Při cestě na Nový Zealand využíváme overstopu, který china airlines nabízí a na tři týdny se zastavujeme na Taiwanu. Už při východu z klimatizované letištní haly máme pocit jako bychom vstoupili do sauny. Z letiště se svezeme na hlavní nádraží, koupíme místenky a na poslední chvíli doběhneme na vlak do Hualienu. Poloprázdný vlak se kodrcá na jih po východním pobřeží, na informačních tabulích se zobrazují různé klikyháky a začíná se smrákat. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme v Hualienu. Usadíme se před nádražím a vymýšlíme další plán. Vyhrává ten, kdy nakoupíme vodu a zjistíme autobus do Taroka. Odjíždí v sedm a je dnes poslední. Koupíme lístky a nastupujeme. Je jedno jestli budeme hledat nocleh zde nebo v Taroku. Náš řidič je celkem šílený. Pokřikuje na lidi, za jízdy otvírá dveře nebo je zavírá, až když jede jako blázen. Občas se otočí, koukne na nás a řekne „Taroko, Taroko!?“ My jen kýveme hlavou. Chvilku po osmé nám zastavuje u hotelu v Taroku a marně se mu snažíme vysvětlit, že chceme jet k návštěvnickému centru. Poslední zastávka však není daleko a tak jdeme pěšky. U mostu přes řeku hledáme místo na spaní. Nic tu však není. Jsme už hodně unavení a tak zůstáváme vedle silnice za zídkou na staré cestě. Je tu mraveniště. Posouváme se o kus dál a stavíme stan. Je strašné horko.

Do rána si nás mravenci našli. Rychle vylézáme ven. Než se zabalíme, musíme všechno vyčistit od mravenců. Jdeme kousek zpět k mostu, kde si dáme snídani a za světla si prohlédneme vstupní bránu do Národního parku Taroko. Ještě rychle zaběhnu na čerpací stanici pro benzín do vařiče a pak už se přesouváme k informačnímu centru, kde si vezmeme mapu a jízdní řád autobusů jezdících národním parkem. Je chvilku po osmé a je bezmála třicet stupňů. Chvilku nad mapou rozmýšlíme, co podnikneme, a pak se pěšky vydáváme skrz tunel k místu, kde začíná Shakadang Trail. Za tunelem sejdeme po schodišti pod most a kousek od cesty schováváme batohy. Jdeme po stezce vysekané do skály nad řekou. Hezká procházka. Je tu však veliká spousta lidí. Po necelých dvou kilometrech je stezka uzavřena a tak nezbývá než se vrátit. Vyzvedneme krosny, vylezeme na most a dalším tunelem pokračujeme k Changguang Temple. Od silnice nad řekou projdeme velikou bránou na odbočku a po tom co se vyplazíme do pořádného kopce, přicházíme k nádhernému chrámu. Usazujeme se a nalehko prozkoumáváme okolí. Uvnitř chrámu je oltář s velikým zlatým Budhou. Na boku chrámu je malý dřevěný přístřešek s konvičkou na čaj a keramickými šálky, kde hraje tiše hudba. Po odpočinku se vydáváme dál po Changchun Shrine Trail. Nejdříve překonáme údolí po dlouhém lanovém mostě, který se pěkně houpe. Následuje výstup po mnoha schodech k malému templu se zvonem. O kousek dál se jdeme podívat na Taroko Tower. Templ na vysoké skále. Oba temply jsou krásně barevné a příjemně kontrastují s jednotvárnou zelení džungle. Stezkou vytesanou do skály projdeme okolo jedné svatyně a po mnoha schodech klesáme k Eternal Spring Shrine. Několik budov a pramenem vytékajícím ze skály. Zde už je spousta lidí, protože nedaleko je parkoviště a cesta sem vede po rovince tunely. Projdeme tunely a přes velikou svatyni s třemi sochami vylézáme na silnici. Vracíme se zpět k začátku Shakadang Trailu a k dalšímu zajímavému místu popojedeme autobusem. Tím je Buluowan. Kousek popojedeme a pak autobus šplhá vysoko nad řeku serpentinami po úzké silnici až k velikému parkovišti. Je zde spousta lidí, informační centrum a upravená plocha s lavičkami. Je pět hodin. Informace zavírají, všichni se pomalu vytrácí a do hodiny tu jsme sami. Na vzdáleném místě stavíme stan. Začíná se smrákat. Všude tu pobíhají švábi a různá havěť. Na zábradlí u chodníčku objevujeme dva ohromné pavouky, v trávě u toalet zase několik šneků. Ale jakých! Ulita je podlouhlá a má zhruba deset centimetrů. Zalézáme do stanu a jdeme spát. Opět je hrozné horko.

Vstáváme brzy. Přesto už slunko osvětluje nejvyšší vrcholky okolních kopců. Nalehko si projdeme tří set metrový Meander Core trail, kde obdivujeme žluté květy rostlinek, na nichž se živí obrovští motýli. Projdeme si také nedaleký Bamboo Groves trail. Cedulky podél cesty varují před hady. Poletuje tu veliká spousta motýlů. Zanedlouho jsme zpět, bereme krosny a po trailu Buluowan – Swallow Grotto jdeme dolů k silnici. Je to spíš takové schodiště lesem. Sejdeme až dolů k silnici, po které kousek pokračujeme k začátku trailu Swallow Grotto. U chlapíka půjčujícího skútry necháváme batohy. Trail Swallow Grotto je vlastně stará silnice proražená skálou vysoko nad řekou. Procházíme tunely v úzké rokli a kocháme se zvrásněnými skalami, pod kterými hučí voda. Na občerstvení se zastavujeme v místní restauraci a po zjištění, že o kousek dál už je konec rokle, se vracíme na začátek. Vyzvedneme batohy a na zastávce čekáme na autobus do Lüshui. Nečekaně má asi patnáct minut zpoždění. Nakonec přeci jen přijede. Narvaný k prasknutí. Cpeme se s batohy dovnitř. Nahlásím Lüshui a platím 94 TD, tedy sto když si řidič řekne o 6 TD dýžko. Autobus se vlní serpentinami do kopce a na mnoha místech projíždí tunely. Zastavujeme v Lüshui. Na začátku trailu schováme batohy a nalehko si projdeme krásnou, asi kilometr dlouhou stezku vytesanou do skály. O zpestření se postará krátký tunel, který musíme překonat. Vracíme se zpět a autobusem se přesuneme do Tianxiangu, horního konce Taroka. Na autobusáku vystupujeme. Je zde několik „restaurací“ před kterými se povalují zubožení psi a hrozně divně to tu smrdí. Najdeme obchod a jsme celkem vyděšení. Ničemu nerozumíme a nemůžeme najít nic použitelného. Nakonec koupíme kelímek čínské polévky, džus z jakéhosi ovoce a plechovku pití – asi piva, možná kávy. Po silnici pokračujeme za město k místu, kde je na mapě vyznačen kemp. Když procházíme tunelem, všimneme si malé odbočky pro pěší jako nástupu na trail. Za tunelem už je campgroung – tedy něco na ten způsob. Jde o normální parkoviště. Sejdeme níže, a jelikož se připozdívá, stavíme stan. Jsou tu dvě dodávky. Vaříme večeři. Vypijeme džus a stále nevíme z čeho je. Polévka, kterou jsme koupili je strašně ostrá a plechovka pití je nakonec plná čaje. Přichází dva chlapíci z dodávek a ptají se, jestli umím čínsky. „Bohužel ne.“ Odpovídám zklamaně. Tak jestli prý umím alespoň japonsky, zkouší to znovu. Opět se netvářím nadšeně a povídám, že anglicky. Z toho zase nejsou oni odvázaní. Nakonec ale skončíme u angličtiny. Zvou nás na čaj. Pan [Huone] a [One], se kterými se seznamujeme, jsou fajn. Pan [Huone] anglicky nemluví a tak se bavíme převážně s panem [Onem], který je horský vůdce. Ptáme se na nějaké tipy na cestování a hezká místa. Večer rychle ubíhá a kolem desáté je čas se rozloučit, poděkovat novými slovíčky, která jsme se naučili a jít spát.

Vstáváme celkem brzy. Budí nás divné skřeky. Vystrkuji hlavu ze stanu a vidím tlupu opic, které přišly z pralesa. Posedávají po parkovišti, poskakují po stromech a zvědavě si nás okukují. Vidět ve volné přírodě opice byl krásný zážitek. Zabalíme věci a vyrážíme na trail Baiyan Waterfall. Vracíme se kousek zpět, ale tentokrát uhneme do menšího tunelu pro pěší. Míříme ke světlu na konci tunelu. Je dále, než se zdálo. Z tunelu vylezeme v hlubokém údolí s řekou. Schováme batohy a vyrážíme k vodopádu. Široká cesta se vlní po úbočí kopce a prochází mnoha tunely. K vyhlídce na Baiyan waterfall přecházíme provazový most. Pokračujeme skrz další tunely k Water Curtain Cave – tunelu ze kterého vytéká říčka. Na ceduli před tunelem jsou pověšeny pláštěnky. Vcházíme dovnitř. Teče tu hodně vody a jde se po vyvýšeném chodníčku. O kousek dál protéká stropem spousta vody a vytváří jakousi vodní záclonku. Dojdeme na konec tunelu, kde je cedule oznamující konec trailu. Popojdeme ještě kus až na místo, kde už se stezka opravdu ztrácí. Nezbývá než se vrátit. Z Water Curtain Cave vylézáme úplně mokří. Nevadí. Stejně je takové vedro, že za chvilku uschneme. Stejnou cestou jdeme zpět. Vyzvedneme batohy, projdeme tunelem k parkovišti, kde jsme nocovali a na rozšířeném místě silnice zkoušíme stopovat. Hned první auto nám zastavuje a tak opouštíme národní park Taroko a míříme hlouběji do hor vstříc novým zážitkům. Procestovat národní park Taroko – perlu Taiwanu se ukázalo jako výborný začátek našeho zdejšího pobytu. Relativní klid, nenáročné treky a přesto úžasná krajina a velmi milí lidé. Nezbývá než doporučit jako aklimatizaci na zcela nové prostředí a kulturu.