Fiordland

15.4.2018 by J.Kada

Hollyford + Pyke – Big Bay Route

Brodíme se po kotníky bažinou. Udělám krok a zajedu do bahna až do půli stehna. Namáhavě se s těžkou krosnou na zádech pomalu drápu zpět na pevnější půdu a hledám o trochu lepší místo kam došlápnout. Díváme se vpřed s nadějí, že spatříme pevnější půdu. Marně! Ačkoli jsme věděli, jak bude vypadat okruh národním parkem Fiordland, průchod bažinami byl po deštích přeci jen celkem náročný.

Fiordland

Po přenocování na konci Hollyford Road se budíme do slunného jitra. Dobalíme krosny a vyrážíme na Hollyford trek. Trasu vedoucí národním parkem Fiordland k pobřeží. Pokud vše půjde dobře, uděláme okruh napojením se na Pyke – Big Bay Route. Přejdeme tedy lanový most a ponoříme se do lesa, kterým vede překvapivě upravený chodníček. Po proudu Whakatipu Kă Tuka, nebo-li Hollyford River, jdeme hlubokým údolím. Z lesa pokroucených stromů obrostlých mechem a skrz stromové kapradiny je občas možnost zahlédnout zasněžené vrcholky okolních hor. Kousek před polovinou dnešního úseku zaslechneme vzdálené dunění padající vody. Zanedlouho přicházíme k jeho zdroji. Hidden Falls. Veliký vodopád. Obrovské množství vody padá s rachotem do tyrkysově modrého jezírka. Všude okolo se snáší vodní tříšť a vypadá to jako by pršelo. Dál se cesta začne trochu zvedat do Little Homer Saddle. Sestoupíme znovu do údolí a stezka se opět vlní lesem podél řeky. Ani si nevšimneme kdy, ale najednou už nejdeme po proudu, ale proti. To už jdeme podél řeky vytékající z Lake Alabaster. Zanedlouho k jezeru dorazíme. Ke stejnojmenné chatě dojdeme po oblázkové pláži. Zabydlujeme se a odpočíváme u roztopených kamen. Jestli budeme zítra pokračovat po Hollyfordu nebo po Pyke – Big Bay Route bude záležet na počasí.

Převozník

Už několik hodin před rozedněním začíná vydatně pršet. Ačkoli se za deště nedoporučuje Pyke – Big Bay Route chodit, rozhodujeme se pokračovat právě tudy a mít nejtěžší úsek za sebou co nejdříve. Když bychom nechali přechod bažin na cestu zpět a bylo by to pro nás nepřekonatelné, byl by to velký problém, protože už bychom neměli dost zásob na cestu zpět. Včera večer však po jezeře připlul místní chlapík žijící na druhé straně jezera, a když se ho ráno vyptáváme, jestli bude cesta v pohodě, nabídne nám, že nás na druhý konec jezera vezme člunem. Proč ne? Ušetříme čas i síly. A tak zanedlouho kloužeme vydatným deštěm po klidné hladině jezera v malém člunu. Za necelou hodinu vyskakujeme na písčitém severním břehu. Hřebeny hor mizí v mracích a stále drobně prší. Vyrážíme do divočiny.

Black Swamp

Přichází test neoprénových botiček, které jsme si speciálně pro takovéto treky pořídili. Už po pár stech metrech, kdy se brodíme bažinou, do půli lýtek hlubokou, jsme s nimi spokojeni. Cesta, jestli se to tak dá nazvat, se proplétá vysokou trávou, křovisky nebo mezi stromy. Když vylezeme z lesa, vstupujeme do podmáčeného porostu velikých trsů Aloe, skrz který je vysekaná cesta. Čeká nás průchod obávanou bažinou, o které se zmiňovalo několik lidí na chatě Alabaster, že ji nebylo možné překonat. Což teprve teď, za deště? Cestička skrz je dobře značená, avšak už po prvních pár krocích se propadám po kolena do bahna, které nechce moji nohu pustit. Odhodlaně postupujeme kupředu. Občas musíme udělat pár kroků zpět a přeci jen hledat pevnější půdu. Udělám krok z velikého drnu trávy a bořím se do bahna až do půlky stehna. Bažina mě pouští jen velmi nerada a s velkým úsilím se drápu zpět na nohy. Ještě že bažina není moc široká a po pár stech metrech vcházíme do lesa na pevnější půdu. Před námi se objeví řeka, kde se nám značení cesty na chvilku ztratí v hustém porostu. Když znovu vstoupíme do lesa, není už problém dojít ke krásné chatce na břehu řeky. V podvečer se spouští silný déšť umocňující naše obavy jestli bude zítřejší dlouhý úsek průchozí.

Výživná třináctka

Vydatný noční déšť ustává až pár hodin před rozedněním. Rychle se zabalíme a vyrážíme ještě za tmy. Nejdříve musíme pomocí „cableway“ překonat řeku. Malá lanovka natažená přes dravý vodní tok. Nasedám i s krosnami do vozíčku zavěšeného na laně a pomocí otáčení kliky se pomalu sunu na druhou stranu. Posílám vozík zpět a za několik minut je zde i Míša. Nasazujeme batohy a vyrážíme do pralesa. Zastavujeme u podezřele líně tekoucího širokého potoka. Vstupuji do vody a bořím se do bahna. Voda stoupá do pasu a mám co dělat abych si nenamočil krosnu. To ještě ani nebyla řeka, která by měla dělat problémy. Řídčeji zarostlou loukou míříme k Driorite Creek. Brodíme. O kus dál ještě překonáme několik ramen řeky Barier. Máme tak za sebou toky, které mohly být po deštích nepřekonatelné. Obtížnější bylo najít, kde za širokými rameny řek pokračuje dál stezka. Projdeme kus lesem a přichází další obávaný úsek. Jezero Wilmont. Stezka vede podél břehu zařízlá do prudkého kopce. Už při příchodu vidíme spoustu popadaných stromů ležících až do vody. Nastává různé přelézání a obcházení stromů po krkolomných svazích. Krátký úsek se dokonce leze po kmenech napadaných ve vodě. Hlavně nešlápnout vedle jinak zmizíte až po pás v bahně! Náročný kilometr okolo jezera jdeme hodinu. Za jezerem vstupujeme do hustého pobřežního lesa, kde se nám nezřetelná cestička několikrát ztratí. Nastává hledání cesty skrz. Směr je však jasný. Stále postupujeme proti proudu Pyke river. Po osmi hodinách máme Pyke Crossing na dohled. Z překonávání širokých kamenitých břehů v neoprénových botičkách dost bolí chodidla. Přebrodíme několik ramen řeky Pyke a myslíme si, že už máme vyhráno. Omyl! Začíná namáhavá cesta dál vedoucí suchým korytem řeky. Konečně se dostáváme na zřetelnou cestu. Jsme už hodně unavení. Spouští se silný déšť a pomalu se ploužíme vpřed. Nohy už nechtějí jít. Brodíme potoky nebo jimi dokonce jdeme. Na půl cesty k pobřeží už slyšíme vzdálený příboj. Chůze k moři se zdá býti nekonečnou. Slunko zapadá velmi rychle a během chvíle padne tma. Po dvanácti nekonečných hodinách vycházíme z lesa na pobřeží v Big Bay. Sotva lezeme. Chata je nedaleko. V cestě nám však stojí Awarua river a nejde přebrodit. Po tmě zamíříme přes les k lanovému mostu. Klopýtáme po kluzkých kořenech a kamenech. Nohy zapadávají do výmolů a bažin. Cesta obtížně sledovatelná za světla se každou chvíli ztrácí. Když se před námi ze tmy konečně vynoří lanový most, máme radost. Ta nás opouští při zjištění, o jaký most se jedná. Tříbodový. Dvou ocelových lan se držíme a po jednom jdeme. Unavení, s těžkou krosnou na zádech pomalu balancujeme na druhou stranu. Na druhé straně se napojíme na dobrou cestu a o chvilku později už zatápím v chatě v kamnech a odpočíváme.

Kolonie

Čistá obloha slibuje krásný den. Vylezeme na nedalekou pláž, po které dál vede naše cesta. Míříme k vzdálenému kopci, kde končí Three Mile Beach. Těsně před jejím koncem přebrodíme McKenzie Creek, prezentovaný jako nebezpečný (po deštích). Nyní má sotva pár metrů a po kotníky vody. Postupujeme podél pobřeží. Terén těžkne. Písek a oblázky postupně mizí a vystřídají je útesy a veliké kameny. Překonáme krátký blátivý úsek přes Penguin Point a dál přelézáme kameny na pláži. Když se dostaneme na Long Reef, děláme si malou odbočku na pobřeží z cesty, která už konečně vlezla mezi vegetaci. Chvilku obdivujeme veliké vlny příboje. Najednou zaslechneme divný zvuk. Zpozorníme. Nalehko se noříme mezi veliké kameny. Konečně máme štěstí a nacházíme tuleně. Veliká spousta se jich vyhřívá nebo spí na kamenech. Okolo se potácí malá neohrabaná mláďata. K některým se můžeme přiblížit asi na metr. Rozespale na nás mžourají svýma velikýma očima. Vracíme se na cestu vlnící se dál pobřežní vegetací. Přicházíme na místo, kde se Hollyford river vlévá do moře. Veliké vlny valící se z oceánu se sráží se sladkou říční vodou. V pozadí jsou zasněžené vrcholky Fiordland osvětlené do ruda zabarveným zapadajícím slunkem. Krásná podívaná. Přespíme v chatě kousek od pobřeží. Ráno se vydáváme po Hollyford treku na cestu zpět. Cesta lesem je udržovanější než dosud a je poznat, že je více používaná než Pyke – Big Bay Route. Mineme přistávací dráhy pro letadla vozící sem turisty a přicházíme k jezeru McKerrow. Po několika kilometrech přebrodíme všechna ramena řeky Hokuri a vstupujeme do lesa. Stezka se vlní nad jezerem. Nahoru a dolů. Je plná kamení, kořenů, potoků a bažin. Asi po kilometru klopýtání přicházíme k chatě Hokuri, kde strávíme noc.

Cesta démonů

Ráno vyrážíme do sychravého počasí na obávaný úsek podél jezera nazývaný Demon Trail. Desetikilometrový úsek mezi chatami je napsaný na šest hodin chůze. Už po několika stech metrech je jasné, že nepůjde o nějakou procházku. Kluzké kameny, bažiny a o cestu se mnohdy dělíte s vodou, která si ji zvolila jako své koryto. Procházíme jakýmsi pralesem a stezka se nepřetržitě vlní nahoru a dolů. Jakmile po mechem porostlých kamenech kousek vystoupáme, už prudce klesáme po kořenech obrovských stromů. Po večerním dešti je to pěkná klouzačka. Přeskakujeme několik potoků a cestu nám občas zpestřují tříbodové lanové mosty. Nakonec se ukáže, že Demon Trail nebyl tak obtížný, jen bylo třeba neustále dávat pozor, kam šlapeme. Po čtyřech hodinách se na chvilku zastavíme na chatě Demon Trail a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Mysleli jsme si, že se cesta zlepší, ale má stále stejný charakter dokud nedorazíme k rozcestníku na kraji jezera. Zde odbočujeme k chatě McKerrow, ležící kousek mimo hlavní trek. Chvilku sledujeme jedno rameno řeky Hollyford. Naštěstí je to rameno, kterým teče voda pouze, když je jí hodně. Po pár stech metrech je možné ho přejít suchou nohou. Za malým lesíkem vyjdeme na písčitý břeh jezera. Voda se zdánlivě rozprostírá do nekonečna. Sevřená prudkými srázy okolních hor, jejichž vrcholky se nyní ztrácejí v mracích. Netrvá dlouho a před námi se objevuje chata.

Kruh se uzavírá

Budíme se do pošmourného rána. Všude po kopcích se válí těžké mraky. Déšť jen a jen spadnout. Vracíme se na hlavní trek a míříme k několik kilometrů vzdálenému mostu přes řeku Pyke. Cesta si drží včerejší ráz a tak stále lezeme nahoru a dolů po kamenech. Neopatrné kroky jsou potrestané uklouznutím. Když se konečně dostaneme mimo úbočí kopce na rovinu je stezka samý močál a bažina. Už jsme za těch několik dní celkem unavení, a tak jsme rádi, když přejdeme po mostě řeku Pyke a dostaneme se na dobrý chodníček. Zbývá už jen asi patnáct kilometrů k parkovišti stezkou prošlapanou prvního dne, kde zakončujeme tento krásný trek.

Okruh národním parkem Fiordland po trecích Pyke – Big Bay Route a Hollyford patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli. Přesvědčil nás o tom, že náročnost nemusí být způsobena pouze nastoupaným převýšením a dosaženou výškou a že i trek vedený převážně lesem na úrovni moře nás může zavést na krásná místa. Na tento okruh se vydejte pouze v dobré fyzické a psychické kondici, kdy vás jen tak něco nerozhodí a všem nástrahám cesty budete čelit v dobré náladě. Odjíždíme odsud bohatší o nezapomenutelný zážitek a s vědomím, že nás tato zkušenost opět posunula dále v tom, co je ještě možné jít.