Archives

Posts Tagged ‘7 – 14 dní’

Kukátko na Big Island

15

Dub
15.4.2020 by J.Kada

Big Island

Nakoukněte se mnou na největší ostrov souostroví Hawaii. Místo, kde není nouze o sopky, krátery, lávové tunely, erozí rozervaný povrch zarůstající bujnou vegetací, třpytící se vodopády s hukotem padající do temně modrých jezírek vymletých jejich neskutečnou silou, nebo krásné členité pobřeží, o které se tříští vlny oceánu. Místo, o kterém jsem si nemyslel, že ho někdy navštívím. 

Big Island byl stejně jako ostatní ostrovy zrozen sopečnou aktivitou, takže se jeho tvář neustále a rychle mění, ať už novými erupcemi nebo erozí. Proto zde najdete i stará turistická letoviska téměř pohlcená džunglí, nebo silnice ztrácející se pod vrstvou lávy. Místa, která nám připomínají sílu přírody.

I když jsme celý pobyt na Hawaii pojali hodně odpočinkově, stejně jsme si neodpustili výstup na sopku Mauna Loa (4160 m n.m.). Představte si snídani na pobřeží, následně přesun autem na začátek treku do výšky 3350 m n.m. a pak ještě deset kilometrů vzhůru s batohem na zádech. Naplánovali jsme si pár nocí v malé chatce na okraji kráteru. Po pravdě… Dlouho jsem neměl takového motáka 🙂 Krajina okolo je však úžasná a za ten trošek řidšího vzduchu to opravdu stálo. A noční obloha… To se prostě nedá popsat.

O pár dní později si vyběhneme i na vrchol Mauna Kea (4207 m n.m.). Výstup na vrchol od informačního centra měří něco málo přes 10 km a nastoupáte při něm 1400 výškových metrů. Rozhodně to není málo v této nadmořské výšce. I tento výstup však za tu námahu stojí – jasně, že se téměř na vrchol můžete dovézt autem, ale kdo by o to stál, že? 🙂

Vypíchnu ještě pár zajímavých míst, která jsme navštívili. Za návštěvu určitě stojí sopka Kilauea a její okolí. Pokud budete mít dostatek času, můžete prozkoumat Kaumana Cave ležící kousek za městem Hilo. Což je vlastně starý lávový tunel. Těžko říci, kam až vede. Mohou to však být i kilometry pod zemí. Zastávku si udělejte i u Akaka Falls, zde najdete nenáročnou procházku ke krásnému vodopádu. Případně můžete zavítat do Pu’uhonua O Hōnaunau National Historical Park a blíže poznat něco málo z místní kultury.

Když už se na Hawaii dostanete, nespěchejte a dosyta si vychutnejte tu krásu.

 

 

 

Kategorie Amerika, Cestopisy, USATags:

Andorra

20

Říj
20.10.2019 by J.Kada

Po GRP okolo Andorry

Malý stát, kde lze zažít velké dobrodružství. Stát? Přesněji řečeno knížectví v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem, okolo kterého vede dálkový trek GRP. Andorrou jsme procházeli před pár lety při přechodu Pyrenejí od oceánu k moři a moc se nám tu líbilo. Proto jsme se rozhodli vrátit se sem na „dovolenou“. Toto slovo je dost zavádějící… Po čtrnácti dnech se totiž vracíme do práce konečně si odpočnout.

Co krok to vrstevnice

Vyrážíme ze Sant Julià de Loria. Už první den nám dávají místní hory jasně najevo, že zadarmo to nebude. Stoupáme k hranici se Španělskem po trase legendárního Andorra Ultra Trailu (běžeckého závodu), který se konal nedávno. Slunko smaží a každý krok je vykoupený kapkou potu. Ve vyšších polohách se stoupání ještě zostřuje. Zdá se, že si tu celkem libují v cestičkách vedoucích kolmo na vrstevnice. Kousek pod vrcholem Bony de la Pica (2402 m n.m.) se dostavují na zpestření úseky po skále, zajištěné řetězy. Neskutečná dřina. 1700 metrů převýšení je první den na rozhýbání opravdu hodně. Konečně vrchol. Výhledy jsou parádní. Euforie z vydřeného vrcholu a krátké hřebenovky se díky únavě ani nedostaví. Neznačenou zkratkou scházíme do sedla, kde je mezi stromy ukrytá jednoduchá chatka poskytující základní komfort pro nocleh. Pominu li fakt, že už bych se dnes stejně dál nedoplazil.

Pod nejvyšší horou

Následující den si pár kilometrů užíváme chůze po vrstevnici až k silnici do sedla Coll de la Botella, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na vrchol Port Negre. Únava z předchozího dne si vybírá svou daň, a proto někteří využijí této služby (7€). Já to beru po svých. Jde zhruba o hodinový výstup. Rozhledy jsou z vrchu opravdu krásné. Doporučuji také v sedle využít instalovaný dalekohled, ve kterém se ukazují názvy vrcholů. Přelezeme ještě jeden hřeben a vstoupíme do národního parku. Sestoupíme do horní části údolí pod horou Coma Pedrosa ke stejnojmenné chatě. V chatě se posilníme večeří a na nedalekém krásném místě si postavíme stany. Smyjeme ze sebe prach z cest v jezírku a pak už jen odpočíváme. Výstup na nejvyšší horu jsme si užili před pár roky při přechodu Pyrenejí, a proto jej nyní vynecháváme v rámci zachování sil. Ráno tedy sestupujeme údolím s řekou Comapedrosa. Na první křižovatce uhneme a znovu se drápeme do kopce. Využíváme neznačené zkratky a zanedlouho jsme u chatky Refugi de les Fonts. Krásná kamenná chatka, kam se schováme před spalujícím poledním slunkem. Stezka nás dále vede prudce vzhůru na hřeben, po kterém dál stoupá do sedla. Bereme to zkratkou po sotva znatelném chodníčku označeném starou značkou. Až na vrcholu si uvědomujeme, že jsme zbytečně nastoupali asi sto padesát výškových metrů navíc. Najdeme si co nejméně krkolomnou cestu k značené pěšině vlnící se dole pod námi a zanedlouho už jsme opět na správné cestě.

Severní alternativa

Okruh okolo Andorry GRP zde pokračuje dolů údolím do civilizace. My si však vymyslíme alternativní cestu. Vystoupáme k prostřednímu ze třech jezer Estanys de l’Angonella, kde přenocujeme. Místo pro nocleh je to parádní. Ráno nás čeká výstup k hornímu jezeru a dál div ne po čtyřech suťovou skluzavkou vydávanou za stezku až do sedla. Dole pod námi jsou sjezdovky, po kterých seběhneme k silnici. Je zde restaurace. Pořádný kus masa z grilu nás opět vrací do hry. Podél potoka klesneme až k chatě Castellar. Je to taková nouzová hobití nora. Odtud znovu stoupáme. Je to děsná dřina opět vylézt několik set výškových metrů. Ještě pár kilometrů a jsme u chatky Besalí, která nám poskytne útočiště na dnešní noc. Noc byla super až do půl druhé ráno, kdy k nám komínem nesestoupil Santa ale obří myš, která se rozhodla plenit naše zásoby jídla. Od té doby jsme stále v plašící pohotovosti. Ráno sestoupíme k místu, kde je vstup do parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. Vystoupáme k provozované chatě Sorteny a nakoupíme chleba, sýr a nějaké maso (škoda, že dokoupené zásoby nepřežily následující oběd). Výstup údolím je úžasný. Procházíme nádherně rozkvetlými loukami. Všude okolo to hýří barvami. Z údolí se dostaneme překonáním hřebene přes sedlo Collada dels Meners. Je odtud krásný výhled na horské úseky, které jsme prošli i na ty, které nás teprve čekají. Následuje prudký sestup a k chatce refugi de Cóms de Juan dolezu jen tak tak. Hodinu si poležím ve stanu, zatím co se pomalu obnovuje funkce chůze.

Stáčíme se k jihu

Kousek od chaty dovádí stádo kamzíků, nedaleko na nás z pod kamene vykukuje svišť… Prostě idylka. Ranní rozcvičkou je přelézt hřeben. Pak už „jen“ překonat hluboké údolí a navečer se šplháme vzhůru k provozované chatě refugi de Jucla na břehu Primer Estany. Otázky typu „To sem vážně nevede žádná normální cesta kromě tohoto dvojkového lezení?“, hezky vykreslují příchod k chatě. Rozhodnutí postavit si vedle chaty stany a ušetřené peníze radši projíst, se ukáže jako nedostačující, protože jsme po dřině v kopcích pěkně vyhladovělí. Po večeři skládající se ze třech chodů jsme však již spokojení.

Špatné, špatné a zase špatné

Ano! Dnešní den. A přitom začal tak hezky. Pořádnou snídaní na chatě. Vyrážíme a začíná nepříjemně mrholit. To se brzy změní ve vydatný déšť. Špatné! Sestupujeme po kamenité stezce údolím a mineme sotva viditelnou odbočku. Zjistíme to až o sto padesát výškových metrů níže. Špatné! Lezeme zpátky a volíme správnou stezku po skalních terasách vedoucí do zeleného údolí schovaného mezi hřebeny. Jsme pěkně promočení a zmrznutí. Zase špatné! Ještě že se v údolí ukrývá kamenná chatka Siscaro. Schováme se před deštěm, zatopíme v krbu a hned máme lepší náladu.

Není to prudké, ani daleko!

Ráno opět trochu bloudíme. Dojdeme k jezeru estany de Baix. Krásné jezero, jehož pozadí nyní dokreslují ostré hřebeny, po kterých se válí těžké mraky. Koukáme vzhůru do sedla, kam lezeme. „Není to prudké, ani daleko!“ Dodávám odvahy ostatním. Nohy si však myslí své. V sedle fučí vichr a je zima. Odměnou jsou nám však nádherné výhledy a zasloužená hřebenovka, kterou protáhneme až na vrchol pic del Maia, odkud sestoupíme k silnici v sedle port d’Envalira, kde si dáme v restauraci dobrý oběd. Po sjezdovkách seběhneme do střediska Grau Roig a po prašné cestě vystoupáme k jezeru Estany Primer. Údolím vzhůru se táhne nádherná oblast jezer zapsaná dokonce na seznam památek UNESCO. Začíná být pozdě, a tak zůstáváme na břehu Estany Rodó. Ráno je pouze pár stupňů nad nulou. Výstup po příkré stěně údolí do Collada dels Pessons nás však rozhodně nenechá vychladnout. Výhledy jsou odtud perfektní. Nejen na celou Andorru ale i na obrovský kus Pyrenejí. V dáli se dokonce bíle lesknou zasněžené vrcholky.

Relax

Sestoupíme do dalšího krásného údolí. Tímto údolím jsme už před pár lety prošli na cestě přes Pyreneje. Tentokrát ho však jdeme dolů. Nabídka horských chat je zde opravdu bohatá a určitě si zde vybere každý, kdo potřebuje někam na noc složit hlavu. My jdeme až do půlky údolí, kde odbočujeme a zůstáváme na noc u Cabana Estall Serrer. Spíš než o chatku jde o haldu kamení s místem uvnitř, a proto si postavíme stany na louce. Další den je také odpočinkový. Po obloze se honí temné mraky a náš plán je pouze přehoupnout se přes sedlo Collada de la Maiana a nejlépe dojít k chatě Refugi de Claror aniž bychom zmokli. Chata je už z dálky vidět usazená na protější straně údolí. Trvá ještě více než hodinu se k ní dostat, ale stálo to za to. Chata je fakt parádní a je až s podivem, že takovéto služby můžeme využívat zdarma. Jelikož jsme na chatě brzy, déšť nepřichází a v nohách zbývá nějaká energie, vyrážím na průzkum okolí, který mě zavede až na hřeben nad chatou, odkud jsou parádní výhledy.

Poslední kopec

Vyspaní do růžova vyrážíme zdolat poslední hřeben a s ním Pic Negre de Claror (2642 m n.m.). Nízké mraky trochu kazí výhledy ale ne náladu. Od teď budeme převážně klesat. Cesta se drží blízko hranice se Španělskem a zastavujeme až u Refugi de Roca de Primés. Tato chatka kvalitou dost pokulhává za tou včerejší, a tak si o kus vedle pod stromy postavíme stany. Horší je to s vodou, která tu není. Musíme pro ni k nejbližší studánce o sto padesát výškových metrů níže. Následující den nás čeká několika hodinový nepříjemný prudký sestup. Vesničky, posazené v prudkých svazích, přes které procházíme, mají styl a je na co koukat. Sestup konečně ukončí až příchod k silnici v Sant Julià de Loria, kde ukončujeme okruh okolo Andorry.

Hodně dálkových treků si rádo přisvojuje všelijaká nej. Nejhezčí, nejtěžší … Okruh Andorrou po dálkové trase GRP byl prostě super. Krajina nádherná, plná ostrých hřebenů, nádherných jezer a řek, zelených pastvin i rozkvetlých luk…Užili jsme si těžkých výstupů i zasloužených hřebenových pasáží. K dispozici je po horách hustá síť chatek, které je z pohodlnosti či nepřízně počasí možno využít. Andorru určitě zařaďte na svůj seznam, protože GRP si užijí jak dálkoplazi začátečníci tak i ostřílení horalové.

 

 

Kategorie Andorra, Cestopisy, EvropaTags: ,

Mt. Rainier

22

Srp
22.8.2019 by J.Kada

Mt. Rainier

Jeden z prvních výletů, který jsem naplánoval, když jsem začínal dávat dohromady zevrubný plán, kudy povede naše trasa po národních parcích USA. Stačil jeden pohled na mapu a bylo to jasné. Wonderland Trail je opravdu vyhlášený a rezervace kempů v divočině nezbytných pro absolvování treku, mizí mnoho měsíců před sezónou. To jsme však netušili. Ale vzdát to? To ani náhodou!

Dojedeme do Paradise do informačního centra a zjišťujeme naše možnosti. Kempy jsou opravdu rozebrané. Máme však štěstí na velmi ochotnou slečnu. Přes hodinu kombinujeme odkud vyrazit, kterým směrem okruh jít a do kterého kempu musíme každý den dojít. Se dvěma obchůzkami to nakonec klapne a máme trek rezervovaný. Deset dní okolo této sopky, která dominuje okolí a tyčí se to výšky 4392 m n.m.

První nástrahy

Následující den se tedy přesouváme k Mowich Lake, odkud vyrážíme. Odstavíme auto, zabalíme batohy na deset dní a po stezce okolo jezera zmizíme v lese. Po hezkém chodníčku přelezeme Ipsut Pass a serpentinami sestoupíme prudce dolů do krásného lesa rostoucího v údolí. Stále mírně klesáme až do kempu Ipsut Creek. Hezký a klidný kemp. Ráno pozvolna stoupáme lesem proti proudu Carbon River. Po pár kilometrech musíme odbočit na Northen Loop Trai, protože Wonderland je beznadějně plný. Překonáme řeku po mostě vytvořeném z kmene stromu a stoupáme k vysokým skalním stěnám Yellowstone Cliffs. Hodně nás zdržují vysoké borůvkové keříky obsypané plody. Projdeme okolo jezer přes Windy Gap a sestoupíme dolů do lesa a utáboříme se v kempu James. Následující den sestoupíme k řece White River, která si pro nás připravila výzvu. Není tu most. Řeka není moc široká. Jenže těch deset metru rychlé a studené vody, může být pěkně zrádných. Voda je zakalená a není možné odhadnout její hloubku. Jdu na to. Vody je po kolena a snaží se podrazit nohy. Příjemné to není. Na druhé straně shodím batoh a vracím se pomoci Evče. Vylejeme vodu z bot, vyždímáme ponožky a dalších patnáct minut hledáme stezku. Ta začne brzy stoupat a stoupáme nepřetržitě až k rozcestníku na Grand Park. Vylezeme z lesa a otevře se před námi veliká louka. Měl by tu být krásný výhled na horu Mt. Rainier, nyní jsou však tušit pouze obrysy a vše se utápí v hustém dýmu z velikých požárů, zuřících stovky kilometrů daleko. O několik kilometrů dál se opět napojíme na Wonderland. Výhledy odtud z hřebene musí být úžasné nebýt toho dýmu. Přenocujeme v nedalekém kempu Sunrise.

Strasti i slasti

Celkem brzy nás vytáhne slunko. Opět je vše zahaleno v dýmu. Začíná to být otrava. Sejdeme skrz les do kempu White River. Opět jsou tu všude upozornění, aby si lidé dávali pozor při brodění řek. Řeka za kempem je přemostěna kládou se zábradlím. Už nyní ráno však vlny omývají spodek klády. Dalších pár kilometru je příjemných skrz hezký les. Cesta ubíhá v pohodě až na vosí útok, kdy dostanu jedno žihadlo do lýtka. Bohužel dnes musíme opět využít alternativní cestu, protože kempy na Wonderland Trailu jsou beznadějně plné a nemáme šanci přejít tak dlouhý úsek na jeden zátah. Uhýbáme proto na Owyhigh Lake Trail. Vylezeme na kopec až ke stejnojmennému jezeru. Údolí svírají vysoké hřebeny a o kus dál se nám otevře pohled na Cowlitz Chimneys. Skalní útvary, které opravdu připomínají obludné komíny. Cestu lemují borůvkové keře obsypané plody. Klesáme několik kilometrů. Konečně se začne terén rovnat. Přejdeme několik krásných potoků a kousek za jejich soutokem se utáboříme v kempu. Vyrážíme se svítáním podél proudu Chinook Creek. Cesta rychle ubíhá, vlní se lesem a zdržují pouze vodopády, kterými se kocháme. Dojdeme k silnici, navštívíme Silver Falls a po Cowlitz Divide Trail stoupáme vzhůru na kopec, kudy vede Wonderland Trail. Stoupání je únavné. Noha mě pořádně pálí. Přelezeme přes kopec a klesáme opět až k silnici. Most tu překonává úzký a velmi hluboký Box Canyon, kudy protéká řeka Cowlitz. Noha mi otekla, bolí a přestává jít ohýbat. Pokračujeme k mostu přes Stevens Creek a poslední kilometr vzhůru do kempu Maple Creek. Sotva se tam doplazím. Zchladím nohu v potoce a odpočíváme.

Konečně okno

Když se slunko vyhoupne nad hřebeny hor, vyrážíme dál. Stoupáme vzhůru proti proudu Stevens Creek. Stoupání postupně nabírá na intenzitě. Dnes konečně není kouř a hora Mt. Rainier se ukazuje v celé své nádheře. Překonáme veliký sesuv půdy, před kterým cedule nabádaly k extrémní opatrnosti při překonávání. Nyní, když je sucho projdeme s opatrností v pohodě. Věřím však, že za silnějších dešťů může být tento úsek neprůchodný. Vylezeme na kopec a zajdeme si k jezeru Louise. Příjemná zastávka. Během chvilky tu nasbíráme plný ešus borůvek. Odbočujeme z trasy Wonderland a míříme k jezeru Snow Lake. Podle mapy to vypadalo jako krátká procházka po rovince. Je to však neustále nahoru a dolů po různých schodech. Mineme Bench Lake a o pár set metrů dál přicházíme ke krásnému jezeru Snow. Na vyhrazeném místě si postavíme stan a užíváme si odpočinkového dne. Koupel v ledové vodě je opravdu osvěžující. Jezero má nádhernou barvu a je obehnáno vysokou hradbou hor. Obejdeme jezero na protější stranu, a když povylezeme výš velkým suťoviskem, naskytne se nám úžasný výhled nejen na jezero, ale i na horu Mt. Rainier pokrytou spoustou ledovců. Konečně okno v sérii začouzených dní. Dnešek se opravdu vydařil a nocování na takovémto krásném místě je skvělá tečka za bezva dnem.

Když vylézáme ze stanu, slunko se již svítí na Unicorn Peak. Musíme kousek zpět okolo jezera Louise a pokračujeme dál k Reflection Lakes. V jejich hladině se krásně zrcadlí mohutná hora Mt. Rainier. Cesta dál kopíruje silnici. Dáváme se do řeči s místními a dozvíme se, že trek rezervovali více než dva měsíce dopředu a stejně museli hodně vybírat kempy a udělat pár ústupků, aby ho mohli jít. Navštívíme Narada Falls a rychle ubíhajícím sestupem dojdeme do Longmire. Oblíbené výchozí místo. Přehoupneme se pár set výškových metrů přes Rampart Ridge a klesneme k potoku Kautz Creek. Jeho přechod je trochu divoký. Cesta vede asi dvě stě metrů korytem po velkých balvanech. O kus dál už odbočujeme do kempu Pyramid Creek. Utáboříme se a jdeme omrknout potok. Už z dálky slyšíme hučení. Tohle na koupání asi moc nebude. Není. Z hory se dolů řítí zakalená a rozbouřená voda. Jihozápadní ledovce dostávají v těchto vedrech zabrat. Cestou zpět se alespoň napaseme borůvek.

Dřina pokračuje

Jelikož jsme se již dostali na západní stranu hory, trvá ráno slunku hodně dlouho, než na nás začne svítit. Pokračujeme dál. Dnešní den se opět krajina ponořila do hustého dýmu. Procházíme rozkvetlými loukami a sbíráme borůvky. Přelezeme přes kopec a klesáme k řece Tahoma. Podobně jako ostatní velké řeky, je i Tahoma v těchto vedrech spíš takový bahnotok z tajícího ledovce. Přes řeku je natažený asi sto metrů dlouhý lanový most, visící zhruba čtyřicet metrů nad rozbouřenou hladinou. Pěkně se houpe a příjemné to moc není. Za řekou se znovu drápeme přes les do dalšího kopce. Ve vyšších polohách les zmizí, otevře se výhled na horu s ledovcem Tahoma a stezka se změní v suťovou noční můru. Cesta je jasně vidět, ale jde se v tom špatně. Vylezeme na vrch Emerald Ridge. Zde jsme nejblíže ledovci a stezka se stáčí po hraně obrovského koryta vymletého kdysi dávno ledovcem. Dole jsou žlutočervené kameny kontrastující s šedou sutí. Nad tím visí ledovec, ze kterého vytéká s hukotem zakalená voda a v pozadí je hora Mt.Rainier jejíž vrchol se postupně ztrácí v hustém dýmu. Paráda. Pomalu sestupujeme dolů a utáboříme se v kempu South Puyallup River.

Pod dekou

Následující den je dým tak hustý, že je vidět sotva na kilometr. Do toho mlha. Přejdeme přes řeku a plazíme se vzhůru až k jezeru St. Andrews Lake. Nabereme síly a pokračujeme. Přehoupneme se přes kopec a klesáme ke kempu Klapatche Park. Kvůli dýmu nejsou žádné výhledy. Lze vytušit obrovskou dolinu, nad kterou se tyčí neuvěřitelné skalní útvary. Za tím je okem sotva rozeznatelná hora Mt. Rainier. Při hezkém počasí to tu musí být úžasné. Pokračujeme v klesání po zarostlé cestě skrz les. Slunko změnilo barvu. Svítí přes hustou vrstvu dýmu a je celé červené. Není to příjemné. Vydrápeme se nad les. O nějakých výhledech si můžeme nechat jen zdát. Je neuvěřitelně hnusně. Dnešní den se utáboříme v kempu Golden Lakes. Příštího rána vstáváme později a moc se nám nechce. Projdeme okolo jezer a v postupu nás zdržují borůvkové keře. Klesání k Mowich River je nekonečné. Skoro hodinu k ní klesáme po té, co ji v půlce kopce zaslechneme hučet hluboko pod námi. Konečně řeka. Nejdřív překonáme její jižní větev a o pár set metrů dál i severní. Za řekou začíná stoupání. Náš poslední kopec. Asi pět kilometrů funíme do kopce. Pořádná dřina. Konečně nad sebou mezi stromy zahlédnu stan a o chvilku později už stojíme v kempu u Mowich Lake. Je už odpoledne, a tak zde strávíme ještě jednu noc a odpočneme si, než vyrazíme na další cestu.

Wonderland Trail je opravdu krásný trek okolo nádherné sopky. Při takovémto stylu cestování, jakým jsme projížděli parky USA, není možné čekat někde několik týdnů na lepší počasí.  Už takto jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme dokázali zarezervovat kempy podél celého treku. Během deseti dní na treku jsme měli pouze dva dny bez dýmu. Během této krátké chvíle jsme však měli možnost okusit něco málo z té nádhery, kterou se lze kochat během celého treku za hezkého počasí. Rozhodně doporučuji zařadit na seznam míst k navštívení při cestě po parcích USA.

 

Kategorie Amerika, Cestopisy, USATags: ,

Rila a Pirin

1

Čvn
1.6.2018 by J.Kada

Bulharsko – Rila a Pirin

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší Bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze pár kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Alláhova hora

Ze Sofie se autobusem přes Samokov dostáváme do Borovce. Středisko severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou. Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m n.m. nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů. Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla, odbočíme z hřebenovky k chatě Granchar ležící u krásného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřeben Rily

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto nastoupáme hodně díky zvlněnému terénu. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na nové jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnaté úseky střídají krátké kamenité a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí na Ribni Ezera. My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Cherna Polyana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále více a více mraků a je cítit že se počasí brzy změní. V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níže do sedla, kde je chata Makedonia. Hezká chata. Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dále si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Mlha

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde. Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida Vichren a dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, kdy na každou stranu padají do údolí několikaset metrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany. Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren. V horní části lze vidět vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu a naplňující nás obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup je ulehčen řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska Vichren (2914 m n.m.) nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup do údolí, kde stojí stejnojmenná chata je mírnější a zdlouhavý.

Opuštěné hory

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je třeba dávat pozor, kam šlapeme. Jezer je dole pod námi velká spousta. My však míříme k Tevno Ezero. Vysoko položenému jezeru, které je ze tří stran sevřené hřebenem a na jeho břehu chatka. Parádní místo pro přenocování. Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin. Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, hory jsou stále více opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by vzhledem klidně mohla být místem pro natáčení hororu. Noc je však alespoň v suchu a teple. Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rozhen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamáni.

 

 

Kategorie Bulharsko, Cestopisy, EvropaTags: ,

Mt. Kosciuszko

23

Dub
23.4.2018 by J.Kada

Střecha kontinentální Austrálie

Nenechte se zmást názvem. Nejsme nikde v Polsku, ale v Down Under Land neboli Austrálii. Kdo chce prozkoumat důkladněji Great Dividing Range, měl by navštívit některé z informačních center ať už v Jindabyne nebo v Coomě. Vybaví vás potřebnými informacemi a mapami. Překvapením pro nás bylo, že na rozdíl od jiných Národních parků jak je znáte, můžete se toulat, kudy chcete, a to s požehnáním rangerů. Jsou zde možnosti dojet si kousek pod vrchol autem, nebo se nechat na hřeben vyvézt lanovkou. To však není nic pro nás a proto…

Buš a hadi

Objedeme hory a kousek nad městem Cabramurra odstavíme auto na parkovišti. Naložíme batohy na deset dní, a jelikož je již pozdě vyrazíme k nejbližší chatě vzdálené pouze dva kilometry. Slunko se sklání k západu, stíny se prodlužují a my procházíme lesem mrtvých shořelých stromů po prašné do červena zbarvené cestě. Zanedlouho se před námi objeví jednoduchá, ale útulné chata s velikým krbem. Padla tma a dělá se zima. Dřevo praskající v krbu dělá chatu mnohem příjemnější. Nad vzdálenými vrcholky hor se usadil obrovský mrak, ze kterého šlehají blesky. V kombinaci se svítícími hvězdami jde o krásnou podívanou. Budíme se do mlhavého chladného rána. Vše pohlcuje hustý bílý mrak. Po pár kilometrech chůze narazíme na cestě na překážku v podobě velikého černého hada. V uctivé vzdálenosti se mu vyhýbáme. Přebrodíme Tumut River a stezka se začne vytrvale vlnit do kopce. Dělá se stále větší a větší vedro. Procházíme suchou buší a staré shořelé stromy neposkytují žádný stín. Okolo poledne už je horko opravdu hrozné. Alespoň že je po cestě spousta potoků a míst kde je možné trochu se zchladit. Obzoru dominuje vysoká hora Mt. Jagungal. Mineme chatu O´Kefee, obejdeme horu a zamíříme k chatě Daschkos, kde přenocujeme. Ačkoli jsme stále slýchali, že je Austrálie velice suchá a hrozí veliké nebezpečí požárů, překvapilo nás, že všude jsou vydatné potoky a ohniště, kde je možné opéci si nějakou dobrotu.

Na návštěvě u pavouka

Ranní chládek postupně vystřídá pořádné vedro. Okolo cesty kvetou krásné rostlinky. Překonáme několik brodů a některé řeky nabízejí osvěžující koupání. Cesta nás vede do kopců. Slunko pálí a oblečení namočené v řece brzy uschlo. Z vrcholu kopce jsou krásné rozhledy na okolní vršky pokryté mrtvými bílými stromy. Na obzoru vyvstávají nejvyšší vrcholy hor a po té co překonáme Valentines Creek přicházíme k romantické červené chatce. Zabydlujeme se a volím jednu ze dvou ložnic. Najednou si všimnu pavoučích noh vykukujících za postelí. Taková potvora! Vyšťourám ho papírem a chytnu do průhledného kelímku. Jako víčko použiji pohled a zatížím velkým kamenem. Placička, jak jsme pavouka pojmenovali, byl celou noc hodný. K večeři dostal dva veliké ovády a byl nacpaný víc než kdyby byl zalezlý za postelí. Před odchodem ho samozřejmě zase pustíme zpět.

Do neznáma

Za Valentines Hut se brzy napojíme na širokou cestu. Mineme velkou chatu Schlink, překonáme stejnojmenné sedlo a o pár kilometrů dál u chaty Whites River odbočujeme na malou stezku vedoucí na hřeben. Zprvu zřetelná stezka se pomalu zmenšuje, až se nám dočista ztratí v podrostu a křoví. Vyvstávají otázky typu: Co dál? Půjde to projít? Za jakou cenu? Nakonec se rozhodujeme pokračovat. Vylezeme do sedla, kde se před námi rozevře veliká louka lemovaná malými kopečky. Zchladíme se u ledového potoka a vyrazíme přes louku. Z travnatých kopečků vyčnívají kameny a skalky jako druidské svatyně. Tráva je podmáčená a občas musíme hledat suchý průchod. Zvlněná krajina bez stromů se táhne do dáli. Ten prostor je úžasný. Dá se jít kamkoli. Držíme si však směr a po pár hodinách chůze přicházíme do Consett Stephen Pass. Po celou dobu jsme šli mimo cestu a stále se obávali, že se před námi objeví nějaká nepřekonatelná překážka. Nic takového se však nestalo a tak jsme chvilku po poledni v sedle. Je tu měkká tráva, čistá voda a klid. Co více si přát? Ideální místo pro nocleh.

3. 2. 1.

Budíme se do chladného rána. Vylezeme ze sedla na travnatý kopec, který už krásně osvětluje slunko. Náhodou si všimnu malé stezky mířící naším směrem. Vlní se mezi vrcholky na hřebeni do dáli jako had. Před námi se tyčí Mt. Twynam. Vzhůru již vede zřetelná stezka, která nás provede mezi skalami. Z dálky vypadal výstup namáhavěji. Konečně přicházíme ke kovové pyramidě na vrcholovém kameni. Mt. Twynam (2196 m n. m.) je třetí nejvyšší vrchol Austrálie. Užíváme si parádních rozhledů na okolní hory. Při sestupu je přes silný vítr skoro nemožné jít rovně. Motáme se pod nárazy větru. Brzy se napojíme na hlavní trek. Hned je znát, že jsme ve frekventovanější části hor. Pěšiny vystřídaly upravené chodníky dlážděné kameny. Přelezeme Carruthers Peak (2142 m n.m.) a krásným traverzem nad jezerem Albina se dostáváme do Muellers Pass. Schováváme krosny a nalehko se vydáváme dobýt druhou nejvyšší horu. Mineme malou pěšinku a zbytečně vylezeme i na Muellers Peak. Ze sedla dva kilometry vzdálený Mt. Townsend (2209 m n.m.) je po pěšině celkem lehce dosažitelný. Posledních asi 60 výškových metrů je však po skále a úplný vrchol je dostupný alespoň s minimálními lezeckými schopnostmi. Další nádherné rozhledy na okolní kopce a hřebeny osvětlované slunkem sklánějícím se k západu. Nádhera. Stejnou cestou se vrátíme do sedla a kousek pod sedlem se utáboříme u malého potoka, odkud máme úžasný výhled na zapadající slunko přes údolí s meandrující říčkou. Následující den se vrátíme do sedla na stezku a brzy jsme na široké upravené silnici vedoucí na nejvyšší vrchol Austrálie Mt. Kosciuszko (2228 m n. m.). Po necelém kilometru, kdy se silnice obtočí okolo vrcholu, spatříme vrcholový patník. Je brzy ráno. Jsme tu sami a tak si můžeme dosyta vychutnat nádherné rozhledy. Do sedla Rawsons sestoupíme po starém treku, projdeme okolo kamenné chaty Seamans a po několika kilometrech příjemné procházky dorazíme do Charlottes Pass, kde končí zpevněná silnice.

Zpátky na hřeben

Původní plán pokračovat podél Snowy River zkrachuje, když z vrchu spatříme terén podél řeky. I ranger, kterého zde odchytneme, nám potvrdí, že podél řeky jít můžeme, ale budeme se stále prodírat křovím nebo polezeme po skále. Zvolíme tedy alternativu sestoupit k řece a po protějším svahu vystoupat znovu na hřeben okolo Blue Lake. Výstup jde rychleji, než jsme očekávali a od odbočky k jezeru už k cestě na Mt. Twynam stoupáme volně loukami. Podejdeme vrchol a asi po kilometru nacházíme zdroj vody a vhodná místa na stany. Brzy ráno pokračujeme přes hřeben, kudy jsme před pár dny prošli. Vlníme se po ní do sedla Consett Stephen. Neuhýbáme však k chatě Whites River, ale pokračujeme po hřebeni. Terén však nepříjemně těžkne a stále častěji se prodíráme nízkou klečí až k místu, kde už by měl být podle mapy nějaký trek. Žádný tu ale není. Sestoupíme zarostlým svahem do sedla Schlink, kde se napojíme na prašnou cestu a záhy dorazíme ke Schlink Hut.

Návrat

Příjemně vytopená chata je jen vzpomínkou v mrazivém ránu. Podél řeky Geehi sestoupíme dolů do údolí s přehradou. Když míjíme přehradu, nalézáme na slunných stráních u cesty veliké množství malin a ostružin. Zdržíme se asi hodinu a obohatíme tak snídaně. Projdeme nad přehradou a využijeme nedalekého tábořiště. Jsme už celkem utahaní. Příštího dne nám většinu času zabere vylézt zpět na kopec. Slunko nemilosrdně peče i přes husté stromy. Na kopci stromy ustoupí nebo se změní v bílé kostry. V suché trávě se míhají ještěrky a poskakuje obrovské množství koníků. Ucítíme úlevu, když v údolí zahlédneme chatu Gray Mare. Také se konečně po sedmnácti kilometrech dostáváme k vodě. Krásná dřevěná chata s krbem a ledovou vodou nedaleko. Ráno se snažíme vyrazit co nejdříve. Rychlou chůzí se přehoupneme přes kopce, dokud není horko. Následuje dlouhý pochod k chatě Derschko´s. V hrozném horku se vlníme po nízkých kopcích dál. Z rozpálené tvrdé cesty bolí nohy. Všude okolo vyprahlá buš. Z posledních sil lezeme do závěrečného kopce. Konečně je za námi a scházíme zbývajících několik set metrů k parkovišti.

Zakončujeme tak nádherný trek po Snowy Mountains, které jsou jen malou částí Australian Alps a Velkého Předělového Pohoří. Trek okořeněný o výstup na tři nejvyšší vrcholy kontinentální Austrálie. Trek, na kterém jsme potkali pouze pár lidí a to v blízkosti Charlotes Pass, kam je možné dojet autem. Pokud máte rádi toulání se opuštěnou divočinou a spoustu prostoru, určitě vyrazte do Kosciuszko National Park. Místní krajina a hory pro vás budou to pravé.

 

 

Kategorie Austrálie, Austrálie a Oceánie, CestopisyTags: ,

Fiordland

15

Dub
15.4.2018 by J.Kada

Hollyford + Pyke – Big Bay Route

Brodíme se po kotníky bažinou. Udělám krok a zajedu do bahna až do půli stehna. Namáhavě se s těžkou krosnou na zádech pomalu drápu zpět na pevnější půdu a hledám o trochu lepší místo kam došlápnout. Díváme se vpřed s nadějí, že spatříme pevnější půdu. Marně! Ačkoli jsme věděli, jak bude vypadat okruh národním parkem Fiordland, průchod bažinami byl po deštích přeci jen celkem náročný.

Fiordland

Po přenocování na konci Hollyford Road se budíme do slunného jitra. Dobalíme krosny a vyrážíme na Hollyford trek. Trasu vedoucí národním parkem Fiordland k pobřeží. Pokud vše půjde dobře, uděláme okruh napojením se na Pyke – Big Bay Route. Přejdeme tedy lanový most a ponoříme se do lesa, kterým vede překvapivě upravený chodníček. Po proudu Whakatipu Kă Tuka, nebo-li Hollyford River, jdeme hlubokým údolím. Z lesa pokroucených stromů obrostlých mechem a skrz stromové kapradiny je občas možnost zahlédnout zasněžené vrcholky okolních hor. Kousek před polovinou dnešního úseku zaslechneme vzdálené dunění padající vody. Zanedlouho přicházíme k jeho zdroji. Hidden Falls. Veliký vodopád. Obrovské množství vody padá s rachotem do tyrkysově modrého jezírka. Všude okolo se snáší vodní tříšť a vypadá to jako by pršelo. Dál se cesta začne trochu zvedat do Little Homer Saddle. Sestoupíme znovu do údolí a stezka se opět vlní lesem podél řeky. Ani si nevšimneme kdy, ale najednou už nejdeme po proudu, ale proti. To už jdeme podél řeky vytékající z Lake Alabaster. Zanedlouho k jezeru dorazíme. Ke stejnojmenné chatě dojdeme po oblázkové pláži. Zabydlujeme se a odpočíváme u roztopených kamen. Jestli budeme zítra pokračovat po Hollyfordu nebo po Pyke – Big Bay Route bude záležet na počasí.

Převozník

Už několik hodin před rozedněním začíná vydatně pršet. Ačkoli se za deště nedoporučuje Pyke – Big Bay Route chodit, rozhodujeme se pokračovat právě tudy a mít nejtěžší úsek za sebou co nejdříve. Když bychom nechali přechod bažin na cestu zpět a bylo by to pro nás nepřekonatelné, byl by to velký problém, protože už bychom neměli dost zásob na cestu zpět. Včera večer však po jezeře připlul místní chlapík žijící na druhé straně jezera, a když se ho ráno vyptáváme, jestli bude cesta v pohodě, nabídne nám, že nás na druhý konec jezera vezme člunem. Proč ne? Ušetříme čas i síly. A tak zanedlouho kloužeme vydatným deštěm po klidné hladině jezera v malém člunu. Za necelou hodinu vyskakujeme na písčitém severním břehu. Hřebeny hor mizí v mracích a stále drobně prší. Vyrážíme do divočiny.

Black Swamp

Přichází test neoprénových botiček, které jsme si speciálně pro takovéto treky pořídili. Už po pár stech metrech, kdy se brodíme bažinou, do půli lýtek hlubokou, jsme s nimi spokojeni. Cesta, jestli se to tak dá nazvat, se proplétá vysokou trávou, křovisky nebo mezi stromy. Když vylezeme z lesa, vstupujeme do podmáčeného porostu velikých trsů Aloe, skrz který je vysekaná cesta. Čeká nás průchod obávanou bažinou, o které se zmiňovalo několik lidí na chatě Alabaster, že ji nebylo možné překonat. Což teprve teď, za deště? Cestička skrz je dobře značená, avšak už po prvních pár krocích se propadám po kolena do bahna, které nechce moji nohu pustit. Odhodlaně postupujeme kupředu. Občas musíme udělat pár kroků zpět a přeci jen hledat pevnější půdu. Udělám krok z velikého drnu trávy a bořím se do bahna až do půlky stehna. Bažina mě pouští jen velmi nerada a s velkým úsilím se drápu zpět na nohy. Ještě že bažina není moc široká a po pár stech metrech vcházíme do lesa na pevnější půdu. Před námi se objeví řeka, kde se nám značení cesty na chvilku ztratí v hustém porostu. Když znovu vstoupíme do lesa, není už problém dojít ke krásné chatce na břehu řeky. V podvečer se spouští silný déšť umocňující naše obavy jestli bude zítřejší dlouhý úsek průchozí.

Výživná třináctka

Vydatný noční déšť ustává až pár hodin před rozedněním. Rychle se zabalíme a vyrážíme ještě za tmy. Nejdříve musíme pomocí „cableway“ překonat řeku. Malá lanovka natažená přes dravý vodní tok. Nasedám i s krosnami do vozíčku zavěšeného na laně a pomocí otáčení kliky se pomalu sunu na druhou stranu. Posílám vozík zpět a za několik minut je zde i Míša. Nasazujeme batohy a vyrážíme do pralesa. Zastavujeme u podezřele líně tekoucího širokého potoka. Vstupuji do vody a bořím se do bahna. Voda stoupá do pasu a mám co dělat abych si nenamočil krosnu. To ještě ani nebyla řeka, která by měla dělat problémy. Řídčeji zarostlou loukou míříme k Driorite Creek. Brodíme. O kus dál ještě překonáme několik ramen řeky Barier. Máme tak za sebou toky, které mohly být po deštích nepřekonatelné. Obtížnější bylo najít, kde za širokými rameny řek pokračuje dál stezka. Projdeme kus lesem a přichází další obávaný úsek. Jezero Wilmont. Stezka vede podél břehu zařízlá do prudkého kopce. Už při příchodu vidíme spoustu popadaných stromů ležících až do vody. Nastává různé přelézání a obcházení stromů po krkolomných svazích. Krátký úsek se dokonce leze po kmenech napadaných ve vodě. Hlavně nešlápnout vedle jinak zmizíte až po pás v bahně! Náročný kilometr okolo jezera jdeme hodinu. Za jezerem vstupujeme do hustého pobřežního lesa, kde se nám nezřetelná cestička několikrát ztratí. Nastává hledání cesty skrz. Směr je však jasný. Stále postupujeme proti proudu Pyke river. Po osmi hodinách máme Pyke Crossing na dohled. Z překonávání širokých kamenitých břehů v neoprénových botičkách dost bolí chodidla. Přebrodíme několik ramen řeky Pyke a myslíme si, že už máme vyhráno. Omyl! Začíná namáhavá cesta dál vedoucí suchým korytem řeky. Konečně se dostáváme na zřetelnou cestu. Jsme už hodně unavení. Spouští se silný déšť a pomalu se ploužíme vpřed. Nohy už nechtějí jít. Brodíme potoky nebo jimi dokonce jdeme. Na půl cesty k pobřeží už slyšíme vzdálený příboj. Chůze k moři se zdá býti nekonečnou. Slunko zapadá velmi rychle a během chvíle padne tma. Po dvanácti nekonečných hodinách vycházíme z lesa na pobřeží v Big Bay. Sotva lezeme. Chata je nedaleko. V cestě nám však stojí Awarua river a nejde přebrodit. Po tmě zamíříme přes les k lanovému mostu. Klopýtáme po kluzkých kořenech a kamenech. Nohy zapadávají do výmolů a bažin. Cesta obtížně sledovatelná za světla se každou chvíli ztrácí. Když se před námi ze tmy konečně vynoří lanový most, máme radost. Ta nás opouští při zjištění, o jaký most se jedná. Tříbodový. Dvou ocelových lan se držíme a po jednom jdeme. Unavení, s těžkou krosnou na zádech pomalu balancujeme na druhou stranu. Na druhé straně se napojíme na dobrou cestu a o chvilku později už zatápím v chatě v kamnech a odpočíváme.

Kolonie

Čistá obloha slibuje krásný den. Vylezeme na nedalekou pláž, po které dál vede naše cesta. Míříme k vzdálenému kopci, kde končí Three Mile Beach. Těsně před jejím koncem přebrodíme McKenzie Creek, prezentovaný jako nebezpečný (po deštích). Nyní má sotva pár metrů a po kotníky vody. Postupujeme podél pobřeží. Terén těžkne. Písek a oblázky postupně mizí a vystřídají je útesy a veliké kameny. Překonáme krátký blátivý úsek přes Penguin Point a dál přelézáme kameny na pláži. Když se dostaneme na Long Reef, děláme si malou odbočku na pobřeží z cesty, která už konečně vlezla mezi vegetaci. Chvilku obdivujeme veliké vlny příboje. Najednou zaslechneme divný zvuk. Zpozorníme. Nalehko se noříme mezi veliké kameny. Konečně máme štěstí a nacházíme tuleně. Veliká spousta se jich vyhřívá nebo spí na kamenech. Okolo se potácí malá neohrabaná mláďata. K některým se můžeme přiblížit asi na metr. Rozespale na nás mžourají svýma velikýma očima. Vracíme se na cestu vlnící se dál pobřežní vegetací. Přicházíme na místo, kde se Hollyford river vlévá do moře. Veliké vlny valící se z oceánu se sráží se sladkou říční vodou. V pozadí jsou zasněžené vrcholky Fiordland osvětlené do ruda zabarveným zapadajícím slunkem. Krásná podívaná. Přespíme v chatě kousek od pobřeží. Ráno se vydáváme po Hollyford treku na cestu zpět. Cesta lesem je udržovanější než dosud a je poznat, že je více používaná než Pyke – Big Bay Route. Mineme přistávací dráhy pro letadla vozící sem turisty a přicházíme k jezeru McKerrow. Po několika kilometrech přebrodíme všechna ramena řeky Hokuri a vstupujeme do lesa. Stezka se vlní nad jezerem. Nahoru a dolů. Je plná kamení, kořenů, potoků a bažin. Asi po kilometru klopýtání přicházíme k chatě Hokuri, kde strávíme noc.

Cesta démonů

Ráno vyrážíme do sychravého počasí na obávaný úsek podél jezera nazývaný Demon Trail. Desetikilometrový úsek mezi chatami je napsaný na šest hodin chůze. Už po několika stech metrech je jasné, že nepůjde o nějakou procházku. Kluzké kameny, bažiny a o cestu se mnohdy dělíte s vodou, která si ji zvolila jako své koryto. Procházíme jakýmsi pralesem a stezka se nepřetržitě vlní nahoru a dolů. Jakmile po mechem porostlých kamenech kousek vystoupáme, už prudce klesáme po kořenech obrovských stromů. Po večerním dešti je to pěkná klouzačka. Přeskakujeme několik potoků a cestu nám občas zpestřují tříbodové lanové mosty. Nakonec se ukáže, že Demon Trail nebyl tak obtížný, jen bylo třeba neustále dávat pozor, kam šlapeme. Po čtyřech hodinách se na chvilku zastavíme na chatě Demon Trail a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Mysleli jsme si, že se cesta zlepší, ale má stále stejný charakter dokud nedorazíme k rozcestníku na kraji jezera. Zde odbočujeme k chatě McKerrow, ležící kousek mimo hlavní trek. Chvilku sledujeme jedno rameno řeky Hollyford. Naštěstí je to rameno, kterým teče voda pouze, když je jí hodně. Po pár stech metrech je možné ho přejít suchou nohou. Za malým lesíkem vyjdeme na písčitý břeh jezera. Voda se zdánlivě rozprostírá do nekonečna. Sevřená prudkými srázy okolních hor, jejichž vrcholky se nyní ztrácejí v mracích. Netrvá dlouho a před námi se objevuje chata.

Kruh se uzavírá

Budíme se do pošmourného rána. Všude po kopcích se válí těžké mraky. Déšť jen a jen spadnout. Vracíme se na hlavní trek a míříme k několik kilometrů vzdálenému mostu přes řeku Pyke. Cesta si drží včerejší ráz a tak stále lezeme nahoru a dolů po kamenech. Neopatrné kroky jsou potrestané uklouznutím. Když se konečně dostaneme mimo úbočí kopce na rovinu je stezka samý močál a bažina. Už jsme za těch několik dní celkem unavení, a tak jsme rádi, když přejdeme po mostě řeku Pyke a dostaneme se na dobrý chodníček. Zbývá už jen asi patnáct kilometrů k parkovišti stezkou prošlapanou prvního dne, kde zakončujeme tento krásný trek.

Okruh národním parkem Fiordland po trecích Pyke – Big Bay Route a Hollyford patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli. Přesvědčil nás o tom, že náročnost nemusí být způsobena pouze nastoupaným převýšením a dosaženou výškou a že i trek vedený převážně lesem na úrovni moře nás může zavést na krásná místa. Na tento okruh se vydejte pouze v dobré fyzické a psychické kondici, kdy vás jen tak něco nerozhodí a všem nástrahám cesty budete čelit v dobré náladě. Odjíždíme odsud bohatší o nezapomenutelný zážitek a s vědomím, že nás tato zkušenost opět posunula dále v tom, co je ještě možné jít.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Kahurangi

15

Dub
15.4.2018 by J.Kada

Kahurangi – west coast

Bahno, bažiny, brody, lanové mosty, kluzké balvany, spadané stromy, cesty utrhané velkou vodou, několikadenní déšť a tisíce sandflys. Oblečení ani boty už pár dní nebylo suché. Dokončení plánovaného treku severozápadem jižního ostrova nám dalo hodně zabrat. Rozmlsaní chodníčkem na Heaphy treku, který spadá do takzvaných Great Walks, se pouštíme na do treků Wangapeka a Leslie –Karamea, abychom dokončili okruh do Motueky. „Je tam pár spadlých stromů, ale projít se to dá.“ Povídá nám usměvavá paní v informačním centru v Karamei. Vědět co nás tam čeká, asi bychom se hodně rozmýšleli, než jsme se do tohoto treku pustili.

Po vrstevnici až na kopec

Je kolem poledne, když po dvou a půl hodinách vystupujeme z autobusu, bereme batohy a pokračujeme k asi půl kilometru vzdálené Brown hut, kde máme rezervovanou první noc na Heaphy treku. Následující den vstáváme brzy. Z orosené stanové plachty sají vodu stovky sandflys. Vylézáme ven a hned na sebe natíráme repelent. Vyrážíme po široké cestě lesem. Procházíme mezi kapradinami. Ze stromů visí roztodivné liány. Stezka se pomalu vlní a neznatelně stoupá. I podle mapy vypadá, že jde stále po vrstevnici. Když se však po pár hodinách chůze otevře výhled do údolí, je vidět, že jsme výš. Mineme Aorere shelter a o hodinku později jsme na vyhlídce Falangans Corner, která je zároveň nejvyšším bodem Heaphy treku. Náš dnešní cíl je odtud už také vidět. Netrvá dlouho a přicházíme k Perry Saddle hut. Ranger sídlící nedaleko kontroluje naši rezervaci už při stavění stanu.

Poznání

Následující den zjišťuji, proč je toto Great Walks. Vycházíme ven z lesa do volné krajiny. Veliké údolí je lemované vysokými horami, zarostlé nízkými keříky, plné rašelinišť a mokřadů a zvrásněné hlubokými dolíky, kterými proudí voda. Mezi těmito dolíky se do dáli vlní naše prašná stezka. Přicházíme k chatě Gouland Downs a pár set metrů za ní vstupujeme do jiného světa. Tajuplný les. Stromy i kameny porostlé mechem. Ze stromů visící lišejníky jako vousy nějakých starců. Všude okolo kapradiny. Tím vším se proplétá bublající potůček modelující do skalního podloží roztodivné tvary a jeskyně. Prostě nádhera. Po několika kilometrech přicházíme k Saxon hut. Krátce si odpočneme a vyrážíme na dnešní poslední úsek k chatě James Mackey. Krajina se vždy po pár kilometrech změní. Někdy procházíme lesy, sytě zelenými, plnými lišejníků a se vším zarostlým mechem. Jindy procházíme vyprahlé stepi s trsy suché žluté trávy, vypadající jako obří ježci, s pokroucenými stromy v pozadí a temnými mraky povalujícími se na hřebenech vysokých hor. Nebo jdeme rozsáhlými mokřady po dřevěných dlouhých lávkách plazících se krajinou jako had. Jsme už hodně utahaní, když konečně přicházíme k chatě James Mackey a stavíme stan.

Příštího dne klesáme jakýmsi pralesem až k chatě Lewis, která už je pouze 20 m n.m. Kousek za chatou překonáme řeku po lanovém mostě a dál už vede cesta pralesem jen po rovině. Všude rostou kapradiny, palmy, mechy a ohromné stromy. Kmeny mají porostlé mechy a trávou a občas z nich dokonce vyrůstá další strom. Stezka se vlní tímto podivným lesem až k chatě Heaphy. Dále za chatou krajina znovu nabývá jiné podoby. Písečné podloží, odolná tráva, palmy, okolní kopce porostlé zvláštními červenými stromy, mezi kterými ční vysoké skály. Spoustu řek překonáváme po lanových mostech. Už sotva pleteme nohama, když dorazíme k přístřešku Kaitipo.

Na poslední úsek Heaphy treku vyrážíme za deště. Cesta vede podél pobřeží a značky nás varují před nebezpečnými vlnami při vysokém přílivu. To však nyní nehrozí a tak procházíme dál palmovými lesy. Další varovná cedule upozorňuje na padající kamení a o kus dál skutečně sesuv utrhl kus cesty. Opatrně přejdeme a po několika kilometrech vzrůstající hustota lidí naznačuje nedaleký konec treku. Jsme už celkem zmáchaní od přeháněk, když přicházíme ke Kohaihai kempu, kde je parkoviště a spousta lidí. Přemýšlíme jak se nejsnadněji přesunout do Karamei. První lidé, kterých se zeptáme, nás stopem berou do centra Karamei k informačnímu centru a obchodu. Doplníme informace i zásoby a místním taxi se přesouváme na začátek treku Wangapeka.

Najdi deset rozdílů!

Taxi nás vyhodí na konci několika kilometrové štěrkové cesty. Zaplatíme 40 dolarů a během chvilky jsme tu sami. Vyrážíme. Už po několika stech metrech vidíme obrovský rozdíl mezi „chodníčkem“ na Great Walks a obyčejným trekem. Kluzké kameny, jednoduché brody. To je však pouze začátek. První drsnější místo přichází tam, kde voda podemlela cestu a ta se sesunula do řeky. Pokus o projití by mohl skončit pádem několik metrů do dravého proudu. Prodíráme se s krosnami džunglí vedle stezky. Je vedro a vlhko. Kus cesty je opět dobrý ale poslední kilometry před chatou se změní v boj. Podemleté cesty, bažiny, prodírání se křovisky, podlézání a přelézání padlých stromů, brody a průchody starými polomy. Pot z nás jen lije. Jsme celí špinaví. Přicházíme k místu, kde se nad cestou utrhl veliký strom. Leží přes cestu a ještě způsobil sesuv půdy. Vypadá to ztraceně. Nakonec nalehko nacházím cestu skrz, při které lezu větvemi, nebo se houpu na visících kořenech okolo skalního výčnělku. Jsme vyčerpaní. Konečně spatřuji mezi větvemi červenou střechu. „Chata!“ Vykřikuji. Poslední brod, spouští se liják a zalézáme do chaty si odpočnout.

Zelené peklo

Už kus za chatou přelézáme spadané stromy. Opět prší. Stezka je na mnoha místech rozmáčená a plná bahna. Prodíráme se stále dál. Značení oranžovými trojúhelníky je hodně dobré a i když na pár místech ztrácíme cestu, hned ji znovu nalezneme. Překonáváme řeku Wangapeka po lanovém mostě a postupujeme dále proti proudu po džunglí zarostlé stezce nebo procházíme koryty potoků. Jsme celí promočení. Stoupání nabírá na intenzitě a drápeme se vzhůru do Little Wangapeka saddle. Jezírka před sedlem mineme kvůli mlze prakticky bez povšimnutí. Konečně sedlo. Fučí vichr, prší, viditelnost asi dvacet metrů. Na nic nečekáme a na druhé straně sedla prudce klesáme dolů. Stezku zvolil i potok jako nejsnazší cestu dolů a tak jdeme vlastně korytem potoka, klopýtáme po kamenech a kluzkých kořenech a musíme dávat velký pozor, kam šlapeme. Těsně před východem z lesa se spustí silný liják a my se spěcháme schovat do nedalekého nouzového přístřešku. Zalézáme dovnitř a rozhodujeme se zde přenocovat. Sušíme se a malým okénkem sledujeme provazy vody padající z nebe.

Útěk mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť změnil většinu cesty v bažinu. Postupujeme podél levého břehu řeky Karamea. Potoky s příkrými břehy, oblými kluzkými kameny a valící se vodou, močály na cestě a hledání nejsušších a hlavně pevných míst abychom prošli bez bahna v botách. To vše se stává rutinou. Všude roste zrádný mech. Buď klouže na kamenech a kořenech, nebo vytváří veliké koberce plné vody, do kterých je možné se propadnout. Unavení shazujeme věci na louce u Thor hut. Nad ránem nás vzbudí pár kapek bubnujících na stanovou plachtu, což se během chvíle změní v pořádný liják. Převlékneme se do mokrého oblečení. Vyrážíme. Po lanovém mostě přejdeme přes Thor Creek a hned přelézáme popadané stromy. Když už si myslíme, že jsme viděli všechny druhy překážek, objevíme novou. Stezka sestoupí dolů na skálu nad řekou. Asi dvou set metrový úsek po kluzké mokré skále nad vodou je hodně nepříjemný. Ještě že je celý úsek zajištěný řetězem. Jen co stezka vystoupí výš do lesa, nabíráme rychlost a v dešti spěcháme co nám nohy a terén dovolí k Venus hut. Přicházíme k chatě a schováváme se na verandě. Hned se na nás slítne veliké hejno sandfys. Déšť nepolevuje a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Bažiny, popadané stromy či přeskakování potoků už nás nemůže rozházet. Naše oblečení je zcela promočené a boty máme nacucané jako houby. Většinu času vede pěšina močálem nebo bažinou. Už nás nebaví vyhýbat se měkkým a podmáčeným místům. Přicházíme k chatě, zatápíme v kamnech, sušíme věci a odpočíváme. Leje a leje.

Pohodička?

Ráno nás vítá modrou oblohou. Crow river za chatou překonáme po lanovém mostě a jelikož je cesta snazší než dosud, ubíhá celkem rychle. Přicházíme na místo, kde se z řeky Karamea odděluje menší rameno napájené pouze při zvýšeném stavu vody. Zde na chvíli ztrácíme značku a bloudíme. Nakonec se ukáže, že právě tímto korytem řeky máme pokračovat dále. Pár kilometrů před Karamea hut se změní terén. Je mnohem suší a volnější. K chatě samotné, ležící kousek od soutoku řek Karamea a Leslie, se přichází po úzké pěšině na skále nad řekou. Od chaty postupujeme podél levého břehu řeky Leslie po pěkné pěšině. Asi dva kilometry před přístřeškem Slugeon začne stezka stoupat. Pomalu se suneme vzhůru. Pot z nás jen lije. Ještě že jde o pěknou cestu. Na těchto posledních kilometrech překonáváme asi 400 metrů převýšení. Několikrát zastavujeme a asi po hodině se doplazíme k přístřešku. Konečně si odpočneme.

Satisfakce

Schovaní ve stínu kopce dokončujeme následujícího dne stoupání, které jsme začali už včera. Asi po hodině a půl se dostáváme na sluníčko a tím i do sedla. Když vyjdeme nad les na louku, otevře se před námi nádherný výhled na okolní hory, kterým dominuje Gordons Pytamid a Mt. Arthur. Je tu opravdu krásně. Po všech těch útrapách na cestě a mizerném počasí, které nás provázelo je toto opravdové zadostiučinění. U rozcestníku uprostřed luk se dáváme vpravo k Salisbury hut a po průchodu malým lesíkem se před námi objevuje krásná chatička. Rozhodujeme se dále pokračovat přes Gordons Pyramid (1489 m n.m.). Proplétáme se mezi stromy, bažinami a skalami. Pak začne stezka prudce stoupat. Když vylezeme z lesa, vidíme už vrchol kousek před námi. Bohužel však o hodně výš. Přicházíme na vrchol a kocháme se nádhernými rozhledy na okolní hory. Protože už nám dochází voda, budeme dnes muset pokračovat, dokud nějakou nenajdeme. Slézáme z G. Pyramid a po hřebínku postupujeme k rozcestí s hlavní výstupovou cestou na Mt. Arthur, kam vylézáme unavení po posledním stoupání. Díky GPS zjišťujeme, že o sedm set metrů dál směrem k vrcholu je zdroj vody. Mírně stoupáme vzhůru po hřebeni, až k malému jezírku uprostřed louky. Stavíme stan a odpočíváme. Protože je krásně a je okolo šesté hodiny, vyrážíme ještě dnes nalehko dobýt vrchol Mt. Arthur a užít si západ slunka. Stezka sutí, do které zanedlouho nastoupíme je značená modrými tyčemi. Nikam nespěcháme a tak není výstup nijak náročný. Posledních asi padesát výškových metrů dolézáme po celkem kolmé cestě. Jakmile však jsme nahoře na plošině, pěšina k vrcholu vzdáleného asi sto metrů stoupá už jen zvolna. Přicházíme na vrchol. Zlatý hřeb našeho přechodu. Mt Arthur (1795 m n.m.). Na západní straně hor je inverze. Mraky naráží na štíty hor a pouze sedly se jim daří proklouznout na druhou stranu. Slunko blížící se k západu zalévá zlatavým světlem louky a hřebeny okolo Cobb Valley. Jsou odtud krásné výhledy. Dnešek se opravdu vydařil a převážil veškeré útrapy cesty. Po zásadu slunka nastává pořádná zima a tak spěcháme ke stanu stejnou cestou zpět.

Opět civilizace

Příštího dne míjíme rozcestí s G. Pyramid, ale tentokrát zamíříme k Arthur hut. Jde o krásnou hřebenovku. Během hodinky jsme u chaty a po krátké zastávce pokračujeme v sestupu k Flora carpark. Postupujeme lesem po opravdovém chodníčku, který jsme neviděli od doby, co jsme opustili Great Walks. Po necelých dvou hodinkách přicházíme na parkoviště, kousek od chaty Flora a tím vlastně končí náš přechod národního parku Kahurangi. Využíváme autostopu a za hodinu už jsme v Motuece a cesta opravdu končí.

Když se mě lidé ptali, jaký byl trek, chvilku jsem přemýšlel a pak řekl: „Nezapomenutelný!“ Jak obtížností, tak krásou přírody, kterou jsme procházeli. Rozdíl mezi upraveným Heaphy trekem a drsným a divokým Wangapeka a Leslie – Karamea trekem je něco, co se musí zažít. Vrátili jsme se zničení, ale nadšení a plni krásných vzpomínek na nejen ta krásná místa, ale i ta drsná, která nás stála spoustu potu a vysávala mnoho sil. Vřele doporučuji každému, koho nebaví procházet se pouze po upravených chodníčcích, ale spatřit i tu ryzí přírodu skrývající se v srdci Kahurangi.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Stewart Island

18

Bře
18.3.2018 by J.Kada

Rakiura – North West Circuit

Po několika měsících cestování a překonání nejrůznějších terénů, jsme se dostali až na jih Nového Zélandu a Stewart Island byl po tom všem taková „třešnička na dortu“. No, jak se ukázalo, byla pěkně kyselá.

Kam jsme se to zase vydali?

Z letištní haly sledujeme provazy vody padající z temné oblohy. Letíme s malou společností na ostrov Stewart, ležící jižně od Nového Zélandu. Povolený váhový limit batohu je 15 kg na osobu. Míša se trochu vyděsí, když jí váha při odbavování ukáže 19 kg. Což teprve já, když se digitální číslice zastaví na 25 kg, a to mám k tomu ještě desetikilovou brašnu s foťákem. Chlapík jen řekne, ať si na to dáme při zpáteční cestě pozor. V osm nás šest cestujících vyženou z haly a jdeme k maličkému letadélku připravenému venku. Nacpeme se dovnitř. Když spustí naplno motory, nemá cenu vůbec mluvit, jaký je hluk. Nabereme rychlost a vzneseme se na překvapivě krátkém úseku. Okamžitě si s malým letadlem začne pohrávat silný vítr jako s nějakou hračkou. Netrvá dlouho a pevnina zmizí za námi. Napjatě očekáváme, kdy se objeví břehy ostrova. Hrozně to s námi hází a počasí je šílené. Konečně zahlédneme pevninu. Nad zemí vítr podstatně zesílí. Motory řvou, když se blížíme na přistání. Nevěřili jsme, že bezpečně dosedneme. Autobusem letecké společnosti se svezeme kousek pod kopec. Vezmeme batohy, zabalíme je do pláštěnek a po štěrkové silničce vyrazíme přes kopec k Horseshoe Bay. Silnička vede přes kopec a stále se zmenšuje. Najednou už jdeme jen po blátivé stezce skrz les. Klesneme znovu k pobřeží a zanedlouho dojdeme do Lee Bay, kde se napojujeme na Great Walk. Mineme veliký řetěz symbolizující pouto mezi Stewart Islandem a pevninou a po chodníčku pokračujeme podél pobřeží. Po pár kilometrech se dostáváme k Maori Beach. Na konci pláže překonáme řeku po lanovém mostě a přelezeme přes kopec. Zanedlouho se odpojuje Great Walk. Nedaleko je přístřešek a kemp Port William. Dáváme si rychlou sváču a vyrážíme dál. Opouštíme Great Walk a chodník a hned je to poznat. Ještě že máme neoprenové botičky. Cesta je plná kořenů a velikých bažin. S těžkými batohy se suneme dál. Cesta překonává i několik kopečků. Nahoru to jde, ale dolů je to děsná skluzavka. Bažin je stále více. Občas se zaboříme až po koleno. Smradlavá voda stříká všude kolem. Jsme špinaví a unavení. Od kořenů nás bolí chodidla. Konečně vylézáme z lesa ven na Big Bungaree Beach. Na druhé straně zálivu vidíme chatku. Náš dnešní cíl. Na půli cesty se spustí silný liják, a tak zmrzlí a zmoknutí shazujeme batohy na verandě chaty. Nanosím trochu dřeva a zatopím v kamnech. Hned je nám lépe. Odpočíváme v teple a přemýšlíme, co bude zítra.

Většinu noci proprší. Budíme se za svítání a po chvíli vyrážíme na další úsek. Už kousek za chatou se znovu brodíme bažinami. Stále nahoru a dolů. Po kotníky v bahně. Stále nás provází přeháňky. Když konečně po pár kilometrech vylezeme na pláž, máme radost, že cesta chvíli půjde lehce. Postupujeme asi dva kilometry bořícím se pískem, než zase vlezeme do lesa. Zde je malá chatka a Murray Beach Camp. Dáme si rychlou sváču a pokračujeme. Následující kilometr je překvapivě snadný po dřevěných lávkách a můstcích. Těch však postupně ubývá a nahrazují je bažiny, kořeny a potoky. Plazíme se vpřed. Netrvá dlouho a přicházíme k odbočce k chatě. Po můstcích dojdeme k oblázkové pláži a po chvíli už zalézáme do chaty. Sedí tu jedna Francouzka a čeká, až ji vyzvedne Watter Taxi. Dřevo je deštěm zcela promáčené a tak trvá celkem dlouho, než rozdělám oheň. Pak už je v chatě krásně teplo a příjemně.

Hora bahna

Vstáváme s rozedněním a vyrážíme na Mt. Anglem – nejvyšší horu Stewart Islandu. Zase prší. Dojdeme na hlavní trek a chvilku stoupáme po něm, až k odbočce na nejvyšší horu. Vyrážíme. Je to zde samá bažina a kořeny. Většinou jsou i kořeny v bažině. Pomalu stoupáme vzhůru. Prší a fučí vítr, před kterým nás zatím chrání stromy. Po pár stech metrech se proti nám začne valit voda a jdeme vzhůru prakticky potokem plným bahna. Stromy se zmenšují, řídnou a pomalu ustupují. Nahrazuje je kleč a zakrslé keře s ostrými listy. Vysekanou cestičkou skrz křoví se dolů valí voda. Občas zmizí noha v bažině i s kolenem. Hledáme nejsušší cestu a dáváme pozor, abychom si nezranili nohy o kořeny skryté v bahně. Jsme okolo osmi set metrů vysoko a stále prší. Mraky dovolují výhled maximálně na pár desítek metrů. Nejhorší je však vichřice, která tu zuří. V nárazech větru není možné se udržet na nohách, a to ještě ani nejsme na hřebeni. Toto nemá význam. Ač neradi, zahajujeme sestup. Stejnou cestou míříme dolů. Zapadáváme do bažin a kloužeme dolů. Jsme promrzlí na kost a celí špinaví když konečně dorazíme zpět k chatě. Zatopíme a odpočíváme. Následující den zkusíme pokračovat dál po North West Circuit, ale po pár kilometrech zjišťujeme, že to je stále stejná rasovina. Cesta plná bahna hustým lesem. Určitě je to možné projít, ale za jakou cenu? Rozhodujeme se pro návrat na chatu Christmas Village. Zatopíme, sušíme se a odpočíváme.

Hora bahna – pokus č. 2

Počasí se tu probírá celkem pozdě. Teprve v půl desáté se vydáváme na pokus číslo dva o dobytí nejvyšší hory Stewart Islandu. Cesta ubíhá celkem rychle, jelikož ji už máme prošláplou z předchozího pokusu. Vidíme velký rozdíl. Bahno sice zůstalo, ale nevalí se proti nám proudy vody. Dnes jsme i rychlejší. Když se dostaneme nad les mezi kleč, otevírá se výhled na pobřeží a vzdálené zasněžené vrcholky hor Fiordland. Zhruba po dvou hodinách výstupu se dostáváme na místo, kde jsme to minule otáčeli. Vítr opět fouká dost silný, ale dnes to určitě půjde. Pokračujeme tedy dále. Zanedlouho jsme na hřebínku nad jezerem a naproti se tyčí Mt. Anglem s vrcholkem ztrácejícím se v mracích. Obcházíme po hřebeni jezero a stále stoupáme. Překonáme nízké sedlo a zahajujeme poslední výstup. Povalují se tu mraky a fučí vichr. Konečně zahlédneme vrchol. Mt. Anglem 980 m n.m. do posledního metru k vrcholu je cesta opravdu bahnem a vodou. Nejvyšší „hora“ Stewart Islandu dobyta. Počasí moc nepřeje výhledům, a tak se brzy vydáváme na zpáteční cestu, abychom unikli silnému větru. Tři hodiny se kloužeme a brodíme dolů. Nasbíráme dřevo do kamen a za chvilku jsme již na chatě. Nechápu, proč trek táhnou lesem a bahnem podél pobřeží a radši ho nevedou po hřebeni, který se táhne od chaty Bungaree přes Mt. Anglem až kus od East Rugedy Hut. Trek by byl pravděpodobně v lepším stavu a hlavně by z něj bylo vidět i něco jiného než les, bahno a kořeny.

Návrat

Zůstáváme na chatě další den. Vrací se sem další blázen, který zkoušel jít tento okruh. Vrátil se ze stejného důvodu, kvůli kterému jsme to otočili i my. Od jednoho rybáře dostáváme Paua mušli. Jde prý o lahůdku a velmi drahé jídlo. Seženeme jich ještě pár a s lovcem, který dojde na chatu a ví jak na to, je připravíme k večeři. Následující den se vracíme bahnitou cestou na Bungaree Hut. I zde zůstáváme jeden extra den a užíváme si to, že se nikam neženeme. O den později nás čeká poslední den, kdy se budeme brodit bahnem. Za několik hodin se dobrodíme až na Great Walk, kde ze sebe smyjeme bláto a po pár kilometrech jsme v Lee Bay. Po silnici dojdeme až do přístavního městečka Oban, kde se ubytujeme v jednom příjemném backpackeru.

Stewart Island byl pro nás trochu zklamáním. Zda šlo o počasí nebo terén, či už jsme byli prostě po několika měsících cestování prostě unavení… Nevím. Četli jsme o tom, že okruh Stewart Islandem je parádní. Mě osobně to moc nenadchlo. Velká dřina při prolézání lesa a bažin a na oplátku nic za to. Výhledy prakticky žádné, občas trek vylezl z lesa a bylo možné projít se kousek po pláži… Myslím, že na Novém Zélandě je mnoho jiných treků a míst, kam jet raději.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Zapomenuté hory – Paring

21

Čvc
21.7.2017 by J.Kada

Zapomenuté hory

Přidržuji se silného kořenu a opatrně našlapuji na úzkou pěšinku, mnohdy pouze stopu širokou. Těžký batoh na zádech kazí rovnováhu. Koukám vedle stezky do pár set metrů hluboké rokle a neodvažuji se pomyslet, co by se dělo, kdyby někomu z nás uklouzla noha. Už to vypadá, že soutěskou půjde projít, když na zem začnou dopadat první dešťové kapky. To snad ne! Proč teď? V tom nejméně vhodném místě.

Buila

Po téměř celém dni kodrcání se vlakem vyskakujeme v Rumunském Ramnicu Valcea. Dáme vydělat místnímu taxikáři a zanedlouho už jsme v Babratesti, odkud vyrážíme do hor. Po pár kilometrech chůze vesničkou necháváme za sebou poslední domky i zpevněnou cestu a zamíříme si to k vysokým horám, tyčícím se kousek před námi. Už první den pociťujeme, že tento výlet nebude úplně zadarmo, když už několik hodin stoupáme lesem ke klášteru Patrunsa. Krásný klášter, zasazený přímo pod velikou horu. Kousek od kláštera strávíme první noc. Moc se nevyspíme, jelikož většinu noci odrážíme útoky krávy, které jsme asi zalehli místo. Funí na stan nebo nervózně pokyvuje hlavou, na které má zavěšený veliký zvonec, vydávající jedovatý zvuk, který nám nedá spát. Ráno vylezeme žlabem přes les do sedla. Krásné vápencové stěny se blýskají na slunku a kontrastují se svěže zelenou trávou. Pokračujeme na Vanturaritu – nejvyšší vrchol národního parku Buila. Jde o malý, přesto nádherný hřeben. Na jednu stranu se svažují travnaté pastviny a na straně druhé je ostrý zlom a stometrové skalní stěny. Paráda. V dáli na obzoru již můžeme spatřit náš cíl pro několik dalších dní. Sestoupíme pod hřeben a přenocujeme u kláštera Pahomie.

Kozí stezka

Následující den sestoupíme k řece Cheia a proti jejímu proudu zvolna stoupáme hlubokým údolím. Cesta nás dovede až k několik set metrů hluboké rokli, kudy řeka protéká. Za slušného počasí jde soutěska projít po jejím dnu. My volíme značenou cestu zhruba v polovici její stěny. Nejdříve se tedy vyškrábeme přes les na její začátek. Docela dřina. Někdo tvrdí, že to s těžkým batohem nejde, další, že by to jít nechtěli a málokdo, že to jde. Úzká pěšinka se vlní ve skalní stěně. Pár set metrů skalní stěny nad námi i pod námi. Není divu, když jde o nejhlubší soutěsku v Karpatech. O nějakém jištění si můžete nechat zdát. Přesto jsem na několika místech zahlédl do skály nebo stromu zatlučenou skobu. Nepříjemný je opravdu jen úsek dlouhý pár set metrů. Zrovna když jsme uprostřed soutěsky, začne se z temné oblohy valit déšť. Kameny a kořeny se tak stávají ještě zrádnější. Naštěstí necháváme exponovaná místa za sebou a stezka nás svede k vodopádům na dno rokle. Pod skalním převisem přečkáváme liják. Z mokrého lesa se kouří a skalní stěny se halí do mlžného závoje. O necelý kilometr dále se rokle rozestupuje a zůstáváme na noc u chaty Cheia.

Capatani

Celý příští den stoupáme vzhůru na hřeben. Cílem je vrchol Gera vzdálený podle turistického rozcestníku osm hodin. Po široké cestě se vlníme krásným listnatým lesem. S přibývající výškou dostává krajina jinou podobu. Buky nahradí smrky. O kus výš řídnou a objevují se mýtiny plné borůvek a brusinek. O dalších pár set metrů výš už stromy zmizí úplně a vyjdeme na hřeben. Těžko říci, pro koho jsou časy na ukazatelích určeny. Je sotva po poledni a osmihodinový úsek je zdolán. Bohužel to dnes není na dlouhé vysedávání a kochání se krajinou. Fučí ledový vichr a po kopcích se válí husté mraky. Celý hřeben, posetý vrcholy s výškou okolo dvou tisíc metrů nad mořem, pokrývají rozlehlé pastviny. Prakticky na jakémkoli místě, které se vám líbí, se můžete utábořit. Potkáte zde jedině pastevce se svým stádem a to ještě tak maximálně jednoho za den. Rovinka, voda a dřevo na oheň. To jsou požadavky na naše nocoviště. Každý večer preventivně odcházíme kus od stanů pověsit na strom potraviny. Inu jsme v krajině velkých šelem. Jedinou noc si jsme jistí, že nás žádná nenavštíví, a to když nocujeme v turistické boudě Ursa. Jednoduchá, volně přístupná bouda nedaleko stejnojmenného vrcholu. Ačkoli jdeme po hřebeni, stejně za den nastoupáme okolo kilometru převýšení. Až tak je hřeben zvlněný. Je to však nádhera a rozhledy do okolí stojí za to.

Paring

Po několika nádherných dnech plynule přejdeme do národního parku Paring. Charakter krajiny zůstává stejný, ale vrcholky jsou vyšší a vyšší. Celé dny se touláme travnatými pastvinami. Jedno z nejhezčích míst pro nocleh byl skalní „kotel“ kousek od silnice, protínající národní park. Louka, kterou v půlkruhu svírají strmé svahy vysokého kopce nad ní. Až za silnicí, když stoupáme na další vrcholy, je vidět, že už jsme vysoko. Pastviny zůstávají, ale přibylo vykukujících skal. Z hřebene si děláme krátkou procházku dolů do oblasti jezer. Škoda jen, že počasí nepřeje koupání. Na noc je však tato oblast ideální. Příští den máme před sebou nejvyšší bod celého přechodu. Parangul Mare (2519 m n.m.). Škoda, že slunečné počasí odvál silný vítr. Je pořádná zima. Na severní straně se drží omrzlá tráva a kousek pod vrcholem se povaluje sníh. Kvůli počasí nejsou rozhledy kdo ví co a tak rychle sestupujeme do nižších poloh. Fouká stále, ale je tepleji. Poslední noc přechodu zůstáváme přímo na hřebeni, na místě odkud vidíme západ a ráno i východ slunka. I dnes ráno mrazík čaroval a tráva je plná třpytivých krystalků. Dole v údolí se povalují mraky a zakrývají město Petrosani, kde odpoledne ukončujeme přechod této krásné části Karpat.

Rumunsko je krásné a rozmanité. Pokud hledáte místo, kde se budete moci volně toulat, nepotkávat stále skupinky lidí a tak trochu se „ztratit“, vyrazte na Capatani. Rozlehlé pastviny, skály, horská jezera a úžasný klid. Desetidenní pohodový přechod vás určitě nabije novou energií stejně jako nás.

 

 

 

 

Kategorie Cestopisy, Evropa, RumunskoTags: ,

Černohorská klasika

19

Úno
19.2.2017 by J.Kada

Durmitor

Držím se celkem dobrého chytu a tak mohu bezpečně hledat dobrý stup pro nohu. Opatrně a pomalu slézám s těžkou krosnou skalní průrvu. Už poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka, proč jsme si pro pohodový trek vybrali právě Durmitor. Úžasné vápencové pohoří ležící v Černé Hoře, které je dokonce zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Krása těchto hor uchvátí nepochybně každého návštěvníka. O náročnosti pohybu skrz údolí, překonávání vysoko položených sedel nebo výstupů na v mracích se ztrácející vrcholy, zejména pro ty, kteří se pohybují s těžkou krosnou, se nikde moc nedovíte. Avšak, trocha toho potu, za pár dní strávených v těchto nádherných horách, určitě stála. I když nešlo vysloveně o pohodu.

Nástup do hor

Jako dopravu do Černé Hory jsme zvolili spolujízdu s cestovkou CK Jenda a za zpáteční jízdenku zaplatili 3 tis. korun. Po jednadvaceti hodinách vystupujeme u kempu na Razvršje nad Žabljakem a zamíříme sami rovnou k Crnemu jezeru. Cestu na doporučení majitele místního kempu volíme tu, po které se vyhneme rangerům a nebudeme muset platit vstup do národního parku. Značená cesta nás po pár kilometrech dovede přímo ke břehu jezera. Začíná pršet, a proto využíváme nedalekého přístřešku jako úkrytu. Po přeháňce obcházíme jezero. Znovu vylezlé slunko osvětluje tmavé vody jezera s vysokými horami v pozadí. Na křižovatce cest zvolíme tu, která vede k bivaku Lokvice. Cesta ihned začne prudce stoupat. První polovina trasy vede lesem. V dáli se opět ozývá bouřka. Po hodince výstupu se dostaneme nad hranici lesa. Krajina změní svou tvář. Les vystřídají zelené louky, ze kterých vystupují bílé vápencové skály. Začíná znovu pršet. To už se však přehoupneme přes poslední kopeček a spatříme červené střechy bivaku a salaše. Vystoupáme kousek nad chalupy a postavíme stan. Ze salaše přijde bača, a jestli prý máme vstupenku do národního parku. Říkáme, že ne. Nahlásí nám částku, a když chceme zaplatit, ukazuje, ať se nejdřív prospíme. Z pramene vyvěrajícího kousek níže směrem k jezírku doplníme vodu a ukládáme se k odpočinku.

Meded

Celou noc stanem cloumá vichr a do jeho plachty bubnuje déšť. Nad ránem se vše uklidní a ráno nás probouzí slunko. Rozhodujeme se pro okružní cestu přes hřeben Meded. Stan necháme postavený a jdeme nalehko. Vlevo za salaší příkře stoupá malá pěšinka vzhůru do sedla. Cesta dává zabrat, ale není to nic v porovnání s tím, co nás čeká. V sedle odpočíváme a obdivujeme rozkvetlé květiny horské louky. Pokračujeme dál vzhůru po hřebínku a kousek pod Južnim vrchem (2285 m n.m.) narazíme na pasáž zajištěnou lanem. Z vrcholku si můžeme prohlédnout další cestu po hřebenu přes Velki Meded (2287 m n.m.) a Mali Meded (2223 m n.m.). Pokračujeme po hřebeni a obtížnější místa jsou zajištěna. Jediné co nás zneklidňuje je přibližující se bouřka. Po překonání Maliho Mededa a sestoupení do sedla odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup. Něco takového jsem dlouho neviděl. Napůl po skalách a napůl bahnem kloužeme dolů a je těžké rozhodnout se, co z toho klouže víc. Když se konečně dostaneme na lepší cestu a stoupáme k Lokvici, spouští se déšť. Ještě že už na nás čeká postavený stan. Nad nabízenými penězi bača pouze mávne rukou a tak zatím zůstává vstup do NP i nocleh bez poplatků. 

Vzhůru do oblak

Vzhůru do oblak Následující den se počasí nelepší. Stále prší a fučí vichr. Stoupáme po stěně údolí vzhůru. U rozcestníku v podobě balvanu je možnost rozhodnout se zda zbývají síly cestou do sedla pod Bobotovo Kukem navštívit ještě ledovou jeskyni. Volíme jeskyni a stoupáme prudce vzhůru rozkvetlými loukami. Cestička pomalu mizí a občas si zahrává i s lehkým lezením. Vysoko nad námi vidíme nenápadnou skalní stěnu. Už při příchodu k ní na nás dýchne studený vzduch a otevře se ledový chřtán se sněhovým jazykem. Natažené lano po stěně jeskyně umožňuje snadný sestup pro ty, kteří chtějí spatřit její ledovou výzdobu. Od jeskyně není nutné vracet se zpět stejnou cestou. Další cestičkou sestupujeme, dokud se nenapojíme na stezku stoupající do sedla pod Bobotovo Kukem. Začíná silně pršet. Vstupujeme do moře balvanů a pomalu se skrze něj prodíráme. Stoupání nabírá na síle. Do sedla je to pořádný výstup, nyní ztížen padajícími provazy vody a další vodou valící se dolů po zemi. Konečně sedlo. Nevím, jestli je důvod k radosti. Viditelnost sotva padesát metrů a kvůli větru má člověk potíže i s chůzí. Na výstup na Bobotov Kuk není ani pomyšlení. Spěcháme co nejrychleji dolů, přesto je to šnečí tempo. Kluzko a těžké krosny je špatná kombinace. Celí mokří a promrzlí stavíme stan u Zeleneho Viru.

Bobotov Kuk

Budíme se do krásného rána. Je brzy a tak se rozhodujeme pro výstup na Bobotov Kuk. Zabalíme se a batohy schováme mezi velikými kameny. Pouštíme se znovu do výstupu do sedla. Nalehko to jde mnohem lépe a o necelou hodinku později jsme v sedle. Sutí pokračujeme dále vzhůru. V malém sedle se otevře nádherný pohled do údolí na Škrčko jezero. Zde se stezka stáčí za skálu a nabírá na dramatičnosti. Prudký výstup se změní v nefalšované lezení po skále či úzkých římsách. Při pohledu dolů si uvědomíte, že je opravdu kam padat a nazvat tento výstup jednoduchým vážně nelze. Musíme být opatrní. Pobaví nás pohled na připravené nýty, do kterých se za čas natáhne lano a výstup se zajistí. My zatím stoupáme bez pomoci. Na vrcholu (2522 m n.m.) jsme sami. Užíváme si krásného počasí a výhledů. Při sestupu potkáváme spoustu lidí mířících na vrchol. U Zeleneho Viru vyzvedneme batohy a zamíříme směrem ke Škrčko jezeru. Přetraverzujeme suťové pole a blížíme se ke skalním vrásám vedle Šareni pasovi, které prostupují okolní kopce a které musíme do sedla Samar (2075 m n.m.) překonat. Z dálky vypadající skalní vrása jako malý terénní stupeň se při příchodu k ní změní v několikametrový kamenný schod. Lezení přes něj je s těžkou krosnou opravdu zážitek. Další vrása se překonává traversem po úzké římse. Ještě že už jsme skoro v sedle. Chvilku se kocháme pohledem na Škrčko jezero a zahajujeme sestup. Nejdříve přichází překrok přes malou průrvu, následuje překrok/přelez přes velkou průrvu a nakonec asi deseti metrové šplhání průrvou dolů. Vzhledem k nebezpečí pádu se mi tato pasáž moc nelíbila. Když dorazíme k domečku rangera mezi Velkým a Malým Škrčko jezerem, kupujeme si po třech dnech vstupenku do národního parku. 3eura za osobu a večer ještě přichází inkasovat za stan 4.20 euro. Utáboříme se na břehu Malého Škrčko jezera.

Prutaš

Odpočinkový den. Alespoň jsme si to mysleli. Ráno se ještě nejvyšší vrcholky hor halí do mraků, svítí však slunko a tak vyrážíme nalehko na okružní výlet na Prutaš. Projdeme okolo domku rangera a zanedlouho odbočíme vpravo do prudkého kopce. Stoupáme sutí, po skalách i rozkvetlými loukami. Výstup zahrnuje i několik lezeckých pasáží, na které už si začínáme pomalu zvykat. Vylezeme na hranu údolí a před námi se otevře pohled do jakého-si kráteru s jezírkem, sněhem a pasoucími se krávami na dně. V krásně kvetoucí louce se nám ztrácí stezka a spatříme ji až o kus dál při pohledu zpět vysoko nad námi. Vracíme se. Vyšlapanými schody v trávě postupujeme vzhůru, když v tom se zvedne vítr tak silný, že není možné ani stát a do toho padají proudy vody. Jsme kus pod vrcholem a výstup přestává být bezpečný. Sestupujeme na dno kráteru a šplháme po protější stěně vzhůru. Narazíme na cestu, a jelikož už zase svítí slunko, rozhodujeme se pro výstup na Prutaš z druhé strany. Vítr nepolevuje. Alespoň neprší a tak po půl hodince rychlého výstupu stojíme v mracích u rozcestníku na vrcholu Prutaše. Cestou dolů se mraky na chvilku rozfouknou a spatřujeme skalní stěnu Prutaše. Nádherné kolmo postavené skalní vrásy. Za hezkého počasí odtud musí být krásné výhledy. Sestup je rychlejší a přes Škrčko zdrielo se vracíme zpět k jezeru. Začínají se stahovat mraky a ke stanu přicházíme už za deště. Prší tak, že si ani ranger nepřichází pro peníze za vstup do národního parku a za stanování. V noci zuří nad údolím silná bouřka.

Těžký návrat

Vstáváme brzy a vyrážíme na Planinicu. Projdeme okolo Velkého Škrčka jezera a za prvním rozcestníkem se napojíme na špatnou cestu. Než si uvědomíme svůj omyl, jsme tak vysoko, že se nám už nechce vracet. Podle mapy vymyslíme alternativu. Obejdeme hřeben a vstoupíme do údolí za ním. Máme štěstí, že v mapě zakreslená cesta do Medede sedla je již značená. Spouští se silný déšť a fučí vichr. Stoupáme klečí a loukami. Do sedla dorazíme promočení a zcela zmrzlí. Hned pokračujeme v sestupu a u malých jezírek Gornje, kde nás dostihne slunko, si dáváme pauzu a sušíme věci. Přes rozkvetlé louky sestoupíme do údolí Ališnica. Ke Zminje jezeru nás už dovede příjemná cesta vedoucí lesem pokroucených starých buků porostlých zeleným mechem. Kousek od Zminje jezera, kde doplníme z potoka vodu, se v lese utáboříme. Následující den procházíme okolo Barno jezera a zanedlouho jsme v centru Žabljaku, kde ukončujeme přechod Durmitoru. Zbývá už jen dostat se do Mojkovce, kde nás nabere autobus cestovky a vezme do čech. K mostu přes Taru popojedeme stopem s jedním milým Černohorcem a zbytek cesty se svezeme místní dopravou.

Rozhodujete-li se kam vyrazit na týdenní dovolenou a nebojíte se batohu na zádech, Durmitor by mohla být vaše volba. Neočekávejte však jako já nějakou pohodu. Přechod bych doporučil pouze těm, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s pohybem v takto vysokých horách a po skalách. Počasí se mnohdy změnilo během několika minut a mokrý vápenec, suť nebo bahno pěkně kloužou a dokáží být velmi zrádní. Za dřinu při přechodu hor ovšem budete odměněni krásnými výhledy, koupáním v průzračné vodě a návštěvou jedinečné krajiny.

 

 

Kategorie Černá Hora, Cestopisy, EvropaTags: ,

Kavkaz

14

Úno
14.2.2017 by J.Kada

Elbrus

Je tma jako v pytli. Na východním obzoru ještě ani náznak svítání. Vytrvale šlapu do kopce již téměř dvě hodiny a při každém došlápnutí se ozývá skřípání zmrzlého sněhu. Každých několik desítek metrů se zastavuji a vydýchávám. Koukám vpřed s nadějí, že se vysoko nade mnou již objeví sedlo. Nic. Daleko pode mnou se ve tmě potácí maličká světélka čelovek těch, co vyrazili později. Na vzdáleném hřebeni, kudy probíhá hranice s Gruzií, se ještě zlověstně blýská jako připomínka noční bouřky.

Kavkaz

Po Elbrusu – nejvyšší hoře Evropy, pokukuji už velmi dlouho. Proto když se naskytla příležitost, neváhám a pouštím se do příprav. Nejdůležitější je prokousat se byrokracií v podobě zvacích dopisů, získání víz a povolení ke vstupu do pohraničí. Tyto věci nechám vyřídit cestovku. Vše klaplo a v půlce července vyrážíme.

První zastávkou je oblast Bezengi. Už je to několik hodin co jsme opustili asfalt a poskakujeme ze strany na stranu uvnitř terénního auta drápajícího se vzhůru do kopce hlubokým údolím. Na místo přijíždíme okolo půlnoci, proto ráno nevěřím svým očím, kam jsme to dorazili. Kemp je na místě, kde se hluboké údolí rozděluje. Obě údolí jsou zakončena vysokou hradbou horských štítů, po kterých stékají ledovce. Nádhera. Zabalíme krosny a vydáváme se vzhůru údolím na ledovec Bezengi. Chceme podniknout pár výstupů kvůli aklimatizaci. Už kousek za kempem procházíme stanovištěm, kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraničí. Pokračujeme stále vzhůru, překonáme nepříjemnou suť a vylezeme na ledovec. Cítím se jak mravenec lezoucí v zimě po posypaném chodníku. Všude kamení a postup není, kdo ví jak rychlý. Celodenní chůzi zakončujeme prudkým výstupem po skále k bivaku, odkud ve tři ráno stoupáme tmou vzhůru k vrcholu Sela. Nadmořská výška začíná být znát a jsme hrozně pomalí. Konečně se dostáváme pod ledovou stěnu. Ověšeni materiálem taháme první délku. Rychlost zde bude asi klíčová. Tu však nemáme. Jedna délka 80m nám trvá hodinu. To je příliš. V poledne to pár délek pod hřebenem otáčíme. Nevíme jaký je sestup a nechceme, aby nás zde zastihla tma. Sestup je však stejně náročný jako výstup, možná náročnější. Ledová stěna začíná teplem měknout a není to moc příjemné. Stejnou trasou sestoupíme do bivaku chvilku před setměním. Už v noci se začne kazit počasí, přiženou se bouřky a silný déšť a uvězní nás zde na čtyři dny. Po čtyřech proležených dnech jsem rád, když si konečně mohu protáhnout kosti. Všechno bolí. Bohužel nám během této doby došlo jídlo a další výstup je tak předem marný.

Sestoupíme dolů do základního tábora, doplníme zásoby a vyrážíme na vrchol Gidantau. Stoupáme vzhůru druhým údolím. Do bivaku sevřeného vysokými vrcholy to tentokrát není tak daleko. Opět ještě za tmy vyrážíme k vrcholu. Ačkoli máme tištěného průvodce, orientace je obtížná. Pro výstup zvolíme špatnou cestu. No, nejde o cestu, ale o nejsnazší způsob jak se dostat vzhůru. Pár set výškových metrů postupujeme lehkým lezením. Už víme dlouho, že jsme se ztratili, ale kudy a kam zamířit dál? Naštěstí zaslechnu hlasy a zahlédnu malé postavičky sestupující z hřebenu. Nepříjemným traverzem se opatrně dostáváme na vydupanou/vyklouzanou stezku. Nad námi je několik desítek výškových metrů sněhu a ledu. I kvůli takové krátké vzdálenosti vytahujeme mačky a cepíny. Vystoupáme šedesát metrů sněhem a zbytek výstupu je už jen hledání lezecké cesty po skále až na vrchol. Gidantau 4184 m n.m. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní vrcholy. V údolích už se zase povalují mraky a mlha. Z mraků v dáli na obzoru vykukuje vrchol Elbrusu. Nabaženi výhledy zahajujeme sestup. Dolů to jde přeci jen rychleji, tím spíše, že už víme, kudy vede stezka. Sestup nám trvá pár únavných hodin, po kterých sebou plácneme vedle stanu a nabíráme síly. Následující noc je děs. Teprve nyní asi po deseti dnech mě dohnala výšková nemoc. Několikrát za noc se probudím a jako ryba na suchu lapám po dechu. Ráno mám hlavu jak střep a jsem moc rád, že je dnes na programu pouze sestup. Pár kilometrů do spodního tábora se plazím půl dne. Přeorganizujeme věci, pozměníme časový plán a o den později se vydáváme do Terskolu pod Elbrus.

Špička Evropy

Základnu si vytvoříme v kempu a následující den se funící pod těžkými krosnami vydáváme po prašné cestě vzhůru okolo meteorologické observatoře k hraně ledovce. Stín pod vzrostlými stromy krásně chladí. Těch však s výškou rychle ubývá a zanedlouho už stoupáme pouze skrz rozkvetlé louky vystaveni silnému slunku. Kousek nad meteorologickou observatoří už mizí i poslední tráva a dál pokračujeme pouze sutí a kamením. O další hodinu později se objevuje sníh. Unaveni shazujeme batohy dvě stě metrů od hrany ledovce a na štěrku stavíme stan. Máme krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu a snažíme načíst si do paměti nástup na ledovec, abychom přišli do kontaktu s co nejméně trhlinami.

Následující den máme pouze krátký úsek a to přesun přes ledovec k Priutu11, kde se na Pastuchových skalách bivakuje. Vyrážíme brzy ráno, dokud je ledovec tvrdý. Navážeme se a začneme stoupat. Po pár stech metrech se před námi vynoří náš dnešní cíl vzdálen jen několik kilometrů. O zhruba dvě hodiny později již hledáme místo na spaní na Pastuchových skalách. Nacházíme hezké místo, postavíme stan a nabíráme síly na zítřejší výstup.

Parťák nepůjde, jelikož vrchol dobyl již před několika lety. Budiž. Sice mě znervózňuje bouřka sedící na nedalekých vrcholcích a zuřící skoro do půlnoci, přesto v jednu vstávám. Rychlá snídaně, dobalit batoh a vyrážím. Pár set metrů pode mnou už svítí čelovky. Snažím se udržovat tempo, ale zdá se mi, že se hrozně vleču. Krok za krokem dupu vzhůru. Stále je úplná tma. Nad Pastuchovými skalami začnu zvolna traverzovat do sedla. Bohužel moc brzy. Vydupaná stezka vede asi sto výškových metrů nade mnou. Postupně se na ni snažím dostat prudkým terénem. Obzor začíná měnit barvy a konečně je vidět na cestu. Než se dostanu do sedla, svítí už krásně slunko. Ze sedla prudce stoupám do závěrečného kopce. Konečně se dostanu na vrcholové plato a zanedlouho již stoupám poslední metry na vrcholovou pyramidu. Nejvyšší bod Evropy. Elbrus – 5642 m n.m. Krásně svítí slunko. Rozhled je parádní přesto, že se dole povalují mraky. Mám spoustu času. Od bivaku jsem sem vyběhl za pět hodin. Hodinu se kochám na vrcholu, než vyrazím dál. Během chvíle seběhnu zpět do sedla. Cítím, že mám nějak mnoho energie a proto uhýbám ještě na východní vrchol. Projdu okolo nouzového bivaku a začínám opět stoupat. Cesta již není tak zřejmá, jelikož se tolik nechodí. Přesto není těžké ji najít. Po hodině výstupu jsem na vrcholu. Východní vrchol Elbrusu 5621 m n.m. Zůstávám opět hodinku a vyhřívám se na slunku. Je zde mnohem více lidí než na hlavním vrcholu. Ačkoli je východní vrchol nižší líbí se mi mnohem více. Je zde pozůstatek kráteru, protože Elbrus je vlastně sopka a jsou odtud hezčí výhledy. Ty se však začínají zatahovat a tak se vydávám na cestu dolů. Seběhnu do sedla a zanedlouho potom už jsem na horním okraji Pastuchových skal. Hemží se to tu lidmi. Sníh pod náporem slunka změkl a boří se, přesto je sestup velmi rychlý. O necelou hodinku později jsem u stanu a mohu se spokojeně natáhnout k odpočinku.

Následující den ráno necháme slunko, aby nás vytáhlo ze spacáků. Zabalíme se a stejnou cestou jako při výstupu přejdeme ledovec na místo, kde jsme nocovali. Tentokrát se však již nevážeme. Pod ledovcem konečně shazujeme mačky a balíme cepíny. Nastoupíme na suť a zamíříme do údolí. Zvolíme i lepší sestupovou stezku a nemusíme se tak trmácet oklikou okolo observatoře. Dohnal mě včerejší výstup a padá na mě únava. Serpentiny nás svedou mezi stromy poskytující ochranu před silným slunkem. Trvá ještě asi hodinu, než se dostaneme mezi první domky vesnice. Hned vezmeme útokem nejbližší obchod a uděláme si zásoby na zítřejší vykrmovací a odpočinkový den. Hlavní cíl byl splněn.

Kavkaz byl pro mne plný překvapení a nových zkušeností. Překvapilo mne vedro, jaké v údolích panuje, zatímco na vrcholcích mrznete. Krásné kvetoucí louky než s výškou zmizí poslední stébla trávy v nekonečné suti. Zarážející pro mne byla obtížnost výstupů na jednotlivé vrcholy. Nečekal jsem to a byly to pro mne zkušenosti k nezaplacení. Elbrus je však něco jiného. Máte někde v hloubi duše chuť na výstup na nejvyšší Evropskou horu? Nevěříte si? Zbytečné! Elbrus je obtížný pouze dosaženou výškou. S důkladnou aklimatizací a dobrou kondicí to pak pro vás nebude problém. S dostatkem zkušeností se pak budete moci pokusit i o obtížnější vrcholy, kterých je v okolí nepřeberné množství.

 

http://sportbart.cz/
http://www.beal.cz/
http://www.ferrino.cz/
http://www.goalzero.cz/
http://www.jerky-shop.cz/cs/
http://www.sirjoseph.cz/

 

 

 

Kategorie Cestopisy, Evropa, RuskoTags: ,

Kde čerti dávají dobrou noc

10

Led
10.1.2017 by J.Kada

Overland Track

Zpocení přeskakujeme z kamene na kámen a lezeme vzhůru. Slunko pořádně připaluje, ačkoli je ještě dopoledne. Skalní hrana už je jen kousek. Konečně se přes ni přehoupneme a s úlevou se můžeme narovnat. Mt. Ossa – nejvyšší vrchol Overland Tracku i celé Tasmánie. Stálo to za to! Pohled, jenž se nám naskytne, vskutku bere dech.

Jednosměrný Overland Track začínáme v informačním centru v Cradle Mountains, kde si na základě rezervace vyzvedneme pasy opravňující nás ke vstupu do národního parku. Podepíšu, že naše skupina má vše co potřebuje, aby trek přežila, a můžeme vyrazit. Ranní mrholení a mlha nevěští nic dobrého. Prvním busem provozovaným národním parkem se posuneme na začátek Overland Tracku. Ronny Creek, kde vystupujeme je vzdálen jen několik kilometrů a je možno sem i dojít. V tomto počasí to však nemá smysl. Odtud už jede dřevěný chodníček skrz mokřad k nedalekým kopcům. Na těch nyní sedí veliký těžký mrak, ze kterého hustě mrholí. Vstoupíme do lesa a stezka je stále prudší. Jedna pasáž je dokonce zajištěna řetězem. Dalším stoupáním vylezeme na Marion vyhlídku. Silný vítr a déšť však znemožňuje jakýkoli výhled. Pokračujeme a zanedlouho využíváme možnosti schovat se v Kitchen Hut, kde už se tísní pár bláznů, kteří v tomto počasí také vyrazili. Počasí se nelepší, a tak spěcháme dál k Waterfall Valley Hut, která je naším dnešním cílem. Podejdeme Mt. Cradle a po pár kilometrech přicházíme k hezké chatce.

Cradle Mountains

Ráno nás budí slunko a nestačíme se divit krajině okolo. Kvůli včerejšímu počasí, díky kterému jsme neviděli nic, se rozhodujeme zůstat zde o jednu noc více. Nalehko se vracíme prozkoumat oblast jezer okolo Mt. Cradle. Po včerejší mlze je až neuvěřitelné co všechno jsme minuli. Projdeme okolo jezera Rodway, jenž se krásně třpytilo při pohledu shora. Nad námi se tyčí kolmé stěny Mt. Cradle, Weindorfers Tower a Little Horn a připomínají píšťaly obřích varhan. Využijeme Face Track a prudkým výstupem vylezeme pod Little Horn. Jezero Dove odtud máme jako na dlani. Netrvá dlouho a jsme u odbočky na Mt. Cradle. Vysoko nad námi se na zubaté hraně hřebene postupně ztrácejí lidé, kteří vyrazili před námi. První část výstupu je snadná. Pak stezka vejde mezi balvany a začne lezení. Přeskakování z kamene na kámen, balancování a hledání nejsnadnější cesty. Za celou cestu vzhůru jsou však asi jen tři hůře přelezitelná místa. Konečně jsme na vrcholu, kde kamenné píšťaly vytvářejí roztodivné tvary. Je odtud nádherný rozhled na náhorní plošiny, jezera, kaňony a okolní vrcholy a hory. Pohled směrem na kamennou věž Barn Bluff je vážně úžasný. Sestoupíme dolů a stejnou cestou jako den předtím míříme k chatě. Tentokrát si však užíváme krajiny okolo. Příštího dne je obloha bez mráčku. Procházíme po dřevěných chodníčcích vedoucích skrz řídce zalesněnou travnatou buší. Výhledy po krajině jsou nádherné. Osvěžíme se koupelí v chladivých vodách jezera Will pod horou Barn Bluff, kam si odskočíme krátkou odbočkou. Přelezeme malý kopeček a otevře se nám pohled na hory a jezera před námi. Jezero Windermere s kolmými stěnami Mt. Oakleigh tvoří nádherný obraz. Stejně nádherná je i osvěžující koupel v jeho vodách kousek od plánovaného nocoviště. Příjemným překvapením je pro nás Wombat loudající se pomalu kolem cesty. Naopak nepříjemné je slídění possumů v noci okolo stanu a jejich dobývání se k jídlu.

Střecha Tasmánie

Chladné ráno, mlha povalující se po loukách okolo jezera, ze které v dáli vykukuje Barn Bluff a nízké paprsky vycházejícího slunka rozehrávají parádní podívanou. Krajina je protkána kaňony a malými jezírky. Na obzoru vykukují stěny Mount Pelion West a Mt. Oakleigh. Blížíme se k malému kopci zarostlým stromy. Ponoříme se do stínu stromů, chodníček mizí a stezka se stává náročnější. Kameny, kořeny, bahno. Nic hrozného. Přelezeme kopec a po vrstevnici obcházíme Mount Pelion West. Mineme malý kemp a dál už znovu vedou chodníčky. Dnešní nocoviště u nové Pelion Hut je výborně umístěné a přes velikou louku máme krásný výhled na zubatý hřeben Mt. Oakleigh. Zklamáním je ovšem navečer přicházející ranger se zprávou, že je hora zavřená z důvodu požárů. Měníme plány a brzy ráno vyrážíme k jihu. Vystoupáme do sedla Pelion Gap, odložíme na dřevěné podestě batohy a nalehko stoupáme na Mt. Ossa. Chodníček na vrchol je teprve ve fázi výstavby, a proto brzy zmizí. Podejdeme Mt. Doris a před námi se objeví dvě skalní věže, mezi které se k sytě modré obloze šplhá naše cestička. Ta se stává stále strmější a kamenitější a těsně před hranou, za kterou nyní není vidět, už musíme používat i ruce k lezení vzhůru. Za hranou mírně klesneme a posledním výšvihem se dostaneme na vrcholové plato, odkud už máme vrchol nadosah. Mt. Ossa je se svými 1617 m n.m. nejvyšší vrchol Tasmánie. Jsou odtud neskutečné výhledy na všechny strany. Mt Cradle a Barn Bluff se tyčí na severním obzoru, Cathedral Mountain a Du Cane Range s roztodivnými věžemi na jižním. Prostě paráda. Stejnou cestou se vracíme zpět. Pro to, že výstup není zas až tak jednoduchý, mluví organizovaná skupina, ve které si jeden člen zranil nohu a zasahující vrtulník.

Kolem padajících vod

Po včerejším výstupu neplánujeme žádný brzký start. Zatažená obloha neslibuje nijak krásné počasí. Postupujeme hustým lesem a po úzké cestě se občas prodíráme křovím. Po hodině chůze mineme nouzovou chatu Du Cane, nad níž se tyčí obrovská skalní stěna Castle Crag. Pokračujeme lesem až k odbočce na vodopády. Sestoupíme do údolí a jako první volíme D´Alton falls jehož tři veliké kaskády padají do kaňonu hluboko pod námi. Fergusson falls o kousek vedle je však mnohem lepší. Krásný široký vodopád, pod který jde po skále slézt přímo do koryta řeky. Vracíme se zpět a brzy odbočujeme k řece, kde s hukotem padá dolů do kaňonu Hartnett falls. Odtud pokračujeme vzhůru do sedla Du Cane, za kterým zůstáváme u chaty Bert Nichols. Úžasné umístění. Přímo proti skalní stěně tvořené vrcholy The Acropolis, Mount Geryon a Mount Massif. Impozantní výhled.

Po místech řeckých bájí

Dalšího dne pozvolna sestupujeme nočním deštěm zmáčeným lesem. Po obloze se honí těžké mraky. Zanedlouho se dostáváme na rozcestí a odbočujeme do Pine Valley – údolí za svažujícím se hřebenem The Acropolis. Dvakrát po lanovém mostě překonáme Cephissus Creek a po několika kilometrech přicházíme do tajuplného lesa. Všude popadané staré stromy, kmeny obrostlé mechy a lišejníky. Na břehu malého potůčku, který tiše bublá, si postavíme stan a vyrážíme na jednu z odboček. Lesem a křovím stoupáme do sedla, za kterým se krajina změní. Všude poházená spousta velikých kamenů, občas nějaké stromy a mnoho jezírek. To je The Labyrinth. Podejdeme vrchol Parthenon a před námi se vynoří jezera Cyane a Ophion. Naším cílem je však jezero Elysia, které je o kousek dále. Krásné jezero, přes jehož klidné vody se zrcadlí vrcholy The Acropolis a Mount Geryon. Vykoupeme se a vracíme se zpět. Celou noc hučí v korunách stromů silný vítr a vydatně prší. Čekáme dlouho dopoledne, dokud počasí nenaznačuje, že by mohlo být hezky a vyrazíme na vrchol The Acropolis. Prudkým stoupáním projdeme lesem na hřeben, kde se přesvědčujeme o tom, že si z nás počasí pouze dělalo srandu. Celý skalnatý vrchol se ztrácí v mracích. Rozhodujeme se pokračovat. Dalším prudkým stoupáním se dostáváme pod kolmou skalní stěnu, kterou podcházíme, dokud nezačne závěrečné stoupání po severovýchodní straně. Výstup mlhou a mraky není nic příjemného. Sto metrů pod vrcholovou hranou začne lezení. Je zde pár „výživných“ kroků. Vše však zvládáme a brzy se přehoupneme přes hranu na vrcholové plato. Mořem balvanů dojdeme na nedaleký vrchol. Fučí vichr, je mlha a viditelnost asi dvacet metrů. Škoda. Na nic nečekáme a zahajujeme sestup do tábora.

Spící voda – Leeawuleena

Celou noc fučí vichr, hřmí a na stanovou plachtu bubnuje déšť. Vyrážíme zpět z Pine Valley na Overland Track. Zde pokračujeme k chatě Narcissus stojící na břehu jezera St. Clair nebo-li Leeawuleena. Zde už čeká spousta lidí na trajekt přes jezero. My pokračujeme skrz deštný les po jižním břehu jezera. Stezka se hodně klikatí. Přesto chvíli po poledni přicházíme k malé chatce Echo Point na břehu jezera. Následujícího dne pokračujeme lesem podél jezera a po dvou a půl hodinách chůze je konečně znát blízkost civilizace. Cesta se rozšíří a změní v naučnou stezku. O kilometr později přicházíme k velikému informačnímu centru, kde po deseti dnech ukončujeme Overland Track.

Když vše spočítáme, stál nás dvoutýdenní výlet do Tasmánie celkem dost peněz. Jsou to však asi nejlépe utracené peníze v Austrálii. Navštívil jsem již celkem hodně míst v různých zemích a bez rozmýšlení mohu říci, že Tasmánie a Overland Track je nejkrásnější místo, které jsem navštívil a nejlepší dálkový trek, který jsem kdy šel. Velká část treku je již po upravených chodníčcích.Vzhledem k vytíženosti treku je to rozumné a je to lepší než jít celý trek po kolena v bahně. Pokud někdy vyrazíte do Austrálie, rozhodně zařaďte Tasmánii do programu. Nebudete litovat a odvezete si silný zážitek, který vám místní krajina připraví.

 

 

Kategorie Austrálie, Austrálie a Oceánie, CestopisyTags: ,

Perla Jižního Pacifiku – Samoa

31

Led
31.1.2016 by J.Kada

Když vám někdo řekne, že byl na dovolené na Samoe, nejdříve začnete pravděpodobně pátrat v atlase nebo na internetu, kde vlastně leží. Zjistíte si pár dostupných informací a dozvíte se, že jde o malé souostroví v Jižním Pacifiku, plné milých usměvavých lidí, žijících v klidu a míru na svém nádherném ostrově. Zahlédnete krásné fotografie, na kterých zlatý písek střídá tyrkysovou vodu oceánu, stříbřité vodopády spadajících skrz džungli hrající nepřeberným množstvím odstínů zelené do hlubokých jezírek vybízejících ke koupání, černá lávová pole a množství pestrobarevných květin. Prostě ráj. Jaký je však tento ráj doopravdy?

Seznámení s rájem

Samou volíme jako destinaci pro dovolenou z důvodu mnoha kladných ohlasů. Po čtyřhodinovém letu z Aucklandu dosedáme na mezinárodním letišti na ostrově Upolu. Je pozdě večer a taxík z letiště do hlavního města Apia nás „nenatáhne“ jen pro to, že víme, za kolik jezdí hotelová dodávka, která už je bohužel pryč. I teď v noci je hrozné horko, znásobené vysokou vlhkostí. Ubytujeme se v hotelu a následující den trávíme průzkumem města. Kde kdo na nás pokřikuje „Jste z lodi?“ „Chcete na loď?“ Nechápeme. Až v informačním centru se dozvídáme, že dorazil zaoceánský parník plný Američanů. Místí byli dokonce upozorněni novinami, že přijedou, aby se na ně stihli připravit. Proto nám na food marketu zboží naceňují v amerických dolarech. V cultural village za informačním centrem se jdeme podívat na zajímavý program plný hudby, tance a předvádění domorodých řemesel zakončený ochutnávkou tradičního pokrmu. Následující zastávkou je flea market. Bleší trh už z dálky poznáváme. Vystavené pestrobarevné látky hrají všemi barvami. Ponoříme se do úzkých uliček mezi stánky a vybíráme, co bychom si na památku odvezli. Pár pestrobarevných šátků, nějaké šperky a výrobky ze dřeva. Výběr je tu opravdu veliký.

Neděle je dnem, kdy většina Samoanců navštěvuje kostel a vše je zavřené. Město je jak po vymření a odjet z města je takřka nemožné i kdybychom opravdu chtěli. Necháváme tak odjezd na všední den. V pondělí ráno tedy ještě navštívíme tržiště, nakupíme suvenýry, v sekci jídlo nakoupíme jakési knedlíky plněné masem a jdeme se usadit na autobusové nádraží a snažíme se najít autobus jedoucí na Piula Cave Pool. Po poradě s domorodci čekáme na doporučeném místě a zanedlouho se kodrcáme pestrobarevným autobusem ven z města. Úzká asfaltka se vlní po pobřeží. Projíždíme malými vesničkami. Krásný výhled kazí pouze spousty odpadků ležících u silnice. Aby ne, když místní za jízdy vyhazují dopité plechovky a podobně. Pokud chce někdo vystoupit, zaklepe drobnou mincí na okénko autobusu a dá tak signál řidiči, že má zastavit. My jedeme až na konečnou. Po krátké zastávce v Piula Cave, což je malý bazének pod skalní stěnou těsně u moře pokračujeme dál autobusem přes hory až do vsi Lalomanu. Náš plán nocovat na pláži ve Fao Fao se trochu zkomplikuje, když zjistíme, že je ve vedlejší vesnici. Odmítáme taxi za přemrštěnou cenu a jdeme pěšky po slunkem rozpálené silnici. Po hodině přicházíme k Fao Fao a krásnými malými fale přímo na pláži. Míša rozhodnutá usmlouvat cenu je velmi přesvědčivá. A to prý nevytasila všechny zbraně. Nakonec zůstáváme pět nocí.

To Sua

Každý den nás budí barevný východ slunka a šumění vln oceánu. Každý den zde máme k dispozici snídani a večeři v ceně ubytování v podobě švédských stolů. Máme pět dní na prozkoumání okolí. K dopravě využíváme výhradně stopování. Přírodní bazén To Sua, považovaný za jedno z nejhezčích koupání na světě, nás zabaví skoro na celý den. Mořská voda se vzdouvá silou přílivu na dně dvacet metrů hluboké propasti, jejíž stěny jsou tvořeny černou lávou. Hned sestupujeme po upravených schůdcích do nitra propasti. Posledních asi dvanáct metrů slézáme po masivním dřevěném žebříku na malou plošinku nad vodou. Osmělím se a nořím se do vody. Okamžitě se mě zmocní proud a hnedle jsem o deset metrů vedle. Trochu vyděšený se chytám lan natažených ve vodě kvůli bezpečnosti. Po jednom z lan ručkuji do vedlejší propasti. Krásné místo. Proud je ale velmi silný. Hladina se vzdouvá přibližně o metr. Za odlivu prý jde dokonce proplavat tunelem do otevřeného moře. To si nyní rozhodně netroufáme. Bazén se postupně plní lidmi a tak se vydáváme na průzkum areálu. Je tu několik vyhlídek na oceán. Po dlouhých schodech sestoupíme z útesu dolů na pobřeží na Rock Pools. Pěkné místo. Nejvíce zábavy si užijeme v krátkém zbytku sopečného tunelu, do kterého každou chvilku vlétne velká vlna. Po příjemném dni se přesouváme na Lalomanu užít si krásné pláže plné zlatého písku a tyrkysové vody oceánu. Následující den prozkoumáváme vodopády. První z nich je Sopoaga. Krásná vyhlídka přes hluboké údolí zarostlé sytě zelenou džunglí, do kterého padá stříbrný proud řeky. O kousek dál po silnici navštěvujeme vodopád Fuipisia. Po krátké procházce po cestě vysekané džunglí se před námi otevře údolí, přes jehož hranu přepadává řeka. Odtud stopujeme zpět do Faofao.

Pekelné vedro

Dnes máme v plánu Coastal walk. Vyrážíme už brzy ráno, ale stopování nám kazí skutečnost, že nejezdí žádná auta. Po čase přeci jen jede a zastaví nám. Svezeme se až na místo, kde je odbočka na pobřeží. Vystupujeme a pokračujeme pěšky po štěrkové cestě k moři. Cestu lemuje džungle národního parku O Le Pupu Pue. Květiny kvetoucí podél cesty obletují pestrobarevní motýli. Dojdeme na malé parkoviště, kde začíná Coastal walk. Necelé dva kilometry dlouhý trek vede po černých útesech tvořených lávou a hluboko pod námi se o skaliska tříští obrovské tyrkysové vlny. Z oceánu vystupují lávové ostrovy s mosty, které vytvořil divoký příboj. Krátký trek končí na velíkém lávovém poli. Mohutné vlny občas skropí i vršek útesů. Jdeme zpět. Vysvitlo slunko a je hrozné horko. Štěrková cesta k hlavní silnici je vskutku úmorná. Došla nám voda. Uvaření a zpocení se svalíme do stínu fale u hlavní silnice. Pokračujeme lesem dále k Ma Tree. Velikým stromům s ohromnými kořeny. Chvilku si odpočneme a zamíříme přes džungli k návštěvnickému centu vzdálenému asi kilometr. Klopýtáme pralesem po zarostlém lávovém poli. Konečně spatříme budovu. Návštěvnické centrum je opuštěná, polorozpadlá budova. Unavení si uděláme ještě malou odbočku k vodopádu Togitogiga. Krásný vodopád tvořený dvěma kaskádami vybízející k osvěžující koupeli v tomto vedru. Vděčně využíváme a po návratu k silnici stopujeme zpět.

Savaii

Jelikož ze Saleopagy nejezdí autobus, jdeme už v pět ráno do vedlejší vesnice. Má jet v šest hodin Samoánského času. To znamená hodinu před nebo i hodinu po. Vyplní se ta druhá varianta. Chvilku po sedmé přijíždí již slušně nacpaný autobus. Nasoukáme se dovnitř a vyrážíme směr Apia. Přejedeme přes hory a o hodinu později vystupujeme vyklepaní na autobusáku v Apie. Potřebujeme najít bus pokračující k trajektu. Je to jeden z autobusů stojících bokem. Už nyní je úplně plný. Stejně nás ale někam usadí a krosnu mi odtáhnou někam pryč. Dáváme se do pohybu. Lidé jsou zde namačkaní jako sardinky. Někteří si sedí na klíně, jiné stojí a zbytek místa vyplňují nejrůznější zavazadla. Cesta k trajektu trvá okolo jedné hodiny. Hned si jdeme koupit lístek. Nalodíme se a vyrážíme na hodinu a půl dlouhou plavbu. Vzdalujeme se od břehu. Nejdříve loď kličkuje mezi útesy, pak teprve nabere přímý směr a rychlost. Břeh ostrova Savaii se pomalu přibližuje, vynořuje z oparu a stává se zřetelnějším. Ještě více než na loď se nyní lidé cpou ven na břeh. Až venku zjišťujeme proč, když vidíme autobusy narvané k prasknutí. Na taxikáře by člověk potřeboval hůl a stejně by je všechny neodehnal. Do vsi Lano do Joelan´s Fale nakonec dojedeme stopem. Moskytiéra ve fale je snad jen proto, aby vás komáři nemuseli hledat. Následující den stále váháme, jestli se nyní v neděli máme pokoušet dojet do Manase. Zvyklá nás až naskytnuvší se odvoz a tak jedeme. V Jane´s Fale Míša usmlouvá nižší cenu za ubytování, a tak zůstáváme pět nocí. Dostáváme prostornou fale s verandou, která sama o sobě je větší, než fale, ve kterých jsme dosud spali.

Želvy

Stopovací den. Vyrážíme po silnici a po pár stech metrech nám zastaví auto. Svezeme se tak do vsi Saleaula, kudy kdysi tekla láva ze sopky Matavanu a zaplavila jeden kostel. Jdeme se podívat na jeho zbytky. V džungli zarostlé a lávou zalité zbytky kostela jsou moc pěkné. Pěšky zamíříme směrem zpět po silnici a zanedlouho jsme u značky Swiming with turtle. O chvíli později už jsme u umělého bazénku, kde plavou želvy. Jsou zvědavé a tak se motají u břehu. Lepší je však mít papáju a přilákat si je opravdu na dosah. Beru plavky a jdu si zaplavat s nimi. Zvědavě si mě prohlíží, jestli nemám něco k jídlu. Občas některou chytnu za krunýř nebo ploutev. Mají ohromnou sílu. Po čase se osmělí i Míša a jde si také zaplavat. Když se nabažíme želv, vydáváme se na cestu zpět. Zpáteční cesta je přínosná v mnoha ohledech. Navštívíme poštu a nakoupíme pohledy, zastavíme se na pizzu v restauraci a v jednom resortu si domluvíme půjčení auta. Zpět u naší fale relaxujeme a užíváme krásy tohoto místa. Zlatý písek, sytě modrá obloha a v azurové vodě plavou mořské želvy. Asi bychom si zvykli.

Žíly Země

Tentokrát stopujeme na druhou stranu. Jeli bychom i autobusem, ale jízdní řády tu nefungují a kdo ví kdy nějaký pojede. Dojdeme za vesnici a tam nás naloží auto na korbu. Svezeme se na půli cesty. Hned chytneme další odvoz a vyskakujeme ve vsi Aopo, kde jsou lávové tunely. Místní mladík, neznalý angličtiny, vezme baterky a vede nás asi kilometr přes les, dokud se před námi neobjeví černající se otvor do podzemí. Jak se noříme stále hlouběji do nitra země, zprvu příjemné ochlazení a útěk před žhavými slunečními paprsky se mění v saunu. Vlhkost i teplota stoupají a pot z nás jen lije. Poletují tu zvláštní ptáci, vydávající zvuk jako netopýři a kteří hnízdí v malých skulinách. Procházíme spletitým systémem kulatých tunelů, kterými jako krev žilami kdysi proudila žhavá láva. Míjíme různé křižovatky nebo hluboké propady do jiných tunelů. Občas zahlédneme malé krápníky. Asi po hodině cesty se otáčíme zpět k východu. Velmi zajímavá zkušenost pro všechny co mají rádi podzemí. Venku dostaneme ananas a řekne di celkem vysokou cenu za prohlídku. Naše chyba. Měli jsme cenu dohodnout předem. Jdeme na stopa. Bohužel se nedaří a to z důvodu, že za hodinu projelo jedno auto. Vyčkáváme ve stínu u silnice, dokud nás nevyžene hejno malých drzých dětí pokřikující sprosťárny a pohazujících si kamením. Posuneme se kousek dále. Tam se však situace opakuje. Zachraňuje nás projíždějící dodávka, která nám zastaví a sveze nás. Dost si oddechneme, když vystoupíme u našeho ubytování. Po dnešní zkušenosti se stopováním, jdeme do vedlejšího resortu pro domluvené auto s nadšením. Paní na recepci nás ale vyhání, že už je dnes pozdě. Zklamaně odcházíme. Potkáme však jednoho místního chlapíka, se kterým jsme se seznámili pár dní zpátky. Samoánsky se chvilku dohaduje s paní na recepci a vida, jde to. Vystaví mi místní řidičský průkaz a za patnáct minut odjíždíme.

Dlouhý den

Rychlá snídaně za svítání, nabrat benzín a můžeme vyrazit. Asi po hodině jízdy podél pobřeží dorazíme do vsi Maota, kde navštívíme trhy. Po malém nákupu pokračujeme k vodopádu Afu Aau. Prý jedno z nejlepších koupání. Krásný přírodní bazén, do kterého ze tří stran spadá voda a jeden veliký vodopád. Voda je vážně osvěžující a koupání nezapomenutelné. Bohužel nás tlačí čas a musíme dál. Jízda autem po jižním pobřeží Savaii je sama o sobě krásná. Minimální provoz a celou cestu si připadáte, jako by jste projížděli zahradou. Další zastávka je Mu Pagoa Waterfall. Je celkem těžké ho najít. Auto necháme u silnice a jdeme pěšky. Hned se na nás vrhne místní rodinka, ať zaplatíme. Nabídnu jim pár tala. Sice se dál mračí, ale umlčí je to. Je tu zajímavý vodopád, kdy řeka padá přímo do oceánu. Další zastávkou jsou Blowholes. Vlny narážející do útesu projdou dále malými tunely a na povrchu vytvářejí až dvacetimetrové gejzíry. Je to neuvěřitelné, divoké a krásné. Každý gejzír provází hlasité hučení. Úžasné místo. Krásně vyšlo počasí a díky silnému větru, ženoucímu veliké vlny proti útesům, se Blowholes předvádějí v plné kráse. Dalo by se tu zůstat celý den a stále by bylo na co koukat. Začíná se však připozdívat a tak zamíříme na Canopy Walkway. Je zde celkem drahé vstupné. Jedná se o lanový most asi patnáct metrů nad zemí natažený mezi dvěma stromy a z dalšího mohutného stromu je vytvořena rozhledna. Škoda nízkých mraků ležících na horách jinak by byl krásný rozhled. Jedeme na další dvě atrakce zahrnuté v ceně vstupného. Foot print a House of rock. Na obou se shodujeme, že bylo zbytečné vůbec vystupovat z auta. Po cestě je však ruina kostela zdevastovaného obřími vlnami vytvořenými hurikánem v roce 1990 a tak zajížďka nebyla marná. Odtud už jedeme až zpátky na Jane´s fale a vrátit auto. Večer nás ještě čeká představení Fia fia. Hodinová ukázka domorodých tanců.

Mt. Matavanu

Ráno se přidáváme k jednomu páru, jenž jsme poznali na včerejším vystoupení. Cílem výpravy je vrchol sopky Mt. Matavanu. Jelikož mají čtyřkolku, bude cesta o poznání jednodušší. Po pár kilometrech jízdy podél pobřeží odbočujeme na menší silnici a zanedlouho se už noříme do přítmí džungle. Kodrcáme se po kamenité stezce pralesem. Některé úseky jsou celkem nepříjemné. Konečně přijíždíme k fale, kde bydlí Crater man. Zaplatíme a pouští nás dál. Cesta je lepší, i když pár ošklivých míst se taky najde. V jednom takovém místě už je auto v koncích a proto ho odstavíme na kraji a jdeme dál pěšky. Asi po kilometru stojíme na okraji hlubokého kráteru zarostlého bujnou vegetací. Přesto je poznat jak je veliký. Jdeme podél jeho hrany na místo odkud je pěkný výhled jak na kráter, tak na pobřeží kam se valila láva. Vracíme se zpět, zastavujeme na výhledech a opatrně sjíždíme dolů. Celí vyhrkaní se vrátíme do fale.

Konečně přichází čas na odpočinek a užívání si klidu v tomto tropickém ráji.

Kdyby si místní nemysleli, že každý běloch je milionář byla by návštěva ostrova Samoa mnohem příjemnější. Že se platí za každé podívání na vodopád nebo jinou přírodní zajímavost se dá očekávat. Vadily mi však různé lži místních a vyložené pokusy obrat nás o peníze. Většina místních si prakticky neváží přírody, jakou mají a neuvědomují si, že to je vlastně to na co se turisté jezdí podívat. Přes to všechno jsme se vrátili z tohoto tropického ráje nadšeni nádhernou přírodou. Čas i peníze rozhodně stály za to se na Samou vypravit.

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, SamoaTags: ,

Abel Tasman

5

Čvn
5.6.2015 by J.Kada

Abel Tasman

Po kolena ve vodě se brodíme k veliké značce asi dvě stě metrů před námi. V dáli vidíme dvě postavy brodící se proti nám. A tak si říkáme, jde to projít. Setkáváme se u značky. Dva chlapíci, batohy na ramenech, hrůzu v očích, říkají: „Vraťte se, je příliv, voda stoupá moc rychle!“ Nevěříme a jdeme to zkusit. O kus dál se opravdu musíme otočit. Nevracíme se však, ale volíme alternativní cíl na půl cesty na druhé straně. Voda opravdu stoupá před očima.

Great Walks

Abel Tasman Coast Track patří mezi takzvané Great Walks a jelikož je tu sezóna celý rok, musí se také po celý rok rezervovat noclehy jak v chatách, tak v kempech. Auto odstavujeme na konci silnice ve vesnici Marahau a vyrážíme po upraveném chodníčku podél pobřeží k severu. Cesta nejdříve sleduje les podél moře a jsou odtud krásné výhledy. Po pár kilometrech stoupá do kopce a větší část cesty jdeme asi sto metrů nad mořem. Občas se stromy rozestoupí, nebo odbočíme na nedalekou vyhlídku a naskytne se úžasný pohled na pobřeží, na kterém září pláže zlatého písku omývaného sytě modrým mořem, ze kterého vystupují malé ostrůvky. Kousek před chatou Anchorage odbočujeme vpravo a scházíme ke kempu Watering Cove. Po pěti stech metrech přicházíme na krásnou pláž. Postavíme stan a dáváme si koupel ve studených vlnách. Slunko se schovává za hřeben a tak se ukládáme k odpočinku ukolébáni pravidelným šploucháním moře. Budí nás až první sluneční paprsky dopadající na náš stan z rudě zbarveného obzoru. Vystoupáme zpět na cestu a sestoupíme do zálivu, na jehož druhém břehu leží kemp Torrent Bay. Kratší cesty, kterou jsme zvolili je však průchodná pouze za odlivu a pár hodin před a po něm. Je to náš první podobný úsek a tak nevíme co od toho očekávat. Vstupujeme do vody, a ačkoli potkáme dvojici, která nás varuje, že je to už neprůchodné, zkoušíme štěstí. Asi za polovinou cesty se otáčíme a brodíme se rychle ke břehu. Přestože jsme zkratku neprošli, zkrátili jsme si cestu alespoň o kousek. Obcházíme záliv po souši a uděláme si krátkou odbočku na Cleopatras Pool a Cascada Falls. Za Torrent Bay začne stezka stoupat do kopce, kroutí se lesem jako had a vzdaluje se od moře. Falls River překonáme po lanovém mostě, zajdeme na vyhlídku South Head odkud je hezký výhledna pobřeží, které už máme za sebou a po sestupu zpět na pobřeží jdeme do kempu Bark Bay. Odpočíváme a po západu slunka záliv osvětluje měsíc v úplňku.

Cesta vodou

Hodinu před východem slunka se obzor krásně zbarví do ruda. Po východu slunka vyrážíme na další cestu. Úsek průchozí pouze za odlivu, který je hned za kempem, procházíme v pohodě. Stoupáme klikatící se stezkou lesem. Přehoupneme se přes kopec a sejdeme k Tonga Quarry, kde kdysi býval lom na granit. Nyní je tu kemp. O pár minut později vycházíme z lesa na zlatavý písek Onetahuti Bay. Asi kilometr jdeme po pláži omývané blankytně modrým mořem. Od moře jdeme znovu na kopec. Pasáže přes les jsou celkem nudné. V Tonga Saddle se však otevře krásný výhled na záliv Awaroa. Sestup dolů netrvá dlouho. Přicházíme k ceduli oznamující, že přístup k chatě Awaroa je pouze za odlivu. Smutně koukáme na schody vedoucí do vody. Čekat se nám nechce. Vstupujeme do vody a máme ji tak do půlky stehen. Urazíme vodou asi půl kilometru, když konečně vylézáme ven na cestu. O pár set metrů dál už stavíme stan v Awaroa kempu. Je tu spousta lidí, čekajících na to, až opadne voda, aby mohli pokračovat v cestě. Zítra budeme muset vstávat hodně brzy, abychom stihli ranní odliv a přešli úsek, který nejde obejít. Ráno se tedy ještě za tmy zbalíme a vyrážíme za svitu měsíce přes písčitý záliv k obrovské značce na druhé straně pod lesem. Ačkoli sem mořská hladina ještě nedosáhla, musíme přebrodit několik ledových ramen řeky. Nad obzorem se slunko snaží prokouknout skrz těžké mraky, ale moc mu to nejde. Když se ohlédneme, vidíme spoustu postav trousících se z kempu a chaty, aby stihli přechod před zaplavením. Klikatou stezkou lesem pokračujeme k Waiharakeke Bay. Za dalším kopcem už je Totaranui se spoustou kempů a možností dovézt se až sem autem. Přebrodíme malý záliv a ze dvou možností kudy se dát volíme tu přes kopec nad pobřežím. Stezka je stále nahoru a dolů. Z posledního dnešního kopce vidíme krásnou pláž a uprostřed dvě veliké borovice, pod kterými je kemp Mutton Cove. Postavíme stan, schováme se před přeháňkami, a když znovu vyleze slunko, užíváme si koupel ve vysokých vlnách přílivu.

Divočina

Na poslední úsek Abel Tasman Coast Tracku vyrážíme ještě před východem slunka. Jdeme delší trasou přes Separation Point, kam se jdeme podívat na kolonii tuleňů. Válejí se na útesech a odpočívají, než se vydají na lov. Za kopcem znovu sestoupíme k moři a za chatou Whariwharangi začneme pozvolna stoupat až k Wainui Saddle. Zde, tři kilometry před koncem Great Walks odbočujeme na Inland Track a začínáme cestu přes hory zpět do Marahau. Od této křižovatky stezka stále stoupá. Nejdeme však už lesem ale loukami a jsou odtud výhledy jak na Golden Bay tak na pobřeží, podél kterého jsme poslední čtyři dny šli. Vylezeme na Gibss Hill a po pár kilometrech sestoupíme do Pigeon Saddle. Přejdeme prašnou silnici vedoucí do Totaranui a vydáváme se na posledních pět kilometrů k chatě Awapoto. Ty jsou však psané na tři hodiny. Terén tomu odpovídá. Stoupáme džunglí do prudkého kopce. Rozdíl mezi Great Walks a „obyčejným“ trekem je obrovský. Zpocení přelézáme první kopec. Následuje neméně prudký sestup. Funíme do posledního kopce. Je velmi prudký, dlouhý a my už jsme hodně unavení. Slunko pálí. Občas podlezeme nějaký spadlý strom nebo procházíme staré polomy. Všude ze stromů visí liány. Míjíme i několik ohromných stromů s velikými kmeny do výšky porostlých trávou. Úžasné. Konečně přicházíme k odbočce k chatě. Projdeme starý polom a dostáváme se ke krásné chatičce.

Odpočinek

Tentokrát opravdový. Krásně svítí slunko a jelikož to k Moa Shelteru to nemáme daleko, nespěcháme. Ze začátku sice postup trochu ztěžuje několik popadaných stromů, ale pak už jdeme po krásné cestičce lesem. Po několika kilometrech vycházíme z lesa a z keřů na volném prostranství vykukuje střecha přístřešku. Rozbalujeme se vedle a odpočíváme. Necháme postavený stan a nalehko se jdeme podívat na vyhlídku Portter Rock. Krásné skály uprostřed lesa, ze kterých je hezký výhled na pobřeží. Vracíme se zpět ke stanu a v blízkém potoce si užíváme koupel. Příštího dne nás ráno čeká asi dvouhodinový kořenový úsek, kdy neustále klopýtáme až k chatce Castle Rock. Na chatě necháme batohy a jdeme se podívat na stejnojmennou vyhlídku, odkud si užíváme pohledu na oceán a záliv s Nelsonem a Motuekou. K Holyoaks Shelteru, našemu dnešnímu cíli, pokračujeme dále lesem. Nahoru, dolů, občas přes spadané stromy, potoky nebo mělké bažiny. Nejvíce však chůzi znepříjemňují kořeny, ležící přes cestu jako tlustí hadi. Po pár hodinách chůze se před námi z křoví vynoří krásný malý přístřešek pro dva s malou verandou umístěný na východní svah kopce a až do večera si užíváme nádherného výhledu na pobřeží.

Zpět na chodník

Paprsky ranního slunka nás vytáhnou ze spacáků. Prvních pár set metrů se prodíráme křovinami zmáčenými nočním deštěm a tak i my jsme brzy mokří. Po chvilce sestupu se dostaneme do volnějšího lesa a cesta rychle ubíhá. Musíme však dávat pozor v úsecích vymletých vodou. Zastavujeme na několika vyhlídkách. Stále sestupujeme k pobřeží a po několika kilometrech se napojujeme na chodníček Great Walks. Široká cesta a spousta lidí. Něco zcela jiného než co jsme viděli poslední dva dny. Po necelé hodince pohodové chůze přicházíme na parkoviště v Marahau, kde zakončujeme náš okruh národním parkem. Abel Tasman Coast Track je pravděpodobně nejlehčím ze série Great Walks. Stezka vede podél pobřeží, a přestože mnohdy stoupá do kopců, aby se vyhnula pobřežním útesům, jde o pohodový několikadenní výlet. Výhledy na pobřeží jsou nezapomenutelné stejně jako pasáže zaplavené vodou (v případě, že nechcete čekat, až voda zcela opadne), kdy se po stehna ve vodě brodíme dál. Inland Track je o poznání náročnější stezka přes hory s větším převýšením a několika úseky přes popadané stromy. Není to však nic nepřekonatelného a kdokoli zvyknutý trochu chodit tuto cestu zvládne, pro což mluví i fakt, že jsem celý trek absolvoval v sandálech.

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Bloudění Atlasem

15

Bře
15.3.2015 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

 

Bloudění Atlasem

Rychle nahodím batoh a poklusem opouštím vrchol. Za zády mi duní hromy. Bouře v horách není nikdy nic příjemného, natož když se jedná o bouři sněhovou a jste přes čtyři tisíce metrů vysoko. Sutí ujíždějící pod nohami spěchám, abych se dostal z dosahu špatného počasí. Během chvilky se spustí hustá vánice. Kdo by si byl pomyslel, že jsem v Africe?

Nápad na výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jbel Toubkal ležící ve Vysokém Atlase v Maroku plus krátký okruh pohořím Atlas, mi ležel v hlavě už dlouho. Vše nakonec dopadlo úplně jinak.

Černý kontinent

Do Marrakeche vyrážím s portugalskou leteckou společností TAP s přestupem v Lisabonu. Poprvé moje kroky míří mimo Evropu a tak mě trochu vyděsí „vstupní“ karty rozdávané v letadle z Lisabonu do Marrakeche, které je třeba vyplnit a odevzdat při pasové kontrole před vpuštěním do země. Jelikož nemám vyplněnou adresu, kde budu v Maroku bydlet, úředník se na mě mračí. Vysvětluji mu, že plánuji přechod pohoří Atlas se stanem a odpovědí je mi úder razítka do pasu. Vyměňuji peníze na letišti. Kurz je zhruba 10 dirhamů za 1 euro a dostávám poukaz na výměnu peněz zpět, když by mi nějaké zbyly. Bez něj bych měl pak smůlu. Stále řeším jak se dostat sám do Imlilu. Přidávám se náhodou ke skupince Čechů a společně naplníme taxi. V hrozném vedru smlouváme s taxikáři na letišti o ceně. Zkouší nás nacpat do pětimístného mercedesu s tím, že na sedadle spolujezdce budou sedět dva. Moc se nám to nelíbí. Nakonec bereme „Grand Taxi“. Cena na jednoho je 160 dirhamů. Později jsem se dozvěděl, že se dá cena usmlouvat mnohem níže, ale z centra Marrakeche. Na styl marockých taxi je třeba si chvilku zvykat. V Asni na benzínové stanici uděláme malou pauzu a doplňuji palivo pro vařič. Cesta do Imlilu trvá asi hodinu. Skupinka, se kterou jsem přijel, zamíří na hotel. Já si v nejbližším obchůdku koupím balenou vodu a vyrážím směrem do hor. Zapínám GPS, aby sbírala data o pohybu, a čeká mě nemilé překvapení, když zjistím, že se mi nenahrála mapa. Snad to nebude tak vážný problém. Chvilku si zvykám na pokřikování ostatních a nabízení všeho možného. Není se čemu divit, z turistů zde žijí. Stoupám vzhůru kolem Kashby. S malou zastávkou na kaskádách na řece nad městem se napojím na pistu vedoucí do Aroumdu. Terasovitě poskládané domy vypadají úžasně. Není potřeba zacházet do vsi, jelikož cesta vede okolo. Noc přichází velmi rychle a tak příjmu nabídku jednoho chlapíka a nocuji u něj na střešní kryté terase za 50 dirhamů.

Musíte kolem toho velkého šutru!

Vyrážím za svítání, dokud není příliš velké horko. Jsem ve výšce okolo 1900 m n.m. Za Aroumdem projdu širokým říčním korytem a stoupám po protější straně údolí vzhůru. Cesty kamením vzhůru se špatně hledají a v jednu chvíli pěšina mizí. Vysoko nad sebou však spatřuji malého chlapce, jak si v pohodě vykračuje a vede oslíka. Vyškrábu se sutí vzhůru a nacházím správnou cestu. Mezi Aroumdem a Sidi-Chamharoud je několik malých kamenných obchůdků, kde se vám budou snažit prodat šperky, látky, kamení, ale hlavně i balenou vodu nebo pomerančovou šťávu. Těsně před Sidi-Chamharoud dokupuji vodu. Nezamířím k chatě Toubkal ale do sedla Tizi-n-Tagharat. Ptám se místních, kudy cesta vede. Domorodec jen mává rukou vzhůru a říká „kolem támhle toho velkého šutru“. Stoupám pěkně z ostra a občas mám dojem, že jsem na stezce. Ta však z ničeho nic končí ve skalní stěně. Rozhlížím se všude okolo, ale pokračování nevidím. Nezbývá jiná možnost než se vrátit. V poledním slunci stojí hodně sil i pouhý návrat zpět. Koupím si vodu a ve stínu čekám, až vychladnu.

Dálnice

Po odpočinku se napojím na širokou stezku a stoupám k chatě Toubkal stejně jako procesí dalších turistů. Spousta lidí stoupá vzhůru k chatě a další spousta se jich už vrací zpět. K tomu každou chvilku potkávám muly, které většině z nich nesou batohy, případně zásoby na chatu. I nyní potkávám dva obchůdky, kde se dá dokoupit balená voda. Po několika hodinách se hroutím u chaty Toubkal a stavím stan. Odbočka do sedla Tizi-n-Tagharat mě stála hodně sil. Jsem ve výšce přibližně 3150 m n.m. Ačkoli jsem utahaný, spánek přichází jen přerušovaný, ať už je to způsobeno nadmořskou výškou nebo únavou.

Rozcvička

Na dnešní den předpověď neslibuje hezké počasí, a proto se vydávám na rozhýbání do sedla Tizi-n-Ouagane (3760 m.n.m.). Stačí jen pokračovat na konec údolí. Stezka se vine vzhůru po suťové stěně uzavírající údolí. Číhá zde několik sněhových polí, ale není to nic nepřekonatelného. V sedle uhýbám vpravo a stoupání pokračuje. Suť vystřídají skály. Překonám krátkou lezeckou pasáž po úzkém hřebínku, ze kterého se mě snaží sfouknout nepříjemný silný nárazový vichr, a znovu se ocitám v suťovém poli. Obcházím vrchol Ras a mířím ke vzdálenějšímu vrcholu Timesguida (4089 m n.m.). Počasí výhledům opravdu nepřeje. Viditelnost je velmi špatná. Škoda. Za pěkného počasí odtud musí být nádherný rozhled. Odtud se jen „zhoupnu“ mezi vrcholy a během půl hodiny zdolávám i vrchol Ras (4070 m n.m.). Výstup na tyto dva vrcholy je výborná aklimatizace. Stejnou cestou jako sem sestupuji i dolů. Nacházím však i jiné lepší stezky, které při výstupu nejsou vidět. Zhruba kilometr před chatou mě dostihne špatné počasí a začíná sněžit.

Špička Atlasu

Navzdory špatné předpovědi mě ráno budí slunko a modrá obloha. Ačkoli už je pozdě, balím věci a vyrážím vzhůru na Toubkal. Zpočátku zřetelná cesta se trochu ztratí ve větších kamenech. Všimnu si, že stoupá více vlevo přes kamenné plotny a pak traverzuje zpět skrz veliké kameny. Nad nimi už je stezka jasná. Když už si myslíte, že jste nedaleko vrcholu, zjistíte, že Toubkal se dosud schovával za malý hřeben a nebyl tedy vidět. Znovu tedy stoupám. Zanedlouho se přede mnou tyčí kovová pyramida na vrcholu nejvyšší hory Maroka a severní Afriky vůbec. Počasí se rychle zhoršuje. Na protějším hřebeni leží černý mrak a je slyšet hřmění. V rychlosti udělám pár fotek a s bouří za zády poklusem opouštím vrchol. Zanedlouho začíná sněžit. I když k chatě Toubkal „seběhnu“ za hodinu a půl, stihne do té doby napadnout více než pět centimetrů sněhu.

Hlouběji do Atlasu

Následující den zabalím všechna věci a na těžko stoupám k sedlu Tizi-n-Ouanoums(3664 m n.m.). To, co z počátku vypadá jako pěšina, se později ukáže jen jako zoufalý pokus lézt vzhůru touto sutí někoho přede mnou. Opravdová cesta odbočuje vlevo na konci rovného placu s několika místy na stanování. Když doklopýtám na oficiální cestu, stoupání jde mnohem snáze. Je krásné počasí a ze sedla je krásný výhled. Příkrý sestup na druhé straně se po několika hodinách stává utrpením. Poslední zhruba kilometr před jezerem d´Ifni, kdy jdu širokým říčním korytem, nohám taky moc nepřidá. U jezera je pár berberských chýší. Můžete si koupit čaj nebo zde přenocovat. Já však pokračuji do vesničky Imhilid. To znamená obejít jezero a napojit se na prašnou pistu, po které sestoupím o dalších tři sta výškových metrů. Už z dálky jsou vidět stromy a zavlažovaná políčka. Tábořil bych někde zde nad vesnicí, bohužel tu však není voda a kempovat v blízkosti vesnice si zase netroufnu kvůli bezpečnosti. Jeden místní chlapík mě ubytuje v patře nad rádoby restaurací.

Jdete příliš brzy!

Brzy ráno pokračuji k vesnici Amsouzart. Na křižovatce nad vsí uhýbám vlevo a po prašné cestě vlnící se vysoko nad řekou po stěně údolí pokračuji do vsi Tissaldai. Těžší stoupání nastává až po překonání řeky po širokém mostě. Za vesnicí Tissaldai vstupuji do kamenitého údolí a z řeky doplňuji vodu. Slunko mě opět nepříjemně opéká. Míjím ruiny malých domků a po pěkné cestě stoupám stále výš. Proti cestám, které jsem dosud viděl, je toto úplná dálnice. Stezka se vine vzhůru do kopce a začínám mít silné podezření, že jdu špatně. Jinou cestu jsem však nepotkal. No nic, přinejhorším se podle mapy objevím znovu na hřebeni s Toubkalem. Ve výšce okolo 3500 metrů zastavuji a odpočívám. Snažím se rozpoznat, kudy stezka stoupá, ale o pár set metrů dál mi mizí z očí. Nalehko jdu prozkoumat terén přede mnou. Překonám zmíněných pár set metrů a musím se začít smát. Nic jiného mi ani nezbývá. Široká cesta je jako uříznutá nožem. Pohozená lopata s motykou na jejím konci jako by říkaly „Jdete příliš brzy!“ Dál je jen skalní stěna a příkré sněhové pole s kozími stopami. Nepřichází v úvahu tudy pokračovat. Musím zpět.

Kudy dál?

Sestupuji k ruinám malých domků a hledám, kde se mohla odpojovat cesta kreslená v mapě. Když nebyla vidět ani z vrchu, zde už opravdu není šance ji najít. Mapa, na kterou není spolehnutí, je k ničemu. Dochází mi čas. Ač nerad, musím se rozhodnout pro návrat stejnou cestou. Než padne úplná tma, přicházím do dnešního výchozího bodu. Sotva pletu nohama. Usínám a děsím se zítřka při představě, co mě čeká. Vstávám brzy, abych se vyhnul horku. Než se však přehoupnu přes hřebínek a spatřím jezero Ifni, slunko už pořádně peče. Obejdu jezero a klopýtám říčním korytem k údolí, kterým budu stoupat. Musím se smát. Při sestupu před dvěma dny jsem potkal dva francouze a říkal jsem si „Chudáci, tohle bych nahoru jít opravdu nechtěl.“ A je to tady! Začínám stoupat. Po hodině jsem pěkně uvařenej. Konečně narazím na vodu. Ochladím se koupelí v ledovém potoce a zalézám pod veliký kámen, abych vychladl. Krok za krokem se plazím vzhůru a hypnotizuji výškoměr na GPSce a odpočítávám zbývající metry do sedla. Při pohledu vzhůru spatřím vysoko nad sebou mezi kameny pohyb. Nechce se mi věřit, že bych někoho dohnal. Přesto je to tak. Jeden švýcar je také na okružní cestě Atlasem. Na rozdíl ode mne má s sebou průvodce a pohaněče muly, která táhne veškeré jejich vybavení. Chvilku se bavím s průvodcem a ukazuji mu, kudy jsem měl v plánu jít. Odpovídá, že je poměrně těžké pro někoho kdo nezná tyto hory najít správnou cestu. I on mi ukazuje, kudy šli. Prstem maluje do mapy cestu tam, kde nakreslená žádná není.

Sestup

Konečně sedlo. Chvíli si užívám výhledy. Cesta dolů je náročná, ale už se vidím, jak si vařím večeři a zalézám do stanu u chaty Toubkal a to mě pohání dál. Odpočnu si u chaty a následující den se vydávám údolím zpět do Imlilu, kde smlouvám cenu za svezení do Marrakeche. Mrzí mě, že se mi okruh Atlasem nepodařil. Bylo však velmi těžké hledat cesty, a když se nelze spolehnout na mapu… Díky nedostatku času jsem si ke konci ani nedovolil zariskovat a hledat cestu přes hory. Pokud půjdete s GPS, doporučuji důkladnější přípravu už z domu. Zadat si klíčové průchozí body (vrcholy, vesnice, sedla…). Umožní vám to orientovat se a pokračovat i bez mapy v navigaci. Toto je věc, kterou jsem podcenil. Přes všechny tyto věci návštěvu marockých hor doporučuji ať už kvůli výstupu na jejich nejvyšší vrcholky či seznámení se s jejich berberskými obyvateli a jejich kulturou.

3114
3118
3127
3130
3134
3157
3162
3192
3203
3207
3208
3210
3233
3243
3249
3350
3351
3358
3370
3376
3378
3389

 

Kategorie Afrika, Cestopisy, MarokoTags: ,

Ostrov věčného jara – Madeira

21

Bře
21.3.2014 by J.Kada

Madeira – Květináč Atlantiku

Ostrov sopečného původu Madeira, leží sice blíže Africe než Evropě, přesto je součástí Portugalska. Jeho jedinečné podnebí má na svědomí, že zde v každém ročním období najdete kvetoucí rostliny a pomohlo zachovat jedny z posledních vavřínových lesů, které kdysi pokrývaly celou Evropu. Ačkoli je ostrov Madeira malý – měří něco málo přes padesát kilometrů na délku a okolo dvaceti na šířku – najde se zde mnoho zajímavých míst. Vyprahlé oblasti připomínající polopouště střídají staré lesy s pokroucenými stromy a vysoko nad nimi se tyčí holé skalnaté hřebeny. Hluboká zelená údolí, stezky vinoucí se nad propastmi, vodopády padající do levád, což jsou uměle vytvořené zavlažovací kanály, a spoustu dalšího. I když není Madeira moc veliká, na její přechod jsem si kvůli těžšímu terénu vyčlenil osm dní.

Ostrov věčného jara

Na Madeiru letím s Portugalskou společností TAP Portugal. Létají z Prahy, a i když musím přestoupit v Lisabonu, netrvá cesta dlouho. Letenky se dají pořídit za příznivou cenu okolo osmi tisíc. Po hodině a půl letu z Lisabonu dosedne letadlo na jedné z nejkratších přistávacích drah v Evropě, a ještě k tomu z části postavené na obřím mostu. Při výstupu zažívám teplotní šok, jelikož v březnu v Čechách ještě sněžilo, a tady je okolo pětadvaceti stupňů. S batohem na zádech mířím k poloostrovu Ponta de Sao Lourenco, kusu pevniny jako prst ukazující do vod Atlantiku. Pokud máte v úmyslu podniknout přechod z východu na západ stejně jako já, je třeba začít právě tady. Ze Santa Cruz, kde leží letiště, vyrážím pěšky. Obejdu letiště a po pár kilometrech dojdu do městečka Machico. Jde prý o první osadu na Madeiře. V průvodcích jsem se dočetl, že úsek Machico – Canical s výstupem na Pico do Facho je snadný. Není. Značení prakticky chybí a zarostlá cesta převážně suťovým terénem dá při prudkém klesání dost zabrat. Z vyhlídky na Pico do Facho je ovšem krásný výhled a můžu zde obdivovat i rozkvetlé aloe. O rozbalenou svačinu se skoro musím poprat s loudivými kočkami. Podařilo se mi ji ubránit a mohl jsem sledovat, jak úspěšně loví ještěrky, kterých jsou tu bez přehánění tisíce. Z městečka Canical až na poloostrov musím šlapat po asfaltce, jelikož zde chybí cesta pro pěší. Cestou si ale prohlédnu jedinou přirozenou písčitou pláž na Madeiře. Prainha je sto metrů černého písku schovaného mezi vysokými útesy. Jelikož už nemám vodu, sbíhám dolů k baru si ji doplnit. Mám smůlu. Není ještě sezóna, a tak je zavřeno. Vodu se mi podaří doplnit až o pár kilometrů dále v jednom baru na pobřeží. Pokračuji dál a zanedlouho už jsem na konci asfaltky, a odtud vede značená cesta. Pozor, Ponta de Sao Lourenco přípomíná polopoušť a na vodu zde narazíte opravdu těžko. Proto se vybavte dostatečnou zásobou. Pokud cestujete se stanem nebo jako já jen tak pod širák, můžete hned za parkovištěm odbočit z cesty vlevo a po patnácti minutách se dostanete na kraj útesu, kde je dobré místo na táboření. Dole pod skálou se tříští obrovské vlny o kamenné jehly a brzy ráno vás probudí vycházející slunce. Protože je to mimo značenou stezku, nemusíte se bát, že tu budou proudit lidé.

Ráno seběhnu zpátky na stezku. Kamenitá cesta se vlní po hřbetu poloostrova nahoru a dolů. Některá místa jsou zajištěná zábradlím a z několika míst je krásný výhled na rozeklané severní pobřeží s bizarními skalními útvary Znovu jsem skoro bez vody.  Pokud najdete návštěvnické centrum na konci poloostrova otevřené, můžete si ji doplnit tam. Já mám opět smůlu a v březnu bylo ještě zavřené. Vylezu na nejvýchodnější bod ostrova. Směrem na východ je vidět ještě kus nepřístupné pevniny s majákem. Odtud je třeba vrátit se stejnou cestou. Od silnice je to na nejvýchodnější bod ostrova 4,5 km a cesta trvá asi hodinu a půl. Po návratu k silnici jsem se rozhodl využít autobus, vyhnout se tak nepříjemné chůzi po asfaltu a svézt se do Machica na zastávku hned za tunelem. Tady končí Levada do Canical. Vyrážím proti proudu. Jdu do kopce a ani to nepoznám. Zanedlouho pochopím, proč jsou procházky podél levád tak vyhledávané. Je to pro jejich nenáročnost. Leváda se kroutí po vrstevnici nad Machicem. Cestou nalézám i pitnou vodu a konečně si ji mohu doplnit. Po tom, co levada zmizí, šplhám po prudké silnici do městečka Ribeira de Machico. U kostela se uhýbám vpravo a mířím k chatě Portela. Dávám se do řeči s místním chlapíkem, který mě zve na mošt vyráběný tradičním způsobem z jablek. Po únavném celodenním pochodu leze trochu do hlavy, takže opravdu jen ochutnám. Když zjistí, že mám v plánu spát jen tak v lese, ubezpečuje mne, že se nemám čeho bát. Že tu nežijí hadi ani divá zvěř. Taková slova potěší, a protože už je pozdě, v lese před Portelou přenocuji.

Ráno dojdu k Portele a cestou obdivuji ohromné kapradiny. Nad Portelou na parkovišti je možnost doplnit vodu. Nedaleko odtud končí Levada da Portela. Pokračuji proti proudu. Počáteční stoupání se brzy změní v příjemnou rovinu. Slušná cesta vede skrz několik krátkých tunelů, občas se stezka zúží a jdu nad propastí, ale všude je dobře zajištěná. V místech, kde se vavříny a vřesovce rozevřou, je krásný výhled na pobřeží s městečkem Porto da Cruz. Asi po deseti kilometrech vyjdu v osadě Ribeiro Frio. Odtud zamířím k Balcoes. Skalní vyhlídce nad hlubokým údolím. Přímo proti mě se tyčí skalní hřeben s nejvyššími vrcholy na ostrově. Dole v údolí vidím vodní elektrárnu – můj dnešní cíl. Kousek se vracím a za hodinu sestupu dojdu do Faja do Cedro Gordo. Odtud začínám stoupat po prašné cestě vedoucí údolím k elektrárně. Nad elektrárnou přejdu přes řeku a po úzké pěšině stoupám lesem do prudkého kopce. Podél levád se často dlouho nenajde místo pro táboření, proto je dobré přenocovat v lese někde před jejím začátkem. Najdu dobré místo na spaní a vydávám se hledat vodu. Asi po kilometru nalézám dům, u kterého je malá studánka.

Adrenalin

Levadu Fajal da Nogueira bych doporučil jen těm, kdo netrpí závratěmi a klaustrofobií a mají jistý krok. Brzy ráno vystoupám k místu, kde leváda mizí ve skále. Odtud pokračuji proti proudu. Stezka často vede jen po hraně zavlažovacího kanálu vysoko nad propastmi s žádným nebo jen mizerným zajištěním. Několik kilometrů se musím soustředit na každý krok. Je to opravdu únavné. Hrana kanálu je mnohdy široká pouhých třicet centimetrů a chybný krok by mohl skončit pádem a katastrofou. Některé tunely, kterými leváda protéká, jsou opravdu úzké. Některé se dokonce zužují. V těch se mi pak vzpříčí krosna a musím ji sundat a protáhnout. Po pár kilometrech konečně přicházím na širokou cestu podél levády Pico Ruvio, ze které mám hezké výhledy do údolí i na hřebeny. Prochází několika velkými tunely. Široká cesta končí u asi 300 metrů dlouhého tunelu, do kterého vedou staré koleje úzkorozchodné železnice. Na tento tunel navazuje další, kterým se dostanu na druhou stranu masivu. Tunel má přes dva a půl kilometru. Jak se nořím hlouběji do nitra hory, zmenšuje se světlá tečka vchodu, až nakonec zmizí úplně. Po chvíli se objeví jiná přede mnou. Stále jdu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec přece jen dojdu k východu. Cesta skrz mi trvala čtyřicet pět minut. Je to úleva konečně narovnat záda. Nemusím dodávat, že čelovka nebo jiné světlo je zde nutností. Na konci tunelu odbočím vlevo podél levády, projdu několika tunely a ocitnu se v Caldeirao do Inferno – jezírko sevřené stometrovými útesy. Stejnou cestou se vracím zpět k dlouhému tunelu a pokračuji do Caldeirao Verde. Tady pozor. Cesta vedoucí podél levády dál po vrstevnici po pár kilometrech končí v jedné rokli. Pěkně jsem si zašel. Od ústí dlouhého tunelu musím sestoupit o zhruba padesát výškových metrů níže, a tam vede podle jiného kanálu správná cesta. Ta je na rozdíl od té nad ní zajištěná. Netrvá dlouho a dojdu do Caldeirao Verde. Skalní kotel s jezírkem, do kterého spadá stometrový vodopád. Pokračuji dál podle levády vlnící se nad hlubokým zarostlým údolím. Projdu několik tunelů a přijdu na rozcestí. Konečně taky zase spatřím ukazatele. Zvolím Pico Ruvio a začnu stoupat po schodech vzhůru lesem pokroucených stromů. Náročný výstup přeruším nad lesem, kde už je jen kosodřevina. Ještě než se terén změní v pouhé kamení, jsou zde pěkná místa pro táboření. Jsem ve výšce 1500 m n.m. Užiju si posledních slunečních paprsků a jdu spát. Musím nabrat sílu na zítřejší výstup.

Střecha Madeiry

V noci mi byla zima. Je to velký rozdíl od teplot, které jsou u moře. Ve stinných místech nalézám zamrzlou vodu. Většinu roku zde noční teploty klesají pod bod mrazu. Zbývá mi 361 výškových metrů k nejvyššímu vrcholu Madeiry. Po hodině výstupu kamenitým terénem se dostávám na větší, kameny dlážděnou cestu, a po chvíli už stojím u chaty Pico Ruvio. Po předchozím objednání je zde možnost přenocovat. Je tu šance doplnit i vodu v přístřešku před chatou. Na vrchol už to není daleko. Pokud se sem dostanete ráno, je velká pravděpodobnost, že zde budete sami. Mám vrchol sám pro sebe. Od pomníku na hnědočerveném vrcholu Pico Ruvia ve výšce 1861 m n.m. je nádherný výhled nejen na okolní vrcholy, ale i do údolí, kde se povalují mraky. Pokračuji směrem na západ do sedla s chatou Encumeada. V průvodcích jsem četl, že jde o hřebenovku. Zapomeňte ovšem na hřebenovku takovou, jak ji znáte. Cesta prudce klesá po kamenných schodech, aby pak mohla opět prudce stoupat. I na hřebeni se mi podařilo najít několik dobrých míst pro táboření a ukládám si jejich souřadnice. Část cesty vede po jižním úbočí hřebene a část po severním. Celé jižní svahy pokrývá shořelý les. Projdu okolo vrcholů Pico das Eirinhas, Casado, Pico do Jorge a po pár kilometrech konečně začnu klesat k Boca da Encumeada. Je zde křižovatka silnic. Sejdu kousek vlevo a hned se napojím na příjemnou levádu do Norte. Původně jsem měl v plánu obejít náhorní plošinu Paúl da Serra po levadě das Rabacas, ale ta byla kvůli sesuvu půdy uzavřena. Procházím tedy tunelem a pokračuji dál po levadě do Norte. Do levády spadá několik vodopádů. Procházím skrz několik dlouhých tunelů. Tyto tunely nejsou moc dobré pro krosny, ale projít se dají. Než se dostanu k prašné silnici, vedoucí na náhorní plošinu, mám nachozeno v podzemí přes tři kilometry. Vystoupám několik serpentin, a protože už zapadá slunko, utábořím se kousek od cesty. Ráno stoupám dál prašnou cestou až k úzké pěšině vedoucí do lesa, na kterou mě upozornil v křoví schovaný ukazatel. Projdu pod větrnými elektrárnami až nahoru na náhorní plošinu Paúl da Serra. Tady je spousta míst pro táboření. Bohužel jsem sem už včera nedošel. Za silnicí vedoucí přes vrch planiny se napojím na širokou prašnou cestu a pokračuji po ní na západ. Provede mne vyprahlou krajinou s hnědočervenou půdou. Jdu po ní až k silnici, k místu, kde stojí malá kaplička. Sejdu po silnici pár zatáček z kopce a napojím se na levadu do Paul I. Celé okolí slouží jako pastviny pro dobytek, tak se nedivte když vám úzkou pěšinu zatarasí krávy pijící ze zavlažovacího kanálu. Na turisty jsou ovšem zvyklé, takže se nebojí a z cesty vám jen tak nepůjdou. Po vrstevnici dorazím po několika kilometrech k silnici, kde stojí kaple Nossa Senhora de Fátima. Scházím po prudce klesající silnici k chatě Rabacal a podél levády k vodopádu Risco. Kousek se vracím a podél Lavada das 25 Fonte se jdu podívat k pětadvaceti pramenům. Tato oblast je dobře značená, jelikož ji navštěvuje spousta turistů. Proto bych vám doporučil návštěvu brzy ráno, než se sem dostanou první návštěvníci. Případně pozdě odpoledne, když naopak odchází poslední. Já jsem přišel okolo čtvrté hodiny odpolední a u pětadvaceti pramenů jsem byl sám. Tábořím na jediném hezkém místě hned u levády. Ráno se vracím kousek zpátky k rozcestníkům a jdu podle značení směrem na městečko Calhete. Skrz skalní masív se dostanu kilometr dlouhým tunelem. Vynořím se v údolí zarostlým eukalyptovým lesem. Dávám se vpravo. Na odpočívadle u silnice doplňuji vodu a naproti přes silnici pokračuji po lesní cestě. Sestoupím dolů o několik set metrů, než narazím na Levada Nova. Pohodlná stezka mě dovede do vesničky Prazeres. Cesty podél zavlažovacích kanálů jsou sice pohodlné, pokud jsou ale moc dlouhé a není na nich žádné zpestření v podobě tunelů nebo výhledů do údolí, stanou se po čase nudné. Podél tohoto kanálu kopíruji vrstevnici a zajdu do každého údolíčka. Cesta podél této levády mi trvá skoro celý den. Minu Faja da Ovelha a přes několik vesniček zamířím do Ponta do Pargo. Nad městečkem opustím levádu a sestoupím k pobřeží. Na nejzápadnějším okraji ostrova dojdu k majáku, a tím ukončuji přechod ostrova Madeira. I když má ostrov na délku něco málo přes padesát kilometrů, musel jsem urazit přes dvě stě kilometrů a přes pět kilometrů převýšení, než jsem ho přešel. Tak moc je terén členitý a hornatý. Většina turistů je ubytovaná v letoviscích na pobřeží a za poznáním se vydávají každé ráno autem, proto první lidi začnete na cestě potkávat až před polednem. Pokud nechcete jít s davem a podniknout něco trochu jinak, vydejte se s batohem poznávat krásy této krajiny. Na cestu bych vám doporučil mapu z nakladatelství Kompass v mírce 1:50 000. Během osmi dní na cestě napříč ostrovem jsem rozhodně neviděl všechny jeho krásy. Navštívil jsem ovšem místa méně navštěvovaná, přesto neméně krásná. Posuďte sami, zda je tento styl cestování i pro vás. Takovouto cestu bych nedoporučoval lidem trpících závratěmi nebo klaustrofobií. Některé úseky by pro ně nemusely být zvládnutelné. Ti, kdo se na stejnou cestu vydají, zažijí rozmanitou krajinu. Od vyprahlých kopců po neprostupné lesy, zažijí adrenalin na nezajištěných levadách, kdy budou balancovat nad propastmi, nebo strašidelnou tmu kilometry dlouhých tunelů skrz hory. Na Madeiře si vybere každý.

Tipy

Několik tipů na místa, kde se dá cestou tábořit:

N32 44.573 W16 49.066

N32 44.341 W16 52.152

N32 44.893 W16 54.859

N32 47.091 W16 55.502

N32 45.618 W16 56.611

N32 45.529 W16 58.219

N32 45.184 W16 59.221

N32 45.380 W17 00.173

N32 45.157 W17 00.586

N32 45.833 W17 03.560

Několik tipů kde, se dá doplnit voda:

N32 45.001 W16 46.389

N32 44.473 W16 47.455

N32 44.785 W16 49.582

N32 44.488 W16 54.926

N32 45.884 W16 55.965

N32 45.301 W17 00.041

N32 45.765 W17 03.575

N32 45.243 W17 08.969

N32 47.736 W17 13.996

 

Kategorie Evropa, PortugalskoTags: ,

Korsika – GR 20 jih

2

Lis
2.11.2013 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Jižní část

GR20. Toto označení nese jedna z nejnáročnějších a prý i nejhezčích turistických dálkových tras v Evropě. Trasa vede napříč Korsickými horami. Rozeklané skalní hřebeny, úžasné výhledy, borové lesy i tůně jako stvořené pro koupání, to je jen malá část toho, co vám může GR20 nabídnout. Severní část je více navštěvovaná, náročnější a snad i hezčí. To už ale musí posoudit každý sám. Jižní část začíná v městečku Vizzavona a stejně jako severní vyžaduje dobrou fyzickou zdatnost pro její úspěšné absolvování. Vizzavona leží na železniční trati Bastia – Ajaccio a jde sem pohodlně dojet vlakem. Pro přechod jižní části se vám budou hodit mapy nakladatelství IGN 1:25 000 4252 OT a 4253 ET.

Znovu do hor

Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Žádná legrace

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Hlad

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Konečně Conca

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h

Galerie

Stitched Panorama
21
Stitched Panorama
22
22a
22b
22c
22d
22e
22f
Stitched Panorama
22g
22h
22i
22j
22k
22l
22m
22n
23
Stitched Panorama
24
24a
25
26
26a
26b
27
26c
26d
28

 

Kategorie Evropa, FrancieTags: ,

Korsika – GR 20 sever

2

Lis
2.11.2013 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Severní část

Myslíte si, že máte dobrou fyzičku, a lákají Vás dálkové trasy? Pak určitě vyzkoušejte Sentier de Grande Randonneé de la Corce neboli GR20. O této proslulé dálkové turistické trase napříč Korsikou slyšel snad už každý. Patří mezi nejhezčí, ale také nejnáročnější trasy v Evropě. Oficiální začátek trasy je v městečku Calenzana na severozápadním pobřeží ostrova a vede přes hory napříč ostrovem až na jihozápadní pobřeží. Korsika, tento ostrov s useknutou saracénskou hlavou na vlajce, patří Francii. Proto se připravte na časté potíže s komunikací, protože Francouzi buď neumí anglicky, nebo tak neradi mluví. Při přechodu můžete využít výborné mapy  IGN 1:25 000 4149OT, 4250OT, 4251OT. Pokud vyrazíte sami jako já, využijte pro dopravu letadlo – vyjde to levněji. Sice z Prahy nelétají přímé lety, ale s přestupem v Německu jste i tak za sedm hodin v Bastii na Korsice. Jestli pojedete ve skupině, vyplatí se mnohem více doprava autem.

Když vyjdu na Korsice z klimatizované letištní haly, dostanu pořádnou facku teplem. Je tu opravdu tak, jak mě všichni strašili. Před halou je trochu zmatek, ale autobus do Bastie stojí přímo před vchodem a není problém ho najít. Jen se mi zdá, že nemá žádný pevný jízdní řád a jen čeká, až se trochu naplní, aby mohl vyrazit. Proto si radši u řidiče ověřuji, kdy má odjezd. Ve městě potřebuji koupit plynovou kartuši na vaření. Po pár hodinách zjišťuji, že jsou bohužel k sehnání pouze narážecí a šroubovací nikdo neprodává. To by mohl být problém. Jdu na vlak a chci vyrazit do Calenzany. Další problém. Poslední vlak směr Calvi vyrážel těsně před pátou hodinou odpolední. Místní tvrdí, že už nemám šanci se tam dnes dostat. Využívám tedy první ranní spoj v 9:45 a po zhruba třech hodinách cesty vystupuji v Calenzaně – Lumio, a odtud jdu po silnici do Calenzany. Po dvou hodinách ubíjející chůze jsem v Calenzaně u kostela. Lepší varianta je jet vlakem až do Calvi, a tam využít nějaký autobus až sem. Časově je to zcela stejné. Jen je to dražší, ale zas ušetříte nohy, které budete dost potřebovat. Od kostela v Calenzaně už vedou ukazatele, které mě navedou k začátku dálkové trasy.

První z mnoha

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Náročná

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Perly

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h

Galerie

1
2
2b
2c
2d
2e
3
3a
4
4a
4b
5
Stitched Panorama
6
7
8
8aa
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
20a

 

Kategorie Evropa, FrancieTags: ,