Po tom, co jsme ze sebe během dvou dnů v Te Anau zase udělali lidi a trochu nám otrnulo, plánujeme, kam vyrazit. Rozhodujeme se pro okruh okolo jezera Monowai. Dojedeme tedy do kempu k jezeru Monowai, kde strávíme noc a už večer se k nám připojí Janča, kterou jsme na tento „pohodový“ výlet zlákali. Ráno je pořádná zima, ale slunko už se snaží vykouknout skrz mraky a mlhu. Po pár stech metrech chůze po silnici odbočujeme do lesa. Zpočátku příjemná a jednoduchá cestička se pomalu mění. Přibývá potoků, popadaných stromů a hlavně bažin. Mineme křižovatku se stezkou, po které bychom se měli za pár dní vracet, když vše půjde dobře. Pokračujeme dál. Procházíme bažinami a hledáme nejsušší cestu, abychom si zachovali suché boty. Zanedlouho rezignujeme. Postupně začínáme stoupat. Při obcházení jedné z bažin na chvilku ztratíme stezku. Po pár stech metrech prodírání se kapradím zahlédneme značení a dál stoupáme po značené cestě. Prolézáme polomy a potoky. Bažiny jsou stále častější a občas se někdo z nás zaboří až do půli lýtka do bahna. Konečně se dostaneme nad les a zanedlouho jsme v sedle nad jezerem. Stezka je podmáčená a všude leží sníh. Suché boty už neřešíme a tak procházíme mokré úseky rychle. Napojujeme se na pěšinu nad jezerem a hned vidíme, že všechny cesty kolem jezer jsou stejné. Nahoru a dolů, popadané stromy, potoky a bažiny. Posledních tři sta metrů k chatě docházíme po kamenitém břehu jezera. Dáme si ledovou koupel v klidné vodě zrcadlící okolní zasněžené vrcholky hor a odpočíváme v příjemně vytopené Green Lake Hut.

Následující den se výrazně oteplilo. Přesto se budíme do sychravého rána. Vyrážíme po břehu jezera Green k lesu, kterým stoupáme do sedla nad jezerem. Sestup na druhé straně sedla k jezeru Island je dlouhý a únavný. Pomalu postupujeme podmáčenou krajinou. Objeví se jezero a o zpestření cesty se postará potok vytékající z jezera. Široký dravý proud překonáváme po naplavené kládě. Pokračujeme a zanedlouho vyjdeme na podmáčenou louku s velikými drny trávy, mezi kterými se proplétáme. Náš postup trochu zpomalí brodění potoka uprostřed louky. Stejně už máme promočené boty. Lesem obejdeme kopec před námi a musíme dávat velký pozor, kde se odpojí neznačená pěšinka k Historic Clark Hut. Skrz roští sejdeme k řece, přebrodíme se a po sotva znatelné pěšince míříme k chatě. Pěšina se brzy ztratí. Vyjdeme z lesa a jdeme přímo k chatě na druhé straně louky. No, spíš bych měl říci veliké bažiny. Prodíráme se křovisky, zapadáváme do bažin a brodíme potoky. Chata se pomalu blíží. Když k ní konečně celí zmáchaní dorazíme, zjišťujeme, že jde o opravdu starou chatu. Postavenou z kulatiny a pobitou vlnitým plechem. Čtyři postele, krb – co chtít víc? Nechce se nám však druhý den ráno přecházet bažina a tak pokračujeme ke Clark Hut, která je přímo na treku. O půl hodiny později přicházíme za vydatného deště k malé chatce. Vysloveně zklamání. Malá děravá chatka bez kamen. Alespoň na nás neprší.

Většinu noci proprší. Provazy vody bubnují na plechovou střechu přístřešku i za svítání. Vyrážíme pozdě, až když se počasí zklidní. Vejdeme do lesa a po pár stech metrech narazíme na překážku. Potok, ze kterého jsem včera nabíral vodu, se přes noc změnil v poměrně dravou řeku. Hledáme nejlepší místo kde ji přebrodit. Vstupuji do rychlého proudu. Vodu mám až do půli stehen. Proud podráží nohy. Musím zastavit a počkat než mi Míša hodí trekové hole. Bez nich bych se na druhou stranu asi nedostal. Sundávám batoh a vracím se pro děvčata. Jdeme společně a jsme si oporou v postupu řekou. Konečně jsme bezpečně na druhé straně. Chvilku stoupáme lesem do nízkého sedla. Při sestupu se napojíme na jiný potok, podél kterého postupujeme. Vlníme se podél jeho břehu. Mokrá místa střídají ta vlhká. Většinou však jdeme nějakou bažinou. Přelézáme popadané stromy nebo obcházíme staré polomy. Náš postup zastaví až další rozvodněný potok. Je menší než ten ráno, ale i tak má dost síly na podražení noh. Opatrně ho brodím na druhou stranu. Děvčata jdou pak společně. Následuje průchod rozmáčeným lesem, kde je voda častokrát po kolena hluboká. To už je však chata na břehu jezera Monowai nedaleko. Krásná chatka. Nanosíme dřevo a zbytek dne sušíme věci, odpočíváme a plánujeme co zítra. Oficiálně totiž dál cesta nevede.

Ráno vyrážíme do sychravého a pošmourného počasí. Už pár metrů za chatou vstupujeme na sotva znatelnou cestičku, která se o pár metrů dál ztrácí v pralese. Už nyní se nám zdá, že dnešní úsek nebude taková sranda. Když po hodině dorazíme na místo, kde břeh uhýbá k jihu, jsme už celí zmáchaní po průchodu bažinami a potoky. O cestě se zde nedá mluvit. Prodíráme se pralesem podél břehu jezera. Přelézáme spadané stromy, kluzké a obrostlé mechem. Jsme celí špinaví. Potoky, bažiny… Nohy máme rozedřené od větví a ostrých listů kapradí. Občas narazíme na zarostlou skálu klesající až do vody nebo neprůchodný úsek. Takovou pasáž pak musíme složitě obcházet a hledat průchod. Každý krok z nás vysává energii. Celou cestu si říkáme, že se to zlepší. Ukazuje se, že jsme přehnaně optimističtí. Terén se nelepší. Spíš naopak. Když se po poledni dostáváme za Rough Point, je nám jasné, že bude zle. Dosavadní hlemýždí tempo se ještě zpomaluje a za hodinu urazíme pouze pár set metrů. Začínáme být hodně unavení. Zrovna přelézáme jakousi hlubokou rokli s potokem, když zaslechnu rybářský člun plující těsně podél břehu. Snažíme se ho stopnout. Všemožně na sebe upoutáváme pozornost. Pískám na píšťalku, Míša mává velikou větví. Nikdo si nás v hustém pralese nevšiml. Smutně pozorujeme vzdalující se loď. Pokračujeme dál. Začíná se připozdívat. Jsme zhruba na půl cesty k chatě. Shazujeme batohy a rozhodujeme se postavit si přístřešek. Z jednoho dlouhého stromu vytvoříme základ střechy nad jedním náhodou nalezeným suchým a rovným pláckem vedle vysokého stromu. Z menších stromků vytvoříme konstrukci střechy, kterou pokryjeme spoustou kapradin a listů Pungy. Další hromadu listů nanosíme dovnitř a vytvoříme relativně měkkou izolující postel. Za hodinu jsme s pracemi hotovi. Nastěhujeme se dovnitř, převlékneme mokré věci a konečně odpočíváme. Za osm hodin namáhavé chůze jsme urazili osm kilometrů. Neskutečně vyčerpávající.

Přístřešek se osvědčil i proti mírnému nočnímu dešti. Ráno si oblékneme zpět špinavé a mokré oblečení a vyrážíme dál. Slunko krásně osvětluje hory na druhém břehu jezera. Psychická masáž při prodírání se pralesem, procházení bažin či přelézání polomů pokračuje i dnes. Kilometr vzdálená řeka u Tangney Band se jeví jako nedosažitelná. Po hodině a půl jsme konečně tam. Celou cestu chválíme rozhodnutí zůstat přes noc v přístřešku. Za řekou se vrstevnice rozvolní. O to více je zde vody. Brodíme se bažinami a velikými ostrými kapradinami vytvářející husté porosty. Každou chvilku někomu z nás zapadne noha do díry mezi kořeny skryté tenkou vrstvou hlíny nebo jen zarostlé mechem. Občas se proboříme do ztrouchnivělého kmene nějakého spadlého stromu. Div že si nikdo z nás zatím nezlomil nohu. Snažíme se co nejvíce využívat zvířecích stezek. Postup se zrychluje, i když stále narážíme na neprůchodná místa. Využíváme volného terénu podél vody a jdeme bažinami nebo přímo jezerem. Je to rychlejší. Přelezeme nízký kopeček a před námi je asi půl kilometrů dlouhý volný terén plný bažin. Konečně se ničím neprodíráme, i když z bahna občas sotva taháme nohy. Znovu vstupujeme do pralesa. Přes ostré kapradí není ani vidět kam šlapeme. Snažíme se napojit na trek vedoucí od chaty na hřeben, ale máme smůlu. Buď je špatně zanesený do mapy, nebo je zničený. Zamíříme tedy přímo k jezeru a bažinami nebo jezerem postupujeme vpřed. Chata už je pouhých pár set metrů. Přebrodíme poslední bažiny a několik řek a konečně spatřuji chatu. Dokázali jsme to. Úsek Monowai Hut – Rodger Inlet Hut dlouhý 15 kilometrů nám trval dva vyčerpávající dny. Smyjeme bahno v jezeře, ve kterém se krásně zrcadlí protější hory a nabíráme síly na zítřejší úsek.

Ranní mlha pohltila vše a to i jezero a hory. Napojujeme se na značenou stezku. Po posledních dvou dnech už je jakýkoli terén dobrý. Chvíli trvá než opět rezignujeme a bažiny chodíme přímo. To je tak když si přes noc na chatě usušíte boty a ponožky. Brodíme bažiny, obcházíme polomy nebo se prodíráme kapradím. Po předchozích dnech jsme dost unavení, přesto celkem letíme vpřed. Zanedlouho se začneme vzdalovat od jezera. V některých úsecích je velmi obtížné najít, kudy dál pokračuje cesta. Postupujeme podél řeky Walker a terén se nelepší. Když konečně začneme stoupat pryč od řeky, terén se zlepšuje a jde se nám podstatně lépe. Poslední kilometry k rozcestí, kudy jsme šli před šesti dny, už docházíme po pěkné cestě lesem. Od rozcestí to máme pouhé dva kilometry lesem po trase, kterou již známe. Netrvá dlouho, vylezeme na silnici a po pár stech metrech unavení a šťastní ukončujeme tento drsný výlet příchodem na parkoviště.

Zajímavé je, že v knize s treky je přesně tato trasa klasifikována jako „moderate“. Je to zvláštní, když vezmeme v potaz, že v některých místech nevede cesta a zbytek je buď bažinami, křovisky nebo přes řeky. Možná i díky tomu šlo o intenzívní zážitek a tento výlet patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli.