Archives

Category Archive for ‘Černá Hora’

Durmitor

Držím se celkem dobrého chytu a tak mohu bezpečně hledat dobrý stup pro nohu. Opatrně a pomalu slézám s těžkou krosnou skalní průrvu. Už poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka, proč jsme si pro pohodový trek vybrali právě Durmitor. Úžasné vápencové pohoří ležící v Černé Hoře, které je dokonce zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Krása těchto hor uchvátí nepochybně každého návštěvníka. O náročnosti pohybu skrz údolí, překonávání vysoko položených sedel nebo výstupů na v mracích se ztrácející vrcholy, zejména pro ty, kteří se pohybují s těžkou krosnou, se nikde moc nedovíte. Avšak, trocha toho potu, za pár dní strávených v těchto nádherných horách, určitě stála. I když nešlo vysloveně o pohodu.

Nástup do hor

Jako dopravu do Černé Hory jsme zvolili spolujízdu s cestovkou CK Jenda a za zpáteční jízdenku zaplatili 3 tis. korun. Po jednadvaceti hodinách vystupujeme u kempu na Razvršje nad Žabljakem a zamíříme sami rovnou k Crnemu jezeru. Cestu na doporučení majitele místního kempu volíme tu, po které se vyhneme rangerům a nebudeme muset platit vstup do národního parku. Značená cesta nás po pár kilometrech dovede přímo ke břehu jezera. Začíná pršet, a proto využíváme nedalekého přístřešku jako úkrytu. Po přeháňce obcházíme jezero. Znovu vylezlé slunko osvětluje tmavé vody jezera s vysokými horami v pozadí. Na křižovatce cest zvolíme tu, která vede k bivaku Lokvice. Cesta ihned začne prudce stoupat. První polovina trasy vede lesem. V dáli se opět ozývá bouřka. Po hodince výstupu se dostaneme nad hranici lesa. Krajina změní svou tvář. Les vystřídají zelené louky, ze kterých vystupují bílé vápencové skály. Začíná znovu pršet. To už se však přehoupneme přes poslední kopeček a spatříme červené střechy bivaku a salaše. Vystoupáme kousek nad chalupy a postavíme stan. Ze salaše přijde bača, a jestli prý máme vstupenku do národního parku. Říkáme, že ne. Nahlásí nám částku, a když chceme zaplatit, ukazuje, ať se nejdřív prospíme. Z pramene vyvěrajícího kousek níže směrem k jezírku doplníme vodu a ukládáme se k odpočinku.

Meded

Celou noc stanem cloumá vichr a do jeho plachty bubnuje déšť. Nad ránem se vše uklidní a ráno nás probouzí slunko. Rozhodujeme se pro okružní cestu přes hřeben Meded. Stan necháme postavený a jdeme nalehko. Vlevo za salaší příkře stoupá malá pěšinka vzhůru do sedla. Cesta dává zabrat, ale není to nic v porovnání s tím, co nás čeká. V sedle odpočíváme a obdivujeme rozkvetlé květiny horské louky. Pokračujeme dál vzhůru po hřebínku a kousek pod Južnim vrchem (2285 m n.m.) narazíme na pasáž zajištěnou lanem. Z vrcholku si můžeme prohlédnout další cestu po hřebenu přes Velki Meded (2287 m n.m.) a Mali Meded (2223 m n.m.). Pokračujeme po hřebeni a obtížnější místa jsou zajištěna. Jediné co nás zneklidňuje je přibližující se bouřka. Po překonání Maliho Mededa a sestoupení do sedla odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup. Něco takového jsem dlouho neviděl. Napůl po skalách a napůl bahnem kloužeme dolů a je těžké rozhodnout se, co z toho klouže víc. Když se konečně dostaneme na lepší cestu a stoupáme k Lokvici, spouští se déšť. Ještě že už na nás čeká postavený stan. Nad nabízenými penězi bača pouze mávne rukou a tak zatím zůstává vstup do NP i nocleh bez poplatků. 

Vzhůru do oblak

Vzhůru do oblak Následující den se počasí nelepší. Stále prší a fučí vichr. Stoupáme po stěně údolí vzhůru. U rozcestníku v podobě balvanu je možnost rozhodnout se zda zbývají síly cestou do sedla pod Bobotovo Kukem navštívit ještě ledovou jeskyni. Volíme jeskyni a stoupáme prudce vzhůru rozkvetlými loukami. Cestička pomalu mizí a občas si zahrává i s lehkým lezením. Vysoko nad námi vidíme nenápadnou skalní stěnu. Už při příchodu k ní na nás dýchne studený vzduch a otevře se ledový chřtán se sněhovým jazykem. Natažené lano po stěně jeskyně umožňuje snadný sestup pro ty, kteří chtějí spatřit její ledovou výzdobu. Od jeskyně není nutné vracet se zpět stejnou cestou. Další cestičkou sestupujeme, dokud se nenapojíme na stezku stoupající do sedla pod Bobotovo Kukem. Začíná silně pršet. Vstupujeme do moře balvanů a pomalu se skrze něj prodíráme. Stoupání nabírá na síle. Do sedla je to pořádný výstup, nyní ztížen padajícími provazy vody a další vodou valící se dolů po zemi. Konečně sedlo. Nevím, jestli je důvod k radosti. Viditelnost sotva padesát metrů a kvůli větru má člověk potíže i s chůzí. Na výstup na Bobotov Kuk není ani pomyšlení. Spěcháme co nejrychleji dolů, přesto je to šnečí tempo. Kluzko a těžké krosny je špatná kombinace. Celí mokří a promrzlí stavíme stan u Zeleneho Viru.

Bobotov Kuk

Budíme se do krásného rána. Je brzy a tak se rozhodujeme pro výstup na Bobotov Kuk. Zabalíme se a batohy schováme mezi velikými kameny. Pouštíme se znovu do výstupu do sedla. Nalehko to jde mnohem lépe a o necelou hodinku později jsme v sedle. Sutí pokračujeme dále vzhůru. V malém sedle se otevře nádherný pohled do údolí na Škrčko jezero. Zde se stezka stáčí za skálu a nabírá na dramatičnosti. Prudký výstup se změní v nefalšované lezení po skále či úzkých římsách. Při pohledu dolů si uvědomíte, že je opravdu kam padat a nazvat tento výstup jednoduchým vážně nelze. Musíme být opatrní. Pobaví nás pohled na připravené nýty, do kterých se za čas natáhne lano a výstup se zajistí. My zatím stoupáme bez pomoci. Na vrcholu (2522 m n.m.) jsme sami. Užíváme si krásného počasí a výhledů. Při sestupu potkáváme spoustu lidí mířících na vrchol. U Zeleneho Viru vyzvedneme batohy a zamíříme směrem ke Škrčko jezeru. Přetraverzujeme suťové pole a blížíme se ke skalním vrásám vedle Šareni pasovi, které prostupují okolní kopce a které musíme do sedla Samar (2075 m n.m.) překonat. Z dálky vypadající skalní vrása jako malý terénní stupeň se při příchodu k ní změní v několikametrový kamenný schod. Lezení přes něj je s těžkou krosnou opravdu zážitek. Další vrása se překonává traversem po úzké římse. Ještě že už jsme skoro v sedle. Chvilku se kocháme pohledem na Škrčko jezero a zahajujeme sestup. Nejdříve přichází překrok přes malou průrvu, následuje překrok/přelez přes velkou průrvu a nakonec asi deseti metrové šplhání průrvou dolů. Vzhledem k nebezpečí pádu se mi tato pasáž moc nelíbila. Když dorazíme k domečku rangera mezi Velkým a Malým Škrčko jezerem, kupujeme si po třech dnech vstupenku do národního parku. 3eura za osobu a večer ještě přichází inkasovat za stan 4.20 euro. Utáboříme se na břehu Malého Škrčko jezera.

Prutaš

Odpočinkový den. Alespoň jsme si to mysleli. Ráno se ještě nejvyšší vrcholky hor halí do mraků, svítí však slunko a tak vyrážíme nalehko na okružní výlet na Prutaš. Projdeme okolo domku rangera a zanedlouho odbočíme vpravo do prudkého kopce. Stoupáme sutí, po skalách i rozkvetlými loukami. Výstup zahrnuje i několik lezeckých pasáží, na které už si začínáme pomalu zvykat. Vylezeme na hranu údolí a před námi se otevře pohled do jakého-si kráteru s jezírkem, sněhem a pasoucími se krávami na dně. V krásně kvetoucí louce se nám ztrácí stezka a spatříme ji až o kus dál při pohledu zpět vysoko nad námi. Vracíme se. Vyšlapanými schody v trávě postupujeme vzhůru, když v tom se zvedne vítr tak silný, že není možné ani stát a do toho padají proudy vody. Jsme kus pod vrcholem a výstup přestává být bezpečný. Sestupujeme na dno kráteru a šplháme po protější stěně vzhůru. Narazíme na cestu, a jelikož už zase svítí slunko, rozhodujeme se pro výstup na Prutaš z druhé strany. Vítr nepolevuje. Alespoň neprší a tak po půl hodince rychlého výstupu stojíme v mracích u rozcestníku na vrcholu Prutaše. Cestou dolů se mraky na chvilku rozfouknou a spatřujeme skalní stěnu Prutaše. Nádherné kolmo postavené skalní vrásy. Za hezkého počasí odtud musí být krásné výhledy. Sestup je rychlejší a přes Škrčko zdrielo se vracíme zpět k jezeru. Začínají se stahovat mraky a ke stanu přicházíme už za deště. Prší tak, že si ani ranger nepřichází pro peníze za vstup do národního parku a za stanování. V noci zuří nad údolím silná bouřka.

Těžký návrat

Vstáváme brzy a vyrážíme na Planinicu. Projdeme okolo Velkého Škrčka jezera a za prvním rozcestníkem se napojíme na špatnou cestu. Než si uvědomíme svůj omyl, jsme tak vysoko, že se nám už nechce vracet. Podle mapy vymyslíme alternativu. Obejdeme hřeben a vstoupíme do údolí za ním. Máme štěstí, že v mapě zakreslená cesta do Medede sedla je již značená. Spouští se silný déšť a fučí vichr. Stoupáme klečí a loukami. Do sedla dorazíme promočení a zcela zmrzlí. Hned pokračujeme v sestupu a u malých jezírek Gornje, kde nás dostihne slunko, si dáváme pauzu a sušíme věci. Přes rozkvetlé louky sestoupíme do údolí Ališnica. Ke Zminje jezeru nás už dovede příjemná cesta vedoucí lesem pokroucených starých buků porostlých zeleným mechem. Kousek od Zminje jezera, kde doplníme z potoka vodu, se v lese utáboříme. Následující den procházíme okolo Barno jezera a zanedlouho jsme v centru Žabljaku, kde ukončujeme přechod Durmitoru. Zbývá už jen dostat se do Mojkovce, kde nás nabere autobus cestovky a vezme do čech. K mostu přes Taru popojedeme stopem s jedním milým Černohorcem a zbytek cesty se svezeme místní dopravou.

Rozhodujete-li se kam vyrazit na týdenní dovolenou a nebojíte se batohu na zádech, Durmitor by mohla být vaše volba. Neočekávejte však jako já nějakou pohodu. Přechod bych doporučil pouze těm, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s pohybem v takto vysokých horách a po skalách. Počasí se mnohdy změnilo během několika minut a mokrý vápenec, suť nebo bahno pěkně kloužou a dokáží být velmi zrádní. Za dřinu při přechodu hor ovšem budete odměněni krásnými výhledy, koupáním v průzračné vodě a návštěvou jedinečné krajiny.