Archives

Category Archive for ‘Evropa’

Prokletý hřeben

Můžete chodit po horách léta a nevidět jedinou omrzlinu, nachodit stovky kilometrů v krásném počasí s úžasnými výhledy a bez větších nároků na kvalitní vybavení. Co se však stane, když vám štěstí přestane přát? Pak už záleží jen na tom, kolik špatných okolností se dokáže sejít v jeden den. Mám za sebou tisíce kilometrů po nejrůznějších horách na mnoha místech po světě. Tady se však počasí několikrát rozhodlo překazit mi naplánovaný trek.

Zimní přechod Nízkých Tater na Slovensku… může se to zdát jako jednoduchá záležitost, ale opak je pravdou

Marná snaha

První pokus vypadal nadějně. Hodně sněhu, teploty padající pod -20°C a celkem slušné počasí. Pěknou lekci dostávám první noc v Hiadelskom sedle, když se mi po X letech rozbije benzínový vařič. Bez vody, zmrznutý a unavený rozdělat oheň… Výzva. Nakonec se zadaří. Hřeben je další dny vymetený a kromě silného mrazu nic neztrpčuje parádní cestu. Vše se změní čtvrtý den, kdy dojde k oteplení. Sněhová vrstva povolí a za Čertovicí se brodím na sněžnicích metrem těžkého sněhu. Za hodinu urazím i pár set metrů. Není možné někam dojít. Vracím se na Čertovici a odjíždím s tím, že se o přechod pokusím jindy.

Pro druhý pokus nalákám i parťáka slovy „půjde o pohodový výlet“. Sněhu zatím není tolik. Předpověď slibuje pár dní sněžení a následně ochlazení až k -20°C. Za tmy dojdeme do Hiadelského sedla. Výstup následující den na hřeben je bez problémů. Na hřebeni začne fučet, padne mlha a mraky a viditelnost klesá na pouhých několik desítek metrů. Třetina tyčového značení buď leží, nebo chybí. Orientace je mnohdy problematická. Nasazujeme sněžnice. Opravdu není nic vidět. Vítr podráží nohy, a když nás kus před chatou Ďurková zastihne tma, máme problém. Silný vichr nás vychýlí ze směru a během pár set metrů zabloudíme na špatnou stranu hřebene. Po tmě nás v prudkém terénu vítr sráží a bezmocně se kloužeme dolů z hřebene. Pár set metrů k chatě se hrabeme několik hodin. Chatu nacházíme pouze za pomoci GPS a vidíme ji, až když stojíme přímo u ní. Jídlo, odpočinek… Parťákovi omrzla ruka. Příštího dne je počasí ještě horší. Čekáme. Další den se rozhodujeme pro ústup. Přelezeme hřeben a míříme dolů na Magurku. Viditelnost stále stejná a silný vichr žene sníh. Vedlejší žebro z hřebene nemá tyčové značení. Jdeme pouze podle GPS. Místy se brodíme na sněžnicích i po pás ve sněhu. Až o pár set metrů níže v lese máme jistotu, že jdeme po cestě. Jsme rádi, že jsme už dole a měli jsme štěstí, že se nestalo nic horšího, než lehká omrzlina.

Říká se „do třetice všeho dobrého“, jenže také se povídá „třikrát a dost“. Tak uvidíme, jak to bude teď.

Nedám si pokoj

Neuplynuly ani tři měsíce a vyrážím znovu, z Donoval vzhůru na hřeben Nízkých Tater. Je mnohem více sněhu, než při předchozím pokusu. A hlavně, předpověď slibuje lepší počasí. Až na Kozí chrbát (1330 m n.m.) se vydrápu bez sněžnic po prošlapané stezce. Dál už to však bez nich nejde. Nasadím sněžnice a pomalu se spouštím do Hiadelského sedla. Kdo tento úsek zná, ví, o čem mluvím, když řeknu, že je to o hubu. Opatrně prokličkuji lesem a zanedlouho jsem v sedle. V přístřešku shodím věci a jdu k nedaleké studánce pro vodu. No jo, jenže studánka je zhruba metr a půl pod sněhem. Tam, kde tuším koryto potůčku, se otočím do svahu a začnu hrabat. Na sněhovou frézu si hraju, dokud se neprokopu do sněhové jeskyně okolo studánky. Zalezu si na půdu přístřešku, zahrabu se do spacáku a uvařím večeři. Kupodivu dorazili ještě dva nocležníci s pejskem. Je fajn poznat lidi stejné krevní skupiny.

Déjà vu

Noc byla příjemná a chvilku před osmou ráno už jsem opět na cestě. Mrzne, pofukuje čerstvý vítr a po hřebeni se válí mraky. Výstup na vrchol Prašivá je makačka, jako vždy. Není se co divit, když je to ze sedla více než půl kilometrové převýšení. Sníh výstup ztěžuje ještě víc. Mraky, válející se po hřebeni, stále více připomínají poslední pokus o přechod. Občas se musím i zastavit a rozhlížet, kudy asi cesta pokračuje dál. Převládá však viditelnost větší, než pár set metrů a také tyčové značení se zdá v lepším stavu, a tak cesta ubíhá v rámci možností celkem rychle. Při výstupu na Latiborskou hoľu se však přiženou mraky a viditelnost není ani k další tyči. Déjà vu. Opět se sunu pomalu vpřed a není možné rozeznat zasněženou zem od mraky naplněného vzduchu. Netrvá to však dlouho. Okolo třetí hodiny konečně z hřebenu zahlédnu střechu chaty Ďurková. Na svahu vedle chaty je pár kamzíků a snaží se vyhrabat ze sněhu něco k jídlu. Velmi rád zalézám do vyhřáté chaty. Polévka a čaj zaženou největší hlad a usazen vedle rozpálených kamen odpočívám. Ráno vyrážím hodně brzy, abych měl případně více času na vymotání se ze špatného počasí. Hřeben je opět zakrytý hustou mlhou a fučí nepříjemný vítr. Poučen z předchozích výprav jdu zabalený jak nějaký polárník. Výhledy zatím žádné. Spíš mám problémy najít tyče značící cestu. Přelezu Chabenec a radši kontroluji správný směr na GPS. O kus dál se k mlze přidá i zrádný terén. Přelézt Kotliská v zimě není snadné ani za hezkého počasí. Když už se vydrápu nahoru, cesta najednou pokračuje několikametrovým sněhovým schodem a dál příkře padá někam do mlhy…Nic moc. Lituji, že nemám mačky. Sněžnice hodím na batoh a opatrně sestupuji po zledovatělém svahu. Nakonec se terén srovná a jde se lépe.

Postupně se trochu lepší počasí. Cesta vede hodně často nepříjemným příkrým traverzem. Po pár kilometrech se z mlhy vynoří ledem obalená konstrukce lanovky pod vrcholem Dereše, a když se rozfoukají mraky, tak vykoukne i chata na Chopku.

Návnada

Za Chopkem už stále svítí slunko. Mraky i mlha se rozplynuly, vystřídala je modrá obloha a konečně si užívám nádherné výhledy. Překonám sedlo a v cestě ke Štefánikově chatě už mi stojí jen jedna překážka. Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Svahy jsou umrzlé a výstup by si občas zasloužil použití maček. Plazím se vzhůru. Vyfuním na vrchol a naskytne se mi krásný rozhled nejen na hřeben Nízkých Tater, který jsem prošel, ale i na část, která mě ještě čeká. V dáli se táhne hradba vytvořená ze štítů Vysokých Tater.

Dole v sedle je již vidět střechu chaty a s tím související noc v teple a něco dobrého k jídlu. Sestup je celkem zdlouhavý. Je pondělí a chata je téměř prázdná. Zaplatím si nocleh, a jelikož je hezky, uvařím si venku z vlastních zásob. Odpočívám a zanedlouho příroda rozehraje parádní divadlo ve formě krásného západu slunka. Západ ještě nestihl přehrát všechny barvy, když naproti začne vycházet obří měsíc. Dnešní odpolední počasí je opravdu jen návnada a snaha o to udržet mě na cestě.

Návrat do reality

Ráno po sedmé vyrážím dál. Mraky už se zase válí po kopcích a do toho také nepříjemně fučí. Cesta se hodně vlní nahoru a dolů. Postupně, jak ztrácím výšku, otepluje se a sníh těžkne. Tento pokus o přechod celého hřebene zatím přesto vypadá celkem nadějně. Když v tom… V jednom kopci si všimnu, že mám rozbitou sněžnici. Upadl jeden nýt a noha nedrží směr. O kus dál potkám borce, který mi povídá, že předpověď na zítra je celodenní déšť. Prostě super. Musím ještě přelézt pár kopečků, ale cesta je převážně z kopce a na Čertovici už to dojdu bez sněžnic. Na parkovišti opravím sněžnici, nasadím je a plný optimismu vyrážím znovu na kopec. Obejdu Čertovu svatbu a za ní přituhuje. Sníh je těžký, boří se a vůbec není jasné, kudy cesta vlastně vede. Naštěstí tu před časem projel někdo na lyžích, a tak se mohu chytit alespoň nějakých stop. Stejně to však vypadá, že jde o to, držet zhruba směr a prodírat se vytrvale lesem. Občas zahlédnu značku a to mi trochu zvedne náladu. Stopy lyží mizí, ale objeví se pro změnu stopy sněžnic. Pokračuji navzdory únavě. Tělo by nejradši sedlo na Čertovici na bus a odvezlo se někam do teplé postele. Ještě pár kilometrů a konečně se přede mnou objeví malá chaloupka Ramža. Hned roztápím kamna. Jsou nějaká líná a trvá to hrozně dlouho. Nakonec se zadaří a najedený a navlečený v několika vlněných vrstvách mám pocit, že by se přechod konečně mohl podařit.

Na hraně

Je už tma, když venku zaslechnu kroky. Dovnitř vpadne chlapík sotva stojící na nohách. Hned se vrhne na vodu, kterou na kamnech roztápím ze sněhu. Prý jde z Andrejcové a že to bylo hrozné. Od rána že se nezastavil a šel, co mohl. Naštěstí bylo hezké počasí. Můj zítřejší úsek.

Předpověď se vyplnila a už ráno prší. Sníh ztěžknul, boří se, fučí vítr a po kopcích se zase válí mraky. Vyrážím chvilku před sedmou ráno. Nevzdám to! I když o pár kilometrů dál už o tom hodně přemýšlím. Cesta vede převážně lesem, kde není jasné kudy jít. Prvních asi sedm kilometrů hlavně stoupám. Stoupám ale traverzem, kde je stále nepříjemně prudký svah. Do strany prostě sněžnice moc nedrží. Snažím se udržet tempo alespoň dva kilometry za hodinu. Odpočívat nemůžu! Nemohu si dovolit, aby mě na cestě chytla tma a s ní třeba i ještě horší počasí. Konečně se dostávám nad les. Není nic vidět, ale lepší se terén a trochu i zrychlím. Potkám dva borce na sněžnicích. Když jim řeknu, že jdu na Andrejcovou, začnou se smát a povídají, ať si užiju Velkou Vápenici. Když jim na oplátku povím, že jdu z Ramže už čtyři a půl hodiny, úsměv jim jaksi zamrzne na tvářích. Rozloučíme se a pokračuji dál. Po pár kilometrech prudce klesnu do sedla Priehyba. Je mi jasné, že další dva kilometry budou bolet. Vrchol je o pět set výškových metrů výše. Sice už jsem utahaný, ale vyrážím. Prudký výstup dává zabrat, snažím se často odpočívat. Sníh podkluzuje, boří se a ztěžuje už tak těžký výstup. Nejsem ani v polovině, funím jak lokomotiva, nohy bolí a tep je někde na horní hranici. Pak si vzpomenu, že mi z posledního výletu zbyl balíček hroznového cukru. Co na tom, že je na něm varování, nejíst více, než dva cukříky denně? Než dojdu na vrchol, sním celé balení. Parádně mě to nakoplo. Nevím, jestli to je účinek cukru nebo prostě jen psychická podpora, ale jsem nahoře. Cesta se chvilku vlní po vrchu a pak začne klesat. A klesá hlavně skoro až k chatě. Andrejcová. Je to ten nejhezčí pohled za dlouhou dobu. Malá chatka, překvapivě útulná. Elektřina na dobití telefonu, velká kamna na zatopení, studánka s vodou pár metrů od chaty, pohodlné matrace… Paráda. Zatopím, uvařím a hlavně odpočívám.

Za hranou

Původní plán byl odpočnout si zde celý jeden den. Předpověď však na zítra slibuje polojasno a slabý větřík na Kráľovu Hoľu. Na den později už tak příznivá předpověď není. Nechal jsem se tedy vylákat předpovědí. Na poslední úsek přechodu vyrážím brzy ráno. Už nyní fučí celkem silný vítr. Skoro celou cestu až na Kráľovu Hoľu cesta stoupá. Brzy vylezu nad les a na hřebeni opět není vidět od tyče k tyči. Vítr se stále stupňuje. Po čtyřech hodinách jsem půl kilometru od vrcholu Kráľovy Hole. Přes mraky a mlhu není nic vidět. Horší je však vítr. Zesílil, a to hodně. Neudržím se na nohách a to mám s batohem zhruba 120 kg. Několikrát se mnou vítr švihne o zem a smýká se mnou po sněhu. Nikdy jsem si nepředstavil, že bych zažil takový vítr. Je velice těžké zachovat si chladnou hlavu a vymyslet nejlepší postup jak pokračovat. Návrat nemá význam. Zůstat zde a čekat na trochu lepší počasí nepřichází v úvahu. Nakonec se rozhodnu pro pokračování v plánu. Překonání posledních pár set metrů a rychlý sestup. Vrchol trefím. Červenou značku pro sestup již ne. Byl jsem rád za jakoukoli cestu dolů a ukázalo se, že jdu po modré turistické značce do vesnice Šumiac. Vítr se uklidňuje, sněhu ubývá a po pár kilometrech jsem dole ve vesnici, kde konečně zakončuji přechod Nízkých Tater.

Nachodil jsem už spoustu kilometrů v nejrůznějším počasí i terénech a myslel jsem, že druhou výpravu do Nízkých Tater hned tak něco nepřekoná… Omyl. Ačkoli se jedná o nízké kopce, které máme „za barákem“ nevyplatí se je podceňovat. Vždy buďte připraveni na jakoukoli situaci. Radši s sebou neste vybavení na bivakování venku s tím, že ho nevyužijete, než aby jste ho potřebovali a neměli ho. Může vám to zachránit život. Ani není hanbou přechod ukončit dříve, vrátit se jindy a výlet zopakovat.

Počasí bude u zimního přechodu Nízkých Tater hrát zásadní roli v tom, jestli se podaří. V ideálních podmínkách hřebenovka není složitá, a pokud vám bude přát počasí, můžete se těšit na nádhernou trasu plnou krásných výhledů.

 

Po GRP okolo Andorry

Malý stát, kde lze zažít velké dobrodružství. Stát? Přesněji řečeno knížectví v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem, okolo kterého vede dálkový trek GRP. Andorrou jsme procházeli před pár lety při přechodu Pyrenejí od oceánu k moři a moc se nám tu líbilo. Proto jsme se rozhodli vrátit se sem na „dovolenou“. Toto slovo je dost zavádějící… Po čtrnácti dnech se totiž vracíme do práce konečně si odpočnout.

Co krok to vrstevnice

Vyrážíme ze Sant Julià de Loria. Už první den nám dávají místní hory jasně najevo, že zadarmo to nebude. Stoupáme k hranici se Španělskem po trase legendárního Andorra Ultra Trailu (běžeckého závodu), který se konal nedávno. Slunko smaží a každý krok je vykoupený kapkou potu. Ve vyšších polohách se stoupání ještě zostřuje. Zdá se, že si tu celkem libují v cestičkách vedoucích kolmo na vrstevnice. Kousek pod vrcholem Bony de la Pica (2402 m n.m.) se dostavují na zpestření úseky po skále, zajištěné řetězy. Neskutečná dřina. 1700 metrů převýšení je první den na rozhýbání opravdu hodně. Konečně vrchol. Výhledy jsou parádní. Euforie z vydřeného vrcholu a krátké hřebenovky se díky únavě ani nedostaví. Neznačenou zkratkou scházíme do sedla, kde je mezi stromy ukrytá jednoduchá chatka poskytující základní komfort pro nocleh. Pominu li fakt, že už bych se dnes stejně dál nedoplazil.

Pod nejvyšší horou

Následující den si pár kilometrů užíváme chůze po vrstevnici až k silnici do sedla Coll de la Botella, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na vrchol Port Negre. Únava z předchozího dne si vybírá svou daň, a proto někteří využijí této služby (7€). Já to beru po svých. Jde zhruba o hodinový výstup. Rozhledy jsou z vrchu opravdu krásné. Doporučuji také v sedle využít instalovaný dalekohled, ve kterém se ukazují názvy vrcholů. Přelezeme ještě jeden hřeben a vstoupíme do národního parku. Sestoupíme do horní části údolí pod horou Coma Pedrosa ke stejnojmenné chatě. V chatě se posilníme večeří a na nedalekém krásném místě si postavíme stany. Smyjeme ze sebe prach z cest v jezírku a pak už jen odpočíváme. Výstup na nejvyšší horu jsme si užili před pár roky při přechodu Pyrenejí, a proto jej nyní vynecháváme v rámci zachování sil. Ráno tedy sestupujeme údolím s řekou Comapedrosa. Na první křižovatce uhneme a znovu se drápeme do kopce. Využíváme neznačené zkratky a zanedlouho jsme u chatky Refugi de les Fonts. Krásná kamenná chatka, kam se schováme před spalujícím poledním slunkem. Stezka nás dále vede prudce vzhůru na hřeben, po kterém dál stoupá do sedla. Bereme to zkratkou po sotva znatelném chodníčku označeném starou značkou. Až na vrcholu si uvědomujeme, že jsme zbytečně nastoupali asi sto padesát výškových metrů navíc. Najdeme si co nejméně krkolomnou cestu k značené pěšině vlnící se dole pod námi a zanedlouho už jsme opět na správné cestě.

Severní alternativa

Okruh okolo Andorry GRP zde pokračuje dolů údolím do civilizace. My si však vymyslíme alternativní cestu. Vystoupáme k prostřednímu ze třech jezer Estanys de l’Angonella, kde přenocujeme. Místo pro nocleh je to parádní. Ráno nás čeká výstup k hornímu jezeru a dál div ne po čtyřech suťovou skluzavkou vydávanou za stezku až do sedla. Dole pod námi jsou sjezdovky, po kterých seběhneme k silnici. Je zde restaurace. Pořádný kus masa z grilu nás opět vrací do hry. Podél potoka klesneme až k chatě Castellar. Je to taková nouzová hobití nora. Odtud znovu stoupáme. Je to děsná dřina opět vylézt několik set výškových metrů. Ještě pár kilometrů a jsme u chatky Besalí, která nám poskytne útočiště na dnešní noc. Noc byla super až do půl druhé ráno, kdy k nám komínem nesestoupil Santa ale obří myš, která se rozhodla plenit naše zásoby jídla. Od té doby jsme stále v plašící pohotovosti. Ráno sestoupíme k místu, kde je vstup do parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. Vystoupáme k provozované chatě Sorteny a nakoupíme chleba, sýr a nějaké maso (škoda, že dokoupené zásoby nepřežily následující oběd). Výstup údolím je úžasný. Procházíme nádherně rozkvetlými loukami. Všude okolo to hýří barvami. Z údolí se dostaneme překonáním hřebene přes sedlo Collada dels Meners. Je odtud krásný výhled na horské úseky, které jsme prošli i na ty, které nás teprve čekají. Následuje prudký sestup a k chatce refugi de Cóms de Juan dolezu jen tak tak. Hodinu si poležím ve stanu, zatím co se pomalu obnovuje funkce chůze.

Stáčíme se k jihu

Kousek od chaty dovádí stádo kamzíků, nedaleko na nás z pod kamene vykukuje svišť… Prostě idylka. Ranní rozcvičkou je přelézt hřeben. Pak už „jen“ překonat hluboké údolí a navečer se šplháme vzhůru k provozované chatě refugi de Jucla na břehu Primer Estany. Otázky typu „To sem vážně nevede žádná normální cesta kromě tohoto dvojkového lezení?“, hezky vykreslují příchod k chatě. Rozhodnutí postavit si vedle chaty stany a ušetřené peníze radši projíst, se ukáže jako nedostačující, protože jsme po dřině v kopcích pěkně vyhladovělí. Po večeři skládající se ze třech chodů jsme však již spokojení.

Špatné, špatné a zase špatné

Ano! Dnešní den. A přitom začal tak hezky. Pořádnou snídaní na chatě. Vyrážíme a začíná nepříjemně mrholit. To se brzy změní ve vydatný déšť. Špatné! Sestupujeme po kamenité stezce údolím a mineme sotva viditelnou odbočku. Zjistíme to až o sto padesát výškových metrů níže. Špatné! Lezeme zpátky a volíme správnou stezku po skalních terasách vedoucí do zeleného údolí schovaného mezi hřebeny. Jsme pěkně promočení a zmrznutí. Zase špatné! Ještě že se v údolí ukrývá kamenná chatka Siscaro. Schováme se před deštěm, zatopíme v krbu a hned máme lepší náladu.

Není to prudké, ani daleko!

Ráno opět trochu bloudíme. Dojdeme k jezeru estany de Baix. Krásné jezero, jehož pozadí nyní dokreslují ostré hřebeny, po kterých se válí těžké mraky. Koukáme vzhůru do sedla, kam lezeme. „Není to prudké, ani daleko!“ Dodávám odvahy ostatním. Nohy si však myslí své. V sedle fučí vichr a je zima. Odměnou jsou nám však nádherné výhledy a zasloužená hřebenovka, kterou protáhneme až na vrchol pic del Maia, odkud sestoupíme k silnici v sedle port d’Envalira, kde si dáme v restauraci dobrý oběd. Po sjezdovkách seběhneme do střediska Grau Roig a po prašné cestě vystoupáme k jezeru Estany Primer. Údolím vzhůru se táhne nádherná oblast jezer zapsaná dokonce na seznam památek UNESCO. Začíná být pozdě, a tak zůstáváme na břehu Estany Rodó. Ráno je pouze pár stupňů nad nulou. Výstup po příkré stěně údolí do Collada dels Pessons nás však rozhodně nenechá vychladnout. Výhledy jsou odtud perfektní. Nejen na celou Andorru ale i na obrovský kus Pyrenejí. V dáli se dokonce bíle lesknou zasněžené vrcholky.

Relax

Sestoupíme do dalšího krásného údolí. Tímto údolím jsme už před pár lety prošli na cestě přes Pyreneje. Tentokrát ho však jdeme dolů. Nabídka horských chat je zde opravdu bohatá a určitě si zde vybere každý, kdo potřebuje někam na noc složit hlavu. My jdeme až do půlky údolí, kde odbočujeme a zůstáváme na noc u Cabana Estall Serrer. Spíš než o chatku jde o haldu kamení s místem uvnitř, a proto si postavíme stany na louce. Další den je také odpočinkový. Po obloze se honí temné mraky a náš plán je pouze přehoupnout se přes sedlo Collada de la Maiana a nejlépe dojít k chatě Refugi de Claror aniž bychom zmokli. Chata je už z dálky vidět usazená na protější straně údolí. Trvá ještě více než hodinu se k ní dostat, ale stálo to za to. Chata je fakt parádní a je až s podivem, že takovéto služby můžeme využívat zdarma. Jelikož jsme na chatě brzy, déšť nepřichází a v nohách zbývá nějaká energie, vyrážím na průzkum okolí, který mě zavede až na hřeben nad chatou, odkud jsou parádní výhledy.

Poslední kopec

Vyspaní do růžova vyrážíme zdolat poslední hřeben a s ním Pic Negre de Claror (2642 m n.m.). Nízké mraky trochu kazí výhledy ale ne náladu. Od teď budeme převážně klesat. Cesta se drží blízko hranice se Španělskem a zastavujeme až u Refugi de Roca de Primés. Tato chatka kvalitou dost pokulhává za tou včerejší, a tak si o kus vedle pod stromy postavíme stany. Horší je to s vodou, která tu není. Musíme pro ni k nejbližší studánce o sto padesát výškových metrů níže. Následující den nás čeká několika hodinový nepříjemný prudký sestup. Vesničky, posazené v prudkých svazích, přes které procházíme, mají styl a je na co koukat. Sestup konečně ukončí až příchod k silnici v Sant Julià de Loria, kde ukončujeme okruh okolo Andorry.

Hodně dálkových treků si rádo přisvojuje všelijaká nej. Nejhezčí, nejtěžší … Okruh Andorrou po dálkové trase GRP byl prostě super. Krajina nádherná, plná ostrých hřebenů, nádherných jezer a řek, zelených pastvin i rozkvetlých luk…Užili jsme si těžkých výstupů i zasloužených hřebenových pasáží. K dispozici je po horách hustá síť chatek, které je z pohodlnosti či nepřízně počasí možno využít. Andorru určitě zařaďte na svůj seznam, protože GRP si užijí jak dálkoplazi začátečníci tak i ostřílení horalové.

 

 

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

 

Bulharsko – Rila a Pirin

Rila a Pirin. Dvě nejvyšší Bulharská pohoří vzdálená od sebe pouze pár kilometrů. Rozdíl mezi nimi je však velmi výrazný. Ačkoli mám velmi rád kulatější travnaté kopce, jako jsou na Rile, skalnatý Pirin s ostrými hřebeny mě prostě nadchl. Desetidenní přechod krásnými horami, kolem třpytících se jezer, v jejichž hladině se zrcadlí okolní vrcholky pokryté prvním sněhem zvěstující brzký příchod zimy. Paráda.

Alláhova hora

Ze Sofie se autobusem přes Samokov dostáváme do Borovce. Středisko severně od Rily. Bereme batohy a vyrážíme. Evča na lanovku vedoucí na hřeben a já se vydávám hledat červenou značku, která tam také vede. Po pár kilometrech zahlédnu první. Stoupám lesem širokým údolím. Je celkem pozdě, a tak spěchám, abych se na chatu Musala, kde máme sraz, dostal do tmy. Jde zhruba o kilometrové převýšení, takže dá celkem zabrat. Nad hranicí lesa mě trochu zdrží obsypané malinové keříky a o kousek výš bažiny na cestě skrz kleč. Celou cestu od lesa před sebou sleduji tyčící se stěnu Musaly, do které se opírá slunko sklánějící se pomalu k západu. Konečně chata. S povděkem přijmeme tu možnost zůstat pod střechou. Stoupání však nekončí a druhý den pokračujeme ve výstupu. Kolem krásných jezer a chaty Ledenoto jezero strmě vzhůru po suťovém chodníku až na vrchol Musala. Ta je se svou výškou 2925 m n.m. nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánu. Je krásné počasí a rozhledy do okolí jsou parádní. Na obzoru vykukuje i vedlejší pohoří Pirin. Hřeben se dál hodně vlní nahoru a dolů. Kromě ranních jezer jsme za celou cestu nenarazili na vodu. Ta už nám došla, a proto když o několik kilometrů dále klesneme do sedla, odbočíme z hřebenovky k chatě Granchar ležící u krásného jezera. Na břehu si postavíme přístřešek a užíváme slunečného zbytku dne.

Hřeben Rily

Návrat na hřebenovku je otázka asi půl hodiny. Pokračujeme dál. Dnes nás nečekají tak dlouhé výstupy jako včera, přesto nastoupáme hodně díky zvlněnému terénu. Každou chvíli se z hřebene naskytne výhled na nové jezero třpytící se hluboko pod námi. Jedno hezčí než druhé. Travnaté úseky střídají krátké kamenité a dodávají krajině na rozmanitosti. Dnešní pasáž se většinou končí na Ribni Ezera. My však k jezerům neodbočíme a dále se držíme na hřebeni, odkud se nám na ně naskytne nádherný pohled. Překonáváme krátký ostrý skalnatý hřeben pomocí natažených ocelových lan. S batohem nejde zrovna o nejpříjemnější úsek. Přelezeme vrchol Cherna Polyana a utáboříme se v jakémsi přírodním kotli. Po obloze se honí stále více a více mraků a je cítit že se počasí brzy změní. V noci přichází déšť. Ráno nás však budí slunko svítící nám přímo do přístřešku. Vydrápeme se zpět na červenou značku. Neustálé stoupání a klesání začíná být únavné. Je čas oběda, když nás cesta svádí o pět set výškových metrů níže do sedla, kde je chata Makedonia. Hezká chata. Je otevřená, ale nikoho nenacházíme. Dáme si oběd a vyrazíme vzhůru po protější straně sedla. O pár kilometrů dále si na hřebeni nacházíme hezké místo na nocování.

Mlha

Déšť, mlha, silný vichr a pár stupňů nad nulou. Do takového rána se budíme. Nic příjemného. Rychle se zabalíme a pokračujeme dál, abychom se pohybem rozehřáli. Po zemi se válí mraky a vítr je žene přes hřeben. O hodinu později se snaží skrz mraky prokouknout slunko a zanedlouho se mu to podaří. Objevují se výhledy, kterým temné mraky dodávají na dramatičnosti. Konečně se před námi objeví obrovské sedlo Predel oddělující Rilu od Pirinu. Sestupujeme z posledního dvoutisícového vrcholu hřebenovky a cesta mizí. Asi kilometr se prodíráme lesem a křovím a nepříjemně prudce klesáme. Je poznat, že je to tu méně navštěvované a tento krátký úsek trochu kazí jinak nádhernou hřebenovku. Prodereme se až k velké lesní cestě, která nás dovede dolů k silnici do sedla Predel.

Pirin

Z dnešního dne máme celkem obavy. Vystoupat na Pirin. Půjde o velké převýšení. Je zima a vrcholky hor se schovávají do mraků. Celý den stoupáme vzhůru lesem. Nad hranicí lesa už to máme pouze pár set metrů do sedla. Mrzne, lehce sněží a v postupu nás zdržuje veliké množství malin rostoucích podél cesty. To tu přeci nemůžeme nechat. Napaseni přelezeme sedlo a zanedlouho jsme na veliké chatě Javorov. Je tu rušno, ale místo se najde. Výstup na hřeben následující den je pořádná dřina. O to víc, že nepříjemně prší. Déšť se o kus výš změní ve sníh. Hřeben nad námi se třpytí námrazou a sněhem. Doufáme, že skály nebudou příliš namrzlé a dokážeme projít. Dosáhneme hřebenu, mraky se protrhaly a krásně svítí slunko. V dálce se tyčí mramorová pyramida Vichren a dominuje celému hřebenu. Pokračujeme krásným traverzem kousek pod hřebenem. Chvíli po chodníčku omrzlou trávou, chvíli po skalách nebo skalních terasách. Překonáme krátký ostrý hřebínek, kdy na každou stranu padají do údolí několikaset metrové skalní stěny. Naštěstí je zajištěný ocelovými lany. Z dálky zkoumáme, kudy vede výstup na Vichren. V horní části lze vidět vzdušný skalní zářez vedoucí k vrcholu a naplňující nás obavami. Přeci jen nasněžilo a skály ve stínu jsou namrzlé. Když se však dostaneme na místo, zjišťujeme, že to není tak dramatické a výstup je ulehčen řetězy. Vrchol druhé nejvyšší hory Bulharska Vichren (2914 m n.m.) nabízí krásné rozhledy na hřebeny Pirinu. Sestup do údolí, kde stojí stejnojmenná chata je mírnější a zdlouhavý.

Opuštěné hory

Krásným údolím vystoupáme znovu na hřeben. Každou chvíli narazíme na nějaké jezero zrcadlící okolní vrcholky. Kousek pod hřebenem cesta ztěžkne a zbytek dne procházíme převážně po kamenných polích. I hřeben je hodně rozbitý a je třeba dávat pozor, kam šlapeme. Jezer je dole pod námi velká spousta. My však míříme k Tevno Ezero. Vysoko položenému jezeru, které je ze tří stran sevřené hřebenem a na jeho břehu chatka. Parádní místo pro přenocování. Následující den se přehoupneme přes poslední vysoké sedlo a širokým údolím sestupujeme k chatě Pirin. Dohnalo nás špatné počasí. Je zima a po obloze se honí černé mraky. Čím více se posouváme k jihu, hory jsou stále více opuštěné. Konečně chata. Stará kamenná chata Pirin by vzhledem klidně mohla být místem pro natáčení hororu. Noc je však alespoň v suchu a teple. Poslední den přechodu nás vede převážně lesem a z kopce. Celý den je mlha a nepříjemně prší. Jsme už nedaleko vesnice Rozhen, když díky špatnému značení trochu zabloudíme a malá pěšina nás zavede na okraj jakéhosi stometrového útesu tvořeného hrubým pískovcem. Vracíme se zpět na správnou cestu a netušíme, že šlo o předzvěst něčeho mnohem úžasnějšího. Projdeme vesnicí a vystoupáme okolo monastýru na nízký hřeben. Otevře se před námi tajuplný pohled na zvláštní krajinu. Z mlhy vystupují vysoké pískovcové pyramidy a prudké stometrové srázy. Na některých se zachovaly stromy nebo veliké balvany. Sestupujeme tímto labyrintem několik kilometrů k městečku Melnik, kde ukončujeme krásný přechod Rily a Pirinu.

Přechodem těchto dvou pohoří jsem si splnil dlouholetý plán a skutečnost předčila očekávání. Rila i Pirin nabízejí nepřeberné množství variant krátkých i dlouhých treků, a proto si zde vybere každý. Pokud vás však lákají delší horské přechody, spojte hřebenovky obou pohoří do jednoho treku a určitě nebudete zklamáni.

 

 

Velká Fatra vybarvená podzimem

 

Vyrážíme z Blatnice, se zastávkou na stejnojmenném hradě. Skrz Gaderskú a Dedošovú dolinu, hrající všemi barvami, až na Královu studňu. Dále po hřebeni, přes vrcholy Krížna, Ostredok, Ploská a Rakytov na Smrekovicu. Celou dobu si div hlavy nevykroutíme, jelikož nevíme, kam koukat dřív. Nádherné výhledy na Malou Fatru a Nízké i Vysoké Tatry. Sestup s odbočkou na Šiprúň a přes Vlkolínec do Ružomberka. Krásné počasí, barevné hory a mlhou zalité doliny. Prostě paráda.

 

 

Zapomenutá rokle

 

Labyrint hlubokých a divokých roklí plných šumících vodopádů, pro jejichž zdolání je zapotřebí žebříků či lávek, torza popadaných stromů obrostlých mechem a kapradím, skalní stěny tyčící se k nebi nebo řeka Hornád razící si cestu touto nádherou. 

Slovenský Ráj patří mezi hojně navštěvované lokality, přesto zde lze stále nalézt místa, která vám stejně jako mě dosud unikala. Tiesňava Kysel ukrytá v srdci Slovenského Ráje a uzavřená od roku 1976, kdy její okolí zasáhl požár. Čtyřicet let byl zakázaný průchod roklí kvůli nebezpečí pádu skal a shořelých stromů.

Roku 2016 byla požárem zasáhnutá část znovu otevřena formou ferraty. Nyní se mi konečně naskytla příležitost tuto rokli navštívit a byl jsem nadšený. Nejen z rokle samotné, vodopádů a skalních stěn, ale i z ferraty.

Mnohdy se ženeme někam „ven“ do světa objevit nejrůznější divy přírody a přitom pořádně nevíme, jaké krásy se skrývají u nás doma. Načerpejte energii při prohlížení obrázků tohoto kouzelného místa, nebo se sem rovnou vypravte. Slovenský Ráj a ferrata Kysel rozhodně stojí za návštěvu.

 

 

Zapomenuté hory

Přidržuji se silného kořenu a opatrně našlapuji na úzkou pěšinku, mnohdy pouze stopu širokou. Těžký batoh na zádech kazí rovnováhu. Koukám vedle stezky do pár set metrů hluboké rokle a neodvažuji se pomyslet, co by se dělo, kdyby někomu z nás uklouzla noha. Už to vypadá, že soutěskou půjde projít, když na zem začnou dopadat první dešťové kapky. To snad ne! Proč teď? V tom nejméně vhodném místě.

Buila

Po téměř celém dni kodrcání se vlakem vyskakujeme v Rumunském Ramnicu Valcea. Dáme vydělat místnímu taxikáři a zanedlouho už jsme v Babratesti, odkud vyrážíme do hor. Po pár kilometrech chůze vesničkou necháváme za sebou poslední domky i zpevněnou cestu a zamíříme si to k vysokým horám, tyčícím se kousek před námi. Už první den pociťujeme, že tento výlet nebude úplně zadarmo, když už několik hodin stoupáme lesem ke klášteru Patrunsa. Krásný klášter, zasazený přímo pod velikou horu. Kousek od kláštera strávíme první noc. Moc se nevyspíme, jelikož většinu noci odrážíme útoky krávy, které jsme asi zalehli místo. Funí na stan nebo nervózně pokyvuje hlavou, na které má zavěšený veliký zvonec, vydávající jedovatý zvuk, který nám nedá spát. Ráno vylezeme žlabem přes les do sedla. Krásné vápencové stěny se blýskají na slunku a kontrastují se svěže zelenou trávou. Pokračujeme na Vanturaritu – nejvyšší vrchol národního parku Buila. Jde o malý, přesto nádherný hřeben. Na jednu stranu se svažují travnaté pastviny a na straně druhé je ostrý zlom a stometrové skalní stěny. Paráda. V dáli na obzoru již můžeme spatřit náš cíl pro několik dalších dní. Sestoupíme pod hřeben a přenocujeme u kláštera Pahomie.

Kozí stezka

Následující den sestoupíme k řece Cheia a proti jejímu proudu zvolna stoupáme hlubokým údolím. Cesta nás dovede až k několik set metrů hluboké rokli, kudy řeka protéká. Za slušného počasí jde soutěska projít po jejím dnu. My volíme značenou cestu zhruba v polovici její stěny. Nejdříve se tedy vyškrábeme přes les na její začátek. Docela dřina. Někdo tvrdí, že to s těžkým batohem nejde, další, že by to jít nechtěli a málokdo, že to jde. Úzká pěšinka se vlní ve skalní stěně. Pár set metrů skalní stěny nad námi i pod námi. Není divu, když jde o nejhlubší soutěsku v Karpatech. O nějakém jištění si můžete nechat zdát. Přesto jsem na několika místech zahlédl do skály nebo stromu zatlučenou skobu. Nepříjemný je opravdu jen úsek dlouhý pár set metrů. Zrovna když jsme uprostřed soutěsky, začne se z temné oblohy valit déšť. Kameny a kořeny se tak stávají ještě zrádnější. Naštěstí necháváme exponovaná místa za sebou a stezka nás svede k vodopádům na dno rokle. Pod skalním převisem přečkáváme liják. Z mokrého lesa se kouří a skalní stěny se halí do mlžného závoje. O necelý kilometr dále se rokle rozestupuje a zůstáváme na noc u chaty Cheia.

Capatani

Celý příští den stoupáme vzhůru na hřeben. Cílem je vrchol Gera vzdálený podle turistického rozcestníku osm hodin. Po široké cestě se vlníme krásným listnatým lesem. S přibývající výškou dostává krajina jinou podobu. Buky nahradí smrky. O kus výš řídnou a objevují se mýtiny plné borůvek a brusinek. O dalších pár set metrů výš už stromy zmizí úplně a vyjdeme na hřeben. Těžko říci, pro koho jsou časy na ukazatelích určeny. Je sotva po poledni a osmihodinový úsek je zdolán. Bohužel to dnes není na dlouhé vysedávání a kochání se krajinou. Fučí ledový vichr a po kopcích se válí husté mraky. Celý hřeben, posetý vrcholy s výškou okolo dvou tisíc metrů nad mořem, pokrývají rozlehlé pastviny. Prakticky na jakémkoli místě, které se vám líbí, se můžete utábořit. Potkáte zde jedině pastevce se svým stádem a to ještě tak maximálně jednoho za den. Rovinka, voda a dřevo na oheň. To jsou požadavky na naše nocoviště. Každý večer preventivně odcházíme kus od stanů pověsit na strom potraviny. Inu jsme v krajině velkých šelem. Jedinou noc si jsme jistí, že nás žádná nenavštíví, a to když nocujeme v turistické boudě Ursa. Jednoduchá, volně přístupná bouda nedaleko stejnojmenného vrcholu. Ačkoli jdeme po hřebeni, stejně za den nastoupáme okolo kilometru převýšení. Až tak je hřeben zvlněný. Je to však nádhera a rozhledy do okolí stojí za to.

Paring

Po několika nádherných dnech plynule přejdeme do národního parku Paring. Charakter krajiny zůstává stejný, ale vrcholky jsou vyšší a vyšší. Celé dny se touláme travnatými pastvinami. Jedno z nejhezčích míst pro nocleh byl skalní „kotel“ kousek od silnice, protínající národní park. Louka, kterou v půlkruhu svírají strmé svahy vysokého kopce nad ní. Až za silnicí, když stoupáme na další vrcholy, je vidět, že už jsme vysoko. Pastviny zůstávají, ale přibylo vykukujících skal. Z hřebene si děláme krátkou procházku dolů do oblasti jezer. Škoda jen, že počasí nepřeje koupání. Na noc je však tato oblast ideální. Příští den máme před sebou nejvyšší bod celého přechodu. Parangul Mare (2519 m n.m.). Škoda, že slunečné počasí odvál silný vítr. Je pořádná zima. Na severní straně se drží omrzlá tráva a kousek pod vrcholem se povaluje sníh. Kvůli počasí nejsou rozhledy kdo ví co a tak rychle sestupujeme do nižších poloh. Fouká stále, ale je tepleji. Poslední noc přechodu zůstáváme přímo na hřebeni, na místě odkud vidíme západ a ráno i východ slunka. I dnes ráno mrazík čaroval a tráva je plná třpytivých krystalků. Dole v údolí se povalují mraky a zakrývají město Petrosani, kde odpoledne ukončujeme přechod této krásné části Karpat.

Rumunsko je krásné a rozmanité. Pokud hledáte místo, kde se budete moci volně toulat, nepotkávat stále skupinky lidí a tak trochu se „ztratit“, vyrazte na Capatani. Rozlehlé pastviny, skály, horská jezera a úžasný klid. Desetidenní pohodový přechod vás určitě nabije novou energií stejně jako nás.

 

 

 

 

Durmitor

Držím se celkem dobrého chytu a tak mohu bezpečně hledat dobrý stup pro nohu. Opatrně a pomalu slézám s těžkou krosnou skalní průrvu. Už poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka, proč jsme si pro pohodový trek vybrali právě Durmitor. Úžasné vápencové pohoří ležící v Černé Hoře, které je dokonce zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Krása těchto hor uchvátí nepochybně každého návštěvníka. O náročnosti pohybu skrz údolí, překonávání vysoko položených sedel nebo výstupů na v mracích se ztrácející vrcholy, zejména pro ty, kteří se pohybují s těžkou krosnou, se nikde moc nedovíte. Avšak, trocha toho potu, za pár dní strávených v těchto nádherných horách, určitě stála. I když nešlo vysloveně o pohodu.

Nástup do hor

Jako dopravu do Černé Hory jsme zvolili spolujízdu s cestovkou CK Jenda a za zpáteční jízdenku zaplatili 3 tis. korun. Po jednadvaceti hodinách vystupujeme u kempu na Razvršje nad Žabljakem a zamíříme sami rovnou k Crnemu jezeru. Cestu na doporučení majitele místního kempu volíme tu, po které se vyhneme rangerům a nebudeme muset platit vstup do národního parku. Značená cesta nás po pár kilometrech dovede přímo ke břehu jezera. Začíná pršet, a proto využíváme nedalekého přístřešku jako úkrytu. Po přeháňce obcházíme jezero. Znovu vylezlé slunko osvětluje tmavé vody jezera s vysokými horami v pozadí. Na křižovatce cest zvolíme tu, která vede k bivaku Lokvice. Cesta ihned začne prudce stoupat. První polovina trasy vede lesem. V dáli se opět ozývá bouřka. Po hodince výstupu se dostaneme nad hranici lesa. Krajina změní svou tvář. Les vystřídají zelené louky, ze kterých vystupují bílé vápencové skály. Začíná znovu pršet. To už se však přehoupneme přes poslední kopeček a spatříme červené střechy bivaku a salaše. Vystoupáme kousek nad chalupy a postavíme stan. Ze salaše přijde bača, a jestli prý máme vstupenku do národního parku. Říkáme, že ne. Nahlásí nám částku, a když chceme zaplatit, ukazuje, ať se nejdřív prospíme. Z pramene vyvěrajícího kousek níže směrem k jezírku doplníme vodu a ukládáme se k odpočinku.

Meded

Celou noc stanem cloumá vichr a do jeho plachty bubnuje déšť. Nad ránem se vše uklidní a ráno nás probouzí slunko. Rozhodujeme se pro okružní cestu přes hřeben Meded. Stan necháme postavený a jdeme nalehko. Vlevo za salaší příkře stoupá malá pěšinka vzhůru do sedla. Cesta dává zabrat, ale není to nic v porovnání s tím, co nás čeká. V sedle odpočíváme a obdivujeme rozkvetlé květiny horské louky. Pokračujeme dál vzhůru po hřebínku a kousek pod Južnim vrchem (2285 m n.m.) narazíme na pasáž zajištěnou lanem. Z vrcholku si můžeme prohlédnout další cestu po hřebenu přes Velki Meded (2287 m n.m.) a Mali Meded (2223 m n.m.). Pokračujeme po hřebeni a obtížnější místa jsou zajištěna. Jediné co nás zneklidňuje je přibližující se bouřka. Po překonání Maliho Mededa a sestoupení do sedla odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup. Něco takového jsem dlouho neviděl. Napůl po skalách a napůl bahnem kloužeme dolů a je těžké rozhodnout se, co z toho klouže víc. Když se konečně dostaneme na lepší cestu a stoupáme k Lokvici, spouští se déšť. Ještě že už na nás čeká postavený stan. Nad nabízenými penězi bača pouze mávne rukou a tak zatím zůstává vstup do NP i nocleh bez poplatků. 

Vzhůru do oblak

Vzhůru do oblak Následující den se počasí nelepší. Stále prší a fučí vichr. Stoupáme po stěně údolí vzhůru. U rozcestníku v podobě balvanu je možnost rozhodnout se zda zbývají síly cestou do sedla pod Bobotovo Kukem navštívit ještě ledovou jeskyni. Volíme jeskyni a stoupáme prudce vzhůru rozkvetlými loukami. Cestička pomalu mizí a občas si zahrává i s lehkým lezením. Vysoko nad námi vidíme nenápadnou skalní stěnu. Už při příchodu k ní na nás dýchne studený vzduch a otevře se ledový chřtán se sněhovým jazykem. Natažené lano po stěně jeskyně umožňuje snadný sestup pro ty, kteří chtějí spatřit její ledovou výzdobu. Od jeskyně není nutné vracet se zpět stejnou cestou. Další cestičkou sestupujeme, dokud se nenapojíme na stezku stoupající do sedla pod Bobotovo Kukem. Začíná silně pršet. Vstupujeme do moře balvanů a pomalu se skrze něj prodíráme. Stoupání nabírá na síle. Do sedla je to pořádný výstup, nyní ztížen padajícími provazy vody a další vodou valící se dolů po zemi. Konečně sedlo. Nevím, jestli je důvod k radosti. Viditelnost sotva padesát metrů a kvůli větru má člověk potíže i s chůzí. Na výstup na Bobotov Kuk není ani pomyšlení. Spěcháme co nejrychleji dolů, přesto je to šnečí tempo. Kluzko a těžké krosny je špatná kombinace. Celí mokří a promrzlí stavíme stan u Zeleneho Viru.

Bobotov Kuk

Budíme se do krásného rána. Je brzy a tak se rozhodujeme pro výstup na Bobotov Kuk. Zabalíme se a batohy schováme mezi velikými kameny. Pouštíme se znovu do výstupu do sedla. Nalehko to jde mnohem lépe a o necelou hodinku později jsme v sedle. Sutí pokračujeme dále vzhůru. V malém sedle se otevře nádherný pohled do údolí na Škrčko jezero. Zde se stezka stáčí za skálu a nabírá na dramatičnosti. Prudký výstup se změní v nefalšované lezení po skále či úzkých římsách. Při pohledu dolů si uvědomíte, že je opravdu kam padat a nazvat tento výstup jednoduchým vážně nelze. Musíme být opatrní. Pobaví nás pohled na připravené nýty, do kterých se za čas natáhne lano a výstup se zajistí. My zatím stoupáme bez pomoci. Na vrcholu (2522 m n.m.) jsme sami. Užíváme si krásného počasí a výhledů. Při sestupu potkáváme spoustu lidí mířících na vrchol. U Zeleneho Viru vyzvedneme batohy a zamíříme směrem ke Škrčko jezeru. Přetraverzujeme suťové pole a blížíme se ke skalním vrásám vedle Šareni pasovi, které prostupují okolní kopce a které musíme do sedla Samar (2075 m n.m.) překonat. Z dálky vypadající skalní vrása jako malý terénní stupeň se při příchodu k ní změní v několikametrový kamenný schod. Lezení přes něj je s těžkou krosnou opravdu zážitek. Další vrása se překonává traversem po úzké římse. Ještě že už jsme skoro v sedle. Chvilku se kocháme pohledem na Škrčko jezero a zahajujeme sestup. Nejdříve přichází překrok přes malou průrvu, následuje překrok/přelez přes velkou průrvu a nakonec asi deseti metrové šplhání průrvou dolů. Vzhledem k nebezpečí pádu se mi tato pasáž moc nelíbila. Když dorazíme k domečku rangera mezi Velkým a Malým Škrčko jezerem, kupujeme si po třech dnech vstupenku do národního parku. 3eura za osobu a večer ještě přichází inkasovat za stan 4.20 euro. Utáboříme se na břehu Malého Škrčko jezera.

Prutaš

Odpočinkový den. Alespoň jsme si to mysleli. Ráno se ještě nejvyšší vrcholky hor halí do mraků, svítí však slunko a tak vyrážíme nalehko na okružní výlet na Prutaš. Projdeme okolo domku rangera a zanedlouho odbočíme vpravo do prudkého kopce. Stoupáme sutí, po skalách i rozkvetlými loukami. Výstup zahrnuje i několik lezeckých pasáží, na které už si začínáme pomalu zvykat. Vylezeme na hranu údolí a před námi se otevře pohled do jakého-si kráteru s jezírkem, sněhem a pasoucími se krávami na dně. V krásně kvetoucí louce se nám ztrácí stezka a spatříme ji až o kus dál při pohledu zpět vysoko nad námi. Vracíme se. Vyšlapanými schody v trávě postupujeme vzhůru, když v tom se zvedne vítr tak silný, že není možné ani stát a do toho padají proudy vody. Jsme kus pod vrcholem a výstup přestává být bezpečný. Sestupujeme na dno kráteru a šplháme po protější stěně vzhůru. Narazíme na cestu, a jelikož už zase svítí slunko, rozhodujeme se pro výstup na Prutaš z druhé strany. Vítr nepolevuje. Alespoň neprší a tak po půl hodince rychlého výstupu stojíme v mracích u rozcestníku na vrcholu Prutaše. Cestou dolů se mraky na chvilku rozfouknou a spatřujeme skalní stěnu Prutaše. Nádherné kolmo postavené skalní vrásy. Za hezkého počasí odtud musí být krásné výhledy. Sestup je rychlejší a přes Škrčko zdrielo se vracíme zpět k jezeru. Začínají se stahovat mraky a ke stanu přicházíme už za deště. Prší tak, že si ani ranger nepřichází pro peníze za vstup do národního parku a za stanování. V noci zuří nad údolím silná bouřka.

Těžký návrat

Vstáváme brzy a vyrážíme na Planinicu. Projdeme okolo Velkého Škrčka jezera a za prvním rozcestníkem se napojíme na špatnou cestu. Než si uvědomíme svůj omyl, jsme tak vysoko, že se nám už nechce vracet. Podle mapy vymyslíme alternativu. Obejdeme hřeben a vstoupíme do údolí za ním. Máme štěstí, že v mapě zakreslená cesta do Medede sedla je již značená. Spouští se silný déšť a fučí vichr. Stoupáme klečí a loukami. Do sedla dorazíme promočení a zcela zmrzlí. Hned pokračujeme v sestupu a u malých jezírek Gornje, kde nás dostihne slunko, si dáváme pauzu a sušíme věci. Přes rozkvetlé louky sestoupíme do údolí Ališnica. Ke Zminje jezeru nás už dovede příjemná cesta vedoucí lesem pokroucených starých buků porostlých zeleným mechem. Kousek od Zminje jezera, kde doplníme z potoka vodu, se v lese utáboříme. Následující den procházíme okolo Barno jezera a zanedlouho jsme v centru Žabljaku, kde ukončujeme přechod Durmitoru. Zbývá už jen dostat se do Mojkovce, kde nás nabere autobus cestovky a vezme do čech. K mostu přes Taru popojedeme stopem s jedním milým Černohorcem a zbytek cesty se svezeme místní dopravou.

Rozhodujete-li se kam vyrazit na týdenní dovolenou a nebojíte se batohu na zádech, Durmitor by mohla být vaše volba. Neočekávejte však jako já nějakou pohodu. Přechod bych doporučil pouze těm, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s pohybem v takto vysokých horách a po skalách. Počasí se mnohdy změnilo během několika minut a mokrý vápenec, suť nebo bahno pěkně kloužou a dokáží být velmi zrádní. Za dřinu při přechodu hor ovšem budete odměněni krásnými výhledy, koupáním v průzračné vodě a návštěvou jedinečné krajiny.

 

 

Elbrus

Je tma jako v pytli. Na východním obzoru ještě ani náznak svítání. Vytrvale šlapu do kopce již téměř dvě hodiny a při každém došlápnutí se ozývá skřípání zmrzlého sněhu. Každých několik desítek metrů se zastavuji a vydýchávám. Koukám vpřed s nadějí, že se vysoko nade mnou již objeví sedlo. Nic. Daleko pode mnou se ve tmě potácí maličká světélka čelovek těch, co vyrazili později. Na vzdáleném hřebeni, kudy probíhá hranice s Gruzií, se ještě zlověstně blýská jako připomínka noční bouřky.

Kavkaz

Po Elbrusu – nejvyšší hoře Evropy, pokukuji už velmi dlouho. Proto když se naskytla příležitost, neváhám a pouštím se do příprav. Nejdůležitější je prokousat se byrokracií v podobě zvacích dopisů, získání víz a povolení ke vstupu do pohraničí. Tyto věci nechám vyřídit cestovku. Vše klaplo a v půlce července vyrážíme.

První zastávkou je oblast Bezengi. Už je to několik hodin co jsme opustili asfalt a poskakujeme ze strany na stranu uvnitř terénního auta drápajícího se vzhůru do kopce hlubokým údolím. Na místo přijíždíme okolo půlnoci, proto ráno nevěřím svým očím, kam jsme to dorazili. Kemp je na místě, kde se hluboké údolí rozděluje. Obě údolí jsou zakončena vysokou hradbou horských štítů, po kterých stékají ledovce. Nádhera. Zabalíme krosny a vydáváme se vzhůru údolím na ledovec Bezengi. Chceme podniknout pár výstupů kvůli aklimatizaci. Už kousek za kempem procházíme stanovištěm, kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraničí. Pokračujeme stále vzhůru, překonáme nepříjemnou suť a vylezeme na ledovec. Cítím se jak mravenec lezoucí v zimě po posypaném chodníku. Všude kamení a postup není, kdo ví jak rychlý. Celodenní chůzi zakončujeme prudkým výstupem po skále k bivaku, odkud ve tři ráno stoupáme tmou vzhůru k vrcholu Sela. Nadmořská výška začíná být znát a jsme hrozně pomalí. Konečně se dostáváme pod ledovou stěnu. Ověšeni materiálem taháme první délku. Rychlost zde bude asi klíčová. Tu však nemáme. Jedna délka 80m nám trvá hodinu. To je příliš. V poledne to pár délek pod hřebenem otáčíme. Nevíme jaký je sestup a nechceme, aby nás zde zastihla tma. Sestup je však stejně náročný jako výstup, možná náročnější. Ledová stěna začíná teplem měknout a není to moc příjemné. Stejnou trasou sestoupíme do bivaku chvilku před setměním. Už v noci se začne kazit počasí, přiženou se bouřky a silný déšť a uvězní nás zde na čtyři dny. Po čtyřech proležených dnech jsem rád, když si konečně mohu protáhnout kosti. Všechno bolí. Bohužel nám během této doby došlo jídlo a další výstup je tak předem marný.

Sestoupíme dolů do základního tábora, doplníme zásoby a vyrážíme na vrchol Gidantau. Stoupáme vzhůru druhým údolím. Do bivaku sevřeného vysokými vrcholy to tentokrát není tak daleko. Opět ještě za tmy vyrážíme k vrcholu. Ačkoli máme tištěného průvodce, orientace je obtížná. Pro výstup zvolíme špatnou cestu. No, nejde o cestu, ale o nejsnazší způsob jak se dostat vzhůru. Pár set výškových metrů postupujeme lehkým lezením. Už víme dlouho, že jsme se ztratili, ale kudy a kam zamířit dál? Naštěstí zaslechnu hlasy a zahlédnu malé postavičky sestupující z hřebenu. Nepříjemným traverzem se opatrně dostáváme na vydupanou/vyklouzanou stezku. Nad námi je několik desítek výškových metrů sněhu a ledu. I kvůli takové krátké vzdálenosti vytahujeme mačky a cepíny. Vystoupáme šedesát metrů sněhem a zbytek výstupu je už jen hledání lezecké cesty po skále až na vrchol. Gidantau 4184 m n.m. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní vrcholy. V údolích už se zase povalují mraky a mlha. Z mraků v dáli na obzoru vykukuje vrchol Elbrusu. Nabaženi výhledy zahajujeme sestup. Dolů to jde přeci jen rychleji, tím spíše, že už víme, kudy vede stezka. Sestup nám trvá pár únavných hodin, po kterých sebou plácneme vedle stanu a nabíráme síly. Následující noc je děs. Teprve nyní asi po deseti dnech mě dohnala výšková nemoc. Několikrát za noc se probudím a jako ryba na suchu lapám po dechu. Ráno mám hlavu jak střep a jsem moc rád, že je dnes na programu pouze sestup. Pár kilometrů do spodního tábora se plazím půl dne. Přeorganizujeme věci, pozměníme časový plán a o den později se vydáváme do Terskolu pod Elbrus.

Špička Evropy

Základnu si vytvoříme v kempu a následující den se funící pod těžkými krosnami vydáváme po prašné cestě vzhůru okolo meteorologické observatoře k hraně ledovce. Stín pod vzrostlými stromy krásně chladí. Těch však s výškou rychle ubývá a zanedlouho už stoupáme pouze skrz rozkvetlé louky vystaveni silnému slunku. Kousek nad meteorologickou observatoří už mizí i poslední tráva a dál pokračujeme pouze sutí a kamením. O další hodinu později se objevuje sníh. Unaveni shazujeme batohy dvě stě metrů od hrany ledovce a na štěrku stavíme stan. Máme krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu a snažíme načíst si do paměti nástup na ledovec, abychom přišli do kontaktu s co nejméně trhlinami.

Následující den máme pouze krátký úsek a to přesun přes ledovec k Priutu11, kde se na Pastuchových skalách bivakuje. Vyrážíme brzy ráno, dokud je ledovec tvrdý. Navážeme se a začneme stoupat. Po pár stech metrech se před námi vynoří náš dnešní cíl vzdálen jen několik kilometrů. O zhruba dvě hodiny později již hledáme místo na spaní na Pastuchových skalách. Nacházíme hezké místo, postavíme stan a nabíráme síly na zítřejší výstup.

Parťák nepůjde, jelikož vrchol dobyl již před několika lety. Budiž. Sice mě znervózňuje bouřka sedící na nedalekých vrcholcích a zuřící skoro do půlnoci, přesto v jednu vstávám. Rychlá snídaně, dobalit batoh a vyrážím. Pár set metrů pode mnou už svítí čelovky. Snažím se udržovat tempo, ale zdá se mi, že se hrozně vleču. Krok za krokem dupu vzhůru. Stále je úplná tma. Nad Pastuchovými skalami začnu zvolna traverzovat do sedla. Bohužel moc brzy. Vydupaná stezka vede asi sto výškových metrů nade mnou. Postupně se na ni snažím dostat prudkým terénem. Obzor začíná měnit barvy a konečně je vidět na cestu. Než se dostanu do sedla, svítí už krásně slunko. Ze sedla prudce stoupám do závěrečného kopce. Konečně se dostanu na vrcholové plato a zanedlouho již stoupám poslední metry na vrcholovou pyramidu. Nejvyšší bod Evropy. Elbrus – 5642 m n.m. Krásně svítí slunko. Rozhled je parádní přesto, že se dole povalují mraky. Mám spoustu času. Od bivaku jsem sem vyběhl za pět hodin. Hodinu se kochám na vrcholu, než vyrazím dál. Během chvíle seběhnu zpět do sedla. Cítím, že mám nějak mnoho energie a proto uhýbám ještě na východní vrchol. Projdu okolo nouzového bivaku a začínám opět stoupat. Cesta již není tak zřejmá, jelikož se tolik nechodí. Přesto není těžké ji najít. Po hodině výstupu jsem na vrcholu. Východní vrchol Elbrusu 5621 m n.m. Zůstávám opět hodinku a vyhřívám se na slunku. Je zde mnohem více lidí než na hlavním vrcholu. Ačkoli je východní vrchol nižší líbí se mi mnohem více. Je zde pozůstatek kráteru, protože Elbrus je vlastně sopka a jsou odtud hezčí výhledy. Ty se však začínají zatahovat a tak se vydávám na cestu dolů. Seběhnu do sedla a zanedlouho potom už jsem na horním okraji Pastuchových skal. Hemží se to tu lidmi. Sníh pod náporem slunka změkl a boří se, přesto je sestup velmi rychlý. O necelou hodinku později jsem u stanu a mohu se spokojeně natáhnout k odpočinku.

Následující den ráno necháme slunko, aby nás vytáhlo ze spacáků. Zabalíme se a stejnou cestou jako při výstupu přejdeme ledovec na místo, kde jsme nocovali. Tentokrát se však již nevážeme. Pod ledovcem konečně shazujeme mačky a balíme cepíny. Nastoupíme na suť a zamíříme do údolí. Zvolíme i lepší sestupovou stezku a nemusíme se tak trmácet oklikou okolo observatoře. Dohnal mě včerejší výstup a padá na mě únava. Serpentiny nás svedou mezi stromy poskytující ochranu před silným slunkem. Trvá ještě asi hodinu, než se dostaneme mezi první domky vesnice. Hned vezmeme útokem nejbližší obchod a uděláme si zásoby na zítřejší vykrmovací a odpočinkový den. Hlavní cíl byl splněn.

Kavkaz byl pro mne plný překvapení a nových zkušeností. Překvapilo mne vedro, jaké v údolích panuje, zatímco na vrcholcích mrznete. Krásné kvetoucí louky než s výškou zmizí poslední stébla trávy v nekonečné suti. Zarážející pro mne byla obtížnost výstupů na jednotlivé vrcholy. Nečekal jsem to a byly to pro mne zkušenosti k nezaplacení. Elbrus je však něco jiného. Máte někde v hloubi duše chuť na výstup na nejvyšší Evropskou horu? Nevěříte si? Zbytečné! Elbrus je obtížný pouze dosaženou výškou. S důkladnou aklimatizací a dobrou kondicí to pak pro vás nebude problém. S dostatkem zkušeností se pak budete moci pokusit i o obtížnější vrcholy, kterých je v okolí nepřeberné množství.

 

 

 

 

Putování zemí ohně a ledu

Strašné vedro! Slunce už několik dní pálí a na nebi není ani mráček. Kam až oko dohlédne, samá pustina. Černé kamení, písek, v prachu vyježděná cesta kdo ví od čeho, se vlní do dáli. Už dva dny jsem neviděl auto, natož člověka. Žádný strom ani keř, do jehož stínu bych se ukryl a odpočnul si. Jen na obzoru vykukují zasněžené vrcholky hor, ke kterým mířím. Právě na tomto místě si začínám uvědomovat, že přechod napříč Islandem je v mých silách, ale důležitější je pro mne něco na cestách vidět. A tady není prostě NIC

Vzhůru na sever

Vyskakujeme z karavanu u vodopádu Skogárfos nedaleko „Ringroad“, loučíme se s naším posledním stopem, který nás dovezl až sem. Řeka Skogá řítící se přes skalní stěnu, zde vytváří nádherný vodopád. Od kempu se po mnoha schodech dostaneme na vyhlídkovou plošinu na vrchu Skogáfossu a napojíme se na trek do Porsmorku. Stoupající cesta vede podél řeky Skogá, proudící hluboko v členité roli a vytvářející krásné vodopády a kaskády. Černá sopečná půda kontrastuje se svěže zelenou trávou. Vyrážíme pozdě odpoledne a po několika kilometrech stavíme stan a chystáme první nocleh. Jak je zde pravidlem, zase prší. S přibývající nadmořskou výškou se krajina zásadně mění. Po překonání rokle s řekou po dřevěném můstku, kterému pro zpestření chybí schůdky a do třech metrů výšky se musíme i s krosnami vydrápat jak nejlépe umíme, se ocitáme mezi poli s černým sopečným kamením a pískem, která jsou místy pokrytá vrstvou sněhu. Široká kamenitá „silnice“ vede až k bivaku Baldvinskali. Odtud musíme pokračovat po sněhu i my. Stezka vede přes sněhová pole, ze kterých vystupují černé kopečky sopečného štěrku. Značení tvoří dřevěné kůly s barevným zakončením nebo jako tady žluté trubky zapíchnuté do kamenné základny. Takto se dostaneme až k průsmyku Fimmvörðuháls neboli Průsmyku pěti mohyl ve výšce 1116 m n. m. mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Projdeme úžasnou oblastí vytvořenou poslední erupcí vulkánu Eyjafjallajökull. Kombinace lávového pole, sněhových plání, černé a červené země, půdy, ze které stoupá pára a s ledovcem na pozadí bere dech. Po prudkém klesání překonáváme náhorní plošinu Morinsheiði. Už dlouho jsme nenašli tekoucí vodu a její zásoby už jsou skoro pryč. Sestoupíme z plošiny na jejím druhém konci a v jednom malém dolíku nacházíme konečně vodu. Nemá cenu riskovat, že zas dlouho na žádnou nenarazíme, a proto kousek dál na mechu stavíme stan. Následující den ráno nás čeká prudký, místy dost exponovaný sestup k řece Krossá. Podél které jdeme až do Pórsmorku. Jediný problém je, že leží na druhé straně řeky. Trochu bezradně koukáme na valící se vodu, váhavě zouváme boty a rozhodujeme se brodit. Inu první pořádný brod. Náhodou však přijíždí terénní autobus a vezme nás na druhou stranu. Když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsme tento brod nemuseli jít. Proud byl opravdu silný a hloubka byla okolo metru. V Pórsmorku se napojujeme na trek do Landmanalaugaru. Krajina má zcela jiný ráz než dosud. První část treku prochází lesem a keři až k brodu přes řeku Throenga. Trek Laugavegur je velmi oblíbený a proto zde potkáváme velkou spoustu lidí. Nyní u brodu přes řeku je celkem zábavné sledovat jejich počínání. Přes další řeku – Ljosá – vede most. Odtud dál procházíme zvlněnou krajinou. Všude pouze černý písek, občas vykukující skalisko a v dáli na obzoru barevné hory. Nebýt vytrvalého deště určitě by bylo na co koukat. Kilometr před mostem přes řeku Emstruá, odbočujeme celí promoklí do malého skrytého údolí, kde stavíme stan na břehu potoka. Další den se počasí umoudřilo a jde pokračovat za sucha. Nedaleký kaňon s dravou řekou překonáváme po mostě a drápeme se do prudkého kopce na druhém břehu, ze kterého je pěkný výhled do údolí. K chatě Botnar, vzdálené několik kilometrů, vede cesta přes kamenitou černou poušť. Od chaty dále na sever se terén moc nemění. Procházíme však mezi vysokými zelenými kužely vystupujícími z černých plání. První brod přeskáčeme v pohorkách. O pár kilometrů dál už však musí dolů a hurá do ledové vody. Řeka Bláfiallakvísl není ani dravá ani hluboká a jde o příjemné zpestření na cestě. O kousek dál jsme vděčni za nově postavený most přes Kaldaklofskvísl, řeku kterou bych brodit opravdu nechtěl. U chaty Hvanngil doplníme vodu a míříme k jezeru Alftavatn se stejnojmennou chatou na břehu. Cestou však musíme překonat ještě jednu řeku. Bratthálskvísl přebrodíme snadno, na rozdíl od lidí, kteří jdou proti nám. Tam se někomu nechce namočit a jeden chudák druhého přenáší. Z řeky doplníme vodu, projdeme okolo chaty Alftavatn a míříme k vzdáleným hřebenům. Dva kilometry od chaty sejdem z cesty k potoku, na jehož břehu si stavíme stan.

Duhové hory

Ráno máme na rozehřátí výstup na hřeben Jökultungur. Tady se konečně naskýtá pohled na Duhové hory. Černá, okrová, zelená a bílá v různých kombinacích na zvásněných horách, ze kterých stoupají sloupy sirného dýmu. Barevné představení naplno rozehrává až slunko svými paprsky, toho se však my nedočkáme. Dojdeme až na skalnatý hřeben. Na druhé straně velikého údolí vidíme chatu Hrafntinnusker. Dostat se k ní však znamená přejít toto zvlněné písečné údolí se sněhovými poli. V půlce údolí se zastavujeme na oběd. Během chvilky připluje ohromný mrak, který nás „sežere“ a z polojasného dne je rázem tma a mlha s viditelností několik desítek metrů. Konečně chata. Doplníme si vodu a po chvilce odpočinku se vydáváme na stejnojmenný vrchol. Počáteční stoupání po štěrku a suti se brzy změní na výstup sněhovým polem. Následuje stezka mezi kameny a najednou se z mlhy vynoří veliká kamenná mohyla na vrcholu. Je hrozné počasí. Mlha, fučí vítr a viditelnost je mizivá. Přehoupneme se přes vrchol. Krátký sestup kamením a jsme znovu na sněhu. Zpětně tento úsek hodnotím jako dost nebezpečný. Stezka se ztrácí v mlze k tomu prudký sestup po sněhu. Postupujeme po několik dní starých stopách, dokud podle navigace nezjistím, že jdeme špatně. Volíme správný směr a doufáme, že se nepropadneme do žádné ledovcové řeky nebo trhliny. Konečně zase stojíme na štěrku. Vítr trochu rozfouká mlhu a mě proběhne mráz po zádech, když vidím, že ty staré stopy vedly ke stometrovému ledovcovému srázu. Postupujeme dál po cestě, na kterou zde narazíme a klesáme až k brodu přes řeku. Přebrodíme se a původní plán dojít až k přístřešku, který vidíme na mapě, vzdáváme příliš unavení u dalšího brodu. Znáte něco lepšího po ránu než brodit ledovou řeku? Já určitě ano. Během několika kilometrů zvlněnou krajinou se hezky zahřejeme a už je tu další brod. Zatím asi nejhlubší a nejširší. Proti proudu řeky dojdeme až k přístřešku. Jde o krásnou chatku, bohužel však zamčenou. Otevřené jsou pouze dveře na zápraží. V nouzi by se zde však dva lidi vyspali. Vyrážíme dál a za malým kopečkem se nám otevírá pohled na černou pláň, přes kterou ubíhá k obzoru cesta. Když se konečně dostaneme k místu, kde cesta na obzoru mizela, spatříme druhou černou pláň táhnoucí se až k obzoru. Tentokrát jsou na obzoru už větší kopce. Když se na něj dostaneme, objeví se staré lávové pole. Jdeme zkratkou skrz lávové pole. Napojíme se na „silnici“ a míříme k Hekle. V půlce cesty připluje mrak a zahalí vše do husté mlhy. Viditelnost opět padá na minimum. Hypnotizuji navigaci, která mi ukazuje vzdálenost od parkoviště pod Heklou. Mohla by tam být voda, záchody, možná i nějaký stůl a lavičky. Konečně se dostaneme na místo. Zmáčeni ne deštěm ale hustou mlhou. Nečekali jsme mnoho, ale tady není nic. Pouze štěrk a pár větších kamenů. Problém je, že tu není ani voda. Nemá cenu hnát se v tomto počasí někam dál.

Galerie

Pekelná díra

Počasí se do rána opět zklidnilo. Mlha se sice stále povaluje po zemi, ale neprší a je vyšší viditelnost. Na křižovatce pod Heklou schováváme batohy a výstup na vrchol absolvujeme nalehko. Vrchol je vzdušnou čarou pouze 5,5 km. Polovina cesty do kopce je ještě sjízdná pro auta. Pak terén ztěžkne. Obtížně stoupáme na horu štěrku. Mlha a nízké mraky jsou stále našimi společníky. Značení je jen minimální nebo není vůbec. Přicházíme k lávovému poli. Ostré, rozeklané kameny jen čekají na špatný krok, aby vám mohli rozříznout nohu. Stezka v tomto terénu není prakticky vidět a to nám to ani nemusí znepříjemňovat počasí. Lávové pole však není široké a zanedlouho jsme venku. Štěrk, kterým se drápeme vzhůru, občas vystřídá sníh. Tající sníh vytváří malé potůčky a k naší velké radosti si můžeme doplnit vodu, která už nám skoro došla. Konečně vrchol Hekly (1491 m n.m.), jedné z nejaktivnějších sopek na Islandu, o které lidé ve středověku věřili, že je zde brána do pekel. Vrchol nalezen pouze díky navigaci. Sotva znatelná cestička se kousek pod vrcholem ztratila úplně. Zapisujeme záznam do vrcholové knihy. Na vteřinu či dvě se rozfouknou mraky a my okusíme, jak nádherný odtud musí být rozhled za krásného počasí. Začíná boj najít cestu zpět. Opět jen díky navigaci a záznamu prošlé trasy nacházíme v mlze sestup. Když se konečně dostaneme zpět ke křižovatce, zjišťuji, že celá tato odbočka nám zabrala pět hodin času. Bereme batohy a pokračujeme v cestě. Naším dnešním cílem je jezero Graenavatn. Podle mapy i navigace k němu nevedou žádné cesty. Proč asi? Zkracujeme si cestu starým lávovým polem. Měkký terén, do něhož se boří boty, je pro chůzi celkem únavný. Po několika kilometrech se dostaneme zpátky na „silnici“, ale jen proto, abychom z ní mohli během chvíle znovu odbočit do pustiny. Kilometr černého prachu, písku a kamení vystřídá lávové pole z roku 1970. Labyrint velikých bloků ztuhlé krusty, trhliny a zrádné kameny porostlé mechem. Tento půlkilometrový úsek velmi zabrat a je náročnější na orientaci. Dokázali jsme to! Na druhé straně se přehoupneme přes blízký kopec a naskytne se nám parádní pohled. Kulaté jezero sevřené v jakémsi kráteru nabízí úžasné místo pro nocleh. Všude kam až oko dohlédne, je sice jen černý písek a štěrk, ale to nevadí. Na břehu shazujeme věci a jdeme si do ledové vody zaplavat. Nikdo tu není. Nevypadá to, že by toto místo bylo často navštěvováno. Ráno opouštíme toto parádní místo. Krásně svítí slunko a v dáli se tyčí zasněžený vrchol Hekly. Přelezeme přes okraj kráteru a sejdeme k nedaleké silnici F225 po které dojdeme na silnici 26. Pár kilometrů jdeme po ní než odbočíme k přehradě na řece Thjorsa, která by nám měla umožnit přechod na druhý břeh. Nikdo neprotestuje. Mineme větrné elektrárny a pustinou míříme k cestě vedoucí k druhému nejvyššímu vodopádu na Islandu – Haifoss. K vodopádu se dostáváme až pozdě odpoledne a proto kousek od vyhlídky táboříme.

Na procházku po měsíci

Následující den se naše skupina zmenší o 50% tím, že ji opustí jeden člen. Pár kilometrů od vodopádu Haifoss vidím poslední zelenou rostlinku. Pastviny se změní v pláně plné písku, prachu a kamení. Slunko nemilosrdně pálí. Co bych za takové počasí dal před pár dny v horách. Ale tady… Na obzoru vidím pomalu se blížící vrcholky hor, ke kterým mám namířeno. Cesta je opravdu ubíjející. Mám štěstí, že se zde dá alespoň narazit na vodu. Není divu, že právě Island si zvolili Američané pro nácvik přistání a pobytu na Měsíci. Některá místa jsou opravdovou pustinou, kde za celý den nepotkáte živou duši. Po celodenním trmácení se utábořím na břehu malé řeky. Mlha že by se dala krájet. Do takového počasí se budím. Představa dalšího dne, jak se trmácím touto pustinou, je vyčerpávající. Po půldenním pochodu „pouští“ kdy znovu nepotkám jediného člověka, přicházím k brodu. Z dálky nesený zvuk motoru upoutá moji pozornost. Vidím přibližující se oblak zvířeného prachu, ze kterého se vynoří německá expedice v Landroverech. Mají stejnou cestu, čehož rád využívám a zachraňuji se tak z této nehostinné pustiny. Za čtyři hodiny urazíme „pouští“ 53km. U jednoho brodu na úpatí hor dávám sbohem mým zachráncům a vyrážím dál po svých po stezce mizející mezi kopci, kde se utábořím.

Čarodějné hory

Hringbrautin, tak se jmenuje trek okolo hor Kerlingarfjoell, na který ráno vyrážím. Rozhodně zde nečekejte nějakou vegetaci. Mech podél řek je jediné, co se tu občas zazelená. Vyčerpávající hledání neznatelného značení skrz kamenné pláně zmírňují pouze krásné výhledy na okolní barevné vrcholky hor. Kaňon s řekou, která se musí přebrodit kousek před výstupem na sopky je hezkým, ale náročným zpestřením. Brzy odpoledne se utábořím pod sopkami na břehu potoka v měkkém mechu a odpočívám na slunku. Za ten odpočinek jsem příští den velmi vděčný. Neviditelná stezka sutí šplhá vzhůru až pod Hraukaskard. Pot ze mě jen lije. Na druhé straně není terén o moc lepší. Dalo by se říci, že je horší, pokud to ještě vůbec možné. Suť a sněhová pole. Projdu údolím a stoupám na protější stěnu, kde z okrové půdy vystupují sirná oblaka dýmu. Kolem výstupů – fumarol, jak se nazývají – je půda zbarvená do žlutých a zelených odstínů. Opatrně procházím kolem klokotem se vařících jezírek. Musím po stezce do strašného kopce. Přelezu přes hřeben a pomalu už mi dochází síly. Cesta mizí kdo ví kam, a tak jdu přímo k parkovišti u geotermální oblasti Hverasvaedi, které vidím několik kilometrů v dáli před sebou. Opatrně slézám skalní stěnu a kus ledovce – inu zkratka – a dostávám se na geologicky aktivní půdu. Zvrásněné okrové kopce, do kterých se zařezávají potoky a z jejichž úbočí tryskají sirná oblaka dýmu, vypadají úžasně. Procházím fotogenickou krajinou, vylezu na protější kopec a čtyřkilometrovým sestupem dojdu do kempu Kerlingarfjoell. Jde o vybavený kemp. Za jednu noc chtějí 1600 ISK. Zůstávám dvě noci. Jeden výlet nalehko na regeneraci přijde vhod. Kvůli špatnému značení se však výlet moc nevydařil a nedošel jsem tam kam jsem chtěl.

Galerie

Kjölurvegur

Následující den brzy ráno proto opouštím kemp a přesouvám se za pomocí stopu k chatě Arbudir. Přebrodím řeku a u chaty Hvitarnes se napojím na trek Kjölurvegur. Proti proudu řeky Fulakvisl procházím pastvinami. Trek je opravdu nenáročný. Vyhýbám se chatě Thverbrekknamuli a tábořím, kde se mi to zrovna zalíbí. Jediný problém je nedostatek vody. U posledního zdroje jsem si nenabral dostatečnou zásobu a jsem už na suchu. Jdu proto pro vodu k řece, která je ale velmi kalná. Jiná však není, a proto ji filtruji přes ručník z mikrovlákna, dokud není čistá. Ráno pokračuji v cestě k Hveravelliru, kde tento trek končí. Procházím údolím mezi barevnými kopci, nyní však skrytými v nízkých mracích. Míjím chatu Thjofadalir a po deseti kilometrech ve starém lávovém poli, plném ohromných ztuhlých „bublin“ přicházím k místu Hveravellir, které o sobě už z dálky dává vědět stoupajícím kouřem. Vybuchující a soptící sirníky, bublající jezírka a barevná země. Přes horká a nebezpečná místa jsou položeny dřevěné chodníčky. Je zde i možnost koupání v termálním jezírku. Po předchozí zkušenosti už nemám zájem trmácet se několik dní pustinou k dalšímu zajímavému místu, a proto zkouším místní terénní autobus. Přejíždím do města Akureyri. Autobus je však hodně drahý a dál radši pokračuji stopem. Mým cílem je jezero Myvatn, kde využívám služeb místního kempu.

Komáří jezero

Takový význam má jeho název Myvatn. Proč? To určitě sami zjistíte, pokud budete mít to štěstí a zastihne vás zde pěkné počasí. Podniknu dva výlety nalehko do okolí. První trek vede okolo termálních pramenů Storagja a Grjotagja a dále k velikému kráteru sopky Hverfell, který můžete po obvodu obejít. Pokračuji k planině Dimmuborgir. Labyrintu rozeklaných lávových útvarů vzniklých zřícením ztuhlé vrstvy lávy po tom co odtekla ta tekutá pod ní. Další trek nabízí nedaleká sopka Krafla se svým stále doutnajícím okolím a geotermální oblastí Namafjall. Opět mířím k horkému prameni Grjotagja a pokračuji k přírodnímu koupališti Jardboedin. Po pěšině vedoucí podél silnice se dostanu k místu Namafjall. Okrové kouřící kopce s množstvím fumarol a bahenních bazénků. Pokračuji k několik kilometrů vzdálené sopce Krafla. Zastavuji se u jezírka Viti, vzniklého při posledním výbuch sopky. Prohlédnu si stále horké a kouřící lávové pole a napojuji se na 13-ti kilometrový trek zpátky do Reykjahlidu. Asi polovina cesty vede lávovým polem avšak po slušné pěšině. Míjím Hlidarfjall a to už mám městečko na břehu Myvatnu nedaleko.

Galerie

Jöekulsárgljúfur

Příští den se přesouvám k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu. Stojím na vyhlídce nad hučícím Dettifossem a nevidím ho. Mlha, déšť, vítr, prostě hrozné počasí. Nedá se nic dělat. Vyrážím na trek národním parkem do Asbyrgi. Pěšina vede nejprve po hraně kaňonu, ale zanedlouho sestoupí do něj. Čtyřiceti metrovou skalní stěnu zdolávám za pomocí nataženého lana. Stezka vede kolem řeky, přelézám veliké balvany a v tomto počasí hrozí uklouznutí a následné katastrofy. Po tom co cesta vystoupá ven z kaňonu, využívám ústupové cesty a po pár kilometrech jsem u silnice odkud odstopuji do kempu v Asbyrgi, kde čekám na lepší počasí. Kemp v Asbyrgi je obklopen kolmými skalními stěnami – prý otiskem kopyta osminohého koně boha Odina. Zůstávám zde tři noci, zatímco stále vytrvale prší. Třetí den už jsem tak rozlámanej, že musím vyrazit. Kousek od kempu se napojuji na trek k Dettifossu. Od Asbyrgi sleduji stezku vedoucí nejblíže kaňonu s řekou Jöekulsá á Fjöellum. Zpočátku zarostlá cesta, po tom co se dostane na hranu rokle, vyjde na volné prostranství a nabízí pěkné výhledy na kaňon i řeku. I když je stezka označená jako difficult, není náročná. Pár kilometrů před tábořištěm Vesturdalur, které je zhruba na půli cesty k Dettifossu, procházím okolo roztodivných skalních útvarů s různě pokroucenými geologickými vrstvami nebo nezvykle naskládanými kameny. Utábořím se v kempu, a protože vykouklo slunko, jdu si ho užít při procházce po vyhlídkách a skalních útvarech okolo kaňonu. Zde totiž najdete asi ty nejzajímavější z celého národního parku. Ráno oškrabuji z okénka u stanu tenkou námrazu, abych se podíval, jak je venku. Krásně svítí slunko. Postupuji opět krajem rokle a výhledy i krajina jsou úžasné. Hluboký, zvrásněný kaňon s šedivou řekou na dně, okolí kaňonu lemuje zelená vegetace, ze které vystupují černé skály. Na cestě podél rokle mě čeká jeden brod. Není hluboký, i když boty musí dolů. Míjím několik bočních vodopádů a po pár kilometrech přicházím na místo, kde jsem to před pár dny musel vzdát. Zde se stezka mění z difficult na challenging. Už z dálky je vidět vodopád Hafragilsfoss jak „vaří“ vodu a zvedá oblaka tříště, ve které se na slunku vytváří duha. Sestoupím do rokle a jdu znovu obtížný úsek. Není tak hrozný jako za mokra a v mlze. Po vystoupání z Kaňonu po skalní stěně už je to k Dettifossu jen kousek a slyším, jak burácí. I zde si užívám duhu ve vodní tříšti. Je vidět i nedaleký vodopád Selfoss. Na tomto místě ukončuji svůj „přechod“ Islandu a začíná návrat do Reykjavíku, což je samo o sobě dobrodružství, vzhledem k četnosti autobusových spojů a frekvenci, se kterou jezdí.

Návrat

Ještě téhož dne se mi podařilo dostat až do Akureyri a následující den využívám spoje do Reykjavíku, který jede po silnici F-35. Terénní autobus se i na asfaltce houpe jako loď a když najedeme na prašnou kamenitou cestu je jízda celkem utrpením. Se zajímavými zastávkami u Hveravelliru , Gulfossu a Geysiru je to však asi nejzajímavější cesta do Reykjavíku. Cestu lemují odpadlé kusy vozů jako poklice a nárazníky a občas zahlédnete i nějakého smolaře odstaveného u krajnice jak se snaží znovu zprovoznit svůj vůz. Po dvanácti hodinách se konečně dostávám do Reykjavíku. Ačkoli se můj smělý plán přejít Island nedařil tak jak jsem plánoval, nelituji. Viděl jsem toho ze zdejší krajiny spoustu. Pro absolvování přechodu by se muselo sejít více faktorů. Zvolit lepší cestu, aby trasa nevedla pouze nehostinnou pustinou, kde opravdu není na co koukat. Doufat ve slušné počasí. I když se říká, že neexistuje špatné počasí pouze špatné oblečení, vysvětlujte to někomu, jako jsem já, kdo chce na cestě i něco vidět a pořídit pěkné fotky. A samozřejmě mít dobrou fyzickou kondici. Nosit batoh zatížený jídlem, které nikde ve vnitrozemí neseženete, je opravdu únavné. V mém případě to bylo 40kg. Nachodil jsem zde pět set kilometrů po různých trecích, a vím, o čem mluvím. Procestovat Island a vidět zajímavé věci jde různými způsoby, jde jen o to jaký je právě vám nejbližší a který vám vyhovuje.

 

Madeira – Květináč Atlantiku

Ostrov sopečného původu Madeira, leží sice blíže Africe než Evropě, přesto je součástí Portugalska. Jeho jedinečné podnebí má na svědomí, že zde v každém ročním období najdete kvetoucí rostliny a pomohlo zachovat jedny z posledních vavřínových lesů, které kdysi pokrývaly celou Evropu. Ačkoli je ostrov Madeira malý – měří něco málo přes padesát kilometrů na délku a okolo dvaceti na šířku – najde se zde mnoho zajímavých míst. Vyprahlé oblasti připomínající polopouště střídají staré lesy s pokroucenými stromy a vysoko nad nimi se tyčí holé skalnaté hřebeny. Hluboká zelená údolí, stezky vinoucí se nad propastmi, vodopády padající do levád, což jsou uměle vytvořené zavlažovací kanály, a spoustu dalšího. I když není Madeira moc veliká, na její přechod jsem si kvůli těžšímu terénu vyčlenil osm dní.

Ostrov věčného jara

Na Madeiru letím s Portugalskou společností TAP Portugal. Létají z Prahy, a i když musím přestoupit v Lisabonu, netrvá cesta dlouho. Letenky se dají pořídit za příznivou cenu okolo osmi tisíc. Po hodině a půl letu z Lisabonu dosedne letadlo na jedné z nejkratších přistávacích drah v Evropě, a ještě k tomu z části postavené na obřím mostu. Při výstupu zažívám teplotní šok, jelikož v březnu v Čechách ještě sněžilo, a tady je okolo pětadvaceti stupňů. S batohem na zádech mířím k poloostrovu Ponta de Sao Lourenco, kusu pevniny jako prst ukazující do vod Atlantiku. Pokud máte v úmyslu podniknout přechod z východu na západ stejně jako já, je třeba začít právě tady. Ze Santa Cruz, kde leží letiště, vyrážím pěšky. Obejdu letiště a po pár kilometrech dojdu do městečka Machico. Jde prý o první osadu na Madeiře. V průvodcích jsem se dočetl, že úsek Machico – Canical s výstupem na Pico do Facho je snadný. Není. Značení prakticky chybí a zarostlá cesta převážně suťovým terénem dá při prudkém klesání dost zabrat. Z vyhlídky na Pico do Facho je ovšem krásný výhled a můžu zde obdivovat i rozkvetlé aloe. O rozbalenou svačinu se skoro musím poprat s loudivými kočkami. Podařilo se mi ji ubránit a mohl jsem sledovat, jak úspěšně loví ještěrky, kterých jsou tu bez přehánění tisíce. Z městečka Canical až na poloostrov musím šlapat po asfaltce, jelikož zde chybí cesta pro pěší. Cestou si ale prohlédnu jedinou přirozenou písčitou pláž na Madeiře. Prainha je sto metrů černého písku schovaného mezi vysokými útesy. Jelikož už nemám vodu, sbíhám dolů k baru si ji doplnit. Mám smůlu. Není ještě sezóna, a tak je zavřeno. Vodu se mi podaří doplnit až o pár kilometrů dále v jednom baru na pobřeží. Pokračuji dál a zanedlouho už jsem na konci asfaltky, a odtud vede značená cesta. Pozor, Ponta de Sao Lourenco přípomíná polopoušť a na vodu zde narazíte opravdu těžko. Proto se vybavte dostatečnou zásobou. Pokud cestujete se stanem nebo jako já jen tak pod širák, můžete hned za parkovištěm odbočit z cesty vlevo a po patnácti minutách se dostanete na kraj útesu, kde je dobré místo na táboření. Dole pod skálou se tříští obrovské vlny o kamenné jehly a brzy ráno vás probudí vycházející slunce. Protože je to mimo značenou stezku, nemusíte se bát, že tu budou proudit lidé.

Ráno seběhnu zpátky na stezku. Kamenitá cesta se vlní po hřbetu poloostrova nahoru a dolů. Některá místa jsou zajištěná zábradlím a z několika míst je krásný výhled na rozeklané severní pobřeží s bizarními skalními útvary Znovu jsem skoro bez vody.  Pokud najdete návštěvnické centrum na konci poloostrova otevřené, můžete si ji doplnit tam. Já mám opět smůlu a v březnu bylo ještě zavřené. Vylezu na nejvýchodnější bod ostrova. Směrem na východ je vidět ještě kus nepřístupné pevniny s majákem. Odtud je třeba vrátit se stejnou cestou. Od silnice je to na nejvýchodnější bod ostrova 4,5 km a cesta trvá asi hodinu a půl. Po návratu k silnici jsem se rozhodl využít autobus, vyhnout se tak nepříjemné chůzi po asfaltu a svézt se do Machica na zastávku hned za tunelem. Tady končí Levada do Canical. Vyrážím proti proudu. Jdu do kopce a ani to nepoznám. Zanedlouho pochopím, proč jsou procházky podél levád tak vyhledávané. Je to pro jejich nenáročnost. Leváda se kroutí po vrstevnici nad Machicem. Cestou nalézám i pitnou vodu a konečně si ji mohu doplnit. Po tom, co levada zmizí, šplhám po prudké silnici do městečka Ribeira de Machico. U kostela se uhýbám vpravo a mířím k chatě Portela. Dávám se do řeči s místním chlapíkem, který mě zve na mošt vyráběný tradičním způsobem z jablek. Po únavném celodenním pochodu leze trochu do hlavy, takže opravdu jen ochutnám. Když zjistí, že mám v plánu spát jen tak v lese, ubezpečuje mne, že se nemám čeho bát. Že tu nežijí hadi ani divá zvěř. Taková slova potěší, a protože už je pozdě, v lese před Portelou přenocuji.

Ráno dojdu k Portele a cestou obdivuji ohromné kapradiny. Nad Portelou na parkovišti je možnost doplnit vodu. Nedaleko odtud končí Levada da Portela. Pokračuji proti proudu. Počáteční stoupání se brzy změní v příjemnou rovinu. Slušná cesta vede skrz několik krátkých tunelů, občas se stezka zúží a jdu nad propastí, ale všude je dobře zajištěná. V místech, kde se vavříny a vřesovce rozevřou, je krásný výhled na pobřeží s městečkem Porto da Cruz. Asi po deseti kilometrech vyjdu v osadě Ribeiro Frio. Odtud zamířím k Balcoes. Skalní vyhlídce nad hlubokým údolím. Přímo proti mě se tyčí skalní hřeben s nejvyššími vrcholy na ostrově. Dole v údolí vidím vodní elektrárnu – můj dnešní cíl. Kousek se vracím a za hodinu sestupu dojdu do Faja do Cedro Gordo. Odtud začínám stoupat po prašné cestě vedoucí údolím k elektrárně. Nad elektrárnou přejdu přes řeku a po úzké pěšině stoupám lesem do prudkého kopce. Podél levád se často dlouho nenajde místo pro táboření, proto je dobré přenocovat v lese někde před jejím začátkem. Najdu dobré místo na spaní a vydávám se hledat vodu. Asi po kilometru nalézám dům, u kterého je malá studánka.

Adrenalin

Levadu Fajal da Nogueira bych doporučil jen těm, kdo netrpí závratěmi a klaustrofobií a mají jistý krok. Brzy ráno vystoupám k místu, kde leváda mizí ve skále. Odtud pokračuji proti proudu. Stezka často vede jen po hraně zavlažovacího kanálu vysoko nad propastmi s žádným nebo jen mizerným zajištěním. Několik kilometrů se musím soustředit na každý krok. Je to opravdu únavné. Hrana kanálu je mnohdy široká pouhých třicet centimetrů a chybný krok by mohl skončit pádem a katastrofou. Některé tunely, kterými leváda protéká, jsou opravdu úzké. Některé se dokonce zužují. V těch se mi pak vzpříčí krosna a musím ji sundat a protáhnout. Po pár kilometrech konečně přicházím na širokou cestu podél levády Pico Ruvio, ze které mám hezké výhledy do údolí i na hřebeny. Prochází několika velkými tunely. Široká cesta končí u asi 300 metrů dlouhého tunelu, do kterého vedou staré koleje úzkorozchodné železnice. Na tento tunel navazuje další, kterým se dostanu na druhou stranu masivu. Tunel má přes dva a půl kilometru. Jak se nořím hlouběji do nitra hory, zmenšuje se světlá tečka vchodu, až nakonec zmizí úplně. Po chvíli se objeví jiná přede mnou. Stále jdu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec přece jen dojdu k východu. Cesta skrz mi trvala čtyřicet pět minut. Je to úleva konečně narovnat záda. Nemusím dodávat, že čelovka nebo jiné světlo je zde nutností. Na konci tunelu odbočím vlevo podél levády, projdu několika tunely a ocitnu se v Caldeirao do Inferno – jezírko sevřené stometrovými útesy. Stejnou cestou se vracím zpět k dlouhému tunelu a pokračuji do Caldeirao Verde. Tady pozor. Cesta vedoucí podél levády dál po vrstevnici po pár kilometrech končí v jedné rokli. Pěkně jsem si zašel. Od ústí dlouhého tunelu musím sestoupit o zhruba padesát výškových metrů níže, a tam vede podle jiného kanálu správná cesta. Ta je na rozdíl od té nad ní zajištěná. Netrvá dlouho a dojdu do Caldeirao Verde. Skalní kotel s jezírkem, do kterého spadá stometrový vodopád. Pokračuji dál podle levády vlnící se nad hlubokým zarostlým údolím. Projdu několik tunelů a přijdu na rozcestí. Konečně taky zase spatřím ukazatele. Zvolím Pico Ruvio a začnu stoupat po schodech vzhůru lesem pokroucených stromů. Náročný výstup přeruším nad lesem, kde už je jen kosodřevina. Ještě než se terén změní v pouhé kamení, jsou zde pěkná místa pro táboření. Jsem ve výšce 1500 m n.m. Užiju si posledních slunečních paprsků a jdu spát. Musím nabrat sílu na zítřejší výstup.

Střecha Madeiry

V noci mi byla zima. Je to velký rozdíl od teplot, které jsou u moře. Ve stinných místech nalézám zamrzlou vodu. Většinu roku zde noční teploty klesají pod bod mrazu. Zbývá mi 361 výškových metrů k nejvyššímu vrcholu Madeiry. Po hodině výstupu kamenitým terénem se dostávám na větší, kameny dlážděnou cestu, a po chvíli už stojím u chaty Pico Ruvio. Po předchozím objednání je zde možnost přenocovat. Je tu šance doplnit i vodu v přístřešku před chatou. Na vrchol už to není daleko. Pokud se sem dostanete ráno, je velká pravděpodobnost, že zde budete sami. Mám vrchol sám pro sebe. Od pomníku na hnědočerveném vrcholu Pico Ruvia ve výšce 1861 m n.m. je nádherný výhled nejen na okolní vrcholy, ale i do údolí, kde se povalují mraky. Pokračuji směrem na západ do sedla s chatou Encumeada. V průvodcích jsem četl, že jde o hřebenovku. Zapomeňte ovšem na hřebenovku takovou, jak ji znáte. Cesta prudce klesá po kamenných schodech, aby pak mohla opět prudce stoupat. I na hřebeni se mi podařilo najít několik dobrých míst pro táboření a ukládám si jejich souřadnice. Část cesty vede po jižním úbočí hřebene a část po severním. Celé jižní svahy pokrývá shořelý les. Projdu okolo vrcholů Pico das Eirinhas, Casado, Pico do Jorge a po pár kilometrech konečně začnu klesat k Boca da Encumeada. Je zde křižovatka silnic. Sejdu kousek vlevo a hned se napojím na příjemnou levádu do Norte. Původně jsem měl v plánu obejít náhorní plošinu Paúl da Serra po levadě das Rabacas, ale ta byla kvůli sesuvu půdy uzavřena. Procházím tedy tunelem a pokračuji dál po levadě do Norte. Do levády spadá několik vodopádů. Procházím skrz několik dlouhých tunelů. Tyto tunely nejsou moc dobré pro krosny, ale projít se dají. Než se dostanu k prašné silnici, vedoucí na náhorní plošinu, mám nachozeno v podzemí přes tři kilometry. Vystoupám několik serpentin, a protože už zapadá slunko, utábořím se kousek od cesty. Ráno stoupám dál prašnou cestou až k úzké pěšině vedoucí do lesa, na kterou mě upozornil v křoví schovaný ukazatel. Projdu pod větrnými elektrárnami až nahoru na náhorní plošinu Paúl da Serra. Tady je spousta míst pro táboření. Bohužel jsem sem už včera nedošel. Za silnicí vedoucí přes vrch planiny se napojím na širokou prašnou cestu a pokračuji po ní na západ. Provede mne vyprahlou krajinou s hnědočervenou půdou. Jdu po ní až k silnici, k místu, kde stojí malá kaplička. Sejdu po silnici pár zatáček z kopce a napojím se na levadu do Paul I. Celé okolí slouží jako pastviny pro dobytek, tak se nedivte když vám úzkou pěšinu zatarasí krávy pijící ze zavlažovacího kanálu. Na turisty jsou ovšem zvyklé, takže se nebojí a z cesty vám jen tak nepůjdou. Po vrstevnici dorazím po několika kilometrech k silnici, kde stojí kaple Nossa Senhora de Fátima. Scházím po prudce klesající silnici k chatě Rabacal a podél levády k vodopádu Risco. Kousek se vracím a podél Lavada das 25 Fonte se jdu podívat k pětadvaceti pramenům. Tato oblast je dobře značená, jelikož ji navštěvuje spousta turistů. Proto bych vám doporučil návštěvu brzy ráno, než se sem dostanou první návštěvníci. Případně pozdě odpoledne, když naopak odchází poslední. Já jsem přišel okolo čtvrté hodiny odpolední a u pětadvaceti pramenů jsem byl sám. Tábořím na jediném hezkém místě hned u levády. Ráno se vracím kousek zpátky k rozcestníkům a jdu podle značení směrem na městečko Calhete. Skrz skalní masív se dostanu kilometr dlouhým tunelem. Vynořím se v údolí zarostlým eukalyptovým lesem. Dávám se vpravo. Na odpočívadle u silnice doplňuji vodu a naproti přes silnici pokračuji po lesní cestě. Sestoupím dolů o několik set metrů, než narazím na Levada Nova. Pohodlná stezka mě dovede do vesničky Prazeres. Cesty podél zavlažovacích kanálů jsou sice pohodlné, pokud jsou ale moc dlouhé a není na nich žádné zpestření v podobě tunelů nebo výhledů do údolí, stanou se po čase nudné. Podél tohoto kanálu kopíruji vrstevnici a zajdu do každého údolíčka. Cesta podél této levády mi trvá skoro celý den. Minu Faja da Ovelha a přes několik vesniček zamířím do Ponta do Pargo. Nad městečkem opustím levádu a sestoupím k pobřeží. Na nejzápadnějším okraji ostrova dojdu k majáku, a tím ukončuji přechod ostrova Madeira. I když má ostrov na délku něco málo přes padesát kilometrů, musel jsem urazit přes dvě stě kilometrů a přes pět kilometrů převýšení, než jsem ho přešel. Tak moc je terén členitý a hornatý. Většina turistů je ubytovaná v letoviscích na pobřeží a za poznáním se vydávají každé ráno autem, proto první lidi začnete na cestě potkávat až před polednem. Pokud nechcete jít s davem a podniknout něco trochu jinak, vydejte se s batohem poznávat krásy této krajiny. Na cestu bych vám doporučil mapu z nakladatelství Kompass v mírce 1:50 000. Během osmi dní na cestě napříč ostrovem jsem rozhodně neviděl všechny jeho krásy. Navštívil jsem ovšem místa méně navštěvovaná, přesto neméně krásná. Posuďte sami, zda je tento styl cestování i pro vás. Takovouto cestu bych nedoporučoval lidem trpících závratěmi nebo klaustrofobií. Některé úseky by pro ně nemusely být zvládnutelné. Ti, kdo se na stejnou cestu vydají, zažijí rozmanitou krajinu. Od vyprahlých kopců po neprostupné lesy, zažijí adrenalin na nezajištěných levadách, kdy budou balancovat nad propastmi, nebo strašidelnou tmu kilometry dlouhých tunelů skrz hory. Na Madeiře si vybere každý.

Tipy

Několik tipů na místa, kde se dá cestou tábořit:

N32 44.573 W16 49.066

N32 44.341 W16 52.152

N32 44.893 W16 54.859

N32 47.091 W16 55.502

N32 45.618 W16 56.611

N32 45.529 W16 58.219

N32 45.184 W16 59.221

N32 45.380 W17 00.173

N32 45.157 W17 00.586

N32 45.833 W17 03.560

Několik tipů kde, se dá doplnit voda:

N32 45.001 W16 46.389

N32 44.473 W16 47.455

N32 44.785 W16 49.582

N32 44.488 W16 54.926

N32 45.884 W16 55.965

N32 45.301 W17 00.041

N32 45.765 W17 03.575

N32 45.243 W17 08.969

N32 47.736 W17 13.996

 

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Jižní část

GR20. Toto označení nese jedna z nejnáročnějších a prý i nejhezčích turistických dálkových tras v Evropě. Trasa vede napříč Korsickými horami. Rozeklané skalní hřebeny, úžasné výhledy, borové lesy i tůně jako stvořené pro koupání, to je jen malá část toho, co vám může GR20 nabídnout. Severní část je více navštěvovaná, náročnější a snad i hezčí. To už ale musí posoudit každý sám. Jižní část začíná v městečku Vizzavona a stejně jako severní vyžaduje dobrou fyzickou zdatnost pro její úspěšné absolvování. Vizzavona leží na železniční trati Bastia – Ajaccio a jde sem pohodlně dojet vlakem. Pro přechod jižní části se vám budou hodit mapy nakladatelství IGN 1:25 000 4252 OT a 4253 ET.

Znovu do hor

Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Žádná legrace

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Hlad

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Konečně Conca

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h

 

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Severní část

Myslíte si, že máte dobrou fyzičku, a lákají Vás dálkové trasy? Pak určitě vyzkoušejte Sentier de Grande Randonneé de la Corce neboli GR20. O této proslulé dálkové turistické trase napříč Korsikou slyšel snad už každý. Patří mezi nejhezčí, ale také nejnáročnější trasy v Evropě. Oficiální začátek trasy je v městečku Calenzana na severozápadním pobřeží ostrova a vede přes hory napříč ostrovem až na jihozápadní pobřeží. Korsika, tento ostrov s useknutou saracénskou hlavou na vlajce, patří Francii. Proto se připravte na časté potíže s komunikací, protože Francouzi buď neumí anglicky, nebo tak neradi mluví. Při přechodu můžete využít výborné mapy  IGN 1:25 000 4149OT, 4250OT, 4251OT. Pokud vyrazíte sami jako já, využijte pro dopravu letadlo – vyjde to levněji. Sice z Prahy nelétají přímé lety, ale s přestupem v Německu jste i tak za sedm hodin v Bastii na Korsice. Jestli pojedete ve skupině, vyplatí se mnohem více doprava autem.

Když vyjdu na Korsice z klimatizované letištní haly, dostanu pořádnou facku teplem. Je tu opravdu tak, jak mě všichni strašili. Před halou je trochu zmatek, ale autobus do Bastie stojí přímo před vchodem a není problém ho najít. Jen se mi zdá, že nemá žádný pevný jízdní řád a jen čeká, až se trochu naplní, aby mohl vyrazit. Proto si radši u řidiče ověřuji, kdy má odjezd. Ve městě potřebuji koupit plynovou kartuši na vaření. Po pár hodinách zjišťuji, že jsou bohužel k sehnání pouze narážecí a šroubovací nikdo neprodává. To by mohl být problém. Jdu na vlak a chci vyrazit do Calenzany. Další problém. Poslední vlak směr Calvi vyrážel těsně před pátou hodinou odpolední. Místní tvrdí, že už nemám šanci se tam dnes dostat. Využívám tedy první ranní spoj v 9:45 a po zhruba třech hodinách cesty vystupuji v Calenzaně – Lumio, a odtud jdu po silnici do Calenzany. Po dvou hodinách ubíjející chůze jsem v Calenzaně u kostela. Lepší varianta je jet vlakem až do Calvi, a tam využít nějaký autobus až sem. Časově je to zcela stejné. Jen je to dražší, ale zas ušetříte nohy, které budete dost potřebovat. Od kostela v Calenzaně už vedou ukazatele, které mě navedou k začátku dálkové trasy.

První z mnoha

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Náročná

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Perly

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h

 

Skotsko – Great Glen Way

Great Glen Way je dálková turistická trasa vedoucí z Fort Williamu do Inverness a měřící sto osmnáct kilometrů. Jde pravděpodobně o nejrovinatější cestu a nejsnadnější způsob jak překročit Skotsko od pobřeží k pobřeží. Na cestu si vyčleňte pět až šest dní. Trasa vede jak terénem, tak cestami, které se používaly k přetahování lodí, a část cesty vede dokonce po zrušené železniční trati. Great Glen Way je vhodná nejen pro pěší, ale také pro cyklisty, a provede vás okolo Loch Lochy, Loch Oich a kolem asi nejznámějšího Skotského jezera – Loch Ness. Na cestu se vybavte nejlépe mapami z vydavatelství Ordnance Survey číslo 392, 400 a 416.

Great Glan Way můžete absolvovat buď samostatně, nebo na ni navážete po předchozím zdolání West Highland Way. Výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů – Ben Nevis – můžete jak zakončit dálkovou trasu WHW, tak začít Great Glen Way. V případě, že hodláte projít obě trasy, máte možnost je výstupem na tento vrchol plynule propojit.

Kaledonský kanál

Great Glen Way začíná v pevnosti ve Fort Williamu. Z pevnosti toho bohužel mnoho nezůstalo. Dobře značená cesta vás provede okrajovými částmi města. Určitě se vyplatí udělat si malou odbočku a navštívit Inverlochy Castle. Přejdete přes řeku Lochy a po pár kilometrech dojdete k začátku Caledonian Canalu se třemi komorami zdymadla. Dál cesta vede podél plavebního kanálu až ke zdymadlu Neptunovy schody, které má komor devět a překonává 19,5 metrů převýšení na délce 457 metrů. Lodě jím proplouvají okolo jedné a půl hodiny. Cestou podél Caledonian Canalu do Gairlochy si můžete prohlédnout některý z akvaduktů, po kterých plavební kanál vede. Příkladem může být ten přes řeku Loy. V Gairlochy přejdete „sving-bridge“ a dostanete se na západní břeh jezera Loch Lochy. Po břehu jezera se dostanete až na jeho severní konec – do vesnice Laggan. Cestou si můžete udělat odbočku k ruinám hradu Achnacarry a obdivovat staré vzrostlé stromy, které zde rostou. Pokud jdete se stanem, můžete využít místa pro kempování přibližně v polovině cesty podél jezera. Místo je u stezky označeno tabulkou „ Wild camping site“ a krátká stezka vás zavede na pláž na břehu Loch Lochy. Vřele doporučuji pro ty, kteří mají rádi klid a krásný výhled.

Ve stopách železného oře

Na severním konci Loch Lochy překročíte zdymadla Laggan Locks a podél Caledonian Canalu, který umožňuje lodím proplouvat mezi jezery, dojdete na břeh jezera Loch Oich. Po východním břehu vede cesta částečně po zrušené železniční trati, která odbočovala z West Highland Railway kousek před Fort Williamem a měla vést až do Inverness. Dostavěna však byla pouze polovina do města Fort August, a i ta byla roku 1946 zrušena. Celou cestu po břehu jezera Loch Oich, kterou opravdu stojí za to si projít, nalézáte pozůstatky staré železnice, jako jsou základy stanice, mosty nebo tunel proražený skálou. Východní břeh Loch Oich také nabízí velké množství pěkných míst pro stanování.

Skotsko je obecně velmi přívětivé k cestovatelům putujících se stanem. Vyžaduje se od vás pouze dodržování nepsaných pravidel, jako jsou nenechávat po sobě odpadky, nic neničit a nekempovat na soukromém pozemku bez souhlasu majitele. Jedině rozdělávání ohně je zde zakázáno.

Loch Ness

Ve vsi Aberchalder, kde je severní konec Loch Oich, se znovu napojíte na Caledonian Canal a podél něj po pár kilometrech dojdete do Fort Augusta, kde konečně můžete doplnit zásoby. Fort Augustus leží na jižním konci jezera Loch Ness, které je asi nejznámějším ve Skotsku, díky příšeře údajně zde žijící. Rovinatou část, kterou jste dosud procházeli, za Fort Augustem vystřídá kopcovitý terén. GGW vede přibližně 200 metrů nad hladinou jezera po úbočí kopce na západním břehu. Asi pět kilometrů za Fort Augustem narazíte na snadno přehlédnutelnou odbočku k místu, kde se dá kempovat. Lesní cestou s občasnými výhledy na jezero se dostanete až do vsi Invermoriston. Zde stojí za prohlédnutí starý kamenný most přes řeku Moriston vybudovaný pro účely bývalé vojenské cesty. Ze vsi budete pokračovat dále na sever až do vesnice Lewiston. Zde si určitě udělejte odbočku k hradu Urquhart na břehu jezera. Připravte se ovšem na velkou spoustu lidí. To je zapříčiněno nedalekou silnicí, snadnou dostupností a také tím, že odtud byla nejčastěji pozorována Lochnesská příšera. Proto také počítejte se vstupným přes sedm liber. Od hradu se vraťte po silnici zpět na Lewiston. Napojíte se na Great glen Way, přejdete přes Drumnadrochit, a tím obejdete zátoku Urquhart Bay. Za vesnicí GGW opouští asfaltku a mizí v kopcích. Po té, co projdete lesem na kopec, otevřou se okolo vás veliká vřesoviště. Skrz Abriachan Forest sestoupíte níž a napojíte se na malou asfaltku, ze které GGW uhýbá v Blackfoldu. Po lesní cestě obejdete kopec Dunain Hill, a jen co vyjdete z lesa, spatříte pod sebou Inverness. Great glan Way je přes město dobře značená a provede vás mezi domy, kolem golfového hřiště, podél vodního kanálu, skrz sportovní areál na Ness Island a na východní břeh řeky Ness, po kterém dojdete až do centra na hrad. Tady dálková trasa po 118 kilometrech končí.

Great Glan Way

Great Glan Way je vlastně jedna dlouhá naučná stezka. Po celé její délce budete nacházet tabule s kresbami, fotografiemi a povídáním o zajímavých místech, kterými procházíte. Dozvíte se například, jak fungují Neptunovy schody, najdete povídání o akvaduktu Glen Loy – největším na Kaledonském kanálu, o stavbě samotného plavebního kanálu a mnoho dalších.

Dobrodruhy, kteří cestují tím stylem, že si všechno vybavení nesou na zádech, bych chtěl upozornit na málo možností dokupovat potraviny. Ne každá vesnička na mapě má k dispozici obchod, a proto je dobré si cestu dobře naplánovat. Pokud se vám přece jen stane, že špatně rozvrhnete zásoby, budou vám útěchou spousty malinových keřů podél plavebního kanálu a po lesích spousty velikých hub, které nikdo nesbírá.

O Skotsku kolují různé pověsti a dva hlavní důvody, proč lidé nechtějí do této oblasti jet, je počasí a nepříjemné muchničky. Proti oběma se dá jednoduše bránit a krásy této krajiny rozhodně stojí za to vidět. Proto, máte-li rádi klid, hory a přírodu, Skotsko by mohlo být vaší volbou. Kadrman Jindřich

 

Skotsko – West Highlad Way

West Highland Way je dálková turistická trasa vedoucí od jihu k severu Skotskou vysočinou po starých honáckých a vojenských cestách. Pokud nechcete strávit příliš mnoho času cestou na místo a hledáte i finančně dostupný způsob cestování, zvolte přímý let z Bratislavy do Edinburghu, kde se dá zpáteční letenka sehnat okolo pěti tisíc korun a let trvá dvě a půl hodiny. Z Edinburghu do Milngawie, kde West Highlad Way začíná, se dostanete snadno. Z letiště využijte pravidelný spoj na nádraží Waverley v centru města, který jezdí přes den každých deset minut, a s přestupem na Queen´s station v Glasgow dojedete pohodlně vlakem až do městečka Milngawie. Tady už začátek dálkové trasy najdete snadno díky dobrému značení.

Vzhůru na sever

West Highland Way začíná u symbolického pilíře na náměstí v Milngawie. Pokud plánujete projít celou trasu, doporučoval bych mapy z nakladatelství Ordnance Survey 1:50 000 nebo podrobnější 1:25 000 a to mapy číslo 342, 347, 364, 377, 384 a 392. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Alternativou může být mapa nakladatelství Harvey, kde je vyznačená celá dálková trasa a její blízké okolí na jediné detailní voděodolné mapě.

Z náměstí v Milngawie vás dobře značená a široká cesta povede na sever skrz Mugdock Wood a okolo Craigallian Loch do vesničky Carbeth. Užívejte si rovinatou pasáž, kdy procházíte mezi pastvinami do vesničky Drymen, protože i když trasa vede převážně údolími, nastoupáte se ještě dost. Odtud cesta znovu vchází do lesa. Až projdete Garadhban Forest a opět budete na pastvinách, naskytne se vám pěkný pohled na Conic Hill vysoký 360 m.n.m. Nenechte se zmást! Výstup na takový kopec dá přece jen zabrat. Z vrcholu je první pěkdný výhled na Loch Lomond. Sestup vás zavede rovnou do vesnice Balmaha na břehu jezera. WHW pokračuje po východním břehu jezera Loch Lomond dál k severu. I když se dá ve Skotsku stanovat „nadivoko“ skoro všude, jste ohleduplní k prostředí, nenecháte po sobě nepořádek a nic neničíte, vyhněte se stanování přímo na některé z mnoha malých, ale krásných pláží. Ušetříte si tím čas, protože stejně příjde Ranger, ochotně vám vysvětlí, že se jedná o „green zone“ a můžete využít služeb kempů v Milarrochy, Cashellu nebo popojdete dál od jezera, kde už stanování tolerují. Když vás WHW dovede až do Rowardennanu, můžou se dobrodružnější povahy, kterým se přestává líbit vyhýbat se kopcům, rozhodnout v rámci cesty na sever vystoupit na Ben Lomond (973 m.m.m.). Jde o nejvyšší kopec oblasti, a protože jde autem dojet až pod něj, je i dost navštěvovaný. Tříhodinový výstup se může protáhnout, pokud nesete těžký batoh, a stejnou dobu počítejte i pro sestup. Stojí to ovšem za to. Ben Lomond má výbornou polohu a jsou z něj neopakovatelné výhledy nejen na Loch Lomond, ale i na vysočinu. Pokud máte dostatek sil, nebo se nechcete vracet stejnou cestou, pokračujte přes hřeben a cesta vás sama navede k vedlejšímu vrcholu Ptarmigan, za kterým se dlouhým sestupem dostanete znovu na WHW a břeh jezera, kde si otužilci mohou i zaplavat. Nezbývá než vyrazit znovu k severu. Cestou určitě stojí za povšimnutí Rob Roy´s Cave. Jeskyně, kde se ukrývali nejen Rob Roy, ale prý i Robert Bruce.

Highlands

Pokud už máte dost deště, chcete usušit věci nebo jen chcete zkusit něco jiného, můžete přespat v chatě Rowchoish. Prostorná, volně přístupná chata s vyvýšeným místem na spaní, stolkem, židlemi a hlavně krbem. Může se stát, že se tu na noc sejde víc cestovatelů, tak pokud vám nevadí společnost, doporučuji. Někteří průvodci tvrdí, pokud se chcete na cestě vyhnout davům lidí, nevyrážejte z Milngawie v sobotu. Ničeho takového jsem si ale nevšiml.

Zbytek břehu Loch Lomondu přes Inversnaid až na jeho severní konec je dosti rozeklaný a cesta se stává poněkud náročnější. K přespání se vám nabídne ještě jedna volně přístupná chata, Doune. Máte-li v oblibě kempy, tak nejbližší je ve vesničce Inverarnan a za osobu chtějí sedm liber. WHW odtud dál pokračuje otevřenou krajinou údolím Glen Falloch podél stejnojmenné řeky. Po staré vojenské cestě dojdete až k odbočce do vsi Crianlarich. Pokud potřebujete dokoupit zásoby, je to dobrá příležitost a další bude až ve vsi Tyndrum. Z Tyndrumu vás udržovaná stará vojenská cesta dovede podél železnice až do vsi Bridge of Orchy. Tady WHW opouští silnici i West Highland Railway a mizí v kopcích. Na železnici narazíte nejdříve ve Fort Williamu. Z Bridge of Orchy se přes vrchol Mam Carraigh, ze kterého máte Loch Tulla jako na dlani, dostanete do vřesovišť v Black Mount. Kamenitá vojenská cesta se vlní mezi zelenými kopci až do sedla mezi Beinn Chaorach a Gualann Liath Ghiubhais. Odtud spatříte široké údolí s hotelem Kinghouse a v dáli Altnafeadh, kde začíná stoupat Ďáblovo schodiště. Tuto část cesty takto pojmenovali vojáci, kteří ji za velkého úsilí kdysi budovali. Skoro třísetmetrové převýšení vás čeká, než stanete v sedle, odkud rozbitou cestou po deseti kilometrech sejdete do vsi Kinlochleven ležícího na řece Leven. Zpátky na vojenskou cestu si budete muset ze vsi vystoupat a širokým údolím s potoky Allt Nathrach a Allt na Lairige Moire obejdete vysoké kopce hřebenu Mamores. S místem na spaní si hlavu nedělejte. Pokud cestujete se stanem, údolí nabízí spoustu příležitostí k táboření hned na břehu potoka. Stejně se netrapte ani s vodou. Voda z potoků vytékajících z vřesovišť na úbočích kopců se dá bez problémů pít i bez převaření.

Něco pro nezmary

Po té, co se cesta stočí ze západního směru k severu, míříte už přímo do Fort Williamu. Přejdete přes bitevní pole v Cairnu a přes Nevis Forest sejdete do údolí Glen Nevis a podél řeky až do Fort Williamu. Hned na začátku města nejdete ceduli s originálním zakončením West Highlan Way. Pokud chcete vidět i nové zakončení, budete muset popojít ještě asi kilometr a půl do města, kde je na malém náměstí další cedule s ukončením této dálkové trasy i s jejím symbolickým vyobrazením na dlažbě náměstí.

Tečku za touto dálkovou trasou můžete udělat výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů Ben Nevis. Jako základnu pro výstup můžete využít kempu Glen Nevis, utábořit se a vrchol dobýt nalehko. Stoupá se skoro od hladiny moře do výšky 1343 m.n.m. a pro výstup počítejte kolem čtyř hodin. O něco kratší dobu si nechte na sestup. Rozhodně se zde za jakéhokoliv počasí nevyhnete zástupům turistů a buďte připraveni na drsné počasí, které na vrcholu může panovat. Nejen že zde i v létě najdete sníh, ale kterýkoli den v roce může i sněžit.

I když má tato oblast na červenec statisticky průměrné teploty 17 stupňů a z každé strany slyšíte, že vám zde bude každý den několikrát pršet, nenechte se odradit. Deště většinou nemají dlouhého trvání a možná budete mít i takové štěstí jako já, kdy šest dní nepršelo, teploty šplhaly ke třiceti stupňům a další dny pršelo jen v noci. Jediné, co vám opravdu může znepříjemnit cestu, jsou midges, jak je místní nazývají, a proto se na pobyt ve Skotsku rozhodně vybavte repelentem. Tyto muchničky jsou i u nás, ale ve Skotsku se pohybují ve velikých hejnech. Na největší útoky se připravte ráno a večer. Když jste v pohybu, dají vám pokoj stejně jako za deště a větru. Když je ale pěkné počasí a zastavíte, máte smůlu. Repelenty jsou k dostání ve všech lékárnách, sportovních potřebách i supermarketech.

West Highland Way dlouhá 153 kilometrů se dá projít během sedmi dní. Pokud se nechcete honit a uděláte si odbočku na Ben Lomond, případně Ben Nevis, určitě si vyšetřete dní víc. Chcete-li vidět krásnou Skotskou přírodu a kontrast mezi nižším jihem a hornatější severní částí, určitě si WHW projděte.

Pokud vám po dokončení dálkové trasy WHW a výstupu na Ben Nevis stále zbývají síly a máte ještě čas, můžete pokračovat dál k severu po dálkové trase, která na se na WHW napojuje ve Fort Williamu, a tou je Great Glen Way.

Po té však budeme pokračovat někdy příště….

 

 

 

[spider_facebook id=“1″]

 

Napříč zimní Šumavou

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To vše a ještě mnohem víc jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku. Jednom z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit. Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava. Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru s místními mi potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto že i mě samotného překvapila náročnost tohoto přechodu.

Pondělí – Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 kilometru po zelené turistické značce. Zelená značka mě dovedla k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště. Na místo pro legální nocleh v národním parku, mě upozornila tabule a na vyobrazené mapě jsou znázorněna další nocoviště, je také označeno ukazateli na turistických rozcestnících. Toto tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To vše teď ale leží pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od 18:00 do 9:00 a jejich využití klade pouze malé podmínky. Stan mohu nechat postavený pouze jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Na záhrab to ještě není, a proto ušlapu sníh v místě, kde budu stavět stan. Je zde i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Protože nikam nespěchám, nepoženu se druhý den k dalšímu tábořišti, ale podniknu zde okružní cestu, podívám se po zajímavých místech a příští noc strávím znovu Pod Plešným jezerem.

Úterý – Myš

Druhý den ráno mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla. Zabalím ležení a vystoupám po zelené turistické značce k Plešnému jezeru. Počasí mi moc nepřeje a vše je zahaleno v mlze. Stále po zelené pokračuji už na sněžnicích ke Schwarzenberskému kanálu a po jeho proudu jdu až k místu, kde se kanál ztrácí v horním portále vodního tunelu. Tady si udělám malou odbočku k Medvědímu kameni. Místu, kde byl zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Vracím se zpátky a dále po žluté značce k dolnímu portálu vodního tunelu na Jeleních Vrších. Zde je možnost občerstvit se v hospůdce. Po modré značce jdu stále po proudu kanálu kolem Rosenauerovy kapličky až k rozcestí Rossbach s akvaduktem a odtud stejnou cestou jako včera na tábořiště Pod Plešným jezerem. Celá tato okružní cesta měřila zhruba 21 km.

Středa – Úplatky

Po předchozí zkušenosti rozmísťuji na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly. Zopakuji si výstup k Plešnému jezeru, nasazuji sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná pouze na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Z vyhlídky od památníku je pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš navštěvuji také Kučerovu vyhlídku. Odtud už je to na vrchol Plechý 1378 m.n.m. jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy. Z vrcholu jdu po červené turistické značce přes Rakouskou louku na Trojmezí. Trojný hraniční bod Rakousko/Německo/Čechy. Dál přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník 1311 m.n.m. I když je tato hřebenovka docela frekventovaná a prošlapaná, přesto jdu ve sněžnicích usnadňujících pohyb. Z Třístoličníku po červené značce cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech si jdu prohlédnout Rosenauerův pomník a nádržku, kde je začátek Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně a právě podle inženýra Rosenauera byl kanál vybudován. Odtud pokračuji stále po červené značce až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém už je i ukazatel k nouzovému nocovišti. Od rozcestí jdu ještě asi 200 metrů po silnici k dalšímu ukazateli, a ten mě pošle vpravo mezi stromy. Po asi 50-ti metrech přicházím na tábořiště Nové Údolí. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc díky tomu, že je ukryté mezi stromy, jsem zde krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Opět si vyšlapu místo na stan ve sněhu. Na noc ještě znovu rozmístím kousky chleba a po dnešním 17-ti kilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku.

Čtvrtek – Pokušení

V noci připadl další sníh. Už po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Sejdu dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Je to ale jedna ze snadných únikových cest, kdyby se něco stalo, ať už špatné počasí, poškozené vybavení… Já pokračuji po červené značce k rozcestí Na Podkově. Tady nasazuji sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostanu až k silnici vedoucí do Německa. Podchodem se dostanu na druhou stranu. Po mírném stoupání asi kilometr do kopce přicházím na tábořiště Strážný. Dnešní uražená vzdálenost je 15 kilometrů. Jsem tu dříve než jsem čekal. Čas využiju k vaření šípkového čaje z šípků nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „ v rámci možností“. Pro dokončení takovéhoto přechodu je nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu. Už je skoro tma, když zaslechnu hlasy a přichází mladá dvojce se stanem tábořit. Jsou na cestě do Železné Rudy. Diví se, že jdu sám a nikoho jsem na tento přechod nevytáhl.

Pátek – Vánice

Celou noc chumelí. Ráno musím vyhrabovat zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to však změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuji dále po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. U rozcestí Nad Točnou končí dokonce i známky dřívějšího prohrnutí. Zde už sněžnice nasadit musím a po kolena ve sněhu se brodím vzhůru do kopce přes rozcestí Pod Žďáreckou horou až na Žďárek. Dostávám se do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je velmi těžké najít cestu, která se nyní skrývá pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání. Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů. Znovu po červené značce jdu na Bučinu. Nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím a je dobře označené. Nevýhodou je, že je příliš otevřené a jsem zde přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Za celý den jsem nenašel tekoucí vodu. Všechny potoky jsou ukryty pod sněhem, a proto vodu na vaření získávám roztápěním sněhu. Dnešní 17-ti kilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající. Jestli se nezlepší počasí, jsem rozhodnutý využít ústupové cesty z Kvildy. Stanuji zde sám. Mladá dvojice táborníků už nedorazila.

Sobota – Modrava

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Zabalím stan a opět po červené vyrážím směrem na Modravu. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Stoupání trvá k rozcestníku Pod Stráží. Příjemným klesáním se dostanu na rozcestí, kde si udělám malou zacházku a jdu se podívat k prameni Vltavy. Bohužel je vše zasypáno vrstvou sněhu. Vracím se kousek zpátky a pokračuji na Černou Horu. Dlouhým výstupem se dostanu až na vyhlídku na Javor. Následuje několika kilometrové klesání. U Černohorské nádrže konečně nacházím tekoucí vodu, takže si ji můžu doplnit. Další sestup mě dovede až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se po červené značce dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou u červené značky směrem na Poledník. Místo pro nocleh je znovu hned u cesty. Pro většinu lidí jdoucích okolo je stan na sněhu zajímavá atrakce. Mezi tábořišti Bučina a Modrava je vzdálenost 14 kilometrů. Další kilometr padl na zacházku k prameni Vltavy.

Neděle – Obleva

Vstávám dříve než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Z toho důvodu jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Po zabalení ležení jdu v pohodě až na Rybárnu. Až sem jezdí auta a cesta je dobrá. Odtud už pokračuji na sněžnicích po běžkařské trase k Javoří Pile a rozcestí Tmavý potok. Tady odbočuji z běžkařské trasy a po červené mířím na Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si pět a půl kilometrový úsek do kopce razím tři hodiny. Každých sto až dvě stě metrů musím zastavit a odpočnout si. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu. Konečně přicházím na vrchol Polední hory 1315 m.n.m. Rozhlednu, která zde stojí, spatřuji až na poslední chvíli. Mlha, viditelnost je zhruba 50 metrů, silný vichr a déšť. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu . Opravdu zde nemá cenu trávit noc. Po červené pokračuji z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené značce a následně po běžkařských trasách k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Pondělí – Poslední kopec

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždy večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To teď, když je nad nulou, už nelze. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes Rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuji znovu na červenou. Stále do kopce až Nad Polom 1177 m.n.m. To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dále už narazím na železnici a silnici. Po 130-ti kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železné Rudy- Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem bych doporučil každému, kdo má rád opuštěnější hory. Je však třeba mít zkušenosti se zimním tábořením, mít odpovídající vybavení a fyzickou kondici a znát své limity. Bude taky hodně záležet na počasí, jestli se vám přechod povede. Šumava není zas tak moc nedostupná a z každého nouzového nocoviště lze v rozumné vzdálenosti dosáhnout ústupového místa, odjet a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste zvolit právě Šumavu. Možná budete nadšeni stejně jako já.

GPS souřadnice nouzových nocovišť:

Pod Plešným jezerem – N 48°46´46.2“ E 013°53´05.0“

Nové Údolí – N 48°49´46.7“ E 013°48´03.2“

Strážný – N 48°54´02.2“ E 013°42´41.1“

Bučina – N 48°58´17.0“ E 013°35´50.6“

Modrava – N 49°01´26.4“ E 013°29´21.8“

Poledník – N 49°03´51.5“ E 013°23´43.3“

Hůrka – N 49°07´37.0“ E 013°19´42.4“

 

 

Kadrman Jindřich

 

[spider_facebook id=“1″]

 

 

Mt. Blanc

Francouzské údolí Vallee de Chamonix je lemováno vysokými horami. Vrcholky zahalené v mracích, jsou pokryté sněhem, i když tady dole svítí slunce a je okolo třiceti stupňů. Všem vrcholům široko daleko vévodí jeden, a tím je Mont Blanc. Kolem stanu se povaluje jídlo, oblečení, horolezecké vybavení a jiné drobnosti. Jsme v městečku Les Houches v kempu Le Fouilly a provádíme poslední kontrolu vybavení před výstupem. Nepodceňujte ji! Zapomenutá bunda nebo helma vás klidně může stát život.

Důvod, proč vyrážíme z Les Houches, je prostý. Pokud se stejně jako my rozhodnete nevyužít lanovky ani ozubové železnice ze stanice v Saint-Gervais, je cesta z Les Houches pravděpodobně nejkratší k vrcholu. Na výstup máme pouhé tři dny, a proto bude hodně záležet na počasí a na tom, jak si tělo poradí s velkou nadmořskou výškou a třiceti kily vybavení na zádech. Absence předchozí aklimatizace, nás vedla právě k tomu, nepoužít žádnou dopravu usnadňující cestu k vrcholu. Tělo si tak alespoň bude zvykat na nadmořskou výšku postupně.

Výš, jen výš

V devět hodin ráno vyrážíme z městečka Les Houches, ležícího v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Než se z centra dostanete k posledním domům na hranici lesa, už máte nastoupáno sto výškových metrů. Prvních pár kilometrů budete stoupat lesem. Projdete okolo lesácké chaty Baraque Arandellys ve výšce 1800 m.n.m. O sto výškových metrů dále vyjdete nad horní hranici lesa. Přímo před vámi bude vrchol Mt. Lachat. Po dobře značené cestě dojdete do sedla Col du Mt. Lachat ve výšce 2077 m.n.m. Zde najdete stanici ozubové železnice. Odtud vede cesta podél kolejí až k horní stanici této Tramway du Mont-Blanc, a tou je Le Nid d´Aigle (2372 m.n.m.). Dosud jsme potkávali pouze pár lidí. Tady se to však turisty jen hemží. Zubačka ze Saint-Gervais je za slunečných dní opravdu vytížená. Čím se dostáváte výš, tím ubývá vegetace. Od horní stanice zubačky proto stoupáte už jen kamennými poli. Ve výšce 2700 m.n.m. minete ruiny druhé lesácké chaty. Za špatného počasí se může stát dobrým místem pro nouzový nocleh. My však dnes máme namířeno až k chatě Tete Rousse v nadmořské výšce 3167 m.n.m., ke které přicházíme o tři hodiny později. V suťovém poli jsou připravená místa na stany zbavená velikých kamenů. Vybíráme si jedno dostatečně veliké a stavíme stan. Vysoko nad námi je vidět chatu Gouter. Dnešní výstup s převýšením více než dva kilometry byl náročný, a proto je důležité nabrat znovu síly dobrým jídlem. Je na vás, jestli to uděláte jako my – z vlastních zásob – nebo dáte přednost nedaleké chatě Tete Rousse.

Z léta do zimy

Druhý den doporučuji pokračovat ve výstupu brzy ráno, dokud ještě není teplo. Má to jeden dobrý důvod. Asi kilometr nad chatou Tete Rousse budete muset přejít napříč asi sto metrů širokým žlabem, kterým se každou chvíli dolů řítí kameny, vytávající z ledovce vysoko nad vámi. Kamenů tedy padá mnohem méně, dokud slunce nenabere na síle. Určitě se vám zde bude hodit přilba, a proto si ji nezapomeňte přibalit. Výstup od chaty Tete Rousse k chatě Gouter vede náročným terénem, místy zajištěným lany. Přesto nejde o žádné lezení. V chatě Gouter (3863 m.n.m.) máte možnost doplnit energii teplým jídlem. Spousta turistů, pokoušejících se zdolat vrchol, zde zůstává přes noc a vrchol dobývají už nalehko. Spí buď v chatě, nebo ve stanech na ledovci nad chatou. Pokud chcete zůstat v chatě, rozhodně si zajistěte místo předem. Nečekejte, že tu bez předchozí rezervace najdete ubytování. To se stalo i nám, a proto pokračujeme ve výstupu. Dál budete stoupat už jen po sněhu a ledu. Místo holí se ozbrojte cepínem, nasaďte mačky a z léta přejděte do zimy. Dlouhým stoupáním se dostanete až na vrchol Dome du Gouter (4304 m.n.m.). Odtud můžete v dálce spatřit meteorologickou observatoř Vallot (4362 m.n.m.), sloužící zároveň i jako bivak. To je náš dnešní cíl. Užívejte si krátký sestup do sedla Col du Dome, protože po něm následuje strmý výstup k observatoři. Nocovat můžete buď uvnitř, nebo ve stanu na sněhové pláni v sedle. My jsme si vybrali bivak Vallot. Má to své klady i zápory. Kladem je, že jste zde dobře chráněni před nepříznivým počasím. Hlavním záporem je, že vás od tří hodin ráno bude budit proud turistů mířících na vrchol a hledajících zde odpočinek. To by nevadilo. Horší je hluk, který natropí v mačkách na železných schodech a podlaze. Většina z nich už je totiž tak unavená že, je nesundává. A dobře se vyspat v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace je i bez toho obtížné.

Vrchol

Z bivaku Vallot můžete k vrcholu zamířit už nalehko. Hluboká cesta vyšlapaná ve sněhu vedoucí vzhůru, vás nenechá na pochybách, že jdete správně. Pokud vyrazíte jako my od Vallotu okolo sedmé hodiny ráno, budete potkávat už jenom sestupující turisty. Cestou na vrchol musíte překročit několik malých trhlin v ledovci, a proto je dobré být k někomu navázaný lanem. Přibližně o dvě hodiny později se po úzkém hřebeni dostanete až na plochý vrchol Mont Blancu ve výšce 4810 m.n.m. Pokud ráno nebudete spěchat na východ slunce, může se vám stát, stejně jako nám, že budete na vrcholu zcela sami. Stojí to za to. Při dobrém počasí jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy Alp a přímo pod vámi v údolí uvidíte známé Chamonix.

Čas nás bohužel tlačí a my musíme pryč. Pokud můžete, nechte si na sestup také dva dny nebo využijte ozubové železnice případně lanovky. Vyhnete se tomu, že si cestou dolů odrovnáte nohy. Náš sestup stejnou cestou na jeden zátah trvající čtrnáct hodin můžete napodobit, ale přibližně v polovině cesty se vám asi začne zdát o čertech. Nám už bohužel nezbýval čas a neměli jsme jinou možnost.

Když se řekne Mont Blanc, většina turistů si pomyslí, že je to už hora, kterou aby dobyli, musí být horolezci. Není to pravda. Výstup je náročný pouze dosaženou nadmořskou výškou a měl by ho zvládnout každý průměrně zdatný člověk zvyklý chodit. Důležité je nepodcenit přípravu a mít alespoň základní zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Nechám jen na vašem uvážení, jestli budete Mt. Blanc považovat za nejvyšší evropskou horu. Určitě však stojí za to podívat se na její vrchol, ať už jí je nebo ne.

Kadrman Jindřich