Archives

Posts Tagged ‘Obtížnost: lehké’

Sayward Forest Canoe Route

Jsme na Vancouver Island. Již více než dva měsíce se touláme po kanadských horách a malá změna pohybu by nám prospěla. Když jsme objevili tuto trasu po jezerech, bylo rozhodnuto. Koupili jsme si loď, zabalili se na několik dní a vyrazili.

Vyplouváme

Jedno z nejlepších míst, odkud vyrazit, je u jezera Morton a vyplouvá se v severní třetině jezera Mohun. První plavba je neuvěřitelná sranda. Snažíme se naskládat do malého člunu (to je ten malý bílý na fotografiích). Člun je plný už jen díky věcem. Ještě si tam vlezeme my dva a člun vypadá, že to každou chvíli zabalí a potopí se. Evča sedí na hraně člunu, já dole u vesel a oba jsme zaházení věcmi. Kde je vůle, je i cesta. Vyrážíme. Je pozdě odpoledne a chceme pouze přeplout na druhou stranu do severní části jezera. Trvá to věčnost. V úžině mezi Mohun Lake a Goose Lake jsou pozůstatky dvou starých mostů a musíme dávat pozor, abychom loď nepotopili o nějaký pod hladinou skrytý kůl nebo větev. Je tu plac na stan a ohniště. Zůstáváme zde a promýšlíme další postup.

Následující den ráno mě Evča převeze přes úžinu, po břehu se vrátím během chvíle k autu a zajedu koupit ještě jednu loď. Vracím se s něčím lepším. Sehnal jsem nafukovací kajak. Pro naše potřeby ideální. Spouštím ho na vodu na stejném místě, kde jsme začali včera, ale cesta mi trvá pouze zlomek času. Přeorganizujeme věci a pokračujeme dál. Plavba se nyní stává mnohem zábavnější a pohodlnější. Pádlujeme si v kajaku a táhneme za sebou malý „zásobovací“ člun.

Bažina zoufalství

Na severu Goose Lake nás čeká první úsek, kde se přenáší lodě. Kilometr a půl není mnoho, ale když nesete vybavení na kempování, jídlo na pět dní a dvě lodě, není to zas taková sranda. Další jezírko je jen dvě stě metrů dlouhé, plné leknínů a moc krásné. Znovu přenášíme. Je málo vody. Tam, kde by již měla být voda, už není cesta, ale pouze křoví, potok a bažiny. Po souši lodě nést nemůžeme. Necháme věci v lodích a jdeme s nimi potokem. Přelézáme popadané stromy a přetahujeme mělčiny. Půl metru vody a metr bahna. Čím jsme blíže Twin Lake, tím jsou bažiny horší. Když je bahna po pás, je zle a nemůžeme se skoro hýbat. Bahno strašně smrdí, nohy se zamotávají do utopených zbytků rostlin a nejdou vytáhnout. Byla neskutečná dřina dostat se k vodě jezera Twin. Konečně jsme na místě, kde je asi 30 cm vody a v dohledu žádná mělčina. Nasedáme. Prokličkujeme úzkými a mělkými kanály mezi ostrůvky trávy a leknínů. Vyšlo to a za chvilku již volně plujeme po Twin Lake.

Robinsoni

Na jeho konci nás čeká přetáhnout lodě necelý kilometr ke břehu Lac La More. Rozbahněný břeh je k zlosti. Zrovna nakládám zásobovací člun. Nesu velký batoh skoro se všemi věcmi. Udělám malý krůček ke člunu a místo abych se zabořil jen po kotníky do bahna, zajedu tam až po ramena. Málem jsem si utrhnul nohu, která mi zůstala na břehu. Ještě že jsem stihl hodit batoh do člunu. Vyplujeme ze zátoky a opře se do nás nepříjemný vítr. Obeplujeme výběžek pevniny a dostáváme se na vody Amor Lake. Stočíme se k jihu a zakotvíme na Sterling Island. Je zde místo na kempování a celý tento malý ostrov máme sami pro sebe.

Plavba na jih je příjemná. Přeneseme úzký krk pevniny do jezera Surprise. Na jeho konci nás čeká nejdelší přenos lodí. Téměř dva a půl kilometru dlouhá cesta. Naštěstí je zde pěkná stezka a brzy jsme na břehu Brewster Lake. Plavba po jeho vodách končí u mostu na jeho jižním konci. Musíme znovu na souš. Dalším jezerem je Gray Lake a na jeho jižním konci se utáboříme v kempu.

Divoké vlny

Jelikož je málo vody, ani nezkoušíme proplout po řece a přes peřeje mezi jezery Gray a Fry. Na okraji Fry Lake najdeme lesní pěšinu k vodě a brzy už pádlujeme. Jezero je plné pahýlů stromů, trčících z vody jako stěžně potopených lodí. Překonáme jezero a proplujeme úžinou do Campbell Lake. Největší jezero, na jaké se při tomto treku dostaneme. Břeh je lemovaný hezkými místy, kde je možnost zakotvit, relaxovat a dát si oběd. Po té, co obeplujeme nejjižnější bod treku a zamíříme do Gosling Bay, se zvedne silný vichr a žene proti nám vysoké vlny. Bílé zpěněné vršky převalujících se vln do nás buší celou cestu ke břehu. Je to neuvěřitelná dřina, udržet kurz a stále se pohybovat vpřed. Na břehu si hodně oddychneme. Přeneseme lodě přes malý kopec na Gosling Lake. Jezero je taková natažená nudle a je obklopeno hustými lesy, přes které sem nefučí vítr. Je to, jako bychom pluli po zrcadle.

Kruh se uzavírá

Na severní straně přetáhneme lodě pár set metrů k jezeru Higgins. Ve vodě je spousta napadaných stromů a na hladině je koberec leknínů. Je trochu pracné, najít skrz toto bludiště cestu. Po pár stech metrech se přidají křoviska, a pak už z této parádní části vyplujeme na volnou vodu.  Brzy jsme opět na břehu. Překonáme ještě maličké  Lawier Lake a pak už jsme konečně zpět na Mohun Lake, na kterém jsme začali.

Popojedeme ještě asi kilometr k velkému ostrovu, obeplujeme ho a na severní straně se utáboříme. Máme odtud nádherný výhled na jezero. Ráno se vydáváme na poslední úsek plavby. Nefouká vítr a hladina jezera je jako zrcadlo. Nádherně se v ní odráží okolní hory. Během dvou hodin zakotvíme v zálivu u Morton Lake a ukončujeme tento parádní výlet.

Hodně nás překvapilo, jaký byl na jezerech klid. Mysleli jsme si, že uprostřed sezóny zde bude velké množství lidí a lodí plujících tento okruh. Nebyla to pravda. Za celou dobu jsme potkali dvě posádky, které podnikaly stejnou trasu. Bylo to něco zcela jiného, než stále chodit po horách a jsme moc rádi, že jsme tuto plavbu podnikli. Kromě jednoho obtížného úseku před Twin Lake šlo o pohodový výlet po krásných jezerech. Máte-li chuť podniknout na cestách trochu jiný trek než obvykle, mohlo by toto být pro vás to pravé.

 

Bulharsko – Rila a Pirin

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší Bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze pár kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Alláhova hora

Ze Sofie se autobusem přes Samokov dostáváme do Borovce. Středisko severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou. Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m n.m. nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů. Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla, odbočíme z hřebenovky k chatě Granchar ležící u krásného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřeben Rily

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto nastoupáme hodně díky zvlněnému terénu. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na nové jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnaté úseky střídají krátké kamenité a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí na Ribni Ezera. My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Cherna Polyana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále více a více mraků a je cítit že se počasí brzy změní. V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níže do sedla, kde je chata Makedonia. Hezká chata. Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dále si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Mlha

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde. Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida Vichren a dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, kdy na každou stranu padají do údolí několikaset metrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany. Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren. V horní části lze vidět vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu a naplňující nás obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup je ulehčen řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska Vichren (2914 m n.m.) nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup do údolí, kde stojí stejnojmenná chata je mírnější a zdlouhavý.

Opuštěné hory

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je třeba dávat pozor, kam šlapeme. Jezer je dole pod námi velká spousta. My však míříme k Tevno Ezero. Vysoko položenému jezeru, které je ze tří stran sevřené hřebenem a na jeho břehu chatka. Parádní místo pro přenocování. Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin. Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, hory jsou stále více opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by vzhledem klidně mohla být místem pro natáčení hororu. Noc je však alespoň v suchu a teple. Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rozhen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamáni.

 

Střecha kontinentální Austrálie

Nenechte se zmást názvem. Nejsme nikde v Polsku, ale v Down Under Land neboli Austrálii. Kdo chce prozkoumat důkladněji Great Dividing Range, měl by navštívit některé z informačních center ať už v Jindabyne nebo v Coomě. Vybaví vás potřebnými informacemi a mapami. Překvapením pro nás bylo, že na rozdíl od jiných Národních parků jak je znáte, můžete se toulat, kudy chcete, a to s požehnáním rangerů. Jsou zde možnosti dojet si kousek pod vrchol autem, nebo se nechat na hřeben vyvézt lanovkou. To však není nic pro nás a proto…

Buš a hadi

Objedeme hory a kousek nad městem Cabramurra odstavíme auto na parkovišti. Naložíme batohy na deset dní, a jelikož je již pozdě vyrazíme k nejbližší chatě vzdálené pouze dva kilometry. Slunko se sklání k západu, stíny se prodlužují a my procházíme lesem mrtvých shořelých stromů po prašné do červena zbarvené cestě. Zanedlouho se před námi objeví jednoduchá, ale útulné chata s velikým krbem. Padla tma a dělá se zima. Dřevo praskající v krbu dělá chatu mnohem příjemnější. Nad vzdálenými vrcholky hor se usadil obrovský mrak, ze kterého šlehají blesky. V kombinaci se svítícími hvězdami jde o krásnou podívanou. Budíme se do mlhavého chladného rána. Vše pohlcuje hustý bílý mrak. Po pár kilometrech chůze narazíme na cestě na překážku v podobě velikého černého hada. V uctivé vzdálenosti se mu vyhýbáme. Přebrodíme Tumut River a stezka se začne vytrvale vlnit do kopce. Dělá se stále větší a větší vedro. Procházíme suchou buší a staré shořelé stromy neposkytují žádný stín. Okolo poledne už je horko opravdu hrozné. Alespoň že je po cestě spousta potoků a míst kde je možné trochu se zchladit. Obzoru dominuje vysoká hora Mt. Jagungal. Mineme chatu O´Kefee, obejdeme horu a zamíříme k chatě Daschkos, kde přenocujeme. Ačkoli jsme stále slýchali, že je Austrálie velice suchá a hrozí veliké nebezpečí požárů, překvapilo nás, že všude jsou vydatné potoky a ohniště, kde je možné opéci si nějakou dobrotu.

Na návštěvě u pavouka

Ranní chládek postupně vystřídá pořádné vedro. Okolo cesty kvetou krásné rostlinky. Překonáme několik brodů a některé řeky nabízejí osvěžující koupání. Cesta nás vede do kopců. Slunko pálí a oblečení namočené v řece brzy uschlo. Z vrcholu kopce jsou krásné rozhledy na okolní vršky pokryté mrtvými bílými stromy. Na obzoru vyvstávají nejvyšší vrcholy hor a po té co překonáme Valentines Creek přicházíme k romantické červené chatce. Zabydlujeme se a volím jednu ze dvou ložnic. Najednou si všimnu pavoučích noh vykukujících za postelí. Taková potvora! Vyšťourám ho papírem a chytnu do průhledného kelímku. Jako víčko použiji pohled a zatížím velkým kamenem. Placička, jak jsme pavouka pojmenovali, byl celou noc hodný. K večeři dostal dva veliké ovády a byl nacpaný víc než kdyby byl zalezlý za postelí. Před odchodem ho samozřejmě zase pustíme zpět.

Do neznáma

Za Valentines Hut se brzy napojíme na širokou cestu. Mineme velkou chatu Schlink, překonáme stejnojmenné sedlo a o pár kilometrů dál u chaty Whites River odbočujeme na malou stezku vedoucí na hřeben. Zprvu zřetelná stezka se pomalu zmenšuje, až se nám dočista ztratí v podrostu a křoví. Vyvstávají otázky typu: Co dál? Půjde to projít? Za jakou cenu? Nakonec se rozhodujeme pokračovat. Vylezeme do sedla, kde se před námi rozevře veliká louka lemovaná malými kopečky. Zchladíme se u ledového potoka a vyrazíme přes louku. Z travnatých kopečků vyčnívají kameny a skalky jako druidské svatyně. Tráva je podmáčená a občas musíme hledat suchý průchod. Zvlněná krajina bez stromů se táhne do dáli. Ten prostor je úžasný. Dá se jít kamkoli. Držíme si však směr a po pár hodinách chůze přicházíme do Consett Stephen Pass. Po celou dobu jsme šli mimo cestu a stále se obávali, že se před námi objeví nějaká nepřekonatelná překážka. Nic takového se však nestalo a tak jsme chvilku po poledni v sedle. Je tu měkká tráva, čistá voda a klid. Co více si přát? Ideální místo pro nocleh.

3. 2. 1.

Budíme se do chladného rána. Vylezeme ze sedla na travnatý kopec, který už krásně osvětluje slunko. Náhodou si všimnu malé stezky mířící naším směrem. Vlní se mezi vrcholky na hřebeni do dáli jako had. Před námi se tyčí Mt. Twynam. Vzhůru již vede zřetelná stezka, která nás provede mezi skalami. Z dálky vypadal výstup namáhavěji. Konečně přicházíme ke kovové pyramidě na vrcholovém kameni. Mt. Twynam (2196 m n. m.) je třetí nejvyšší vrchol Austrálie. Užíváme si parádních rozhledů na okolní hory. Při sestupu je přes silný vítr skoro nemožné jít rovně. Motáme se pod nárazy větru. Brzy se napojíme na hlavní trek. Hned je znát, že jsme ve frekventovanější části hor. Pěšiny vystřídaly upravené chodníky dlážděné kameny. Přelezeme Carruthers Peak (2142 m n.m.) a krásným traverzem nad jezerem Albina se dostáváme do Muellers Pass. Schováváme krosny a nalehko se vydáváme dobýt druhou nejvyšší horu. Mineme malou pěšinku a zbytečně vylezeme i na Muellers Peak. Ze sedla dva kilometry vzdálený Mt. Townsend (2209 m n.m.) je po pěšině celkem lehce dosažitelný. Posledních asi 60 výškových metrů je však po skále a úplný vrchol je dostupný alespoň s minimálními lezeckými schopnostmi. Další nádherné rozhledy na okolní kopce a hřebeny osvětlované slunkem sklánějícím se k západu. Nádhera. Stejnou cestou se vrátíme do sedla a kousek pod sedlem se utáboříme u malého potoka, odkud máme úžasný výhled na zapadající slunko přes údolí s meandrující říčkou. Následující den se vrátíme do sedla na stezku a brzy jsme na široké upravené silnici vedoucí na nejvyšší vrchol Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m n. m.). Po necelém kilometru, kdy se silnice obtočí okolo vrcholu, spatříme vrcholový patník. Je brzy ráno. Jsme tu sami a tak si můžeme dosyta vychutnat nádherné rozhledy. Do sedla Rawsons sestoupíme po starém treku, projdeme okolo kamenné chaty Seamans a po několika kilometrech příjemné procházky dorazíme do Charlottes Pass, kde končí zpevněná silnice.

Zpátky na hřeben

Původní plán pokračovat podél Snowy River zkrachuje, když z vrchu spatříme terén podél řeky. I ranger, kterého zde odchytneme, nám potvrdí, že podél řeky jít můžeme, ale budeme se stále prodírat křovím nebo polezeme po skále. Zvolíme tedy alternativu sestoupit k řece a po protějším svahu vystoupat znovu na hřeben okolo Blue Lake. Výstup jde rychleji, než jsme očekávali a od odbočky k jezeru už k cestě na Mt. Twynam stoupáme volně loukami. Podejdeme vrchol a asi po kilometru nacházíme zdroj vody a vhodná místa na stany. Brzy ráno pokračujeme přes hřeben, kudy jsme před pár dny prošli. Vlníme se po ní do sedla Consett Stephen. Neuhýbáme však k chatě Whites River, ale pokračujeme po hřebeni. Terén však nepříjemně těžkne a stále častěji se prodíráme nízkou klečí až k místu, kde už by měl být podle mapy nějaký trek. Žádný tu ale není. Sestoupíme zarostlým svahem do sedla Schlink, kde se napojíme na prašnou cestu a záhy dorazíme ke Schlink Hut.

Návrat

Příjemně vytopená chata je jen vzpomínkou v mrazivém ránu. Podél řeky Geehi sestoupíme dolů do údolí s přehradou. Když míjíme přehradu, nalézáme na slunných stráních u cesty veliké množství malin a ostružin. Zdržíme se asi hodinu a obohatíme tak snídaně. Projdeme nad přehradou a využijeme nedalekého tábořiště. Jsme už celkem utahaní. Příštího dne nám většinu času zabere vylézt zpět na kopec. Slunko nemilosrdně peče i přes husté stromy. Na kopci stromy ustoupí nebo se změní v bílé kostry. V suché trávě se míhají ještěrky a poskakuje obrovské množství koníků. Ucítíme úlevu, když v údolí zahlédneme chatu Gray Mare. Také se konečně po sedmnácti kilometrech dostáváme k vodě. Krásná dřevěná chata s krbem a ledovou vodou nedaleko. Ráno se snažíme vyrazit co nejdříve. Rychlou chůzí se přehoupneme přes kopce, dokud není horko. Následuje dlouhý pochod k chatě Derschko´s. V hrozném horku se vlníme po nízkých kopcích dál. Z rozpálené tvrdé cesty bolí nohy. Všude okolo vyprahlá buš. Z posledních sil lezeme do závěrečného kopce. Konečně je za námi a scházíme zbývajících několik set metrů k parkovišti.

Zakončujeme tak nádherný trek po Snowy Mountains, které jsou jen malou částí Australian Alps a Velkého Předělového Pohoří. Trek okořeněný o výstup na tři nejvyšší vrcholy kontinentální Austrálie. Trek, na kterém jsme potkali pouze pár lidí a to v blízkosti Charlotes Pass, kam je možné dojet autem. Pokud máte rádi toulání se opuštěnou divočinou a spoustu prostoru, určitě vyrazte do Kosciuszko National Park. Místní krajina a hory pro vás budou to pravé.

 

S Routeburnem za kopcem

Greenstone a Caples jsou dva treky tvořící společně okruh. Jsou často opomíjeny, jelikož hned vedle vede známý Great Walk Routeburn. Myslím, že je to škoda, protože oba treky vedou krásnou přírodou. Alespoň zde není tolik lidí, když hlavní lákadlo oblasti leží za kopcem.

Greenstone

Auto odstavíme na parkovišti Divide, dobalíme vše potřebné a vyrážíme do kopce po chodníčku, který je součástí Great Walks Routeburn. Vlníme se vzhůru po úbočí kopce až k rozcestí, kde uhýbáme k vrcholu Key. Vystoupáme na vrchol a sledujeme, jak už nad Hollyfordem prší. O chvilku později temné mraky pohltí hory okolo jezera Marian. Netrvá dlouho a dopadají na nás první kapky. Rychle sestupujeme stejnou cestou k rozcestí, ale uhýbáme k chatě Howden u stejnojmenného jezera. Chata patřící ke Great Walks je narvaná k prasknutí. Ani se nezastavujeme a odbočujeme k jihu na trek Greenstone. Po upraveném chodníčku dojdeme po dvaceti minutách k místu na kempování a o pár kilometrů dál míjíme rozcestí, kde se připojuje trek Caples. Na dně údolí se objeví velké jezero McKellar. Na jeho opačném konci stojí veliká chata pojmenovaná podle jezera. Zabydlujeme se, zatopíme v kamnech a hned je příjemněji. Z tepla pozorujeme silný déšť a jsme rádi, že jsme v suchu.

Budíme se celkem brzy. Sluneční paprsky nemají šanci na dno údolí dosáhnout, a tak za šera vyrážíme na další úsek. Obloha s pár lehkými mraky a krásně osvícené vrcholky hor slibují nádherný den. Po promáčení cestě postupujeme lesem, přeskakujeme spoustu potoků a vyhýbáme se mnoha bažinám. Údolí je úzké a hodně hluboké. Mnohdy mám problém zachytit GPS signál. Když vylezeme z lesa na pastviny, údolí se více otevře a máme krásný výhled na celou jeho velikost. Je zde spousta podmáčených míst. Obcházení a hledání suché cesty zabírá spoustu času. Je nádherné počasí, a tak nikam nespěcháme a vyvalíme se na prosluněné louce na oběd. Posilněni pokračujeme po snadné cestičce údolím mezi stády pasoucích se krav a ovcí. Podél řeky Greenstone znovu vstoupíme do lesa a zanedlouho jsme u odbočky k chatě. Greenstone se jmenuje i krásná chatka nad lesem s výhledem na slunkem osvícené vrcholky hor. Chata se do večera naplní, jelikož leží na dálkové trase Te Araroa jdoucí po celé délce NZ.

Caples

Se svítáním vyrážíme dál. Slunko už osvětluje vrcholky hor, ale tady v údolí je ještě zima a občas se tu povaluje zapomenutý mrak. Stezka se vlní po úbočí kopce a pod námi teče Greenstone river. Procházíme lesem. Jeden větší potok přeskáčeme po kamenech, jelikož se nám nechce výš k mostu. Mineme odbočku k jezeru Rere a pokračujeme stále po proudu řeky. Když výjdeme z lesa na otevřené pastviny, naskytne se nám krásný výhled na štíty hor za námi a široké údolí s řekou Caples. Míříme k vysokým horám vykukujícím v dáli. Překonáme řeku Caples a uhýbáme proti jejímu proudu. Řeku lemují krásné rozkvetlé louky vyhřáté slunkem. Dopřejeme si koupel. Výše proti proudu začne stezka trochu těžknout. To už je však chata Mid Caples Hut nedaleko. Projdeme malým lesíkem, po mostě překonáme řeku hučící v rokli hluboko pod námi a přicházíme k hezké chatě. Zabydlíme se a děláme si pohodu. Z černého mraku co přelezl kopec se spouští lehký deštík. Chata se k večeru opět nepříjemně naplní.

Jak se staví Great Walk

Ještě za šera vstáváme. Když vyrážíme na další úsek je údolí stále ještě přikryté pokličkou z těžkých mraků. Hřebeny svírající údolí tak mizí v mracích. Proti proudu řeky stoupáme vzhůru údolím po loukách porostlých žlutou trávou. Když o několik kilometrů dále vstoupíme do lesa, napojíme se na podezřele upravený chodníček. Široká cesta se vlní lesem, brody jsou upraveny nebo přemostěny, žádné kořeny, pouze štěrkem vysypaná stezka. Zvláštní. Po chvíli mineme chatu Upper Caples Hut. Chodník stále pokračuje a pomalu nám dochází co se tu asi děje. Chata Upper Caples je již zavřená a na zbylých chatách, mimochodem nových, velkých a servisovaných, jsou rangeři, kteří dělají statistiky o průchodu. Tím, že Routeburn není okruh a lidé se hodně vracejí těmito treky zpět, je logickým vyústěním udělat i z těchto treků Great Walk a dokončit okruh. To, že lidé zaplatí o pár nocí více na chatách je další věc. Chodník tedy pokračuje dál lesem a začíná stoupat. Občas je stezka vysekaná lesem a vylámaná ve skále tak nešetrně až je to hrůza. Okolo cesty jsou usekané a uřezané stromy a povalují se ohromné haldy kamení. Však ono to za pár let zaroste mechem a nikdo nepozná, jak necitlivě zde byla cesta udělána. Touto bagříkem projetou cestou prudce a dlouho stoupáme asi čtyři sta výškových metrů, dokud nevylezeme z lesa. Mraky vše zahalují a výhledy žádné nejsou. Procházíme již bezlesou krajinou okolo malých jezírek a po dřevěných chodníčcích přes bažiny až do sedla McKellar. Fučí vichr a je zima. Najednou se mraky rozfouknou a ukáží se vrcholy Mt. Christina a Mt. Lyttle. Silný vichr odfoukl všechny mraky pryč, vysvitne slunko a konečně se před námi objeví krásné výhledy na okolní hory. Sestup do údolí je prudký, kamenitý a vlní se lesem. Opět se dostáváme k jezeru McKellar a znovu se napojujeme na Greenstone track, po kterém jsme před pár dny mířili k jihu. Stejnou cestou se vracíme zpět na parkoviště. Okolo jezera Howden se stejnojmennou chatou a dokonce i přes vrchol Key užít si výhledy. Posledním sestupem se dostaneme na parkoviště Divide, kde ukončujeme tento malý okruh Greenstone Caples, který se nakonec ukázal mnohem hezčí, než jsme očekávali.

Velká Fatra vybarvená podzimem

 

Vyrážíme z Blatnice, se zastávkou na stejnojmenném hradě. Skrz Gaderskú a Dedošovú dolinu, hrající všemi barvami, až na Královu studňu. Dále po hřebeni, přes vrcholy Krížna, Ostredok, Ploská a Rakytov na Smrekovicu. Celou dobu si div hlavy nevykroutíme, jelikož nevíme, kam koukat dřív. Nádherné výhledy na Malou Fatru a Nízké i Vysoké Tatry. Sestup s odbočkou na Šiprúň a přes Vlkolínec do Ružomberka. Krásné počasí, barevné hory a mlhou zalité doliny. Prostě paráda.

 

Desert Blossom – Oodnadatta

Je pekelné horko a přitom se bojíme, aby nezačalo pršet. Tisíc kilometrů prašných cest, městečka tvořená několika rozpadajícími se domky, pozůstatky staré železnice a několik přírodních unikátů. To vše nás čekalo a lákalo na treku Oodnadata skrz australskou pustinu.

Vzhůru do pustiny

Oodnadatta trek volíme jako velice zajímavou možnost, jak se dostat z Flinders Ranges do centra Austrálie k monolitu Uluru. Z pohoří Flinders Ranges zamíříme k severu. Hory postupně necháme daleko za námi, až zcela zmizí. Místo nich se objevuje plochá, vyprahlá krajina. Benzín dobíráme ještě na zpevněné vozovce v Leigh Creek a už zde je na cenách znát, že jsme daleko v pustině. O čtyřicet kilometrů dále v Lyndhurst vystřídá asfalt štěrk. Cestou do Maree, kde oficiálně začíná Oodnadatta trek, děláme krátkou zastávku v bývalé vsi Farina. Je zde spousta pozůstatků budov. Od běžných domků po hotel a poštu, které se dál pomalu rozpadají v nehostinné poušti. O několik kilometrů dál už je Maree. Několik chatrných budov okolo silnice, benzinka, hotel a staré nefunkční nádraží Old Ghan Railway s rezavějícími lokomotivami. Hned za vsí je veliká informační tabule s aktuálními uzavírkami a stavem silnice. Bez předchozích zkušeností s jízdou mimo zpevněné komunikace, ale plni nadšení i obav vyrážíme. Stuha v podobě silnice se vytrvale vlní krajinou k obzoru. Míjíme ruiny starých železničních domků a rezavé nádrže na vodu. Jelikož vyrážíme pozdě odpoledne, první tábor postavíme vedle Mutonia Sculpture Park. Parku se sochami z nejrůznějších součástek. Je pravda, že hrbolatá prašná cesta je bohatým nalezištěm potřebného materiálu. Postavíme stan a z temné oblohy se spouští slabý, ale vytrvalý déšť, který nám přidělává vrásky. Pokud se silnice rozmočí, může být průjezd Oodnadatty celkem náročná věc.

Solná jezera

Ačkoli drobně prší většinu noci, na stav silnice to nemělo vliv. Pokračujeme podél staré železnice, po které zůstaly pouze náspy, veliké kovové mosty a rozpadající se domky. Zastávka na vyhlídce na jižní jezero Eyre nemá chybu, tedy až na milionová hejna much. K obzoru se táhnoucí bílá krusta soli pokrývající jezero nabízí neobvyklou podívanou. Kousek se zkouším projít po jezeře, ale bořící sandály mě rychle přesvědčí k návratu. Cesta rychle ubíhá. Na obzoru se objeví Mound Sprins. Dva malé kuželovité kopečky, kterým na vrcholcích bublají horké prameny. Nejdříve navštívíme Bubbler, který je větší a pramen v jezírku krásně bublá. Pár set metrů okolo pramene je zelená tráva dokud se voda nenávratně neztratí ve vyprahlé pustině. Není divu, že jde o posvátné místo Aboriginců opředené spoustou mýtů. Blanche Cup na druhém kopečku stojí také za prohlídku. Krásné místo. Pokračujeme a dál míjíme připomínky železnice, jako jsou třeba ruiny Beresford. Je zde krásné jezírko William. Kdyby nebylo tak brzy, rádi bychom tu přenocovali. O kousek dále uhýbáme k Lake Eyre North. Pokud jsme dosud považovali cestu za špatnou, měníme názor. Radlicí vytlučený rošt, který se vydává za cestu. Pokud jedu 20km/h auto rezonuje a všechny věci včetně nás poskakují. Po několika kilometrech rezignuji a ženeme se po úzké cestě pouští 60 – 80km/h. Je to mnohem lepší. Auto „letí“ po nerovnostech. Občas se sice objeví díra nebo od vody vymletá hluboká koryta, ale nic co bychom neprojeli. Štěrk někdy vystřídá písek. Po šedesáti kilometrech se dostáváme do krajiny připomínající Island. Země hraje nejrůznějšími barvami. Černá, červená, šedá, zelené křoví, strakaté pahorky, bílá krusta solných pánví a jezera. Modrá obloha s tmavě šedými mraky. Parádní krajina. Sjedeme k jezeru a podél jeho břehu po několika kilometrech dorazíme na konec cesty, kde můžeme kempovat. Je celkem pozdě a slunko mizející na západě rozehrává nad jezerem nádhernou podívanou. Sedmdesáti kilometrová odbočka rozhodně stála za to. Ráno nás budí do ruda zbarvený obzor. S vycházejícím slunkem se probouzí i mouchy. Hrůza! Vyrážíme zpět na hlavní trek. Nyní už víme, kde jsou nastražené největší překážky v podobě vymletých koryt, kamenů a příšerné údržby cesty.

Konec světa

Za hodinku a půl jsme na hlavní trase a po pár kilometrech přijíždíme do William Creeku. Benzín nám vydrží až do Coober Pady. Pouze tedy projíždíme a odbočujeme na toto pouštní městečko. Po celkem udržované prašné cestě přímo letíme. Mineme největší dobytčí farmu na světě (rozlohou se rovná velikosti Belgie), solné pánve, jezero Cadibarrawirracanna a po 166 km se před námi z rudé pustiny začnou zvedat bílé kopečky vytěžené zeminy v Coober Pady. Největšího naleziště opálů na světě a také nejteplejšího místa v Austrálii. K post apokaliptickému vzhledu městečka přispívá fakt, že tu kvůli teplu lidé žijí pod zemí. Pod zemí mají také kostely, obchody, hotely a restaurace. Roztodivné přístroje na těžbu opálů rozházené po městě, pomalu se rozpadající na prudkém slunku, připomínají zašlý ruch města. Doplníme benzín, nakoupíme pár drobností, navštívíme pár kostelů v podzemí a vyrážíme na vyhlídku Breakaways. Parádní vyhlídka za městem na pestrobarevnou poušť a kopečky z ní vyvstávající. Máme parádní světlo a je to tu nádherné. Bohužel zkratka, kterou se chceme dostat do Oddnadatty smetla voda a je zavřená. Musíme tedy zpět přes město. Doplníme projetý benzín a vyrážíme směr Oddnadatta. Slunko se sklání k západu a světla rychle ubývá. Najednou je tma a my jsme stále na cestě. Utahaní odstavujeme auto na krajnici na Moon Plain, postavíme stan a po večeři hned usneme.

Painted Desert

V noci svítí miliony hvězd a udělá se pořádná zima. Dokonce je potřeba zapnout si spacák. Před svítáním vstávám udělat pár fotek. Okolo se prožene teréňák údržby silnic. Za chvilku je zpět, vyskočí chlapík, vesele pozdraví a varuje nás, že za chvíli pojedou těžké stroje na úpravu cesty. Nečekáme, zabalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme plochou krajinou. Je tu více zelených míst než u Coober Pady. Projedeme řídce zalesněnou krajinu, kde stromy vypadají jako obří lízátka a odbočíme na Painted Desert. U Coober Pady psali, že je cesta zavřená. Tak uvidíme, kam až se dostaneme. Terén začíná být trochu náročnější a za Arcaringa kempem jsme dokonce donuceni zapnout 4×4. Hluboký písek, bahno a zrádný měkký povrch. Pomalu se suneme vpřed a blížíme se ke kopečkům na horizontu. Když se k nim dostaneme, naskytne se nám parádní podívaná. Kopce hrají všemožnými barvami od přes hnědou až po bílou. Zelená tráva a keře, uschlé kostry starých stromů… Opravdu jako namalované. Vydáváme se pěšky na průzkum. Přes obrovská hejna much a pořádné vedro vydržíme venku přes dvě hodiny. To už samo o sobě vypovídá o jedinečnosti tohoto místa. Vylezeme i na několik vršků. Jde však o nesnadný úkol, jelikož jejich svahy jsou tvořeny sypkou sutí. Projedeme Painted Desert pře veškeré nástrahy, které nám připraví. Úseky hlubokého písku, kde Ropák pěkně „plave“. Obloukem se vyhýbáme místům, kde je kupodivu voda. Asi po dvaceti kilometrech se napojíme na lepší cestu, nabereme rychlost a ženeme se do Oddnadatty. Městeško na které zapomněl i čas. Občerstvení, obchod se vším od potravin a suvenýrů po autodíly, pošta, opravna vozidel a benzinka je vše v jednom hlavním baráku. Vedle sedí Aboriginec a falešně hraje na kytaru. Vše dokresluje pár rozpadajících se domků, vraků aut a prašná cesta. To je Oddnadatta. Místo, kde žije 150 lidí. Po obědě pokračujeme směrem na Marlu. Po asi šedesáti kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u cesty a rozděláváme tábor. Je brzy, ale chceme si odpočnout. Kousek od auta leží na rozpáleném písku obrovská agama a tváří se že tam není. U nedalekého napajedla poletují veliká hejna papoušků. Pomalu se stmívá a vychází milióny hvězd. Nádhera.

Zpět do civilizace

Svítání a křik papoušků nás vytáhne ze spacáků. Vyrážíme na poslední úsek Oddnadatty. Štěrková cesta je celkem dobře udržovaná. Opatrnost je však stále zapotřebí hlavně v úsecích s velkými kameny nebo v místech kudy se občas valí voda. Silnice se táhne do nekonečna k obzoru skrze rudou krajinu zarostlou křovím a stromky. Občas rudou půdu vystřídá oslnivě bílá. Země plná kontrastů. Několikrát na prašné cestě potkáme pověstný Road Train. Když zahlédnu v protisměru nebo v zrcátkách takovouto „obludu“ s respektem se uklidím na kraj a počkám, až projede. Kilometry rychle ubíhají a najednou se před námi objeví asfalt, pár domků a benzínka v Marle. Dofoukneme pneumatiky, nabereme benzín a vyrážíme do Centrální Austrálie vstříc dalším dobrodružstvím.

Jakožto nezkušení řidiči offroadu jsme měli z dlouhého treku mimo zpevněný povrch zdravý respekt. Důležité je být připraven na nejhorší. Úplným základem je mít s sebou několik kanistrů pitné vody, paliva, olej, startovací kabely, lopatu a dvě rezervy. Hodí se i vysílačka. Za suchého počasí je celý trek sjízdný ve spolehlivém autě s náhonem dvou kol. Pokud však zaprší, nehnete se. Nebo jen s velikými obtížemi o čemž svědčí občasné hluboké koleje vyjeté v silnici, když po dešti změkne. Také pro odbočky jako je Lake Eyre nebo Painted Desert je čtyřkolka vhodnější ne-li nezbytná. Více než tisíc kilometrů po prašných cestách jsme si opravdu užili a doporučuji ho všem, kteří chtějí okusit něco málo z pustin, které Australská divočina nabízí.

 

Kirwans track

Po pár přelidněných Great Walks, jsme zamířili na méně známý trek u městečka Reefton. Skutečnost předčila veškeré očekávání. Třídenní výlet nádhernou přírodou dokreslují staré opuštěné doly a pozůstatky po těžbě zlata, které místu dodávají jedinečné kouzlo a připomínají jeho zašlou slávu.

To půjde!

Auto odstavíme na parkovišti na konci Gannons Rd., kousek od městečka Reefton. Dobalíme krosny a vyrážíme na spojnici přes kopec ke konci silnice Caplesone. Už po pár stech metrech narážíme na první zádrhel. Cesta je uzavřena z důvodů těžby. Podle data na ceduli je však už po všem, a tak pokračujeme dál. Zarostlou stezkou vylezeme na kopec, kde se před námi otevře obrovská plocha vykácených stromů. Smutný pohled. Procházíme tou pustinou mezi zbytky kmenů, větví a pařezů. Najednou naše cesta skrz končí. Smutně koukáme přes malé údolí plné zbytků stromů. Nezbývá nic jiného, než se pár set metrů poprat s touto kalamitou. Klopýtáme, přelézáme a opatrně se suneme vpřed. Naštěstí na kopci u lesa narazíme na cestu, po které sejdeme za kopec k Boatmans Creeku a napojíme se na Kirwans Track. Proti proudu potoka stoupáme zvolna údolím až k místu, kde trek mizí v černém tunelu skrz skálu. Za ním je dlouhý lanový most. Jako bychom přešli do jiného světa. Dosavadní zatažené a mlhavé počasí je pryč a krásně zde svítí slunko. Stoupáme dál proti proudu a občas se dostaneme i přímo k vodě.

Se zlatem za nehty

Vidím krásný meandr plný písku a jdu otestovat novou rýžovací pánev. Rýžování je těžší, než vypadá. Přesto se už po chvíli objevují maličké lesklé žluté šupinky. Zlato? Těžko říci. Zkusit jsme to ale museli. Pokračujeme v cestě. Ta začíná znatelně stoupat a stoupá stále. Vlní se vytrvale lesem výš a výš. Už jsme dost unavení a chata je stále v nedohlednu. Posledních několik kilometrů stoupáme mezi pokroucenými stromy zcela obrostlými mechem. Z tmavé oblohy začínají padat první kapky. Propleteme se posledním kouskem lesa a před námi se objeví červená střecha krásné chatky na malé mýtině. Právě v čas. Zabydlíme se v chatce a spouští se silný liják. Blesky náhodně osvětlují interiér chaty skrz veliká okna. Strašidelné.

Zub času

Následující den neprší. Údolí halí hustá mlha a v dáli vykukují vysoké štíty hor. Nejdříve si uděláme malou odbočku a vylezeme na Kirwans Hill. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní kopce, po kterých se ještě povalují mraky. Kousek se vrátíme stejnou cestou až k rozcestí, odkud zamíříme k Montgomerie Hut. Sestupujeme mechem zarostlým lesem a všude nacházíme připomínky na dobu, kdy se zde dolovalo. Tu nádobí, tam časem ohlodané nářadí nebo dávno nefunkční důlní lanovka. Vozíky napůl zahrabané v zemi či rezavé ocelové lano zarostlé hluboko do kmenů stromů. Tajemné místo. Z příjemné cestičky se stane úmorný sestup prudkou stezkou promáčenou nočním lijákem. Několik úseků cesty je dokonce utržených sesuvem půdy. Pod námi hučí Kirwans Creek. Projdeme okolo staré stanice poničené důlní lanovky a pokračujeme podél Waitahu River. Cesta se však nelepší. Sice už neklesáme, ale přecházíme spoustu potoků, brodíme veliké bažiny a přelézáme popadané stromy. Po pár kilometrech se konečně dostáváme k Montgomerie Hut.

Návrat

Zabarikádovali jsme díru pode dveřmi, aby se na nás v noci nedostala žádná myš, a kupodivu to fungovalo. Budíme se do krásného rána a na nebi ani mráček. Cesta, vedoucí od chaty je rozježděná terénními auty a je plná výmolů, velkých louží a brodů přes potoky a malé říčky. Přesto cesta rychle ubíhá a zanedlouho jsme zpět na parkovišti u auta.

Tak jsme dokončili Kirwans Track, který mnoho lidí nechodí celý. Důvodem může být uzavřená spojnice mezi cestami, takže to vypadá, že nelze udělat okruh, nebo obtížnější terén druhé poloviny treku. Rozhodně však jde o krásný krátký trek nádhernou přírodou, kdy navíc trochu zabrousíte do historie a vidíte pozůstatky po těžbě zlata. Vřele doporučuji.

 

Zapomenutá rokle

 

Labyrint hlubokých a divokých roklí plných šumících vodopádů, pro jejichž zdolání je zapotřebí žebříků či lávek, torza popadaných stromů obrostlých mechem a kapradím, skalní stěny tyčící se k nebi nebo řeka Hornád razící si cestu touto nádherou. 

Slovenský Ráj patří mezi hojně navštěvované lokality, přesto zde lze stále nalézt místa, která vám stejně jako mě dosud unikala. Tiesňava Kysel ukrytá v srdci Slovenského Ráje a uzavřená od roku 1976, kdy její okolí zasáhl požár. Čtyřicet let byl zakázaný průchod roklí kvůli nebezpečí pádu skal a shořelých stromů.

Roku 2016 byla požárem zasáhnutá část znovu otevřena formou ferraty. Nyní se mi konečně naskytla příležitost tuto rokli navštívit a byl jsem nadšený. Nejen z rokle samotné, vodopádů a skalních stěn, ale i z ferraty.

Mnohdy se ženeme někam „ven“ do světa objevit nejrůznější divy přírody a přitom pořádně nevíme, jaké krásy se skrývají u nás doma. Načerpejte energii při prohlížení obrázků tohoto kouzelného místa, nebo se sem rovnou vypravte. Slovenský Ráj a ferrata Kysel rozhodně stojí za návštěvu.

 

Zapomenuté hory

Přidržuji se silného kořenu a opatrně našlapuji na úzkou pěšinku, mnohdy pouze stopu širokou. Těžký batoh na zádech kazí rovnováhu. Koukám vedle stezky do pár set metrů hluboké rokle a neodvažuji se pomyslet, co by se dělo, kdyby někomu z nás uklouzla noha. Už to vypadá, že soutěskou půjde projít, když na zem začnou dopadat první dešťové kapky. To snad ne! Proč teď? V tom nejméně vhodném místě.

Buila

Po téměř celém dni kodrcání se vlakem vyskakujeme v Rumunském Ramnicu Valcea. Dáme vydělat místnímu taxikáři a zanedlouho už jsme v Babratesti, odkud vyrážíme do hor. Po pár kilometrech chůze vesničkou necháváme za sebou poslední domky i zpevněnou cestu a zamíříme si to k vysokým horám, tyčícím se kousek před námi. Už první den pociťujeme, že tento výlet nebude úplně zadarmo, když už několik hodin stoupáme lesem ke klášteru Patrunsa. Krásný klášter, zasazený přímo pod velikou horu. Kousek od kláštera strávíme první noc. Moc se nevyspíme, jelikož většinu noci odrážíme útoky krávy, které jsme asi zalehli místo. Funí na stan nebo nervózně pokyvuje hlavou, na které má zavěšený veliký zvonec, vydávající jedovatý zvuk, který nám nedá spát. Ráno vylezeme žlabem přes les do sedla. Krásné vápencové stěny se blýskají na slunku a kontrastují se svěže zelenou trávou. Pokračujeme na Vanturaritu – nejvyšší vrchol národního parku Buila. Jde o malý, přesto nádherný hřeben. Na jednu stranu se svažují travnaté pastviny a na straně druhé je ostrý zlom a stometrové skalní stěny. Paráda. V dáli na obzoru již můžeme spatřit náš cíl pro několik dalších dní. Sestoupíme pod hřeben a přenocujeme u kláštera Pahomie.

Kozí stezka

Následující den sestoupíme k řece Cheia a proti jejímu proudu zvolna stoupáme hlubokým údolím. Cesta nás dovede až k několik set metrů hluboké rokli, kudy řeka protéká. Za slušného počasí jde soutěska projít po jejím dnu. My volíme značenou cestu zhruba v polovici její stěny. Nejdříve se tedy vyškrábeme přes les na její začátek. Docela dřina. Někdo tvrdí, že to s těžkým batohem nejde, další, že by to jít nechtěli a málokdo, že to jde. Úzká pěšinka se vlní ve skalní stěně. Pár set metrů skalní stěny nad námi i pod námi. Není divu, když jde o nejhlubší soutěsku v Karpatech. O nějakém jištění si můžete nechat zdát. Přesto jsem na několika místech zahlédl do skály nebo stromu zatlučenou skobu. Nepříjemný je opravdu jen úsek dlouhý pár set metrů. Zrovna když jsme uprostřed soutěsky, začne se z temné oblohy valit déšť. Kameny a kořeny se tak stávají ještě zrádnější. Naštěstí necháváme exponovaná místa za sebou a stezka nás svede k vodopádům na dno rokle. Pod skalním převisem přečkáváme liják. Z mokrého lesa se kouří a skalní stěny se halí do mlžného závoje. O necelý kilometr dále se rokle rozestupuje a zůstáváme na noc u chaty Cheia.

Capatani

Celý příští den stoupáme vzhůru na hřeben. Cílem je vrchol Gera vzdálený podle turistického rozcestníku osm hodin. Po široké cestě se vlníme krásným listnatým lesem. S přibývající výškou dostává krajina jinou podobu. Buky nahradí smrky. O kus výš řídnou a objevují se mýtiny plné borůvek a brusinek. O dalších pár set metrů výš už stromy zmizí úplně a vyjdeme na hřeben. Těžko říci, pro koho jsou časy na ukazatelích určeny. Je sotva po poledni a osmihodinový úsek je zdolán. Bohužel to dnes není na dlouhé vysedávání a kochání se krajinou. Fučí ledový vichr a po kopcích se válí husté mraky. Celý hřeben, posetý vrcholy s výškou okolo dvou tisíc metrů nad mořem, pokrývají rozlehlé pastviny. Prakticky na jakémkoli místě, které se vám líbí, se můžete utábořit. Potkáte zde jedině pastevce se svým stádem a to ještě tak maximálně jednoho za den. Rovinka, voda a dřevo na oheň. To jsou požadavky na naše nocoviště. Každý večer preventivně odcházíme kus od stanů pověsit na strom potraviny. Inu jsme v krajině velkých šelem. Jedinou noc si jsme jistí, že nás žádná nenavštíví, a to když nocujeme v turistické boudě Ursa. Jednoduchá, volně přístupná bouda nedaleko stejnojmenného vrcholu. Ačkoli jdeme po hřebeni, stejně za den nastoupáme okolo kilometru převýšení. Až tak je hřeben zvlněný. Je to však nádhera a rozhledy do okolí stojí za to.

Paring

Po několika nádherných dnech plynule přejdeme do národního parku Paring. Charakter krajiny zůstává stejný, ale vrcholky jsou vyšší a vyšší. Celé dny se touláme travnatými pastvinami. Jedno z nejhezčích míst pro nocleh byl skalní „kotel“ kousek od silnice, protínající národní park. Louka, kterou v půlkruhu svírají strmé svahy vysokého kopce nad ní. Až za silnicí, když stoupáme na další vrcholy, je vidět, že už jsme vysoko. Pastviny zůstávají, ale přibylo vykukujících skal. Z hřebene si děláme krátkou procházku dolů do oblasti jezer. Škoda jen, že počasí nepřeje koupání. Na noc je však tato oblast ideální. Příští den máme před sebou nejvyšší bod celého přechodu. Parangul Mare (2519 m n.m.). Škoda, že slunečné počasí odvál silný vítr. Je pořádná zima. Na severní straně se drží omrzlá tráva a kousek pod vrcholem se povaluje sníh. Kvůli počasí nejsou rozhledy kdo ví co a tak rychle sestupujeme do nižších poloh. Fouká stále, ale je tepleji. Poslední noc přechodu zůstáváme přímo na hřebeni, na místě odkud vidíme západ a ráno i východ slunka. I dnes ráno mrazík čaroval a tráva je plná třpytivých krystalků. Dole v údolí se povalují mraky a zakrývají město Petrosani, kde odpoledne ukončujeme přechod této krásné části Karpat.

Rumunsko je krásné a rozmanité. Pokud hledáte místo, kde se budete moci volně toulat, nepotkávat stále skupinky lidí a tak trochu se „ztratit“, vyrazte na Capatani. Rozlehlé pastviny, skály, horská jezera a úžasný klid. Desetidenní pohodový přechod vás určitě nabije novou energií stejně jako nás.

 

 

 

 

Overland Track

Zpocení přeskakujeme z kamene na kámen a lezeme vzhůru. Slunko pořádně připaluje, ačkoli je ještě dopoledne. Skalní hrana už je jen kousek. Konečně se přes ni přehoupneme a s úlevou se můžeme narovnat. Mt. Ossa – nejvyšší vrchol Overland Tracku i celé Tasmánie. Stálo to za to! Pohled, jenž se nám naskytne, vskutku bere dech.

Jednosměrný Overland Track začínáme v informačním centru v Cradle Mountains, kde si na základě rezervace vyzvedneme pasy opravňující nás ke vstupu do národního parku. Podepíšu, že naše skupina má vše co potřebuje, aby trek přežila, a můžeme vyrazit. Ranní mrholení a mlha nevěští nic dobrého. Prvním busem provozovaným národním parkem se posuneme na začátek Overland Tracku. Ronny Creek, kde vystupujeme je vzdálen jen několik kilometrů a je možno sem i dojít. V tomto počasí to však nemá smysl. Odtud už jede dřevěný chodníček skrz mokřad k nedalekým kopcům. Na těch nyní sedí veliký těžký mrak, ze kterého hustě mrholí. Vstoupíme do lesa a stezka je stále prudší. Jedna pasáž je dokonce zajištěna řetězem. Dalším stoupáním vylezeme na Marion vyhlídku. Silný vítr a déšť však znemožňuje jakýkoli výhled. Pokračujeme a zanedlouho využíváme možnosti schovat se v Kitchen Hut, kde už se tísní pár bláznů, kteří v tomto počasí také vyrazili. Počasí se nelepší, a tak spěcháme dál k Waterfall Valley Hut, která je naším dnešním cílem. Podejdeme Mt. Cradle a po pár kilometrech přicházíme k hezké chatce.

Cradle Mountains

Ráno nás budí slunko a nestačíme se divit krajině okolo. Kvůli včerejšímu počasí, díky kterému jsme neviděli nic, se rozhodujeme zůstat zde o jednu noc více. Nalehko se vracíme prozkoumat oblast jezer okolo Mt. Cradle. Po včerejší mlze je až neuvěřitelné co všechno jsme minuli. Projdeme okolo jezera Rodway, jenž se krásně třpytilo při pohledu shora. Nad námi se tyčí kolmé stěny Mt. Cradle, Weindorfers Tower a Little Horn a připomínají píšťaly obřích varhan. Využijeme Face Track a prudkým výstupem vylezeme pod Little Horn. Jezero Dove odtud máme jako na dlani. Netrvá dlouho a jsme u odbočky na Mt. Cradle. Vysoko nad námi se na zubaté hraně hřebene postupně ztrácejí lidé, kteří vyrazili před námi. První část výstupu je snadná. Pak stezka vejde mezi balvany a začne lezení. Přeskakování z kamene na kámen, balancování a hledání nejsnadnější cesty. Za celou cestu vzhůru jsou však asi jen tři hůře přelezitelná místa. Konečně jsme na vrcholu, kde kamenné píšťaly vytvářejí roztodivné tvary. Je odtud nádherný rozhled na náhorní plošiny, jezera, kaňony a okolní vrcholy a hory. Pohled směrem na kamennou věž Barn Bluff je vážně úžasný. Sestoupíme dolů a stejnou cestou jako den předtím míříme k chatě. Tentokrát si však užíváme krajiny okolo. Příštího dne je obloha bez mráčku. Procházíme po dřevěných chodníčcích vedoucích skrz řídce zalesněnou travnatou buší. Výhledy po krajině jsou nádherné. Osvěžíme se koupelí v chladivých vodách jezera Will pod horou Barn Bluff, kam si odskočíme krátkou odbočkou. Přelezeme malý kopeček a otevře se nám pohled na hory a jezera před námi. Jezero Windermere s kolmými stěnami Mt. Oakleigh tvoří nádherný obraz. Stejně nádherná je i osvěžující koupel v jeho vodách kousek od plánovaného nocoviště. Příjemným překvapením je pro nás Wombat loudající se pomalu kolem cesty. Naopak nepříjemné je slídění possumů v noci okolo stanu a jejich dobývání se k jídlu.

Střecha Tasmánie

Chladné ráno, mlha povalující se po loukách okolo jezera, ze které v dáli vykukuje Barn Bluff a nízké paprsky vycházejícího slunka rozehrávají parádní podívanou. Krajina je protkána kaňony a malými jezírky. Na obzoru vykukují stěny Mount Pelion West a Mt. Oakleigh. Blížíme se k malému kopci zarostlým stromy. Ponoříme se do stínu stromů, chodníček mizí a stezka se stává náročnější. Kameny, kořeny, bahno. Nic hrozného. Přelezeme kopec a po vrstevnici obcházíme Mount Pelion West. Mineme malý kemp a dál už znovu vedou chodníčky. Dnešní nocoviště u nové Pelion Hut je výborně umístěné a přes velikou louku máme krásný výhled na zubatý hřeben Mt. Oakleigh. Zklamáním je ovšem navečer přicházející ranger se zprávou, že je hora zavřená z důvodu požárů. Měníme plány a brzy ráno vyrážíme k jihu. Vystoupáme do sedla Pelion Gap, odložíme na dřevěné podestě batohy a nalehko stoupáme na Mt. Ossa. Chodníček na vrchol je teprve ve fázi výstavby, a proto brzy zmizí. Podejdeme Mt. Doris a před námi se objeví dvě skalní věže, mezi které se k sytě modré obloze šplhá naše cestička. Ta se stává stále strmější a kamenitější a těsně před hranou, za kterou nyní není vidět, už musíme používat i ruce k lezení vzhůru. Za hranou mírně klesneme a posledním výšvihem se dostaneme na vrcholové plato, odkud už máme vrchol nadosah. Mt. Ossa je se svými 1617 m n.m. nejvyšší vrchol Tasmánie. Jsou odtud neskutečné výhledy na všechny strany. Mt Cradle a Barn Bluff se tyčí na severním obzoru, Cathedral Mountain a Du Cane Range s roztodivnými věžemi na jižním. Prostě paráda. Stejnou cestou se vracíme zpět. Pro to, že výstup není zas až tak jednoduchý, mluví organizovaná skupina, ve které si jeden člen zranil nohu a zasahující vrtulník.

Kolem padajících vod

Po včerejším výstupu neplánujeme žádný brzký start. Zatažená obloha neslibuje nijak krásné počasí. Postupujeme hustým lesem a po úzké cestě se občas prodíráme křovím. Po hodině chůze mineme nouzovou chatu Du Cane, nad níž se tyčí obrovská skalní stěna Castle Crag. Pokračujeme lesem až k odbočce na vodopády. Sestoupíme do údolí a jako první volíme D´Alton falls jehož tři veliké kaskády padají do kaňonu hluboko pod námi. Fergusson falls o kousek vedle je však mnohem lepší. Krásný široký vodopád, pod který jde po skále slézt přímo do koryta řeky. Vracíme se zpět a brzy odbočujeme k řece, kde s hukotem padá dolů do kaňonu Hartnett falls. Odtud pokračujeme vzhůru do sedla Du Cane, za kterým zůstáváme u chaty Bert Nichols. Úžasné umístění. Přímo proti skalní stěně tvořené vrcholy The Acropolis, Mount Geryon a Mount Massif. Impozantní výhled.

Po místech řeckých bájí

Dalšího dne pozvolna sestupujeme nočním deštěm zmáčeným lesem. Po obloze se honí těžké mraky. Zanedlouho se dostáváme na rozcestí a odbočujeme do Pine Valley – údolí za svažujícím se hřebenem The Acropolis. Dvakrát po lanovém mostě překonáme Cephissus Creek a po několika kilometrech přicházíme do tajuplného lesa. Všude popadané staré stromy, kmeny obrostlé mechy a lišejníky. Na břehu malého potůčku, který tiše bublá, si postavíme stan a vyrážíme na jednu z odboček. Lesem a křovím stoupáme do sedla, za kterým se krajina změní. Všude poházená spousta velikých kamenů, občas nějaké stromy a mnoho jezírek. To je The Labyrinth. Podejdeme vrchol Parthenon a před námi se vynoří jezera Cyane a Ophion. Naším cílem je však jezero Elysia, které je o kousek dále. Krásné jezero, přes jehož klidné vody se zrcadlí vrcholy The Acropolis a Mount Geryon. Vykoupeme se a vracíme se zpět. Celou noc hučí v korunách stromů silný vítr a vydatně prší. Čekáme dlouho dopoledne, dokud počasí nenaznačuje, že by mohlo být hezky a vyrazíme na vrchol The Acropolis. Prudkým stoupáním projdeme lesem na hřeben, kde se přesvědčujeme o tom, že si z nás počasí pouze dělalo srandu. Celý skalnatý vrchol se ztrácí v mracích. Rozhodujeme se pokračovat. Dalším prudkým stoupáním se dostáváme pod kolmou skalní stěnu, kterou podcházíme, dokud nezačne závěrečné stoupání po severovýchodní straně. Výstup mlhou a mraky není nic příjemného. Sto metrů pod vrcholovou hranou začne lezení. Je zde pár „výživných“ kroků. Vše však zvládáme a brzy se přehoupneme přes hranu na vrcholové plato. Mořem balvanů dojdeme na nedaleký vrchol. Fučí vichr, je mlha a viditelnost asi dvacet metrů. Škoda. Na nic nečekáme a zahajujeme sestup do tábora.

Spící voda – Leeawuleena

Celou noc fučí vichr, hřmí a na stanovou plachtu bubnuje déšť. Vyrážíme zpět z Pine Valley na Overland Track. Zde pokračujeme k chatě Narcissus stojící na břehu jezera St. Clair nebo-li Leeawuleena. Zde už čeká spousta lidí na trajekt přes jezero. My pokračujeme skrz deštný les po jižním břehu jezera. Stezka se hodně klikatí. Přesto chvíli po poledni přicházíme k malé chatce Echo Point na břehu jezera. Následujícího dne pokračujeme lesem podél jezera a po dvou a půl hodinách chůze je konečně znát blízkost civilizace. Cesta se rozšíří a změní v naučnou stezku. O kilometr později přicházíme k velikému informačnímu centru, kde po deseti dnech ukončujeme Overland Track.

Když vše spočítáme, stál nás dvoutýdenní výlet do Tasmánie celkem dost peněz. Jsou to však asi nejlépe utracené peníze v Austrálii. Navštívil jsem již celkem hodně míst v různých zemích a bez rozmýšlení mohu říci, že Tasmánie a Overland Track je nejkrásnější místo, které jsem navštívil a nejlepší dálkový trek, který jsem kdy šel. Velká část treku je již po upravených chodníčcích.Vzhledem k vytíženosti treku je to rozumné a je to lepší než jít celý trek po kolena v bahně. Pokud někdy vyrazíte do Austrálie, rozhodně zařaďte Tasmánii do programu. Nebudete litovat a odvezete si silný zážitek, který vám místní krajina připraví.

 

Když vám někdo řekne, že byl na dovolené na Samoe, nejdříve začnete pravděpodobně pátrat v atlase nebo na internetu, kde vlastně leží. Zjistíte si pár dostupných informací a dozvíte se, že jde o malé souostroví v Jižním Pacifiku, plné milých usměvavých lidí, žijících v klidu a míru na svém nádherném ostrově. Zahlédnete krásné fotografie, na kterých zlatý písek střídá tyrkysovou vodu oceánu, stříbřité vodopády spadajících skrz džungli hrající nepřeberným množstvím odstínů zelené do hlubokých jezírek vybízejících ke koupání, černá lávová pole a množství pestrobarevných květin. Prostě ráj. Jaký je však tento ráj doopravdy?

Seznámení s rájem

Samou volíme jako destinaci pro dovolenou z důvodu mnoha kladných ohlasů. Po čtyřhodinovém letu z Aucklandu dosedáme na mezinárodním letišti na ostrově Upolu. Je pozdě večer a taxík z letiště do hlavního města Apia nás „nenatáhne“ jen pro to, že víme, za kolik jezdí hotelová dodávka, která už je bohužel pryč. I teď v noci je hrozné horko, znásobené vysokou vlhkostí. Ubytujeme se v hotelu a následující den trávíme průzkumem města. Kde kdo na nás pokřikuje „Jste z lodi?“ „Chcete na loď?“ Nechápeme. Až v informačním centru se dozvídáme, že dorazil zaoceánský parník plný Američanů. Místí byli dokonce upozorněni novinami, že přijedou, aby se na ně stihli připravit. Proto nám na food marketu zboží naceňují v amerických dolarech. V cultural village za informačním centrem se jdeme podívat na zajímavý program plný hudby, tance a předvádění domorodých řemesel zakončený ochutnávkou tradičního pokrmu. Následující zastávkou je flea market. Bleší trh už z dálky poznáváme. Vystavené pestrobarevné látky hrají všemi barvami. Ponoříme se do úzkých uliček mezi stánky a vybíráme, co bychom si na památku odvezli. Pár pestrobarevných šátků, nějaké šperky a výrobky ze dřeva. Výběr je tu opravdu veliký.

Neděle je dnem, kdy většina Samoanců navštěvuje kostel a vše je zavřené. Město je jak po vymření a odjet z města je takřka nemožné i kdybychom opravdu chtěli. Necháváme tak odjezd na všední den. V pondělí ráno tedy ještě navštívíme tržiště, nakupíme suvenýry, v sekci jídlo nakoupíme jakési knedlíky plněné masem a jdeme se usadit na autobusové nádraží a snažíme se najít autobus jedoucí na Piula Cave Pool. Po poradě s domorodci čekáme na doporučeném místě a zanedlouho se kodrcáme pestrobarevným autobusem ven z města. Úzká asfaltka se vlní po pobřeží. Projíždíme malými vesničkami. Krásný výhled kazí pouze spousty odpadků ležících u silnice. Aby ne, když místní za jízdy vyhazují dopité plechovky a podobně. Pokud chce někdo vystoupit, zaklepe drobnou mincí na okénko autobusu a dá tak signál řidiči, že má zastavit. My jedeme až na konečnou. Po krátké zastávce v Piula Cave, což je malý bazének pod skalní stěnou těsně u moře pokračujeme dál autobusem přes hory až do vsi Lalomanu. Náš plán nocovat na pláži ve Fao Fao se trochu zkomplikuje, když zjistíme, že je ve vedlejší vesnici. Odmítáme taxi za přemrštěnou cenu a jdeme pěšky po slunkem rozpálené silnici. Po hodině přicházíme k Fao Fao a krásnými malými fale přímo na pláži. Míša rozhodnutá usmlouvat cenu je velmi přesvědčivá. A to prý nevytasila všechny zbraně. Nakonec zůstáváme pět nocí.

To Sua

Každý den nás budí barevný východ slunka a šumění vln oceánu. Každý den zde máme k dispozici snídani a večeři v ceně ubytování v podobě švédských stolů. Máme pět dní na prozkoumání okolí. K dopravě využíváme výhradně stopování. Přírodní bazén To Sua, považovaný za jedno z nejhezčích koupání na světě, nás zabaví skoro na celý den. Mořská voda se vzdouvá silou přílivu na dně dvacet metrů hluboké propasti, jejíž stěny jsou tvořeny černou lávou. Hned sestupujeme po upravených schůdcích do nitra propasti. Posledních asi dvanáct metrů slézáme po masivním dřevěném žebříku na malou plošinku nad vodou. Osmělím se a nořím se do vody. Okamžitě se mě zmocní proud a hnedle jsem o deset metrů vedle. Trochu vyděšený se chytám lan natažených ve vodě kvůli bezpečnosti. Po jednom z lan ručkuji do vedlejší propasti. Krásné místo. Proud je ale velmi silný. Hladina se vzdouvá přibližně o metr. Za odlivu prý jde dokonce proplavat tunelem do otevřeného moře. To si nyní rozhodně netroufáme. Bazén se postupně plní lidmi a tak se vydáváme na průzkum areálu. Je tu několik vyhlídek na oceán. Po dlouhých schodech sestoupíme z útesu dolů na pobřeží na Rock Pools. Pěkné místo. Nejvíce zábavy si užijeme v krátkém zbytku sopečného tunelu, do kterého každou chvilku vlétne velká vlna. Po příjemném dni se přesouváme na Lalomanu užít si krásné pláže plné zlatého písku a tyrkysové vody oceánu. Následující den prozkoumáváme vodopády. První z nich je Sopoaga. Krásná vyhlídka přes hluboké údolí zarostlé sytě zelenou džunglí, do kterého padá stříbrný proud řeky. O kousek dál po silnici navštěvujeme vodopád Fuipisia. Po krátké procházce po cestě vysekané džunglí se před námi otevře údolí, přes jehož hranu přepadává řeka. Odtud stopujeme zpět do Faofao.

Pekelné vedro

Dnes máme v plánu Coastal walk. Vyrážíme už brzy ráno, ale stopování nám kazí skutečnost, že nejezdí žádná auta. Po čase přeci jen jede a zastaví nám. Svezeme se až na místo, kde je odbočka na pobřeží. Vystupujeme a pokračujeme pěšky po štěrkové cestě k moři. Cestu lemuje džungle národního parku O Le Pupu Pue. Květiny kvetoucí podél cesty obletují pestrobarevní motýli. Dojdeme na malé parkoviště, kde začíná Coastal walk. Necelé dva kilometry dlouhý trek vede po černých útesech tvořených lávou a hluboko pod námi se o skaliska tříští obrovské tyrkysové vlny. Z oceánu vystupují lávové ostrovy s mosty, které vytvořil divoký příboj. Krátký trek končí na velíkém lávovém poli. Mohutné vlny občas skropí i vršek útesů. Jdeme zpět. Vysvitlo slunko a je hrozné horko. Štěrková cesta k hlavní silnici je vskutku úmorná. Došla nám voda. Uvaření a zpocení se svalíme do stínu fale u hlavní silnice. Pokračujeme lesem dále k Ma Tree. Velikým stromům s ohromnými kořeny. Chvilku si odpočneme a zamíříme přes džungli k návštěvnickému centu vzdálenému asi kilometr. Klopýtáme pralesem po zarostlém lávovém poli. Konečně spatříme budovu. Návštěvnické centrum je opuštěná, polorozpadlá budova. Unavení si uděláme ještě malou odbočku k vodopádu Togitogiga. Krásný vodopád tvořený dvěma kaskádami vybízející k osvěžující koupeli v tomto vedru. Vděčně využíváme a po návratu k silnici stopujeme zpět.

Savaii

Jelikož ze Saleopagy nejezdí autobus, jdeme už v pět ráno do vedlejší vesnice. Má jet v šest hodin Samoánského času. To znamená hodinu před nebo i hodinu po. Vyplní se ta druhá varianta. Chvilku po sedmé přijíždí již slušně nacpaný autobus. Nasoukáme se dovnitř a vyrážíme směr Apia. Přejedeme přes hory a o hodinu později vystupujeme vyklepaní na autobusáku v Apie. Potřebujeme najít bus pokračující k trajektu. Je to jeden z autobusů stojících bokem. Už nyní je úplně plný. Stejně nás ale někam usadí a krosnu mi odtáhnou někam pryč. Dáváme se do pohybu. Lidé jsou zde namačkaní jako sardinky. Někteří si sedí na klíně, jiné stojí a zbytek místa vyplňují nejrůznější zavazadla. Cesta k trajektu trvá okolo jedné hodiny. Hned si jdeme koupit lístek. Nalodíme se a vyrážíme na hodinu a půl dlouhou plavbu. Vzdalujeme se od břehu. Nejdříve loď kličkuje mezi útesy, pak teprve nabere přímý směr a rychlost. Břeh ostrova Savaii se pomalu přibližuje, vynořuje z oparu a stává se zřetelnějším. Ještě více než na loď se nyní lidé cpou ven na břeh. Až venku zjišťujeme proč, když vidíme autobusy narvané k prasknutí. Na taxikáře by člověk potřeboval hůl a stejně by je všechny neodehnal. Do vsi Lano do Joelan´s Fale nakonec dojedeme stopem. Moskytiéra ve fale je snad jen proto, aby vás komáři nemuseli hledat. Následující den stále váháme, jestli se nyní v neděli máme pokoušet dojet do Manase. Zvyklá nás až naskytnuvší se odvoz a tak jedeme. V Jane´s Fale Míša usmlouvá nižší cenu za ubytování, a tak zůstáváme pět nocí. Dostáváme prostornou fale s verandou, která sama o sobě je větší, než fale, ve kterých jsme dosud spali.

Želvy

Stopovací den. Vyrážíme po silnici a po pár stech metrech nám zastaví auto. Svezeme se tak do vsi Saleaula, kudy kdysi tekla láva ze sopky Matavanu a zaplavila jeden kostel. Jdeme se podívat na jeho zbytky. V džungli zarostlé a lávou zalité zbytky kostela jsou moc pěkné. Pěšky zamíříme směrem zpět po silnici a zanedlouho jsme u značky Swiming with turtle. O chvíli později už jsme u umělého bazénku, kde plavou želvy. Jsou zvědavé a tak se motají u břehu. Lepší je však mít papáju a přilákat si je opravdu na dosah. Beru plavky a jdu si zaplavat s nimi. Zvědavě si mě prohlíží, jestli nemám něco k jídlu. Občas některou chytnu za krunýř nebo ploutev. Mají ohromnou sílu. Po čase se osmělí i Míša a jde si také zaplavat. Když se nabažíme želv, vydáváme se na cestu zpět. Zpáteční cesta je přínosná v mnoha ohledech. Navštívíme poštu a nakoupíme pohledy, zastavíme se na pizzu v restauraci a v jednom resortu si domluvíme půjčení auta. Zpět u naší fale relaxujeme a užíváme krásy tohoto místa. Zlatý písek, sytě modrá obloha a v azurové vodě plavou mořské želvy. Asi bychom si zvykli.

Žíly Země

Tentokrát stopujeme na druhou stranu. Jeli bychom i autobusem, ale jízdní řády tu nefungují a kdo ví kdy nějaký pojede. Dojdeme za vesnici a tam nás naloží auto na korbu. Svezeme se na půli cesty. Hned chytneme další odvoz a vyskakujeme ve vsi Aopo, kde jsou lávové tunely. Místní mladík, neznalý angličtiny, vezme baterky a vede nás asi kilometr přes les, dokud se před námi neobjeví černající se otvor do podzemí. Jak se noříme stále hlouběji do nitra země, zprvu příjemné ochlazení a útěk před žhavými slunečními paprsky se mění v saunu. Vlhkost i teplota stoupají a pot z nás jen lije. Poletují tu zvláštní ptáci, vydávající zvuk jako netopýři a kteří hnízdí v malých skulinách. Procházíme spletitým systémem kulatých tunelů, kterými jako krev žilami kdysi proudila žhavá láva. Míjíme různé křižovatky nebo hluboké propady do jiných tunelů. Občas zahlédneme malé krápníky. Asi po hodině cesty se otáčíme zpět k východu. Velmi zajímavá zkušenost pro všechny co mají rádi podzemí. Venku dostaneme ananas a řekne di celkem vysokou cenu za prohlídku. Naše chyba. Měli jsme cenu dohodnout předem. Jdeme na stopa. Bohužel se nedaří a to z důvodu, že za hodinu projelo jedno auto. Vyčkáváme ve stínu u silnice, dokud nás nevyžene hejno malých drzých dětí pokřikující sprosťárny a pohazujících si kamením. Posuneme se kousek dále. Tam se však situace opakuje. Zachraňuje nás projíždějící dodávka, která nám zastaví a sveze nás. Dost si oddechneme, když vystoupíme u našeho ubytování. Po dnešní zkušenosti se stopováním, jdeme do vedlejšího resortu pro domluvené auto s nadšením. Paní na recepci nás ale vyhání, že už je dnes pozdě. Zklamaně odcházíme. Potkáme však jednoho místního chlapíka, se kterým jsme se seznámili pár dní zpátky. Samoánsky se chvilku dohaduje s paní na recepci a vida, jde to. Vystaví mi místní řidičský průkaz a za patnáct minut odjíždíme.

Dlouhý den

Rychlá snídaně za svítání, nabrat benzín a můžeme vyrazit. Asi po hodině jízdy podél pobřeží dorazíme do vsi Maota, kde navštívíme trhy. Po malém nákupu pokračujeme k vodopádu Afu Aau. Prý jedno z nejlepších koupání. Krásný přírodní bazén, do kterého ze tří stran spadá voda a jeden veliký vodopád. Voda je vážně osvěžující a koupání nezapomenutelné. Bohužel nás tlačí čas a musíme dál. Jízda autem po jižním pobřeží Savaii je sama o sobě krásná. Minimální provoz a celou cestu si připadáte, jako by jste projížděli zahradou. Další zastávka je Mu Pagoa Waterfall. Je celkem těžké ho najít. Auto necháme u silnice a jdeme pěšky. Hned se na nás vrhne místní rodinka, ať zaplatíme. Nabídnu jim pár tala. Sice se dál mračí, ale umlčí je to. Je tu zajímavý vodopád, kdy řeka padá přímo do oceánu. Další zastávkou jsou Blowholes. Vlny narážející do útesu projdou dále malými tunely a na povrchu vytvářejí až dvacetimetrové gejzíry. Je to neuvěřitelné, divoké a krásné. Každý gejzír provází hlasité hučení. Úžasné místo. Krásně vyšlo počasí a díky silnému větru, ženoucímu veliké vlny proti útesům, se Blowholes předvádějí v plné kráse. Dalo by se tu zůstat celý den a stále by bylo na co koukat. Začíná se však připozdívat a tak zamíříme na Canopy Walkway. Je zde celkem drahé vstupné. Jedná se o lanový most asi patnáct metrů nad zemí natažený mezi dvěma stromy a z dalšího mohutného stromu je vytvořena rozhledna. Škoda nízkých mraků ležících na horách jinak by byl krásný rozhled. Jedeme na další dvě atrakce zahrnuté v ceně vstupného. Foot print a House of rock. Na obou se shodujeme, že bylo zbytečné vůbec vystupovat z auta. Po cestě je však ruina kostela zdevastovaného obřími vlnami vytvořenými hurikánem v roce 1990 a tak zajížďka nebyla marná. Odtud už jedeme až zpátky na Jane´s fale a vrátit auto. Večer nás ještě čeká představení Fia fia. Hodinová ukázka domorodých tanců.

Mt. Matavanu

Ráno se přidáváme k jednomu páru, jenž jsme poznali na včerejším vystoupení. Cílem výpravy je vrchol sopky Mt. Matavanu. Jelikož mají čtyřkolku, bude cesta o poznání jednodušší. Po pár kilometrech jízdy podél pobřeží odbočujeme na menší silnici a zanedlouho se už noříme do přítmí džungle. Kodrcáme se po kamenité stezce pralesem. Některé úseky jsou celkem nepříjemné. Konečně přijíždíme k fale, kde bydlí Crater man. Zaplatíme a pouští nás dál. Cesta je lepší, i když pár ošklivých míst se taky najde. V jednom takovém místě už je auto v koncích a proto ho odstavíme na kraji a jdeme dál pěšky. Asi po kilometru stojíme na okraji hlubokého kráteru zarostlého bujnou vegetací. Přesto je poznat jak je veliký. Jdeme podél jeho hrany na místo odkud je pěkný výhled jak na kráter, tak na pobřeží kam se valila láva. Vracíme se zpět, zastavujeme na výhledech a opatrně sjíždíme dolů. Celí vyhrkaní se vrátíme do fale.

Konečně přichází čas na odpočinek a užívání si klidu v tomto tropickém ráji.

Kdyby si místní nemysleli, že každý běloch je milionář byla by návštěva ostrova Samoa mnohem příjemnější. Že se platí za každé podívání na vodopád nebo jinou přírodní zajímavost se dá očekávat. Vadily mi však různé lži místních a vyložené pokusy obrat nás o peníze. Většina místních si prakticky neváží přírody, jakou mají a neuvědomují si, že to je vlastně to na co se turisté jezdí podívat. Přes to všechno jsme se vrátili z tohoto tropického ráje nadšeni nádhernou přírodou. Čas i peníze rozhodně stály za to se na Samou vypravit.

Nelson Lakes

 

 

Konečně začnou sluneční paprsky rozpouštět mraky. Před námi se objeví zubatý hřeben, přes který se musíme přehoupnout. Malá pěšinka se klikatí sutí a ztrácí se někde vysoko nad námi. Zpocení funíme dál. Vrcholky hor naproti přes údolí zdobí zbytky sněhu, lesknoucího se mezi kamením. Nádhera.

Bushline

Je po poledni, když přijíždíme pod vysoké štíty hor, kde se rozprostírá veliké ledovcové jezero Rotoiti. Navštívíme informační centrum, abychom naplánovali okruh přes hory a rezervovali chatu Angelus. Prohlédneme si jezero a přesuneme se na nedaleké místo pro free camping. Ráno dobalíme pár věcí a popojedeme na Mt. Robert carpark. Hodíme batohy na záda a vyrážíme po cestě lesem nad jezerem směrem na chatu Coldwater. U prvního rozcestí však uhýbáme vpravo a začínáme prudce stoupat. Lezeme po kamenité, ale upravené stezce vzhůru. Mineme odbočku na horní parkoviště a dál se vlníme po úbočí kopce. Pod námi leží jezero a máme odtud krásné výhledy. Jelikož na začátku treku visela cedulka oznamující, že na chatě Bushline není voda, dobíráme z posledního potoka po cestě vodu do lahví a plníme také oba ešusy. Pokračujeme vzhůru a chata už je nedaleko. O zatáčku výš mě vystraší v trávě poskakující papoušek Kea. Pokládám ešus a dělám pár fotek. Ešus na papouška, kterému se líbí lesknoucí se věci, funguje jako magnet. Vyrážíme dál a papoušek poskakuje po cestě před námi. Po pár stech metrech ho asi začnou bolet nožičky a tak odletí. Moc hezké setkání. Pár minut na to přicházíme k chatě Bushline, která, jak její název napovídá, leží těsně nad hranicí lesa. Zkouším nádrž na vodu a ta teče. Takže nebyl důvod vodu tahat. Výhledy na okolní hřebeny a jezero z okolí chaty jsou parádní.

Skrz mraky

Kvůli silnému dešti jsme ráno líní vstávat a tak na hřeben vyrážíme celkem pozdě. Stoupáme na kopec a všude je mlha a povalují se mraky. Viditelnost pár desítek metrů. O výhledech se mluvit nedá vůbec. Kousek pod hřebenem přečkáváme v přístřešku silný liják. Chvíli počkáme, než se počasí zklidní a vyrážíme dál na hřeben, kudy vede Robert Ridge Route k Angelus Hut. Po kamenité stezce vystoupáme na první vrchol, kde se před námi otevře veliké údolí s chatou lyžařského klubu. Po hřebeni obejdeme údolí a stoupáme na vrchol Flagtop (1690 m n.m.). Cesta je příjemná, ale stále mlhou a nízkými mraky. Když podcházíme Julius Summit (1794 m n.m.), mraky se na chvíli rozfoukají a vidíme hřeben, kudy budeme pokračovat a jezero pod námi. Po kamenitém hřebeni dorazíme až k odbočce na chatu Speargrass. Po chvilce stoupání vyjdeme do sedla odkud už je vidět Lake Angelus na dně jakéhosi kráteru se stejnojmennou chatou na břehu. Prudkým sestupem se dostaneme k jezeru a zanedlouho už zalézáme do chaty schovat se před silným deštěm, který se přihnal. Příštího rána si chvilku užíváme chvíli, kdy vycházející slunko osvětluje hřebeny okolo kráteru. Vyrazíme okolo jezera a sutí stoupáme nad jezerem Hinapouri až na hřeben. Pár kilometrů se držíme na hřebeni, a ačkoli je hodně mraků užíváme si pár výhledů. V dáli už vidíme vrcholky zasněžené vrcholky Jižních Alp. Jdeme po ostrém hřebeni, když nad námi začnou poletovat čtyři velicí ptáci. Zvědavé Kea. Sedají si kousek od nás a pokřikují. Přichází veliký mrak a spouští se déšť. Viditelnost je nulová a není vidět ani značení. Sestupujeme dolů z hřebene a suť se mění v trávu, ve které se stezka ztrácí. Jezero Rotoroa pod námi můžeme kvůli mrakům pouze tušit. O pár set výškových metrů níže vstupujeme do krásného lesa. Všude mech a lišejníky. O dalších pár set metrů níže terén ještě ztěžkne. Prudké klesání, které klouže samo o sobě je nyní ještě ztíženo popadanými stromy, které musíme přelézat. Z klesání už bolí kolena. Stezka začne zarůstat křovinami, když pod námi konečně zahlédneme střechu chaty. O chvilku později se zalézáme schovat dovnitř před hejny sandflies. Odpočíváme a po západu slunka jdeme na nedaleké molo pozorovat úhoře. Nevšední a krásný zážitek. Následující den vyrážíme k jihu proti proudu řeky Sabine. Počasí se trochu umoudřilo a svítí i slunko. Procházíme lesem po pěšině. Občas cesta vede kousek po skalách a kořenech, občas přelézáme nebo podlézáme spadlý strom, ale jinak je cesta slušná. Několikrát vyjdeme ven z lesa na krásné louky podél řeky. Je zde spousta pěkných míst na stanování. V horních úsecích údolí narážíme na několik podemletých úseků cesty. Některé jsou dokonce utrhané velkou vodou celé. Údolí je stále hlubší. Řeku překonáme po lanovém mostě a odpočíváme ve West Sabine Hut před zítřejším náročným výstupem.

Do sedla

Ranní průtrž mračen nás odradí od brzkého vydání se na cestu. Až když déšť ustane a začne vykukovat slunko, vyrážíme. Stoupáme do kopce podél východního ramene řeky Sabine. Po mostě přes hlubokou strž, kde hluboko ve tmě duní řeka sevřená do úzkého prostoru, překonáme řeku. Kousek za mostem konečně začíná stoupání do sedla. Pár set výškových metrů jdeme lesem. Pak se dostaneme do suti a stezka kopíruje tok jednoho z potoků. Slunko začíná připalovat. Nad hranicí lesa jsou krásné výhledy na okolní hřebeny, z nichž některé stále zdobí sněhová pokrývka. Suť vystřídá cestička trávou a po čtyřech namáhavých hodinách stoupání přicházíme do sedla Travers. Užíváme si nádherný rozhled po okolních hřebenech a odpočíváme. S nově nabranou energií se pouštíme do sestupu do údolí. Na této straně sedla není terén tak příkrý a je tu lepší stezka, proto jde sestup rychle. Z kamení cestička přejde do trávy a pár set metrů před chatou se zastavujeme u ledového potůčku zurčícího vedle stezky a v malé tůni si dáváme osvěžující koupel a sušíme propocené věci. Odpočatí dojdeme k nedaleké chatě Travers, kde přenocujeme.

Další sprcha

Příštího dne vstáváme do pošmourného rána. Je šero, v údolí se válejí mraky a mlha a začíná pršet. Vyrážíme na cestu. Po slušné stezce sestupujeme údolím podél řeky Travers. Překonáváme spoustu potoků stékajících z úbočí. Zastavujeme u Travers Falls. Asi dvacet metrů vysokého vodopádu padajícího do krásného malého jezírka. Mineme chatu John Tait a pokračujeme dále. Až na několik výjimečných horších úseků je cesta dobrá. Jsme už dost unavení a tak odpočítáváme každý kilometr k další chatě. Spěcháme, abychom se dostali z deště. Dlouhé úseky loukami podél řeky jsou krásné a nabízejí spoustu míst pro stanování. Po pár hodinách přicházíme k malé chatce na jižním břehu jezera Rotoiti. Prší a tak roztápíme v krbu oheň. Hned je tu příjemněji. Ráno se mlha a mraky protrhají a vykoukne slunko. Vyrážíme podél jezera a zanedlouho děláme krátkou odbočku k Whisky Falls. Odtud už je to jen kousek k rozcestí, kde jsme před pár dny odbočovali po cestě na hřeben. O kilometr dál přicházíme na parkoviště k autu a ukončujeme tak okruh po Nelson Lakes.

Ačkoli většinu času pršelo, nebo byla mlha a mraky, jsme z výletu nadšeni. Krásné hory, lesy a jezera. Okruh West Sabine Circuit je pohodový výlet na pár dní, který si užije opravdu každý. Pokud máte možnost, doporučuji sledovat předpověď a počkat si na počasí, určitě se to vyplatí a výlet po Nelson Lakes bude nezapomenutelný.

 

Routeburn

Udělám pár dalších kroků a suť pod mýma nohama se dává do pohybu. Rychle přeskáču na větší kameny, které drží a mám co dělat abych se něčeho chytil. Cítím slanou chuť potu stékajícího mi po tváři a štípajícího v očích. Funím dál. Do sedla je to podle GPS pouze pár set metrů, tak se mi to teď nechce vzdát. Překonám suť a moře velikých balvanů a začínám stoupat do posledního prudkého kopce. Sedlo už je na dosah a jsem zvědavý co je za ním.

Parádní start

Ačkoli máme Great Walks Routeburn rezervovaný až od zítřka, vyrážíme už dnes v poledne, po tom co se rozfouknou těžké mraky a vykoukne slunko. Od parkoviště Divide vyrážíme vzhůru lesem po širokém chodníčku. Přestože máme těžké batohy, po půl hodině chůze míjíme rozcestí a pokračujeme vzhůru na vrchol Key, kde jsme o patnáct minut později. Krásně svítí slunko a kocháme se nádhernými výhledy. Hluboké údolí Hollyford, vrcholy Mt. Christina a Mt. Little zahalené do tmavých mraků, které je nechtějí opustit a mezi nimi lesknoucí se ledovcové jezero Marian. Když se nasytíme výhledy na okolní hory, vydáváme se na cestu dolů k rozcestí, kde uhýbáme k chatě Howden, patřící již ke Great Walks. Nechce se nám platit vysoká částka za ubytování na chatách a tak to řešíme stanem. Jdeme na opačný konec jezera Howden, kde je kemp. Krásná louka s výhledem na slunkem osvícené hřebeny hor svírající údolí. Nádhera.

Trochu si to okořenit

Svítání nás vytahuje ze stanu. Obloha je bez mráčku a je pořádná zima. Vracíme se zpět ke Great Walks. Ačkoli na chatě Howden opět slibují déšť, bouři, sníh a kroupy zatím je nebe bez mráčku a svítí slunko. Vyrážíme dál do hor. Stezka se vlní lesem mírně vzhůru a skrz stromy občas zahlédneme zasněžené vrcholky hor naproti přes údolí. Obejdeme kopec a na chvilku se zastavujeme u Erland Falls, více než 170 metrů vysokého vodopádu. V místech, kde nejsou stromy, se otevírají nádherné výhledy. Stále stoupáme a stezka jde převážně lesem. Asi kilometr před chatou Mackenzie se stezka změní. Není to už pohodový chodníček, ale poskakování po kamenech a kořenech. Přicházíme k chatě a pokračujeme ještě kousek dál podél jezera s krásně modrou vodou ke kempu. Na jednom krajním místě stavíme stan. Proklínáme připravená místa na stany, do kterých nejdou zatlouct kolíky a stan vypnout. Zajišťujeme ho tedy kamením a uvnitř krosnami. Nalehko vyrážíme k Split Rock. Cesta vede podél jezera na jeho horní konec. Přicházíme k veliké puklé skále, po níž se dolů jako hadi plazí tlusté kořeny nahoře rostoucích stromů. Jelikož je ještě brzy a je hezky vyrážím do Emily Passu udělat pár fotografií. U Split Rock si všimnu malé značky ukazující cestu. Pár set metrů se prodírám lesem po neznatelné stezce, než vystoupím na břeh jezera. Zde ukazuje poslední značka do suchého koryta potoka. Začíná namáhavá cesta vzhůru. Přelézám veliké kameny nebo po nich poskakuju. O pár set výškových metrů výš zvolím špatné koryto potoka a nastoupám do nepříjemného suťového pole. Sutí ujíždějící pod nohama se snažím dostat na stabilnější svah porostlý trávou. Prudce stoupám vzhůru. Překonávám moře balvanů. Zbývá posledních sto výškových metrů přímo do sedla. Všude samá suť. Po čtyřech lezu vzhůru. Konečně. Zadýchaný se rovnám v sedle Emily. Nádherný výhled na zasněžené vrcholky Humboldt Mountains a na hluboké údolí s řekou Route Burn. Na druhé straně jezero Mackenzie s vysokými vrcholky hor v pozadí. Na výstup na Emily Peak bohužel nezbývá dostatečně dlouhá doba světla, kterého už teď kvapem ubývá. Chvilku se kochám výhledem, udělám pár obrázků a vydávám se na cestu zpět. Kloužu dolů sutí a jde to celkem rychle. Dolů se cestička hledá mnohem snáze než vzhůru. O pár set metrů níže nacházím pěkná místa na táboření a vstupuji do koryta potoka. Odtud dál už jen poskakuji dolů po kamenech. O hodinu a půl později jsem konečně na břehu jezera. Ke stanu už to mám jen kousek. Netrvá dlouho a padne tma. Přichází ranger zkontrolovat naši rezervaci a informovat nás o počasí. Uvidíme, jestli nasněží, jak slibuje.

Bouře

Celou noc stan bičují provazy vody. Vítr hučí v korunách stromů, tmu občas prořízne záblesk světla a ozve se zlověstné zaburácení znásobené ozvěnou. Stan už má něco za sebou a takovéto počasí mu moc nesvědčí. Proto máme dost věcí ráno mokrých. Jelikož jsou zde špatná místa na táboření, nejde stan ani pořádně vypnout, zakolíkovat a připravit na takovéto počasí. Přichází ráno. Koruny stromů se stále ohýbají pod nápory větru. Je zima. Vylézat z vyhřátých spacáků nám nepřipadá moc rozumné. Když konečně přestane pršet, jdeme do chaty zjistit předpověď na další dny. Sedlo, kam jsem včera vyběhl, i Emily Peak jsou zapadány čerstvým sněhem. Sněžit má zbytek dne i celý zítřek. Po poledni se hřebeny hor ztrácejí v hustém sněžení a tak jen posloucháme ševelení sněhových vloček na stanové plachtě. S příchodem noci se v horách opět začne ozývat bouře.

Bílá tma

Je pořádná zima. Vstáváme s rozedněním. Na obloze se prohání pár lehkých mráčků, ale jinak je hezky. Kemp je prázdný. Zvláštní. Když si chcete rezervovat Great Walks tak nemůžete, protože je prý plně obsazený a teď je tu prázdno. Vezmeme pár věcí a vyrážíme na hřeben. Procházíme úplně jiným světem, než když jsme sem dorazili. Všude leží hromada sněhu. Stromy se ohýbají pod jeho váhou a mnohdy blokují průchod. Obejdeme jezero a lesem začneme stoupat vzhůru. Jsme první, kdo tu dnes jde a tak se brodíme nedotčeným čerstvým sněhem. Vylézáme nad les. Krásně svítí slunko. V dáli na protějším hřebeni je však vidět černý mrak rychle pohlcující ostatní horské vrcholy a blížící se k nám. Stezka nás provede přes skalnatý úsek po úzké pěšině. Než dosáhneme hrany údolí, dorazí černý mrak s hustým sněžením. Výhledy mizí a dál pokračujeme bílou tmou. Viditelnost klesá na minimum a krásné okolní hory si můžeme pouze představovat. Chumelenicí urazíme ještě asi kilometr, než nás počasí přesvědčí o nesmyslnosti našeho počínání a vydáváme se zpět. O hodinu a půl později zalézáme do stanu schovat se před bouří. Odpoledne přichází ranger a že prý můžeme přenocovat v chatě, jestli nám je zima. Chvilku na to dodává, že za 55 dolarů. Také upozorňuje, že trek přes hřeben je ode dneška uzavřen. Padá tma a je zima.

Mráz

Budíme se opět časně. Vykouknu ven a zamračené počasí napovídá, že z cesty na hřeben nic nebude. Zabalíme tedy věci a stan obalený sněhem a ledem a vyrážíme zpět k autu. U chaty ranger dává pozor, aby mu nikdo nešel na hřeben. Z vedlejší chaty evakuují turisty helikoptérou pryč. Mrzne pořádně. Včerejší rozšlapaný sníh se přes noc změnil na led a tak se nejde moc příjemně. Opatrně pokračujeme v cestě. Asi po hodině cesty přicházíme k vodopádu Erland, na kterém se během pár dní mrazu vytvořili veliké rampouchy. Jsme o dost níže a odtud dál už je stezka téměř bez sněhu a ledu. Zanedlouho se objeví chata Howden. I zde stojí varování, že je trek uzavřen. Pokračujeme lesem vzhůru k odbočce na Key Summit. Tentokrát však vrchol vynecháváme, jelikož není moc pěkné počasí a hned zahajujeme sestup k parkovišti, kam po necelé hodince dorazíme. Tím vlastně končí náš výlet na Great Walks Routeburn, který se kvůli počasí moc nevydařil a změnil se v zimní táboření. I to málo co jsme z něj viděli, nás však přesvědčilo o tom, jak krásný tento trek je když vyjde počasí.

 

Abel Tasman

Po kolena ve vodě se brodíme k veliké značce asi dvě stě metrů před námi. V dáli vidíme dvě postavy brodící se proti nám. A tak si říkáme, jde to projít. Setkáváme se u značky. Dva chlapíci, batohy na ramenech, hrůzu v očích, říkají: „Vraťte se, je příliv, voda stoupá moc rychle!“ Nevěříme a jdeme to zkusit. O kus dál se opravdu musíme otočit. Nevracíme se však, ale volíme alternativní cíl na půl cesty na druhé straně. Voda opravdu stoupá před očima.

Great Walks

Abel Tasman Coast Track patří mezi takzvané Great Walks a jelikož je tu sezóna celý rok, musí se také po celý rok rezervovat noclehy jak v chatách, tak v kempech. Auto odstavujeme na konci silnice ve vesnici Marahau a vyrážíme po upraveném chodníčku podél pobřeží k severu. Cesta nejdříve sleduje les podél moře a jsou odtud krásné výhledy. Po pár kilometrech stoupá do kopce a větší část cesty jdeme asi sto metrů nad mořem. Občas se stromy rozestoupí, nebo odbočíme na nedalekou vyhlídku a naskytne se úžasný pohled na pobřeží, na kterém září pláže zlatého písku omývaného sytě modrým mořem, ze kterého vystupují malé ostrůvky. Kousek před chatou Anchorage odbočujeme vpravo a scházíme ke kempu Watering Cove. Po pěti stech metrech přicházíme na krásnou pláž. Postavíme stan a dáváme si koupel ve studených vlnách. Slunko se schovává za hřeben a tak se ukládáme k odpočinku ukolébáni pravidelným šploucháním moře. Budí nás až první sluneční paprsky dopadající na náš stan z rudě zbarveného obzoru. Vystoupáme zpět na cestu a sestoupíme do zálivu, na jehož druhém břehu leží kemp Torrent Bay. Kratší cesty, kterou jsme zvolili je však průchodná pouze za odlivu a pár hodin před a po něm. Je to náš první podobný úsek a tak nevíme co od toho očekávat. Vstupujeme do vody, a ačkoli potkáme dvojici, která nás varuje, že je to už neprůchodné, zkoušíme štěstí. Asi za polovinou cesty se otáčíme a brodíme se rychle ke břehu. Přestože jsme zkratku neprošli, zkrátili jsme si cestu alespoň o kousek. Obcházíme záliv po souši a uděláme si krátkou odbočku na Cleopatras Pool a Cascada Falls. Za Torrent Bay začne stezka stoupat do kopce, kroutí se lesem jako had a vzdaluje se od moře. Falls River překonáme po lanovém mostě, zajdeme na vyhlídku South Head odkud je hezký výhledna pobřeží, které už máme za sebou a po sestupu zpět na pobřeží jdeme do kempu Bark Bay. Odpočíváme a po západu slunka záliv osvětluje měsíc v úplňku.

Cesta vodou

Hodinu před východem slunka se obzor krásně zbarví do ruda. Po východu slunka vyrážíme na další cestu. Úsek průchozí pouze za odlivu, který je hned za kempem, procházíme v pohodě. Stoupáme klikatící se stezkou lesem. Přehoupneme se přes kopec a sejdeme k Tonga Quarry, kde kdysi býval lom na granit. Nyní je tu kemp. O pár minut později vycházíme z lesa na zlatavý písek Onetahuti Bay. Asi kilometr jdeme po pláži omývané blankytně modrým mořem. Od moře jdeme znovu na kopec. Pasáže přes les jsou celkem nudné. V Tonga Saddle se však otevře krásný výhled na záliv Awaroa. Sestup dolů netrvá dlouho. Přicházíme k ceduli oznamující, že přístup k chatě Awaroa je pouze za odlivu. Smutně koukáme na schody vedoucí do vody. Čekat se nám nechce. Vstupujeme do vody a máme ji tak do půlky stehen. Urazíme vodou asi půl kilometru, když konečně vylézáme ven na cestu. O pár set metrů dál už stavíme stan v Awaroa kempu. Je tu spousta lidí, čekajících na to, až opadne voda, aby mohli pokračovat v cestě. Zítra budeme muset vstávat hodně brzy, abychom stihli ranní odliv a přešli úsek, který nejde obejít. Ráno se tedy ještě za tmy zbalíme a vyrážíme za svitu měsíce přes písčitý záliv k obrovské značce na druhé straně pod lesem. Ačkoli sem mořská hladina ještě nedosáhla, musíme přebrodit několik ledových ramen řeky. Nad obzorem se slunko snaží prokouknout skrz těžké mraky, ale moc mu to nejde. Když se ohlédneme, vidíme spoustu postav trousících se z kempu a chaty, aby stihli přechod před zaplavením. Klikatou stezkou lesem pokračujeme k Waiharakeke Bay. Za dalším kopcem už je Totaranui se spoustou kempů a možností dovézt se až sem autem. Přebrodíme malý záliv a ze dvou možností kudy se dát volíme tu přes kopec nad pobřežím. Stezka je stále nahoru a dolů. Z posledního dnešního kopce vidíme krásnou pláž a uprostřed dvě veliké borovice, pod kterými je kemp Mutton Cove. Postavíme stan, schováme se před přeháňkami, a když znovu vyleze slunko, užíváme si koupel ve vysokých vlnách přílivu.

Divočina

Na poslední úsek Abel Tasman Coast Tracku vyrážíme ještě před východem slunka. Jdeme delší trasou přes Separation Point, kam se jdeme podívat na kolonii tuleňů. Válejí se na útesech a odpočívají, než se vydají na lov. Za kopcem znovu sestoupíme k moři a za chatou Whariwharangi začneme pozvolna stoupat až k Wainui Saddle. Zde, tři kilometry před koncem Great Walks odbočujeme na Inland Track a začínáme cestu přes hory zpět do Marahau. Od této křižovatky stezka stále stoupá. Nejdeme však už lesem ale loukami a jsou odtud výhledy jak na Golden Bay tak na pobřeží, podél kterého jsme poslední čtyři dny šli. Vylezeme na Gibss Hill a po pár kilometrech sestoupíme do Pigeon Saddle. Přejdeme prašnou silnici vedoucí do Totaranui a vydáváme se na posledních pět kilometrů k chatě Awapoto. Ty jsou však psané na tři hodiny. Terén tomu odpovídá. Stoupáme džunglí do prudkého kopce. Rozdíl mezi Great Walks a „obyčejným“ trekem je obrovský. Zpocení přelézáme první kopec. Následuje neméně prudký sestup. Funíme do posledního kopce. Je velmi prudký, dlouhý a my už jsme hodně unavení. Slunko pálí. Občas podlezeme nějaký spadlý strom nebo procházíme staré polomy. Všude ze stromů visí liány. Míjíme i několik ohromných stromů s velikými kmeny do výšky porostlých trávou. Úžasné. Konečně přicházíme k odbočce k chatě. Projdeme starý polom a dostáváme se ke krásné chatičce.

Odpočinek

Tentokrát opravdový. Krásně svítí slunko a jelikož to k Moa Shelteru to nemáme daleko, nespěcháme. Ze začátku sice postup trochu ztěžuje několik popadaných stromů, ale pak už jdeme po krásné cestičce lesem. Po několika kilometrech vycházíme z lesa a z keřů na volném prostranství vykukuje střecha přístřešku. Rozbalujeme se vedle a odpočíváme. Necháme postavený stan a nalehko se jdeme podívat na vyhlídku Portter Rock. Krásné skály uprostřed lesa, ze kterých je hezký výhled na pobřeží. Vracíme se zpět ke stanu a v blízkém potoce si užíváme koupel. Příštího dne nás ráno čeká asi dvouhodinový kořenový úsek, kdy neustále klopýtáme až k chatce Castle Rock. Na chatě necháme batohy a jdeme se podívat na stejnojmennou vyhlídku, odkud si užíváme pohledu na oceán a záliv s Nelsonem a Motuekou. K Holyoaks Shelteru, našemu dnešnímu cíli, pokračujeme dále lesem. Nahoru, dolů, občas přes spadané stromy, potoky nebo mělké bažiny. Nejvíce však chůzi znepříjemňují kořeny, ležící přes cestu jako tlustí hadi. Po pár hodinách chůze se před námi z křoví vynoří krásný malý přístřešek pro dva s malou verandou umístěný na východní svah kopce a až do večera si užíváme nádherného výhledu na pobřeží.

Zpět na chodník

Paprsky ranního slunka nás vytáhnou ze spacáků. Prvních pár set metrů se prodíráme křovinami zmáčenými nočním deštěm a tak i my jsme brzy mokří. Po chvilce sestupu se dostaneme do volnějšího lesa a cesta rychle ubíhá. Musíme však dávat pozor v úsecích vymletých vodou. Zastavujeme na několika vyhlídkách. Stále sestupujeme k pobřeží a po několika kilometrech se napojujeme na chodníček Great Walks. Široká cesta a spousta lidí. Něco zcela jiného než co jsme viděli poslední dva dny. Po necelé hodince pohodové chůze přicházíme na parkoviště v Marahau, kde zakončujeme náš okruh národním parkem. Abel Tasman Coast Track je pravděpodobně nejlehčím ze série Great Walks. Stezka vede podél pobřeží, a přestože mnohdy stoupá do kopců, aby se vyhnula pobřežním útesům, jde o pohodový několikadenní výlet. Výhledy na pobřeží jsou nezapomenutelné stejně jako pasáže zaplavené vodou (v případě, že nechcete čekat, až voda zcela opadne), kdy se po stehna ve vodě brodíme dál. Inland Track je o poznání náročnější stezka přes hory s větším převýšením a několika úseky přes popadané stromy. Není to však nic nepřekonatelného a kdokoli zvyknutý trochu chodit tuto cestu zvládne, pro což mluví i fakt, že jsem celý trek absolvoval v sandálech.

 

Ztracené údolí – Taroko

Budí nás nějaké divné skřeky. To budou jistě nějací místní ptáci. Po chvíli mi to přeci jen nedá a zvědavě vystrkuji hlavu ze stanu. Naskýtá se mi pohled, který jsem nečekal. Na parkoviště, kde nocujeme, přišla tlupa asi dvaceti opičáků a prohlížejí si nás stejně zvědavě jako mi je. Krásný zážitek z toulání se po Taiwanu.

Nesmělé krůčky

Při cestě na Nový Zealand využíváme overstopu, který china airlines nabízí a na tři týdny se zastavujeme na Taiwanu. Už při východu z klimatizované letištní haly máme pocit jako bychom vstoupili do sauny. Z letiště se svezeme na hlavní nádraží, koupíme místenky a na poslední chvíli doběhneme na vlak do Hualienu. Poloprázdný vlak se kodrcá na jih po východním pobřeží, na informačních tabulích se zobrazují různé klikyháky a začíná se smrákat. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme v Hualienu. Usadíme se před nádražím a vymýšlíme další plán. Vyhrává ten, kdy nakoupíme vodu a zjistíme autobus do Taroka. Odjíždí v sedm a je dnes poslední. Koupíme lístky a nastupujeme. Je jedno jestli budeme hledat nocleh zde nebo v Taroku. Náš řidič je celkem šílený. Pokřikuje na lidi, za jízdy otvírá dveře nebo je zavírá, až když jede jako blázen. Občas se otočí, koukne na nás a řekne „Taroko, Taroko!?“ My jen kýveme hlavou. Chvilku po osmé nám zastavuje u hotelu v Taroku a marně se mu snažíme vysvětlit, že chceme jet k návštěvnickému centru. Poslední zastávka však není daleko a tak jdeme pěšky. U mostu přes řeku hledáme místo na spaní. Nic tu však není. Jsme už hodně unavení a tak zůstáváme vedle silnice za zídkou na staré cestě. Je tu mraveniště. Posouváme se o kus dál a stavíme stan. Je strašné horko.

Barvy v džungli

Do rána si nás mravenci našli. Rychle vylézáme ven. Než se zabalíme, musíme všechno vyčistit od mravenců. Jdeme kousek zpět k mostu, kde si dáme snídani a za světla si prohlédneme vstupní bránu do Národního parku Taroko. Ještě rychle zaběhnu na čerpací stanici pro benzín do vařiče a pak už se přesouváme k informačnímu centru, kde si vezmeme mapu a jízdní řád autobusů jezdících národním parkem. Je chvilku po osmé a je bezmála třicet stupňů. Chvilku nad mapou rozmýšlíme, co podnikneme, a pak se pěšky vydáváme skrz tunel k místu, kde začíná Shakadang Trail. Za tunelem sejdeme po schodišti pod most a kousek od cesty schováváme batohy. Jdeme po stezce vysekané do skály nad řekou. Hezká procházka. Je tu však veliká spousta lidí. Po necelých dvou kilometrech je stezka uzavřena a tak nezbývá než se vrátit. Vyzvedneme krosny, vylezeme na most a dalším tunelem pokračujeme k Changguang Temple. Od silnice nad řekou projdeme velikou bránou na odbočku a po tom co se vyplazíme do pořádného kopce, přicházíme k nádhernému chrámu. Usazujeme se a nalehko prozkoumáváme okolí. Uvnitř chrámu je oltář s velikým zlatým Budhou. Na boku chrámu je malý dřevěný přístřešek s konvičkou na čaj a keramickými šálky, kde hraje tiše hudba. Po odpočinku se vydáváme dál po Changchun Shrine Trail. Nejdříve překonáme údolí po dlouhém lanovém mostě, který se pěkně houpe. Následuje výstup po mnoha schodech k malému templu se zvonem. O kousek dál se jdeme podívat na Taroko Tower. Templ na vysoké skále. Oba temply jsou krásně barevné a příjemně kontrastují s jednotvárnou zelení džungle. Stezkou vytesanou do skály projdeme okolo jedné svatyně a po mnoha schodech klesáme k Eternal Spring Shrine. Několik budov a pramenem vytékajícím ze skály. Zde už je spousta lidí, protože nedaleko je parkoviště a cesta sem vede po rovince tunely. Projdeme tunely a přes velikou svatyni s třemi sochami vylézáme na silnici. Vracíme se zpět k začátku Shakadang Trailu a k dalšímu zajímavému místu popojedeme autobusem. Tím je Buluowan. Kousek popojedeme a pak autobus šplhá vysoko nad řeku serpentinami po úzké silnici až k velikému parkovišti. Je zde spousta lidí, informační centrum a upravená plocha s lavičkami. Je pět hodin. Informace zavírají, všichni se pomalu vytrácí a do hodiny tu jsme sami. Na vzdáleném místě stavíme stan. Začíná se smrákat. Všude tu pobíhají švábi a různá havěť. Na zábradlí u chodníčku objevujeme dva ohromné pavouky, v trávě u toalet zase několik šneků. Ale jakých! Ulita je podlouhlá a má zhruba deset centimetrů. Zalézáme do stanu a jdeme spát. Opět je hrozné horko.

Příjemné setkání

Vstáváme brzy. Přesto už slunko osvětluje nejvyšší vrcholky okolních kopců. Nalehko si projdeme tří set metrový Meander Core trail, kde obdivujeme žluté květy rostlinek, na nichž se živí obrovští motýli. Projdeme si také nedaleký Bamboo Groves trail. Cedulky podél cesty varují před hady. Poletuje tu veliká spousta motýlů. Zanedlouho jsme zpět, bereme krosny a po trailu Buluowan – Swallow Grotto jdeme dolů k silnici. Je to spíš takové schodiště lesem. Sejdeme až dolů k silnici, po které kousek pokračujeme k začátku trailu Swallow Grotto. U chlapíka půjčujícího skútry necháváme batohy. Trail Swallow Grotto je vlastně stará silnice proražená skálou vysoko nad řekou. Procházíme tunely v úzké rokli a kocháme se zvrásněnými skalami, pod kterými hučí voda. Na občerstvení se zastavujeme v místní restauraci a po zjištění, že o kousek dál už je konec rokle, se vracíme na začátek. Vyzvedneme batohy a na zastávce čekáme na autobus do Lüshui. Nečekaně má asi patnáct minut zpoždění. Nakonec přeci jen přijede. Narvaný k prasknutí. Cpeme se s batohy dovnitř. Nahlásím Lüshui a platím 94 TD, tedy sto když si řidič řekne o 6 TD dýžko. Autobus se vlní serpentinami do kopce a na mnoha místech projíždí tunely. Zastavujeme v Lüshui. Na začátku trailu schováme batohy a nalehko si projdeme krásnou, asi kilometr dlouhou stezku vytesanou do skály. O zpestření se postará krátký tunel, který musíme překonat. Vracíme se zpět a autobusem se přesuneme do Tianxiangu, horního konce Taroka. Na autobusáku vystupujeme. Je zde několik „restaurací“ před kterými se povalují zubožení psi a hrozně divně to tu smrdí. Najdeme obchod a jsme celkem vyděšení. Ničemu nerozumíme a nemůžeme najít nic použitelného. Nakonec koupíme kelímek čínské polévky, džus z jakéhosi ovoce a plechovku pití – asi piva, možná kávy. Po silnici pokračujeme za město k místu, kde je na mapě vyznačen kemp. Když procházíme tunelem, všimneme si malé odbočky pro pěší jako nástupu na trail. Za tunelem už je campgroung – tedy něco na ten způsob. Jde o normální parkoviště. Sejdeme níže, a jelikož se připozdívá, stavíme stan. Jsou tu dvě dodávky. Vaříme večeři. Vypijeme džus a stále nevíme z čeho je. Polévka, kterou jsme koupili je strašně ostrá a plechovka pití je nakonec plná čaje. Přichází dva chlapíci z dodávek a ptají se, jestli umím čínsky. „Bohužel ne.“ Odpovídám zklamaně. Tak jestli prý umím alespoň japonsky, zkouší to znovu. Opět se netvářím nadšeně a povídám, že anglicky. Z toho zase nejsou oni odvázaní. Nakonec ale skončíme u angličtiny. Zvou nás na čaj. Pan [Huone] a [One], se kterými se seznamujeme, jsou fajn. Pan [Huone] anglicky nemluví a tak se bavíme převážně s panem [Onem], který je horský vůdce. Ptáme se na nějaké tipy na cestování a hezká místa. Večer rychle ubíhá a kolem desáté je čas se rozloučit, poděkovat novými slovíčky, která jsme se naučili a jít spát.

Opravdová divočina

Vstáváme celkem brzy. Budí nás divné skřeky. Vystrkuji hlavu ze stanu a vidím tlupu opic, které přišly z pralesa. Posedávají po parkovišti, poskakují po stromech a zvědavě si nás okukují. Vidět ve volné přírodě opice byl krásný zážitek. Zabalíme věci a vyrážíme na trail Baiyan Waterfall. Vracíme se kousek zpět, ale tentokrát uhneme do menšího tunelu pro pěší. Míříme ke světlu na konci tunelu. Je dále, než se zdálo. Z tunelu vylezeme v hlubokém údolí s řekou. Schováme batohy a vyrážíme k vodopádu. Široká cesta se vlní po úbočí kopce a prochází mnoha tunely. K vyhlídce na Baiyan waterfall přecházíme provazový most. Pokračujeme skrz další tunely k Water Curtain Cave – tunelu ze kterého vytéká říčka. Na ceduli před tunelem jsou pověšeny pláštěnky. Vcházíme dovnitř. Teče tu hodně vody a jde se po vyvýšeném chodníčku. O kousek dál protéká stropem spousta vody a vytváří jakousi vodní záclonku. Dojdeme na konec tunelu, kde je cedule oznamující konec trailu. Popojdeme ještě kus až na místo, kde už se stezka opravdu ztrácí. Nezbývá než se vrátit. Z Water Curtain Cave vylézáme úplně mokří. Nevadí. Stejně je takové vedro, že za chvilku uschneme. Stejnou cestou jdeme zpět. Vyzvedneme batohy, projdeme tunelem k parkovišti, kde jsme nocovali a na rozšířeném místě silnice zkoušíme stopovat. Hned první auto nám zastavuje a tak opouštíme národní park Taroko a míříme hlouběji do hor vstříc novým zážitkům. Procestovat národní park Taroko – perlu Taiwanu se ukázalo jako výborný začátek našeho zdejšího pobytu. Relativní klid, nenáročné treky a přesto úžasná krajina a velmi milí lidé. Nezbývá než doporučit jako aklimatizaci na zcela nové prostředí a kulturu.

 

 

Skotsko – Great Glen Way

Great Glen Way je dálková turistická trasa vedoucí z Fort Williamu do Inverness a měřící sto osmnáct kilometrů. Jde pravděpodobně o nejrovinatější cestu a nejsnadnější způsob jak překročit Skotsko od pobřeží k pobřeží. Na cestu si vyčleňte pět až šest dní. Trasa vede jak terénem, tak cestami, které se používaly k přetahování lodí, a část cesty vede dokonce po zrušené železniční trati. Great Glen Way je vhodná nejen pro pěší, ale také pro cyklisty, a provede vás okolo Loch Lochy, Loch Oich a kolem asi nejznámějšího Skotského jezera – Loch Ness. Na cestu se vybavte nejlépe mapami z vydavatelství Ordnance Survey číslo 392, 400 a 416.

Great Glan Way můžete absolvovat buď samostatně, nebo na ni navážete po předchozím zdolání West Highland Way. Výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů – Ben Nevis – můžete jak zakončit dálkovou trasu WHW, tak začít Great Glen Way. V případě, že hodláte projít obě trasy, máte možnost je výstupem na tento vrchol plynule propojit.

Kaledonský kanál

Great Glen Way začíná v pevnosti ve Fort Williamu. Z pevnosti toho bohužel mnoho nezůstalo. Dobře značená cesta vás provede okrajovými částmi města. Určitě se vyplatí udělat si malou odbočku a navštívit Inverlochy Castle. Přejdete přes řeku Lochy a po pár kilometrech dojdete k začátku Caledonian Canalu se třemi komorami zdymadla. Dál cesta vede podél plavebního kanálu až ke zdymadlu Neptunovy schody, které má komor devět a překonává 19,5 metrů převýšení na délce 457 metrů. Lodě jím proplouvají okolo jedné a půl hodiny. Cestou podél Caledonian Canalu do Gairlochy si můžete prohlédnout některý z akvaduktů, po kterých plavební kanál vede. Příkladem může být ten přes řeku Loy. V Gairlochy přejdete „sving-bridge“ a dostanete se na západní břeh jezera Loch Lochy. Po břehu jezera se dostanete až na jeho severní konec – do vesnice Laggan. Cestou si můžete udělat odbočku k ruinám hradu Achnacarry a obdivovat staré vzrostlé stromy, které zde rostou. Pokud jdete se stanem, můžete využít místa pro kempování přibližně v polovině cesty podél jezera. Místo je u stezky označeno tabulkou „ Wild camping site“ a krátká stezka vás zavede na pláž na břehu Loch Lochy. Vřele doporučuji pro ty, kteří mají rádi klid a krásný výhled.

Ve stopách železného oře

Na severním konci Loch Lochy překročíte zdymadla Laggan Locks a podél Caledonian Canalu, který umožňuje lodím proplouvat mezi jezery, dojdete na břeh jezera Loch Oich. Po východním břehu vede cesta částečně po zrušené železniční trati, která odbočovala z West Highland Railway kousek před Fort Williamem a měla vést až do Inverness. Dostavěna však byla pouze polovina do města Fort August, a i ta byla roku 1946 zrušena. Celou cestu po břehu jezera Loch Oich, kterou opravdu stojí za to si projít, nalézáte pozůstatky staré železnice, jako jsou základy stanice, mosty nebo tunel proražený skálou. Východní břeh Loch Oich také nabízí velké množství pěkných míst pro stanování.

Skotsko je obecně velmi přívětivé k cestovatelům putujících se stanem. Vyžaduje se od vás pouze dodržování nepsaných pravidel, jako jsou nenechávat po sobě odpadky, nic neničit a nekempovat na soukromém pozemku bez souhlasu majitele. Jedině rozdělávání ohně je zde zakázáno.

Loch Ness

Ve vsi Aberchalder, kde je severní konec Loch Oich, se znovu napojíte na Caledonian Canal a podél něj po pár kilometrech dojdete do Fort Augusta, kde konečně můžete doplnit zásoby. Fort Augustus leží na jižním konci jezera Loch Ness, které je asi nejznámějším ve Skotsku, díky příšeře údajně zde žijící. Rovinatou část, kterou jste dosud procházeli, za Fort Augustem vystřídá kopcovitý terén. GGW vede přibližně 200 metrů nad hladinou jezera po úbočí kopce na západním břehu. Asi pět kilometrů za Fort Augustem narazíte na snadno přehlédnutelnou odbočku k místu, kde se dá kempovat. Lesní cestou s občasnými výhledy na jezero se dostanete až do vsi Invermoriston. Zde stojí za prohlédnutí starý kamenný most přes řeku Moriston vybudovaný pro účely bývalé vojenské cesty. Ze vsi budete pokračovat dále na sever až do vesnice Lewiston. Zde si určitě udělejte odbočku k hradu Urquhart na břehu jezera. Připravte se ovšem na velkou spoustu lidí. To je zapříčiněno nedalekou silnicí, snadnou dostupností a také tím, že odtud byla nejčastěji pozorována Lochnesská příšera. Proto také počítejte se vstupným přes sedm liber. Od hradu se vraťte po silnici zpět na Lewiston. Napojíte se na Great glen Way, přejdete přes Drumnadrochit, a tím obejdete zátoku Urquhart Bay. Za vesnicí GGW opouští asfaltku a mizí v kopcích. Po té, co projdete lesem na kopec, otevřou se okolo vás veliká vřesoviště. Skrz Abriachan Forest sestoupíte níž a napojíte se na malou asfaltku, ze které GGW uhýbá v Blackfoldu. Po lesní cestě obejdete kopec Dunain Hill, a jen co vyjdete z lesa, spatříte pod sebou Inverness. Great glan Way je přes město dobře značená a provede vás mezi domy, kolem golfového hřiště, podél vodního kanálu, skrz sportovní areál na Ness Island a na východní břeh řeky Ness, po kterém dojdete až do centra na hrad. Tady dálková trasa po 118 kilometrech končí.

Great Glan Way

Great Glan Way je vlastně jedna dlouhá naučná stezka. Po celé její délce budete nacházet tabule s kresbami, fotografiemi a povídáním o zajímavých místech, kterými procházíte. Dozvíte se například, jak fungují Neptunovy schody, najdete povídání o akvaduktu Glen Loy – největším na Kaledonském kanálu, o stavbě samotného plavebního kanálu a mnoho dalších.

Dobrodruhy, kteří cestují tím stylem, že si všechno vybavení nesou na zádech, bych chtěl upozornit na málo možností dokupovat potraviny. Ne každá vesnička na mapě má k dispozici obchod, a proto je dobré si cestu dobře naplánovat. Pokud se vám přece jen stane, že špatně rozvrhnete zásoby, budou vám útěchou spousty malinových keřů podél plavebního kanálu a po lesích spousty velikých hub, které nikdo nesbírá.

O Skotsku kolují různé pověsti a dva hlavní důvody, proč lidé nechtějí do této oblasti jet, je počasí a nepříjemné muchničky. Proti oběma se dá jednoduše bránit a krásy této krajiny rozhodně stojí za to vidět. Proto, máte-li rádi klid, hory a přírodu, Skotsko by mohlo být vaší volbou. Kadrman Jindřich

 

Skotsko – West Highlad Way

West Highland Way je dálková turistická trasa vedoucí od jihu k severu Skotskou vysočinou po starých honáckých a vojenských cestách. Pokud nechcete strávit příliš mnoho času cestou na místo a hledáte i finančně dostupný způsob cestování, zvolte přímý let z Bratislavy do Edinburghu, kde se dá zpáteční letenka sehnat okolo pěti tisíc korun a let trvá dvě a půl hodiny. Z Edinburghu do Milngawie, kde West Highlad Way začíná, se dostanete snadno. Z letiště využijte pravidelný spoj na nádraží Waverley v centru města, který jezdí přes den každých deset minut, a s přestupem na Queen´s station v Glasgow dojedete pohodlně vlakem až do městečka Milngawie. Tady už začátek dálkové trasy najdete snadno díky dobrému značení.

Vzhůru na sever

West Highland Way začíná u symbolického pilíře na náměstí v Milngawie. Pokud plánujete projít celou trasu, doporučoval bych mapy z nakladatelství Ordnance Survey 1:50 000 nebo podrobnější 1:25 000 a to mapy číslo 342, 347, 364, 377, 384 a 392. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Alternativou může být mapa nakladatelství Harvey, kde je vyznačená celá dálková trasa a její blízké okolí na jediné detailní voděodolné mapě.

Z náměstí v Milngawie vás dobře značená a široká cesta povede na sever skrz Mugdock Wood a okolo Craigallian Loch do vesničky Carbeth. Užívejte si rovinatou pasáž, kdy procházíte mezi pastvinami do vesničky Drymen, protože i když trasa vede převážně údolími, nastoupáte se ještě dost. Odtud cesta znovu vchází do lesa. Až projdete Garadhban Forest a opět budete na pastvinách, naskytne se vám pěkný pohled na Conic Hill vysoký 360 m.n.m. Nenechte se zmást! Výstup na takový kopec dá přece jen zabrat. Z vrcholu je první pěkdný výhled na Loch Lomond. Sestup vás zavede rovnou do vesnice Balmaha na břehu jezera. WHW pokračuje po východním břehu jezera Loch Lomond dál k severu. I když se dá ve Skotsku stanovat „nadivoko“ skoro všude, jste ohleduplní k prostředí, nenecháte po sobě nepořádek a nic neničíte, vyhněte se stanování přímo na některé z mnoha malých, ale krásných pláží. Ušetříte si tím čas, protože stejně příjde Ranger, ochotně vám vysvětlí, že se jedná o „green zone“ a můžete využít služeb kempů v Milarrochy, Cashellu nebo popojdete dál od jezera, kde už stanování tolerují. Když vás WHW dovede až do Rowardennanu, můžou se dobrodružnější povahy, kterým se přestává líbit vyhýbat se kopcům, rozhodnout v rámci cesty na sever vystoupit na Ben Lomond (973 m.m.m.). Jde o nejvyšší kopec oblasti, a protože jde autem dojet až pod něj, je i dost navštěvovaný. Tříhodinový výstup se může protáhnout, pokud nesete těžký batoh, a stejnou dobu počítejte i pro sestup. Stojí to ovšem za to. Ben Lomond má výbornou polohu a jsou z něj neopakovatelné výhledy nejen na Loch Lomond, ale i na vysočinu. Pokud máte dostatek sil, nebo se nechcete vracet stejnou cestou, pokračujte přes hřeben a cesta vás sama navede k vedlejšímu vrcholu Ptarmigan, za kterým se dlouhým sestupem dostanete znovu na WHW a břeh jezera, kde si otužilci mohou i zaplavat. Nezbývá než vyrazit znovu k severu. Cestou určitě stojí za povšimnutí Rob Roy´s Cave. Jeskyně, kde se ukrývali nejen Rob Roy, ale prý i Robert Bruce.

Highlands

Pokud už máte dost deště, chcete usušit věci nebo jen chcete zkusit něco jiného, můžete přespat v chatě Rowchoish. Prostorná, volně přístupná chata s vyvýšeným místem na spaní, stolkem, židlemi a hlavně krbem. Může se stát, že se tu na noc sejde víc cestovatelů, tak pokud vám nevadí společnost, doporučuji. Někteří průvodci tvrdí, pokud se chcete na cestě vyhnout davům lidí, nevyrážejte z Milngawie v sobotu. Ničeho takového jsem si ale nevšiml.

Zbytek břehu Loch Lomondu přes Inversnaid až na jeho severní konec je dosti rozeklaný a cesta se stává poněkud náročnější. K přespání se vám nabídne ještě jedna volně přístupná chata, Doune. Máte-li v oblibě kempy, tak nejbližší je ve vesničce Inverarnan a za osobu chtějí sedm liber. WHW odtud dál pokračuje otevřenou krajinou údolím Glen Falloch podél stejnojmenné řeky. Po staré vojenské cestě dojdete až k odbočce do vsi Crianlarich. Pokud potřebujete dokoupit zásoby, je to dobrá příležitost a další bude až ve vsi Tyndrum. Z Tyndrumu vás udržovaná stará vojenská cesta dovede podél železnice až do vsi Bridge of Orchy. Tady WHW opouští silnici i West Highland Railway a mizí v kopcích. Na železnici narazíte nejdříve ve Fort Williamu. Z Bridge of Orchy se přes vrchol Mam Carraigh, ze kterého máte Loch Tulla jako na dlani, dostanete do vřesovišť v Black Mount. Kamenitá vojenská cesta se vlní mezi zelenými kopci až do sedla mezi Beinn Chaorach a Gualann Liath Ghiubhais. Odtud spatříte široké údolí s hotelem Kinghouse a v dáli Altnafeadh, kde začíná stoupat Ďáblovo schodiště. Tuto část cesty takto pojmenovali vojáci, kteří ji za velkého úsilí kdysi budovali. Skoro třísetmetrové převýšení vás čeká, než stanete v sedle, odkud rozbitou cestou po deseti kilometrech sejdete do vsi Kinlochleven ležícího na řece Leven. Zpátky na vojenskou cestu si budete muset ze vsi vystoupat a širokým údolím s potoky Allt Nathrach a Allt na Lairige Moire obejdete vysoké kopce hřebenu Mamores. S místem na spaní si hlavu nedělejte. Pokud cestujete se stanem, údolí nabízí spoustu příležitostí k táboření hned na břehu potoka. Stejně se netrapte ani s vodou. Voda z potoků vytékajících z vřesovišť na úbočích kopců se dá bez problémů pít i bez převaření.

Něco pro nezmary

Po té, co se cesta stočí ze západního směru k severu, míříte už přímo do Fort Williamu. Přejdete přes bitevní pole v Cairnu a přes Nevis Forest sejdete do údolí Glen Nevis a podél řeky až do Fort Williamu. Hned na začátku města nejdete ceduli s originálním zakončením West Highlan Way. Pokud chcete vidět i nové zakončení, budete muset popojít ještě asi kilometr a půl do města, kde je na malém náměstí další cedule s ukončením této dálkové trasy i s jejím symbolickým vyobrazením na dlažbě náměstí.

Tečku za touto dálkovou trasou můžete udělat výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů Ben Nevis. Jako základnu pro výstup můžete využít kempu Glen Nevis, utábořit se a vrchol dobýt nalehko. Stoupá se skoro od hladiny moře do výšky 1343 m.n.m. a pro výstup počítejte kolem čtyř hodin. O něco kratší dobu si nechte na sestup. Rozhodně se zde za jakéhokoliv počasí nevyhnete zástupům turistů a buďte připraveni na drsné počasí, které na vrcholu může panovat. Nejen že zde i v létě najdete sníh, ale kterýkoli den v roce může i sněžit.

I když má tato oblast na červenec statisticky průměrné teploty 17 stupňů a z každé strany slyšíte, že vám zde bude každý den několikrát pršet, nenechte se odradit. Deště většinou nemají dlouhého trvání a možná budete mít i takové štěstí jako já, kdy šest dní nepršelo, teploty šplhaly ke třiceti stupňům a další dny pršelo jen v noci. Jediné, co vám opravdu může znepříjemnit cestu, jsou midges, jak je místní nazývají, a proto se na pobyt ve Skotsku rozhodně vybavte repelentem. Tyto muchničky jsou i u nás, ale ve Skotsku se pohybují ve velikých hejnech. Na největší útoky se připravte ráno a večer. Když jste v pohybu, dají vám pokoj stejně jako za deště a větru. Když je ale pěkné počasí a zastavíte, máte smůlu. Repelenty jsou k dostání ve všech lékárnách, sportovních potřebách i supermarketech.

West Highland Way dlouhá 153 kilometrů se dá projít během sedmi dní. Pokud se nechcete honit a uděláte si odbočku na Ben Lomond, případně Ben Nevis, určitě si vyšetřete dní víc. Chcete-li vidět krásnou Skotskou přírodu a kontrast mezi nižším jihem a hornatější severní částí, určitě si WHW projděte.

Pokud vám po dokončení dálkové trasy WHW a výstupu na Ben Nevis stále zbývají síly a máte ještě čas, můžete pokračovat dál k severu po dálkové trase, která na se na WHW napojuje ve Fort Williamu, a tou je Great Glen Way.

Po té však budeme pokračovat někdy příště….