Celou noc hučí v korunách stromů silný vítr a vydatně prší. Čekáme dlouho dopoledne, dokud počasí nenaznačuje, že by mohlo být hezky a vyrazíme na vrchol The Acropolis. Prudkým stoupáním projdeme lesem na hřeben, kde se přesvědčujeme o tom, že si z nás počasí pouze dělalo srandu. Celý skalnatý vrchol se ztrácí v mracích. Rozhodujeme se pokračovat. Dalším prudkým stoupáním se dostáváme pod kolmou skalní stěnu, kterou podcházíme, dokud nezačne závěrečné stoupání po severovýchodní straně. Výstup mlhou a mraky není nic příjemného. Sto metrů pod vrcholovou hranou začne lezení. Je zde pár „výživných“ kroků. Vše však zvládáme a brzy se přehoupneme přes hranu na vrcholové plato. Mořem balvanů dojdeme na nedaleký vrchol. Fučí vichr, je mlha a viditelnost asi dvacet metrů. Škoda. Na nic nečekáme a zahajujeme sestup do tábora.

Spící voda – Leeawuleena

Celou noc fučí vichr, hřmí a na stanovou plachtu bubnuje déšť. Vyrážíme zpět z Pine Valley na Overland Track. Zde pokračujeme k chatě Narcissus stojící na břehu jezera St. Clair nebo-li Leeawuleena. Zde už čeká spousta lidí na trajekt přes jezero. My pokračujeme skrz deštný les po jižním břehu jezera. Stezka se hodně klikatí. Přesto chvíli po poledni přicházíme k malé chatce Echo Point na břehu jezera. Následujícího dne pokračujeme lesem podél jezera a po dvou a půl hodinách chůze je konečně znát blízkost civilizace. Cesta se rozšíří a změní v naučnou stezku. O kilometr později přicházíme k velikému informačnímu centru, kde po deseti dnech ukončujeme Overland Track.

Když vše spočítáme, stál nás dvoutýdenní výlet do Tasmánie celkem dost peněz. Jsou to však asi nejlépe utracené peníze v Austrálii. Navštívil jsem již celkem hodně míst v různých zemích a bez rozmýšlení mohu říci, že Tasmánie a Overland Track je nejkrásnější místo, které jsem navštívil a nejlepší dálkový trek, který jsem kdy šel. Velká část treku je již po upravených chodníčcích.Vzhledem k vytíženosti treku je to rozumné a je to lepší než jít celý trek po kolena v bahně. Pokud někdy vyrazíte do Austrálie, rozhodně zařaďte Tasmánii do programu. Nebudete litovat a odvezete si silný zážitek, který vám místní krajina připraví.

 

 

[spider_facebook id=“1″]

V příštím roce přeji spoustu splněných přání, dobrodružství a nezapomenutelných zážitků 🙂

[spider_facebook id=“1″]

 

BIVAKOVACÍ PYTEL K2

Za dlouhé roky ježdění po horách jsem měl možnost vyzkoušet několik žďáráků. Vyrážím během celého roku při nejrůznějších povětrnostních podmínkách. Vždy to však bylo také o komfortu vs. váha. V mnoha případech zvítězil malý stan pro jednoho za cenu vyšší hmotnosti. To se ale nyní mění. Bivakovací pytel K2 od firmy Sir Joseph je totiž kategorie sama pro sebe.

Zkušenosti

Nadhodím několik věcí, které mi dost vadily u jiných bivakovacích pytlů: nasoukat se do pytle, který má zip pouze na šířku ramen je úkol vhodný hadího muže; kapuce pytle kopíruje váš obličej a poskládat se dovnitř i s obsahem batohu je skoro vyloučené. K2 je parádní. Zalíbil se mi na první pohled a po vyzkoušení nemohu jinak než chválit. Zip vstupu je napříč v úrovni ramen a druhý krátký zip je podélný. Umožňuje tak pohodlný vlez i výlez. Kapuce či vchod je opatřen pružnou výztuhou, která zajišťuje dostatečný prostor pro obličej. Vchod je navíc možno zakrýt moskytiérou – věc, kterou jistě oceníte od jara do podzimu. Bivakovací pytel je více než prostorný pro pohodlný nocleh i uskladnění obsahu batohu. Více než v nohách pytle se mi jako skladovací prostor osvědčila prostorná kapuce. Výborné je i kromě váhy a rozměrů také rychlost sbalení oproti stanu. Při zimních výpravách jsem vždy nesnášel ranní balení stanu v silných mrazech. Pokaždé mi prokřehnou prsty. Málokterý výrobce stanů vyrábí obal na stan takový, aby jste jej pohodlně sbalili i namrzlý a v rukavicích. Žďárák K2 je sbalený během chvilky a do obalu se vejde bez nejmenších problém. Což je za mě další plus.

Co uvádí výrobce

SPECIFIKACE PRODUKTU

PRODUKTOVÁ ŘADA: ALPINE

DRUH VÝROBKU: BIVAKOVACÍ PYTLE

URČENO PRO: PÁNSKÉ, DÁMSKÉ, ZIMNÍ, EXPEDIČNÍ

VRCHNÍ MATERIÁL: EXEL DRY® TRIPLEX 300

VNITŘNÍ MATERIÁL: VODĚODOLNÝ ZIP

CELKOVÁ VÁHA: 760 g

 

POPIS A VLASTNOSTI PRODUKTU Stanový bivakovací pytel z vysoce funkčního materiálu s pružnou výztuhou vchodu, moskytiérou a rozšířeným prostorem na nohy umožňujícím uskladnění obsahu batohu. Voděodolný hlavní zip poskytuje maximální možnou ochranu před deštěm i v nepříznivých klimatických podmínkách.

 Možnost úplného uzavření bivakovacího pytle oboustranným voděodolným zipem

 Moskytiéra s oboustranným zipem zabraňující vnikání hmyzu

 Podlážka s PU zátěrem a tlakovou odolností 10 000 mm H2O

 Boční pomocný voděodolný zip usnadňující vlez a výlez

 Lepené švy

 Pomocná poutka pro zajištění žďáráku na štandu při manipulaci či větrném počasí

 Vyztužený kopulovitý tvar předního dílu

 Transportní pytel Ø 11 x 23 cm

 Délka 215cm, šířka v ramenou 85 cm, šířka v nohách 50 cm

 Pro osobu do 195 cm + spací pytel

Závěr

Zatím se mnou podnikl pouze výpravu na Kavkaz na Elbrus a zimní bivakování na Kralickém Sněžníku. Stoprocentní spokojenost. Zahrabán v metru sněhu jsem se v K2 a odpovídajícím spacáku cítil lépe, než ve stanu. Bivakovací pytel K2 zajišťuje dokonalou ochranu vašeho vybavení na cestách před nepříznivým počasím. Samozřejmostí je kvalita, která je u firmy Sir Joseph vyhlášená. Rozhodně doporučuji.

Více na http://www.sirjoseph.cz/ 

[spider_facebook id=“1″]

 

Péřový spací pytel H.L. REVOLUTION 1200 WTS

Není lepší pocit, než po dlouhém a náročném dni v mrazu nebo sychravém počasí zalézt do spacáku, o kterém vím, že mi v něm bude během chvilky teplo bez toho, abych musel být nabalený jak pumpa v zimě. Přesně takový je péřový spacák Revolution 1200 od italské firmy Ferrino.

Zkušenosti

Jedná se o celkem objemný balík. Musíme si však uvědomit, že jde opravdu o zimní spacák. Přitom váha není kdo ví jak závratná (1,85 kg) a vím, že se na něj mohu spolehnout. Pod Elbrusem ve výšce přes 4000 m n.m., když jsem nocoval ve stanu a mrzlo, měl jsem spacák stále pootevřený a větral. To je však subjektivní a každý to bude mít trochu jinak. Někdo mi tvrdil, že má spacák od jiné firmy se stejným poměrem plnění 95/5 a po prvních několika sbalení už spacák znovu nenabyl původních objemů. Ničeho takového jsem si u spacáku Revolution 1200 nevšiml. I když je déle sbalený při transportu, stačí mi ho večer vyndat, načechrat v ruce a nechat pár minut ležet. Během těch pár minut se v pohodě „nafoukne“ na původní objem. Když už by hrozilo, že by mi v něm měla být zima, je spacák dostatečně prostorný a navržen i pro použití i v zimním oblečení. To oceníte při výpravách do míst s drsnými mrazy a vysokohorských výstupech. Pokud se obáváte vlhkosti, které se při dlouhých zimních přechodech ve stanu nikdy nevyhnete, tak zbytečně. Použité materiály jsou natolik kvalitní, že udrží náplň v suchu. I když mi z venku navlhnul, nemělo to vliv na použití a komfort. Další drobnosti jako možnost spojování spacáků či skladovací obal jsou už dnes samozřejmostí.

Další test jsem provedl na Králickém Sněžníku. Několik hodin focení na vrcholu při deseti stupních pod nulou ze mě udělalo rampouch. Proto jsem se moc těšil na večer do spacáku. Záhrab, žďárák a Revolution 1200. Bezvadná kombinace a během chvíle jsem byl v teple.

Co uvádí výrobce

EXPEDIČNÍ mumiový péřový spací pytel s náplní husího peří a prachového peří pro maximální tepelný komfort do-40°C, váha 1,85kg.Testováno v laboratoři HIGHLAB.

VLASTNOSTI

Rozměr: 215x80x55 cm

Váha: 1,85 kg

Rozměr po sbalení: 23×41 cm

Teplotní určení: 15°C / -11°C / -18°C (-40°C)

MATERIÁLY:

Pertex ® Microlight 30D T 20D Mini Ripstop: Použitý materiál – Nylonový materiál se strukturou miniripstop, lehký a maximálně prodyšný s hustotou zabraňující unikání peří, rychleschnoucí, velmi dobrá ochrana proti větru. 100% nylon

Nylon 338T: Použitý materiál – Kombinace nízké hmotnosti a vyjímečné prodyšnosti a pevnosti. Složení polymeru, elastomeru – polyamid Charakteristické vlastnosti – velmi dobrá chemická odolnost, dobrá odolnost nízkým teplotám, limitované fyzikálně-mechanické vlastnosti (pružnost, pevnost) Neuvádět do styku s – chloridy, koncentrované kyseliny

Extradown: nápň 95/5 800 CUIN – Náplň s prvotřídními tepelně izolačními vlastnostmi se skládá z husího prachového peří a malých pírek. Poměr mezi prachovým peřím a malými pírky udává identifikační karta na spacím pytli, například poměr 95/5 značí 95% prachového peří a 5% malých pírek. Samotné prachové peří by bylo z hlediska izolace nejlepší, ale po čase by se rychle slehávalo, nejdůležitějším údajem je tedy plnivost, která je měřena v kubických palcích – CUIN. Vyjadřuje pružnost a rozpínavost peří, tedy schopnost zaujmout maximální objem.

• Zateplená kapuce

• Zateplený límec a léga zipu

• Systém „one touch“ pro jednoduchou vnitřní regulaci kapuce jednou rukou

• Optimální rozměr pro možnost využití i v zimním oblečení

• Obal pro uskladnění

• Lehký obal z Nylonu 244T 33D se silikonizací

• HIGH-LAB DOŽIVOTNÍ ZÁRUKA NA MATERIÁL A ZPRACOVÁNÍ

Závěr

Bezvýhradní spokojenost. Pokud míříte do míst s nevlídným mrazivým počasím nebo vysoko do hor, zvolte Revolution 1200 jako součást vašeho vybavení. Odpočinek je na cestách důležitý a za ten komfort to stojí. Nezapomeňte však, že spacák není všemocný a snažte se ho používat s karimatkou odpovídající daným podmínkám. V klidu však mohu říci, že jsem zatím nenašel jeho hranice. Uvidíme časem 🙂 Spacák rozhodně doporučuji.

Více informací na http://www.ferrino.cz/

[spider_facebook id=“1″]

 

Emperor 2 

Rozlámaně se posadím. Už ani nemohu usnout. Není to však jen tím hlukem, který vytváří kapky deště už třetí den vytrvale bubnující na stanovou plachtu, ale právě ta doba po kterou jsme nevylezli ze stanu. Jsme na Kavkaze, zhruba 2500 m n.m. vysoko a čekáme jestli se umoudří počasí. Během této doby jsme velmi rádi za kvalitní stan.

Ferrino Emperor 2

Velký bratr Emperora 1 od firmy Ferrino, se kterým jsem velmi spokojený. Když jsem tedy sháněl stan pro dva, sáhl jsem po dvoumístné verzi, tedy Emperor 2. Při stavbě oceníte jednoduchou, přesto bytelnou konstrukci. Líbí se mi, že krátký horní segment tyče je již spojený s hlavní konstrukcí a nemusím ho při stavbě nikde lovit. Tropiko je k vnitřnímu stanu uchyceno způsobem, který snad ani nedovoluje, aby povolil.

Spousta vypínacích šňůr zajistí stanu bezvadnou stabilitu i v těžkých podmínkách. Velké popruhy v rozích vnitřního stanu i na tropiku oceníte hlavně v zimě, kdy budete kotvit stan pomocí holí, lyží nebo cepínů. Dva vchody, síťky na drobné předměty a háček na svítilnu. Jednoduché, ale praktické.

Veliké plus jsou vchody vnitřního stanu, které jdou otevřít do takové míry, že se nemusíte skrz problematicky soukat a to ani nabalení do zimního oblečení. Jediná dostupná barva a to oranžová. Myslím však, že to není nedostatek, ale věc, která se vám bude hodit hlavně v horách a v noci. Jediné co se mi zdá nepříjemné jsou kolíky, kterými si můžete lehce poranit ruku při kotvení.

Do stanu se dvě osoby pohodlně poskládají i s velkými krosnami, případně je možné využít pro uložení věcí prostorné předsíňky. Obal na stan je bytelný a využitelný i jako vak na lano. Mohl by však být prostornější. Musíte proto být vždy pečliví při balení stanu, obzvlášť namrzlého stanu vysoko v horách při silném větru, což nemusí být zrovna příjemné.

S volbou stanu jsem zatím spokojený a splňuje všechny mé nároky na dlouhé přechody či obtížnější výstupy v horách.

Více na http://www.ferrino.cz/

Co uvádí výrobce

Expediční stan pro 2 osoby využívající technologie svařování švů za studena W.T.S., hmotností 3,1 kg. Testováno v laboratoři HIGHLAB.

VLASTNOSTI

Počet osob: 2

Rozměry sbaleného: 18×40 cm

Hmotnost: 3,1 kg max.

Hmotnost: 2,8 kg min.

Rozměry: 60+130+60x210x105cm

Objem: 1,4 m3

MATERIÁLY

Nylon 40Dx40D 254T TPU: vnější stan- vodní sloupec přelepených švů 10.000mm – Složení polymeru, elastomeru – polyamid Charakteristické vlastnosti – velmi dobrá chemická odolnost, dobrá odolnost nízkým teplotám, limitované fyzikálně-mechanické vlastnosti (pružnost, pevnost) Neuvádět do styku s – chloridy, koncentrované kyseliny

Polyester Ripstop 70 Den: vnitřní stan – 85 g/m2, PU zátěr s aluminiovou úpravou zvyšující termoizolační vlastnosti, vodní sloupec 3000 mm (nepromokavost měřena na přelepené švy jako minimální hodnota viz úvod STANY)

Polyester 210T: podlážka – vodní sloupec přelepených švů a rohů 8.000mm – aluminiovou termoizolací a přelepenými švy, vodní sloupec: 4000 mm

KONSTRUKCE

• Velmi lehká, jednoduchá duralová konstrukce se speciálními radiálními spojkami

• Vnitřní stan zavěšen na konstrukci pomocí háčků, které umožňují snadnou a rychlou stavbu

VCHODY A ODVĚTRÁNÍ

• Apsidy

• Vchody s možností úplného otevření a speciální kapsou na ukrytí

• Ventilační otvory

VÝBAVA

• Termoizolační okno z polyuretanu s vysokou odolností proti UV záření

• Podlepené švy na podlážce

• Vnitřní kapsy na osobní věci

• Háček pro zavěšení svítilny

• Aluminiové kotvící kolíky

• Regulace vypínacích šňůr F.A. (Fast adjustment)

• Opravná sada : „trubička“ pro rychlou opravu konstrukce, výměnné háčky pro zavěšení konstrukce, záplaty pro opravu vnější konstrukce a podlážky

• Obal s možností využití jako vak na lano s horním vstupem, dvěma madly a úchyty pro usnadnění transportu

NEPROMOKAVOST – vodní sloupec – FERRINO garantuje (jako jediný výrobce stanů): – minimální hodnotu vodního sloupce udávanou na spoje materiálu – přelepené švy – hodnota vodního sloupce na plochu materiálu je 1,5x vyšší než udávaná minimální hodnota

 

07.05.-24.06.2017

Téměř dvouměsíční přechod Pyrenejí, kde jsme se potřebovali na stan stoprocentně spolehnout. Hodně mě překvapilo, jak stan dopadl. Rozlepené švy, odpadnuté okno, odpárané kotvící poutka a dokonce protékající podlážka. Pro mě tedy jedno obrovské zklamání.

[spider_facebook id=“1″]

Beal Joker 9.1

Visím si ve štandu uprostřed ledové stěny a dolů se jako červený had plazí lano k parťákovi, který je sotva vidět. Slunko se opírá do stěny a sníh a led postupně nepříjemně měknou. Ještě že s sebou máme lano, kterému by takovéto podmínky neměly vadit.

Beal Joker 9,1

Když jsme si naplánovali výpravu na Kavkaz s lezením po horách, bylo jasné, že budeme potřebovat i kvalitní lano. Měli jsme několik požadavků. Lano Beal Joker 9.1 je splnilo všechny. Věděli jsme, že se lano bude používat na sněhu a ledu. Díky úpravě Golden Dry – impregnaci jádra i opletu je lano vhodné právě do takovýchto podmínek. Neměl jsem možnost lano vážit, jestli natáhlo vodu, když jsem ho používal na sněhu. Vím však, že i když mi pod Grossglocknerem zapadalo sněhem a mrzlo, jeho ohebnost a manipulace s ním zůstala beze změny a nebyl problém s ním pohodlně pracovat i v rukavicích. Díky průměru 9.1 je v kýblu při jištění pěkně rychlé a je třeba trochu zkušeností. Více to však oceníte u váhy. Na Kavkaz jsme brali 80m což je něco málo přes čtyři kila. Metry se při dlouhých délkách hodí, stejně jako při slaňování. Jeho klasifikace jako lano jednoduché, poloviční i dvojité mu dává velkou variabilitu použití. Bude tedy záležet jen na Vás do jakých podmínek a terénu lano vezmete a na základě toho se rozhodnete, jak ho použijete. Samozřejmostí je označení středu což usnadňuje práci s lanem nejen při slaňování, ale i při jištění. Bezvadná je i křiklavá barva lana. Lano je tak výborně viditelné jak na sněhu nebo skále tak i za snížené viditelnosti.

Celkově velká spokojenost s volbou lana. Rozhodně doporučuji.

Více informací na http://www.beal.cz/

Co uvádí výrobce

Podrobný popis:

Jedinečné dynamické lano s použitím technologie Unicore, nejnovější výtvor z dílny Beal lab, zrozený ze spolupráce lezců Beal. Je to první lano na světě, které splňuje všechny tři normy pro dynamická lana. Joker je vlastně jednoduché i poloviční a dvojité lano najednou. Toto lano si oblíbí jak ti nejextrémnější lezci, kteří hledají lehké a snadno klouzající lano, tak klasici, kteří chtějí víceúčelové lano pro hřebenové tůry, stěnové lezení, mixové lezení ve sněhu a ledu, nebo jen samotném sněhu.

Hlavní přednosti:

Universální použití

Vyjímečně nízká hmotnost

Vyjímečně měkké

Technologie Unicore

Použití:

Jako jednoduché- zkušení extrémní lezci

Jako poloviční, či dvojité lezci/horolezci

Technické parametry:

Posuv opletu: 0%

Síla opletu: 35%

Hmotnost: 53g/m

Impregnace opletu: ano

Značení středu: ano

Záruční doba: 3 roky

Identifikační číslo: ano

Impregnace opletu i jádra: k dispozici

Program System: není k dispozici

Safe Control: k dispozici

Bicolour: není k dispozici

Elektronická evidence: k dispozici

Certifikace CE/ISO9001:2000: ano

Celé-jednoduché lano

Rázová síla – BEAL/UIAA: 8,2kN

Počet pádů – BEAL/UIAA: 5

Pád přes ostrou hranu: ne

Dvojitá lana – dvojčata

Rázová síla – BEAL/UIAA: 9,5kN

Počet pádů – BEAL/UIAA: 25

Pád přes ostrou hranu: ano

Statické / dynamické prodloužení: 8%/32

Poloviční lana – půlky

Rázová síla – BEAL/UIAA: 6kN

Počet pádů – BEAL/UIAA: 20

Pád přes ostrou hranu: ano

Statické / dynamické prodloužení: 7%/29

Impregnace jádra a opletu – Golden Dry

Úplná impregnace lan BEAL nazvaná Golden Dry je kombinací ošetření opletu Dry Cover a vodoodpudivé úpravy jednotlivých vláken jádra. Díky minimální absorpci vody se tak vyhnete problémům, jako je navýšení hmotnosti lana, či jeho zmrznutí v zimních podmínkách. Povrchová úprava všech vláken přispívá k nižšímu tření uvnitř lana během namáhání, důsledkem čehož se výrazně prodlužuje jeho životnost. Testování v reálném prostředí ukázalo, že 100m lano bez impregnace, používané v zimních podmínkách, absorbuje v průběhu dne kolem 2,5 litru vody. Stejné lano s impregnací Golden Dry absorbuje ve shodných podmínkách desetkrát méně vody, tedy pouhých 0,25 litru.

Patentovaná technologie UNICORE

Technologie UNICORE® představuje jedinečný způsob spojení jádra a opletu lana bez ztráty poddajnosti, při zachování veškerých dynamických vlastností lana. Výsledkem je pak vyšší bezpečnost a životnost horolezeckých lan BEAL.

Jak funguje UNICORE®? Oplet lana může být přeseknutý nebo prodřený, ale stále zůstává pevně spojen s jádrem, což umožňuje lezci bezpečně slanit či stoupat. Když dojde k přeseknutí opletu přes hranu u běžného lana, což je častý případ v horách, oplet se shrne a jádro se odkryje v rozsahu až několika metrů. Pak není možné přes tento úsek lana stoupat či slaňovat.Technologie UNICORE® zcela zabraňuje posuvu opletu a je výjimečně užitečná při alpském lezení v mokrém sněhu a ledu, kde se riziko posuvu opletu značně zvyšuje.

Díky technologii BEAL UNICORE má lano hladší oplet než klasické lano, což výrazně snižuje tření v karabinách i mezi lanem a skálou. Lano je tak odolnější vůči oděru, ale ponechává si svou měkkost a poddajnost. Vzhledem k těmto vlastnostem mají lezci často pocit, že lezou s lanem menšího průměru a nižší hmotnosti, než tomu ve skutečnosti je. Přitom je díky běžnému průměru lana možné používat obvyklé jistící pomůcky a nesnižuje se úroveň bezpečnosti!

Chybí vám na cestách energie? Mrkněte se na nabídku produktů firmy Goal Zero. Pak už se nebudete muset obávat, že by vám došla šťáva 🙂

[spider_facebook id=“1″]

Energie sbalená na cestu

Tentokrát však není na mysli ta, kterou sníte, ale ta, kterou budete pohánět své přístroje a zařízení. V dnešní době už málokdo vyrazí na trek bez digitálního fotoaparátu, telefonu či navigace. Všechna tato zařízení je však potřeba také nějak živit.

Určitě to znáte. Pár týdnů se touláte opuštěnými horami mimo civilizaci, orientujete se díky navigaci, fotíte nádhernou krajinu kolem či točíte zajímavá videa a občas chcete dát vědět, že vás nic ještě nesežralo. Jenže ejhle! Právě po týdnu až dvou začnou mít všechna vaše zařízení větší či menší hlad. V tomto případě se mi výborně osvědčil externí akumulátor od firmy GOALZero. Sherpa 100 je dle mého názoru asi největší, který jsem ještě ochotný hodit do batohu a nést na zádech. Využil jsem ho při měsíčním pobytu na Kavkaze, kde jsem byl nejdéle týden bez přístupu k síti. Dobíjení kamery, tužkových baterii a telefonu bylo pravidlem prakticky denně, jelikož dostávali dost zabrat díky mrazu. Ten se však na externím akumulátoru neprojevil. Největší službu odvedl, když nás na čtyři dny ve stanu uvěznila bouřka. Celé dny jsme proleželi ve stanu a jediným zpestřením bylo jídlo, kterého však nebylo mnoho. Zachránil nás telefon s hrami a externí akumulátor, který ho dobíjel. Další drobnost, která občas přijde vhod je dioda dávající překvapivě dost světla.

Praktický je výstup dvou USB a možnost dobíjet více zařízení současně. Stejně tak se občas hodí i výstup pro notebook. Dobíjení ze sítě je samozřejmostí a je rychlé. Na delších cestách do odlehlejších oblastí oceníte možnost dobíjení externího akumulátoru solárním panelem. Jde však už o další váhu navíc a tak je dobré se rozmyslet, zda ho využijete nebo zvolit jinou kombinaci produktů od firmy GOALZero, která bude pro vaše potřeby vhodnější. Např. menší akumulátor + větší solární panel pro rychlejší dobíjení. Kombinací je spousta a určitě vám rádi poradí na http://goalzero.cz/ nebo http://www.alacademy.cz/

Co uvádí výrobce

Externí akumulátor SHERPA 100

Záložní zdroj energie, který můžete dobíjet solárním panelem. Sherpa 100 dokáže dobíjet notebooky, tablety, zrcadlovky a další! Mějte u sebe vždy záložní zdroj energie pro své notebooky, tablety a kamery a prodlužte jejich provozní dobu. Díky své velikosti snadno přibalíte Sherpa 100 do kufru či příruční tašky. Posviťte si s Sherpa 100 vestavěnou LED a pokračujte například ve čtení i večer. Rychlé dobití pomocí solárních panelů, v autě nebo ze sítě.

3 způsoby nabíjení SHERPA 100:

Slunce: SHERPA 100 lze nabíjet kompatibilním solárním panelem

Síť: Přiloženým adaptérem lze nabíjet SHERPA 100 ze sítě

Auto: SHERPA 100 můžete také nabíjet z 12V cigaretové zásuvky v autě (nabíječka do vozu je dodávána samostatně)

Technické parametry

Váha: 864g

Rozměry: 14.7 x 3.8 x 13.3 cm

Baterie Typ: Li-NMC Kapacita: 98Wh (11V, 8800mAh)

Vstup:

Charging port 8mm / blue: 14-22V (45Watts max.)

Výstup:

2x USB port: 5V, až 2.1A (10W), regulováno

6mm port: 12V, až 10A (120W), regulováno

Laptop port: 19 V, až 6A (120W), regulováno

Sidecar port (9 mm, boční) 9-13V, 0-10A (120W max), použití s Sherpa Inverter nebo pro řetězení AC inverter (output, dodáváno samostatně) 220V, až 0.45A (100W max), 50Hz

Světlo LED: 100mW, bílá LED

Závěr

Sherpa 100 je spolehlivý zdroj energie a pokrývá veškeré nároky, které mám pro moje zařízení ( zcadlovka Canon, kamera GoPro, navigace Garmin, telefon). Na výpravách, kde plánuji být déle než týden mimo civilizaci tak již nemusím řešit, které zařízení tuto dobu zvládne a které ne. Bezva volba pro dlouhodobý pohyb v terénu. Doporučuji.

 

[spider_facebook id=“1″]

Cestopisná prezentace o tříměsíčním putování Australskými národními parky. Od nejvyšších vrcholů až po magické srdce uprostřed vyprahlé krajiny.

Kdy: úterý 12. července v 19:30

Kde: Popráč, Smetanova 470, Ústí nad Orlicí

Vstupné: Dobrovolné

 

Prohrabávám se archivem a nacházím pozapomenutou galerii z perfektního cyklo-čundru po východním Slovensku. Hrady, krásné dřevěné kostelíky, památníky bojů o Dukelský průsmyk… Určitě stojí za to sem vyrazit

[spider_facebook id=“1″]

MSR WhisperLite International

Každý kdo cestuje ať už doma nebo v zahraničí si na cestách potřebuje uvařit. Nebudeme řešit, zda je lepší plyn nebo benzín. Důležitá je spolehlivost, váha a dostupnost paliva. Dlouho jsem přemýšlel o nákupu benzínového vařiče. Teprve až na Korsice při přechodu GR 20 jsem se definitivně rozhodl pro jeho koupi. Po příletu na ostrov jsem zde nedokázal v celém městě sehnat šroubovací kartuši pro můj plynový vařič. Zatím co benzín je k sehnání kdekoli.

Co uvádí výrobce

Spolehlivý, lehký, levný vařič s inovovanou konstrukcí. K všestrannému použití. Novinka pro rok 2012. Upravený vícepalivový vařič na kapalná paliva. Spaluje technický benzín, kerosin i autobenzín. Po výměně trysky (která je součástí sady) též petrolej (kerosin). Po sbalení velmi malý.

• Díky hliníkové palivové trubičce (která je navíc delší) a odlehčeným podpěrám z nerez oceli byla váha vařiče snížena o 10% oproti staršímu modelu.

• Nová konstrukce podpěr je uživatelsky příjemnější, vařič jde jednoduše složit za použití menší síly.

• Pomocí systému Shaker Jet se snadno vyčistí tryska pouhým zatřepáním.

Technické parametry:

Palivo

Doba varu 1l vody

Uvařené vody na 100ml paliva

Výdrž 591ml lahve

Váha min* / max**

technický benzín

3,5 min

4,4 litrů

cca 110 min

309g / 441g

petrolej (kerosin)

4,4 min

5,3 litrů

cca 155 min

309g / 441g

*minimální váha zahrnuje pouze vařič s palivovou pumpou **maximální váha zahrnuje vařič, palivovou pumpu, závětří a obal

• Sada obsahuje: vařič, trysku na hůře spalitelná paliva, závětří, pumpu, olej na píst pumpy, náhradní těsnění do pumpy a nářadí.

• V ceně není lahev na paliva.

• Vyrobeno v Seattle, USA.

První dojmy

Když jsem doma poprvé rozbalil tento vařič, měl jsem oči navrch hlavy. Nejde o tak jednoduchý systém jako u plynových vařičů na kartuše. Pročítal jsem návod. Každý bod byl zakončen ¨může způsobit popálení, poranění nebo smrt¨. Později jsem však zjistil, že se nejedná o nic dramatického. Rozhodně však doporučuji před vyjetím na nějakou větší cestu, kde budete na vařiči závislí, zkušební rozmontování a znovu sestavení v domácích podmínkách.

Pro a proti

Benzínový vařič má, ostatně jako vše, svá pro i proti. Největším plusem je celosvětová dostupnost paliva používaného k jeho provozu. Ta je občas k nezaplacení. Tím spíše, že je vařič schopný spalovat několik druhů paliva jako klasický i technický benzín, petrolej atd. Mezi další patří nízká hmotnost, levný provoz a rychlost vaření. Ačkoli je v návodu doporučeno po roce vyměnit všechna těsnění myslím, že je to zbytečné. Před delší cestou jen vařič rozeberu, zkontroluji a vyčistím těsnění a mám jistotu, že bude bez problémů fungovat. Se dvěma palivovými lahvemi jsem schopný vařit na cestách i pár týdnů. Nikdy jsem neměl nejmenší komplikace s přepravou palivových lahví letadlem a po příletu si na první vhodné čerpací stanici doplním palivo. Jednoduché.

Nevýhodou je nutnost nahřátí vařiče před samotným vařením. Vypustí se malé množství paliva do misky pod vařičem a zapálí. Asi třicet vteřin hoří vařič velkými plameny, než se v ohřáté přívodní trubici začne palivo měnit na plyn. Dál už je vše v pohodě. Tento systém vylučuje použití vařiče uvnitř stanu. Rád jsem si v zimě vařil na plynovém vařiči ve stanu. S benzínovým však nemohu. Mezi další patří i vysoké pořizovací náklady. Tím spíše, že je vařič dodáván bez palivové lahve. Dalším mínusem je zápach benzínu a začouzení hořáku a nádobí, zvláště při použití klasického benzínu. . Nikdy mi však žádné věci nenačichly a pokud s vařičem budete zacházet rozumě ani se Vám od něj nic neušpiní.

Řešením může být několik druhů vařičů a střídat je podle typu cesty jako to dělám já.

Závěr

Vysoké pořizovací náklady vyvažuje levný provoz a přes pár drobných mínusů nedám na tento vařič dopustit. Slouží bezvadně už několik let a zažil všelijaké terény a podmínky. Zatím jsem se nesetkal s žádnými obtížemi způsobenými nadmořskou výškou nebo chladem. Všude pracoval skvěle. Rozhodně doporučuji.

 

19.01.2017

Po pěti letech bezvadného používání se pokazila pumpa. Praskl závit u regulačního ventilu. Bohužel zrovna když se to nejméně hodilo. Nevím jestli byla závada způsobená únavou materiálu či velmi nízkými teplotami. Došlo k tomu při přechodu Nízkých Tater, kdy teploty padaly pod -20°C.

21.06.2017

Už s novou pumpou. Bezvadné používání během přechodu Pyrenejí. Konečně jsem měl příležitost vyzkoušet, kolik dní jsem schopen fungovat s palivovou lahví o obsahu 887 ml. Patnáct dní. Každý den jsem vařil večeři pro dvě osoby a litr čaje. Byl jsem mile překvapen.

Tak jsme si odskočili prohřát kosti do tepla z Novozélandské zimy. Stálo to za to

Když vám někdo řekne, že byl na dovolené na Samoe, nejdříve začnete pravděpodobně pátrat v atlase nebo na internetu, kde vlastně leží. Zjistíte si pár dostupných informací a dozvíte se, že jde o malé souostroví v Jižním Pacifiku, plné milých usměvavých lidí, žijících v klidu a míru na svém nádherném ostrově. Zahlédnete krásné fotografie, na kterých zlatý písek střídá tyrkysovou vodu oceánu, stříbřité vodopády spadajících skrz džungli hrající nepřeberným množstvím odstínů zelené do hlubokých jezírek vybízejících ke koupání, černá lávová pole a množství pestrobarevných květin. Prostě ráj. Jaký je však tento ráj doopravdy?

Seznámení s rájem

Samou volíme jako destinaci pro dovolenou z důvodu mnoha kladných ohlasů. Po čtyřhodinovém letu z Aucklandu dosedáme na mezinárodním letišti na ostrově Upolu. Je pozdě večer a taxík z letiště do hlavního města Apia nás „nenatáhne“ jen pro to, že víme, za kolik jezdí hotelová dodávka, která už je bohužel pryč. I teď v noci je hrozné horko, znásobené vysokou vlhkostí. Ubytujeme se v hotelu a následující den trávíme průzkumem města. Kde kdo na nás pokřikuje „Jste z lodi?“ „Chcete na loď?“ Nechápeme. Až v informačním centru se dozvídáme, že dorazil zaoceánský parník plný Američanů. Místí byli dokonce upozorněni novinami, že přijedou, aby se na ně stihli připravit. Proto nám na food marketu zboží naceňují v amerických dolarech. V cultural village za informačním centrem se jdeme podívat na zajímavý program plný hudby, tance a předvádění domorodých řemesel zakončený ochutnávkou tradičního pokrmu. Následující zastávkou je flea market. Bleší trh už z dálky poznáváme. Vystavené pestrobarevné látky hrají všemi barvami. Ponoříme se do úzkých uliček mezi stánky a vybíráme, co bychom si na památku odvezli. Pár pestrobarevných šátků, nějaké šperky a výrobky ze dřeva. Výběr je tu opravdu veliký.

Neděle je dnem, kdy většina Samoanců navštěvuje kostel a vše je zavřené. Město je jak po vymření a odjet z města je takřka nemožné i kdybychom opravdu chtěli. Necháváme tak odjezd na všední den. V pondělí ráno tedy ještě navštívíme tržiště, nakupíme suvenýry, v sekci jídlo nakoupíme jakési knedlíky plněné masem a jdeme se usadit na autobusové nádraží a snažíme se najít autobus jedoucí na Piula Cave Pool. Po poradě s domorodci čekáme na doporučeném místě a zanedlouho se kodrcáme pestrobarevným autobusem ven z města. Úzká asfaltka se vlní po pobřeží. Projíždíme malými vesničkami. Krásný výhled kazí pouze spousty odpadků ležících u silnice. Aby ne, když místní za jízdy vyhazují dopité plechovky a podobně. Pokud chce někdo vystoupit, zaklepe drobnou mincí na okénko autobusu a dá tak signál řidiči, že má zastavit. My jedeme až na konečnou. Po krátké zastávce v Piula Cave, což je malý bazének pod skalní stěnou těsně u moře pokračujeme dál autobusem přes hory až do vsi Lalomanu. Náš plán nocovat na pláži ve Fao Fao se trochu zkomplikuje, když zjistíme, že je ve vedlejší vesnici. Odmítáme taxi za přemrštěnou cenu a jdeme pěšky po slunkem rozpálené silnici. Po hodině přicházíme k Fao Fao a krásnými malými fale přímo na pláži. Míša rozhodnutá usmlouvat cenu je velmi přesvědčivá. A to prý nevytasila všechny zbraně. Nakonec zůstáváme pět nocí.

To Sua

Každý den nás budí barevný východ slunka a šumění vln oceánu. Každý den zde máme k dispozici snídani a večeři v ceně ubytování v podobě švédských stolů. Máme pět dní na prozkoumání okolí. K dopravě využíváme výhradně stopování. Přírodní bazén To Sua, považovaný za jedno z nejhezčích koupání na světě, nás zabaví skoro na celý den. Mořská voda se vzdouvá silou přílivu na dně dvacet metrů hluboké propasti, jejíž stěny jsou tvořeny černou lávou. Hned sestupujeme po upravených schůdcích do nitra propasti. Posledních asi dvanáct metrů slézáme po masivním dřevěném žebříku na malou plošinku nad vodou. Osmělím se a nořím se do vody. Okamžitě se mě zmocní proud a hnedle jsem o deset metrů vedle. Trochu vyděšený se chytám lan natažených ve vodě kvůli bezpečnosti. Po jednom z lan ručkuji do vedlejší propasti. Krásné místo. Proud je ale velmi silný. Hladina se vzdouvá přibližně o metr. Za odlivu prý jde dokonce proplavat tunelem do otevřeného moře. To si nyní rozhodně netroufáme. Bazén se postupně plní lidmi a tak se vydáváme na průzkum areálu. Je tu několik vyhlídek na oceán. Po dlouhých schodech sestoupíme z útesu dolů na pobřeží na Rock Pools. Pěkné místo. Nejvíce zábavy si užijeme v krátkém zbytku sopečného tunelu, do kterého každou chvilku vlétne velká vlna. Po příjemném dni se přesouváme na Lalomanu užít si krásné pláže plné zlatého písku a tyrkysové vody oceánu. Následující den prozkoumáváme vodopády. První z nich je Sopoaga. Krásná vyhlídka přes hluboké údolí zarostlé sytě zelenou džunglí, do kterého padá stříbrný proud řeky. O kousek dál po silnici navštěvujeme vodopád Fuipisia. Po krátké procházce po cestě vysekané džunglí se před námi otevře údolí, přes jehož hranu přepadává řeka. Odtud stopujeme zpět do Faofao.

Pekelné vedro

Dnes máme v plánu Coastal walk. Vyrážíme už brzy ráno, ale stopování nám kazí skutečnost, že nejezdí žádná auta. Po čase přeci jen jede a zastaví nám. Svezeme se až na místo, kde je odbočka na pobřeží. Vystupujeme a pokračujeme pěšky po štěrkové cestě k moři. Cestu lemuje džungle národního parku O Le Pupu Pue. Květiny kvetoucí podél cesty obletují pestrobarevní motýli. Dojdeme na malé parkoviště, kde začíná Coastal walk. Necelé dva kilometry dlouhý trek vede po černých útesech tvořených lávou a hluboko pod námi se o skaliska tříští obrovské tyrkysové vlny. Z oceánu vystupují lávové ostrovy s mosty, které vytvořil divoký příboj. Krátký trek končí na velíkém lávovém poli. Mohutné vlny občas skropí i vršek útesů. Jdeme zpět. Vysvitlo slunko a je hrozné horko. Štěrková cesta k hlavní silnici je vskutku úmorná. Došla nám voda. Uvaření a zpocení se svalíme do stínu fale u hlavní silnice. Pokračujeme lesem dále k Ma Tree. Velikým stromům s ohromnými kořeny. Chvilku si odpočneme a zamíříme přes džungli k návštěvnickému centu vzdálenému asi kilometr. Klopýtáme pralesem po zarostlém lávovém poli. Konečně spatříme budovu. Návštěvnické centrum je opuštěná, polorozpadlá budova. Unavení si uděláme ještě malou odbočku k vodopádu Togitogiga. Krásný vodopád tvořený dvěma kaskádami vybízející k osvěžující koupeli v tomto vedru. Vděčně využíváme a po návratu k silnici stopujeme zpět.

Savaii

Jelikož ze Saleopagy nejezdí autobus, jdeme už v pět ráno do vedlejší vesnice. Má jet v šest hodin Samoánského času. To znamená hodinu před nebo i hodinu po. Vyplní se ta druhá varianta. Chvilku po sedmé přijíždí již slušně nacpaný autobus. Nasoukáme se dovnitř a vyrážíme směr Apia. Přejedeme přes hory a o hodinu později vystupujeme vyklepaní na autobusáku v Apie. Potřebujeme najít bus pokračující k trajektu. Je to jeden z autobusů stojících bokem. Už nyní je úplně plný. Stejně nás ale někam usadí a krosnu mi odtáhnou někam pryč. Dáváme se do pohybu. Lidé jsou zde namačkaní jako sardinky. Někteří si sedí na klíně, jiné stojí a zbytek místa vyplňují nejrůznější zavazadla. Cesta k trajektu trvá okolo jedné hodiny. Hned si jdeme koupit lístek. Nalodíme se a vyrážíme na hodinu a půl dlouhou plavbu. Vzdalujeme se od břehu. Nejdříve loď kličkuje mezi útesy, pak teprve nabere přímý směr a rychlost. Břeh ostrova Savaii se pomalu přibližuje, vynořuje z oparu a stává se zřetelnějším. Ještě více než na loď se nyní lidé cpou ven na břeh. Až venku zjišťujeme proč, když vidíme autobusy narvané k prasknutí. Na taxikáře by člověk potřeboval hůl a stejně by je všechny neodehnal. Do vsi Lano do Joelan´s Fale nakonec dojedeme stopem. Moskytiéra ve fale je snad jen proto, aby vás komáři nemuseli hledat. Následující den stále váháme, jestli se nyní v neděli máme pokoušet dojet do Manase. Zvyklá nás až naskytnuvší se odvoz a tak jedeme. V Jane´s Fale Míša usmlouvá nižší cenu za ubytování, a tak zůstáváme pět nocí. Dostáváme prostornou fale s verandou, která sama o sobě je větší, než fale, ve kterých jsme dosud spali.

Želvy

Stopovací den. Vyrážíme po silnici a po pár stech metrech nám zastaví auto. Svezeme se tak do vsi Saleaula, kudy kdysi tekla láva ze sopky Matavanu a zaplavila jeden kostel. Jdeme se podívat na jeho zbytky. V džungli zarostlé a lávou zalité zbytky kostela jsou moc pěkné. Pěšky zamíříme směrem zpět po silnici a zanedlouho jsme u značky Swiming with turtle. O chvíli později už jsme u umělého bazénku, kde plavou želvy. Jsou zvědavé a tak se motají u břehu. Lepší je však mít papáju a přilákat si je opravdu na dosah. Beru plavky a jdu si zaplavat s nimi. Zvědavě si mě prohlíží, jestli nemám něco k jídlu. Občas některou chytnu za krunýř nebo ploutev. Mají ohromnou sílu. Po čase se osmělí i Míša a jde si také zaplavat. Když se nabažíme želv, vydáváme se na cestu zpět. Zpáteční cesta je přínosná v mnoha ohledech. Navštívíme poštu a nakoupíme pohledy, zastavíme se na pizzu v restauraci a v jednom resortu si domluvíme půjčení auta. Zpět u naší fale relaxujeme a užíváme krásy tohoto místa. Zlatý písek, sytě modrá obloha a v azurové vodě plavou mořské želvy. Asi bychom si zvykli.

Žíly Země

Tentokrát stopujeme na druhou stranu. Jeli bychom i autobusem, ale jízdní řády tu nefungují a kdo ví kdy nějaký pojede. Dojdeme za vesnici a tam nás naloží auto na korbu. Svezeme se na půli cesty. Hned chytneme další odvoz a vyskakujeme ve vsi Aopo, kde jsou lávové tunely. Místní mladík, neznalý angličtiny, vezme baterky a vede nás asi kilometr přes les, dokud se před námi neobjeví černající se otvor do podzemí. Jak se noříme stále hlouběji do nitra země, zprvu příjemné ochlazení a útěk před žhavými slunečními paprsky se mění v saunu. Vlhkost i teplota stoupají a pot z nás jen lije. Poletují tu zvláštní ptáci, vydávající zvuk jako netopýři a kteří hnízdí v malých skulinách. Procházíme spletitým systémem kulatých tunelů, kterými jako krev žilami kdysi proudila žhavá láva. Míjíme různé křižovatky nebo hluboké propady do jiných tunelů. Občas zahlédneme malé krápníky. Asi po hodině cesty se otáčíme zpět k východu. Velmi zajímavá zkušenost pro všechny co mají rádi podzemí. Venku dostaneme ananas a řekne di celkem vysokou cenu za prohlídku. Naše chyba. Měli jsme cenu dohodnout předem. Jdeme na stopa. Bohužel se nedaří a to z důvodu, že za hodinu projelo jedno auto. Vyčkáváme ve stínu u silnice, dokud nás nevyžene hejno malých drzých dětí pokřikující sprosťárny a pohazujících si kamením. Posuneme se kousek dále. Tam se však situace opakuje. Zachraňuje nás projíždějící dodávka, která nám zastaví a sveze nás. Dost si oddechneme, když vystoupíme u našeho ubytování. Po dnešní zkušenosti se stopováním, jdeme do vedlejšího resortu pro domluvené auto s nadšením. Paní na recepci nás ale vyhání, že už je dnes pozdě. Zklamaně odcházíme. Potkáme však jednoho místního chlapíka, se kterým jsme se seznámili pár dní zpátky. Samoánsky se chvilku dohaduje s paní na recepci a vida, jde to. Vystaví mi místní řidičský průkaz a za patnáct minut odjíždíme.

Dlouhý den

Rychlá snídaně za svítání, nabrat benzín a můžeme vyrazit. Asi po hodině jízdy podél pobřeží dorazíme do vsi Maota, kde navštívíme trhy. Po malém nákupu pokračujeme k vodopádu Afu Aau. Prý jedno z nejlepších koupání. Krásný přírodní bazén, do kterého ze tří stran spadá voda a jeden veliký vodopád. Voda je vážně osvěžující a koupání nezapomenutelné. Bohužel nás tlačí čas a musíme dál. Jízda autem po jižním pobřeží Savaii je sama o sobě krásná. Minimální provoz a celou cestu si připadáte, jako by jste projížděli zahradou. Další zastávka je Mu Pagoa Waterfall. Je celkem těžké ho najít. Auto necháme u silnice a jdeme pěšky. Hned se na nás vrhne místní rodinka, ať zaplatíme. Nabídnu jim pár tala. Sice se dál mračí, ale umlčí je to. Je tu zajímavý vodopád, kdy řeka padá přímo do oceánu. Další zastávkou jsou Blowholes. Vlny narážející do útesu projdou dále malými tunely a na povrchu vytvářejí až dvacetimetrové gejzíry. Je to neuvěřitelné, divoké a krásné. Každý gejzír provází hlasité hučení. Úžasné místo. Krásně vyšlo počasí a díky silnému větru, ženoucímu veliké vlny proti útesům, se Blowholes předvádějí v plné kráse. Dalo by se tu zůstat celý den a stále by bylo na co koukat. Začíná se však připozdívat a tak zamíříme na Canopy Walkway. Je zde celkem drahé vstupné. Jedná se o lanový most asi patnáct metrů nad zemí natažený mezi dvěma stromy a z dalšího mohutného stromu je vytvořena rozhledna. Škoda nízkých mraků ležících na horách jinak by byl krásný rozhled. Jedeme na další dvě atrakce zahrnuté v ceně vstupného. Foot print a House of rock. Na obou se shodujeme, že bylo zbytečné vůbec vystupovat z auta. Po cestě je však ruina kostela zdevastovaného obřími vlnami vytvořenými hurikánem v roce 1990 a tak zajížďka nebyla marná. Odtud už jedeme až zpátky na Jane´s fale a vrátit auto. Večer nás ještě čeká představení Fia fia. Hodinová ukázka domorodých tanců.

Mt. Matavanu

Ráno se přidáváme k jednomu páru, jenž jsme poznali na včerejším vystoupení. Cílem výpravy je vrchol sopky Mt. Matavanu. Jelikož mají čtyřkolku, bude cesta o poznání jednodušší. Po pár kilometrech jízdy podél pobřeží odbočujeme na menší silnici a zanedlouho se už noříme do přítmí džungle. Kodrcáme se po kamenité stezce pralesem. Některé úseky jsou celkem nepříjemné. Konečně přijíždíme k fale, kde bydlí Crater man. Zaplatíme a pouští nás dál. Cesta je lepší, i když pár ošklivých míst se taky najde. V jednom takovém místě už je auto v koncích a proto ho odstavíme na kraji a jdeme dál pěšky. Asi po kilometru stojíme na okraji hlubokého kráteru zarostlého bujnou vegetací. Přesto je poznat jak je veliký. Jdeme podél jeho hrany na místo odkud je pěkný výhled jak na kráter, tak na pobřeží kam se valila láva. Vracíme se zpět, zastavujeme na výhledech a opatrně sjíždíme dolů. Celí vyhrkaní se vrátíme do fale.

Konečně přichází čas na odpočinek a užívání si klidu v tomto tropickém ráji.

Kdyby si místní nemysleli, že každý běloch je milionář byla by návštěva ostrova Samoa mnohem příjemnější. Že se platí za každé podívání na vodopád nebo jinou přírodní zajímavost se dá očekávat. Vadily mi však různé lži místních a vyložené pokusy obrat nás o peníze. Většina místních si prakticky neváží přírody, jakou mají a neuvědomují si, že to je vlastně to na co se turisté jezdí podívat. Přes to všechno jsme se vrátili z tohoto tropického ráje nadšeni nádhernou přírodou. Čas i peníze rozhodně stály za to se na Samou vypravit.

Další z povedených treků na Novém Zélandě. Ledovcová jezera Rotoroa a Rotoiti na severu jižního ostrova. Odtud vedou treky do Národního parku Nelson Lakes. Tato oblast určitě stojí za to, aby zde člověk strávil několik nádherných dní v horách, hlubokých údolích nebo krásných lesích.

Nelson Lakes

 

 

Konečně začnou sluneční paprsky rozpouštět mraky. Před námi se objeví zubatý hřeben, přes který se musíme přehoupnout. Malá pěšinka se klikatí sutí a ztrácí se někde vysoko nad námi. Zpocení funíme dál. Vrcholky hor naproti přes údolí zdobí zbytky sněhu, lesknoucího se mezi kamením. Nádhera.

Bushline

Je po poledni, když přijíždíme pod vysoké štíty hor, kde se rozprostírá veliké ledovcové jezero Rotoiti. Navštívíme informační centrum, abychom naplánovali okruh přes hory a rezervovali chatu Angelus. Prohlédneme si jezero a přesuneme se na nedaleké místo pro free camping. Ráno dobalíme pár věcí a popojedeme na Mt. Robert carpark. Hodíme batohy na záda a vyrážíme po cestě lesem nad jezerem směrem na chatu Coldwater. U prvního rozcestí však uhýbáme vpravo a začínáme prudce stoupat. Lezeme po kamenité, ale upravené stezce vzhůru. Mineme odbočku na horní parkoviště a dál se vlníme po úbočí kopce. Pod námi leží jezero a máme odtud krásné výhledy. Jelikož na začátku treku visela cedulka oznamující, že na chatě Bushline není voda, dobíráme z posledního potoka po cestě vodu do lahví a plníme také oba ešusy. Pokračujeme vzhůru a chata už je nedaleko. O zatáčku výš mě vystraší v trávě poskakující papoušek Kea. Pokládám ešus a dělám pár fotek. Ešus na papouška, kterému se líbí lesknoucí se věci, funguje jako magnet. Vyrážíme dál a papoušek poskakuje po cestě před námi. Po pár stech metrech ho asi začnou bolet nožičky a tak odletí. Moc hezké setkání. Pár minut na to přicházíme k chatě Bushline, která, jak její název napovídá, leží těsně nad hranicí lesa. Zkouším nádrž na vodu a ta teče. Takže nebyl důvod vodu tahat. Výhledy na okolní hřebeny a jezero z okolí chaty jsou parádní.

Skrz mraky

Kvůli silnému dešti jsme ráno líní vstávat a tak na hřeben vyrážíme celkem pozdě. Stoupáme na kopec a všude je mlha a povalují se mraky. Viditelnost pár desítek metrů. O výhledech se mluvit nedá vůbec. Kousek pod hřebenem přečkáváme v přístřešku silný liják. Chvíli počkáme, než se počasí zklidní a vyrážíme dál na hřeben, kudy vede Robert Ridge Route k Angelus Hut. Po kamenité stezce vystoupáme na první vrchol, kde se před námi otevře veliké údolí s chatou lyžařského klubu. Po hřebeni obejdeme údolí a stoupáme na vrchol Flagtop (1690 m n.m.). Cesta je příjemná, ale stále mlhou a nízkými mraky. Když podcházíme Julius Summit (1794 m n.m.), mraky se na chvíli rozfoukají a vidíme hřeben, kudy budeme pokračovat a jezero pod námi. Po kamenitém hřebeni dorazíme až k odbočce na chatu Speargrass. Po chvilce stoupání vyjdeme do sedla odkud už je vidět Lake Angelus na dně jakéhosi kráteru se stejnojmennou chatou na břehu. Prudkým sestupem se dostaneme k jezeru a zanedlouho už zalézáme do chaty schovat se před silným deštěm, který se přihnal. Příštího rána si chvilku užíváme chvíli, kdy vycházející slunko osvětluje hřebeny okolo kráteru. Vyrazíme okolo jezera a sutí stoupáme nad jezerem Hinapouri až na hřeben. Pár kilometrů se držíme na hřebeni, a ačkoli je hodně mraků užíváme si pár výhledů. V dáli už vidíme vrcholky zasněžené vrcholky Jižních Alp. Jdeme po ostrém hřebeni, když nad námi začnou poletovat čtyři velicí ptáci. Zvědavé Kea. Sedají si kousek od nás a pokřikují. Přichází veliký mrak a spouští se déšť. Viditelnost je nulová a není vidět ani značení. Sestupujeme dolů z hřebene a suť se mění v trávu, ve které se stezka ztrácí. Jezero Rotoroa pod námi můžeme kvůli mrakům pouze tušit. O pár set výškových metrů níže vstupujeme do krásného lesa. Všude mech a lišejníky. O dalších pár set metrů níže terén ještě ztěžkne. Prudké klesání, které klouže samo o sobě je nyní ještě ztíženo popadanými stromy, které musíme přelézat. Z klesání už bolí kolena. Stezka začne zarůstat křovinami, když pod námi konečně zahlédneme střechu chaty. O chvilku později se zalézáme schovat dovnitř před hejny sandflies. Odpočíváme a po západu slunka jdeme na nedaleké molo pozorovat úhoře. Nevšední a krásný zážitek. Následující den vyrážíme k jihu proti proudu řeky Sabine. Počasí se trochu umoudřilo a svítí i slunko. Procházíme lesem po pěšině. Občas cesta vede kousek po skalách a kořenech, občas přelézáme nebo podlézáme spadlý strom, ale jinak je cesta slušná. Několikrát vyjdeme ven z lesa na krásné louky podél řeky. Je zde spousta pěkných míst na stanování. V horních úsecích údolí narážíme na několik podemletých úseků cesty. Některé jsou dokonce utrhané velkou vodou celé. Údolí je stále hlubší. Řeku překonáme po lanovém mostě a odpočíváme ve West Sabine Hut před zítřejším náročným výstupem.

Do sedla

Ranní průtrž mračen nás odradí od brzkého vydání se na cestu. Až když déšť ustane a začne vykukovat slunko, vyrážíme. Stoupáme do kopce podél východního ramene řeky Sabine. Po mostě přes hlubokou strž, kde hluboko ve tmě duní řeka sevřená do úzkého prostoru, překonáme řeku. Kousek za mostem konečně začíná stoupání do sedla. Pár set výškových metrů jdeme lesem. Pak se dostaneme do suti a stezka kopíruje tok jednoho z potoků. Slunko začíná připalovat. Nad hranicí lesa jsou krásné výhledy na okolní hřebeny, z nichž některé stále zdobí sněhová pokrývka. Suť vystřídá cestička trávou a po čtyřech namáhavých hodinách stoupání přicházíme do sedla Travers. Užíváme si nádherný rozhled po okolních hřebenech a odpočíváme. S nově nabranou energií se pouštíme do sestupu do údolí. Na této straně sedla není terén tak příkrý a je tu lepší stezka, proto jde sestup rychle. Z kamení cestička přejde do trávy a pár set metrů před chatou se zastavujeme u ledového potůčku zurčícího vedle stezky a v malé tůni si dáváme osvěžující koupel a sušíme propocené věci. Odpočatí dojdeme k nedaleké chatě Travers, kde přenocujeme.

Další sprcha

Příštího dne vstáváme do pošmourného rána. Je šero, v údolí se válejí mraky a mlha a začíná pršet. Vyrážíme na cestu. Po slušné stezce sestupujeme údolím podél řeky Travers. Překonáváme spoustu potoků stékajících z úbočí. Zastavujeme u Travers Falls. Asi dvacet metrů vysokého vodopádu padajícího do krásného malého jezírka. Mineme chatu John Tait a pokračujeme dále. Až na několik výjimečných horších úseků je cesta dobrá. Jsme už dost unavení a tak odpočítáváme každý kilometr k další chatě. Spěcháme, abychom se dostali z deště. Dlouhé úseky loukami podél řeky jsou krásné a nabízejí spoustu míst pro stanování. Po pár hodinách přicházíme k malé chatce na jižním břehu jezera Rotoiti. Prší a tak roztápíme v krbu oheň. Hned je tu příjemněji. Ráno se mlha a mraky protrhají a vykoukne slunko. Vyrážíme podél jezera a zanedlouho děláme krátkou odbočku k Whisky Falls. Odtud už je to jen kousek k rozcestí, kde jsme před pár dny odbočovali po cestě na hřeben. O kilometr dál přicházíme na parkoviště k autu a ukončujeme tak okruh po Nelson Lakes.

Ačkoli většinu času pršelo, nebo byla mlha a mraky, jsme z výletu nadšeni. Krásné hory, lesy a jezera. Okruh West Sabine Circuit je pohodový výlet na pár dní, který si užije opravdu každý. Pokud máte možnost, doporučuji sledovat předpověď a počkat si na počasí, určitě se to vyplatí a výlet po Nelson Lakes bude nezapomenutelný.

 

 

[spider_facebook id=“1″]

Kavkaz – Elbrus

Všem  příznivcům VHT , lezení a milovníkům hor představuji připravovanou výpravu na ruskou stranu Kavkazu. Měsíc dlouhý pobyt strávíme na Elbrusu a v horách v jeho okolí, kde je spousta nádherných vrcholů stojících za vylezení. Výstupy a pobyt vysoko v horách bude opravdovou zkouškou pro nás i naše vybavení.

Mezi hlavní cíle patří zdolání obou vrcholů nejvyšší hory Evropy – Elbrus (vrcholy 5642 m n.m. a 5621 m n.m.). Dále vrcholy Džantugan (3991 m n.m.), Nakratau (4451 m n.m.) a Donguzorun (4468 m n.m.). Bude záležet na aktuálních bezpečnostních uzavírkách hraniční oblasti.

Držte palce a těšte se na fotografie a vyprávění po úspěšném návratu.

Termín: 15. Července – 12. Srpna  2016

Partneři akce

30.06.2016

Tak a je to jasné. Víza a povolení do pohraničí již máme. Zbývá dořešit pár drobností a za dva týdny vyrážíme 🙂

Povídání a pár fotografií z výletu na Great Walk, který se díky počasí moc nevydařil a změnil se v zimní táboření.

Routeburn

Udělám pár dalších kroků a suť pod mýma nohama se dává do pohybu. Rychle přeskáču na větší kameny, které drží a mám co dělat abych se něčeho chytil. Cítím slanou chuť potu stékajícího mi po tváři a štípajícího v očích. Funím dál. Do sedla je to podle GPS pouze pár set metrů, tak se mi to teď nechce vzdát. Překonám suť a moře velikých balvanů a začínám stoupat do posledního prudkého kopce. Sedlo už je na dosah a jsem zvědavý co je za ním.

Parádní start

Ačkoli máme Great Walks Routeburn rezervovaný až od zítřka, vyrážíme už dnes v poledne, po tom co se rozfouknou těžké mraky a vykoukne slunko. Od parkoviště Divide vyrážíme vzhůru lesem po širokém chodníčku. Přestože máme těžké batohy, po půl hodině chůze míjíme rozcestí a pokračujeme vzhůru na vrchol Key, kde jsme o patnáct minut později. Krásně svítí slunko a kocháme se nádhernými výhledy. Hluboké údolí Hollyford, vrcholy Mt. Christina a Mt. Little zahalené do tmavých mraků, které je nechtějí opustit a mezi nimi lesknoucí se ledovcové jezero Marian. Když se nasytíme výhledy na okolní hory, vydáváme se na cestu dolů k rozcestí, kde uhýbáme k chatě Howden, patřící již ke Great Walks. Nechce se nám platit vysoká částka za ubytování na chatách a tak to řešíme stanem. Jdeme na opačný konec jezera Howden, kde je kemp. Krásná louka s výhledem na slunkem osvícené hřebeny hor svírající údolí. Nádhera.

Trochu si to okořenit

Svítání nás vytahuje ze stanu. Obloha je bez mráčku a je pořádná zima. Vracíme se zpět ke Great Walks. Ačkoli na chatě Howden opět slibují déšť, bouři, sníh a kroupy zatím je nebe bez mráčku a svítí slunko. Vyrážíme dál do hor. Stezka se vlní lesem mírně vzhůru a skrz stromy občas zahlédneme zasněžené vrcholky hor naproti přes údolí. Obejdeme kopec a na chvilku se zastavujeme u Erland Falls, více než 170 metrů vysokého vodopádu. V místech, kde nejsou stromy, se otevírají nádherné výhledy. Stále stoupáme a stezka jde převážně lesem. Asi kilometr před chatou Mackenzie se stezka změní. Není to už pohodový chodníček, ale poskakování po kamenech a kořenech. Přicházíme k chatě a pokračujeme ještě kousek dál podél jezera s krásně modrou vodou ke kempu. Na jednom krajním místě stavíme stan. Proklínáme připravená místa na stany, do kterých nejdou zatlouct kolíky a stan vypnout. Zajišťujeme ho tedy kamením a uvnitř krosnami. Nalehko vyrážíme k Split Rock. Cesta vede podél jezera na jeho horní konec. Přicházíme k veliké puklé skále, po níž se dolů jako hadi plazí tlusté kořeny nahoře rostoucích stromů. Jelikož je ještě brzy a je hezky vyrážím do Emily Passu udělat pár fotografií. U Split Rock si všimnu malé značky ukazující cestu. Pár set metrů se prodírám lesem po neznatelné stezce, než vystoupím na břeh jezera. Zde ukazuje poslední značka do suchého koryta potoka. Začíná namáhavá cesta vzhůru. Přelézám veliké kameny nebo po nich poskakuju. O pár set výškových metrů výš zvolím špatné koryto potoka a nastoupám do nepříjemného suťového pole. Sutí ujíždějící pod nohama se snažím dostat na stabilnější svah porostlý trávou. Prudce stoupám vzhůru. Překonávám moře balvanů. Zbývá posledních sto výškových metrů přímo do sedla. Všude samá suť. Po čtyřech lezu vzhůru. Konečně. Zadýchaný se rovnám v sedle Emily. Nádherný výhled na zasněžené vrcholky Humboldt Mountains a na hluboké údolí s řekou Route Burn. Na druhé straně jezero Mackenzie s vysokými vrcholky hor v pozadí. Na výstup na Emily Peak bohužel nezbývá dostatečně dlouhá doba světla, kterého už teď kvapem ubývá. Chvilku se kochám výhledem, udělám pár obrázků a vydávám se na cestu zpět. Kloužu dolů sutí a jde to celkem rychle. Dolů se cestička hledá mnohem snáze než vzhůru. O pár set metrů níže nacházím pěkná místa na táboření a vstupuji do koryta potoka. Odtud dál už jen poskakuji dolů po kamenech. O hodinu a půl později jsem konečně na břehu jezera. Ke stanu už to mám jen kousek. Netrvá dlouho a padne tma. Přichází ranger zkontrolovat naši rezervaci a informovat nás o počasí. Uvidíme, jestli nasněží, jak slibuje.

Bouře

Celou noc stan bičují provazy vody. Vítr hučí v korunách stromů, tmu občas prořízne záblesk světla a ozve se zlověstné zaburácení znásobené ozvěnou. Stan už má něco za sebou a takovéto počasí mu moc nesvědčí. Proto máme dost věcí ráno mokrých. Jelikož jsou zde špatná místa na táboření, nejde stan ani pořádně vypnout, zakolíkovat a připravit na takovéto počasí. Přichází ráno. Koruny stromů se stále ohýbají pod nápory větru. Je zima. Vylézat z vyhřátých spacáků nám nepřipadá moc rozumné. Když konečně přestane pršet, jdeme do chaty zjistit předpověď na další dny. Sedlo, kam jsem včera vyběhl, i Emily Peak jsou zapadány čerstvým sněhem. Sněžit má zbytek dne i celý zítřek. Po poledni se hřebeny hor ztrácejí v hustém sněžení a tak jen posloucháme ševelení sněhových vloček na stanové plachtě. S příchodem noci se v horách opět začne ozývat bouře.

Bílá tma

Je pořádná zima. Vstáváme s rozedněním. Na obloze se prohání pár lehkých mráčků, ale jinak je hezky. Kemp je prázdný. Zvláštní. Když si chcete rezervovat Great Walks tak nemůžete, protože je prý plně obsazený a teď je tu prázdno. Vezmeme pár věcí a vyrážíme na hřeben. Procházíme úplně jiným světem, než když jsme sem dorazili. Všude leží hromada sněhu. Stromy se ohýbají pod jeho váhou a mnohdy blokují průchod. Obejdeme jezero a lesem začneme stoupat vzhůru. Jsme první, kdo tu dnes jde a tak se brodíme nedotčeným čerstvým sněhem. Vylézáme nad les. Krásně svítí slunko. V dáli na protějším hřebeni je však vidět černý mrak rychle pohlcující ostatní horské vrcholy a blížící se k nám. Stezka nás provede přes skalnatý úsek po úzké pěšině. Než dosáhneme hrany údolí, dorazí černý mrak s hustým sněžením. Výhledy mizí a dál pokračujeme bílou tmou. Viditelnost klesá na minimum a krásné okolní hory si můžeme pouze představovat. Chumelenicí urazíme ještě asi kilometr, než nás počasí přesvědčí o nesmyslnosti našeho počínání a vydáváme se zpět. O hodinu a půl později zalézáme do stanu schovat se před bouří. Odpoledne přichází ranger a že prý můžeme přenocovat v chatě, jestli nám je zima. Chvilku na to dodává, že za 55 dolarů. Také upozorňuje, že trek přes hřeben je ode dneška uzavřen. Padá tma a je zima.

Mráz

Budíme se opět časně. Vykouknu ven a zamračené počasí napovídá, že z cesty na hřeben nic nebude. Zabalíme tedy věci a stan obalený sněhem a ledem a vyrážíme zpět k autu. U chaty ranger dává pozor, aby mu nikdo nešel na hřeben. Z vedlejší chaty evakuují turisty helikoptérou pryč. Mrzne pořádně. Včerejší rozšlapaný sníh se přes noc změnil na led a tak se nejde moc příjemně. Opatrně pokračujeme v cestě. Asi po hodině cesty přicházíme k vodopádu Erland, na kterém se během pár dní mrazu vytvořili veliké rampouchy. Jsme o dost níže a odtud dál už je stezka téměř bez sněhu a ledu. Zanedlouho se objeví chata Howden. I zde stojí varování, že je trek uzavřen. Pokračujeme lesem vzhůru k odbočce na Key Summit. Tentokrát však vrchol vynecháváme, jelikož není moc pěkné počasí a hned zahajujeme sestup k parkovišti, kam po necelé hodince dorazíme. Tím vlastně končí náš výlet na Great Walks Routeburn, který se kvůli počasí moc nevydařil a změnil se v zimní táboření. I to málo co jsme z něj viděli, nás však přesvědčilo o tom, jak krásný tento trek je když vyjde počasí.

 

 

Pokud nějaký čas v roce strávíte mimo pohodlí domova někde v přírodě a je jedno jestli jde pouze o jednodenní výlet, pobyt na chatě nebo trek na několik dní mimo civilizaci, určitě nastane moment, kdy vám bude bodavý hmyz doslova pít krev. Oblečení jistě dobře ochrání, ale kdo by se v letních vedrech chtěl pařit v kalhotách a triku s dlouhým rukávem? Moskytiéra je také celkem fajn věc, ale chrání jen hlavu a v té veliké na spaní bych zase nechtěl nikde chodit. Jediným řešením je tedy použití kvalitního repelentu, jakým je například ten od Life Systems.

[spider_facebook id=“1″]

 

Až na krev

Pokud nějaký čas v roce strávíte mimo pohodlí domova někde v přírodě a je jedno jestli jde pouze o jednodenní výlet, pobyt na chatě nebo trek na několik dní mimo civilizaci, určitě nastane moment, kdy vám bude bodavý hmyz doslova pít krev. Oblečení jistě dobře ochrání, ale kdo by se v letních vedrech chtěl pařit v kalhotách a triku s dlouhým rukávem? Moskytiéra je také celkem fajn věc, ale chrání jen hlavu a v té veliké na spaní bych zase nechtěl nikde chodit. Jediným řešením je tedy použití kvalitního repelentu, jakým je například ten od Life Systems.

Výzva no. 1 Skotsko

První velký trek, kdy jsem už dopředu řešil použití kvalitního repelentu, byl dvoutýdenní výlet na Skotskou vysočinu, kde před ohromnými hejny žravých muchniček nebo-li midges, schovávají i dobytek. Vydat se zde ráno nebo večer nenatřený repelentem na chvilku ven ze stanu, je opravdu utrpení. Je dobré, že za deště nelítají. Brzy si tedy oblíbíte Skotské přeháňky. Také za větru máte většinou klid. Jak se říká „Kam letí midges? Tam, kam fouká vítr.“ Když si však uděláte mezi deštíky pauzu na svačinu, jsou schopné vás sežrat a světlé oblečení pomáhá jen minimálně.

Výzva no. 2 Taiwan

Ačkoli jsem se této výpravy, alespoň co se hmyzu týče, velmi obával, proběhlo vše velmi hladce. Nakoupil jsem nejsilnější repelent od Lifesystemu, určený pro tropické oblasti a následně zjistil, že zde není prakticky potřeba. Ne proto, že by nezabíral, ale proto, že jsem zde nenarazil na žádný obtížný hmyz.

Výzva no. 3 New Zealand

Už chvilku po příletu bylo jasné, že zde repelent bude potřeba a že bude velmi rychle ubývat. Místní sandflies, obdoba Skotských midges, jsou prakticky všude. Jen se mění hustota těchto otravných mušek. Vysoko v horách nejsou skoro žádné, ve městech si jich vás pár najde a na trecích po lesích, kopcích a podél pobřeží jim nemáte šanci uniknout. Oproti Skotským kolegyním jsou mnohem odolnější. Déšť jim tolik nevadí a létají i ve větru. Po kousnutí mnohdy zanechají krvácející ránu. Repelent jsem na trecích používal téměř každý den a děsil se toho, až dojde.

Co uvádí výrobce

Vysoce účinný repelent ve spreji pro zvýšenou ochranu uživatele. Přípravek s rozšířeným působením kombinuje přírodní pyrethroidy s vysoce koncentrovanou chemikálií DEET za účelem poskytnutí maximální dlouhotrvající ochrany. Přírodní pyrethroid funguje jako kontaktní repelent, takže každý hmyz, který Vám přistane na ruce, okamžitě odradí od kousnutí.

• Aktivní složka: 95% DEET.

• Odpuzuje: moskyty, komáry, mouchy, mušky, ovády, koutule, blechy, klíšťata a další bodavý hmyz.

• Ideální pro aplikaci na bavlněné oblečení, potítka nebo ponožky.

• Výdrž přes 10hodin (pohyb nebo vysoká vlhkost v ovzduší mohou vést k nadměrnému pocení a tím snižují účinek repelentu na pokožce).

• Objem: 25ml/50ml/100ml

• Není vhodné pro děti.

• Vyrobeno v UK.

Repelent se nanáší přímo na kůži, zamezte kontaktu se syntetickým oblečením, plastovými obroučky brýlí, hodinkami apod. Může dojít k jejich znehodnocení. DEET Používání DEET bylo vyvinuto armádou USA po zkušenostech z bojů v džungli během druhé světové války. Původně byl DEET testován jako pesticid v zemědělství, do vojenského použití se dostal v roce 1946 a do civilního 1957. Používal se během bojů ve Vietnamu a v jihovýchodní Asii.

Závěr

Všude, kde jsem používal repelent od Life Systems jsem s ním byl spokojený. Funguje opravdu výborně. Stačí se ráno nastříkat a máte klid na celý den. Hmyzáci sice na kůži sednou, ale nekousnou. Oproti jiným repelentům příjemně voní. Na rozdíl od repelentů, které se hned z kůže odpaří, zanechává jakýsi mastný film. Není to ale nic hrozného a alespoň víte, že jste chráněni. Na cestách jsem vyzkoušel už spoustu značek repelentů a vím, že tam kde nefungoval žádný z nich, tento zabral vždy. Proto se k němu stále vracím.

 

Povídání a několik fotografií o výstupu na nejvyšší horu Taiwanu. Nádherná krajina s vysokými horami, příjemní lidé a super počasí. Pobyt na Taiwanu prostě neměl chybu.

Hory v moři mraků – Yushan

Slunko se pomalu sklání k obzoru, stíny se prodlužují a my spěcháme po suťovité cestě vzhůru do sedla užít si přírodního divadla, které za chvilku začne. Usazujeme se na křesílka v podobě kamenů a představení začíná. Veliké mraky se povalují v údolí a pouze nejvyšším vrcholkům dovolí vykouknout nad ně. Nad tím vším pluje pomalu rudnoucí zlaté slunko a zalévá scénu úžasným světlem. Představení, které se neokouká jelikož je každý den jiné.

Důkladná příprava

Celá výprava na Taiwan začala získáním working holiday víza na Nový Zéland. Jelikož letecká společnost China Airlines nabízí stopover (neboli přerušení cesty) až na tři měsíce ve všech destinacích do kterých lítají, využíváme této příležitosti a volíme Taiwan, který je zároveň nejlevnější ze všech. Každou chvilku slyšíte „vyrobeno na Taiwanu“ a představujete si jeden průmyslový megakomplex. Jaký je ale tento ostrov doopravdy? Až s podivem zjišťuji jak málo informací je k dispozici, alespoň co se týká treků a povolení ke vstupu do hor. Ačkoli jsou některé hory a národní parky volně přístupné v našem plánu je i nejvyšší hora Taiwanu – Mt. Jade, na kterou už permit potřebujeme. Začíná déle než měsíc trvající komunikace s tamní správou národního parku. Vyplnili jsme na internetu žádost o vstup do hor a založili a zaregistrovali tým. Každý z nás se individuálně znovu zaregistroval do týmu, vyplnil osobní údaje, napsali jsme podrobný plán cesty, doložili naše zkušenosti s vysokohorskými výstupy, přidali seznam vybavení a zdůvodnili naši návštěvu. To vše jsme odeslali a čekali na vyjádření. Přes dva týdny jsme čekali na odpověď, ve které stálo, že všechna místa v horských chatách jsou obsazená a naši žádost zamítli. Obratem odpovídáme, že na Taiwanu budeme tři týdny a ať nám doporučí jiný termín. Setkáváme se vstřícností a ochotou. Naši žádost přesouvají na jiný termín. Přichází pro mě dosud nepochopitelný systém přidělování míst na chatách. Jde o jakési losování. „Vyhráváme“ první a druhou noc, bohužel však třetí a čtvrtou nedostáváme a žádost znovu zamítají. Pár dní před odjezdem mi oznamují volná místa na kempování. Přepisuji itinerář. Vypadá to, že se na nás usmálo štěstí.

Konečně na cestě

Nadchází den odletu. Na bezmála dvanáct hodin opouštíme zemi. Po mezipřistání v Bangkoku pokračujeme ještě skoro čtyři hodiny na Taiwan. Když vyjdeme z klimatizované letištní haly, jako bychom vstoupili do sauny. Po několika dnech poznávání Taiwanu jsme na cestě do hor. Celý den trávíme stopováním od Sun Moon Lake do hor k návštěvnickému centru Tataka, které navštěvujeme a chceme vyřídit permit. Jsme rádi, že je zde někdo kdo mluví anglicky. Posílají nás do Paiyun návštěvnického centra vzdáleného několik kilometrů, kde platíme 960TD za nocleh za dvě osoby v Paiyun Lodge. Pak jdeme o budovu níže, kde je policejní stanice. Zde potřebujeme vyřídit mountain permit. Ukazujeme policistovi papír z návštěvnického centra, bere si naše pasy, vyplňujeme dva formuláře a chvilku čekáme, než pan policista vše zanese do počítače. Byl ochotný a s některými věcmi nám i pomohl. Zanedlouho už držíme v ruce povolení pro vstup do hor a cesta na nejvyšší horu Taiwanu je pro nás otevřená.

Nad mraky

Budík nás vytahuje ze spacáků o půl šesté. Rychle se zabalíme a ještě za šera vyrážíme. Mineme policejní stanici a návštěvnické centrum a asi po hodině dorazíme k Tataka trailhead. Vyhlídce, kde začíná trek. Slunko pomalu stoupá nad štíty hor a my vyrážíme vzhůru. Kamenitá stezka šplhá pozvolna vzhůru. Na některých místech je hodně úzká, občas zasekaná do skály a jištěná řetězy. Jeden chybný krok by mohl skončit pádem do údolí. Místa, která by se obtížně překonávala, jako koryta potoků nebo skalní stěny se přechází po připravených můstcích. Zanedlouho stezka nabírá ostřejšího stoupání. Netrvá však dlouho. Objevují se první lidé sestupující z hor. Už jsme celkem unavení a usmažení od slunka, když se po závěrečném stoupání objeví Paiyun Lodge. Ještě si ani nesundám batoh a už je tu ranger a jestli prý mám permit. Ukazuji mu papír, který jsme dostali, a vše je v pořádku. Ptá se, kde budeme spát. Říkáme, že na Yuanfeng Lodge – tři noci. Zamračí se a povídá, že tam není voda, protože už měsíc nepršelo. Na google Earth mi ukazuje, kde bych mohl nahoře najít pramen. Znovu bereme batohy a klikatící se stezkou stoupáme prudce vzhůru k sedlu Yuanfeng. Výstup od chaty Paiyun do sedla Yuanfeng nám trval asi hodinu a půl. Ze sedla je náš dnešní cíl vzdálen jen tři sta metrů a tak v sedle odpočíváme a užíváme si výhledů. Sejdeme dolů na místo pro kempování vedle chaty Yuanfeng a stavíme stan. Podle popisu rangerů nacházím pramen. Začíná se smrákat, a tak si jdeme do sedla Yuanfeng užít krásného západu slunka a inverze.

Nabírání sil

Následující den máme jako odpočinek na programu výstup na Mt. Jade South Peak neboli jižní vrchol. Projdeme okolo chaty a prodereme se po úzké cestičce klečí. Suťová stezka začne stoupat a na některých místech kameny nepříjemně ujíždí pod nohami. Pár úseků je dokonce zajištěno řetězy. Vylezeme na první vrchol. K jižnímu vrcholu musíme dál po hřebeni a pak se po pěšině „zhoupnout“ pod velikou skálou. Ztrácíme přehled kudy se na jižní vrchol dostat a tak lezeme na ten nad námi. Když se dostaneme nahoru, zjistíme, že jižní vrchol je ještě o kus dál a dělí nás malé sedlo se zřetelnou cestou. Sestoupíme dolů. Odtud pokračujeme vzhůru po skále podle namalovaných šipek určujících směr výstupu. Lezení po sice velkých policích ale plných suti a po drolící se skále není příliš bezpečné. Posledních třicet výškových metrů tedy dolézáme a užíváme si krásných výhledů na hlavní a východní vrchol. Zpět se vracíme stejnou cestou.

Mt. Jade

Vstáváme brzy. Je zima. Slunko se sotva vykulilo nad obzor. Balíme pár věcí a vyrážíme dobýt nejvyšší vrchol. Jdeme do sedla a odbočíme vpravo na bezejmenný vrchol. Stezka sutí je místy sotva patrná. Občas však zahlédneme fáborek nebo kamenného trola, a tak víme, že jdeme správně. Fučí nepříjemný vichr a ve stínu je pořádná zima. Stezka jde na několika místech po úzkých římsách nad propastí a všudypřítomná suť znepříjemňuje chůzi. Posledních asi šedesát výškových metrů pod vrcholem stezka ještě ztěžkne a leze se kolmo vzhůru po skále. Naštěstí je zde natažený řetěz. Ani tak to však není zcela snadné. Pravdou je, že od našeho tábořiště je to k vrcholu pouze asi 250 výškových metrů, za to však mnohem zajímavější cestou než oficiální výstup od chaty Paiyun. Po řetězech vyšplháme k rozcestníku a k hlavnímu vrcholu už je to jen kousek. Po všem tom úsilí a boji o permit konečně vrchol. Ještě pár dní před odletem jsme nevěřili, že to vyjde. Čtvrtá nejvyšší ostrovní hora Mt. Jade (3952 m n.m.), zdolána. Jsme tu sami a užíváme si nádherných výhledů na ostatní vrcholy Mt. Jade a pohoří Yushan. Při perfektní viditelnosti je možné spatřit oba oceány. Rozhodujeme se zdolat ještě severní vrchol. Sestoupíme oficiální stezkou o asi sto výškových metrů směrem na Payiun k rozcestníku. Cesta k severnímu vrcholu padá strmě dolů suťovým polem zajištěným řetězy. I sestup trvá dlouho a děsíme se cesty zpět. Pod suťoviskem se napojíme na zvlněnou hřebenovku, projdeme lesíkem, a pak začne cesta opět stoupat. Stromy nahradí kleč a my se drápeme k meteorologické observatoři na vrcholu. Slunko začíná pálit. Když konečně dofuníme na Severní vrchol Mt. Jade (3858 m n.m.) začínají se ostatní vrcholy halit do mraků. Stejnou cestou jdeme i zpět. Nejnáročnější z návratu je výstup k rozcestníku pod hlavním vrcholem. Prudký kopec, suť a vysoká nadmořská výška. Dohromady pořádná dřina. Odtud už je to však pohoda po „chodníčku“ směrem na Paiyun a o hodinku později už zalézáme do stanu schovat se před špatným počasím, které dorazilo.

Nejkrásnější vrchol

Půl noci proprší. Ráno balíme tábor a na těžko se přesouváme k chatě Paiyun, kde schováváme batohy a vyrážíme znovu na nejvyšší horu. Tentokrát však proto, že z ní pokračujeme na východní vrchol. Už za rozcestníkem kousek od vrcholu dává stezka tušit, že nepůjde jen tak o nějakou procházku. Řetěz natažený po skále dolů, suť a krkolomný terén. Spouštíme se dolů. Hodinu trvá jen dostat se pod východní vrchol. Už z dálky koukáme, kde je výstupová cesta. Ta se objeví až těsně pod skalní stěnou v podobě nataženého řetězu. Téměř celý výstup po skále je zajištěn. Jde o takové lehčí lezení. Pravdou je, že v některých pasážích jsme za řetěz rádi. Dolézáme na vrchol. Shodujeme se, že východní vrchol Mt. Jade je výstupem nejhezčí. Jelikož se sem ženou mraky dlouho se nezdržujeme a stejnou cestou se vracíme zpět. Unavení vystoupáme mlhou na hlavní vrchol a spěcháme dolů do chaty Paiyun kam kolem třetí hodiny přicházíme. Hned se nás ujme správce a ukazuje nám, kde budeme spát. Společná ložnice pro deset lidí. Nemusím ani říkat, že je prakticky nemožné se zde vyspat. S prvními slunečními paprsky zabalíme krosny, hodíme je v chatě za dveře a nalehko vyrážíme dobýt poslední z vrcholů Mt. Jade. Západní vrchol je ze všech pěti nejnižší a je zalesněný. Cesta k němu není tak snadná jak jsme si původně mysleli, ale stejně tam za hodinku dojdeme. Prohlédneme si ještě templ sto metrů za vrcholem a stejnou cestou se vracíme zpět. Za necelou hodinu jsme u chaty. Nasadíme batohy a zahajujeme sestup. Cesta dolů je sice rychlá ale celkem úmorná. S ubývající nadmořskou výškou se zvyšuje teplota, až začne slunko nepříjemně pálit. Asi kilometr před Tataka trailhead nás u přístřešku zastavují dva policisté. Kontrolují permity lidem, kteří sestupují z hor. Přicházíme na začátek trailu. Jsou tu zaparkovány mikrobusy, které čekají na „trosky“ sestupující z hor, aby je odvezly k silnici. Sto dolarů za osobu nejsme ochotni zaplatit a tak ještě hodinku pokračujeme k Tataka návštěvnickému centru, kde zakončujeme návštěvou restaurace úspěšný výstup na nejvyšší vrchol Taiwanu. Nyní, když se řekne Taiwan, nepředstavím si továrny a špinavá velkoměsta, ale nádhernou krajinu plnou vysokých hor, neprostupných lesů, krásně barevné temply, úžasné západy slunka a především milé, pohostinné a usměvavé lidičky, kteří tu žijí. Je sice pravda, že tento malý ostrov leží na druhé straně Země, ale zážitky, které si odtud odvezete, mají mnohem větší cenu než peníze za let a čas na něm strávený. Odlétáme s myšlenkou na to, že se jednou vrátíme navštívit místa, která jsme tentokrát nestihli. Taiwan doporučuji každému, ať už kvůli pohodovému poznávání zdejší kultury nebo dobývání horských vrcholů. Na Taiwanu si vybere každý.

Povídání a fotografie z výletu do národního parku Abel Tasman. Krásná několikadenní procházka podél pobřeží. Zpět jsme to vzali přes hory po Inland Tracku. Mrkněte sami…

Abel Tasman

Po kolena ve vodě se brodíme k veliké značce asi dvě stě metrů před námi. V dáli vidíme dvě postavy brodící se proti nám. A tak si říkáme, jde to projít. Setkáváme se u značky. Dva chlapíci, batohy na ramenech, hrůzu v očích, říkají: „Vraťte se, je příliv, voda stoupá moc rychle!“ Nevěříme a jdeme to zkusit. O kus dál se opravdu musíme otočit. Nevracíme se však, ale volíme alternativní cíl na půl cesty na druhé straně. Voda opravdu stoupá před očima.

Great Walks

Abel Tasman Coast Track patří mezi takzvané Great Walks a jelikož je tu sezóna celý rok, musí se také po celý rok rezervovat noclehy jak v chatách, tak v kempech. Auto odstavujeme na konci silnice ve vesnici Marahau a vyrážíme po upraveném chodníčku podél pobřeží k severu. Cesta nejdříve sleduje les podél moře a jsou odtud krásné výhledy. Po pár kilometrech stoupá do kopce a větší část cesty jdeme asi sto metrů nad mořem. Občas se stromy rozestoupí, nebo odbočíme na nedalekou vyhlídku a naskytne se úžasný pohled na pobřeží, na kterém září pláže zlatého písku omývaného sytě modrým mořem, ze kterého vystupují malé ostrůvky. Kousek před chatou Anchorage odbočujeme vpravo a scházíme ke kempu Watering Cove. Po pěti stech metrech přicházíme na krásnou pláž. Postavíme stan a dáváme si koupel ve studených vlnách. Slunko se schovává za hřeben a tak se ukládáme k odpočinku ukolébáni pravidelným šploucháním moře. Budí nás až první sluneční paprsky dopadající na náš stan z rudě zbarveného obzoru. Vystoupáme zpět na cestu a sestoupíme do zálivu, na jehož druhém břehu leží kemp Torrent Bay. Kratší cesty, kterou jsme zvolili je však průchodná pouze za odlivu a pár hodin před a po něm. Je to náš první podobný úsek a tak nevíme co od toho očekávat. Vstupujeme do vody, a ačkoli potkáme dvojici, která nás varuje, že je to už neprůchodné, zkoušíme štěstí. Asi za polovinou cesty se otáčíme a brodíme se rychle ke břehu. Přestože jsme zkratku neprošli, zkrátili jsme si cestu alespoň o kousek. Obcházíme záliv po souši a uděláme si krátkou odbočku na Cleopatras Pool a Cascada Falls. Za Torrent Bay začne stezka stoupat do kopce, kroutí se lesem jako had a vzdaluje se od moře. Falls River překonáme po lanovém mostě, zajdeme na vyhlídku South Head odkud je hezký výhledna pobřeží, které už máme za sebou a po sestupu zpět na pobřeží jdeme do kempu Bark Bay. Odpočíváme a po západu slunka záliv osvětluje měsíc v úplňku.

Cesta vodou

Hodinu před východem slunka se obzor krásně zbarví do ruda. Po východu slunka vyrážíme na další cestu. Úsek průchozí pouze za odlivu, který je hned za kempem, procházíme v pohodě. Stoupáme klikatící se stezkou lesem. Přehoupneme se přes kopec a sejdeme k Tonga Quarry, kde kdysi býval lom na granit. Nyní je tu kemp. O pár minut později vycházíme z lesa na zlatavý písek Onetahuti Bay. Asi kilometr jdeme po pláži omývané blankytně modrým mořem. Od moře jdeme znovu na kopec. Pasáže přes les jsou celkem nudné. V Tonga Saddle se však otevře krásný výhled na záliv Awaroa. Sestup dolů netrvá dlouho. Přicházíme k ceduli oznamující, že přístup k chatě Awaroa je pouze za odlivu. Smutně koukáme na schody vedoucí do vody. Čekat se nám nechce. Vstupujeme do vody a máme ji tak do půlky stehen. Urazíme vodou asi půl kilometru, když konečně vylézáme ven na cestu. O pár set metrů dál už stavíme stan v Awaroa kempu. Je tu spousta lidí, čekajících na to, až opadne voda, aby mohli pokračovat v cestě. Zítra budeme muset vstávat hodně brzy, abychom stihli ranní odliv a přešli úsek, který nejde obejít. Ráno se tedy ještě za tmy zbalíme a vyrážíme za svitu měsíce přes písčitý záliv k obrovské značce na druhé straně pod lesem. Ačkoli sem mořská hladina ještě nedosáhla, musíme přebrodit několik ledových ramen řeky. Nad obzorem se slunko snaží prokouknout skrz těžké mraky, ale moc mu to nejde. Když se ohlédneme, vidíme spoustu postav trousících se z kempu a chaty, aby stihli přechod před zaplavením. Klikatou stezkou lesem pokračujeme k Waiharakeke Bay. Za dalším kopcem už je Totaranui se spoustou kempů a možností dovézt se až sem autem. Přebrodíme malý záliv a ze dvou možností kudy se dát volíme tu přes kopec nad pobřežím. Stezka je stále nahoru a dolů. Z posledního dnešního kopce vidíme krásnou pláž a uprostřed dvě veliké borovice, pod kterými je kemp Mutton Cove. Postavíme stan, schováme se před přeháňkami, a když znovu vyleze slunko, užíváme si koupel ve vysokých vlnách přílivu.

Divočina

Na poslední úsek Abel Tasman Coast Tracku vyrážíme ještě před východem slunka. Jdeme delší trasou přes Separation Point, kam se jdeme podívat na kolonii tuleňů. Válejí se na útesech a odpočívají, než se vydají na lov. Za kopcem znovu sestoupíme k moři a za chatou Whariwharangi začneme pozvolna stoupat až k Wainui Saddle. Zde, tři kilometry před koncem Great Walks odbočujeme na Inland Track a začínáme cestu přes hory zpět do Marahau. Od této křižovatky stezka stále stoupá. Nejdeme však už lesem ale loukami a jsou odtud výhledy jak na Golden Bay tak na pobřeží, podél kterého jsme poslední čtyři dny šli. Vylezeme na Gibss Hill a po pár kilometrech sestoupíme do Pigeon Saddle. Přejdeme prašnou silnici vedoucí do Totaranui a vydáváme se na posledních pět kilometrů k chatě Awapoto. Ty jsou však psané na tři hodiny. Terén tomu odpovídá. Stoupáme džunglí do prudkého kopce. Rozdíl mezi Great Walks a „obyčejným“ trekem je obrovský. Zpocení přelézáme první kopec. Následuje neméně prudký sestup. Funíme do posledního kopce. Je velmi prudký, dlouhý a my už jsme hodně unavení. Slunko pálí. Občas podlezeme nějaký spadlý strom nebo procházíme staré polomy. Všude ze stromů visí liány. Míjíme i několik ohromných stromů s velikými kmeny do výšky porostlých trávou. Úžasné. Konečně přicházíme k odbočce k chatě. Projdeme starý polom a dostáváme se ke krásné chatičce.

Odpočinek

Tentokrát opravdový. Krásně svítí slunko a jelikož to k Moa Shelteru to nemáme daleko, nespěcháme. Ze začátku sice postup trochu ztěžuje několik popadaných stromů, ale pak už jdeme po krásné cestičce lesem. Po několika kilometrech vycházíme z lesa a z keřů na volném prostranství vykukuje střecha přístřešku. Rozbalujeme se vedle a odpočíváme. Necháme postavený stan a nalehko se jdeme podívat na vyhlídku Portter Rock. Krásné skály uprostřed lesa, ze kterých je hezký výhled na pobřeží. Vracíme se zpět ke stanu a v blízkém potoce si užíváme koupel. Příštího dne nás ráno čeká asi dvouhodinový kořenový úsek, kdy neustále klopýtáme až k chatce Castle Rock. Na chatě necháme batohy a jdeme se podívat na stejnojmennou vyhlídku, odkud si užíváme pohledu na oceán a záliv s Nelsonem a Motuekou. K Holyoaks Shelteru, našemu dnešnímu cíli, pokračujeme dále lesem. Nahoru, dolů, občas přes spadané stromy, potoky nebo mělké bažiny. Nejvíce však chůzi znepříjemňují kořeny, ležící přes cestu jako tlustí hadi. Po pár hodinách chůze se před námi z křoví vynoří krásný malý přístřešek pro dva s malou verandou umístěný na východní svah kopce a až do večera si užíváme nádherného výhledu na pobřeží.

Zpět na chodník

Paprsky ranního slunka nás vytáhnou ze spacáků. Prvních pár set metrů se prodíráme křovinami zmáčenými nočním deštěm a tak i my jsme brzy mokří. Po chvilce sestupu se dostaneme do volnějšího lesa a cesta rychle ubíhá. Musíme však dávat pozor v úsecích vymletých vodou. Zastavujeme na několika vyhlídkách. Stále sestupujeme k pobřeží a po několika kilometrech se napojujeme na chodníček Great Walks. Široká cesta a spousta lidí. Něco zcela jiného než co jsme viděli poslední dva dny. Po necelé hodince pohodové chůze přicházíme na parkoviště v Marahau, kde zakončujeme náš okruh národním parkem. Abel Tasman Coast Track je pravděpodobně nejlehčím ze série Great Walks. Stezka vede podél pobřeží, a přestože mnohdy stoupá do kopců, aby se vyhnula pobřežním útesům, jde o pohodový několikadenní výlet. Výhledy na pobřeží jsou nezapomenutelné stejně jako pasáže zaplavené vodou (v případě, že nechcete čekat, až voda zcela opadne), kdy se po stehna ve vodě brodíme dál. Inland Track je o poznání náročnější stezka přes hory s větším převýšením a několika úseky přes popadané stromy. Není to však nic nepřekonatelného a kdokoli zvyknutý trochu chodit tuto cestu zvládne, pro což mluví i fakt, že jsem celý trek absolvoval v sandálech.

 

Povídání a pár fotografií z výstupu na nejvyšší horu severní Afriky. Parádní výlet na „Černý kontinent“, který se tak trochu zamotal a změnil v neustálé hledání cest.

[spider_facebook id=“1″]

 

Bloudění Atlasem

Rychle nahodím batoh a poklusem opouštím vrchol. Za zády mi duní hromy. Bouře v horách není nikdy nic příjemného, natož když se jedná o bouři sněhovou a jste přes čtyři tisíce metrů vysoko. Sutí ujíždějící pod nohami spěchám, abych se dostal z dosahu špatného počasí. Během chvilky se spustí hustá vánice. Kdo by si byl pomyslel, že jsem v Africe?

Nápad na výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jbel Toubkal ležící ve Vysokém Atlase v Maroku plus krátký okruh pohořím Atlas, mi ležel v hlavě už dlouho. Vše nakonec dopadlo úplně jinak.

Černý kontinent

Do Marrakeche vyrážím s portugalskou leteckou společností TAP s přestupem v Lisabonu. Poprvé moje kroky míří mimo Evropu a tak mě trochu vyděsí „vstupní“ karty rozdávané v letadle z Lisabonu do Marrakeche, které je třeba vyplnit a odevzdat při pasové kontrole před vpuštěním do země. Jelikož nemám vyplněnou adresu, kde budu v Maroku bydlet, úředník se na mě mračí. Vysvětluji mu, že plánuji přechod pohoří Atlas se stanem a odpovědí je mi úder razítka do pasu. Vyměňuji peníze na letišti. Kurz je zhruba 10 dirhamů za 1 euro a dostávám poukaz na výměnu peněz zpět, když by mi nějaké zbyly. Bez něj bych měl pak smůlu. Stále řeším jak se dostat sám do Imlilu. Přidávám se náhodou ke skupince Čechů a společně naplníme taxi. V hrozném vedru smlouváme s taxikáři na letišti o ceně. Zkouší nás nacpat do pětimístného mercedesu s tím, že na sedadle spolujezdce budou sedět dva. Moc se nám to nelíbí. Nakonec bereme „Grand Taxi“. Cena na jednoho je 160 dirhamů. Později jsem se dozvěděl, že se dá cena usmlouvat mnohem níže, ale z centra Marrakeche. Na styl marockých taxi je třeba si chvilku zvykat. V Asni na benzínové stanici uděláme malou pauzu a doplňuji palivo pro vařič. Cesta do Imlilu trvá asi hodinu. Skupinka, se kterou jsem přijel, zamíří na hotel. Já si v nejbližším obchůdku koupím balenou vodu a vyrážím směrem do hor. Zapínám GPS, aby sbírala data o pohybu, a čeká mě nemilé překvapení, když zjistím, že se mi nenahrála mapa. Snad to nebude tak vážný problém. Chvilku si zvykám na pokřikování ostatních a nabízení všeho možného. Není se čemu divit, z turistů zde žijí. Stoupám vzhůru kolem Kashby. S malou zastávkou na kaskádách na řece nad městem se napojím na pistu vedoucí do Aroumdu. Terasovitě poskládané domy vypadají úžasně. Není potřeba zacházet do vsi, jelikož cesta vede okolo. Noc přichází velmi rychle a tak příjmu nabídku jednoho chlapíka a nocuji u něj na střešní kryté terase za 50 dirhamů.

Musíte kolem toho velkého šutru!

Vyrážím za svítání, dokud není příliš velké horko. Jsem ve výšce okolo 1900 m n.m. Za Aroumdem projdu širokým říčním korytem a stoupám po protější straně údolí vzhůru. Cesty kamením vzhůru se špatně hledají a v jednu chvíli pěšina mizí. Vysoko nad sebou však spatřuji malého chlapce, jak si v pohodě vykračuje a vede oslíka. Vyškrábu se sutí vzhůru a nacházím správnou cestu. Mezi Aroumdem a Sidi-Chamharoud je několik malých kamenných obchůdků, kde se vám budou snažit prodat šperky, látky, kamení, ale hlavně i balenou vodu nebo pomerančovou šťávu. Těsně před Sidi-Chamharoud dokupuji vodu. Nezamířím k chatě Toubkal ale do sedla Tizi-n-Tagharat. Ptám se místních, kudy cesta vede. Domorodec jen mává rukou vzhůru a říká „kolem támhle toho velkého šutru“. Stoupám pěkně z ostra a občas mám dojem, že jsem na stezce. Ta však z ničeho nic končí ve skalní stěně. Rozhlížím se všude okolo, ale pokračování nevidím. Nezbývá jiná možnost než se vrátit. V poledním slunci stojí hodně sil i pouhý návrat zpět. Koupím si vodu a ve stínu čekám, až vychladnu.

Dálnice

Po odpočinku se napojím na širokou stezku a stoupám k chatě Toubkal stejně jako procesí dalších turistů. Spousta lidí stoupá vzhůru k chatě a další spousta se jich už vrací zpět. K tomu každou chvilku potkávám muly, které většině z nich nesou batohy, případně zásoby na chatu. I nyní potkávám dva obchůdky, kde se dá dokoupit balená voda. Po několika hodinách se hroutím u chaty Toubkal a stavím stan. Odbočka do sedla Tizi-n-Tagharat mě stála hodně sil. Jsem ve výšce přibližně 3150 m n.m. Ačkoli jsem utahaný, spánek přichází jen přerušovaný, ať už je to způsobeno nadmořskou výškou nebo únavou.

Rozcvička

Na dnešní den předpověď neslibuje hezké počasí, a proto se vydávám na rozhýbání do sedla Tizi-n-Ouagane (3760 m.n.m.). Stačí jen pokračovat na konec údolí. Stezka se vine vzhůru po suťové stěně uzavírající údolí. Číhá zde několik sněhových polí, ale není to nic nepřekonatelného. V sedle uhýbám vpravo a stoupání pokračuje. Suť vystřídají skály. Překonám krátkou lezeckou pasáž po úzkém hřebínku, ze kterého se mě snaží sfouknout nepříjemný silný nárazový vichr, a znovu se ocitám v suťovém poli. Obcházím vrchol Ras a mířím ke vzdálenějšímu vrcholu Timesguida (4089 m n.m.). Počasí výhledům opravdu nepřeje. Viditelnost je velmi špatná. Škoda. Za pěkného počasí odtud musí být nádherný rozhled. Odtud se jen „zhoupnu“ mezi vrcholy a během půl hodiny zdolávám i vrchol Ras (4070 m n.m.). Výstup na tyto dva vrcholy je výborná aklimatizace. Stejnou cestou jako sem sestupuji i dolů. Nacházím však i jiné lepší stezky, které při výstupu nejsou vidět. Zhruba kilometr před chatou mě dostihne špatné počasí a začíná sněžit.

Špička Atlasu

Navzdory špatné předpovědi mě ráno budí slunko a modrá obloha. Ačkoli už je pozdě, balím věci a vyrážím vzhůru na Toubkal. Zpočátku zřetelná cesta se trochu ztratí ve větších kamenech. Všimnu si, že stoupá více vlevo přes kamenné plotny a pak traverzuje zpět skrz veliké kameny. Nad nimi už je stezka jasná. Když už si myslíte, že jste nedaleko vrcholu, zjistíte, že Toubkal se dosud schovával za malý hřeben a nebyl tedy vidět. Znovu tedy stoupám. Zanedlouho se přede mnou tyčí kovová pyramida na vrcholu nejvyšší hory Maroka a severní Afriky vůbec. Počasí se rychle zhoršuje. Na protějším hřebeni leží černý mrak a je slyšet hřmění. V rychlosti udělám pár fotek a s bouří za zády poklusem opouštím vrchol. Zanedlouho začíná sněžit. I když k chatě Toubkal „seběhnu“ za hodinu a půl, stihne do té doby napadnout více než pět centimetrů sněhu.

Hlouběji do Atlasu

Následující den zabalím všechna věci a na těžko stoupám k sedlu Tizi-n-Ouanoums(3664 m n.m.). To, co z počátku vypadá jako pěšina, se později ukáže jen jako zoufalý pokus lézt vzhůru touto sutí někoho přede mnou. Opravdová cesta odbočuje vlevo na konci rovného placu s několika místy na stanování. Když doklopýtám na oficiální cestu, stoupání jde mnohem snáze. Je krásné počasí a ze sedla je krásný výhled. Příkrý sestup na druhé straně se po několika hodinách stává utrpením. Poslední zhruba kilometr před jezerem d´Ifni, kdy jdu širokým říčním korytem, nohám taky moc nepřidá. U jezera je pár berberských chýší. Můžete si koupit čaj nebo zde přenocovat. Já však pokračuji do vesničky Imhilid. To znamená obejít jezero a napojit se na prašnou pistu, po které sestoupím o dalších tři sta výškových metrů. Už z dálky jsou vidět stromy a zavlažovaná políčka. Tábořil bych někde zde nad vesnicí, bohužel tu však není voda a kempovat v blízkosti vesnice si zase netroufnu kvůli bezpečnosti. Jeden místní chlapík mě ubytuje v patře nad rádoby restaurací.

Jdete příliš brzy!

Brzy ráno pokračuji k vesnici Amsouzart. Na křižovatce nad vsí uhýbám vlevo a po prašné cestě vlnící se vysoko nad řekou po stěně údolí pokračuji do vsi Tissaldai. Těžší stoupání nastává až po překonání řeky po širokém mostě. Za vesnicí Tissaldai vstupuji do kamenitého údolí a z řeky doplňuji vodu. Slunko mě opět nepříjemně opéká. Míjím ruiny malých domků a po pěkné cestě stoupám stále výš. Proti cestám, které jsem dosud viděl, je toto úplná dálnice. Stezka se vine vzhůru do kopce a začínám mít silné podezření, že jdu špatně. Jinou cestu jsem však nepotkal. No nic, přinejhorším se podle mapy objevím znovu na hřebeni s Toubkalem. Ve výšce okolo 3500 metrů zastavuji a odpočívám. Snažím se rozpoznat, kudy stezka stoupá, ale o pár set metrů dál mi mizí z očí. Nalehko jdu prozkoumat terén přede mnou. Překonám zmíněných pár set metrů a musím se začít smát. Nic jiného mi ani nezbývá. Široká cesta je jako uříznutá nožem. Pohozená lopata s motykou na jejím konci jako by říkaly „Jdete příliš brzy!“ Dál je jen skalní stěna a příkré sněhové pole s kozími stopami. Nepřichází v úvahu tudy pokračovat. Musím zpět.

Kudy dál?

Sestupuji k ruinám malých domků a hledám, kde se mohla odpojovat cesta kreslená v mapě. Když nebyla vidět ani z vrchu, zde už opravdu není šance ji najít. Mapa, na kterou není spolehnutí, je k ničemu. Dochází mi čas. Ač nerad, musím se rozhodnout pro návrat stejnou cestou. Než padne úplná tma, přicházím do dnešního výchozího bodu. Sotva pletu nohama. Usínám a děsím se zítřka při představě, co mě čeká. Vstávám brzy, abych se vyhnul horku. Než se však přehoupnu přes hřebínek a spatřím jezero Ifni, slunko už pořádně peče. Obejdu jezero a klopýtám říčním korytem k údolí, kterým budu stoupat. Musím se smát. Při sestupu před dvěma dny jsem potkal dva francouze a říkal jsem si „Chudáci, tohle bych nahoru jít opravdu nechtěl.“ A je to tady! Začínám stoupat. Po hodině jsem pěkně uvařenej. Konečně narazím na vodu. Ochladím se koupelí v ledovém potoce a zalézám pod veliký kámen, abych vychladl. Krok za krokem se plazím vzhůru a hypnotizuji výškoměr na GPSce a odpočítávám zbývající metry do sedla. Při pohledu vzhůru spatřím vysoko nad sebou mezi kameny pohyb. Nechce se mi věřit, že bych někoho dohnal. Přesto je to tak. Jeden švýcar je také na okružní cestě Atlasem. Na rozdíl ode mne má s sebou průvodce a pohaněče muly, která táhne veškeré jejich vybavení. Chvilku se bavím s průvodcem a ukazuji mu, kudy jsem měl v plánu jít. Odpovídá, že je poměrně těžké pro někoho kdo nezná tyto hory najít správnou cestu. I on mi ukazuje, kudy šli. Prstem maluje do mapy cestu tam, kde nakreslená žádná není.

Sestup

Konečně sedlo. Chvíli si užívám výhledy. Cesta dolů je náročná, ale už se vidím, jak si vařím večeři a zalézám do stanu u chaty Toubkal a to mě pohání dál. Odpočnu si u chaty a následující den se vydávám údolím zpět do Imlilu, kde smlouvám cenu za svezení do Marrakeche. Mrzí mě, že se mi okruh Atlasem nepodařil. Bylo však velmi těžké hledat cesty, a když se nelze spolehnout na mapu… Díky nedostatku času jsem si ke konci ani nedovolil zariskovat a hledat cestu přes hory. Pokud půjdete s GPS, doporučuji důkladnější přípravu už z domu. Zadat si klíčové průchozí body (vrcholy, vesnice, sedla…). Umožní vám to orientovat se a pokračovat i bez mapy v navigaci. Toto je věc, kterou jsem podcenil. Přes všechny tyto věci návštěvu marockých hor doporučuji ať už kvůli výstupu na jejich nejvyšší vrcholky či seznámení se s jejich berberskými obyvateli a jejich kulturou.

 

Povídání a pár fotografií z výstupu na nejvyšší horu Taiwanu Mt. Jade a zároveň čtvrtou nejvyšší ostrovní horu světa právě vychází v jarním čísle časopisu Everest

Povídání a pár obrázků z Taroka. Národního parku na Taiwanu, kde jsme se pomalu seznamovali s touto úžasnou zemí, její přírodou a kulturou.

Ztracené údolí – Taroko

Budí nás nějaké divné skřeky. To budou jistě nějací místní ptáci. Po chvíli mi to přeci jen nedá a zvědavě vystrkuji hlavu ze stanu. Naskýtá se mi pohled, který jsem nečekal. Na parkoviště, kde nocujeme, přišla tlupa asi dvaceti opičáků a prohlížejí si nás stejně zvědavě jako mi je. Krásný zážitek z toulání se po Taiwanu.

Nesmělé krůčky

Při cestě na Nový Zealand využíváme overstopu, který china airlines nabízí a na tři týdny se zastavujeme na Taiwanu. Už při východu z klimatizované letištní haly máme pocit jako bychom vstoupili do sauny. Z letiště se svezeme na hlavní nádraží, koupíme místenky a na poslední chvíli doběhneme na vlak do Hualienu. Poloprázdný vlak se kodrcá na jih po východním pobřeží, na informačních tabulích se zobrazují různé klikyháky a začíná se smrákat. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme v Hualienu. Usadíme se před nádražím a vymýšlíme další plán. Vyhrává ten, kdy nakoupíme vodu a zjistíme autobus do Taroka. Odjíždí v sedm a je dnes poslední. Koupíme lístky a nastupujeme. Je jedno jestli budeme hledat nocleh zde nebo v Taroku. Náš řidič je celkem šílený. Pokřikuje na lidi, za jízdy otvírá dveře nebo je zavírá, až když jede jako blázen. Občas se otočí, koukne na nás a řekne „Taroko, Taroko!?“ My jen kýveme hlavou. Chvilku po osmé nám zastavuje u hotelu v Taroku a marně se mu snažíme vysvětlit, že chceme jet k návštěvnickému centru. Poslední zastávka však není daleko a tak jdeme pěšky. U mostu přes řeku hledáme místo na spaní. Nic tu však není. Jsme už hodně unavení a tak zůstáváme vedle silnice za zídkou na staré cestě. Je tu mraveniště. Posouváme se o kus dál a stavíme stan. Je strašné horko.

Barvy v džungli

Do rána si nás mravenci našli. Rychle vylézáme ven. Než se zabalíme, musíme všechno vyčistit od mravenců. Jdeme kousek zpět k mostu, kde si dáme snídani a za světla si prohlédneme vstupní bránu do Národního parku Taroko. Ještě rychle zaběhnu na čerpací stanici pro benzín do vařiče a pak už se přesouváme k informačnímu centru, kde si vezmeme mapu a jízdní řád autobusů jezdících národním parkem. Je chvilku po osmé a je bezmála třicet stupňů. Chvilku nad mapou rozmýšlíme, co podnikneme, a pak se pěšky vydáváme skrz tunel k místu, kde začíná Shakadang Trail. Za tunelem sejdeme po schodišti pod most a kousek od cesty schováváme batohy. Jdeme po stezce vysekané do skály nad řekou. Hezká procházka. Je tu však veliká spousta lidí. Po necelých dvou kilometrech je stezka uzavřena a tak nezbývá než se vrátit. Vyzvedneme krosny, vylezeme na most a dalším tunelem pokračujeme k Changguang Temple. Od silnice nad řekou projdeme velikou bránou na odbočku a po tom co se vyplazíme do pořádného kopce, přicházíme k nádhernému chrámu. Usazujeme se a nalehko prozkoumáváme okolí. Uvnitř chrámu je oltář s velikým zlatým Budhou. Na boku chrámu je malý dřevěný přístřešek s konvičkou na čaj a keramickými šálky, kde hraje tiše hudba. Po odpočinku se vydáváme dál po Changchun Shrine Trail. Nejdříve překonáme údolí po dlouhém lanovém mostě, který se pěkně houpe. Následuje výstup po mnoha schodech k malému templu se zvonem. O kousek dál se jdeme podívat na Taroko Tower. Templ na vysoké skále. Oba temply jsou krásně barevné a příjemně kontrastují s jednotvárnou zelení džungle. Stezkou vytesanou do skály projdeme okolo jedné svatyně a po mnoha schodech klesáme k Eternal Spring Shrine. Několik budov a pramenem vytékajícím ze skály. Zde už je spousta lidí, protože nedaleko je parkoviště a cesta sem vede po rovince tunely. Projdeme tunely a přes velikou svatyni s třemi sochami vylézáme na silnici. Vracíme se zpět k začátku Shakadang Trailu a k dalšímu zajímavému místu popojedeme autobusem. Tím je Buluowan. Kousek popojedeme a pak autobus šplhá vysoko nad řeku serpentinami po úzké silnici až k velikému parkovišti. Je zde spousta lidí, informační centrum a upravená plocha s lavičkami. Je pět hodin. Informace zavírají, všichni se pomalu vytrácí a do hodiny tu jsme sami. Na vzdáleném místě stavíme stan. Začíná se smrákat. Všude tu pobíhají švábi a různá havěť. Na zábradlí u chodníčku objevujeme dva ohromné pavouky, v trávě u toalet zase několik šneků. Ale jakých! Ulita je podlouhlá a má zhruba deset centimetrů. Zalézáme do stanu a jdeme spát. Opět je hrozné horko.

Příjemné setkání

Vstáváme brzy. Přesto už slunko osvětluje nejvyšší vrcholky okolních kopců. Nalehko si projdeme tří set metrový Meander Core trail, kde obdivujeme žluté květy rostlinek, na nichž se živí obrovští motýli. Projdeme si také nedaleký Bamboo Groves trail. Cedulky podél cesty varují před hady. Poletuje tu veliká spousta motýlů. Zanedlouho jsme zpět, bereme krosny a po trailu Buluowan – Swallow Grotto jdeme dolů k silnici. Je to spíš takové schodiště lesem. Sejdeme až dolů k silnici, po které kousek pokračujeme k začátku trailu Swallow Grotto. U chlapíka půjčujícího skútry necháváme batohy. Trail Swallow Grotto je vlastně stará silnice proražená skálou vysoko nad řekou. Procházíme tunely v úzké rokli a kocháme se zvrásněnými skalami, pod kterými hučí voda. Na občerstvení se zastavujeme v místní restauraci a po zjištění, že o kousek dál už je konec rokle, se vracíme na začátek. Vyzvedneme batohy a na zastávce čekáme na autobus do Lüshui. Nečekaně má asi patnáct minut zpoždění. Nakonec přeci jen přijede. Narvaný k prasknutí. Cpeme se s batohy dovnitř. Nahlásím Lüshui a platím 94 TD, tedy sto když si řidič řekne o 6 TD dýžko. Autobus se vlní serpentinami do kopce a na mnoha místech projíždí tunely. Zastavujeme v Lüshui. Na začátku trailu schováme batohy a nalehko si projdeme krásnou, asi kilometr dlouhou stezku vytesanou do skály. O zpestření se postará krátký tunel, který musíme překonat. Vracíme se zpět a autobusem se přesuneme do Tianxiangu, horního konce Taroka. Na autobusáku vystupujeme. Je zde několik „restaurací“ před kterými se povalují zubožení psi a hrozně divně to tu smrdí. Najdeme obchod a jsme celkem vyděšení. Ničemu nerozumíme a nemůžeme najít nic použitelného. Nakonec koupíme kelímek čínské polévky, džus z jakéhosi ovoce a plechovku pití – asi piva, možná kávy. Po silnici pokračujeme za město k místu, kde je na mapě vyznačen kemp. Když procházíme tunelem, všimneme si malé odbočky pro pěší jako nástupu na trail. Za tunelem už je campgroung – tedy něco na ten způsob. Jde o normální parkoviště. Sejdeme níže, a jelikož se připozdívá, stavíme stan. Jsou tu dvě dodávky. Vaříme večeři. Vypijeme džus a stále nevíme z čeho je. Polévka, kterou jsme koupili je strašně ostrá a plechovka pití je nakonec plná čaje. Přichází dva chlapíci z dodávek a ptají se, jestli umím čínsky. „Bohužel ne.“ Odpovídám zklamaně. Tak jestli prý umím alespoň japonsky, zkouší to znovu. Opět se netvářím nadšeně a povídám, že anglicky. Z toho zase nejsou oni odvázaní. Nakonec ale skončíme u angličtiny. Zvou nás na čaj. Pan [Huone] a [One], se kterými se seznamujeme, jsou fajn. Pan [Huone] anglicky nemluví a tak se bavíme převážně s panem [Onem], který je horský vůdce. Ptáme se na nějaké tipy na cestování a hezká místa. Večer rychle ubíhá a kolem desáté je čas se rozloučit, poděkovat novými slovíčky, která jsme se naučili a jít spát.

Opravdová divočina

Vstáváme celkem brzy. Budí nás divné skřeky. Vystrkuji hlavu ze stanu a vidím tlupu opic, které přišly z pralesa. Posedávají po parkovišti, poskakují po stromech a zvědavě si nás okukují. Vidět ve volné přírodě opice byl krásný zážitek. Zabalíme věci a vyrážíme na trail Baiyan Waterfall. Vracíme se kousek zpět, ale tentokrát uhneme do menšího tunelu pro pěší. Míříme ke světlu na konci tunelu. Je dále, než se zdálo. Z tunelu vylezeme v hlubokém údolí s řekou. Schováme batohy a vyrážíme k vodopádu. Široká cesta se vlní po úbočí kopce a prochází mnoha tunely. K vyhlídce na Baiyan waterfall přecházíme provazový most. Pokračujeme skrz další tunely k Water Curtain Cave – tunelu ze kterého vytéká říčka. Na ceduli před tunelem jsou pověšeny pláštěnky. Vcházíme dovnitř. Teče tu hodně vody a jde se po vyvýšeném chodníčku. O kousek dál protéká stropem spousta vody a vytváří jakousi vodní záclonku. Dojdeme na konec tunelu, kde je cedule oznamující konec trailu. Popojdeme ještě kus až na místo, kde už se stezka opravdu ztrácí. Nezbývá než se vrátit. Z Water Curtain Cave vylézáme úplně mokří. Nevadí. Stejně je takové vedro, že za chvilku uschneme. Stejnou cestou jdeme zpět. Vyzvedneme batohy, projdeme tunelem k parkovišti, kde jsme nocovali a na rozšířeném místě silnice zkoušíme stopovat. Hned první auto nám zastavuje a tak opouštíme národní park Taroko a míříme hlouběji do hor vstříc novým zážitkům. Procestovat národní park Taroko – perlu Taiwanu se ukázalo jako výborný začátek našeho zdejšího pobytu. Relativní klid, nenáročné treky a přesto úžasná krajina a velmi milí lidé. Nezbývá než doporučit jako aklimatizaci na zcela nové prostředí a kulturu.

 

Povídání o výstupu na nejvyšší horu severní Afriky právě vychází v zimním čísle časopisu Everest.

Pěkný výlet k hranicím s Polskem. Pár hodin pobíhání okolo kostelíka stálo za to.

Povídání o výpravě mezi sopky, do odlehlých pouští i sněhových plání. Vřele doporučuji. Drsná, ale nádherná krajina přiroste k srdci snad každému.

Putování zemí ohně a ledu

Strašné vedro! Slunce už několik dní pálí a na nebi není ani mráček. Kam až oko dohlédne, samá pustina. Černé kamení, písek, v prachu vyježděná cesta kdo ví od čeho, se vlní do dáli. Už dva dny jsem neviděl auto, natož člověka. Žádný strom ani keř, do jehož stínu bych se ukryl a odpočnul si. Jen na obzoru vykukují zasněžené vrcholky hor, ke kterým mířím. Právě na tomto místě si začínám uvědomovat, že přechod napříč Islandem je v mých silách, ale důležitější je pro mne něco na cestách vidět. A tady není prostě NIC

Vzhůru na sever

Vyskakujeme z karavanu u vodopádu Skogárfos nedaleko „Ringroad“, loučíme se s naším posledním stopem, který nás dovezl až sem. Řeka Skogá řítící se přes skalní stěnu, zde vytváří nádherný vodopád. Od kempu se po mnoha schodech dostaneme na vyhlídkovou plošinu na vrchu Skogáfossu a napojíme se na trek do Porsmorku. Stoupající cesta vede podél řeky Skogá, proudící hluboko v členité roli a vytvářející krásné vodopády a kaskády. Černá sopečná půda kontrastuje se svěže zelenou trávou. Vyrážíme pozdě odpoledne a po několika kilometrech stavíme stan a chystáme první nocleh. Jak je zde pravidlem, zase prší. S přibývající nadmořskou výškou se krajina zásadně mění. Po překonání rokle s řekou po dřevěném můstku, kterému pro zpestření chybí schůdky a do třech metrů výšky se musíme i s krosnami vydrápat jak nejlépe umíme, se ocitáme mezi poli s černým sopečným kamením a pískem, která jsou místy pokrytá vrstvou sněhu. Široká kamenitá „silnice“ vede až k bivaku Baldvinskali. Odtud musíme pokračovat po sněhu i my. Stezka vede přes sněhová pole, ze kterých vystupují černé kopečky sopečného štěrku. Značení tvoří dřevěné kůly s barevným zakončením nebo jako tady žluté trubky zapíchnuté do kamenné základny. Takto se dostaneme až k průsmyku Fimmvörðuháls neboli Průsmyku pěti mohyl ve výšce 1116 m n. m. mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Projdeme úžasnou oblastí vytvořenou poslední erupcí vulkánu Eyjafjallajökull. Kombinace lávového pole, sněhových plání, černé a červené země, půdy, ze které stoupá pára a s ledovcem na pozadí bere dech. Po prudkém klesání překonáváme náhorní plošinu Morinsheiði. Už dlouho jsme nenašli tekoucí vodu a její zásoby už jsou skoro pryč. Sestoupíme z plošiny na jejím druhém konci a v jednom malém dolíku nacházíme konečně vodu. Nemá cenu riskovat, že zas dlouho na žádnou nenarazíme, a proto kousek dál na mechu stavíme stan. Následující den ráno nás čeká prudký, místy dost exponovaný sestup k řece Krossá. Podél které jdeme až do Pórsmorku. Jediný problém je, že leží na druhé straně řeky. Trochu bezradně koukáme na valící se vodu, váhavě zouváme boty a rozhodujeme se brodit. Inu první pořádný brod. Náhodou však přijíždí terénní autobus a vezme nás na druhou stranu. Když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsme tento brod nemuseli jít. Proud byl opravdu silný a hloubka byla okolo metru. V Pórsmorku se napojujeme na trek do Landmanalaugaru. Krajina má zcela jiný ráz než dosud. První část treku prochází lesem a keři až k brodu přes řeku Throenga. Trek Laugavegur je velmi oblíbený a proto zde potkáváme velkou spoustu lidí. Nyní u brodu přes řeku je celkem zábavné sledovat jejich počínání. Přes další řeku – Ljosá – vede most. Odtud dál procházíme zvlněnou krajinou. Všude pouze černý písek, občas vykukující skalisko a v dáli na obzoru barevné hory. Nebýt vytrvalého deště určitě by bylo na co koukat. Kilometr před mostem přes řeku Emstruá, odbočujeme celí promoklí do malého skrytého údolí, kde stavíme stan na břehu potoka. Další den se počasí umoudřilo a jde pokračovat za sucha. Nedaleký kaňon s dravou řekou překonáváme po mostě a drápeme se do prudkého kopce na druhém břehu, ze kterého je pěkný výhled do údolí. K chatě Botnar, vzdálené několik kilometrů, vede cesta přes kamenitou černou poušť. Od chaty dále na sever se terén moc nemění. Procházíme však mezi vysokými zelenými kužely vystupujícími z černých plání. První brod přeskáčeme v pohorkách. O pár kilometrů dál už však musí dolů a hurá do ledové vody. Řeka Bláfiallakvísl není ani dravá ani hluboká a jde o příjemné zpestření na cestě. O kousek dál jsme vděčni za nově postavený most přes Kaldaklofskvísl, řeku kterou bych brodit opravdu nechtěl. U chaty Hvanngil doplníme vodu a míříme k jezeru Alftavatn se stejnojmennou chatou na břehu. Cestou však musíme překonat ještě jednu řeku. Bratthálskvísl přebrodíme snadno, na rozdíl od lidí, kteří jdou proti nám. Tam se někomu nechce namočit a jeden chudák druhého přenáší. Z řeky doplníme vodu, projdeme okolo chaty Alftavatn a míříme k vzdáleným hřebenům. Dva kilometry od chaty sejdem z cesty k potoku, na jehož břehu si stavíme stan.

Duhové hory

Ráno máme na rozehřátí výstup na hřeben Jökultungur. Tady se konečně naskýtá pohled na Duhové hory. Černá, okrová, zelená a bílá v různých kombinacích na zvásněných horách, ze kterých stoupají sloupy sirného dýmu. Barevné představení naplno rozehrává až slunko svými paprsky, toho se však my nedočkáme. Dojdeme až na skalnatý hřeben. Na druhé straně velikého údolí vidíme chatu Hrafntinnusker. Dostat se k ní však znamená přejít toto zvlněné písečné údolí se sněhovými poli. V půlce údolí se zastavujeme na oběd. Během chvilky připluje ohromný mrak, který nás „sežere“ a z polojasného dne je rázem tma a mlha s viditelností několik desítek metrů. Konečně chata. Doplníme si vodu a po chvilce odpočinku se vydáváme na stejnojmenný vrchol. Počáteční stoupání po štěrku a suti se brzy změní na výstup sněhovým polem. Následuje stezka mezi kameny a najednou se z mlhy vynoří veliká kamenná mohyla na vrcholu. Je hrozné počasí. Mlha, fučí vítr a viditelnost je mizivá. Přehoupneme se přes vrchol. Krátký sestup kamením a jsme znovu na sněhu. Zpětně tento úsek hodnotím jako dost nebezpečný. Stezka se ztrácí v mlze k tomu prudký sestup po sněhu. Postupujeme po několik dní starých stopách, dokud podle navigace nezjistím, že jdeme špatně. Volíme správný směr a doufáme, že se nepropadneme do žádné ledovcové řeky nebo trhliny. Konečně zase stojíme na štěrku. Vítr trochu rozfouká mlhu a mě proběhne mráz po zádech, když vidím, že ty staré stopy vedly ke stometrovému ledovcovému srázu. Postupujeme dál po cestě, na kterou zde narazíme a klesáme až k brodu přes řeku. Přebrodíme se a původní plán dojít až k přístřešku, který vidíme na mapě, vzdáváme příliš unavení u dalšího brodu. Znáte něco lepšího po ránu než brodit ledovou řeku? Já určitě ano. Během několika kilometrů zvlněnou krajinou se hezky zahřejeme a už je tu další brod. Zatím asi nejhlubší a nejširší. Proti proudu řeky dojdeme až k přístřešku. Jde o krásnou chatku, bohužel však zamčenou. Otevřené jsou pouze dveře na zápraží. V nouzi by se zde však dva lidi vyspali. Vyrážíme dál a za malým kopečkem se nám otevírá pohled na černou pláň, přes kterou ubíhá k obzoru cesta. Když se konečně dostaneme k místu, kde cesta na obzoru mizela, spatříme druhou černou pláň táhnoucí se až k obzoru. Tentokrát jsou na obzoru už větší kopce. Když se na něj dostaneme, objeví se staré lávové pole. Jdeme zkratkou skrz lávové pole. Napojíme se na „silnici“ a míříme k Hekle. V půlce cesty připluje mrak a zahalí vše do husté mlhy. Viditelnost opět padá na minimum. Hypnotizuji navigaci, která mi ukazuje vzdálenost od parkoviště pod Heklou. Mohla by tam být voda, záchody, možná i nějaký stůl a lavičky. Konečně se dostaneme na místo. Zmáčeni ne deštěm ale hustou mlhou. Nečekali jsme mnoho, ale tady není nic. Pouze štěrk a pár větších kamenů. Problém je, že tu není ani voda. Nemá cenu hnát se v tomto počasí někam dál.

Galerie

Pekelná díra

Počasí se do rána opět zklidnilo. Mlha se sice stále povaluje po zemi, ale neprší a je vyšší viditelnost. Na křižovatce pod Heklou schováváme batohy a výstup na vrchol absolvujeme nalehko. Vrchol je vzdušnou čarou pouze 5,5 km. Polovina cesty do kopce je ještě sjízdná pro auta. Pak terén ztěžkne. Obtížně stoupáme na horu štěrku. Mlha a nízké mraky jsou stále našimi společníky. Značení je jen minimální nebo není vůbec. Přicházíme k lávovému poli. Ostré, rozeklané kameny jen čekají na špatný krok, aby vám mohli rozříznout nohu. Stezka v tomto terénu není prakticky vidět a to nám to ani nemusí znepříjemňovat počasí. Lávové pole však není široké a zanedlouho jsme venku. Štěrk, kterým se drápeme vzhůru, občas vystřídá sníh. Tající sníh vytváří malé potůčky a k naší velké radosti si můžeme doplnit vodu, která už nám skoro došla. Konečně vrchol Hekly (1491 m n.m.), jedné z nejaktivnějších sopek na Islandu, o které lidé ve středověku věřili, že je zde brána do pekel. Vrchol nalezen pouze díky navigaci. Sotva znatelná cestička se kousek pod vrcholem ztratila úplně. Zapisujeme záznam do vrcholové knihy. Na vteřinu či dvě se rozfouknou mraky a my okusíme, jak nádherný odtud musí být rozhled za krásného počasí. Začíná boj najít cestu zpět. Opět jen díky navigaci a záznamu prošlé trasy nacházíme v mlze sestup. Když se konečně dostaneme zpět ke křižovatce, zjišťuji, že celá tato odbočka nám zabrala pět hodin času. Bereme batohy a pokračujeme v cestě. Naším dnešním cílem je jezero Graenavatn. Podle mapy i navigace k němu nevedou žádné cesty. Proč asi? Zkracujeme si cestu starým lávovým polem. Měkký terén, do něhož se boří boty, je pro chůzi celkem únavný. Po několika kilometrech se dostaneme zpátky na „silnici“, ale jen proto, abychom z ní mohli během chvíle znovu odbočit do pustiny. Kilometr černého prachu, písku a kamení vystřídá lávové pole z roku 1970. Labyrint velikých bloků ztuhlé krusty, trhliny a zrádné kameny porostlé mechem. Tento půlkilometrový úsek velmi zabrat a je náročnější na orientaci. Dokázali jsme to! Na druhé straně se přehoupneme přes blízký kopec a naskytne se nám parádní pohled. Kulaté jezero sevřené v jakémsi kráteru nabízí úžasné místo pro nocleh. Všude kam až oko dohlédne, je sice jen černý písek a štěrk, ale to nevadí. Na břehu shazujeme věci a jdeme si do ledové vody zaplavat. Nikdo tu není. Nevypadá to, že by toto místo bylo často navštěvováno. Ráno opouštíme toto parádní místo. Krásně svítí slunko a v dáli se tyčí zasněžený vrchol Hekly. Přelezeme přes okraj kráteru a sejdeme k nedaleké silnici F225 po které dojdeme na silnici 26. Pár kilometrů jdeme po ní než odbočíme k přehradě na řece Thjorsa, která by nám měla umožnit přechod na druhý břeh. Nikdo neprotestuje. Mineme větrné elektrárny a pustinou míříme k cestě vedoucí k druhému nejvyššímu vodopádu na Islandu – Haifoss. K vodopádu se dostáváme až pozdě odpoledne a proto kousek od vyhlídky táboříme.

Na procházku po měsíci

Následující den se naše skupina zmenší o 50% tím, že ji opustí jeden člen. Pár kilometrů od vodopádu Haifoss vidím poslední zelenou rostlinku. Pastviny se změní v pláně plné písku, prachu a kamení. Slunko nemilosrdně pálí. Co bych za takové počasí dal před pár dny v horách. Ale tady… Na obzoru vidím pomalu se blížící vrcholky hor, ke kterým mám namířeno. Cesta je opravdu ubíjející. Mám štěstí, že se zde dá alespoň narazit na vodu. Není divu, že právě Island si zvolili Američané pro nácvik přistání a pobytu na Měsíci. Některá místa jsou opravdovou pustinou, kde za celý den nepotkáte živou duši. Po celodenním trmácení se utábořím na břehu malé řeky. Mlha že by se dala krájet. Do takového počasí se budím. Představa dalšího dne, jak se trmácím touto pustinou, je vyčerpávající. Po půldenním pochodu „pouští“ kdy znovu nepotkám jediného člověka, přicházím k brodu. Z dálky nesený zvuk motoru upoutá moji pozornost. Vidím přibližující se oblak zvířeného prachu, ze kterého se vynoří německá expedice v Landroverech. Mají stejnou cestu, čehož rád využívám a zachraňuji se tak z této nehostinné pustiny. Za čtyři hodiny urazíme „pouští“ 53km. U jednoho brodu na úpatí hor dávám sbohem mým zachráncům a vyrážím dál po svých po stezce mizející mezi kopci, kde se utábořím.

Čarodějné hory

Hringbrautin, tak se jmenuje trek okolo hor Kerlingarfjoell, na který ráno vyrážím. Rozhodně zde nečekejte nějakou vegetaci. Mech podél řek je jediné, co se tu občas zazelená. Vyčerpávající hledání neznatelného značení skrz kamenné pláně zmírňují pouze krásné výhledy na okolní barevné vrcholky hor. Kaňon s řekou, která se musí přebrodit kousek před výstupem na sopky je hezkým, ale náročným zpestřením. Brzy odpoledne se utábořím pod sopkami na břehu potoka v měkkém mechu a odpočívám na slunku. Za ten odpočinek jsem příští den velmi vděčný. Neviditelná stezka sutí šplhá vzhůru až pod Hraukaskard. Pot ze mě jen lije. Na druhé straně není terén o moc lepší. Dalo by se říci, že je horší, pokud to ještě vůbec možné. Suť a sněhová pole. Projdu údolím a stoupám na protější stěnu, kde z okrové půdy vystupují sirná oblaka dýmu. Kolem výstupů – fumarol, jak se nazývají – je půda zbarvená do žlutých a zelených odstínů. Opatrně procházím kolem klokotem se vařících jezírek. Musím po stezce do strašného kopce. Přelezu přes hřeben a pomalu už mi dochází síly. Cesta mizí kdo ví kam, a tak jdu přímo k parkovišti u geotermální oblasti Hverasvaedi, které vidím několik kilometrů v dáli před sebou. Opatrně slézám skalní stěnu a kus ledovce – inu zkratka – a dostávám se na geologicky aktivní půdu. Zvrásněné okrové kopce, do kterých se zařezávají potoky a z jejichž úbočí tryskají sirná oblaka dýmu, vypadají úžasně. Procházím fotogenickou krajinou, vylezu na protější kopec a čtyřkilometrovým sestupem dojdu do kempu Kerlingarfjoell. Jde o vybavený kemp. Za jednu noc chtějí 1600 ISK. Zůstávám dvě noci. Jeden výlet nalehko na regeneraci přijde vhod. Kvůli špatnému značení se však výlet moc nevydařil a nedošel jsem tam kam jsem chtěl.

Galerie

Kjölurvegur

Následující den brzy ráno proto opouštím kemp a přesouvám se za pomocí stopu k chatě Arbudir. Přebrodím řeku a u chaty Hvitarnes se napojím na trek Kjölurvegur. Proti proudu řeky Fulakvisl procházím pastvinami. Trek je opravdu nenáročný. Vyhýbám se chatě Thverbrekknamuli a tábořím, kde se mi to zrovna zalíbí. Jediný problém je nedostatek vody. U posledního zdroje jsem si nenabral dostatečnou zásobu a jsem už na suchu. Jdu proto pro vodu k řece, která je ale velmi kalná. Jiná však není, a proto ji filtruji přes ručník z mikrovlákna, dokud není čistá. Ráno pokračuji v cestě k Hveravelliru, kde tento trek končí. Procházím údolím mezi barevnými kopci, nyní však skrytými v nízkých mracích. Míjím chatu Thjofadalir a po deseti kilometrech ve starém lávovém poli, plném ohromných ztuhlých „bublin“ přicházím k místu Hveravellir, které o sobě už z dálky dává vědět stoupajícím kouřem. Vybuchující a soptící sirníky, bublající jezírka a barevná země. Přes horká a nebezpečná místa jsou položeny dřevěné chodníčky. Je zde i možnost koupání v termálním jezírku. Po předchozí zkušenosti už nemám zájem trmácet se několik dní pustinou k dalšímu zajímavému místu, a proto zkouším místní terénní autobus. Přejíždím do města Akureyri. Autobus je však hodně drahý a dál radši pokračuji stopem. Mým cílem je jezero Myvatn, kde využívám služeb místního kempu.

Komáří jezero

Takový význam má jeho název Myvatn. Proč? To určitě sami zjistíte, pokud budete mít to štěstí a zastihne vás zde pěkné počasí. Podniknu dva výlety nalehko do okolí. První trek vede okolo termálních pramenů Storagja a Grjotagja a dále k velikému kráteru sopky Hverfell, který můžete po obvodu obejít. Pokračuji k planině Dimmuborgir. Labyrintu rozeklaných lávových útvarů vzniklých zřícením ztuhlé vrstvy lávy po tom co odtekla ta tekutá pod ní. Další trek nabízí nedaleká sopka Krafla se svým stále doutnajícím okolím a geotermální oblastí Namafjall. Opět mířím k horkému prameni Grjotagja a pokračuji k přírodnímu koupališti Jardboedin. Po pěšině vedoucí podél silnice se dostanu k místu Namafjall. Okrové kouřící kopce s množstvím fumarol a bahenních bazénků. Pokračuji k několik kilometrů vzdálené sopce Krafla. Zastavuji se u jezírka Viti, vzniklého při posledním výbuch sopky. Prohlédnu si stále horké a kouřící lávové pole a napojuji se na 13-ti kilometrový trek zpátky do Reykjahlidu. Asi polovina cesty vede lávovým polem avšak po slušné pěšině. Míjím Hlidarfjall a to už mám městečko na břehu Myvatnu nedaleko.

Galerie

Jöekulsárgljúfur

Příští den se přesouvám k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu. Stojím na vyhlídce nad hučícím Dettifossem a nevidím ho. Mlha, déšť, vítr, prostě hrozné počasí. Nedá se nic dělat. Vyrážím na trek národním parkem do Asbyrgi. Pěšina vede nejprve po hraně kaňonu, ale zanedlouho sestoupí do něj. Čtyřiceti metrovou skalní stěnu zdolávám za pomocí nataženého lana. Stezka vede kolem řeky, přelézám veliké balvany a v tomto počasí hrozí uklouznutí a následné katastrofy. Po tom co cesta vystoupá ven z kaňonu, využívám ústupové cesty a po pár kilometrech jsem u silnice odkud odstopuji do kempu v Asbyrgi, kde čekám na lepší počasí. Kemp v Asbyrgi je obklopen kolmými skalními stěnami – prý otiskem kopyta osminohého koně boha Odina. Zůstávám zde tři noci, zatímco stále vytrvale prší. Třetí den už jsem tak rozlámanej, že musím vyrazit. Kousek od kempu se napojuji na trek k Dettifossu. Od Asbyrgi sleduji stezku vedoucí nejblíže kaňonu s řekou Jöekulsá á Fjöellum. Zpočátku zarostlá cesta, po tom co se dostane na hranu rokle, vyjde na volné prostranství a nabízí pěkné výhledy na kaňon i řeku. I když je stezka označená jako difficult, není náročná. Pár kilometrů před tábořištěm Vesturdalur, které je zhruba na půli cesty k Dettifossu, procházím okolo roztodivných skalních útvarů s různě pokroucenými geologickými vrstvami nebo nezvykle naskládanými kameny. Utábořím se v kempu, a protože vykouklo slunko, jdu si ho užít při procházce po vyhlídkách a skalních útvarech okolo kaňonu. Zde totiž najdete asi ty nejzajímavější z celého národního parku. Ráno oškrabuji z okénka u stanu tenkou námrazu, abych se podíval, jak je venku. Krásně svítí slunko. Postupuji opět krajem rokle a výhledy i krajina jsou úžasné. Hluboký, zvrásněný kaňon s šedivou řekou na dně, okolí kaňonu lemuje zelená vegetace, ze které vystupují černé skály. Na cestě podél rokle mě čeká jeden brod. Není hluboký, i když boty musí dolů. Míjím několik bočních vodopádů a po pár kilometrech přicházím na místo, kde jsem to před pár dny musel vzdát. Zde se stezka mění z difficult na challenging. Už z dálky je vidět vodopád Hafragilsfoss jak „vaří“ vodu a zvedá oblaka tříště, ve které se na slunku vytváří duha. Sestoupím do rokle a jdu znovu obtížný úsek. Není tak hrozný jako za mokra a v mlze. Po vystoupání z Kaňonu po skalní stěně už je to k Dettifossu jen kousek a slyším, jak burácí. I zde si užívám duhu ve vodní tříšti. Je vidět i nedaleký vodopád Selfoss. Na tomto místě ukončuji svůj „přechod“ Islandu a začíná návrat do Reykjavíku, což je samo o sobě dobrodružství, vzhledem k četnosti autobusových spojů a frekvenci, se kterou jezdí.

Návrat

Ještě téhož dne se mi podařilo dostat až do Akureyri a následující den využívám spoje do Reykjavíku, který jede po silnici F-35. Terénní autobus se i na asfaltce houpe jako loď a když najedeme na prašnou kamenitou cestu je jízda celkem utrpením. Se zajímavými zastávkami u Hveravelliru , Gulfossu a Geysiru je to však asi nejzajímavější cesta do Reykjavíku. Cestu lemují odpadlé kusy vozů jako poklice a nárazníky a občas zahlédnete i nějakého smolaře odstaveného u krajnice jak se snaží znovu zprovoznit svůj vůz. Po dvanácti hodinách se konečně dostávám do Reykjavíku. Ačkoli se můj smělý plán přejít Island nedařil tak jak jsem plánoval, nelituji. Viděl jsem toho ze zdejší krajiny spoustu. Pro absolvování přechodu by se muselo sejít více faktorů. Zvolit lepší cestu, aby trasa nevedla pouze nehostinnou pustinou, kde opravdu není na co koukat. Doufat ve slušné počasí. I když se říká, že neexistuje špatné počasí pouze špatné oblečení, vysvětlujte to někomu, jako jsem já, kdo chce na cestě i něco vidět a pořídit pěkné fotky. A samozřejmě mít dobrou fyzickou kondici. Nosit batoh zatížený jídlem, které nikde ve vnitrozemí neseženete, je opravdu únavné. V mém případě to bylo 40kg. Nachodil jsem zde pět set kilometrů po různých trecích, a vím, o čem mluvím. Procestovat Island a vidět zajímavé věci jde různými způsoby, jde jen o to jaký je právě vám nejbližší a který vám vyhovuje.

 

Pohodová dovolená? To určitě! Přechod Durmitoru stál opravdu za to. Povídání o tom jaké to bylo a fotečky už se chystají.

Další návštěva opuštěných staveb. Tentokrát v Milovicích. Na více fotografií se můžete mrknout v galerii.

Jbel Toubkal je se 4167 metry nejvyšší hora Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky. Fotografie a povídání o výstupu a toulání se Atlasem se připravuje

Pro ty, kteří loni na podzim nestihli promítání fotek z výletu na Island a jsou zvědaví. Povídání s pár fotografiemi právě vychází v letním Everestu 

Povídání a fotografie z přechodu Portugalského ostrova Madeira. Krásný dvouset kilometrový trek přes hory i pod nimi, skrz lesy i přes vyprahlé stepi. Výborný tip pro aktivní dovolenou.

Madeira – Květináč Atlantiku

Ostrov sopečného původu Madeira, leží sice blíže Africe než Evropě, přesto je součástí Portugalska. Jeho jedinečné podnebí má na svědomí, že zde v každém ročním období najdete kvetoucí rostliny a pomohlo zachovat jedny z posledních vavřínových lesů, které kdysi pokrývaly celou Evropu. Ačkoli je ostrov Madeira malý – měří něco málo přes padesát kilometrů na délku a okolo dvaceti na šířku – najde se zde mnoho zajímavých míst. Vyprahlé oblasti připomínající polopouště střídají staré lesy s pokroucenými stromy a vysoko nad nimi se tyčí holé skalnaté hřebeny. Hluboká zelená údolí, stezky vinoucí se nad propastmi, vodopády padající do levád, což jsou uměle vytvořené zavlažovací kanály, a spoustu dalšího. I když není Madeira moc veliká, na její přechod jsem si kvůli těžšímu terénu vyčlenil osm dní.

Ostrov věčného jara

Na Madeiru letím s Portugalskou společností TAP Portugal. Létají z Prahy, a i když musím přestoupit v Lisabonu, netrvá cesta dlouho. Letenky se dají pořídit za příznivou cenu okolo osmi tisíc. Po hodině a půl letu z Lisabonu dosedne letadlo na jedné z nejkratších přistávacích drah v Evropě, a ještě k tomu z části postavené na obřím mostu. Při výstupu zažívám teplotní šok, jelikož v březnu v Čechách ještě sněžilo, a tady je okolo pětadvaceti stupňů. S batohem na zádech mířím k poloostrovu Ponta de Sao Lourenco, kusu pevniny jako prst ukazující do vod Atlantiku. Pokud máte v úmyslu podniknout přechod z východu na západ stejně jako já, je třeba začít právě tady. Ze Santa Cruz, kde leží letiště, vyrážím pěšky. Obejdu letiště a po pár kilometrech dojdu do městečka Machico. Jde prý o první osadu na Madeiře. V průvodcích jsem se dočetl, že úsek Machico – Canical s výstupem na Pico do Facho je snadný. Není. Značení prakticky chybí a zarostlá cesta převážně suťovým terénem dá při prudkém klesání dost zabrat. Z vyhlídky na Pico do Facho je ovšem krásný výhled a můžu zde obdivovat i rozkvetlé aloe. O rozbalenou svačinu se skoro musím poprat s loudivými kočkami. Podařilo se mi ji ubránit a mohl jsem sledovat, jak úspěšně loví ještěrky, kterých jsou tu bez přehánění tisíce. Z městečka Canical až na poloostrov musím šlapat po asfaltce, jelikož zde chybí cesta pro pěší. Cestou si ale prohlédnu jedinou přirozenou písčitou pláž na Madeiře. Prainha je sto metrů černého písku schovaného mezi vysokými útesy. Jelikož už nemám vodu, sbíhám dolů k baru si ji doplnit. Mám smůlu. Není ještě sezóna, a tak je zavřeno. Vodu se mi podaří doplnit až o pár kilometrů dále v jednom baru na pobřeží. Pokračuji dál a zanedlouho už jsem na konci asfaltky, a odtud vede značená cesta. Pozor, Ponta de Sao Lourenco přípomíná polopoušť a na vodu zde narazíte opravdu těžko. Proto se vybavte dostatečnou zásobou. Pokud cestujete se stanem nebo jako já jen tak pod širák, můžete hned za parkovištěm odbočit z cesty vlevo a po patnácti minutách se dostanete na kraj útesu, kde je dobré místo na táboření. Dole pod skálou se tříští obrovské vlny o kamenné jehly a brzy ráno vás probudí vycházející slunce. Protože je to mimo značenou stezku, nemusíte se bát, že tu budou proudit lidé.

Ráno seběhnu zpátky na stezku. Kamenitá cesta se vlní po hřbetu poloostrova nahoru a dolů. Některá místa jsou zajištěná zábradlím a z několika míst je krásný výhled na rozeklané severní pobřeží s bizarními skalními útvary Znovu jsem skoro bez vody.  Pokud najdete návštěvnické centrum na konci poloostrova otevřené, můžete si ji doplnit tam. Já mám opět smůlu a v březnu bylo ještě zavřené. Vylezu na nejvýchodnější bod ostrova. Směrem na východ je vidět ještě kus nepřístupné pevniny s majákem. Odtud je třeba vrátit se stejnou cestou. Od silnice je to na nejvýchodnější bod ostrova 4,5 km a cesta trvá asi hodinu a půl. Po návratu k silnici jsem se rozhodl využít autobus, vyhnout se tak nepříjemné chůzi po asfaltu a svézt se do Machica na zastávku hned za tunelem. Tady končí Levada do Canical. Vyrážím proti proudu. Jdu do kopce a ani to nepoznám. Zanedlouho pochopím, proč jsou procházky podél levád tak vyhledávané. Je to pro jejich nenáročnost. Leváda se kroutí po vrstevnici nad Machicem. Cestou nalézám i pitnou vodu a konečně si ji mohu doplnit. Po tom, co levada zmizí, šplhám po prudké silnici do městečka Ribeira de Machico. U kostela se uhýbám vpravo a mířím k chatě Portela. Dávám se do řeči s místním chlapíkem, který mě zve na mošt vyráběný tradičním způsobem z jablek. Po únavném celodenním pochodu leze trochu do hlavy, takže opravdu jen ochutnám. Když zjistí, že mám v plánu spát jen tak v lese, ubezpečuje mne, že se nemám čeho bát. Že tu nežijí hadi ani divá zvěř. Taková slova potěší, a protože už je pozdě, v lese před Portelou přenocuji.

Ráno dojdu k Portele a cestou obdivuji ohromné kapradiny. Nad Portelou na parkovišti je možnost doplnit vodu. Nedaleko odtud končí Levada da Portela. Pokračuji proti proudu. Počáteční stoupání se brzy změní v příjemnou rovinu. Slušná cesta vede skrz několik krátkých tunelů, občas se stezka zúží a jdu nad propastí, ale všude je dobře zajištěná. V místech, kde se vavříny a vřesovce rozevřou, je krásný výhled na pobřeží s městečkem Porto da Cruz. Asi po deseti kilometrech vyjdu v osadě Ribeiro Frio. Odtud zamířím k Balcoes. Skalní vyhlídce nad hlubokým údolím. Přímo proti mě se tyčí skalní hřeben s nejvyššími vrcholy na ostrově. Dole v údolí vidím vodní elektrárnu – můj dnešní cíl. Kousek se vracím a za hodinu sestupu dojdu do Faja do Cedro Gordo. Odtud začínám stoupat po prašné cestě vedoucí údolím k elektrárně. Nad elektrárnou přejdu přes řeku a po úzké pěšině stoupám lesem do prudkého kopce. Podél levád se často dlouho nenajde místo pro táboření, proto je dobré přenocovat v lese někde před jejím začátkem. Najdu dobré místo na spaní a vydávám se hledat vodu. Asi po kilometru nalézám dům, u kterého je malá studánka.

Adrenalin

Levadu Fajal da Nogueira bych doporučil jen těm, kdo netrpí závratěmi a klaustrofobií a mají jistý krok. Brzy ráno vystoupám k místu, kde leváda mizí ve skále. Odtud pokračuji proti proudu. Stezka často vede jen po hraně zavlažovacího kanálu vysoko nad propastmi s žádným nebo jen mizerným zajištěním. Několik kilometrů se musím soustředit na každý krok. Je to opravdu únavné. Hrana kanálu je mnohdy široká pouhých třicet centimetrů a chybný krok by mohl skončit pádem a katastrofou. Některé tunely, kterými leváda protéká, jsou opravdu úzké. Některé se dokonce zužují. V těch se mi pak vzpříčí krosna a musím ji sundat a protáhnout. Po pár kilometrech konečně přicházím na širokou cestu podél levády Pico Ruvio, ze které mám hezké výhledy do údolí i na hřebeny. Prochází několika velkými tunely. Široká cesta končí u asi 300 metrů dlouhého tunelu, do kterého vedou staré koleje úzkorozchodné železnice. Na tento tunel navazuje další, kterým se dostanu na druhou stranu masivu. Tunel má přes dva a půl kilometru. Jak se nořím hlouběji do nitra hory, zmenšuje se světlá tečka vchodu, až nakonec zmizí úplně. Po chvíli se objeví jiná přede mnou. Stále jdu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec přece jen dojdu k východu. Cesta skrz mi trvala čtyřicet pět minut. Je to úleva konečně narovnat záda. Nemusím dodávat, že čelovka nebo jiné světlo je zde nutností. Na konci tunelu odbočím vlevo podél levády, projdu několika tunely a ocitnu se v Caldeirao do Inferno – jezírko sevřené stometrovými útesy. Stejnou cestou se vracím zpět k dlouhému tunelu a pokračuji do Caldeirao Verde. Tady pozor. Cesta vedoucí podél levády dál po vrstevnici po pár kilometrech končí v jedné rokli. Pěkně jsem si zašel. Od ústí dlouhého tunelu musím sestoupit o zhruba padesát výškových metrů níže, a tam vede podle jiného kanálu správná cesta. Ta je na rozdíl od té nad ní zajištěná. Netrvá dlouho a dojdu do Caldeirao Verde. Skalní kotel s jezírkem, do kterého spadá stometrový vodopád. Pokračuji dál podle levády vlnící se nad hlubokým zarostlým údolím. Projdu několik tunelů a přijdu na rozcestí. Konečně taky zase spatřím ukazatele. Zvolím Pico Ruvio a začnu stoupat po schodech vzhůru lesem pokroucených stromů. Náročný výstup přeruším nad lesem, kde už je jen kosodřevina. Ještě než se terén změní v pouhé kamení, jsou zde pěkná místa pro táboření. Jsem ve výšce 1500 m n.m. Užiju si posledních slunečních paprsků a jdu spát. Musím nabrat sílu na zítřejší výstup.

Střecha Madeiry

V noci mi byla zima. Je to velký rozdíl od teplot, které jsou u moře. Ve stinných místech nalézám zamrzlou vodu. Většinu roku zde noční teploty klesají pod bod mrazu. Zbývá mi 361 výškových metrů k nejvyššímu vrcholu Madeiry. Po hodině výstupu kamenitým terénem se dostávám na větší, kameny dlážděnou cestu, a po chvíli už stojím u chaty Pico Ruvio. Po předchozím objednání je zde možnost přenocovat. Je tu šance doplnit i vodu v přístřešku před chatou. Na vrchol už to není daleko. Pokud se sem dostanete ráno, je velká pravděpodobnost, že zde budete sami. Mám vrchol sám pro sebe. Od pomníku na hnědočerveném vrcholu Pico Ruvia ve výšce 1861 m n.m. je nádherný výhled nejen na okolní vrcholy, ale i do údolí, kde se povalují mraky. Pokračuji směrem na západ do sedla s chatou Encumeada. V průvodcích jsem četl, že jde o hřebenovku. Zapomeňte ovšem na hřebenovku takovou, jak ji znáte. Cesta prudce klesá po kamenných schodech, aby pak mohla opět prudce stoupat. I na hřebeni se mi podařilo najít několik dobrých míst pro táboření a ukládám si jejich souřadnice. Část cesty vede po jižním úbočí hřebene a část po severním. Celé jižní svahy pokrývá shořelý les. Projdu okolo vrcholů Pico das Eirinhas, Casado, Pico do Jorge a po pár kilometrech konečně začnu klesat k Boca da Encumeada. Je zde křižovatka silnic. Sejdu kousek vlevo a hned se napojím na příjemnou levádu do Norte. Původně jsem měl v plánu obejít náhorní plošinu Paúl da Serra po levadě das Rabacas, ale ta byla kvůli sesuvu půdy uzavřena. Procházím tedy tunelem a pokračuji dál po levadě do Norte. Do levády spadá několik vodopádů. Procházím skrz několik dlouhých tunelů. Tyto tunely nejsou moc dobré pro krosny, ale projít se dají. Než se dostanu k prašné silnici, vedoucí na náhorní plošinu, mám nachozeno v podzemí přes tři kilometry. Vystoupám několik serpentin, a protože už zapadá slunko, utábořím se kousek od cesty. Ráno stoupám dál prašnou cestou až k úzké pěšině vedoucí do lesa, na kterou mě upozornil v křoví schovaný ukazatel. Projdu pod větrnými elektrárnami až nahoru na náhorní plošinu Paúl da Serra. Tady je spousta míst pro táboření. Bohužel jsem sem už včera nedošel. Za silnicí vedoucí přes vrch planiny se napojím na širokou prašnou cestu a pokračuji po ní na západ. Provede mne vyprahlou krajinou s hnědočervenou půdou. Jdu po ní až k silnici, k místu, kde stojí malá kaplička. Sejdu po silnici pár zatáček z kopce a napojím se na levadu do Paul I. Celé okolí slouží jako pastviny pro dobytek, tak se nedivte když vám úzkou pěšinu zatarasí krávy pijící ze zavlažovacího kanálu. Na turisty jsou ovšem zvyklé, takže se nebojí a z cesty vám jen tak nepůjdou. Po vrstevnici dorazím po několika kilometrech k silnici, kde stojí kaple Nossa Senhora de Fátima. Scházím po prudce klesající silnici k chatě Rabacal a podél levády k vodopádu Risco. Kousek se vracím a podél Lavada das 25 Fonte se jdu podívat k pětadvaceti pramenům. Tato oblast je dobře značená, jelikož ji navštěvuje spousta turistů. Proto bych vám doporučil návštěvu brzy ráno, než se sem dostanou první návštěvníci. Případně pozdě odpoledne, když naopak odchází poslední. Já jsem přišel okolo čtvrté hodiny odpolední a u pětadvaceti pramenů jsem byl sám. Tábořím na jediném hezkém místě hned u levády. Ráno se vracím kousek zpátky k rozcestníkům a jdu podle značení směrem na městečko Calhete. Skrz skalní masív se dostanu kilometr dlouhým tunelem. Vynořím se v údolí zarostlým eukalyptovým lesem. Dávám se vpravo. Na odpočívadle u silnice doplňuji vodu a naproti přes silnici pokračuji po lesní cestě. Sestoupím dolů o několik set metrů, než narazím na Levada Nova. Pohodlná stezka mě dovede do vesničky Prazeres. Cesty podél zavlažovacích kanálů jsou sice pohodlné, pokud jsou ale moc dlouhé a není na nich žádné zpestření v podobě tunelů nebo výhledů do údolí, stanou se po čase nudné. Podél tohoto kanálu kopíruji vrstevnici a zajdu do každého údolíčka. Cesta podél této levády mi trvá skoro celý den. Minu Faja da Ovelha a přes několik vesniček zamířím do Ponta do Pargo. Nad městečkem opustím levádu a sestoupím k pobřeží. Na nejzápadnějším okraji ostrova dojdu k majáku, a tím ukončuji přechod ostrova Madeira. I když má ostrov na délku něco málo přes padesát kilometrů, musel jsem urazit přes dvě stě kilometrů a přes pět kilometrů převýšení, než jsem ho přešel. Tak moc je terén členitý a hornatý. Většina turistů je ubytovaná v letoviscích na pobřeží a za poznáním se vydávají každé ráno autem, proto první lidi začnete na cestě potkávat až před polednem. Pokud nechcete jít s davem a podniknout něco trochu jinak, vydejte se s batohem poznávat krásy této krajiny. Na cestu bych vám doporučil mapu z nakladatelství Kompass v mírce 1:50 000. Během osmi dní na cestě napříč ostrovem jsem rozhodně neviděl všechny jeho krásy. Navštívil jsem ovšem místa méně navštěvovaná, přesto neméně krásná. Posuďte sami, zda je tento styl cestování i pro vás. Takovouto cestu bych nedoporučoval lidem trpících závratěmi nebo klaustrofobií. Některé úseky by pro ně nemusely být zvládnutelné. Ti, kdo se na stejnou cestu vydají, zažijí rozmanitou krajinu. Od vyprahlých kopců po neprostupné lesy, zažijí adrenalin na nezajištěných levadách, kdy budou balancovat nad propastmi, nebo strašidelnou tmu kilometry dlouhých tunelů skrz hory. Na Madeiře si vybere každý.

Tipy

Několik tipů na místa, kde se dá cestou tábořit:

N32 44.573 W16 49.066

N32 44.341 W16 52.152

N32 44.893 W16 54.859

N32 47.091 W16 55.502

N32 45.618 W16 56.611

N32 45.529 W16 58.219

N32 45.184 W16 59.221

N32 45.380 W17 00.173

N32 45.157 W17 00.586

N32 45.833 W17 03.560

Několik tipů kde, se dá doplnit voda:

N32 45.001 W16 46.389

N32 44.473 W16 47.455

N32 44.785 W16 49.582

N32 44.488 W16 54.926

N32 45.884 W16 55.965

N32 45.301 W17 00.041

N32 45.765 W17 03.575

N32 45.243 W17 08.969

N32 47.736 W17 13.996

 

[spider_facebook id=“1″]

Pevnost pro jednoho bojovníka

Dvouplášťový stan pro jednu osobu  Ferrino Emperor 1

Ospale se zvednu, vykouknu ven malým okénkem a zase se položím do suchého a vyhřátého péřáku. Venku stále hučí silný vichr a už třetí den nepřetržitě padají provazy vody. Stan se však ani nehne. Čekám na lepší počasí, abych mohl pokračovat v přechodu drsných Islandských pustin. Pokud plánujete nějakou expedici a cestujete sami, sáhněte po této malé pevnosti – i tak by se totiž dal označit stan Emperor 1 od italské firmy Ferrino.

Co uvádí výrobce

Výrobce uvádí tento stan jako expediční a připravený do těch nejtěžších podmínek. Pro stan je použita robustní a přesto velmi lehká a jednoduchá duralová konstrukce se speciálními radiálními spojkami. Vnitřní stan je zavěšen na konstrukci pomocí háčků, které umožňují snadnou a rychlou stavbu, má vnitřní kapsy na osobní věci a háček na zavěšení svítilny Vchod s možností úplného otevření. Samozřejmostí je odolné tropiko s regulací vypínacích šňůr a s termoizolačním oknem z polyuretanu a vysokou odolností proti UV záření. Pro podlážku je použit zvláště odolný materiál se zvýšeným vodním sloupcem až na osm metrů. Tento údaj je měřený přes lepené švy. Stan je sbalený v obalu, který jde využít i jako vak na lano a obsahuje také opravnou sadu.

První dojmy

Pouze jedna dostupná barva a to oranžová jak už se dá od expedičního stanu očekávat. Jednoduchá konstrukce umožňuje postavit stan během pár minut i za silného větru. Líbí se mi uchycení tropika k vnitřnímu stanu. U tohoto systému nemám strach, že by ve větru povolilo. Věc, která se mi nelíbila už při první stavbě, jsou kolíky. Sice výborně drží, ale je velmi obtížné zapíchnout je rukou bez toho, aby jste si ji pohmoždili. Využívám proto druhého kolíku pro zatlačování. Další problém se objevil v zimě, kdy nebyl kolík za co uchopit a vytáhnout ze zamrzlé země. Spoustu vypínacích šňůr oceníte v silném větru, kdy se stan ani nehne. Malou ventilaci dohání fakt, že je stan bez sněhových límců a proto je i malá ventilace dostatečná a stan se nijak zvlášť nerosí. Bál jsem se, jestli se dovnitř poskládám i s 30-ti kilovou krosnou a byl jsem překvapen. Některé věci mohou zůstat v předsíňce a zbytek se se mnou bez problémů vešel dovnitř. Další plus bych dal za vchod vnitřního stanu, který jde otevřít do takové míry, že nic nebrání pohodlnému vstupu. Letní test probíhal déle než dva týdny v drsném prostředí Islandských pustin. Několikadenní deště, prudké nárazové větry i zemi drsnou jako struhadlo přežil stan bez nejmenších problémů a na materiálech nezůstal jediný šrám od ostrého kamení, na kterém jsem převážně nocoval. Zimní zkouška proběhla na Králickém Sněžníku, kdy noční teploty padaly na -13°C. Námraza uvnitř stanu byla opravdu minimální, což oceníte hlavně při vícedenních přechodech. Příjemným překvapením byla teplota uvnitř stanu. Venkovní byla již zmíněných -13°C avšak uvnitř bylo pouze -4°C. Rozdíl devíti stupňů byl způsoben pouze mojí přítomností. Doporučuji si takovéto věci vyzkoušet u každého vybavení, aby jste věděli, co od něho můžete očekávat a mohli se na něj spolehnout. Malé mínus je transportní obal, který je dělaný přesně na sbalený stan a proto si musíte dát vždy záležet, jak ho sbalíte. Což v zimě a v rukavicích může být problém. Větší, kompresní obal by byl praktičtější.

Závěr

Bytelný, lehký, skladný dvouplášťový stan pro jednu osobu. Pokud jsou toto vaše požadavky na stan, Emperor 1 od Ferrina by mohl být tím pravým pro vás. Jediné co by vás mohlo odradit, je cena pohybující se okolo devíti tisíc. Nejde však o stan na jedno použití a za kvalitu se platí. Jak se říká: „Nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci.“ Já osobně jsem s jeho volbou velmi spokojený.  

Materiály

Použité materiály: Vnitřní stan: Polyester Ripstop 50 DEN Podlážka: Polyester 210T 95g/m2 minimální vodní sloupec přelepených švů a rohů podlážky 8000 mm Vnější stan: Nylon 40D x 40D 254T TPU minimální vodní sloupec přelepených švů 10 000 mm Hliníkové kotvící kolíky a konstrukce Dural 7001 T6(Scandium), Rozměr sbaleného stanu 15 x 28 cm. Hmotnost 2,2 kg. Rozměr postaveného stanu 75 x 50 x 210 při výšce 105 cm – objem 0,8 m3

 

 

Perfektní víkend strávený na vysočině nedaleko Žďáru nad Sázavou. Krásná krajina do které jsou zasazeny sochy Michala Olšiaka přímo vybízí k fotografování.

 

Přidáno několik fotografií z podzimních Krkonoš. Parádně vyšlo počasí, Mrkněte sami

Přidána nová kategorie v Architektůře, která se bude zabývat fotografiemi opuštěných staveb, domů, továren, dolů apod. První příspěvek v podobě opuštěné vily si  už můžete prohlédnout

Cesta napříč ostrovem „věčného jara“ přes vyprahlé kraje, kde nic neroste a nenajdete vodu, přes vysoké hory i hluboko pod nimi podél levád. Ti, kteří nechtějí čekat, než se povídání o treku napříč ostrovem objeví na mých stránkách, si ho mohou přečíst v právě vyšlém zimním Everestu http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=8506%3Aeverest-1304&catid=720&Itemid=111

Přidáno pár fotografií z podzimního adršpachu.

Fotografie a dokončení vyprávění o přechodu jedné z nejnáročnějších dálkových tras v Evropě. 

Vyprávění a fotografie z jedné z nejnáročnějších dálkových tras v Evropě. 

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Jižní část

GR20. Toto označení nese jedna z nejnáročnějších a prý i nejhezčích turistických dálkových tras v Evropě. Trasa vede napříč Korsickými horami. Rozeklané skalní hřebeny, úžasné výhledy, borové lesy i tůně jako stvořené pro koupání, to je jen malá část toho, co vám může GR20 nabídnout. Severní část je více navštěvovaná, náročnější a snad i hezčí. To už ale musí posoudit každý sám. Jižní část začíná v městečku Vizzavona a stejně jako severní vyžaduje dobrou fyzickou zdatnost pro její úspěšné absolvování. Vizzavona leží na železniční trati Bastia – Ajaccio a jde sem pohodlně dojet vlakem. Pro přechod jižní části se vám budou hodit mapy nakladatelství IGN 1:25 000 4252 OT a 4253 ET.

Znovu do hor

Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Žádná legrace

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Hlad

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Konečně Conca

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h