Archives

Category Archive for ‘Francie’

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

 

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Jižní část

GR20. Toto označení nese jedna z nejnáročnějších a prý i nejhezčích turistických dálkových tras v Evropě. Trasa vede napříč Korsickými horami. Rozeklané skalní hřebeny, úžasné výhledy, borové lesy i tůně jako stvořené pro koupání, to je jen malá část toho, co vám může GR20 nabídnout. Severní část je více navštěvovaná, náročnější a snad i hezčí. To už ale musí posoudit každý sám. Jižní část začíná v městečku Vizzavona a stejně jako severní vyžaduje dobrou fyzickou zdatnost pro její úspěšné absolvování. Vizzavona leží na železniční trati Bastia – Ajaccio a jde sem pohodlně dojet vlakem. Pro přechod jižní části se vám budou hodit mapy nakladatelství IGN 1:25 000 4252 OT a 4253 ET.

Znovu do hor

Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Žádná legrace

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Hlad

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Konečně Conca

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h

 

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Severní část

Myslíte si, že máte dobrou fyzičku, a lákají Vás dálkové trasy? Pak určitě vyzkoušejte Sentier de Grande Randonneé de la Corce neboli GR20. O této proslulé dálkové turistické trase napříč Korsikou slyšel snad už každý. Patří mezi nejhezčí, ale také nejnáročnější trasy v Evropě. Oficiální začátek trasy je v městečku Calenzana na severozápadním pobřeží ostrova a vede přes hory napříč ostrovem až na jihozápadní pobřeží. Korsika, tento ostrov s useknutou saracénskou hlavou na vlajce, patří Francii. Proto se připravte na časté potíže s komunikací, protože Francouzi buď neumí anglicky, nebo tak neradi mluví. Při přechodu můžete využít výborné mapy  IGN 1:25 000 4149OT, 4250OT, 4251OT. Pokud vyrazíte sami jako já, využijte pro dopravu letadlo – vyjde to levněji. Sice z Prahy nelétají přímé lety, ale s přestupem v Německu jste i tak za sedm hodin v Bastii na Korsice. Jestli pojedete ve skupině, vyplatí se mnohem více doprava autem.

Když vyjdu na Korsice z klimatizované letištní haly, dostanu pořádnou facku teplem. Je tu opravdu tak, jak mě všichni strašili. Před halou je trochu zmatek, ale autobus do Bastie stojí přímo před vchodem a není problém ho najít. Jen se mi zdá, že nemá žádný pevný jízdní řád a jen čeká, až se trochu naplní, aby mohl vyrazit. Proto si radši u řidiče ověřuji, kdy má odjezd. Ve městě potřebuji koupit plynovou kartuši na vaření. Po pár hodinách zjišťuji, že jsou bohužel k sehnání pouze narážecí a šroubovací nikdo neprodává. To by mohl být problém. Jdu na vlak a chci vyrazit do Calenzany. Další problém. Poslední vlak směr Calvi vyrážel těsně před pátou hodinou odpolední. Místní tvrdí, že už nemám šanci se tam dnes dostat. Využívám tedy první ranní spoj v 9:45 a po zhruba třech hodinách cesty vystupuji v Calenzaně – Lumio, a odtud jdu po silnici do Calenzany. Po dvou hodinách ubíjející chůze jsem v Calenzaně u kostela. Lepší varianta je jet vlakem až do Calvi, a tam využít nějaký autobus až sem. Časově je to zcela stejné. Jen je to dražší, ale zas ušetříte nohy, které budete dost potřebovat. Od kostela v Calenzaně už vedou ukazatele, které mě navedou k začátku dálkové trasy.

První z mnoha

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Náročná

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Perly

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h

 

[spider_facebook id=“1″]

 

 

Mt. Blanc

Francouzské údolí Vallee de Chamonix je lemováno vysokými horami. Vrcholky zahalené v mracích, jsou pokryté sněhem, i když tady dole svítí slunce a je okolo třiceti stupňů. Všem vrcholům široko daleko vévodí jeden, a tím je Mont Blanc. Kolem stanu se povaluje jídlo, oblečení, horolezecké vybavení a jiné drobnosti. Jsme v městečku Les Houches v kempu Le Fouilly a provádíme poslední kontrolu vybavení před výstupem. Nepodceňujte ji! Zapomenutá bunda nebo helma vás klidně může stát život.

Důvod, proč vyrážíme z Les Houches, je prostý. Pokud se stejně jako my rozhodnete nevyužít lanovky ani ozubové železnice ze stanice v Saint-Gervais, je cesta z Les Houches pravděpodobně nejkratší k vrcholu. Na výstup máme pouhé tři dny, a proto bude hodně záležet na počasí a na tom, jak si tělo poradí s velkou nadmořskou výškou a třiceti kily vybavení na zádech. Absence předchozí aklimatizace, nás vedla právě k tomu, nepoužít žádnou dopravu usnadňující cestu k vrcholu. Tělo si tak alespoň bude zvykat na nadmořskou výšku postupně.

Výš, jen výš

V devět hodin ráno vyrážíme z městečka Les Houches, ležícího v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Než se z centra dostanete k posledním domům na hranici lesa, už máte nastoupáno sto výškových metrů. Prvních pár kilometrů budete stoupat lesem. Projdete okolo lesácké chaty Baraque Arandellys ve výšce 1800 m.n.m. O sto výškových metrů dále vyjdete nad horní hranici lesa. Přímo před vámi bude vrchol Mt. Lachat. Po dobře značené cestě dojdete do sedla Col du Mt. Lachat ve výšce 2077 m.n.m. Zde najdete stanici ozubové železnice. Odtud vede cesta podél kolejí až k horní stanici této Tramway du Mont-Blanc, a tou je Le Nid d´Aigle (2372 m.n.m.). Dosud jsme potkávali pouze pár lidí. Tady se to však turisty jen hemží. Zubačka ze Saint-Gervais je za slunečných dní opravdu vytížená. Čím se dostáváte výš, tím ubývá vegetace. Od horní stanice zubačky proto stoupáte už jen kamennými poli. Ve výšce 2700 m.n.m. minete ruiny druhé lesácké chaty. Za špatného počasí se může stát dobrým místem pro nouzový nocleh. My však dnes máme namířeno až k chatě Tete Rousse v nadmořské výšce 3167 m.n.m., ke které přicházíme o tři hodiny později. V suťovém poli jsou připravená místa na stany zbavená velikých kamenů. Vybíráme si jedno dostatečně veliké a stavíme stan. Vysoko nad námi je vidět chatu Gouter. Dnešní výstup s převýšením více než dva kilometry byl náročný, a proto je důležité nabrat znovu síly dobrým jídlem. Je na vás, jestli to uděláte jako my – z vlastních zásob – nebo dáte přednost nedaleké chatě Tete Rousse.

Z léta do zimy

Druhý den doporučuji pokračovat ve výstupu brzy ráno, dokud ještě není teplo. Má to jeden dobrý důvod. Asi kilometr nad chatou Tete Rousse budete muset přejít napříč asi sto metrů širokým žlabem, kterým se každou chvíli dolů řítí kameny, vytávající z ledovce vysoko nad vámi. Kamenů tedy padá mnohem méně, dokud slunce nenabere na síle. Určitě se vám zde bude hodit přilba, a proto si ji nezapomeňte přibalit. Výstup od chaty Tete Rousse k chatě Gouter vede náročným terénem, místy zajištěným lany. Přesto nejde o žádné lezení. V chatě Gouter (3863 m.n.m.) máte možnost doplnit energii teplým jídlem. Spousta turistů, pokoušejících se zdolat vrchol, zde zůstává přes noc a vrchol dobývají už nalehko. Spí buď v chatě, nebo ve stanech na ledovci nad chatou. Pokud chcete zůstat v chatě, rozhodně si zajistěte místo předem. Nečekejte, že tu bez předchozí rezervace najdete ubytování. To se stalo i nám, a proto pokračujeme ve výstupu. Dál budete stoupat už jen po sněhu a ledu. Místo holí se ozbrojte cepínem, nasaďte mačky a z léta přejděte do zimy. Dlouhým stoupáním se dostanete až na vrchol Dome du Gouter (4304 m.n.m.). Odtud můžete v dálce spatřit meteorologickou observatoř Vallot (4362 m.n.m.), sloužící zároveň i jako bivak. To je náš dnešní cíl. Užívejte si krátký sestup do sedla Col du Dome, protože po něm následuje strmý výstup k observatoři. Nocovat můžete buď uvnitř, nebo ve stanu na sněhové pláni v sedle. My jsme si vybrali bivak Vallot. Má to své klady i zápory. Kladem je, že jste zde dobře chráněni před nepříznivým počasím. Hlavním záporem je, že vás od tří hodin ráno bude budit proud turistů mířících na vrchol a hledajících zde odpočinek. To by nevadilo. Horší je hluk, který natropí v mačkách na železných schodech a podlaze. Většina z nich už je totiž tak unavená že, je nesundává. A dobře se vyspat v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace je i bez toho obtížné.

Vrchol

Z bivaku Vallot můžete k vrcholu zamířit už nalehko. Hluboká cesta vyšlapaná ve sněhu vedoucí vzhůru, vás nenechá na pochybách, že jdete správně. Pokud vyrazíte jako my od Vallotu okolo sedmé hodiny ráno, budete potkávat už jenom sestupující turisty. Cestou na vrchol musíte překročit několik malých trhlin v ledovci, a proto je dobré být k někomu navázaný lanem. Přibližně o dvě hodiny později se po úzkém hřebeni dostanete až na plochý vrchol Mont Blancu ve výšce 4810 m.n.m. Pokud ráno nebudete spěchat na východ slunce, může se vám stát, stejně jako nám, že budete na vrcholu zcela sami. Stojí to za to. Při dobrém počasí jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy Alp a přímo pod vámi v údolí uvidíte známé Chamonix.

Čas nás bohužel tlačí a my musíme pryč. Pokud můžete, nechte si na sestup také dva dny nebo využijte ozubové železnice případně lanovky. Vyhnete se tomu, že si cestou dolů odrovnáte nohy. Náš sestup stejnou cestou na jeden zátah trvající čtrnáct hodin můžete napodobit, ale přibližně v polovině cesty se vám asi začne zdát o čertech. Nám už bohužel nezbýval čas a neměli jsme jinou možnost.

Když se řekne Mont Blanc, většina turistů si pomyslí, že je to už hora, kterou aby dobyli, musí být horolezci. Není to pravda. Výstup je náročný pouze dosaženou nadmořskou výškou a měl by ho zvládnout každý průměrně zdatný člověk zvyklý chodit. Důležité je nepodcenit přípravu a mít alespoň základní zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Nechám jen na vašem uvážení, jestli budete Mt. Blanc považovat za nejvyšší evropskou horu. Určitě však stojí za to podívat se na její vrchol, ať už jí je nebo ne.

Kadrman Jindřich