Archives

Posts Tagged ‘více než 14 dní’

American dream

Další ze splněných cestovatelských snů. Tři měsíce cestování po národních parcích USA. Na vlastní oči vidět a navštívit místa, dosud mi známá pouze z filmů a knížek. Byl to opravdu neskutečný pocit, dívat se na obří skalní stěny v Yosemite Valley, procházet se mezi nejvyššími stromy světa v Redwood NP, cítit spalující sluneční žár v Death Valley, nebo se potit při výstupu z Grand Canyonu.  Každému, kdo má podobnou touhu spatřit tyto krásná místa, radím, vyrazte. Stojí to za to.

North Cascades

Naše první zastávka na cestě po národních parcích USA. Severní Kaskádové pohoří leží ve státě Washington. Jedná se o park plný vysokých hor pokrytých ledovci, řek modelujících údolí, krásných jezer a hlubokých lesů, kterými se potulují velké šelmy.

Ačkoli jsou hory zahalené v hustém kouři z mnoha požárů, zuřících na území Spojených Států, vyrážíme na několik dnů do hor v naději, že se situace zlepší.

Okruh přes Devils Dome je celkem dřina. Cesta podél Ross Lake je moc pěkná, ale vystoupat od jezera na vrchol Devils Dome si vyžádá téměř celý den chůze. Vedro je ubíjející a vody po cestě není mnoho. Vrchol nabízí krásná místa na stanování a parádní výhledy po okolních horách a na protější Jack Mountain, pokrytou sněhem. Dalšími krásnými místy pro táboření jsou Devils Park a McMillan Park.

Přestože jsou hory většinu času zahalené v dýmu, naskytne se nám i několik výhledů s čistým vzduchem.

Mt. Rainier

Nádherná hora, po které stékají ledovce. Vydáváme se na Wonderland Trail. 150 km dlouhý trek okolo hory. Parádní trasa překračuje hluboká údolí vymodelovaná ledovci nebo vymletá řekami a šplhá vysoko k ledovcům. Trek je na sezonu beznadějně naplněný už několik měsíců předem. Zkoušíme štěstí v informačním centru v Paradise a asi po hodině kombinování, který kemp po cestě využít, se nám podaří Wonderland Trail rezervovat pouze se dvěma obchůzkami. Ačkoli byla krajina většinu času zahalená v kouři z velkých požárů, byl trek parádní.

Podrobnější info zde

Crater Lake

Jezero vzniklé po zhroucení sopky Mazama. Poté, co původně téměř čtyři tisíce metrů vysoká sopka vychrlila svůj obsah a nemělo ji co podpírat, zhroutila se sama do sebe a vytvořila veliký kráter, který se časem naplnil vodou. Jezero nemá žádný přítok a je napájeno pouze deštěm a rozpuštěným sněhem. Díky tomu je tak nádherně čisté. Průzračnost vody činí neuvěřitelných 44 metrů.

Po obvodu kráteru se nalézá spousta lehce dostupných vyhlídek, odkud lze tuto nádheru obdivovat. Jedna z nejlepších vyhlídek je na vrcholu Garfield Peak (2454 m n.m.), který leží necelé tři kilometry od parkoviště v Rim Village.

Krásným místem nedaleko kráteru je Pinnacles. Špice trčící ze dna malého kaňonu. Jde o fosilní fumaroly, kterými kdysi unikaly horké plyny a díky erozi dnes stojí osamoceně. Nejlepší dobou pro návštěvu je chvilku po východu slunka, kdy jsou krásně nasvíceny.

Redwood National and State Parks

Rezervace se skládá z národního parku Redwood a státních parků Del Northe Coast, Prairie Creek a Jedediah Smith. Jelikož mám rád stromy a lesy, byly pro mě procházky mezi nejvyššími stromy světa (sequoia sempervirens) opravdovým zážitkem.

Za návštěvu určitě stojí Fern Canyon, ležící kousek od pobřeží. Krátký kaňon, jehož kolmé stěny jsou obrostlé kapradinami.

Lassen Volcanic

Ani jsme moc nevěděli, co od tohoto parku čekat. Z původně plánovaných dvou dnů se nakonec stalo pět. Za návštěvu určitě stojí Cinder Cone. Kráter je sice skoro na druhé straně parku než my, ale cesty k němu nelitujeme. Štěrkový kužel, na který když se vyšplháme, můžeme si obejít kráter a obdivovat Painted Desert a lávová pole pod námi nebo se kochat pohledem na vzdálený Lassen Peak.

Na tři dny pak vyrážíme prozkoumat park směrem k Devil Kitchen, což je geologicky aktivní místo, kde to hraje všemi barvami, všude to syčí a bublá a ve vzduchu je cítit síra. Navštěvujeme i veliké horké jezero  Boiling Spring Lake.

Nemáte-li tolik času, navštivte alespoň Kings Creek Falls nebo Sulphur Works.

Výstup na Lassen Peak jsme si nemohli odpustit. Šesti set metrové převýšení od parkoviště dává zabrat, ale stoupá se po upravené stezce a odměnou jsou nám nádherné rozhledy po celém parku.

Mono Lake

Nečekaně hezká a zajímavá zastávka před Yosemite NP. Zajedeme k South Tufa, prapodivným útvarům „vyrůstajícím“ z jezera. Jde vlastně o jakési krápníky, vytvořené díky vápencem prosycené spodní vodě probublávající vzhůru. Voda jezera už dávno ustoupila a krápníky nyní trčí z vody a vytváří jednotlivé jehly, ale i mohutné stěny. Jezero samotné je slanější, než mořská voda.

Za návštěvu stojí i Panum Crater, odkud jsou hezké výhledy na jezero Mono.

Yosemite

Ikona při cestování po národních parcích USA. Získáváme permit a na šest dní vyrazíme prozkoumat zdejší krajinu. Nejsilnější dojem na mě udělala návštěva North Dome, kde se více než kilometrová skalní stěna Half Dome tyčí přímo proti nám. Navštívíme Eagle Peak a El Capitan a pak slezeme o kilometr níž do Yosemite Valley. Po Misth Trail vystoupáme okolo Vernal Fall a Nevada Falls znovu nad údolí. Výstup na Half Dome je celkem náročná věc. Při vyřizování permitu pro výstup na Half Dome v infocentru tvrdí, že jde o normální turistickou cestu. Poslední výstupový úsek bych však klasifikoval jako ferratu obtížnosti C/D. Za návštěvu však určitě stojí, stejně jako dál pokračující Little Yosemite Valley. Yosemite jsou prostě nádhernou oblastí plnou skal, hlubokých údolí, vodopádů a krásných jezer.

Podrobnější zde

Kings Canyon/Sequoia NP

Sousedící národní parky v pohoří Sierra Nevada známé především díky Sekvojovci obrovskému (Sequoiadendron giganteum), který zde roste. Jde o nejmohutnější stromy na Zemi. Mezi ty nejznámější patří General Grant a General Sherman.

Za delší zastávku určitě stojí oblast Giant Forest.

Death Valley

Horko je zde opravdu ubíjející. V noci nechce teplota klesnout pod 33°C. O spánku, natož o odpočinku se nedá moc mluvit. Zajedeme do odlehlé části, podívat se na Racetrack Valley. Vyschlé rozpraskané jezero s prapodivnými „putujícími“ kameny. Balvany nejrůznějších tvarů se pomalu pohybují náhodným směrem a zanechávají za sebou ve vysušeném a rozpraskaném dně svoji stopu, odkud „přišly“. Do údolí však vede krkolomná cesta a určitě doporučuji vůz s náhonem všech kol.

Projedeme si Artists Drive. Jednosměrnou cestu, vlnící se mezi skalami pod horami a s pěknými vyhlídkami. Mezi nejlepší patří asi Artists Palete. Erozí rozrytý svah, hrající nejrůznějšími barvami. Bílá, fialová, červená, zelená… Opravdu jako paleta nějakého umělce.

Procházka k solnému jezeru Badwater Basin okolo poledne je skoro šílenství. Nejnižší místo v USA. Je 85 m pod hladinou moře. Asi kilometr vzdálená solná pláň jezera se leskne v slunečním světle a oslepuje oči. Solné krystaly vysrážené na vysušeném jezerním dně vytvářejí krásné útvary, podobné včelímu plástvi.

Joshua Tree

Park nese název po zvláštních stromech, které zde rostou (Yucca brevifolia). Roztroušené skály a balvany dodávají místní krajině osobitý ráz. Mezi nejlepší zastávky patří Cholla Cactus Garden. Pláň pokrytá velkými kaktusy. Pozor na ně! Trny mají jakési zpětné háčky. Jakmile se vám někde zabodnou, je velice bolestivé dostat je ven. Krásné jsou také Skull Rock a procházka okolo mezi skalami a  Hidden Valley s oblastí plnou velkých skal.

Grand Canyon

Řeka Colorado je neskutečný umělec a vytváří asi nejznámější kaňon na světě. Když jsme poprvé přišli na okraj kaňonu, tak i přesto, že jsme věděli co čekat, bylo to neuvěřitelné. Ta obrovská rozloha a hloubka, různé věže složené z milionů různě barevných vrstev. Nádhera. V sezóně je po silnici na hraně kaňonu provozovaný zdarma shuttle bus. Využíváme jeho služeb a projedeme si západní část Rim Trailu směrem na Hermits Rest. Cestou je devět vyhlídek a na každé se chvilku zdržíme, nebo se mezi některými vyhlídkami projdeme.

Nemůžeme si odpustit ani sestup do kaňonu. Vyrážíme následující den brzy ráno z Grandview. Stezka vede strmě dolů po stěně kaňonu a klikatí se dál až k útesu Horseshoe Mesa. Jak sestupujeme níže, znatelně se otepluje. Odsud zdola získává kaňon zcela jiný rozměr a připadáme si naprosto maličcí. Přestože jde o celkem náročný výlet, rozhodně za to stojí.

Podél kaňonu je spousta vyhlídkových míst a bylo by chybou je vynechat. Za návštěvu stojí i kamenná rozhledna Desert View.

Glen Canyon

Po Grand Canyonu a Yosemite jsem si nebyl jistý, jestli na mě ještě něco udělá takový dojem. Udělalo, a ještě mnohem větší. Hned první zastávka při příjezdu. Horseshoe Bend. Do zelena zbarvená řeka Colorado zde vymlela hluboký kaňon, obtéká veliký útes a vytváří zatáčku o 270°. Sytě žluté skalní stěny, protkané červenými částmi, září na slunku a kontrastují s tmavou barvou řeky, plynoucí dole.

Následující den vyrážíme na kajaku z přehrady Powell a pádlujeme do spodní části Antelope Canyonu. Ten se nám postará o zatím nejsilnější zážitek z dosavadní cesty. Už samotná plavba do útrob kaňonu je zážitek. Po pár kilometrech kajak odstavíme na malé pláži a pokračujeme dále vzhůru mezi skalní stěny. Kaňon se postupně zužuje, vytváří spoustu zákrut, malebných zákoutí a je plný nejrůznějších tvarů a barev. Je to nádhera, umocněná tím, že jsme v této tolik navštěvované oblasti zcela sami. V klidu si užíváme a obdivujeme krásy kaňonu až k nejvzdálenějšímu bodu a tím je vysoká skalní stěna, která cestu uzavírá. Z kaňonu se vracíme zcela nadšení. 

Zajdeme si také na oficiální prohlídku Lower Antelope Canyonu. Jak se dalo očekávat, byly zde hromady lidí. Ve skupině je maximálně patnáct lidí. To je však jedno, protože skupiny jdou těsně za sebou, jako by byla jedna. Kaňon je opravdu nádherný, plný úzkých zákrut a vodou vymletých zákoutí. Podle intenzity dopadajícího slunečního světla se na stěnách kaňonu mění barvy a vytváří úžasné divadlo. Díky velikému množství lidí je prohlídka celkem šílený zážitek. Náš průvodce je však velmi dobrý a dokáže nám vytvořit trochu prostoru na pořízení fotek.

Navajo

Cestou do Monument Vally nestíháme a jedeme na free camping po cestě. Nedávám pozor a moje šílená navigace mě stáhne z rychlostní silnice na štěrkovou cestu, plnou hlubokého písku. Několikrát navigaci cestou prokleju. Když však dorazíme do kempu, tisíckrát se jí omluvím. Kemp je parádní a kousek odtud jsou Betatakin Ruins. Zachovalé zbytky indiánské vesnice ve velikém kaňonu pod obrovským převisem. Nejdříve si ji prohlédneme z vyhlídky na okraji kaňonu a druhý den se vydáváme na prohlídku přímo do vesnice. Je to možné pouze v doprovodu průvodce. Kupodivu jsou prohlídky zdarma. Prohlídka trvá zhruba tři hodiny a zavede nás dolů do kaňonu pod převis, pár metrů od ruin vesnice. Teprve zde dole můžeme obdivovat, v jak ohromném portálu je vesnice vybudována. Kromě zbytků domků si zde můžeme prohlédnout i nástěnné malby původních obyvatel.

Monument Valley

Už z dálky vidíme neuvěřitelné skalní věže, známé z mnoha westernů, tyčící se k obloze z velikých plání. Při příjezdu blíž se nám naskytne nádherná podívaná. Rovná pláň se táhne až někam k obzoru a tu a tam z ní trčí obrovská skalní věž. Je to úžasné, co dokáže voda a vítr vytvořit, pokud má k dispozici dostatek času. Vydáváme se autem na okružní jízdu skrz Monument Valley po prašné cestě. Navštívíme každou zastávku a vyhlídku, proplétáme se mezi věžemi a stejně je těch dvacet pět kilometrů málo.

Zion

Už samotný přesun od Glen Canyonu do Zionu je vyhlídková jízda. Neustále míjíme barevné kaňony a skalní stěny, nebo vedle cesty trčí skalní věže. Když vjedeme do parku Zion, můžeme si hlavu ukroutit a nevíme, kam dříve koukat. V infocentru náhodou narazíme na hezký obrázek. Subway. Zjišťujeme, kde se toto místo nalézá. Ranger nám jen řekne, že někde tady, a mávne přitom rukou nad půlkou mapy. Taky nás informuje, že potřebujeme permit. Ve Wilderness office získáme permit a řeknou nám pouze, kde si máme odstavit auto. Prý je to složité na navigaci a musíme si koupit popis trasy. Jsme velice zvědaví na toto utajované místo.

Asi pět kilometrů se proplétáme vzhůru kaňonem proti proudu potoka Left Fork. Oficiální cesta tu opravdu nevede, ale vyšlapané je to tu dost, aby se dalo bez problémů projít. V půlce cesty zaslechnu kousek od sebe charakteristický zvuk. Metr ode mne se plazí veliký chřestýš a chřestěním dává důrazné upozornění na svou přítomnost. Ke konci cesty se stěny hlubokého kaňonu přibližují, stále více se kroutí a jdeme už jen korytem potoka vodou. Obejdeme zatáčku a spatříme Subway. Opravdu krásné. Spodní část kaňonu vytváří téměř tunel a stěny jsou vypouklé jako vlny. Ve dně jsou vymleté hluboké „hrnce“ plné vody. Odražené slunko krásně barví stěny kaňonu do nejrůznějších barev. Sice za další zatáčkou musíme s průzkumem skončit, přesto ta cesta za trochu námahy stála. Kaňon lze projít celý z jeho horního konce a vynořit se zde, je k tomu však zapotřebí vybavení pro canyoning.

Narrows v horní části kaňonu Zion je snad povinnou návštěvou pro každého, kdo tento národní park navštíví. Dopravu do horní části kaňonu zajišťuje shuttle bus, vyrážející od informačního centra. Dál vede jednoduchý chodník. Chodník po necelých dvou kilometrech končí. To se však nedá říci o většině návštěvníků. Nejdříve jsem si kalnou vodu řeky vysvětloval tím, že se vyplnila předpověď a někde proti proudu prší. Když však vidím davy lidí, brodící se proti proudu vzhůru do kaňonu, je vše jasné. Řeka se vlní jak had a kaňon zde opravdu vytváří úžiny. Někde je široký pouze deset metrů, což je při hloubce sto a více metrů opravdu impozantní. I v horkém počasí je zde chladno a voda celkem studená. Hlavně, když k tomu připočteme fakt, že ve vodě nachodíme klidně několik kilometrů. Krásně tvarované skalní stěny však za každou zákrutou nabízejí jinou podívanou a je velmi těžké se po chvíli brodění otočit a vrátit se.

Dalším nádherným místem je Observation Point. Šestikilometrovým výstupem s převýšením přes šest set metrů se po stěně kaňonu, skrz skály prořízlé hlubokými roklemi a po stezkách zasekaných do strmých stěn, dostáváme na vyhlídku. Vyhlídka nabízí nádherný pohled na kaňon Zion, vysoko nad meandrem Big Bend řeky Virgin, která obtéká skalní ostroh Angels Landing. Opravdová nádhera.

Red Canyon

Krátká a překvapivě krásná zastávka na cestě do Bryce Canyonu. Silnici lemují skály rudého pískovce, ale když popojdeme po treku kousek dál od silnice a nabereme výšku při překonávání nízkého hřebene, pak teprve můžeme naplno ocenit krásu zdejší krajiny. Červený pískovec zde vytváří skalní stěny, do kterých eroze vrtá různá okna, nebo je rozkrajuje na jednotlivé věže, připomínající zkamenělé sněhuláky či figurky jakési obludné šachovnice. Kam až oko dohlédne, všude je rudá půda a skály. Sedmikilometrový okruh přes Castle Bridge Trail a následně po Buckhorn Trail s výstupem na vyhlídku stojí za návštěvu.

Bryce Canyon

Zajímavá oblast, kde se přes den pečeme na slunci a v noci mrzne. Vyhlídky Inspiration Point, Sunset Point a Sunrise Point na hraně kaňonu nabízí nádherné výhledy na Bryce Amphitheater, plný skalních věžiček. Komu to nestačí, může sestoupit do kaňonu a projít se přes Queens Garden.

Postupně se vytrácí dřívější rozmanitost mezi parky, a tak se posouváme dál.

Capitol Reef

Tento park jsme původně chtěli jen profrčet. To by však byla veliká škoda a jsem rád, že k tomu nedošlo. Navštívili jsme Great Wash, což je parádní kaňon. Rozhodně nevynechte skalní bránu Hickman Bridge, určitě navštivte skalní kresby původních obyvatel.

Co si však nenechte ujít v Capitol Reef, je sto deset kilometrů dlouhý okruh po štěrkové cestě do Cathedral Valley, se všemi zastávkami a vyhlídkami. Z toho jsem byl opravdu nadšený. Překrásná krajina plná barev, skalní věže opravdu připomínající katedrály jak tvarem, tak velikostí. Vyhlídky na skalní útesy a pouště. Nádhera.

Canyonlands

Jako bychom se znovu octli u Grand Canyonu. Jen trochu menším. Vysoké útesy, skalní věže a dole meandrující široká řeka, modelující kaňon. Zajedeme se podívat na Upheaval Dome, což je kráter, vytvořený dopadem meteoru.

Z vyhlídky Grand View na hraně kaňonu máme na jedné straně řeku Green a na straně druhé Colorado. V dáli jsou vidět Needles, skalní věže v jižní části parku. Hezká zastávka je s výhledem na Candlestick Tower. Povinná zastávka je ovšem Mesa Arch. Skalní brána, skrz kterou je výhled do kaňonu řeky Colorado.

Chceme se ještě zajet podívat do kaňonu. Využíváme k tomu Shafer Trail. Úžasnou prašnou cestu, vlnící se dolů po skalní stěně. Úzká silnice s parádními výhledy, kdy pod sebou máme stovky metrů útesu. Zážitek je, vyhýbat se s protijedoucími auty. Z vyhlídky Gooseneck na hraně útesu, která se rozpadá v jakési obří kamenné houby, je krásný výhled na zelenou vodu řeky Colorado, vytvářející zde veliký meandr.

O kousek dál ještě navštívíme krásný kamenný most Musselman Arch, dlouhý asi padesát metrů.

Archies

Projíždíme městem Moab do parku Archies. Z temné oblohy se spustí přívalový liják a okolní krajina zmizí za stěnou vody. Během chvilky se z okolních skalních stěn spouštějí první říčky a vodopády. Silnice je brzy na některých místech i půl metru pod vodou. Není divu, že jsou tyto přívalové deště tak nebezpečné, pokud vás zastihnou někde v kaňonu.

Park Archies je nádherný. Mezi krásné zastávky patří Balanced Rock nebo dvojitý oblouk Double Arch. Prozkoumáváme také Devils Garden. Pokud plánujete projít celý okruh skrz Ďáblovu zahradu se všemi zastávkami a odbočkami, počítejte přibližně s dvanácti kilometry. Stojí však za to. Všude jsou nejrůzněji tvarované skály a skalní věže. A samozřejmě brány, mosty a oblouky.

Ikonou je ovšem Delicate Arch. Úžasný skalní oblouk na hraně útesu. Pokud budete mít možnost, počkejte si zde na západ slunka. Stojí to rozhodně za to.

Grand Teton

Z rozpálené krajiny se posouváme přímo do zimy. Na obzoru se objeví vysoké štíty hor pokryté spoustou sněhu. Grand Teton nabízí spoustu možností, kam vyrazit, od krátkých procházek až po vícedenní treky. Jelikož jsou již horská sedla pod sněhem, prozkoumáváme pouze Cascade Canyon. Obklopeni vysokými horskými štíty stoupáme k jezeru Solitude. Stromy a keře jsou vybarveny podzimem a kontrastují s bílými vrcholky hor.

Yellowstone

Yellowstone se již pomalu ukládá ke spánku, je zavřena spousta kempů a některá informační centra. Není divu. Ranní teploty padají až k – 16°C. Moc pěkná zastávka je West Thumb Basin na břehu Yellowstone Lake. Geologicky aktivní oblast, skrz kterou jsou vedeny dřevěné chodníčky mezi nádherně zbarvenými horkými a bublajícími jezírky. V mrazivém počasí z nich stoupají obrovská oblaka páry a dodávají místu tajemnou atmosféru.

Old Faithfull Geyser a okolí nabízí program na celý den. Určitě stojí za to si počkat na výbuch gejzíru, což je zhruba každou hodinu a půl. Vyrážíme na okruh po dalších gejzírech a horkých jezírkách. Moc pěkné jsou Grand Geyser, Giant Geyser, Grotto, Comet, Castle a mnoho dalších. Nádherná jsou některá klidná jezírka s úžasnými barvami na jejich březích. Celá oblast je plná nádherných míst.

Zklamáním je pro nás asi nejznámější místo v Yellowsone. Midway Gayser Basin s nádherným jezerem Grand Prismatic Spring. Stoupá z něj tolik páry, že není téměř vidět.

Zážitkem je ovšem setkání s volně žijícími bizony. Kolosy pomalu plujícími mořem trávy. Hlavy mají zaprášené bílým sněhem, jak vyhrabávají něco k snědku.

Zastavujeme u Norris Geyser Basin. Okruh přes jezírka a gejzíry, nazvaný Black Basin, je hezký, ale vedlejší Porcelain Basin je úžasný. Tolik barev, omrzlá tráva, kouřící jezírka a fumaroly a v pozadí zasněžené hory.

Než na severu opustíme park, navštěvujeme krásné travertinové terasy a o kousek dál přírodní hot springs Boiling River. Tam, kde se vroucí Boiling River vlévá v kaskádách do mrazivě ledové Gardner River, jsou vytvořeny kamenné ohrádky a je zde možnost ponořit se do horké vody a prohřát kosti.

Glacier NP

Poslední zastávkou na naší cestě po parcích USA je Glacier NP. Zde ještě panuje nádherný podzim. Bohužel je zde již po sezóně a park už je téměř uzavřený. Informační centra zavřená, stejně tak i cesta Going to the Sun přes hory. Smůla, jsme zde pozdě. Navštívíme tedy okolí jezera McDonald a severněji Saint Mary Lake.

Dobré rozhodnutí bylo také zajet do hor po malé silnici k jezeru Swiftcurrent, kde je to moc krásné.

Odtud již pokračujeme vzhůru na sever zpět do Kanady, prodat auto a vymyslet další plán, kam vyrazit. Deset týdnů strávených cestováním po parcích a rezervacích USA bylo moc málo na to, abychom navštívili vše, co bychom chtěli. Klidně bychom mohli podniknout tento okruh ještě jednou a vidět jiná místa. Pokud vyrazíte na podobnou cestu, radím, nespěchejte a dosyta si vychutnejte všechnu tu nádheru.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

Kanadské Rockies

Hradba hor táhnoucí se severní Amerikou od severu k jihu a zasahující do dvou kanadských a sedmi amerických států. Je libo jezera, vodopády nebo nějaký vrchol? Z nepřeberného množství jednodenních výstupů, až po několikadenní výlety do hor různých obtížností, si vybere snad každý.

Je třeba vybrat tu správnou dobu, kdy vyrazit. Po velmi tuhé zimě s velkým množstvím sněhu se nyní zdá ukvapené rozhodnutí, začít začátkem června cestovat. Horská sedla, hlavně ta, do kterých sahá les, jsou velmi těžko průchodná kvůli sněhu.

První ochutnávka divočiny

První vícedenní trek podnikáme k hoře Mt. Assiniboine. Ačkoli nám nepřeje počasí, jedná se o krásný výlet. Od jižního okraje Spray Lakes, kde odstavíme auto, vyrážíme po hezkém chodníčku mírně zvlněnou krajinou. Hluboké lesy, dravé řeky a veliké údolí sevřené vysokými štíty hor a skalními stěnami. Druhý den překonáme sedlo Assiniboine a zároveň přejdeme z Alberty do BC. Také se před námi objeví hora Assiniboine. Dominanta, po které se plazí ledovec. Po pár kilometrech se utáboříme v kempu u jezera Magog. Počasí je mizerné a jeden den ani nevylézáme ze stanu. Sněhovou vánici jsme v červnu opravdu nečekali. Za slušného počasí vyběhneme alespoň jednoduché vrcholky Niblet a Nublet. Scenerie jsou opravdu úžasné. Až poslední den se ráno na chvilku vyjasní a mohu zkusit zachytit fotoaparátem tu dechberoucí nádheru. Čeká nás cesta zpět. Okruh přes Wonder Pass nepřichází bez sněžnic v úvahu, a tak musíme využít stejnou cestu pro návrat.

Městečka Canmore a Banff nejsou dobrá pouze pro doplnění zásob, ale nabízí základnu pro prozkoumávání okolí jednodenními výlety.

My se posouváme severněji. Z dálnice uhýbáme na silnici 93 a na malém parkovišti nad jezerem Vista odstavujeme auto. Vyrážíme na šest dní k jezeru Egypt. Nejprve klesneme k jezeru Vista, které už z výšky okouzluje svou zelenou barvou. Následuje dlouhé stoupání kolem jezera Arnica a pokračuje přes sedlo, za kterým klesneme k Twin Lakes, kde je kemp. Cesta přes sedlo je ztížena množstvím sněhu. Následující den s vypětím všech sil překonáme sněhem zasypané sedlo Gibbon a okolo jezera Shadow stoupáme do kempu, umístěného v horním konci velikého údolí. Poprvé nacházíme medvědí stopy a ještě k tomu přímo v kempu. Medvěd v noci nepřišel, zato přišel vydatný déšť.

Ráno na chvilku přestane pršet a vyláká nás to k tomu pokračovat. Chyba! Po chvíli se znovu spouští silný déšť a v kombinaci s cestou, zasypanou sněhem, nemáme šanci překonat sedlo k Egypt Lake. Vracíme se zpět a utáboříme se v kempu u Shadow Lake. Na dva dny nás ve stanu uvězní sněhová bouře. Nepřichází v úvahu někam pokračovat. Máme spíš starosti, jak se dostat zpět k autu. Návrat je velmi těžký, jelikož v sedlech je sníh až metr hluboký a není poznat, kudy stezka vede. Hodně pracuji s GPS, abych cestu našel. Nakonec se přeci jen z hor dostaneme.

Krátké zastávky v kaňonech Marble a Johnston nám zvedají náladu. Je na co koukat. Stavíme se také u rušných jezer Lake Louise a Moraine Lake. Obě mají úžasnou azurovou barvu. Morain Lake na mě však zapůsobilo víc. Svou barvou, sevřené vysokými horami, z jejichž vrcholků se dolů plazí ledovce. Krása. Čekáme na lepší počasí, než vyrazíme na další trek, a tak se zajedeme podívat na Spiral Tunel. Technickou zajímavost, jak železnice překonává velké převýšení přes horské sedlo. Navštěvujeme nedaleké Wapta Falls. Krásný vodopád na řece Kicking Horse. Za řekou již není národní park a je tam možné volně kempovat. Nacházíme nádherné místo na nocleh. Vyhlídka na vodopád, v pozadí zasněžené štíty hor halící se do temných mraků. Paráda.

Přečkáme tu dny ošklivého počasí a vydáváme se k Emerald Lake. Zabalíme batohy na několik dní a vyrážíme. Emerald Lake není tak rušné jako Lake Louise nebo Moraine Lake. Na okružní stezce okolo jezera je spousta vyhlídek, kde se můžete v klidu zastavit a vychutnat si tu nádheru. Obejdeme jezero na druhou stranu a po stezce vedoucí přes Yoho Pass jdeme ke stejnojmennému jezeru. Yoho Lake je o pět set výškových metrů výš než Emerald Lake. V sedle opět leží spousta sněhu. Je však prošlápnutý. Přicházíme ke krásnému jezírku s průzračnou vodou. Ta barva je úžasná. Různé odstíny zelené. Kemp u Yoho Lake je zatím nejlepší, jaký jsme dosud navštívili. Následující den trochu měníme plány. Nemá cenu se nyní pouštět do vyšších poloh kvůli sněhu. Proto sejdeme do údolí Yoho Valley. Za návštěvu rozhodně stoji Takakkaw Falls. Více než 360m vysoký vodopád. Postupujeme až do horní části údolí, kde zůstáváme v kempu Twin Falls. Twinn Falls je parádní dvojitý vysoký vodopád a nízko položené vycházejíci slunko vyčaruje v jeho vodní tříšti krásnou duhu. Vracíme se k Laughing Falls. Horní cesta však není udržovaná a je plná polomů, a tak nezbývá, než se pár kilometrů prodírat vegetací, přelézat a podlézat popadané stromy a podobně. Stejnou cestou se pak vracíme k autu. Hezké počasí a vysoké teploty nám nastraží v cestě překážku v podobě rozvodněných koryt potoků a utrhaných mostů kousek před Emerald Lake. Z popadaných stromů si postavíme provizorní lávku a můžeme pokračovat.

Cesta k severu

Cesta od Lake Louise na sever k Jasperu je sama o sobě zážitkem a stále je na co koukat. Rozhodně doporučuji nespěchat, a pokud cestou nevyužijete některý z mnoha jednodenních výstupů na vrcholky hor, využijte alespoň nejrůznější vyhlídky a zastávky na zajímavých místech. Mezi ty nejlepší bych zařadil Peyto Lake, Panther Falls, Horseshoe Lake a Athabasca Falls.

Jasper na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Hřebenovka Skyline Trail je rezervovaná na celou sezónu a nemáme šanci se tam dostat. Vymyslíme si alternativu a vyrážíme k jezeru Amethyst Lake. Dobrá volba. Auto odstavíme na kopci, kde začíná trek, zabalíme věci na pár dní a proti proudu Portal Creek vyrážíme do hor. Po pár kilometrech vylezeme nad les a otevře se nám výhled na údolí a barevné vrcholky hor. Přelezeme sedlo a mírným sestupem klesáme do dalšího údolí. Cesta je zde dost rozbahněná. Těsně před kempem Maccarib brodíme řeku, protože voda odnesla most. Následující den znovu přebrodíme řeku a zanedlouho již přicházíme k jezeru Amethyst. Na protějším břehu se tyčí zubatá hradba skal. Po malé pěšince skrz křoví a bažiny dojdeme až na druhý konec jezera, kde si v kempu postavíme stan. Jdeme se vykoupat do jezera. Zrovna si plavu v jeho ledové vodě, když pár set metrů od nás spatřím velikou medvědici grizzly se dvěma medvíďaty. Přesto, jak je od nás daleko, je poznat, jaký je to kolos a jde z ní respekt. Krajina je zde úžasná a do toho rozehrává další divadlo slunko, zapadající za jezerem. Nádhera. Zůstaneme tu ještě pár nocí. Jediné, co nám zde ztrpčuje život, jsou miliony komárů. Bez repelentu zde fungovat nelze. Stejnou cestou se opět vracíme zpět. Jedinou změnou jsou nově postavené mosty přes řeky, takže to máme jednodušší.

Severní Rockies

Další významnou zastávkou je Mount Robson Provincial Park. Trek k jezeru Berg Lake je podle rezervačního systému také plný na celou sezónu. Zkoušíme štěstí v informačním centru a to se na nás usměje. Zrovna příští den je volné místo v kempu u jezera Berg. Je to sice 21km a to převážně do kopce, ale co. Rezervujeme si místo a následující den vyrážíme. Dobře jsme udělali. Projdeme okolo krásného jezera Kinney a stoupáme dál až do Valley of Thousand Falls. Vodopádů je tu opravdu spousta a okolo dalších stoupáme stále dál. Nad námi se stále tyčí Mount Robson. Emperor Falls je úžasný a zvedá tolik tříště, že jsme brzy celí mokří. K jezeru Berg je to ještě kus cesty. Je to však už převážně po rovině. Konečně se jezero objeví. Nádherná tyrkysová voda jezera, do které z mohutné hory Mt. Robson ztéká ledovec. Nádherný pohled. Cesta sem nahoru nám trvala skoro osm hodin. Stálo to však za to. Vykoupeme se v ledové vodě a užíváme si hry světla a stínu, kterou slunko předvádí na horském masívu a ledovci. Následující ráno se zabalíme a musíme zpět. Slunko vyčaruje na řece vytékající z jezera neskutečné barvy. Vypadá to jako modře zářící neonová stuha, vlnící se zelenou loukou. Přesto, že to byl jen takový rychlý výlet, patří k jedněm z nejlepších, které jsme zatím podnikli.

Pokračujeme dál k severu. V infocentru náhodou padnu na zajímavou oblast. Knižní průvodce po Kanadě mlčí. Tumbler Ridge. Vypadá to jako oblast, kde turistický ruch teprve vypukne. Z původně plánované krátké zastávky se nakonec vyklube několik dní nabitých nejrůznějšími „atrakcemi“. Zkamenělé stopy dinosaurů v říčním korytě, množství nádherných vodopádů jako třeba Kinuseo Falls v Monkman Provincial Park, útesy Bergeron a skalní labyrinty. Opravdu krásné.

Tumbler Ridge je nejsevernější místo Kandských Rockies, které jsme navštívili. Zde se již stáčíme k jihu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím na Vancouver Island a pak dále do USA.

Kanadské Rockies jsou úžasné pohoří plné nádherných vrcholů, ledovců, hlubokých kaňonů, divokých řek se spoustou velikých vodopádu a jezer s neskutečnou barvou. Strávili jsme tu bezmála dva měsíce a musím uznat, že je to žalostně málo na takto velikou oblast plnou nádherných míst.

Mezi ty nejlepší vícedenní treky, které jsme zde podnikli, bych určitě zařadil Mt. Asiniboine, Amethyst Lake a Berg Lake. Doporučuji každému a bylo by chybou je vynechat.

Putování zemí ohně a ledu

Strašné vedro! Slunce už několik dní pálí a na nebi není ani mráček. Kam až oko dohlédne, samá pustina. Černé kamení, písek, v prachu vyježděná cesta kdo ví od čeho, se vlní do dáli. Už dva dny jsem neviděl auto, natož člověka. Žádný strom ani keř, do jehož stínu bych se ukryl a odpočnul si. Jen na obzoru vykukují zasněžené vrcholky hor, ke kterým mířím. Právě na tomto místě si začínám uvědomovat, že přechod napříč Islandem je v mých silách, ale důležitější je pro mne něco na cestách vidět. A tady není prostě NIC

Vzhůru na sever

Vyskakujeme z karavanu u vodopádu Skogárfos nedaleko „Ringroad“, loučíme se s naším posledním stopem, který nás dovezl až sem. Řeka Skogá řítící se přes skalní stěnu, zde vytváří nádherný vodopád. Od kempu se po mnoha schodech dostaneme na vyhlídkovou plošinu na vrchu Skogáfossu a napojíme se na trek do Porsmorku. Stoupající cesta vede podél řeky Skogá, proudící hluboko v členité roli a vytvářející krásné vodopády a kaskády. Černá sopečná půda kontrastuje se svěže zelenou trávou. Vyrážíme pozdě odpoledne a po několika kilometrech stavíme stan a chystáme první nocleh. Jak je zde pravidlem, zase prší. S přibývající nadmořskou výškou se krajina zásadně mění. Po překonání rokle s řekou po dřevěném můstku, kterému pro zpestření chybí schůdky a do třech metrů výšky se musíme i s krosnami vydrápat jak nejlépe umíme, se ocitáme mezi poli s černým sopečným kamením a pískem, která jsou místy pokrytá vrstvou sněhu. Široká kamenitá „silnice“ vede až k bivaku Baldvinskali. Odtud musíme pokračovat po sněhu i my. Stezka vede přes sněhová pole, ze kterých vystupují černé kopečky sopečného štěrku. Značení tvoří dřevěné kůly s barevným zakončením nebo jako tady žluté trubky zapíchnuté do kamenné základny. Takto se dostaneme až k průsmyku Fimmvörðuháls neboli Průsmyku pěti mohyl ve výšce 1116 m n. m. mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Projdeme úžasnou oblastí vytvořenou poslední erupcí vulkánu Eyjafjallajökull. Kombinace lávového pole, sněhových plání, černé a červené země, půdy, ze které stoupá pára a s ledovcem na pozadí bere dech. Po prudkém klesání překonáváme náhorní plošinu Morinsheiði. Už dlouho jsme nenašli tekoucí vodu a její zásoby už jsou skoro pryč. Sestoupíme z plošiny na jejím druhém konci a v jednom malém dolíku nacházíme konečně vodu. Nemá cenu riskovat, že zas dlouho na žádnou nenarazíme, a proto kousek dál na mechu stavíme stan. Následující den ráno nás čeká prudký, místy dost exponovaný sestup k řece Krossá. Podél které jdeme až do Pórsmorku. Jediný problém je, že leží na druhé straně řeky. Trochu bezradně koukáme na valící se vodu, váhavě zouváme boty a rozhodujeme se brodit. Inu první pořádný brod. Náhodou však přijíždí terénní autobus a vezme nás na druhou stranu. Když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsme tento brod nemuseli jít. Proud byl opravdu silný a hloubka byla okolo metru. V Pórsmorku se napojujeme na trek do Landmanalaugaru. Krajina má zcela jiný ráz než dosud. První část treku prochází lesem a keři až k brodu přes řeku Throenga. Trek Laugavegur je velmi oblíbený a proto zde potkáváme velkou spoustu lidí. Nyní u brodu přes řeku je celkem zábavné sledovat jejich počínání. Přes další řeku – Ljosá – vede most. Odtud dál procházíme zvlněnou krajinou. Všude pouze černý písek, občas vykukující skalisko a v dáli na obzoru barevné hory. Nebýt vytrvalého deště určitě by bylo na co koukat. Kilometr před mostem přes řeku Emstruá, odbočujeme celí promoklí do malého skrytého údolí, kde stavíme stan na břehu potoka. Další den se počasí umoudřilo a jde pokračovat za sucha. Nedaleký kaňon s dravou řekou překonáváme po mostě a drápeme se do prudkého kopce na druhém břehu, ze kterého je pěkný výhled do údolí. K chatě Botnar, vzdálené několik kilometrů, vede cesta přes kamenitou černou poušť. Od chaty dále na sever se terén moc nemění. Procházíme však mezi vysokými zelenými kužely vystupujícími z černých plání. První brod přeskáčeme v pohorkách. O pár kilometrů dál už však musí dolů a hurá do ledové vody. Řeka Bláfiallakvísl není ani dravá ani hluboká a jde o příjemné zpestření na cestě. O kousek dál jsme vděčni za nově postavený most přes Kaldaklofskvísl, řeku kterou bych brodit opravdu nechtěl. U chaty Hvanngil doplníme vodu a míříme k jezeru Alftavatn se stejnojmennou chatou na břehu. Cestou však musíme překonat ještě jednu řeku. Bratthálskvísl přebrodíme snadno, na rozdíl od lidí, kteří jdou proti nám. Tam se někomu nechce namočit a jeden chudák druhého přenáší. Z řeky doplníme vodu, projdeme okolo chaty Alftavatn a míříme k vzdáleným hřebenům. Dva kilometry od chaty sejdem z cesty k potoku, na jehož břehu si stavíme stan.

Duhové hory

Ráno máme na rozehřátí výstup na hřeben Jökultungur. Tady se konečně naskýtá pohled na Duhové hory. Černá, okrová, zelená a bílá v různých kombinacích na zvásněných horách, ze kterých stoupají sloupy sirného dýmu. Barevné představení naplno rozehrává až slunko svými paprsky, toho se však my nedočkáme. Dojdeme až na skalnatý hřeben. Na druhé straně velikého údolí vidíme chatu Hrafntinnusker. Dostat se k ní však znamená přejít toto zvlněné písečné údolí se sněhovými poli. V půlce údolí se zastavujeme na oběd. Během chvilky připluje ohromný mrak, který nás „sežere“ a z polojasného dne je rázem tma a mlha s viditelností několik desítek metrů. Konečně chata. Doplníme si vodu a po chvilce odpočinku se vydáváme na stejnojmenný vrchol. Počáteční stoupání po štěrku a suti se brzy změní na výstup sněhovým polem. Následuje stezka mezi kameny a najednou se z mlhy vynoří veliká kamenná mohyla na vrcholu. Je hrozné počasí. Mlha, fučí vítr a viditelnost je mizivá. Přehoupneme se přes vrchol. Krátký sestup kamením a jsme znovu na sněhu. Zpětně tento úsek hodnotím jako dost nebezpečný. Stezka se ztrácí v mlze k tomu prudký sestup po sněhu. Postupujeme po několik dní starých stopách, dokud podle navigace nezjistím, že jdeme špatně. Volíme správný směr a doufáme, že se nepropadneme do žádné ledovcové řeky nebo trhliny. Konečně zase stojíme na štěrku. Vítr trochu rozfouká mlhu a mě proběhne mráz po zádech, když vidím, že ty staré stopy vedly ke stometrovému ledovcovému srázu. Postupujeme dál po cestě, na kterou zde narazíme a klesáme až k brodu přes řeku. Přebrodíme se a původní plán dojít až k přístřešku, který vidíme na mapě, vzdáváme příliš unavení u dalšího brodu. Znáte něco lepšího po ránu než brodit ledovou řeku? Já určitě ano. Během několika kilometrů zvlněnou krajinou se hezky zahřejeme a už je tu další brod. Zatím asi nejhlubší a nejširší. Proti proudu řeky dojdeme až k přístřešku. Jde o krásnou chatku, bohužel však zamčenou. Otevřené jsou pouze dveře na zápraží. V nouzi by se zde však dva lidi vyspali. Vyrážíme dál a za malým kopečkem se nám otevírá pohled na černou pláň, přes kterou ubíhá k obzoru cesta. Když se konečně dostaneme k místu, kde cesta na obzoru mizela, spatříme druhou černou pláň táhnoucí se až k obzoru. Tentokrát jsou na obzoru už větší kopce. Když se na něj dostaneme, objeví se staré lávové pole. Jdeme zkratkou skrz lávové pole. Napojíme se na „silnici“ a míříme k Hekle. V půlce cesty připluje mrak a zahalí vše do husté mlhy. Viditelnost opět padá na minimum. Hypnotizuji navigaci, která mi ukazuje vzdálenost od parkoviště pod Heklou. Mohla by tam být voda, záchody, možná i nějaký stůl a lavičky. Konečně se dostaneme na místo. Zmáčeni ne deštěm ale hustou mlhou. Nečekali jsme mnoho, ale tady není nic. Pouze štěrk a pár větších kamenů. Problém je, že tu není ani voda. Nemá cenu hnát se v tomto počasí někam dál.

Pekelná díra

Počasí se do rána opět zklidnilo. Mlha se sice stále povaluje po zemi, ale neprší a je vyšší viditelnost. Na křižovatce pod Heklou schováváme batohy a výstup na vrchol absolvujeme nalehko. Vrchol je vzdušnou čarou pouze 5,5 km. Polovina cesty do kopce je ještě sjízdná pro auta. Pak terén ztěžkne. Obtížně stoupáme na horu štěrku. Mlha a nízké mraky jsou stále našimi společníky. Značení je jen minimální nebo není vůbec. Přicházíme k lávovému poli. Ostré, rozeklané kameny jen čekají na špatný krok, aby vám mohli rozříznout nohu. Stezka v tomto terénu není prakticky vidět a to nám to ani nemusí znepříjemňovat počasí. Lávové pole však není široké a zanedlouho jsme venku. Štěrk, kterým se drápeme vzhůru, občas vystřídá sníh. Tající sníh vytváří malé potůčky a k naší velké radosti si můžeme doplnit vodu, která už nám skoro došla. Konečně vrchol Hekly (1491 m n.m.), jedné z nejaktivnějších sopek na Islandu, o které lidé ve středověku věřili, že je zde brána do pekel. Vrchol nalezen pouze díky navigaci. Sotva znatelná cestička se kousek pod vrcholem ztratila úplně. Zapisujeme záznam do vrcholové knihy. Na vteřinu či dvě se rozfouknou mraky a my okusíme, jak nádherný odtud musí být rozhled za krásného počasí. Začíná boj najít cestu zpět. Opět jen díky navigaci a záznamu prošlé trasy nacházíme v mlze sestup. Když se konečně dostaneme zpět ke křižovatce, zjišťuji, že celá tato odbočka nám zabrala pět hodin času. Bereme batohy a pokračujeme v cestě. Naším dnešním cílem je jezero Graenavatn. Podle mapy i navigace k němu nevedou žádné cesty. Proč asi? Zkracujeme si cestu starým lávovým polem. Měkký terén, do něhož se boří boty, je pro chůzi celkem únavný. Po několika kilometrech se dostaneme zpátky na „silnici“, ale jen proto, abychom z ní mohli během chvíle znovu odbočit do pustiny. Kilometr černého prachu, písku a kamení vystřídá lávové pole z roku 1970. Labyrint velikých bloků ztuhlé krusty, trhliny a zrádné kameny porostlé mechem. Tento půlkilometrový úsek velmi zabrat a je náročnější na orientaci. Dokázali jsme to! Na druhé straně se přehoupneme přes blízký kopec a naskytne se nám parádní pohled. Kulaté jezero sevřené v jakémsi kráteru nabízí úžasné místo pro nocleh. Všude kam až oko dohlédne, je sice jen černý písek a štěrk, ale to nevadí. Na břehu shazujeme věci a jdeme si do ledové vody zaplavat. Nikdo tu není. Nevypadá to, že by toto místo bylo často navštěvováno. Ráno opouštíme toto parádní místo. Krásně svítí slunko a v dáli se tyčí zasněžený vrchol Hekly. Přelezeme přes okraj kráteru a sejdeme k nedaleké silnici F225 po které dojdeme na silnici 26. Pár kilometrů jdeme po ní než odbočíme k přehradě na řece Thjorsa, která by nám měla umožnit přechod na druhý břeh. Nikdo neprotestuje. Mineme větrné elektrárny a pustinou míříme k cestě vedoucí k druhému nejvyššímu vodopádu na Islandu – Haifoss. K vodopádu se dostáváme až pozdě odpoledne a proto kousek od vyhlídky táboříme.

Na procházku po měsíci

Následující den se naše skupina zmenší o 50% tím, že ji opustí jeden člen. Pár kilometrů od vodopádu Haifoss vidím poslední zelenou rostlinku. Pastviny se změní v pláně plné písku, prachu a kamení. Slunko nemilosrdně pálí. Co bych za takové počasí dal před pár dny v horách. Ale tady… Na obzoru vidím pomalu se blížící vrcholky hor, ke kterým mám namířeno. Cesta je opravdu ubíjející. Mám štěstí, že se zde dá alespoň narazit na vodu. Není divu, že právě Island si zvolili Američané pro nácvik přistání a pobytu na Měsíci. Některá místa jsou opravdovou pustinou, kde za celý den nepotkáte živou duši. Po celodenním trmácení se utábořím na břehu malé řeky. Mlha že by se dala krájet. Do takového počasí se budím. Představa dalšího dne, jak se trmácím touto pustinou, je vyčerpávající. Po půldenním pochodu „pouští“ kdy znovu nepotkám jediného člověka, přicházím k brodu. Z dálky nesený zvuk motoru upoutá moji pozornost. Vidím přibližující se oblak zvířeného prachu, ze kterého se vynoří německá expedice v Landroverech. Mají stejnou cestu, čehož rád využívám a zachraňuji se tak z této nehostinné pustiny. Za čtyři hodiny urazíme „pouští“ 53km. U jednoho brodu na úpatí hor dávám sbohem mým zachráncům a vyrážím dál po svých po stezce mizející mezi kopci, kde se utábořím.

Čarodějné hory

Hringbrautin, tak se jmenuje trek okolo hor Kerlingarfjoell, na který ráno vyrážím. Rozhodně zde nečekejte nějakou vegetaci. Mech podél řek je jediné, co se tu občas zazelená. Vyčerpávající hledání neznatelného značení skrz kamenné pláně zmírňují pouze krásné výhledy na okolní barevné vrcholky hor. Kaňon s řekou, která se musí přebrodit kousek před výstupem na sopky je hezkým, ale náročným zpestřením. Brzy odpoledne se utábořím pod sopkami na břehu potoka v měkkém mechu a odpočívám na slunku. Za ten odpočinek jsem příští den velmi vděčný. Neviditelná stezka sutí šplhá vzhůru až pod Hraukaskard. Pot ze mě jen lije. Na druhé straně není terén o moc lepší. Dalo by se říci, že je horší, pokud to ještě vůbec možné. Suť a sněhová pole. Projdu údolím a stoupám na protější stěnu, kde z okrové půdy vystupují sirná oblaka dýmu. Kolem výstupů – fumarol, jak se nazývají – je půda zbarvená do žlutých a zelených odstínů. Opatrně procházím kolem klokotem se vařících jezírek. Musím po stezce do strašného kopce. Přelezu přes hřeben a pomalu už mi dochází síly. Cesta mizí kdo ví kam, a tak jdu přímo k parkovišti u geotermální oblasti Hverasvaedi, které vidím několik kilometrů v dáli před sebou. Opatrně slézám skalní stěnu a kus ledovce – inu zkratka – a dostávám se na geologicky aktivní půdu. Zvrásněné okrové kopce, do kterých se zařezávají potoky a z jejichž úbočí tryskají sirná oblaka dýmu, vypadají úžasně. Procházím fotogenickou krajinou, vylezu na protější kopec a čtyřkilometrovým sestupem dojdu do kempu Kerlingarfjoell. Jde o vybavený kemp. Za jednu noc chtějí 1600 ISK. Zůstávám dvě noci. Jeden výlet nalehko na regeneraci přijde vhod. Kvůli špatnému značení se však výlet moc nevydařil a nedošel jsem tam kam jsem chtěl.

Kjölurvegur

Následující den brzy ráno proto opouštím kemp a přesouvám se za pomocí stopu k chatě Arbudir. Přebrodím řeku a u chaty Hvitarnes se napojím na trek Kjölurvegur. Proti proudu řeky Fulakvisl procházím pastvinami. Trek je opravdu nenáročný. Vyhýbám se chatě Thverbrekknamuli a tábořím, kde se mi to zrovna zalíbí. Jediný problém je nedostatek vody. U posledního zdroje jsem si nenabral dostatečnou zásobu a jsem už na suchu. Jdu proto pro vodu k řece, která je ale velmi kalná. Jiná však není, a proto ji filtruji přes ručník z mikrovlákna, dokud není čistá. Ráno pokračuji v cestě k Hveravelliru, kde tento trek končí. Procházím údolím mezi barevnými kopci, nyní však skrytými v nízkých mracích. Míjím chatu Thjofadalir a po deseti kilometrech ve starém lávovém poli, plném ohromných ztuhlých „bublin“ přicházím k místu Hveravellir, které o sobě už z dálky dává vědět stoupajícím kouřem. Vybuchující a soptící sirníky, bublající jezírka a barevná země. Přes horká a nebezpečná místa jsou položeny dřevěné chodníčky. Je zde i možnost koupání v termálním jezírku. Po předchozí zkušenosti už nemám zájem trmácet se několik dní pustinou k dalšímu zajímavému místu, a proto zkouším místní terénní autobus. Přejíždím do města Akureyri. Autobus je však hodně drahý a dál radši pokračuji stopem. Mým cílem je jezero Myvatn, kde využívám služeb místního kempu.

Komáří jezero

Takový význam má jeho název Myvatn. Proč? To určitě sami zjistíte, pokud budete mít to štěstí a zastihne vás zde pěkné počasí. Podniknu dva výlety nalehko do okolí. První trek vede okolo termálních pramenů Storagja a Grjotagja a dále k velikému kráteru sopky Hverfell, který můžete po obvodu obejít. Pokračuji k planině Dimmuborgir. Labyrintu rozeklaných lávových útvarů vzniklých zřícením ztuhlé vrstvy lávy po tom co odtekla ta tekutá pod ní. Další trek nabízí nedaleká sopka Krafla se svým stále doutnajícím okolím a geotermální oblastí Namafjall. Opět mířím k horkému prameni Grjotagja a pokračuji k přírodnímu koupališti Jardboedin. Po pěšině vedoucí podél silnice se dostanu k místu Namafjall. Okrové kouřící kopce s množstvím fumarol a bahenních bazénků. Pokračuji k několik kilometrů vzdálené sopce Krafla. Zastavuji se u jezírka Viti, vzniklého při posledním výbuch sopky. Prohlédnu si stále horké a kouřící lávové pole a napojuji se na 13-ti kilometrový trek zpátky do Reykjahlidu. Asi polovina cesty vede lávovým polem avšak po slušné pěšině. Míjím Hlidarfjall a to už mám městečko na břehu Myvatnu nedaleko.

Jöekulsárgljúfur

Příští den se přesouvám k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu. Stojím na vyhlídce nad hučícím Dettifossem a nevidím ho. Mlha, déšť, vítr, prostě hrozné počasí. Nedá se nic dělat. Vyrážím na trek národním parkem do Asbyrgi. Pěšina vede nejprve po hraně kaňonu, ale zanedlouho sestoupí do něj. Čtyřiceti metrovou skalní stěnu zdolávám za pomocí nataženého lana. Stezka vede kolem řeky, přelézám veliké balvany a v tomto počasí hrozí uklouznutí a následné katastrofy. Po tom co cesta vystoupá ven z kaňonu, využívám ústupové cesty a po pár kilometrech jsem u silnice odkud odstopuji do kempu v Asbyrgi, kde čekám na lepší počasí. Kemp v Asbyrgi je obklopen kolmými skalními stěnami – prý otiskem kopyta osminohého koně boha Odina. Zůstávám zde tři noci, zatímco stále vytrvale prší. Třetí den už jsem tak rozlámanej, že musím vyrazit. Kousek od kempu se napojuji na trek k Dettifossu. Od Asbyrgi sleduji stezku vedoucí nejblíže kaňonu s řekou Jöekulsá á Fjöellum. Zpočátku zarostlá cesta, po tom co se dostane na hranu rokle, vyjde na volné prostranství a nabízí pěkné výhledy na kaňon i řeku. I když je stezka označená jako difficult, není náročná. Pár kilometrů před tábořištěm Vesturdalur, které je zhruba na půli cesty k Dettifossu, procházím okolo roztodivných skalních útvarů s různě pokroucenými geologickými vrstvami nebo nezvykle naskládanými kameny. Utábořím se v kempu, a protože vykouklo slunko, jdu si ho užít při procházce po vyhlídkách a skalních útvarech okolo kaňonu. Zde totiž najdete asi ty nejzajímavější z celého národního parku. Ráno oškrabuji z okénka u stanu tenkou námrazu, abych se podíval, jak je venku. Krásně svítí slunko. Postupuji opět krajem rokle a výhledy i krajina jsou úžasné. Hluboký, zvrásněný kaňon s šedivou řekou na dně, okolí kaňonu lemuje zelená vegetace, ze které vystupují černé skály. Na cestě podél rokle mě čeká jeden brod. Není hluboký, i když boty musí dolů. Míjím několik bočních vodopádů a po pár kilometrech přicházím na místo, kde jsem to před pár dny musel vzdát. Zde se stezka mění z difficult na challenging. Už z dálky je vidět vodopád Hafragilsfoss jak „vaří“ vodu a zvedá oblaka tříště, ve které se na slunku vytváří duha. Sestoupím do rokle a jdu znovu obtížný úsek. Není tak hrozný jako za mokra a v mlze. Po vystoupání z Kaňonu po skalní stěně už je to k Dettifossu jen kousek a slyším, jak burácí. I zde si užívám duhu ve vodní tříšti. Je vidět i nedaleký vodopád Selfoss. Na tomto místě ukončuji svůj „přechod“ Islandu a začíná návrat do Reykjavíku, což je samo o sobě dobrodružství, vzhledem k četnosti autobusových spojů a frekvenci, se kterou jezdí.

Návrat

Ještě téhož dne se mi podařilo dostat až do Akureyri a následující den využívám spoje do Reykjavíku, který jede po silnici F-35. Terénní autobus se i na asfaltce houpe jako loď a když najedeme na prašnou kamenitou cestu je jízda celkem utrpením. Se zajímavými zastávkami u Hveravelliru , Gulfossu a Geysiru je to však asi nejzajímavější cesta do Reykjavíku. Cestu lemují odpadlé kusy vozů jako poklice a nárazníky a občas zahlédnete i nějakého smolaře odstaveného u krajnice jak se snaží znovu zprovoznit svůj vůz. Po dvanácti hodinách se konečně dostávám do Reykjavíku. Ačkoli se můj smělý plán přejít Island nedařil tak jak jsem plánoval, nelituji. Viděl jsem toho ze zdejší krajiny spoustu. Pro absolvování přechodu by se muselo sejít více faktorů. Zvolit lepší cestu, aby trasa nevedla pouze nehostinnou pustinou, kde opravdu není na co koukat. Doufat ve slušné počasí. I když se říká, že neexistuje špatné počasí pouze špatné oblečení, vysvětlujte to někomu, jako jsem já, kdo chce na cestě i něco vidět a pořídit pěkné fotky. A samozřejmě mít dobrou fyzickou kondici. Nosit batoh zatížený jídlem, které nikde ve vnitrozemí neseženete, je opravdu únavné. V mém případě to bylo 40kg. Nachodil jsem zde pět set kilometrů po různých trecích, a vím, o čem mluvím. Procestovat Island a vidět zajímavé věci jde různými způsoby, jde jen o to jaký je právě vám nejbližší a který vám vyhovuje.