Archives

Posts Tagged ‘Obtížnost: těžké’

Prokletý hřeben

Můžete chodit po horách léta a nevidět jedinou omrzlinu, nachodit stovky kilometrů v krásném počasí s úžasnými výhledy a bez větších nároků na kvalitní vybavení. Co se však stane, když vám štěstí přestane přát? Pak už záleží jen na tom, kolik špatných okolností se dokáže sejít v jeden den. Mám za sebou tisíce kilometrů po nejrůznějších horách na mnoha místech po světě. Tady se však počasí několikrát rozhodlo překazit mi naplánovaný trek.

Zimní přechod Nízkých Tater na Slovensku… může se to zdát jako jednoduchá záležitost, ale opak je pravdou

Marná snaha

První pokus vypadal nadějně. Hodně sněhu, teploty padající pod -20°C a celkem slušné počasí. Pěknou lekci dostávám první noc v Hiadelskom sedle, když se mi po X letech rozbije benzínový vařič. Bez vody, zmrznutý a unavený rozdělat oheň… Výzva. Nakonec se zadaří. Hřeben je další dny vymetený a kromě silného mrazu nic neztrpčuje parádní cestu. Vše se změní čtvrtý den, kdy dojde k oteplení. Sněhová vrstva povolí a za Čertovicí se brodím na sněžnicích metrem těžkého sněhu. Za hodinu urazím i pár set metrů. Není možné někam dojít. Vracím se na Čertovici a odjíždím s tím, že se o přechod pokusím jindy.

Pro druhý pokus nalákám i parťáka slovy „půjde o pohodový výlet“. Sněhu zatím není tolik. Předpověď slibuje pár dní sněžení a následně ochlazení až k -20°C. Za tmy dojdeme do Hiadelského sedla. Výstup následující den na hřeben je bez problémů. Na hřebeni začne fučet, padne mlha a mraky a viditelnost klesá na pouhých několik desítek metrů. Třetina tyčového značení buď leží, nebo chybí. Orientace je mnohdy problematická. Nasazujeme sněžnice. Opravdu není nic vidět. Vítr podráží nohy, a když nás kus před chatou Ďurková zastihne tma, máme problém. Silný vichr nás vychýlí ze směru a během pár set metrů zabloudíme na špatnou stranu hřebene. Po tmě nás v prudkém terénu vítr sráží a bezmocně se kloužeme dolů z hřebene. Pár set metrů k chatě se hrabeme několik hodin. Chatu nacházíme pouze za pomoci GPS a vidíme ji, až když stojíme přímo u ní. Jídlo, odpočinek… Parťákovi omrzla ruka. Příštího dne je počasí ještě horší. Čekáme. Další den se rozhodujeme pro ústup. Přelezeme hřeben a míříme dolů na Magurku. Viditelnost stále stejná a silný vichr žene sníh. Vedlejší žebro z hřebene nemá tyčové značení. Jdeme pouze podle GPS. Místy se brodíme na sněžnicích i po pás ve sněhu. Až o pár set metrů níže v lese máme jistotu, že jdeme po cestě. Jsme rádi, že jsme už dole a měli jsme štěstí, že se nestalo nic horšího, než lehká omrzlina.

Říká se „do třetice všeho dobrého“, jenže také se povídá „třikrát a dost“. Tak uvidíme, jak to bude teď.

Nedám si pokoj

Neuplynuly ani tři měsíce a vyrážím znovu, z Donoval vzhůru na hřeben Nízkých Tater. Je mnohem více sněhu, než při předchozím pokusu. A hlavně, předpověď slibuje lepší počasí. Až na Kozí chrbát (1330 m n.m.) se vydrápu bez sněžnic po prošlapané stezce. Dál už to však bez nich nejde. Nasadím sněžnice a pomalu se spouštím do Hiadelského sedla. Kdo tento úsek zná, ví, o čem mluvím, když řeknu, že je to o hubu. Opatrně prokličkuji lesem a zanedlouho jsem v sedle. V přístřešku shodím věci a jdu k nedaleké studánce pro vodu. No jo, jenže studánka je zhruba metr a půl pod sněhem. Tam, kde tuším koryto potůčku, se otočím do svahu a začnu hrabat. Na sněhovou frézu si hraju, dokud se neprokopu do sněhové jeskyně okolo studánky. Zalezu si na půdu přístřešku, zahrabu se do spacáku a uvařím večeři. Kupodivu dorazili ještě dva nocležníci s pejskem. Je fajn poznat lidi stejné krevní skupiny.

Déjà vu

Noc byla příjemná a chvilku před osmou ráno už jsem opět na cestě. Mrzne, pofukuje čerstvý vítr a po hřebeni se válí mraky. Výstup na vrchol Prašivá je makačka, jako vždy. Není se co divit, když je to ze sedla více než půl kilometrové převýšení. Sníh výstup ztěžuje ještě víc. Mraky, válející se po hřebeni, stále více připomínají poslední pokus o přechod. Občas se musím i zastavit a rozhlížet, kudy asi cesta pokračuje dál. Převládá však viditelnost větší, než pár set metrů a také tyčové značení se zdá v lepším stavu, a tak cesta ubíhá v rámci možností celkem rychle. Při výstupu na Latiborskou hoľu se však přiženou mraky a viditelnost není ani k další tyči. Déjà vu. Opět se sunu pomalu vpřed a není možné rozeznat zasněženou zem od mraky naplněného vzduchu. Netrvá to však dlouho. Okolo třetí hodiny konečně z hřebenu zahlédnu střechu chaty Ďurková. Na svahu vedle chaty je pár kamzíků a snaží se vyhrabat ze sněhu něco k jídlu. Velmi rád zalézám do vyhřáté chaty. Polévka a čaj zaženou největší hlad a usazen vedle rozpálených kamen odpočívám. Ráno vyrážím hodně brzy, abych měl případně více času na vymotání se ze špatného počasí. Hřeben je opět zakrytý hustou mlhou a fučí nepříjemný vítr. Poučen z předchozích výprav jdu zabalený jak nějaký polárník. Výhledy zatím žádné. Spíš mám problémy najít tyče značící cestu. Přelezu Chabenec a radši kontroluji správný směr na GPS. O kus dál se k mlze přidá i zrádný terén. Přelézt Kotliská v zimě není snadné ani za hezkého počasí. Když už se vydrápu nahoru, cesta najednou pokračuje několikametrovým sněhovým schodem a dál příkře padá někam do mlhy…Nic moc. Lituji, že nemám mačky. Sněžnice hodím na batoh a opatrně sestupuji po zledovatělém svahu. Nakonec se terén srovná a jde se lépe.

Postupně se trochu lepší počasí. Cesta vede hodně často nepříjemným příkrým traverzem. Po pár kilometrech se z mlhy vynoří ledem obalená konstrukce lanovky pod vrcholem Dereše, a když se rozfoukají mraky, tak vykoukne i chata na Chopku.

Návnada

Za Chopkem už stále svítí slunko. Mraky i mlha se rozplynuly, vystřídala je modrá obloha a konečně si užívám nádherné výhledy. Překonám sedlo a v cestě ke Štefánikově chatě už mi stojí jen jedna překážka. Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Svahy jsou umrzlé a výstup by si občas zasloužil použití maček. Plazím se vzhůru. Vyfuním na vrchol a naskytne se mi krásný rozhled nejen na hřeben Nízkých Tater, který jsem prošel, ale i na část, která mě ještě čeká. V dáli se táhne hradba vytvořená ze štítů Vysokých Tater.

Dole v sedle je již vidět střechu chaty a s tím související noc v teple a něco dobrého k jídlu. Sestup je celkem zdlouhavý. Je pondělí a chata je téměř prázdná. Zaplatím si nocleh, a jelikož je hezky, uvařím si venku z vlastních zásob. Odpočívám a zanedlouho příroda rozehraje parádní divadlo ve formě krásného západu slunka. Západ ještě nestihl přehrát všechny barvy, když naproti začne vycházet obří měsíc. Dnešní odpolední počasí je opravdu jen návnada a snaha o to udržet mě na cestě.

Návrat do reality

Ráno po sedmé vyrážím dál. Mraky už se zase válí po kopcích a do toho také nepříjemně fučí. Cesta se hodně vlní nahoru a dolů. Postupně, jak ztrácím výšku, otepluje se a sníh těžkne. Tento pokus o přechod celého hřebene zatím přesto vypadá celkem nadějně. Když v tom… V jednom kopci si všimnu, že mám rozbitou sněžnici. Upadl jeden nýt a noha nedrží směr. O kus dál potkám borce, který mi povídá, že předpověď na zítra je celodenní déšť. Prostě super. Musím ještě přelézt pár kopečků, ale cesta je převážně z kopce a na Čertovici už to dojdu bez sněžnic. Na parkovišti opravím sněžnici, nasadím je a plný optimismu vyrážím znovu na kopec. Obejdu Čertovu svatbu a za ní přituhuje. Sníh je těžký, boří se a vůbec není jasné, kudy cesta vlastně vede. Naštěstí tu před časem projel někdo na lyžích, a tak se mohu chytit alespoň nějakých stop. Stejně to však vypadá, že jde o to, držet zhruba směr a prodírat se vytrvale lesem. Občas zahlédnu značku a to mi trochu zvedne náladu. Stopy lyží mizí, ale objeví se pro změnu stopy sněžnic. Pokračuji navzdory únavě. Tělo by nejradši sedlo na Čertovici na bus a odvezlo se někam do teplé postele. Ještě pár kilometrů a konečně se přede mnou objeví malá chaloupka Ramža. Hned roztápím kamna. Jsou nějaká líná a trvá to hrozně dlouho. Nakonec se zadaří a najedený a navlečený v několika vlněných vrstvách mám pocit, že by se přechod konečně mohl podařit.

Na hraně

Je už tma, když venku zaslechnu kroky. Dovnitř vpadne chlapík sotva stojící na nohách. Hned se vrhne na vodu, kterou na kamnech roztápím ze sněhu. Prý jde z Andrejcové a že to bylo hrozné. Od rána že se nezastavil a šel, co mohl. Naštěstí bylo hezké počasí. Můj zítřejší úsek.

Předpověď se vyplnila a už ráno prší. Sníh ztěžknul, boří se, fučí vítr a po kopcích se zase válí mraky. Vyrážím chvilku před sedmou ráno. Nevzdám to! I když o pár kilometrů dál už o tom hodně přemýšlím. Cesta vede převážně lesem, kde není jasné kudy jít. Prvních asi sedm kilometrů hlavně stoupám. Stoupám ale traverzem, kde je stále nepříjemně prudký svah. Do strany prostě sněžnice moc nedrží. Snažím se udržet tempo alespoň dva kilometry za hodinu. Odpočívat nemůžu! Nemohu si dovolit, aby mě na cestě chytla tma a s ní třeba i ještě horší počasí. Konečně se dostávám nad les. Není nic vidět, ale lepší se terén a trochu i zrychlím. Potkám dva borce na sněžnicích. Když jim řeknu, že jdu na Andrejcovou, začnou se smát a povídají, ať si užiju Velkou Vápenici. Když jim na oplátku povím, že jdu z Ramže už čtyři a půl hodiny, úsměv jim jaksi zamrzne na tvářích. Rozloučíme se a pokračuji dál. Po pár kilometrech prudce klesnu do sedla Priehyba. Je mi jasné, že další dva kilometry budou bolet. Vrchol je o pět set výškových metrů výše. Sice už jsem utahaný, ale vyrážím. Prudký výstup dává zabrat, snažím se často odpočívat. Sníh podkluzuje, boří se a ztěžuje už tak těžký výstup. Nejsem ani v polovině, funím jak lokomotiva, nohy bolí a tep je někde na horní hranici. Pak si vzpomenu, že mi z posledního výletu zbyl balíček hroznového cukru. Co na tom, že je na něm varování, nejíst více, než dva cukříky denně? Než dojdu na vrchol, sním celé balení. Parádně mě to nakoplo. Nevím, jestli to je účinek cukru nebo prostě jen psychická podpora, ale jsem nahoře. Cesta se chvilku vlní po vrchu a pak začne klesat. A klesá hlavně skoro až k chatě. Andrejcová. Je to ten nejhezčí pohled za dlouhou dobu. Malá chatka, překvapivě útulná. Elektřina na dobití telefonu, velká kamna na zatopení, studánka s vodou pár metrů od chaty, pohodlné matrace… Paráda. Zatopím, uvařím a hlavně odpočívám.

Za hranou

Původní plán byl odpočnout si zde celý jeden den. Předpověď však na zítra slibuje polojasno a slabý větřík na Kráľovu Hoľu. Na den později už tak příznivá předpověď není. Nechal jsem se tedy vylákat předpovědí. Na poslední úsek přechodu vyrážím brzy ráno. Už nyní fučí celkem silný vítr. Skoro celou cestu až na Kráľovu Hoľu cesta stoupá. Brzy vylezu nad les a na hřebeni opět není vidět od tyče k tyči. Vítr se stále stupňuje. Po čtyřech hodinách jsem půl kilometru od vrcholu Kráľovy Hole. Přes mraky a mlhu není nic vidět. Horší je však vítr. Zesílil, a to hodně. Neudržím se na nohách a to mám s batohem zhruba 120 kg. Několikrát se mnou vítr švihne o zem a smýká se mnou po sněhu. Nikdy jsem si nepředstavil, že bych zažil takový vítr. Je velice těžké zachovat si chladnou hlavu a vymyslet nejlepší postup jak pokračovat. Návrat nemá význam. Zůstat zde a čekat na trochu lepší počasí nepřichází v úvahu. Nakonec se rozhodnu pro pokračování v plánu. Překonání posledních pár set metrů a rychlý sestup. Vrchol trefím. Červenou značku pro sestup již ne. Byl jsem rád za jakoukoli cestu dolů a ukázalo se, že jdu po modré turistické značce do vesnice Šumiac. Vítr se uklidňuje, sněhu ubývá a po pár kilometrech jsem dole ve vesnici, kde konečně zakončuji přechod Nízkých Tater.

Nachodil jsem už spoustu kilometrů v nejrůznějším počasí i terénech a myslel jsem, že druhou výpravu do Nízkých Tater hned tak něco nepřekoná… Omyl. Ačkoli se jedná o nízké kopce, které máme „za barákem“ nevyplatí se je podceňovat. Vždy buďte připraveni na jakoukoli situaci. Radši s sebou neste vybavení na bivakování venku s tím, že ho nevyužijete, než aby jste ho potřebovali a neměli ho. Může vám to zachránit život. Ani není hanbou přechod ukončit dříve, vrátit se jindy a výlet zopakovat.

Počasí bude u zimního přechodu Nízkých Tater hrát zásadní roli v tom, jestli se podaří. V ideálních podmínkách hřebenovka není složitá, a pokud vám bude přát počasí, můžete se těšit na nádhernou trasu plnou krásných výhledů.

Šest týdnů na cestě od oceánu k moři po hřbetu Pyrenejí. Dlouhý a náročný přechod nádhernou krajinou, vedený převážně po Španělské straně. Dálkové trasy GR11 a GR15, cesty zasypané sněhem nebo přehrazené rozvodněnými řekami. Zavítali jsme i do Andorry na její nejvyšší horu. Na videu se můžete podívat na něco málo z té dlouhé cesty.

 

Pyreneje

Stovky kilometrů přes hory skrz bludiště ostrých hřebenů, skal a rozeklaných roklí na území tří států. Plní se mi dlouholetý sen, kdy plánuji přechod Pyrenejí od oceánu k moři. Netušil jsem však, že splnit si tento sen bude až tak náročné.

Jak vtěsnat šest týdnů v horách na pár stránek? Odpověď je jednoduchá. Těžko!

Mizející oceán

Pro začátek výpravy volíme celkem brzký termín. Vyrážíme už začátkem května. Považuji to za kompromis mezi počasím, množství sněhu na hřebenech a teplotou. Vyrážíme od oceánu z města Irun na západním pobřeží Španělska. Od oceánu vane příjemně chladný vítr a celodenní pochody se tak za slunka stávají snesitelné. Ačkoli oba břehy přes Pyreneje propojuje několik dálkových tras, nemáme v úmyslu některé z nich se striktně držet. Jde nám spíš o to jen oba břehy propojit. Hned za městem Irun cesta mizí v kopcích. Nejsou vysoké a terén je velice vhodný na rozchození před vysokými horami. Několik prvních dní vidíme při pohledu zpět pomalu se ztrácející oceán. Prozatím se držíme dálkové trasy GR11 a jen pozvolna si zvykáme na její „svérázné“ značení. V tištěných mapách je mnoho chyb. V elektronických zas oproti terénu chybí varianty cesty. Není to zrovna jednoduché na navigaci. Mnohokrát bloudíme a není to zrovna příjemné. V těchto několika prvních dnech, kdy se seznamujeme s prostředím, se stezka hodně drží v lesích a pastvinách.

Zuby na obzoru

Postupujeme k východu a s každým dalším kopcem se dostáváme do stále vyšší a vyšší nadmořské výšky. Počasí je velmi proměnlivé a slunko střídají krátké deštíky, nebo rychlé bouřky. Z bezlesých hřebenů, začínají být vidět ostré vrcholky hor. Vykukují z mraků a stále se bělají sněhovou pokrývkou. To nám přidělává vrásky. I když je v tuto chvíli horko, tání bude určitě ještě několik týdnů trvat. Do vysokých hor se dostáváme kousek před lyžařským střediskem Candanchú. První sněhová pole. Průchod do jednoho sedla je zasypán sněhem. Volíme tedy jinou stezku. Ta se ukáže velmi nebezpečná kvůli tajícímu sněhu. Malý potok se díky tání změnil v dravou řeku padající s burácením do údolí po obrovských kamenech. Malá vedlejší ramena se nám daří přebrodit. Na hlavní tok si však netroufáme. Bylo by to příliš nebezpečné. Hledáme tedy další alternativu kudy dál. Neprůchodné úseky obejdeme a celodenní liják nás zažene do ubytování ve vesnici Canfrance Estation. Do večera kopce dokonce pokryje čerstvý sníh. Zas máme o pár vrásek více.

Rozmary počasí

O dalším postupu se rozhodneme na základě dalšího horského sedla. Půl dne stoupáme vzhůru údolím. Hřebeny jsou stále pocukrovány čerstvým sněhem. Údolí uzavírá skalnatá stěna pokrytá sněhem. Nebýt stop nějakého průkopníka co tudy prošel o několik dní dříve, asi bychom se dál nepustili. Asi bychom ani nenašli pod sněhem cestu. Na stopách je poznat, že měl mačky. To je luxus, který nemáme. Traverzujeme svahy s nepříjemným sklonem a je zde vidět, že tudy často z hřebenu padají malé laviny. Nepříjemný úsek. Projdeme zasněženým sedlem a místy zde stále leží několik metrů sněhu. Výše položená sedla bychom už projít nemuseli. Následující mrazivé noci se rozhodujeme pro ústup více k jihu.

Jižní trasa

Z vesnice Formigal se tedy posuneme do vsi Biescas, kde se napojíme na dálkovou trasu GR15. Pokud by si někdo chtěl jako my myslet, že cesta jižněji by mohla být jednodušší, je na omylu. Stezka je stejně náročná, možná i náročnější. Je o poznání hůře značená a vede po horších cestách. Cestách plných kamení, štěrku a zarostlých křovím a trním. Přesto vede po nádherných místech. Když se po zhruba 300 kilometrech dostáváme do parku Ordesa, naplánujeme si oddech v městečku Torla. Park Ordesa, známý svým úžasným kaňonem, ve kterém vedou úzké chodníčky (tzv. faja), prozkoumáváme nalehko. Většina stezek je však kvůli sněhu ještě zavřených. Krajina je zde nádherná. Kolmé skalní stěny se vzpínají do výšky proti modré obloze. Po skalních stěnách tečou zpěněné vodopády. Odtud pokračujeme stále po GR15. Po hrozných cestičkách se motáme úbočími zalesněných kopců směrem k východu. Značení je převážně špatné, ale pomalu si zvykáme na záludnosti, které jsou schopní španělští značkaři nachystat.

Zpět na sever

Konečně se dostáváme k další metě naší cesty. El Pont de Suert – město, kde doplníme potraviny a zamíříme znovu k severu po GR11. Hned je poznat na zlepšení cest, že jsme opustili GR15. Úsek v kopcích za městem, kdy celý den procházíme rozsáhlými loukami a pastvinami, je velmi náročný na orientaci a jde o neustálé hledání cesty. Nepříjemné jsou i každodenní deště, které se přiženou každé odpoledne okolo páté hodiny. Čím více však postupujeme k východu tím větší a větší bude sucho. Je to poznat i na množství sněhu na hřebenech. Z městečka Taull stoupáme vzhůru do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Zde se opět dostáváme do výšky přes 2500 m n.m. V nejvyšších polohách se stále drží sníh. Daří se nám však projít. Moc nám nepřeje počasí. Jeden den urazíme pouze deset kilometrů, než jsme přinuceni schovat se před bouřkou a vytrvalým deštěm do stanu. Následující den urazíme pouze pět kilometrů. Průtrž mračen nás zažene do nouzové útulny ve sklepě chaty u jezera Gento. Strávíme zde zbytek dne a odpočíváme. Mělo to cenu. Následující den sice vrcholky hor zdobí poprašek nového sněhu, ale nebe je vyčištěné a krásně svítí slunko. Procházíme mezi horami od jednoho jezera k druhému. Nádherná krajina. Protijdoucí skupinka lidí nás varuje před překračováním sedla Saburó. Prý to zkoušeli den před tím a kvůli sněhu se jim ho nepodařilo překročit. No, uvidíme. Projdeme okolo dalších krásných jezer, ve kterých se zrcadlí okolní zubaté hřebeny a přicházíme k napůl zamrzlému jezeru Saburó. Okolní svahy zdobí sněhová pole. Zkusíme to. Opatrně traversujeme sněhové svahy a snažíme se vytušit, kudy asi vede značka. Máme štěstí a daří se nám. Dostáváme se pod sedlo, kde už je sníh roztátý a cesta vzhůru je bezpečnější. Po sněhu pak docházíme už jen poslední kousek přímo do sedla. Podařilo se. Ještě však musíme dolů. Obejdeme velikou převěj. Sníh znesnadňující pohyb vzhůru na jedné straně nám ho usnadní dolů na straně druhé. Asi sto padesát výškových metrů prakticky sjedeme po sněhu a dole jsme během chvilky. Pokračujeme mezi jezery, řekami a vodopády až do městečka Espot. Jsme hodně utahaní a všechno nás bolí. Někde v koutku už však vystrkuje růžky myšlenka, že to dojdeme.

Hřebeny

Přesně tak. Ne jeden, ale několik hřebenů nás čeká během následujících pár dní a stojí nám v cestě do Andorry. Dlouhé výstupy do sedel ve spalujícím horku, jsou stále únavnější a batohy těžší a těžší. Celý den hrozná dřina. Nachodíme přes dvacet kilometrů denně, ale k východu a k moři se posuneme jen o pár kilometrů. Po třech dnech konečně stoupáme velikým údolím Ferrere k hranicím Andorry. Krásné údolí. Po jeho strmých stěnách se dolů valí obrovské vodopády. Krajina se postupně mění. Ubývá stromů. Procházíme malá zákoutí plná krásně zelené trávy s meandrující říčkou. Terén se stává kamenitější a skalnatý. Údolí uzavírá skalní hradba se spoustou sněhu a stále nevidíme, kudy naše cesta povede. Začínají se objevovat sněhová pole a spousta jezírek. Jak pokračujeme vzhůru, jezírka se schovávají pod stále souvislejší ledový krunýř. U malé a útulné chatky potkáváme chlapíka, který jde přes Pyreneje už po čtvrté. Posílá nás do zdánlivě neprostupného sedla plného sněhu. Tvrdí, že to jde projít bez problémů. Obejdeme tedy jezero a drápeme se vzhůru. Značka je schovaná někde pod sněhem. Překonáme sněhová pole, skály i závěrečný prudký suťový svah, kde kamení nepříjemně ujíždí pod nohama a vylézáme do sedla.

Střecha Andorry

Sedlem prochází státní hranice. Konečně Andorra. Hned za sedlem se objeví její nejvyšší hora Comapedrosa. Sestoupíme kousek níž a napojíme se na výstupovou trasu. Mezi skalami schováme batohy a dvě stě výškových metrů na vrchol vystoupáme nalehko. Za půl hodiny stojíme na vrcholu Comapedrosa 2944 m n.m. Jsou odtud nádherné výhledy. Jsme tu sami. Užijeme si dobytý vrchol a zahajujeme sestup. Vyzvedneme krosny a po sněhu se sklouzneme k zamrzlému jezeru. O kousek níže sníh mizí a po pohodové stezce dorazíme až k chatě Comapedrosa. Když je chata zavřená, funguje tu volně přístupná útulna. Nyní tu však je chatařka a nocleh na chatě stojí 14€ na osobu. Nám však již došly peníze a další vybereme až ve městě. Musí na nás být hrozný pohled, protože chatařka mávne rukou a povídá, že je stejně jen začátek sezóny tak že to necháme být. Andorra nás vskutku nadchla a okouzlila. Krásná příroda, fungující chaty a útulny, obstojné značení a upravené cesty. A co víc – žádné siesty. Tři dny nám trvá průchod skrz Andorru a v sedle L´Illa přejdeme opět na Španělskou stranu. Hned první útulna, na kterou narazíme je obrovským zklamáním. Jedná se spíše o skládku a tak si radši o kilometr dál postavíme stan. Postupně opouštíme jeden hřeben, doplníme zásoby v městě Puigcerda a drápeme se na další hřeben, kudy prochází hranice s Francii. Je zde o poznání větší sucho a tím i mnohem méně sněhu. Proto si můžeme dovolit držet se stezky procházející nejvyššími partiemi. Větší sucho však znamená i větší problém s doplňováním vody a postup je vhodné dopředu plánovat. Francií pokračujeme až na vrchol Puigmal d´Err. Krásně barevný kopec jehož vrchol ční do výšky 2909 m n.m. Jsou odtud nádherné rozhledy. Opět žádná hřebenovka, ale stále nahoru a dolů a každý den zdoláváme okolo tisíce výškových metrů.

Hory se s námi loučí

Krajina je úžasná, plná vysokých hor a skal. Jsme už hodně unavení a každý kopec nám dává zabrat. Slunko smaží a stoupáme širokým údolím do posledního sedla vysokého přes 2500 m n.m. O dvě hodiny později jsme v sedle. Viditelnost klesá asi na 30 metrů. Blíží se bouře. Stačíme pouze seběhnout kousek pod sedlo a stavíme stan. Bouře s sebou přináší krupobití. Padají asi centimetr veliké kroupy a hluk ve stanu je příšerný. Teplota klesá a během chvíle napadne asi deset centimetrů sněhu. Bouře se přežene a několikrát se vrací. Není to příjemné. V noci se vše uklidní. Včerejší apokalypsa roztála a klesáme do údolí. Každý další kopec už bude jen nižší a nižší. Čím jsme níž tím větší je nouze o vodu a nezřídka musíme denní pochod protáhnout o několik kilometrů, abychom našli vodu. Projdeme labyrintem hřebenů, skalních stěn a hlubokých roklí. Jsou zde i krásné úseky přes skalní římsy a vybudované úzké chodníčky v prudkých svazích. Konečně se po třech dnech z tohoto bludiště vymotáme.

Moře

GR11 se však za každou cenu snaží držet v kopcích. Jsme už tak utahaní, že se rozhodujeme pro alternativní trasu a z městečka Albanya se držíme cyklostezek, které nejsou tak kopcovité. Krajina je vyprahlá, stromů je málo a neposkytují mnoho stínu. Napojíme se na GR2 a snažíme se dostat do města la Jonquera. Značení je příšerné a několikrát zabloudíme. Město pak je příjemným odpočinkem a doplněním zásob. Poslední noc strávíme v háji korkových dubů. Abychom se vyhnuli silnému slunku, vstáváme okolo páté hodiny ráno. Urazíme tak veliký kus cesty, než se udělá horko. Ukrajujeme poslední kilometry. Ve vsi Vilamaniscle se opět napojíme na GR11. Infotabule oznamuje, že nám zbývá posledních osm kilometrů. Neuvěřitelné. Vylezeme na poslední kopec (250 m n.m.) a dál už jen klesáme. Před námi se objeví nádherný pohled na moře, pobřeží a město Lanca. Projdeme městem a konečně jsme na pobřeží. Shazujeme batohy a v mořských vlnách ukončujeme přechod Pyrenejí. Po 44 dnech na cestě a více než čtyřiceti kilometrech převýšení jsme šťastní a utahaní na konci naší cesty.

Během přechodu jsme objevili několik oblastí, kam se rozhodně znovu vrátíme. Ačkoli jsme byli často dost unavení, byla to úžasná výprava plná nádherných míst a zážitků. Pokud Vás nelákají dlouhé přechody hor, vřele doporučuji návštěvu alespoň menších oblastí v Pyrenejích. Jde o opravdu krásné hory, tak proč nevyrazit 🙂

Pokud budete mít nějaký dotaz, neváhejte mě kontaktovat.

Hollyford + Pyke – Big Bay Route

Brodíme se po kotníky bažinou. Udělám krok a zajedu do bahna až do půli stehna. Namáhavě se s těžkou krosnou na zádech pomalu drápu zpět na pevnější půdu a hledám o trochu lepší místo kam došlápnout. Díváme se vpřed s nadějí, že spatříme pevnější půdu. Marně! Ačkoli jsme věděli, jak bude vypadat okruh národním parkem Fiordland, průchod bažinami byl po deštích přeci jen celkem náročný.

Fiordland

Po přenocování na konci Hollyford Road se budíme do slunného jitra. Dobalíme krosny a vyrážíme na Hollyford trek. Trasu vedoucí národním parkem Fiordland k pobřeží. Pokud vše půjde dobře, uděláme okruh napojením se na Pyke – Big Bay Route. Přejdeme tedy lanový most a ponoříme se do lesa, kterým vede překvapivě upravený chodníček. Po proudu Whakatipu Kă Tuka, nebo-li Hollyford River, jdeme hlubokým údolím. Z lesa pokroucených stromů obrostlých mechem a skrz stromové kapradiny je občas možnost zahlédnout zasněžené vrcholky okolních hor. Kousek před polovinou dnešního úseku zaslechneme vzdálené dunění padající vody. Zanedlouho přicházíme k jeho zdroji. Hidden Falls. Veliký vodopád. Obrovské množství vody padá s rachotem do tyrkysově modrého jezírka. Všude okolo se snáší vodní tříšť a vypadá to jako by pršelo. Dál se cesta začne trochu zvedat do Little Homer Saddle. Sestoupíme znovu do údolí a stezka se opět vlní lesem podél řeky. Ani si nevšimneme kdy, ale najednou už nejdeme po proudu, ale proti. To už jdeme podél řeky vytékající z Lake Alabaster. Zanedlouho k jezeru dorazíme. Ke stejnojmenné chatě dojdeme po oblázkové pláži. Zabydlujeme se a odpočíváme u roztopených kamen. Jestli budeme zítra pokračovat po Hollyfordu nebo po Pyke – Big Bay Route bude záležet na počasí.

Převozník

Už několik hodin před rozedněním začíná vydatně pršet. Ačkoli se za deště nedoporučuje Pyke – Big Bay Route chodit, rozhodujeme se pokračovat právě tudy a mít nejtěžší úsek za sebou co nejdříve. Když bychom nechali přechod bažin na cestu zpět a bylo by to pro nás nepřekonatelné, byl by to velký problém, protože už bychom neměli dost zásob na cestu zpět. Včera večer však po jezeře připlul místní chlapík žijící na druhé straně jezera, a když se ho ráno vyptáváme, jestli bude cesta v pohodě, nabídne nám, že nás na druhý konec jezera vezme člunem. Proč ne? Ušetříme čas i síly. A tak zanedlouho kloužeme vydatným deštěm po klidné hladině jezera v malém člunu. Za necelou hodinu vyskakujeme na písčitém severním břehu. Hřebeny hor mizí v mracích a stále drobně prší. Vyrážíme do divočiny.

Black Swamp

Přichází test neoprénových botiček, které jsme si speciálně pro takovéto treky pořídili. Už po pár stech metrech, kdy se brodíme bažinou, do půli lýtek hlubokou, jsme s nimi spokojeni. Cesta, jestli se to tak dá nazvat, se proplétá vysokou trávou, křovisky nebo mezi stromy. Když vylezeme z lesa, vstupujeme do podmáčeného porostu velikých trsů Aloe, skrz který je vysekaná cesta. Čeká nás průchod obávanou bažinou, o které se zmiňovalo několik lidí na chatě Alabaster, že ji nebylo možné překonat. Což teprve teď, za deště? Cestička skrz je dobře značená, avšak už po prvních pár krocích se propadám po kolena do bahna, které nechce moji nohu pustit. Odhodlaně postupujeme kupředu. Občas musíme udělat pár kroků zpět a přeci jen hledat pevnější půdu. Udělám krok z velikého drnu trávy a bořím se do bahna až do půlky stehna. Bažina mě pouští jen velmi nerada a s velkým úsilím se drápu zpět na nohy. Ještě že bažina není moc široká a po pár stech metrech vcházíme do lesa na pevnější půdu. Před námi se objeví řeka, kde se nám značení cesty na chvilku ztratí v hustém porostu. Když znovu vstoupíme do lesa, není už problém dojít ke krásné chatce na břehu řeky. V podvečer se spouští silný déšť umocňující naše obavy jestli bude zítřejší dlouhý úsek průchozí.

Výživná třináctka

Vydatný noční déšť ustává až pár hodin před rozedněním. Rychle se zabalíme a vyrážíme ještě za tmy. Nejdříve musíme pomocí „cableway“ překonat řeku. Malá lanovka natažená přes dravý vodní tok. Nasedám i s krosnami do vozíčku zavěšeného na laně a pomocí otáčení kliky se pomalu sunu na druhou stranu. Posílám vozík zpět a za několik minut je zde i Míša. Nasazujeme batohy a vyrážíme do pralesa. Zastavujeme u podezřele líně tekoucího širokého potoka. Vstupuji do vody a bořím se do bahna. Voda stoupá do pasu a mám co dělat abych si nenamočil krosnu. To ještě ani nebyla řeka, která by měla dělat problémy. Řídčeji zarostlou loukou míříme k Driorite Creek. Brodíme. O kus dál ještě překonáme několik ramen řeky Barier. Máme tak za sebou toky, které mohly být po deštích nepřekonatelné. Obtížnější bylo najít, kde za širokými rameny řek pokračuje dál stezka. Projdeme kus lesem a přichází další obávaný úsek. Jezero Wilmont. Stezka vede podél břehu zařízlá do prudkého kopce. Už při příchodu vidíme spoustu popadaných stromů ležících až do vody. Nastává různé přelézání a obcházení stromů po krkolomných svazích. Krátký úsek se dokonce leze po kmenech napadaných ve vodě. Hlavně nešlápnout vedle jinak zmizíte až po pás v bahně! Náročný kilometr okolo jezera jdeme hodinu. Za jezerem vstupujeme do hustého pobřežního lesa, kde se nám nezřetelná cestička několikrát ztratí. Nastává hledání cesty skrz. Směr je však jasný. Stále postupujeme proti proudu Pyke river. Po osmi hodinách máme Pyke Crossing na dohled. Z překonávání širokých kamenitých břehů v neoprénových botičkách dost bolí chodidla. Přebrodíme několik ramen řeky Pyke a myslíme si, že už máme vyhráno. Omyl! Začíná namáhavá cesta dál vedoucí suchým korytem řeky. Konečně se dostáváme na zřetelnou cestu. Jsme už hodně unavení. Spouští se silný déšť a pomalu se ploužíme vpřed. Nohy už nechtějí jít. Brodíme potoky nebo jimi dokonce jdeme. Na půl cesty k pobřeží už slyšíme vzdálený příboj. Chůze k moři se zdá býti nekonečnou. Slunko zapadá velmi rychle a během chvíle padne tma. Po dvanácti nekonečných hodinách vycházíme z lesa na pobřeží v Big Bay. Sotva lezeme. Chata je nedaleko. V cestě nám však stojí Awarua river a nejde přebrodit. Po tmě zamíříme přes les k lanovému mostu. Klopýtáme po kluzkých kořenech a kamenech. Nohy zapadávají do výmolů a bažin. Cesta obtížně sledovatelná za světla se každou chvíli ztrácí. Když se před námi ze tmy konečně vynoří lanový most, máme radost. Ta nás opouští při zjištění, o jaký most se jedná. Tříbodový. Dvou ocelových lan se držíme a po jednom jdeme. Unavení, s těžkou krosnou na zádech pomalu balancujeme na druhou stranu. Na druhé straně se napojíme na dobrou cestu a o chvilku později už zatápím v chatě v kamnech a odpočíváme.

Kolonie

Čistá obloha slibuje krásný den. Vylezeme na nedalekou pláž, po které dál vede naše cesta. Míříme k vzdálenému kopci, kde končí Three Mile Beach. Těsně před jejím koncem přebrodíme McKenzie Creek, prezentovaný jako nebezpečný (po deštích). Nyní má sotva pár metrů a po kotníky vody. Postupujeme podél pobřeží. Terén těžkne. Písek a oblázky postupně mizí a vystřídají je útesy a veliké kameny. Překonáme krátký blátivý úsek přes Penguin Point a dál přelézáme kameny na pláži. Když se dostaneme na Long Reef, děláme si malou odbočku na pobřeží z cesty, která už konečně vlezla mezi vegetaci. Chvilku obdivujeme veliké vlny příboje. Najednou zaslechneme divný zvuk. Zpozorníme. Nalehko se noříme mezi veliké kameny. Konečně máme štěstí a nacházíme tuleně. Veliká spousta se jich vyhřívá nebo spí na kamenech. Okolo se potácí malá neohrabaná mláďata. K některým se můžeme přiblížit asi na metr. Rozespale na nás mžourají svýma velikýma očima. Vracíme se na cestu vlnící se dál pobřežní vegetací. Přicházíme na místo, kde se Hollyford river vlévá do moře. Veliké vlny valící se z oceánu se sráží se sladkou říční vodou. V pozadí jsou zasněžené vrcholky Fiordland osvětlené do ruda zabarveným zapadajícím slunkem. Krásná podívaná. Přespíme v chatě kousek od pobřeží. Ráno se vydáváme po Hollyford treku na cestu zpět. Cesta lesem je udržovanější než dosud a je poznat, že je více používaná než Pyke – Big Bay Route. Mineme přistávací dráhy pro letadla vozící sem turisty a přicházíme k jezeru McKerrow. Po několika kilometrech přebrodíme všechna ramena řeky Hokuri a vstupujeme do lesa. Stezka se vlní nad jezerem. Nahoru a dolů. Je plná kamení, kořenů, potoků a bažin. Asi po kilometru klopýtání přicházíme k chatě Hokuri, kde strávíme noc.

Cesta démonů

Ráno vyrážíme do sychravého počasí na obávaný úsek podél jezera nazývaný Demon Trail. Desetikilometrový úsek mezi chatami je napsaný na šest hodin chůze. Už po několika stech metrech je jasné, že nepůjde o nějakou procházku. Kluzké kameny, bažiny a o cestu se mnohdy dělíte s vodou, která si ji zvolila jako své koryto. Procházíme jakýmsi pralesem a stezka se nepřetržitě vlní nahoru a dolů. Jakmile po mechem porostlých kamenech kousek vystoupáme, už prudce klesáme po kořenech obrovských stromů. Po večerním dešti je to pěkná klouzačka. Přeskakujeme několik potoků a cestu nám občas zpestřují tříbodové lanové mosty. Nakonec se ukáže, že Demon Trail nebyl tak obtížný, jen bylo třeba neustále dávat pozor, kam šlapeme. Po čtyřech hodinách se na chvilku zastavíme na chatě Demon Trail a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Mysleli jsme si, že se cesta zlepší, ale má stále stejný charakter dokud nedorazíme k rozcestníku na kraji jezera. Zde odbočujeme k chatě McKerrow, ležící kousek mimo hlavní trek. Chvilku sledujeme jedno rameno řeky Hollyford. Naštěstí je to rameno, kterým teče voda pouze, když je jí hodně. Po pár stech metrech je možné ho přejít suchou nohou. Za malým lesíkem vyjdeme na písčitý břeh jezera. Voda se zdánlivě rozprostírá do nekonečna. Sevřená prudkými srázy okolních hor, jejichž vrcholky se nyní ztrácejí v mracích. Netrvá dlouho a před námi se objevuje chata.

Kruh se uzavírá

Budíme se do pošmourného rána. Všude po kopcích se válí těžké mraky. Déšť jen a jen spadnout. Vracíme se na hlavní trek a míříme k několik kilometrů vzdálenému mostu přes řeku Pyke. Cesta si drží včerejší ráz a tak stále lezeme nahoru a dolů po kamenech. Neopatrné kroky jsou potrestané uklouznutím. Když se konečně dostaneme mimo úbočí kopce na rovinu je stezka samý močál a bažina. Už jsme za těch několik dní celkem unavení, a tak jsme rádi, když přejdeme po mostě řeku Pyke a dostaneme se na dobrý chodníček. Zbývá už jen asi patnáct kilometrů k parkovišti stezkou prošlapanou prvního dne, kde zakončujeme tento krásný trek.

Okruh národním parkem Fiordland po trecích Pyke – Big Bay Route a Hollyford patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli. Přesvědčil nás o tom, že náročnost nemusí být způsobena pouze nastoupaným převýšením a dosaženou výškou a že i trek vedený převážně lesem na úrovni moře nás může zavést na krásná místa. Na tento okruh se vydejte pouze v dobré fyzické a psychické kondici, kdy vás jen tak něco nerozhodí a všem nástrahám cesty budete čelit v dobré náladě. Odjíždíme odsud bohatší o nezapomenutelný zážitek a s vědomím, že nás tato zkušenost opět posunula dále v tom, co je ještě možné jít.

 

Rakiura – North West Circuit

Po několika měsících cestování a překonání nejrůznějších terénů, jsme se dostali až na jih Nového Zélandu a Stewart Island byl po tom všem taková „třešnička na dortu“. No, jak se ukázalo, byla pěkně kyselá.

Kam jsme se to zase vydali?

Z letištní haly sledujeme provazy vody padající z temné oblohy. Letíme s malou společností na ostrov Stewart, ležící jižně od Nového Zélandu. Povolený váhový limit batohu je 15 kg na osobu. Míša se trochu vyděsí, když jí váha při odbavování ukáže 19 kg. Což teprve já, když se digitální číslice zastaví na 25 kg, a to mám k tomu ještě desetikilovou brašnu s foťákem. Chlapík jen řekne, ať si na to dáme při zpáteční cestě pozor. V osm nás šest cestujících vyženou z haly a jdeme k maličkému letadélku připravenému venku. Nacpeme se dovnitř. Když spustí naplno motory, nemá cenu vůbec mluvit, jaký je hluk. Nabereme rychlost a vzneseme se na překvapivě krátkém úseku. Okamžitě si s malým letadlem začne pohrávat silný vítr jako s nějakou hračkou. Netrvá dlouho a pevnina zmizí za námi. Napjatě očekáváme, kdy se objeví břehy ostrova. Hrozně to s námi hází a počasí je šílené. Konečně zahlédneme pevninu. Nad zemí vítr podstatně zesílí. Motory řvou, když se blížíme na přistání. Nevěřili jsme, že bezpečně dosedneme. Autobusem letecké společnosti se svezeme kousek pod kopec. Vezmeme batohy, zabalíme je do pláštěnek a po štěrkové silničce vyrazíme přes kopec k Horseshoe Bay. Silnička vede přes kopec a stále se zmenšuje. Najednou už jdeme jen po blátivé stezce skrz les. Klesneme znovu k pobřeží a zanedlouho dojdeme do Lee Bay, kde se napojujeme na Great Walk. Mineme veliký řetěz symbolizující pouto mezi Stewart Islandem a pevninou a po chodníčku pokračujeme podél pobřeží. Po pár kilometrech se dostáváme k Maori Beach. Na konci pláže překonáme řeku po lanovém mostě a přelezeme přes kopec. Zanedlouho se odpojuje Great Walk. Nedaleko je přístřešek a kemp Port William. Dáváme si rychlou sváču a vyrážíme dál. Opouštíme Great Walk a chodník a hned je to poznat. Ještě že máme neoprenové botičky. Cesta je plná kořenů a velikých bažin. S těžkými batohy se suneme dál. Cesta překonává i několik kopečků. Nahoru to jde, ale dolů je to děsná skluzavka. Bažin je stále více. Občas se zaboříme až po koleno. Smradlavá voda stříká všude kolem. Jsme špinaví a unavení. Od kořenů nás bolí chodidla. Konečně vylézáme z lesa ven na Big Bungaree Beach. Na druhé straně zálivu vidíme chatku. Náš dnešní cíl. Na půli cesty se spustí silný liják, a tak zmrzlí a zmoknutí shazujeme batohy na verandě chaty. Nanosím trochu dřeva a zatopím v kamnech. Hned je nám lépe. Odpočíváme v teple a přemýšlíme, co bude zítra.

Většinu noci proprší. Budíme se za svítání a po chvíli vyrážíme na další úsek. Už kousek za chatou se znovu brodíme bažinami. Stále nahoru a dolů. Po kotníky v bahně. Stále nás provází přeháňky. Když konečně po pár kilometrech vylezeme na pláž, máme radost, že cesta chvíli půjde lehce. Postupujeme asi dva kilometry bořícím se pískem, než zase vlezeme do lesa. Zde je malá chatka a Murray Beach Camp. Dáme si rychlou sváču a pokračujeme. Následující kilometr je překvapivě snadný po dřevěných lávkách a můstcích. Těch však postupně ubývá a nahrazují je bažiny, kořeny a potoky. Plazíme se vpřed. Netrvá dlouho a přicházíme k odbočce k chatě. Po můstcích dojdeme k oblázkové pláži a po chvíli už zalézáme do chaty. Sedí tu jedna Francouzka a čeká, až ji vyzvedne Watter Taxi. Dřevo je deštěm zcela promáčené a tak trvá celkem dlouho, než rozdělám oheň. Pak už je v chatě krásně teplo a příjemně.

Hora bahna

Vstáváme s rozedněním a vyrážíme na Mt. Anglem – nejvyšší horu Stewart Islandu. Zase prší. Dojdeme na hlavní trek a chvilku stoupáme po něm, až k odbočce na nejvyšší horu. Vyrážíme. Je to zde samá bažina a kořeny. Většinou jsou i kořeny v bažině. Pomalu stoupáme vzhůru. Prší a fučí vítr, před kterým nás zatím chrání stromy. Po pár stech metrech se proti nám začne valit voda a jdeme vzhůru prakticky potokem plným bahna. Stromy se zmenšují, řídnou a pomalu ustupují. Nahrazuje je kleč a zakrslé keře s ostrými listy. Vysekanou cestičkou skrz křoví se dolů valí voda. Občas zmizí noha v bažině i s kolenem. Hledáme nejsušší cestu a dáváme pozor, abychom si nezranili nohy o kořeny skryté v bahně. Jsme okolo osmi set metrů vysoko a stále prší. Mraky dovolují výhled maximálně na pár desítek metrů. Nejhorší je však vichřice, která tu zuří. V nárazech větru není možné se udržet na nohách, a to ještě ani nejsme na hřebeni. Toto nemá význam. Ač neradi, zahajujeme sestup. Stejnou cestou míříme dolů. Zapadáváme do bažin a kloužeme dolů. Jsme promrzlí na kost a celí špinaví když konečně dorazíme zpět k chatě. Zatopíme a odpočíváme. Následující den zkusíme pokračovat dál po North West Circuit, ale po pár kilometrech zjišťujeme, že to je stále stejná rasovina. Cesta plná bahna hustým lesem. Určitě je to možné projít, ale za jakou cenu? Rozhodujeme se pro návrat na chatu Christmas Village. Zatopíme, sušíme se a odpočíváme.

Hora bahna – pokus č. 2

Počasí se tu probírá celkem pozdě. Teprve v půl desáté se vydáváme na pokus číslo dva o dobytí nejvyšší hory Stewart Islandu. Cesta ubíhá celkem rychle, jelikož ji už máme prošláplou z předchozího pokusu. Vidíme velký rozdíl. Bahno sice zůstalo, ale nevalí se proti nám proudy vody. Dnes jsme i rychlejší. Když se dostaneme nad les mezi kleč, otevírá se výhled na pobřeží a vzdálené zasněžené vrcholky hor Fiordland. Zhruba po dvou hodinách výstupu se dostáváme na místo, kde jsme to minule otáčeli. Vítr opět fouká dost silný, ale dnes to určitě půjde. Pokračujeme tedy dále. Zanedlouho jsme na hřebínku nad jezerem a naproti se tyčí Mt. Anglem s vrcholkem ztrácejícím se v mracích. Obcházíme po hřebeni jezero a stále stoupáme. Překonáme nízké sedlo a zahajujeme poslední výstup. Povalují se tu mraky a fučí vichr. Konečně zahlédneme vrchol. Mt. Anglem 980 m n.m. do posledního metru k vrcholu je cesta opravdu bahnem a vodou. Nejvyšší „hora“ Stewart Islandu dobyta. Počasí moc nepřeje výhledům, a tak se brzy vydáváme na zpáteční cestu, abychom unikli silnému větru. Tři hodiny se kloužeme a brodíme dolů. Nasbíráme dřevo do kamen a za chvilku jsme již na chatě. Nechápu, proč trek táhnou lesem a bahnem podél pobřeží a radši ho nevedou po hřebeni, který se táhne od chaty Bungaree přes Mt. Anglem až kus od East Rugedy Hut. Trek by byl pravděpodobně v lepším stavu a hlavně by z něj bylo vidět i něco jiného než les, bahno a kořeny.

Návrat

Zůstáváme na chatě další den. Vrací se sem další blázen, který zkoušel jít tento okruh. Vrátil se ze stejného důvodu, kvůli kterému jsme to otočili i my. Od jednoho rybáře dostáváme Paua mušli. Jde prý o lahůdku a velmi drahé jídlo. Seženeme jich ještě pár a s lovcem, který dojde na chatu a ví jak na to, je připravíme k večeři. Následující den se vracíme bahnitou cestou na Bungaree Hut. I zde zůstáváme jeden extra den a užíváme si to, že se nikam neženeme. O den později nás čeká poslední den, kdy se budeme brodit bahnem. Za několik hodin se dobrodíme až na Great Walk, kde ze sebe smyjeme bláto a po pár kilometrech jsme v Lee Bay. Po silnici dojdeme až do přístavního městečka Oban, kde se ubytujeme v jednom příjemném backpackeru.

Stewart Island byl pro nás trochu zklamáním. Zda šlo o počasí nebo terén, či už jsme byli prostě po několika měsících cestování prostě unavení… Nevím. Četli jsme o tom, že okruh Stewart Islandem je parádní. Mě osobně to moc nenadchlo. Velká dřina při prolézání lesa a bažin a na oplátku nic za to. Výhledy prakticky žádné, občas trek vylezl z lesa a bylo možné projít se kousek po pláži… Myslím, že na Novém Zélandě je mnoho jiných treků a míst, kam jet raději.

 

 

 

Mt. Blanc

Francouzské údolí Vallee de Chamonix je lemováno vysokými horami. Vrcholky zahalené v mracích, jsou pokryté sněhem, i když tady dole svítí slunce a je okolo třiceti stupňů. Všem vrcholům široko daleko vévodí jeden, a tím je Mont Blanc. Kolem stanu se povaluje jídlo, oblečení, horolezecké vybavení a jiné drobnosti. Jsme v městečku Les Houches v kempu Le Fouilly a provádíme poslední kontrolu vybavení před výstupem. Nepodceňujte ji! Zapomenutá bunda nebo helma vás klidně může stát život.

Důvod, proč vyrážíme z Les Houches, je prostý. Pokud se stejně jako my rozhodnete nevyužít lanovky ani ozubové železnice ze stanice v Saint-Gervais, je cesta z Les Houches pravděpodobně nejkratší k vrcholu. Na výstup máme pouhé tři dny, a proto bude hodně záležet na počasí a na tom, jak si tělo poradí s velkou nadmořskou výškou a třiceti kily vybavení na zádech. Absence předchozí aklimatizace, nás vedla právě k tomu, nepoužít žádnou dopravu usnadňující cestu k vrcholu. Tělo si tak alespoň bude zvykat na nadmořskou výšku postupně.

Výš, jen výš

V devět hodin ráno vyrážíme z městečka Les Houches, ležícího v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Než se z centra dostanete k posledním domům na hranici lesa, už máte nastoupáno sto výškových metrů. Prvních pár kilometrů budete stoupat lesem. Projdete okolo lesácké chaty Baraque Arandellys ve výšce 1800 m.n.m. O sto výškových metrů dále vyjdete nad horní hranici lesa. Přímo před vámi bude vrchol Mt. Lachat. Po dobře značené cestě dojdete do sedla Col du Mt. Lachat ve výšce 2077 m.n.m. Zde najdete stanici ozubové železnice. Odtud vede cesta podél kolejí až k horní stanici této Tramway du Mont-Blanc, a tou je Le Nid d´Aigle (2372 m.n.m.). Dosud jsme potkávali pouze pár lidí. Tady se to však turisty jen hemží. Zubačka ze Saint-Gervais je za slunečných dní opravdu vytížená. Čím se dostáváte výš, tím ubývá vegetace. Od horní stanice zubačky proto stoupáte už jen kamennými poli. Ve výšce 2700 m.n.m. minete ruiny druhé lesácké chaty. Za špatného počasí se může stát dobrým místem pro nouzový nocleh. My však dnes máme namířeno až k chatě Tete Rousse v nadmořské výšce 3167 m.n.m., ke které přicházíme o tři hodiny později. V suťovém poli jsou připravená místa na stany zbavená velikých kamenů. Vybíráme si jedno dostatečně veliké a stavíme stan. Vysoko nad námi je vidět chatu Gouter. Dnešní výstup s převýšením více než dva kilometry byl náročný, a proto je důležité nabrat znovu síly dobrým jídlem. Je na vás, jestli to uděláte jako my – z vlastních zásob – nebo dáte přednost nedaleké chatě Tete Rousse.

Z léta do zimy

Druhý den doporučuji pokračovat ve výstupu brzy ráno, dokud ještě není teplo. Má to jeden dobrý důvod. Asi kilometr nad chatou Tete Rousse budete muset přejít napříč asi sto metrů širokým žlabem, kterým se každou chvíli dolů řítí kameny, vytávající z ledovce vysoko nad vámi. Kamenů tedy padá mnohem méně, dokud slunce nenabere na síle. Určitě se vám zde bude hodit přilba, a proto si ji nezapomeňte přibalit. Výstup od chaty Tete Rousse k chatě Gouter vede náročným terénem, místy zajištěným lany. Přesto nejde o žádné lezení. V chatě Gouter (3863 m.n.m.) máte možnost doplnit energii teplým jídlem. Spousta turistů, pokoušejících se zdolat vrchol, zde zůstává přes noc a vrchol dobývají už nalehko. Spí buď v chatě, nebo ve stanech na ledovci nad chatou. Pokud chcete zůstat v chatě, rozhodně si zajistěte místo předem. Nečekejte, že tu bez předchozí rezervace najdete ubytování. To se stalo i nám, a proto pokračujeme ve výstupu. Dál budete stoupat už jen po sněhu a ledu. Místo holí se ozbrojte cepínem, nasaďte mačky a z léta přejděte do zimy. Dlouhým stoupáním se dostanete až na vrchol Dome du Gouter (4304 m.n.m.). Odtud můžete v dálce spatřit meteorologickou observatoř Vallot (4362 m.n.m.), sloužící zároveň i jako bivak. To je náš dnešní cíl. Užívejte si krátký sestup do sedla Col du Dome, protože po něm následuje strmý výstup k observatoři. Nocovat můžete buď uvnitř, nebo ve stanu na sněhové pláni v sedle. My jsme si vybrali bivak Vallot. Má to své klady i zápory. Kladem je, že jste zde dobře chráněni před nepříznivým počasím. Hlavním záporem je, že vás od tří hodin ráno bude budit proud turistů mířících na vrchol a hledajících zde odpočinek. To by nevadilo. Horší je hluk, který natropí v mačkách na železných schodech a podlaze. Většina z nich už je totiž tak unavená že, je nesundává. A dobře se vyspat v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace je i bez toho obtížné.

Vrchol

Z bivaku Vallot můžete k vrcholu zamířit už nalehko. Hluboká cesta vyšlapaná ve sněhu vedoucí vzhůru, vás nenechá na pochybách, že jdete správně. Pokud vyrazíte jako my od Vallotu okolo sedmé hodiny ráno, budete potkávat už jenom sestupující turisty. Cestou na vrchol musíte překročit několik malých trhlin v ledovci, a proto je dobré být k někomu navázaný lanem. Přibližně o dvě hodiny později se po úzkém hřebeni dostanete až na plochý vrchol Mont Blancu ve výšce 4810 m.n.m. Pokud ráno nebudete spěchat na východ slunce, může se vám stát, stejně jako nám, že budete na vrcholu zcela sami. Stojí to za to. Při dobrém počasí jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy Alp a přímo pod vámi v údolí uvidíte známé Chamonix.

Čas nás bohužel tlačí a my musíme pryč. Pokud můžete, nechte si na sestup také dva dny nebo využijte ozubové železnice případně lanovky. Vyhnete se tomu, že si cestou dolů odrovnáte nohy. Náš sestup stejnou cestou na jeden zátah trvající čtrnáct hodin můžete napodobit, ale přibližně v polovině cesty se vám asi začne zdát o čertech. Nám už bohužel nezbýval čas a neměli jsme jinou možnost.

Když se řekne Mont Blanc, většina turistů si pomyslí, že je to už hora, kterou aby dobyli, musí být horolezci. Není to pravda. Výstup je náročný pouze dosaženou nadmořskou výškou a měl by ho zvládnout každý průměrně zdatný člověk zvyklý chodit. Důležité je nepodcenit přípravu a mít alespoň základní zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Nechám jen na vašem uvážení, jestli budete Mt. Blanc považovat za nejvyšší evropskou horu. Určitě však stojí za to podívat se na její vrchol, ať už jí je nebo ne.

Kadrman Jindřich