Archives

Posts Tagged ‘1 – 7 dní’

Kukátko na Maui

14

Zář
14.9.2022 by J.Kada

Dalším kukátkem nahlédneme na Maui. Další z Havajských ostrovů. Menší, ale rozhodně ne méně zajímavý. Kamkoli se zde zajedete podívat, najdete krásnou krajinu. 

Je téměř povinností pro každého, kdo zavítá na Maui vyrazit na východ slunka na vrchol sopky Haleakala (3055 m n.m.). Samozřejmě, že si takovou podívanou také nenecháme ujít. Je to představení, které se nikdy neokouká. 

Nezapomenutelná je také cesta po Hana Highway, klikatá silnička po severovýchodních svazích ostrova. Moc pěkné místo je Red Sand Beach, nebo Pipiwai Trail k Waimoku Falls. Případně se můžete zajet podívat na mořské želvy do Hookipa Park.

Určitě si zde pobyt užijete stejně jako my.

 

Kategorie Amerika, Cestopisy, USATags:

Prokletý hřeben

8

Dub
8.4.2020 by J.Kada

Prokletý hřeben

Můžete chodit po horách léta a nevidět jedinou omrzlinu, nachodit stovky kilometrů v krásném počasí s úžasnými výhledy a bez větších nároků na kvalitní vybavení. Co se však stane, když vám štěstí přestane přát? Pak už záleží jen na tom, kolik špatných okolností se dokáže sejít v jeden den. Mám za sebou tisíce kilometrů po nejrůznějších horách na mnoha místech po světě. Tady se však počasí několikrát rozhodlo překazit mi naplánovaný trek.

Zimní přechod Nízkých Tater na Slovensku… může se to zdát jako jednoduchá záležitost, ale opak je pravdou

Marná snaha

První pokus vypadal nadějně. Hodně sněhu, teploty padající pod -20°C a celkem slušné počasí. Pěknou lekci dostávám první noc v Hiadelskom sedle, když se mi po X letech rozbije benzínový vařič. Bez vody, zmrznutý a unavený rozdělat oheň… Výzva. Nakonec se zadaří. Hřeben je další dny vymetený a kromě silného mrazu nic neztrpčuje parádní cestu. Vše se změní čtvrtý den, kdy dojde k oteplení. Sněhová vrstva povolí a za Čertovicí se brodím na sněžnicích metrem těžkého sněhu. Za hodinu urazím i pár set metrů. Není možné někam dojít. Vracím se na Čertovici a odjíždím s tím, že se o přechod pokusím jindy.

Pro druhý pokus nalákám i parťáka slovy „půjde o pohodový výlet“. Sněhu zatím není tolik. Předpověď slibuje pár dní sněžení a následně ochlazení až k -20°C. Za tmy dojdeme do Hiadelského sedla. Výstup následující den na hřeben je bez problémů. Na hřebeni začne fučet, padne mlha a mraky a viditelnost klesá na pouhých několik desítek metrů. Třetina tyčového značení buď leží, nebo chybí. Orientace je mnohdy problematická. Nasazujeme sněžnice. Opravdu není nic vidět. Vítr podráží nohy, a když nás kus před chatou Ďurková zastihne tma, máme problém. Silný vichr nás vychýlí ze směru a během pár set metrů zabloudíme na špatnou stranu hřebene. Po tmě nás v prudkém terénu vítr sráží a bezmocně se kloužeme dolů z hřebene. Pár set metrů k chatě se hrabeme několik hodin. Chatu nacházíme pouze za pomoci GPS a vidíme ji, až když stojíme přímo u ní. Jídlo, odpočinek… Parťákovi omrzla ruka. Příštího dne je počasí ještě horší. Čekáme. Další den se rozhodujeme pro ústup. Přelezeme hřeben a míříme dolů na Magurku. Viditelnost stále stejná a silný vichr žene sníh. Vedlejší žebro z hřebene nemá tyčové značení. Jdeme pouze podle GPS. Místy se brodíme na sněžnicích i po pás ve sněhu. Až o pár set metrů níže v lese máme jistotu, že jdeme po cestě. Jsme rádi, že jsme už dole a měli jsme štěstí, že se nestalo nic horšího, než lehká omrzlina.

Říká se „do třetice všeho dobrého“, jenže také se povídá „třikrát a dost“. Tak uvidíme, jak to bude teď.

Nedám si pokoj

Neuplynuly ani tři měsíce a vyrážím znovu, z Donoval vzhůru na hřeben Nízkých Tater. Je mnohem více sněhu, než při předchozím pokusu. A hlavně, předpověď slibuje lepší počasí. Až na Kozí chrbát (1330 m n.m.) se vydrápu bez sněžnic po prošlapané stezce. Dál už to však bez nich nejde. Nasadím sněžnice a pomalu se spouštím do Hiadelského sedla. Kdo tento úsek zná, ví, o čem mluvím, když řeknu, že je to o hubu. Opatrně prokličkuji lesem a zanedlouho jsem v sedle. V přístřešku shodím věci a jdu k nedaleké studánce pro vodu. No jo, jenže studánka je zhruba metr a půl pod sněhem. Tam, kde tuším koryto potůčku, se otočím do svahu a začnu hrabat. Na sněhovou frézu si hraju, dokud se neprokopu do sněhové jeskyně okolo studánky. Zalezu si na půdu přístřešku, zahrabu se do spacáku a uvařím večeři. Kupodivu dorazili ještě dva nocležníci s pejskem. Je fajn poznat lidi stejné krevní skupiny.

Déjà vu

Noc byla příjemná a chvilku před osmou ráno už jsem opět na cestě. Mrzne, pofukuje čerstvý vítr a po hřebeni se válí mraky. Výstup na vrchol Prašivá je makačka, jako vždy. Není se co divit, když je to ze sedla více než půl kilometrové převýšení. Sníh výstup ztěžuje ještě víc. Mraky, válející se po hřebeni, stále více připomínají poslední pokus o přechod. Občas se musím i zastavit a rozhlížet, kudy asi cesta pokračuje dál. Převládá však viditelnost větší, než pár set metrů a také tyčové značení se zdá v lepším stavu, a tak cesta ubíhá v rámci možností celkem rychle. Při výstupu na Latiborskou hoľu se však přiženou mraky a viditelnost není ani k další tyči. Déjà vu. Opět se sunu pomalu vpřed a není možné rozeznat zasněženou zem od mraky naplněného vzduchu. Netrvá to však dlouho. Okolo třetí hodiny konečně z hřebenu zahlédnu střechu chaty Ďurková. Na svahu vedle chaty je pár kamzíků a snaží se vyhrabat ze sněhu něco k jídlu. Velmi rád zalézám do vyhřáté chaty. Polévka a čaj zaženou největší hlad a usazen vedle rozpálených kamen odpočívám. Ráno vyrážím hodně brzy, abych měl případně více času na vymotání se ze špatného počasí. Hřeben je opět zakrytý hustou mlhou a fučí nepříjemný vítr. Poučen z předchozích výprav jdu zabalený jak nějaký polárník. Výhledy zatím žádné. Spíš mám problémy najít tyče značící cestu. Přelezu Chabenec a radši kontroluji správný směr na GPS. O kus dál se k mlze přidá i zrádný terén. Přelézt Kotliská v zimě není snadné ani za hezkého počasí. Když už se vydrápu nahoru, cesta najednou pokračuje několikametrovým sněhovým schodem a dál příkře padá někam do mlhy…Nic moc. Lituji, že nemám mačky. Sněžnice hodím na batoh a opatrně sestupuji po zledovatělém svahu. Nakonec se terén srovná a jde se lépe.

Postupně se trochu lepší počasí. Cesta vede hodně často nepříjemným příkrým traverzem. Po pár kilometrech se z mlhy vynoří ledem obalená konstrukce lanovky pod vrcholem Dereše, a když se rozfoukají mraky, tak vykoukne i chata na Chopku.

Návnada

Za Chopkem už stále svítí slunko. Mraky i mlha se rozplynuly, vystřídala je modrá obloha a konečně si užívám nádherné výhledy. Překonám sedlo a v cestě ke Štefánikově chatě už mi stojí jen jedna překážka. Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Svahy jsou umrzlé a výstup by si občas zasloužil použití maček. Plazím se vzhůru. Vyfuním na vrchol a naskytne se mi krásný rozhled nejen na hřeben Nízkých Tater, který jsem prošel, ale i na část, která mě ještě čeká. V dáli se táhne hradba vytvořená ze štítů Vysokých Tater.

Dole v sedle je již vidět střechu chaty a s tím související noc v teple a něco dobrého k jídlu. Sestup je celkem zdlouhavý. Je pondělí a chata je téměř prázdná. Zaplatím si nocleh, a jelikož je hezky, uvařím si venku z vlastních zásob. Odpočívám a zanedlouho příroda rozehraje parádní divadlo ve formě krásného západu slunka. Západ ještě nestihl přehrát všechny barvy, když naproti začne vycházet obří měsíc. Dnešní odpolední počasí je opravdu jen návnada a snaha o to udržet mě na cestě.

Návrat do reality

Ráno po sedmé vyrážím dál. Mraky už se zase válí po kopcích a do toho také nepříjemně fučí. Cesta se hodně vlní nahoru a dolů. Postupně, jak ztrácím výšku, otepluje se a sníh těžkne. Tento pokus o přechod celého hřebene zatím přesto vypadá celkem nadějně. Když v tom… V jednom kopci si všimnu, že mám rozbitou sněžnici. Upadl jeden nýt a noha nedrží směr. O kus dál potkám borce, který mi povídá, že předpověď na zítra je celodenní déšť. Prostě super. Musím ještě přelézt pár kopečků, ale cesta je převážně z kopce a na Čertovici už to dojdu bez sněžnic. Na parkovišti opravím sněžnici, nasadím je a plný optimismu vyrážím znovu na kopec. Obejdu Čertovu svatbu a za ní přituhuje. Sníh je těžký, boří se a vůbec není jasné, kudy cesta vlastně vede. Naštěstí tu před časem projel někdo na lyžích, a tak se mohu chytit alespoň nějakých stop. Stejně to však vypadá, že jde o to, držet zhruba směr a prodírat se vytrvale lesem. Občas zahlédnu značku a to mi trochu zvedne náladu. Stopy lyží mizí, ale objeví se pro změnu stopy sněžnic. Pokračuji navzdory únavě. Tělo by nejradši sedlo na Čertovici na bus a odvezlo se někam do teplé postele. Ještě pár kilometrů a konečně se přede mnou objeví malá chaloupka Ramža. Hned roztápím kamna. Jsou nějaká líná a trvá to hrozně dlouho. Nakonec se zadaří a najedený a navlečený v několika vlněných vrstvách mám pocit, že by se přechod konečně mohl podařit.

Na hraně

Je už tma, když venku zaslechnu kroky. Dovnitř vpadne chlapík sotva stojící na nohách. Hned se vrhne na vodu, kterou na kamnech roztápím ze sněhu. Prý jde z Andrejcové a že to bylo hrozné. Od rána že se nezastavil a šel, co mohl. Naštěstí bylo hezké počasí. Můj zítřejší úsek.

Předpověď se vyplnila a už ráno prší. Sníh ztěžknul, boří se, fučí vítr a po kopcích se zase válí mraky. Vyrážím chvilku před sedmou ráno. Nevzdám to! I když o pár kilometrů dál už o tom hodně přemýšlím. Cesta vede převážně lesem, kde není jasné kudy jít. Prvních asi sedm kilometrů hlavně stoupám. Stoupám ale traverzem, kde je stále nepříjemně prudký svah. Do strany prostě sněžnice moc nedrží. Snažím se udržet tempo alespoň dva kilometry za hodinu. Odpočívat nemůžu! Nemohu si dovolit, aby mě na cestě chytla tma a s ní třeba i ještě horší počasí. Konečně se dostávám nad les. Není nic vidět, ale lepší se terén a trochu i zrychlím. Potkám dva borce na sněžnicích. Když jim řeknu, že jdu na Andrejcovou, začnou se smát a povídají, ať si užiju Velkou Vápenici. Když jim na oplátku povím, že jdu z Ramže už čtyři a půl hodiny, úsměv jim jaksi zamrzne na tvářích. Rozloučíme se a pokračuji dál. Po pár kilometrech prudce klesnu do sedla Priehyba. Je mi jasné, že další dva kilometry budou bolet. Vrchol je o pět set výškových metrů výše. Sice už jsem utahaný, ale vyrážím. Prudký výstup dává zabrat, snažím se často odpočívat. Sníh podkluzuje, boří se a ztěžuje už tak těžký výstup. Nejsem ani v polovině, funím jak lokomotiva, nohy bolí a tep je někde na horní hranici. Pak si vzpomenu, že mi z posledního výletu zbyl balíček hroznového cukru. Co na tom, že je na něm varování, nejíst více, než dva cukříky denně? Než dojdu na vrchol, sním celé balení. Parádně mě to nakoplo. Nevím, jestli to je účinek cukru nebo prostě jen psychická podpora, ale jsem nahoře. Cesta se chvilku vlní po vrchu a pak začne klesat. A klesá hlavně skoro až k chatě. Andrejcová. Je to ten nejhezčí pohled za dlouhou dobu. Malá chatka, překvapivě útulná. Elektřina na dobití telefonu, velká kamna na zatopení, studánka s vodou pár metrů od chaty, pohodlné matrace… Paráda. Zatopím, uvařím a hlavně odpočívám.

Za hranou

Původní plán byl odpočnout si zde celý jeden den. Předpověď však na zítra slibuje polojasno a slabý větřík na Kráľovu Hoľu. Na den později už tak příznivá předpověď není. Nechal jsem se tedy vylákat předpovědí. Na poslední úsek přechodu vyrážím brzy ráno. Už nyní fučí celkem silný vítr. Skoro celou cestu až na Kráľovu Hoľu cesta stoupá. Brzy vylezu nad les a na hřebeni opět není vidět od tyče k tyči. Vítr se stále stupňuje. Po čtyřech hodinách jsem půl kilometru od vrcholu Kráľovy Hole. Přes mraky a mlhu není nic vidět. Horší je však vítr. Zesílil, a to hodně. Neudržím se na nohách a to mám s batohem zhruba 120 kg. Několikrát se mnou vítr švihne o zem a smýká se mnou po sněhu. Nikdy jsem si nepředstavil, že bych zažil takový vítr. Je velice těžké zachovat si chladnou hlavu a vymyslet nejlepší postup jak pokračovat. Návrat nemá význam. Zůstat zde a čekat na trochu lepší počasí nepřichází v úvahu. Nakonec se rozhodnu pro pokračování v plánu. Překonání posledních pár set metrů a rychlý sestup. Vrchol trefím. Červenou značku pro sestup již ne. Byl jsem rád za jakoukoli cestu dolů a ukázalo se, že jdu po modré turistické značce do vesnice Šumiac. Vítr se uklidňuje, sněhu ubývá a po pár kilometrech jsem dole ve vesnici, kde konečně zakončuji přechod Nízkých Tater.

Nachodil jsem už spoustu kilometrů v nejrůznějším počasí i terénech a myslel jsem, že druhou výpravu do Nízkých Tater hned tak něco nepřekoná… Omyl. Ačkoli se jedná o nízké kopce, které máme „za barákem“ nevyplatí se je podceňovat. Vždy buďte připraveni na jakoukoli situaci. Radši s sebou neste vybavení na bivakování venku s tím, že ho nevyužijete, než aby jste ho potřebovali a neměli ho. Může vám to zachránit život. Ani není hanbou přechod ukončit dříve, vrátit se jindy a výlet zopakovat.

Počasí bude u zimního přechodu Nízkých Tater hrát zásadní roli v tom, jestli se podaří. V ideálních podmínkách hřebenovka není složitá, a pokud vám bude přát počasí, můžete se těšit na nádhernou trasu plnou krásných výhledů.

 

Kategorie Cestopisy, Evropa, SlovenskoTags: ,

Yosemite NP

24

Srp
24.8.2019 by J.Kada

Yosemite NP

Další zastávka v rámci velkého cestovatelského okruhu po národních parcích USA. Místo, kde mě přepadl velmi silný pocit „Konečně! Konečně, jsem na těch vysněných místech z knížek a televize.“ Abychom si zdejší krajinu co nejvíce užili, naplánuji zhruba pětidenní trek po parku.

Už samotný vjezd do parku, kdy silnice vjede do hlubokých údolí a sevřou ji vysoké skalní stěny, je parádní. První zastávka je ve Willderness office, abychom pro zamýšlený trek získali permit. Pozor, nejedná se o informační centrum. Tam permit nedostanete.

Postojíme si pár hodin ve frontě, dostane se nám instruktáže jak se v parku chovat a konečně dostáváme permit. Není to však tak jednoduché a více se o tom rozepíšu na jiném místě.

Vyrážíme

Jako výchozí bod jsme si zvolili Porcupine Creek. Zabalíme batohy, jídlo z auta nacpeme do velikých bear boxů u parkoviště, protože v autě nesmí zůstat a vyrážíme. Po pár kilometrech volíme na křižovatce cest odbočku na North Dome. Cestou doporučuji navštívit skálu Indian Rock. Je zde kamenná brána a krásný výhled na Half Dome. Pokračujeme dál, a jakmile vylezeme z lesa na Basket Dome, naskytnou se nám krásné výhledy. Netrvá dlouho a dojdeme na North Dome. Skalní stěnu Half Dome máme přímo proti sobě naproti přes Yosemite Valley. Paráda. Je to prostě plnění dávného snu. Musíme se kousek vrátit a pak už jen setupujeme k Lehamite Creek, kde je možnost kempovat.

Je hrozné sucho a volbu místa na kempování musíme přizpůsobovat tomu, kde lze nyní nalézt vodu. Následující den míříme k Yosemite Creek. Až na pár louží je téměř vyschnutý. O kilometr výš proti proudu už však voda je. Je brzy. Máme v plánu zde nocovat, ale kvůli medvědům si zde nemůžeme jen tak schovat batohy a ještě někam vyrazit, a proto jdeme s nimi. Jdeme až na El Capitan, ale výhled odtud mě zas až tak neuchvátil. Mnohem hezčí výhled je z Eagle Peak, kde se zastavujeme cestou zpět. Skalnatý vrchol s výhledy do údolí a na protější kolmé skalní stěny. Nalézáme malou studánku a tak se vyřeší i problém s vodou. Vracíme se zpět a zakempujeme na předem vyhlédnutém místě kus stranou od všech, co se mačkají u Yosemite Creek.

Yosemite Valley

Brzy ráno pokračujeme dál a míříme dolů do údolí. Po klikatém chodníčku sestupujeme strmě dolů. Musíme sestoupit téměř o tisíc výškových metrů. Někdo se pokusil stezku „vydláždit“ kameny, ale myslím, že je to horší než kdyby to nechali být. Hrozně špatně se po oklouzaných kamenech jde. Alespoň jsou odtud hezké výhledy do údolí. Škoda, že není žádná voda a Yosemite falls jsou vyschnuté. Můžeme tak pouze obdivovat vysokou skalní stěnu, ze které normálně padá vodopád. Sestup nám trvá skoro dvě hodiny. Je to úmorné a bolí z toho nohy. Skalní stěny jsou však odtud zdola opravdu impozantní. Údolí je hodně rušné. Yosemite jsou velmi známý a navštěvovaný park. Navštívíme Wilderness Center a získáváme permit na druhou polovinu výletu a dokonce s výstupem na Half Dome. Osvěžíme se koupelí v Merced River a pak už nás čeká výstup ven z údolí. Volíme krásnou, ale celkem náročnou trasu po Mist Trail okolo Vernal Falls. Jde o velmi populární trasu a hemží se to tu jak v mraveništi. Stezka je zpevněná, ale kus pod vodopádem se změní kamenitý chodník se spoustou příkrých schodů. Vernal Falls jsou i teď, kdy je málo vody moc pěkné. Po dalších strmých schodech lezeme nad vodopád. Strašné stoupání. Nad vodopádem je krásná řeka a spousta vypasených nebojácných veverek. Dalším stoupáním dojdeme pod Nevada Falls a po odporně dlážděném chodníku se vyplazíme skalní stěnou až nad vodopád. Jsme vyřízení. Odpočneme si rozvalení u řeky. Kupodivu připlul temný mrak a dokonce z něho začalo pršet. Kousek za vodopádem se před námi otevře Little Yosemite Valley a cesta konečně vede chvíli po rovině. Jsme utahaní, a tak trochu pozměníme plány a zůstaneme na noc v kempu Little Yosemite Valley.

Half Dome

Brzy ráno si zabalíme nejnutnější věci a nalehko vyrážíme zdolat Half Dome. Vytrvale stoupáme do kopce. Po pár kilometrech odbočíme z dálkové trasy John Muir Trail vlevona chodník vedoucí k Half Dome. Na tomto chodníku už je třeba mít permit. Stromy řídnou a objevuje se mezi nimi obrovská skalní masa Half Dome, čnící vzhůru do nebe. Po asi dalším kilometru a půl vylezeme z lesa a po prudkých schodech stoupáme dálna jakýsi předvrchol. Takovou velikou bouli. Za ní je sedlo a pak… Viděli jsme již z dálky přímou výstupovku po skále na vrchol. Teď když stojíme pod ní, vypadá opravdu zajímavě. Dvě ocelová lana metr od sebe a mezi nimi „cesta“. Celou dobu jsme si říkali, že to zkresluje a že to nebude tak prudké. Omyl. Nezkreslovalo to ani trochu. Sklon skály je opravdu velký. Podrážky přestávají fungovat, lidé visící na lanech… Bez lan by šlo o skalní lezení. Takto je to ferrata obtížnosti C/D. Přitom pouze dva nebo tři lidi z toho velké množství, které jsme potkali, měli s sebou ferratový set. Divím se, že zde není mnohem více úrazů. Toto jsme vážně nečekali, protože pracovnice Wildernes Office nám řekla, že se jedná o jednoduchý výstup. Nám to po pravdě navadilo, ale byla zde spousta lidí, křečovitě visících na ocelových lanech nebo sunoucích se po zadku dolů po skále. Vrchol je obrovský a rozlehlý. Kocháme se nádhernými výhledy do údolí a na protější skalní stěny. Paráda. Je čas zahájit sestup. Výstupovka, sloužící zároveň i pro sestup se mezi tím nepříjemně naplnila. Lidé se sunou dolů, lezou po sobě jako krabi a drží se, čím mohou. Sestup by byl parádně rychlý, kdyby se u každé kotvící tyče nechoulila nějaká troska nebo se proti nám neplazila po dechu lapající postava s vytřeštěnýma očima. Konečně jsme na „bouli“. Sejdeme prudké schody k lesu a pak už je to pohoda. Na rozcestí nám zkontrolují permit a zanedlouho jsme v kempu. Zabalíme věci a vyrážíme hlouběji do Little Yosemite Valley. Údolí je opravdu krásné. Škoda jen, že tu před lety hořelo a z mnoha stromů zbyly jen takové mrtvé kostřičky. Na druhou stranu však zajímavě kontrastují se sytě barevnou trávou a vysokými skalními stěnami. Merced River protékající údolím je krásná řeka vytvářející tůně, vodopády a různé meandry. V horní částiúdolí začíná být krajina divočejší. Více skal, schody vzhůru po skále, serpentiny a v řece vodopády. Na jedné ze skalních teras se utáboříme.

Sunrise Lakes

Ze spacáků nás vytáhne slunko. Sejdeme do Echo Valley a postupně se stáčíme zpět. Tentokrát však jdeme vysoko po hraně údolí, do kterého máme pěkné výhledy. Po pár kilometrech mineme opět dálkovou trasu John Muir Trail a odpočíváme u Sunrise Creek, který poskytuje příjemné osvěžení v parném dni. Musíme se vydrápat tři sta výškových metrů na cestu vedoucí přes Cloud Rest. Vyhořelý les neposkytuje žádný stín. Jakmile dosáhneme cesty vedoucí po hřebeni je další postup již jednoduchý. Na noc zajdeme k prvnímu ze Sunrise Lake. Nejde o žádnou bahnitou louži v lese, ale o krásné jezírko s průzračnou vodou vybízející ke koupání. Sunrise Lakes jsou velmi oblíbeným místem pro nocování. Začínáme mít problém s jídlem. Zítra na Porcupine Creek k autu nedojdeme a dochází nám jídlo. Máme již jen snídani a oběd. No, uvidíme.

Ráno je pořádná zima. Není divu když táboříme tak vysoko ( okolo 2700 m n.m.). Vyrážíme serpentinami dolů k silnici. Netrvá dlouho a dojdeme k Tenaya Lake. Nechce se nám pochodovat po silnici s batohy a po cestách přes les je to celkem daleko. Shodíme tedy batohy a zkouším odstopovat k autu. Štěstí mi moc nepřeje a nakonec si celou cestu až k autu poctivě odšlapu. Kruh se uzavřel. Zabalíme všechny věci, posilníme se a vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Slýchal jsem, že na návštěvu národního parku Yosemite stačí den až dva. Podle mne to není pravda. Ano, záleží na způsobu cestování, který preferujete, ale myslím, že tak týden je fajn. Osobně bych se zde dokázal toulat daleko déle. Celý čundr touto nádhernou krajinou plnou skal, obrovských skalních stěn, divokých řek a vodopádů jsem si náramně užil a odvezl si opravdu životní zážitek. Vyčleňte si na návštěvu parku více času. Určitě nebudete litovat.

 

Kategorie Amerika, Cestopisy, USATags: ,

Sayward Forest

28

Říj
28.10.2018 by J.Kada

Sayward Forest Canoe Route

Jsme na Vancouver Island. Již více než dva měsíce se touláme po kanadských horách a malá změna pohybu by nám prospěla. Když jsme objevili tuto trasu po jezerech, bylo rozhodnuto. Koupili jsme si loď, zabalili se na několik dní a vyrazili.

Vyplouváme

Jedno z nejlepších míst, odkud vyrazit, je u jezera Morton a vyplouvá se v severní třetině jezera Mohun. První plavba je neuvěřitelná sranda. Snažíme se naskládat do malého člunu (to je ten malý bílý na fotografiích). Člun je plný už jen díky věcem. Ještě si tam vlezeme my dva a člun vypadá, že to každou chvíli zabalí a potopí se. Evča sedí na hraně člunu, já dole u vesel a oba jsme zaházení věcmi. Kde je vůle, je i cesta. Vyrážíme. Je pozdě odpoledne a chceme pouze přeplout na druhou stranu do severní části jezera. Trvá to věčnost. V úžině mezi Mohun Lake a Goose Lake jsou pozůstatky dvou starých mostů a musíme dávat pozor, abychom loď nepotopili o nějaký pod hladinou skrytý kůl nebo větev. Je tu plac na stan a ohniště. Zůstáváme zde a promýšlíme další postup.

Následující den ráno mě Evča převeze přes úžinu, po břehu se vrátím během chvíle k autu a zajedu koupit ještě jednu loď. Vracím se s něčím lepším. Sehnal jsem nafukovací kajak. Pro naše potřeby ideální. Spouštím ho na vodu na stejném místě, kde jsme začali včera, ale cesta mi trvá pouze zlomek času. Přeorganizujeme věci a pokračujeme dál. Plavba se nyní stává mnohem zábavnější a pohodlnější. Pádlujeme si v kajaku a táhneme za sebou malý „zásobovací“ člun.

Bažina zoufalství

Na severu Goose Lake nás čeká první úsek, kde se přenáší lodě. Kilometr a půl není mnoho, ale když nesete vybavení na kempování, jídlo na pět dní a dvě lodě, není to zas taková sranda. Další jezírko je jen dvě stě metrů dlouhé, plné leknínů a moc krásné. Znovu přenášíme. Je málo vody. Tam, kde by již měla být voda, už není cesta, ale pouze křoví, potok a bažiny. Po souši lodě nést nemůžeme. Necháme věci v lodích a jdeme s nimi potokem. Přelézáme popadané stromy a přetahujeme mělčiny. Půl metru vody a metr bahna. Čím jsme blíže Twin Lake, tím jsou bažiny horší. Když je bahna po pás, je zle a nemůžeme se skoro hýbat. Bahno strašně smrdí, nohy se zamotávají do utopených zbytků rostlin a nejdou vytáhnout. Byla neskutečná dřina dostat se k vodě jezera Twin. Konečně jsme na místě, kde je asi 30 cm vody a v dohledu žádná mělčina. Nasedáme. Prokličkujeme úzkými a mělkými kanály mezi ostrůvky trávy a leknínů. Vyšlo to a za chvilku již volně plujeme po Twin Lake.

Robinsoni

Na jeho konci nás čeká přetáhnout lodě necelý kilometr ke břehu Lac La More. Rozbahněný břeh je k zlosti. Zrovna nakládám zásobovací člun. Nesu velký batoh skoro se všemi věcmi. Udělám malý krůček ke člunu a místo abych se zabořil jen po kotníky do bahna, zajedu tam až po ramena. Málem jsem si utrhnul nohu, která mi zůstala na břehu. Ještě že jsem stihl hodit batoh do člunu. Vyplujeme ze zátoky a opře se do nás nepříjemný vítr. Obeplujeme výběžek pevniny a dostáváme se na vody Amor Lake. Stočíme se k jihu a zakotvíme na Sterling Island. Je zde místo na kempování a celý tento malý ostrov máme sami pro sebe.

Plavba na jih je příjemná. Přeneseme úzký krk pevniny do jezera Surprise. Na jeho konci nás čeká nejdelší přenos lodí. Téměř dva a půl kilometru dlouhá cesta. Naštěstí je zde pěkná stezka a brzy jsme na břehu Brewster Lake. Plavba po jeho vodách končí u mostu na jeho jižním konci. Musíme znovu na souš. Dalším jezerem je Gray Lake a na jeho jižním konci se utáboříme v kempu.

Divoké vlny

Jelikož je málo vody, ani nezkoušíme proplout po řece a přes peřeje mezi jezery Gray a Fry. Na okraji Fry Lake najdeme lesní pěšinu k vodě a brzy už pádlujeme. Jezero je plné pahýlů stromů, trčících z vody jako stěžně potopených lodí. Překonáme jezero a proplujeme úžinou do Campbell Lake. Největší jezero, na jaké se při tomto treku dostaneme. Břeh je lemovaný hezkými místy, kde je možnost zakotvit, relaxovat a dát si oběd. Po té, co obeplujeme nejjižnější bod treku a zamíříme do Gosling Bay, se zvedne silný vichr a žene proti nám vysoké vlny. Bílé zpěněné vršky převalujících se vln do nás buší celou cestu ke břehu. Je to neuvěřitelná dřina, udržet kurz a stále se pohybovat vpřed. Na břehu si hodně oddychneme. Přeneseme lodě přes malý kopec na Gosling Lake. Jezero je taková natažená nudle a je obklopeno hustými lesy, přes které sem nefučí vítr. Je to, jako bychom pluli po zrcadle.

Kruh se uzavírá

Na severní straně přetáhneme lodě pár set metrů k jezeru Higgins. Ve vodě je spousta napadaných stromů a na hladině je koberec leknínů. Je trochu pracné, najít skrz toto bludiště cestu. Po pár stech metrech se přidají křoviska, a pak už z této parádní části vyplujeme na volnou vodu.  Brzy jsme opět na břehu. Překonáme ještě maličké  Lawier Lake a pak už jsme konečně zpět na Mohun Lake, na kterém jsme začali.

Popojedeme ještě asi kilometr k velkému ostrovu, obeplujeme ho a na severní straně se utáboříme. Máme odtud nádherný výhled na jezero. Ráno se vydáváme na poslední úsek plavby. Nefouká vítr a hladina jezera je jako zrcadlo. Nádherně se v ní odráží okolní hory. Během dvou hodin zakotvíme v zálivu u Morton Lake a ukončujeme tento parádní výlet.

Hodně nás překvapilo, jaký byl na jezerech klid. Mysleli jsme si, že uprostřed sezóny zde bude velké množství lidí a lodí plujících tento okruh. Nebyla to pravda. Za celou dobu jsme potkali dvě posádky, které podnikaly stejnou trasu. Bylo to něco zcela jiného, než stále chodit po horách a jsme moc rádi, že jsme tuto plavbu podnikli. Kromě jednoho obtížného úseku před Twin Lake šlo o pohodový výlet po krásných jezerech. Máte-li chuť podniknout na cestách trochu jiný trek než obvykle, mohlo by toto být pro vás to pravé.

 

 

Kategorie Amerika, Cestopisy, KanadaTags: ,

Richmond Range

15

Dub
15.4.2018 by J.Kada

Richmond Range

Po skoro pěti měsíční přestávce znovu vyrážíme do hor. Tentokrát na Richmond Range. Pás hor táhnoucí se od Nelsonu přes Nelson Lakes až k Blenheimu. Za městem Blenheim se napojíme na silnici North Bank Rd. a pokračujeme, dokud nezmizí asfalt. Odtud je to k Chalice Carpark ještě 22 km po štěrku. Prvních pár kilometrů je v pohodě, ale pak začne cesta stoupat. Kličkujeme autem mezi dírami, kameny a od vody vymletými koryty. Asi po dvaceti kilometrech už auto nemůže a tak ho odstavíme na malém parkovišti u jedné vyhlídky. Vezmeme krosny a ještě asi dva kilometry jdeme po prašné cestě, než se napojíme na trek.

Zkouška

Prudkým sestupem klesneme k jezeru Chalice. Dva kilometry a nohy už pěkně bolí. Odvykli jsme si. Dojdeme k chatě nedaleko jezera, chvilku si odpočneme a vyrážíme dál k chatě Mid Goulter. Má to být pět hodin. Stále nepříjemně klesáme. Přebrodíme několik potoků a pak se cesta vlní nahoru a dolů. Občas i po malých skalách. Plazíme se vpřed. Nohy už neposlouchají. Terén je lepší, ale nám už není pomoci. Krok za krokem ukrajujeme nekonečnou vzdálenost k chatě. Padá tma. Brodíme poslední potok a po sto metrech se svalíme v chatě. Ráno máme velmi pomalý start. Po včerejšku nás pořádně bolí nohy. Cesta sleduje Goulter River a je o poznání jednodušší než včera. Sice zde je několik míst kde musíme šplhat do kopce a následně se vrátit na úroveň řeky, ale také je zde spousta úseků po loukách nebo příjemně rovným lesem. Chvilku po poledni přicházíme k Lower Goulter Hut. Zabydlujeme se a jdu omrknout zítřejší brod. No, boty budou muset dolů.

Cestou mrtvých possumů

Je půl desáté když vyrážíme. Je pořádná zima a všude okolo omrzlá tráva. Čeká nás přebrodění nepřemostěné Goulter River. Dvacet metrů široké koryto řeky je dost na to, abychom přestali cítit nohy. Mnohem nepříjemnější je jak přichází zase k sobě. Čeká nás strmý výstup z údolí na hřeben. Nohy bolí už z předchozích dní. Funíme do kopce a div že nelezeme po čtyřech. Dvakrát se Míše vracím pro batoh. Najednou objevíme mrtvého possuma na stezce. Pokračujeme dál a každých asi dvě stě metrů leží další. Před námi jde lovec co je všechny kosí. Vylezeme na hřeben a stoupáme dál. Každých pár set metrů odpočíváme. Jsme zhruba v devíti stech metrech, když se před námi otevře pohled na to, co náš čeká. Malé zhoupnutí dolů, skalnatá pasáž, nejvyšší bod dnešního dne a tak dál. Po mírném zhoupnutí přichází zmíněná skalnatá pasáž. Celkem nepříjemné. Úzká pěšinka podél skály nad propastí. Nakonec i to necháme za sebou a volnějším terénem stoupáme vytrvale dál. Míša už toho má dost. Jsme pár set výškových metrů pod vrcholem. Beru i její batoh a pomalu se sunu vzhůru. Konečně vylezeme na vrchol hřebene. Chvilku si odpočneme a vyrážíme dál. Přejdeme Bushy Top a kus dál se napojíme na trek, po kterém vede dálková trasa Te Araroa. Přelezeme poslední dnešní kopec a zahajujeme sestup k chatě. Malé, útulné na kraji malé mýtiny a kousek od hezkého jezírka. Parádní místo pro nocleh.

Klasika

V noci prší a ráno je zatažené a pošmourné. Vyrážíme zpět do kopce na trek a pokračujeme ve výstupu. Je mlha, fučí vichr a mrholí. Po nějakém kilometru začínáme stoupat k nejvyššímu bodu dnešního dne. Trek se stočí k východu a stále se drápeme vzhůru. Jako obvykle, když vylezeme na treku nad les, tak je hnusně, prší a nejsou žádné výhledy. Stejně jako dnes. Viditelnost maximálně pár desítek metrů. Procházíme suťoviskem a chvíli se nám daří sledovat stezku. Ta však zanedlouho zmizí v mlze. Nevíme kam dál. Odhadujeme směr a vyškrábeme se na Purple Top (1532 m n.m.). Odtud sestupujeme volným terénem, dokud nezahlédneme tyč značení. Dále už jdeme po treku až na hranici lesa, kde už je stezka jasná. Netrvá dlouho, přestaneme klesat a po pěkném hřebeni přicházíme k chatě Mt. Rintoul. Od chaty je hezký výhled na záliv s Motuekou a Nelsonem. Odpočati se následující den pouštíme do ostrého stoupání lesem. Ten nakonec ustoupí a dál už se drápeme pouze sutí div ne po čtyřech. Vystoupáme na hřeben a na okamžik zahlédneme okolní hory a vrchol Rintoul. Hned na to se i s námi znovu ponoří do mlhy a mraků. Jsou zde nepříjemné úseky sněhu a ledu. Konečně vrchol Mt. Rintoul (1731 m n.m.). Je sotva vidět od tyče k tyči. Mořem balvanů sestoupíme o tři sta výškových metrů niže jen proto, abychom hned vzápětí stoupali o to prudčeji ještě horším terénem na malý Mt. Rintoul (1643 m n.m.). Do toho hrozného terénu se ještě přidá sníh a led. Pželezeme vrchol a na nic nečekáme a spěcháme do nižších poloh. Výhledy nulové. Máme problém i s hledáním značení. Ještě že tu je terén přívětivější. Slezeme k lesu. Dál už je stezka jasná. Odbočíme do údolí k chatě Old Man. Velmi prudkým sestupem slezeme dalších tři sta výškových metrů pod hřeben, kde na malé louce stojí hezká malá chatka.

Dlouhá cesta domů

Ráno vyrážíme znovu na hřeben. Tentokrát však svítí krásně slunko. Za necelou půlhodinu jsme opět na cestě táhnoucí se po hřebeni. Místy jde o takovou kamzičí stezku. Lezení po skále není nic příjemného, obzvlášť pokud je skála ve stinných místech ještě namrzlá. Tak či tak blížíme se k ostrému vrcholu Old Man (1514 m n.m.). Překonáme několik předvrcholů a konečně shazujeme batohy na vrchu. Jsou odtud krásné výhledy a tento den dal celému treku význam. Vidíme většinu vrcholů a trasu, kudy jsme za poslední dny šli. Odpočatí bereme krosny a pokračujeme. Suťoviskem sestupujeme po jižním svahu Old Man a noříme se do lesa. Sestup trvá celkem dlouho a ještě nás čeká jakýsi bezejmenný kopec. Dalších skoro čtyři sta metrů převýšení. Znovu se nám naskytnou krásné výhledy. Klesání z vrcholu si v ničem nezadá s výstupem, a tak nás brzy bolí nohy. Přelezeme několik potoků a stezka je místy velmi úzká a kluzká. Občas skály a stále dolů. Jezero Chalice se ne a ne přiblížit. Nakonec se dočkáme. Slezeme poslední výškové metry a trek nás vyhodí přímo do koryta řeky. Přebrodíme se a zanedlouho už si vykračujeme po upraveném chodníčku okolo jezera až k chatě Chalice Hut. Pouze doplníme vodu, doplníme do návštěvní knihy, že jsme okruh přežili a zahajujeme hodinový výstup. Překonáme opět bezmála čtyři sta metrů převýšení k prašné silnici na hřebeni, odkud nám zbývají už jen pouhé dva kilometry k autu, kde tento výlet ukončíme.

Ačkoli dva dny, kdy jsme byli nad lesem a měli být výhledy, lilo a byla mlha, poslední den to vynahradil. Odjíždíme utahaní a spokojení. Krásný okruh nádhernou krajinou náročný díky velkému nastoupanému převýšení.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Lake Sumner

15

Dub
15.4.2018 by J.Kada

Lake Sumner

 

Z temné oblohy se už několik hodin valí voda. Hladina řeky rychle stoupá a odřízla nám ústupovou trasu. Zásoby máme pouze na dva dny, a tak s obavami pozorujeme tu spoušť skrze malé okénko chaty, kde se schováváme.

Myší království

Auto odtavíme na Windy Point, odkud vyrážíme na další okruh do hor. Tentokrát v okolí Lake Sumner. Z parkoviště vyrážíme údolím s řekou Hope. Procházíme přes pastviny a křovisky podél plotů. Vstoupíme do lesa a cesta příjemně kopíruje vrstevnici po stěně širokého údolí. Teprve po pár kilometrech se nám poprvé naskytne pohled na celé údolí. Hned však zase zmizíme v lese. Stromy necháme za sebou až kousek za přístřeškem Half Way Hope. Vyjdeme z lesa do volné krajiny vypasené kravami. Příjemná procházka trávou. V dáli údolí uzavírají vysoké kopce. Po několika kilometrech, kdy míjíme trnité keře a poházené kosti krav, přeskáčeme spoustu potoků a projdeme lesem černých stromů, přicházíme k lanovému mostu a rozcestí za ním. Odtud už je chata Hope Kiwi nedaleko. Chata v lukách uprostřed údolí, na jehož konec uzavírá vysoký holý hřeben osvětlovaný slunkem prosvítajícím pod těžkými temnými mraky. Vlezeme do chaty a hned je cítit, že jsou tu myši. Ubytujeme se a odpočíváme. S přicházející tmou se stále častěji objevují myši. Z přízemí se přesouváme na horní patro palandy. Krosny uložíme na další a jídlo zavěsíme na strop. Celou noc slyšíme cupitání jejich malých paciček. Pobíhají všude i po nás. No, bezesná noc. Ráno opouštíme toto myší doupě a jdeme loukou k hornímu konci údolí, kde vystoupáme do nízkého sedla. Za ním si uděláme malou odbočku k jezeru Marion. Hezké jezero sevřené lesy. Vracíme se na původní cestu a nad jezerem Sumner jdeme k jeho hornímu konci. Tam opouštíme stezku a sestoupíme na pastviny. Pokračujeme vzhůru údolím, občas překračujeme ramena řeky Hurunui a když se otočíme, máme krásný výhled na jezero obklopené vysokými horami. Několik kilometrů před námi svítí mezi stromy červená střecha chaty Hurunui. Překonáme Hurunui River po lanovém mostě a znovu se napojíme na správnou cestu a po necelých dvou kilometrech jsme u chaty.

Když vám teče do bot

Ráno seběhneme k řece a přebrodíme se. Nechce se nám totiž vracet k lanovému mostu. Zamíříme přes údolí k místu, kde by měla vést cesta proti proudu McMillan Stream. U lesa nacházíme značení, ale po stezce není ani památky. Jdeme tedy krajem lesa nebo kamenitým korytem potoka, protože je to jednodušší než hledat cestu přes nějakou bažinu v lese. Po pár kilometrech odbočujeme proti proudu potoka. Značení nikde o cestě ani nemluvě. Jdeme jen širokým korytem potoka. Teče tu hodně vody a už po sto metrech je nám jasné, že každou chvíli budeme brodit z jedné strany na druhou. Občas nalezneme staré značení v podobě malých bílých plíšků. Jednou se pokusíme hledat stezku někde výše ve stěně příkrého kopce spadajícího do potoka. Je to ztráta času a energie. Pokračujeme vzhůru kamenitým korytem. Mrholí, klopýtáme po kluzkých kamenech a asi po čtyřech kilometrech se objevují oranžové trojúhelníky značení. Cesta začne stoupat od potoka vzhůru lesem. Jen vylezeme nahoru, vstoupíme do bažin a rašelinišť. Už je to jedno. Mnohdy je snazší jít mimo značenou stezku. Jdeme podle GPS tak aby se chata stále přibližovala. Jde jen do doby, než nám cestu přehradí hluboké koryto potoka. Slezeme do něj a na chvíli ztratíme směr. Zanedlouho cestu opět najdeme a korytem potoka jako nejsnazší cestou dojdeme k chatě, která je již nedaleko. Na její přítomnost nás upozorní veliká oranžová značka. Malá a útulná Three Mile Stream Hut. Nanosíme dřevo do kamen a brzy se hřejeme u kamen. V návštěvní knize je za poslední tři měsíce osm návštěv. Myš obývající tuto chatu byla v noci hodná, a tak jsme se vyspali. Ráno musíme přebrodit řeku. Po včerejšku už to neřešíme a normálně napochodujeme do vody. Stoupáme lesem pryč z tohoto údolí. Napojujeme se na parádní pěšinku, kterou někdo nedávno prosekal a vyznačil. Cesta rychle ubíhá a posledních pár kilometrů k chatě Hope Kiwi jdeme z kopce. Čas mezi chatami se v různých materiálech rozcházel. Někde psali i šest hodin. Nakonec jsou z toho necelé tři, po kterých se usazujeme u chaty na oběd. Posilněni se vracíme kousek stejnou cestou, kterou jsme prošli před pár dny až k rozcestí, kde uhýbáme do údolí s řekou Hope. Zprvu široká cesta lesem se zanedlouho ztratí v loukách podél řeky. Nevadí. Už jsme si zvykli chodit mimo cesty, a tak pokračujeme vzhůru údolím. Tam kde však cesta je, jde poznat, že je mnohdy ničená řekou. Spousta úseků je podemletých nebo zcela utrhaných divokým proudem po deštích. Po hodině chůze údolím přicházíme k hezké chatce Saint Jacobs. Je krásně a tak si dopřejeme koupel v řece a odpočíváme.

Lázně

Ráno pokračujeme údolím a těšíme se, až do něj začne svítit slunko. Jelikož i dnes očekáváme chůzi řekou, vyrážíme pouze v sandálech s pohorkami připnutými na krosnách. Cesta vede po trávě nad řekou a je velmi slušná. Dobrý úsek trvá příliš dlouho, a tak brzy přicházíme ke skalce padající do proudu řeky. Nejde ani pokračovat podél ní kvůli velké hloubce. Přebrodíme tedy na druhou stranu. Po dvou hodinách chůze jsme u chatky Top Hope. Nejsou tu kamna, takže si dnes nezatopíme. Věci necháme na chatě a nalehko vyrážíme k horkým pramenům. Postupujeme proti proudu řeky po jejím kamenitém břehu asi kilometr a půl než odbočíme proti proudu jednoho z jejich přítoků. Motáme se z jednoho břehu na druhý a vítr k nám občas zavane vůni sirných pramenů. Za necelé dvě hodiny jsme u dvou malých bazénků ukrytých v křoví. Teče tu potok a máme možnost namíchat si teplotu, jakou chceme. Bazének má totiž teplotu mezi 40 – 50°C. Dno má porostlé zelenými řasami. Vedle potoka je malý plac, na kterém by se krásně tábořilo. Naložíme se do bazénku a relaxujeme. Odpočatí se vydáváme na cestu zpět. Spěcháme, protože se začínají stahovat temné mraky. Začíná mrholit a jen co dojdeme do chaty spouští se déšť. Netrvá však dlouho. Dnešní relax v horkých pramenech byl opravdu super.

Průtrž

Dírou ve střeše, kudy dřív vedl komín, do chaty voda pouze nekape, ale přímo teče. Železný kýbl se tak naplní během necelé hodiny. Už to trvá více než čtrnáct hodin co se otevřela obloha a začaly padat provazy vody bičující malou chatku, ve které se schováváme. Kamna zde opravdu chybí. Pršet začalo včera před setměním a od té doby nabírá na intenzitě. Občas ani nevidíme ven. Přes noc voda v řece stoupla o více než metr. Vytvořili se peřeje, různé malé vodopády a nová řečiště kudy se valí voda. Na cestu do sedla k Lake Man nemáme ani pomyšlení. Spíše máme obavu, jestli se dokážeme vrátit přes Saint Jacobs a následně na Windy Point, když je tolik vody. Cestou sem jsme několikrát brodili řeku a část cesty šli dokonce jejím korytem. To je nyní zcela nemožné. Jídlo máme asi na dva dny, tak snad se počasí umoudří a voda opadne. Odpoledne se déšť změní v občasné přeháňky a voda začne pomalu opadávat. Celý den jsme zavřeni v chatě a dost se to podepsalo na našich zásobách. Silný déšť už stejně změnil naše plány a zítra vyrazíme zpět k Windy Pointu.

Útěk

Snažíme se vyrazit, dokud neprší. Pozdě. Z horní části údolí už se žene déšť. Přesto odcházíme. Napojíme se na značenou cestu lesem. Ubíhá celkem rychle, až si říkáme, proč jsme sem šli korytem řeky. O kousek dál je nám to jasné. Cesta sestoupí do řeky a musíme dvakrát brodit. Proud je mnohem silnější než minule a musíme dávat pozor, kudy brodíme. Za necelé dvě hodiny mineme chatu Saint Jacobs. Nezastavujeme a deštěm pospícháme dál. V botách už máme tolik vody, že je jedno, jestli jdeme bažinou nebo potokem. Jsme tak mnohem rychlejší. Přejdeme lanový most a čeká nás dlouhý úsek pastvinami. Celí promrzlí jsme okolo poledne v Half Way Shelteru. Chvilku si odpočneme, nabereme sil a pak už deštěm spěcháme k autu. Potoky, o kterých jsme před tím věděli pouze díky kamenitým korytům, se nyní naplnily vodou, která se s hučením valí do údolí. Opatrně je přecházíme. Projdeme lesem černých stromů, překonáme poslední lanový most a o kilometr později zakončujeme výlet u auta.

Výlet nedopadl podle plánu a počasí ho celkem zkomplikovalo. Viděli jsme však krásnou přírodu, navštívili přírodní horké prameny ukryté v horách a díky počasí to bylo i pěkně dobrodružné. Rozhodně máme na co vzpomínat.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Greenstone a Caples

4

Úno
4.2.2018 by J.Kada

S Routeburnem za kopcem

Greenstone a Caples jsou dva treky tvořící společně okruh. Jsou často opomíjeny, jelikož hned vedle vede známý Great Walk Routeburn. Myslím, že je to škoda, protože oba treky vedou krásnou přírodou. Alespoň zde není tolik lidí, když hlavní lákadlo oblasti leží za kopcem.

Greenstone

Auto odstavíme na parkovišti Divide, dobalíme vše potřebné a vyrážíme do kopce po chodníčku, který je součástí Great Walks Routeburn. Vlníme se vzhůru po úbočí kopce až k rozcestí, kde uhýbáme k vrcholu Key. Vystoupáme na vrchol a sledujeme, jak už nad Hollyfordem prší. O chvilku později temné mraky pohltí hory okolo jezera Marian. Netrvá dlouho a dopadají na nás první kapky. Rychle sestupujeme stejnou cestou k rozcestí, ale uhýbáme k chatě Howden u stejnojmenného jezera. Chata patřící ke Great Walks je narvaná k prasknutí. Ani se nezastavujeme a odbočujeme k jihu na trek Greenstone. Po upraveném chodníčku dojdeme po dvaceti minutách k místu na kempování a o pár kilometrů dál míjíme rozcestí, kde se připojuje trek Caples. Na dně údolí se objeví velké jezero McKellar. Na jeho opačném konci stojí veliká chata pojmenovaná podle jezera. Zabydlujeme se, zatopíme v kamnech a hned je příjemněji. Z tepla pozorujeme silný déšť a jsme rádi, že jsme v suchu.

Budíme se celkem brzy. Sluneční paprsky nemají šanci na dno údolí dosáhnout, a tak za šera vyrážíme na další úsek. Obloha s pár lehkými mraky a krásně osvícené vrcholky hor slibují nádherný den. Po promáčení cestě postupujeme lesem, přeskakujeme spoustu potoků a vyhýbáme se mnoha bažinám. Údolí je úzké a hodně hluboké. Mnohdy mám problém zachytit GPS signál. Když vylezeme z lesa na pastviny, údolí se více otevře a máme krásný výhled na celou jeho velikost. Je zde spousta podmáčených míst. Obcházení a hledání suché cesty zabírá spoustu času. Je nádherné počasí, a tak nikam nespěcháme a vyvalíme se na prosluněné louce na oběd. Posilněni pokračujeme po snadné cestičce údolím mezi stády pasoucích se krav a ovcí. Podél řeky Greenstone znovu vstoupíme do lesa a zanedlouho jsme u odbočky k chatě. Greenstone se jmenuje i krásná chatka nad lesem s výhledem na slunkem osvícené vrcholky hor. Chata se do večera naplní, jelikož leží na dálkové trase Te Araroa jdoucí po celé délce NZ.

Caples

Se svítáním vyrážíme dál. Slunko už osvětluje vrcholky hor, ale tady v údolí je ještě zima a občas se tu povaluje zapomenutý mrak. Stezka se vlní po úbočí kopce a pod námi teče Greenstone river. Procházíme lesem. Jeden větší potok přeskáčeme po kamenech, jelikož se nám nechce výš k mostu. Mineme odbočku k jezeru Rere a pokračujeme stále po proudu řeky. Když výjdeme z lesa na otevřené pastviny, naskytne se nám krásný výhled na štíty hor za námi a široké údolí s řekou Caples. Míříme k vysokým horám vykukujícím v dáli. Překonáme řeku Caples a uhýbáme proti jejímu proudu. Řeku lemují krásné rozkvetlé louky vyhřáté slunkem. Dopřejeme si koupel. Výše proti proudu začne stezka trochu těžknout. To už je však chata Mid Caples Hut nedaleko. Projdeme malým lesíkem, po mostě překonáme řeku hučící v rokli hluboko pod námi a přicházíme k hezké chatě. Zabydlíme se a děláme si pohodu. Z černého mraku co přelezl kopec se spouští lehký deštík. Chata se k večeru opět nepříjemně naplní.

Jak se staví Great Walk

Ještě za šera vstáváme. Když vyrážíme na další úsek je údolí stále ještě přikryté pokličkou z těžkých mraků. Hřebeny svírající údolí tak mizí v mracích. Proti proudu řeky stoupáme vzhůru údolím po loukách porostlých žlutou trávou. Když o několik kilometrů dále vstoupíme do lesa, napojíme se na podezřele upravený chodníček. Široká cesta se vlní lesem, brody jsou upraveny nebo přemostěny, žádné kořeny, pouze štěrkem vysypaná stezka. Zvláštní. Po chvíli mineme chatu Upper Caples Hut. Chodník stále pokračuje a pomalu nám dochází co se tu asi děje. Chata Upper Caples je již zavřená a na zbylých chatách, mimochodem nových, velkých a servisovaných, jsou rangeři, kteří dělají statistiky o průchodu. Tím, že Routeburn není okruh a lidé se hodně vracejí těmito treky zpět, je logickým vyústěním udělat i z těchto treků Great Walk a dokončit okruh. To, že lidé zaplatí o pár nocí více na chatách je další věc. Chodník tedy pokračuje dál lesem a začíná stoupat. Občas je stezka vysekaná lesem a vylámaná ve skále tak nešetrně až je to hrůza. Okolo cesty jsou usekané a uřezané stromy a povalují se ohromné haldy kamení. Však ono to za pár let zaroste mechem a nikdo nepozná, jak necitlivě zde byla cesta udělána. Touto bagříkem projetou cestou prudce a dlouho stoupáme asi čtyři sta výškových metrů, dokud nevylezeme z lesa. Mraky vše zahalují a výhledy žádné nejsou. Procházíme již bezlesou krajinou okolo malých jezírek a po dřevěných chodníčcích přes bažiny až do sedla McKellar. Fučí vichr a je zima. Najednou se mraky rozfouknou a ukáží se vrcholy Mt. Christina a Mt. Lyttle. Silný vichr odfoukl všechny mraky pryč, vysvitne slunko a konečně se před námi objeví krásné výhledy na okolní hory. Sestup do údolí je prudký, kamenitý a vlní se lesem. Opět se dostáváme k jezeru McKellar a znovu se napojujeme na Greenstone track, po kterém jsme před pár dny mířili k jihu. Stejnou cestou se vracíme zpět na parkoviště. Okolo jezera Howden se stejnojmennou chatou a dokonce i přes vrchol Key užít si výhledy. Posledním sestupem se dostaneme na parkoviště Divide, kde ukončujeme tento malý okruh Greenstone Caples, který se nakonec ukázal mnohem hezčí, než jsme očekávali.

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Lake Monowai

12

Led
12.1.2018 by J.Kada

Pohodové Fiordland

Něco takového asi neexistuje. Pravou rukou visím na kořeni nějakého stromu a doufám, že bude držet lépe než kapradí, které svírám levou a šplhám dál kolmo vzhůru. Při pohledu zpět vidím Míšu zapletenou do starého spadlého stromu a Janču blížící se bažinou. Už druhý den hledáme, kudy projít podél jezera Monowai. Vytrvale postupujeme vpřed a za hodinu jsme schopní občas urazit i pár set metrů.

Green Lake

Po tom, co jsme ze sebe během dvou dnů v Te Anau zase udělali lidi a trochu nám otrnulo, plánujeme, kam vyrazit. Rozhodujeme se pro okruh okolo jezera Monowai. Dojedeme tedy do kempu k jezeru Monowai, kde strávíme noc a už večer se k nám připojí Janča, kterou jsme na tento „pohodový“ výlet zlákali. Ráno je pořádná zima, ale slunko už se snaží vykouknout skrz mraky a mlhu. Po pár stech metrech chůze po silnici odbočujeme do lesa. Zpočátku příjemná a jednoduchá cestička se pomalu mění. Přibývá potoků, popadaných stromů a hlavně bažin. Mineme křižovatku se stezkou, po které bychom se měli za pár dní vracet, když vše půjde dobře. Pokračujeme dál. Procházíme bažinami a hledáme nejsušší cestu, abychom si zachovali suché boty. Zanedlouho rezignujeme. Postupně začínáme stoupat. Při obcházení jedné z bažin na chvilku ztratíme stezku. Po pár stech metrech prodírání se kapradím zahlédneme značení a dál stoupáme po značené cestě. Prolézáme polomy a potoky. Bažiny jsou stále častější a občas se někdo z nás zaboří až do půli lýtka do bahna. Konečně se dostaneme nad les a zanedlouho jsme v sedle nad jezerem. Stezka je podmáčená a všude leží sníh. Suché boty už neřešíme a tak procházíme mokré úseky rychle. Napojujeme se na pěšinu nad jezerem a hned vidíme, že všechny cesty kolem jezer jsou stejné. Nahoru a dolů, popadané stromy, potoky a bažiny. Posledních tři sta metrů k chatě docházíme po kamenitém břehu jezera. Dáme si ledovou koupel v klidné vodě zrcadlící okolní zasněžené vrcholky hor a odpočíváme v příjemně vytopené Green Lake Hut.

Následující den se výrazně oteplilo. Přesto se budíme do sychravého rána. Vyrážíme po břehu jezera Green k lesu, kterým stoupáme do sedla nad jezerem. Sestup na druhé straně sedla k jezeru Island je dlouhý a únavný. Pomalu postupujeme podmáčenou krajinou. Objeví se jezero a o zpestření cesty se postará potok vytékající z jezera. Široký dravý proud překonáváme po naplavené kládě. Pokračujeme a zanedlouho vyjdeme na podmáčenou louku s velikými drny trávy, mezi kterými se proplétáme. Náš postup trochu zpomalí brodění potoka uprostřed louky. Stejně už máme promočené boty. Lesem obejdeme kopec před námi a musíme dávat velký pozor, kde se odpojí neznačená pěšinka k Historic Clark Hut. Skrz roští sejdeme k řece, přebrodíme se a po sotva znatelné pěšince míříme k chatě. Pěšina se brzy ztratí. Vyjdeme z lesa a jdeme přímo k chatě na druhé straně louky. No, spíš bych měl říci veliké bažiny. Prodíráme se křovisky, zapadáváme do bažin a brodíme potoky. Chata se pomalu blíží. Když k ní konečně celí zmáchaní dorazíme, zjišťujeme, že jde o opravdu starou chatu. Postavenou z kulatiny a pobitou vlnitým plechem. Čtyři postele, krb – co chtít víc? Nechce se nám však druhý den ráno přecházet bažina a tak pokračujeme ke Clark Hut, která je přímo na treku. O půl hodiny později přicházíme za vydatného deště k malé chatce. Vysloveně zklamání. Malá děravá chatka bez kamen. Alespoň na nás neprší.

Cestou blátivou

Většinu noci proprší. Provazy vody bubnují na plechovou střechu přístřešku i za svítání. Vyrážíme pozdě, až když se počasí zklidní. Vejdeme do lesa a po pár stech metrech narazíme na překážku. Potok, ze kterého jsem včera nabíral vodu, se přes noc změnil v poměrně dravou řeku. Hledáme nejlepší místo kde ji přebrodit. Vstupuji do rychlého proudu. Vodu mám až do půli stehen. Proud podráží nohy. Musím zastavit a počkat než mi Míša hodí trekové hole. Bez nich bych se na druhou stranu asi nedostal. Sundávám batoh a vracím se pro děvčata. Jdeme společně a jsme si oporou v postupu řekou. Konečně jsme bezpečně na druhé straně. Chvilku stoupáme lesem do nízkého sedla. Při sestupu se napojíme na jiný potok, podél kterého postupujeme. Vlníme se podél jeho břehu. Mokrá místa střídají ta vlhká. Většinou však jdeme nějakou bažinou. Přelézáme popadané stromy nebo obcházíme staré polomy. Náš postup zastaví až další rozvodněný potok. Je menší než ten ráno, ale i tak má dost síly na podražení noh. Opatrně ho brodím na druhou stranu. Děvčata jdou pak společně. Následuje průchod rozmáčeným lesem, kde je voda častokrát po kolena hluboká. To už je však chata na břehu jezera Monowai nedaleko. Krásná chatka. Nanosíme dřevo a zbytek dne sušíme věci, odpočíváme a plánujeme co zítra. Oficiálně totiž dál cesta nevede.

Kde končí optimisté?

Ráno vyrážíme do sychravého a pošmourného počasí. Už pár metrů za chatou vstupujeme na sotva znatelnou cestičku, která se o pár metrů dál ztrácí v pralese. Už nyní se nám zdá, že dnešní úsek nebude taková sranda. Když po hodině dorazíme na místo, kde břeh uhýbá k jihu, jsme už celí zmáchaní po průchodu bažinami a potoky. O cestě se zde nedá mluvit. Prodíráme se pralesem podél břehu jezera. Přelézáme spadané stromy, kluzké a obrostlé mechem. Jsme celí špinaví. Potoky, bažiny… Nohy máme rozedřené od větví a ostrých listů kapradí. Občas narazíme na zarostlou skálu klesající až do vody nebo neprůchodný úsek. Takovou pasáž pak musíme složitě obcházet a hledat průchod. Každý krok z nás vysává energii. Celou cestu si říkáme, že se to zlepší. Ukazuje se, že jsme přehnaně optimističtí. Terén se nelepší. Spíš naopak. Když se po poledni dostáváme za Rough Point, je nám jasné, že bude zle. Dosavadní hlemýždí tempo se ještě zpomaluje a za hodinu urazíme pouze pár set metrů. Začínáme být hodně unavení. Zrovna přelézáme jakousi hlubokou rokli s potokem, když zaslechnu rybářský člun plující těsně podél břehu. Snažíme se ho stopnout. Všemožně na sebe upoutáváme pozornost. Pískám na píšťalku, Míša mává velikou větví. Nikdo si nás v hustém pralese nevšiml. Smutně pozorujeme vzdalující se loď. Pokračujeme dál. Začíná se připozdívat. Jsme zhruba na půl cesty k chatě. Shazujeme batohy a rozhodujeme se postavit si přístřešek. Z jednoho dlouhého stromu vytvoříme základ střechy nad jedním náhodou nalezeným suchým a rovným pláckem vedle vysokého stromu. Z menších stromků vytvoříme konstrukci střechy, kterou pokryjeme spoustou kapradin a listů Pungy. Další hromadu listů nanosíme dovnitř a vytvoříme relativně měkkou izolující postel. Za hodinu jsme s pracemi hotovi. Nastěhujeme se dovnitř, převlékneme mokré věci a konečně odpočíváme. Za osm hodin namáhavé chůze jsme urazili osm kilometrů. Neskutečně vyčerpávající.

Masáž pokračuje

Přístřešek se osvědčil i proti mírnému nočnímu dešti. Ráno si oblékneme zpět špinavé a mokré oblečení a vyrážíme dál. Slunko krásně osvětluje hory na druhém břehu jezera. Psychická masáž při prodírání se pralesem, procházení bažin či přelézání polomů pokračuje i dnes. Kilometr vzdálená řeka u Tangney Band se jeví jako nedosažitelná. Po hodině a půl jsme konečně tam. Celou cestu chválíme rozhodnutí zůstat přes noc v přístřešku. Za řekou se vrstevnice rozvolní. O to více je zde vody. Brodíme se bažinami a velikými ostrými kapradinami vytvářející husté porosty. Každou chvilku někomu z nás zapadne noha do díry mezi kořeny skryté tenkou vrstvou hlíny nebo jen zarostlé mechem. Občas se proboříme do ztrouchnivělého kmene nějakého spadlého stromu. Div že si nikdo z nás zatím nezlomil nohu. Snažíme se co nejvíce využívat zvířecích stezek. Postup se zrychluje, i když stále narážíme na neprůchodná místa. Využíváme volného terénu podél vody a jdeme bažinami nebo přímo jezerem. Je to rychlejší. Přelezeme nízký kopeček a před námi je asi půl kilometrů dlouhý volný terén plný bažin. Konečně se ničím neprodíráme, i když z bahna občas sotva taháme nohy. Znovu vstupujeme do pralesa. Přes ostré kapradí není ani vidět kam šlapeme. Snažíme se napojit na trek vedoucí od chaty na hřeben, ale máme smůlu. Buď je špatně zanesený do mapy, nebo je zničený. Zamíříme tedy přímo k jezeru a bažinami nebo jezerem postupujeme vpřed. Chata už je pouhých pár set metrů. Přebrodíme poslední bažiny a několik řek a konečně spatřuji chatu. Dokázali jsme to. Úsek Monowai Hut – Rodger Inlet Hut dlouhý 15 kilometrů nám trval dva vyčerpávající dny. Smyjeme bahno v jezeře, ve kterém se krásně zrcadlí protější hory a nabíráme síly na zítřejší úsek.

Konečně cesta

Ranní mlha pohltila vše a to i jezero a hory. Napojujeme se na značenou stezku. Po posledních dvou dnech už je jakýkoli terén dobrý. Chvíli trvá než opět rezignujeme a bažiny chodíme přímo. To je tak když si přes noc na chatě usušíte boty a ponožky. Brodíme bažiny, obcházíme polomy nebo se prodíráme kapradím. Po předchozích dnech jsme dost unavení, přesto celkem letíme vpřed. Zanedlouho se začneme vzdalovat od jezera. V některých úsecích je velmi obtížné najít, kudy dál pokračuje cesta. Postupujeme podél řeky Walker a terén se nelepší. Když konečně začneme stoupat pryč od řeky, terén se zlepšuje a jde se nám podstatně lépe. Poslední kilometry k rozcestí, kudy jsme šli před šesti dny, už docházíme po pěkné cestě lesem. Od rozcestí to máme pouhé dva kilometry lesem po trase, kterou již známe. Netrvá dlouho, vylezeme na silnici a po pár stech metrech unavení a šťastní ukončujeme tento drsný výlet příchodem na parkoviště.

Zajímavé je, že v knize s treky je přesně tato trasa klasifikována jako „moderate“. Je to zvláštní, když vezmeme v potaz, že v některých místech nevede cesta a zbytek je buď bažinami, křovisky nebo přes řeky. Možná i díky tomu šlo o intenzívní zážitek a tento výlet patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Cobb Valley

31

Pro
31.12.2017 by J.Kada

Cobb Valley

Jelikož jsme na tento výlet nebrali stan a karimatky, jsme závislí na chatách a dostupných místech na spaní. Na chatě Fenela necháváme batohy a nalehko jdeme prozkoumat zítřejší cestu. Vystoupáme až do sedla pod Waingaro peak. Vrcholky hor i celý hřeben se však nyní ztrácí v mracích. Zde se odpojuje neznačená hřebenovka, po které by se mělo dát dojít až k Sylvestr hut. Vracíme se zpět a o tom kudy se vydáme zítra, necháme rozhodnout počasí.

Tablelands

O tom vrátit se zpět do okolí Mt. Arthur jsme byli rozhodnutí už v době, kdy jsme hory opouštěli po zakončení okruhu národním parkem Kahurangi. Auto odstavíme na malém placu vedle prašné cesty těsně před tím než začne prudce stoupat k Flora carpark. Netroufáme si tam dojet. Nahodíme batohy a vyrážíme po svých. Po pár stech metrech stopneme auto a tak se k nejvyššímu parkovišti přeci jen dovezeme. Z parkoviště vede pohodová široká cesta pěkným lesem okolo chaty Flora a stále sleduje vrstevnici. Míjíme několik krásných míst na spaní. Za Gridiron Shelter se cesta změní v pěšinu a začne stoupat. Svítí slunko a tak se těšíme na výhledy, které nastávají o pár kilometrů dále, když vyjdeme nad hranici lesa na veliké louky žluté suché trávy. Nedaleko se tyčí Gordons Pyramid, nezaměnitelná díky svému tvaru s Mt. Arthur v pozadí. Po zkratce se vyhýbáme chatě Salisbury a přes kopec míříme k chatě Balloon. Začínají se stahovat temná mračna a v podvečer, kdy už odpočíváme v pohodlí chaty, začíná pršet.

Zpět do minulosti

Krajina přes noc dostala úplně jiný ráz. Viditelnost klesla na několik desítek metrů a po chvilce chůze se chata rozplývá v oblacích mlhy. Po zřetelné cestičce loukami vystoupáme až na kopec. Když se zrovna rozfouknou mraky, zahlédneme pod námi ležící jezero Peel. Stezka nás provede okolo a na druhé straně údolí vystoupáme na Peel Ridge, za kterým už leží přehrada Cobb. I přes těžké mraky je to krásný pohled. Dlouhým sestupem sklesáme na horní konec přehrady a vstupujeme do Cobb Valley. Proti proudu řeky pozvolna stoupáme loukami a lesy ležícími hluboko na dně údolí sevřeném z jedné strany Peel Range a Lockett Range z druhé strany. Bohužel jsme si neuvědomili, že je dnes sobota a přehrada je dostupná autem. Chaty výš v horách budou plné lidí. Po pár kilometrech přicházíme k Tent Campu, kde je i přístřešek postavený napůl ze dřeva a napůl z velikého stanu. Rozhodujeme se zde zůstat. Uvnitř zjišťujeme, že takovéto campy byly dříve všude v horách a až později je začaly nahrazovat veliké chaty. Toto je prý poslední, který zbyl.

Cesta do neznáma

Většinu noci pršelo. Chůze mokrým podrostem není moc příjemná a brzy jsme mokří. U chaty Cobb odbočujeme do prudkého kopce ke stejnojmennému jezeru. Údolí i jezero je však zahaleno v mlze. Stejnou cestou se kousek vrátíme a pokračujeme k chatě Fenela, kde pro dnešek vytváříme základnu. Z průvodce a informací na chatě zjišťujeme, že bychom se zpět nemuseli vracet stejnou cestou, ale přejít po hřebeni Lockett až k chatě Sylvester. Podle mapy se to nezdá nemožné. Nalehko vyrážíme podívat se na cestu na hřeben. Zřetelná kamenitá stezka klečí se nyní po pár stech metrech ztrácí v mlze. Pokud by takto hřeben vypadal, bude to v pohodě. Za takovéhoto počasí to však nemá smysl a tak necháme zítra ráno rozhodnout počasí, kudy půjdeme.

Ranní modrá obloha a několik mraků na hřebeni dává najevo, že budeme pokračovat po hřebeni. V půl osmé už jsme na cestě do sedla pod vrcholem Waingaro. Nyní, když není mlha a je vidět do dáli se vlnící hřeben plný vysokých zubů, plní se naše mysl pochybnostmi, zda to byl dobrý nápad. Začátek hřebenu je vskutku příjemnou procházkou a nacházíme několik míst vedle malých jezírek přímo na hřebeni, kde by byla možnost přespat, kdybychom měli stan. O kus dále však cestička vstoupí do lesíka pokroucených stromů rostoucích na skále a my se prodíráme skrz, když už se nám podaří najít, kudy projít. Toto bludiště však netrvá dlouho a dalšími překážkami jsou prudké sestupy do sedel a neméně strmé výstupy na vrcholy na hřebeni. Okolo poledne se unavení dostáváme na vrchol Mt. Benson (1661 m n. m.). Otvírá se před námi výhled na údolí s jezery Ruby a Diamond. Naproti přes údolí vyrůstá do výšky krásný Mt. Lockett. Na druhé straně je řeka Cobb, klikatící se svým údolím. Vlníme se dál po hřebeni. Cesta se mnohdy ztrácí v kamení nebo velikých drnech trávy. Před výstupem na Mt. Iron, odbočujeme na malý klesající hřeben a sestoupíme k jezeru Lillie. Chceme se držet vrstevnice nad hranicí lesa a dojít k jezeru Iron, odkud už vede značená cesta. To se však snadněji řekne, než provede. Obejdeme nízký skalnatý hřebínek spadající dolů a naskytne se nám neveselý pohled. Kilometr před námi sice vidíme jezero Iron, ale dělí nás od něj labyrint moře balvanů, roklí a skalních stěn. Opatrným přelézáním, stoupáním k lepším místům a opětovným klesáním se nám po bezmála dvou hodinách podaří dosáhnout břehu jezera. Krátkou ledovou koupelí ze sebe smyjeme pot a prach. Užíváme si z vrchu výhledu na jezero Sylvester. Slunko už se schovalo za vysoký hřeben. Napojíme se na širokou cestu a zanedlouho už odpočíváme na chatě Sylvester, kam po zhruba jedenácti hodinách přicházíme.

Dlouhý návrat

Následující den v příjemném ranním chládku sestoupíme k přehradě. Přejdeme po hrázi a po silnici musíme vystoupat na protější stěnu k místu kde se odpojuje stezka vedoucí po Cobb Ridge. Po hřebeni, občas s výhledy, občas lesem pokračujeme k odbočce na Bullock Track. Procházíme krásným lesíkem. Dlouhým klesáním se dostaneme až k řece Takaka, kterou překonáme po lanovém mostě. Dopřejeme si osvěžující koupel v ledovém proudu řeky a pokračujeme po úzké pěšině nad řekou k Upper Junction, kde se zanedlouho napojíme na cestu, po které jsme šli před několika dny do hor. Upper Gridiron Hut, náš dnešní cíl, je vzdálen půl hodiny cesty. Unavení přicházíme k malé chatce zasazené pod veliký skalní převis.

Příštího dne vyrážíme na poslední úsek výletu. Spěcháme po lesní cestě k Flora carpark, abychom se zahřáli v chladném ránu. Slunko již sice svítí, ale jeho paprsky ještě neprohřály hluboké údolí, kterým cesta vede. Na parkovišti pod chatou Flora, kam přicházíme o pár hodin později, je jen několik aut. Nemá smysl zkoušet stopovat dolů pod hory a tak se vydáváme dolů po prašné cestě pěšky. Silnice se klikatí a sestupuje prudce dolů z hor. O šest kilometrů dále a asi šest set metrů níže, ukončujeme náš výlet do Cobb Valley příchodem k našemu autu.

Cobb Valley byl pohodový výlet do hor, kdy jsme si ani nebrali stan a karimatky. Využili jsme chat a přístřešků rozmístěných po horách. Má to své klady i zápory. Jako ostatně vše. Pozor si dávejte na vybavení, které slibují servisované chaty. Například plynový sporák. Spali jsme na třech servisovaných chatách a z toho na jedné chatě sporák nebyl a na druhé nefungoval. Je to trochu škoda, protože se muže stát, že s tím člověk počítá. Pokud část vašeho výletu padne na víkend je zde riziko, že už bude kapacita chaty obsazena, což by mohl být problém. Z Cobb Valley jsme se vrátili unavení, avšak spokojení. Nabití krásnou přírodou, úžasnými výhledy a přesto že jsme si trek ztížili o úsek přes Lockett Ridge, šlo o snadné toulání se horami.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: , ,

Velká Fatra

18

Říj
18.10.2017 by J.Kada

Velká Fatra vybarvená podzimem

 

Vyrážíme z Blatnice, se zastávkou na stejnojmenném hradě. Skrz Gaderskú a Dedošovú dolinu, hrající všemi barvami, až na Královu studňu. Dále po hřebeni, přes vrcholy Krížna, Ostredok, Ploská a Rakytov na Smrekovicu. Celou dobu si div hlavy nevykroutíme, jelikož nevíme, kam koukat dřív. Nádherné výhledy na Malou Fatru a Nízké i Vysoké Tatry. Sestup s odbočkou na Šiprúň a přes Vlkolínec do Ružomberka. Krásné počasí, barevné hory a mlhou zalité doliny. Prostě paráda.

 

 

Kategorie Cestopisy, Evropa, SlovenskoTags: ,

Desert Blossom – Oodnadatta

13

Říj
13.10.2017 by J.Kada

Desert Blossom – Oodnadatta

Je pekelné horko a přitom se bojíme, aby nezačalo pršet. Tisíc kilometrů prašných cest, městečka tvořená několika rozpadajícími se domky, pozůstatky staré železnice a několik přírodních unikátů. To vše nás čekalo a lákalo na treku Oodnadata skrz australskou pustinu.

Vzhůru do pustiny

Oodnadatta trek volíme jako velice zajímavou možnost, jak se dostat z Flinders Ranges do centra Austrálie k monolitu Uluru. Z pohoří Flinders Ranges zamíříme k severu. Hory postupně necháme daleko za námi, až zcela zmizí. Místo nich se objevuje plochá, vyprahlá krajina. Benzín dobíráme ještě na zpevněné vozovce v Leigh Creek a už zde je na cenách znát, že jsme daleko v pustině. O čtyřicet kilometrů dále v Lyndhurst vystřídá asfalt štěrk. Cestou do Maree, kde oficiálně začíná Oodnadatta trek, děláme krátkou zastávku v bývalé vsi Farina. Je zde spousta pozůstatků budov. Od běžných domků po hotel a poštu, které se dál pomalu rozpadají v nehostinné poušti. O několik kilometrů dál už je Maree. Několik chatrných budov okolo silnice, benzinka, hotel a staré nefunkční nádraží Old Ghan Railway s rezavějícími lokomotivami. Hned za vsí je veliká informační tabule s aktuálními uzavírkami a stavem silnice. Bez předchozích zkušeností s jízdou mimo zpevněné komunikace, ale plni nadšení i obav vyrážíme. Stuha v podobě silnice se vytrvale vlní krajinou k obzoru. Míjíme ruiny starých železničních domků a rezavé nádrže na vodu. Jelikož vyrážíme pozdě odpoledne, první tábor postavíme vedle Mutonia Sculpture Park. Parku se sochami z nejrůznějších součástek. Je pravda, že hrbolatá prašná cesta je bohatým nalezištěm potřebného materiálu. Postavíme stan a z temné oblohy se spouští slabý, ale vytrvalý déšť, který nám přidělává vrásky. Pokud se silnice rozmočí, může být průjezd Oodnadatty celkem náročná věc.

Solná jezera

Ačkoli drobně prší většinu noci, na stav silnice to nemělo vliv. Pokračujeme podél staré železnice, po které zůstaly pouze náspy, veliké kovové mosty a rozpadající se domky. Zastávka na vyhlídce na jižní jezero Eyre nemá chybu, tedy až na milionová hejna much. K obzoru se táhnoucí bílá krusta soli pokrývající jezero nabízí neobvyklou podívanou. Kousek se zkouším projít po jezeře, ale bořící sandály mě rychle přesvědčí k návratu. Cesta rychle ubíhá. Na obzoru se objeví Mound Sprins. Dva malé kuželovité kopečky, kterým na vrcholcích bublají horké prameny. Nejdříve navštívíme Bubbler, který je větší a pramen v jezírku krásně bublá. Pár set metrů okolo pramene je zelená tráva dokud se voda nenávratně neztratí ve vyprahlé pustině. Není divu, že jde o posvátné místo Aboriginců opředené spoustou mýtů. Blanche Cup na druhém kopečku stojí také za prohlídku. Krásné místo. Pokračujeme a dál míjíme připomínky železnice, jako jsou třeba ruiny Beresford. Je zde krásné jezírko William. Kdyby nebylo tak brzy, rádi bychom tu přenocovali. O kousek dále uhýbáme k Lake Eyre North. Pokud jsme dosud považovali cestu za špatnou, měníme názor. Radlicí vytlučený rošt, který se vydává za cestu. Pokud jedu 20km/h auto rezonuje a všechny věci včetně nás poskakují. Po několika kilometrech rezignuji a ženeme se po úzké cestě pouští 60 – 80km/h. Je to mnohem lepší. Auto „letí“ po nerovnostech. Občas se sice objeví díra nebo od vody vymletá hluboká koryta, ale nic co bychom neprojeli. Štěrk někdy vystřídá písek. Po šedesáti kilometrech se dostáváme do krajiny připomínající Island. Země hraje nejrůznějšími barvami. Černá, červená, šedá, zelené křoví, strakaté pahorky, bílá krusta solných pánví a jezera. Modrá obloha s tmavě šedými mraky. Parádní krajina. Sjedeme k jezeru a podél jeho břehu po několika kilometrech dorazíme na konec cesty, kde můžeme kempovat. Je celkem pozdě a slunko mizející na západě rozehrává nad jezerem nádhernou podívanou. Sedmdesáti kilometrová odbočka rozhodně stála za to. Ráno nás budí do ruda zbarvený obzor. S vycházejícím slunkem se probouzí i mouchy. Hrůza! Vyrážíme zpět na hlavní trek. Nyní už víme, kde jsou nastražené největší překážky v podobě vymletých koryt, kamenů a příšerné údržby cesty.

Konec světa

Za hodinku a půl jsme na hlavní trase a po pár kilometrech přijíždíme do William Creeku. Benzín nám vydrží až do Coober Pady. Pouze tedy projíždíme a odbočujeme na toto pouštní městečko. Po celkem udržované prašné cestě přímo letíme. Mineme největší dobytčí farmu na světě (rozlohou se rovná velikosti Belgie), solné pánve, jezero Cadibarrawirracanna a po 166 km se před námi z rudé pustiny začnou zvedat bílé kopečky vytěžené zeminy v Coober Pady. Největšího naleziště opálů na světě a také nejteplejšího místa v Austrálii. K post apokaliptickému vzhledu městečka přispívá fakt, že tu kvůli teplu lidé žijí pod zemí. Pod zemí mají také kostely, obchody, hotely a restaurace. Roztodivné přístroje na těžbu opálů rozházené po městě, pomalu se rozpadající na prudkém slunku, připomínají zašlý ruch města. Doplníme benzín, nakoupíme pár drobností, navštívíme pár kostelů v podzemí a vyrážíme na vyhlídku Breakaways. Parádní vyhlídka za městem na pestrobarevnou poušť a kopečky z ní vyvstávající. Máme parádní světlo a je to tu nádherné. Bohužel zkratka, kterou se chceme dostat do Oddnadatty smetla voda a je zavřená. Musíme tedy zpět přes město. Doplníme projetý benzín a vyrážíme směr Oddnadatta. Slunko se sklání k západu a světla rychle ubývá. Najednou je tma a my jsme stále na cestě. Utahaní odstavujeme auto na krajnici na Moon Plain, postavíme stan a po večeři hned usneme.

Painted Desert

V noci svítí miliony hvězd a udělá se pořádná zima. Dokonce je potřeba zapnout si spacák. Před svítáním vstávám udělat pár fotek. Okolo se prožene teréňák údržby silnic. Za chvilku je zpět, vyskočí chlapík, vesele pozdraví a varuje nás, že za chvíli pojedou těžké stroje na úpravu cesty. Nečekáme, zabalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme plochou krajinou. Je tu více zelených míst než u Coober Pady. Projedeme řídce zalesněnou krajinu, kde stromy vypadají jako obří lízátka a odbočíme na Painted Desert. U Coober Pady psali, že je cesta zavřená. Tak uvidíme, kam až se dostaneme. Terén začíná být trochu náročnější a za Arcaringa kempem jsme dokonce donuceni zapnout 4×4. Hluboký písek, bahno a zrádný měkký povrch. Pomalu se suneme vpřed a blížíme se ke kopečkům na horizontu. Když se k nim dostaneme, naskytne se nám parádní podívaná. Kopce hrají všemožnými barvami od přes hnědou až po bílou. Zelená tráva a keře, uschlé kostry starých stromů… Opravdu jako namalované. Vydáváme se pěšky na průzkum. Přes obrovská hejna much a pořádné vedro vydržíme venku přes dvě hodiny. To už samo o sobě vypovídá o jedinečnosti tohoto místa. Vylezeme i na několik vršků. Jde však o nesnadný úkol, jelikož jejich svahy jsou tvořeny sypkou sutí. Projedeme Painted Desert pře veškeré nástrahy, které nám připraví. Úseky hlubokého písku, kde Ropák pěkně „plave“. Obloukem se vyhýbáme místům, kde je kupodivu voda. Asi po dvaceti kilometrech se napojíme na lepší cestu, nabereme rychlost a ženeme se do Oddnadatty. Městeško na které zapomněl i čas. Občerstvení, obchod se vším od potravin a suvenýrů po autodíly, pošta, opravna vozidel a benzinka je vše v jednom hlavním baráku. Vedle sedí Aboriginec a falešně hraje na kytaru. Vše dokresluje pár rozpadajících se domků, vraků aut a prašná cesta. To je Oddnadatta. Místo, kde žije 150 lidí. Po obědě pokračujeme směrem na Marlu. Po asi šedesáti kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u cesty a rozděláváme tábor. Je brzy, ale chceme si odpočnout. Kousek od auta leží na rozpáleném písku obrovská agama a tváří se že tam není. U nedalekého napajedla poletují veliká hejna papoušků. Pomalu se stmívá a vychází milióny hvězd. Nádhera.

Zpět do civilizace

Svítání a křik papoušků nás vytáhne ze spacáků. Vyrážíme na poslední úsek Oddnadatty. Štěrková cesta je celkem dobře udržovaná. Opatrnost je však stále zapotřebí hlavně v úsecích s velkými kameny nebo v místech kudy se občas valí voda. Silnice se táhne do nekonečna k obzoru skrze rudou krajinu zarostlou křovím a stromky. Občas rudou půdu vystřídá oslnivě bílá. Země plná kontrastů. Několikrát na prašné cestě potkáme pověstný Road Train. Když zahlédnu v protisměru nebo v zrcátkách takovouto „obludu“ s respektem se uklidím na kraj a počkám, až projede. Kilometry rychle ubíhají a najednou se před námi objeví asfalt, pár domků a benzínka v Marle. Dofoukneme pneumatiky, nabereme benzín a vyrážíme do Centrální Austrálie vstříc dalším dobrodružstvím.

Jakožto nezkušení řidiči offroadu jsme měli z dlouhého treku mimo zpevněný povrch zdravý respekt. Důležité je být připraven na nejhorší. Úplným základem je mít s sebou několik kanistrů pitné vody, paliva, olej, startovací kabely, lopatu a dvě rezervy. Hodí se i vysílačka. Za suchého počasí je celý trek sjízdný ve spolehlivém autě s náhonem dvou kol. Pokud však zaprší, nehnete se. Nebo jen s velikými obtížemi o čemž svědčí občasné hluboké koleje vyjeté v silnici, když po dešti změkne. Také pro odbočky jako je Lake Eyre nebo Painted Desert je čtyřkolka vhodnější ne-li nezbytná. Více než tisíc kilometrů po prašných cestách jsme si opravdu užili a doporučuji ho všem, kteří chtějí okusit něco málo z pustin, které Australská divočina nabízí.

 
Kategorie Austrálie, Austrálie a Oceánie, CestopisyTags: ,

Kirwans track

14

Zář
14.9.2017 by J.Kada

Kirwans track

Po pár přelidněných Great Walks, jsme zamířili na méně známý trek u městečka Reefton. Skutečnost předčila veškeré očekávání. Třídenní výlet nádhernou přírodou dokreslují staré opuštěné doly a pozůstatky po těžbě zlata, které místu dodávají jedinečné kouzlo a připomínají jeho zašlou slávu.

To půjde!

Auto odstavíme na parkovišti na konci Gannons Rd., kousek od městečka Reefton. Dobalíme krosny a vyrážíme na spojnici přes kopec ke konci silnice Caplesone. Už po pár stech metrech narážíme na první zádrhel. Cesta je uzavřena z důvodů těžby. Podle data na ceduli je však už po všem, a tak pokračujeme dál. Zarostlou stezkou vylezeme na kopec, kde se před námi otevře obrovská plocha vykácených stromů. Smutný pohled. Procházíme tou pustinou mezi zbytky kmenů, větví a pařezů. Najednou naše cesta skrz končí. Smutně koukáme přes malé údolí plné zbytků stromů. Nezbývá nic jiného, než se pár set metrů poprat s touto kalamitou. Klopýtáme, přelézáme a opatrně se suneme vpřed. Naštěstí na kopci u lesa narazíme na cestu, po které sejdeme za kopec k Boatmans Creeku a napojíme se na Kirwans Track. Proti proudu potoka stoupáme zvolna údolím až k místu, kde trek mizí v černém tunelu skrz skálu. Za ním je dlouhý lanový most. Jako bychom přešli do jiného světa. Dosavadní zatažené a mlhavé počasí je pryč a krásně zde svítí slunko. Stoupáme dál proti proudu a občas se dostaneme i přímo k vodě.

Se zlatem za nehty

Vidím krásný meandr plný písku a jdu otestovat novou rýžovací pánev. Rýžování je těžší, než vypadá. Přesto se už po chvíli objevují maličké lesklé žluté šupinky. Zlato? Těžko říci. Zkusit jsme to ale museli. Pokračujeme v cestě. Ta začíná znatelně stoupat a stoupá stále. Vlní se vytrvale lesem výš a výš. Už jsme dost unavení a chata je stále v nedohlednu. Posledních několik kilometrů stoupáme mezi pokroucenými stromy zcela obrostlými mechem. Z tmavé oblohy začínají padat první kapky. Propleteme se posledním kouskem lesa a před námi se objeví červená střecha krásné chatky na malé mýtině. Právě v čas. Zabydlíme se v chatce a spouští se silný liják. Blesky náhodně osvětlují interiér chaty skrz veliká okna. Strašidelné.

Zub času

Následující den neprší. Údolí halí hustá mlha a v dáli vykukují vysoké štíty hor. Nejdříve si uděláme malou odbočku a vylezeme na Kirwans Hill. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní kopce, po kterých se ještě povalují mraky. Kousek se vrátíme stejnou cestou až k rozcestí, odkud zamíříme k Montgomerie Hut. Sestupujeme mechem zarostlým lesem a všude nacházíme připomínky na dobu, kdy se zde dolovalo. Tu nádobí, tam časem ohlodané nářadí nebo dávno nefunkční důlní lanovka. Vozíky napůl zahrabané v zemi či rezavé ocelové lano zarostlé hluboko do kmenů stromů. Tajemné místo. Z příjemné cestičky se stane úmorný sestup prudkou stezkou promáčenou nočním lijákem. Několik úseků cesty je dokonce utržených sesuvem půdy. Pod námi hučí Kirwans Creek. Projdeme okolo staré stanice poničené důlní lanovky a pokračujeme podél Waitahu River. Cesta se však nelepší. Sice už neklesáme, ale přecházíme spoustu potoků, brodíme veliké bažiny a přelézáme popadané stromy. Po pár kilometrech se konečně dostáváme k Montgomerie Hut.

Návrat

Zabarikádovali jsme díru pode dveřmi, aby se na nás v noci nedostala žádná myš, a kupodivu to fungovalo. Budíme se do krásného rána a na nebi ani mráček. Cesta, vedoucí od chaty je rozježděná terénními auty a je plná výmolů, velkých louží a brodů přes potoky a malé říčky. Přesto cesta rychle ubíhá a zanedlouho jsme zpět na parkovišti u auta.

Tak jsme dokončili Kirwans Track, který mnoho lidí nechodí celý. Důvodem může být uzavřená spojnice mezi cestami, takže to vypadá, že nelze udělat okruh, nebo obtížnější terén druhé poloviny treku. Rozhodně však jde o krásný krátký trek nádhernou přírodou, kdy navíc trochu zabrousíte do historie a vidíte pozůstatky po těžbě zlata. Vřele doporučuji.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Nelson Lakes

31

Pro
31.12.2015 by J.Kada

Nelson Lakes

 

 

Konečně začnou sluneční paprsky rozpouštět mraky. Před námi se objeví zubatý hřeben, přes který se musíme přehoupnout. Malá pěšinka se klikatí sutí a ztrácí se někde vysoko nad námi. Zpocení funíme dál. Vrcholky hor naproti přes údolí zdobí zbytky sněhu, lesknoucího se mezi kamením. Nádhera.

Bushline

Je po poledni, když přijíždíme pod vysoké štíty hor, kde se rozprostírá veliké ledovcové jezero Rotoiti. Navštívíme informační centrum, abychom naplánovali okruh přes hory a rezervovali chatu Angelus. Prohlédneme si jezero a přesuneme se na nedaleké místo pro free camping. Ráno dobalíme pár věcí a popojedeme na Mt. Robert carpark. Hodíme batohy na záda a vyrážíme po cestě lesem nad jezerem směrem na chatu Coldwater. U prvního rozcestí však uhýbáme vpravo a začínáme prudce stoupat. Lezeme po kamenité, ale upravené stezce vzhůru. Mineme odbočku na horní parkoviště a dál se vlníme po úbočí kopce. Pod námi leží jezero a máme odtud krásné výhledy. Jelikož na začátku treku visela cedulka oznamující, že na chatě Bushline není voda, dobíráme z posledního potoka po cestě vodu do lahví a plníme také oba ešusy. Pokračujeme vzhůru a chata už je nedaleko. O zatáčku výš mě vystraší v trávě poskakující papoušek Kea. Pokládám ešus a dělám pár fotek. Ešus na papouška, kterému se líbí lesknoucí se věci, funguje jako magnet. Vyrážíme dál a papoušek poskakuje po cestě před námi. Po pár stech metrech ho asi začnou bolet nožičky a tak odletí. Moc hezké setkání. Pár minut na to přicházíme k chatě Bushline, která, jak její název napovídá, leží těsně nad hranicí lesa. Zkouším nádrž na vodu a ta teče. Takže nebyl důvod vodu tahat. Výhledy na okolní hřebeny a jezero z okolí chaty jsou parádní.

Skrz mraky

Kvůli silnému dešti jsme ráno líní vstávat a tak na hřeben vyrážíme celkem pozdě. Stoupáme na kopec a všude je mlha a povalují se mraky. Viditelnost pár desítek metrů. O výhledech se mluvit nedá vůbec. Kousek pod hřebenem přečkáváme v přístřešku silný liják. Chvíli počkáme, než se počasí zklidní a vyrážíme dál na hřeben, kudy vede Robert Ridge Route k Angelus Hut. Po kamenité stezce vystoupáme na první vrchol, kde se před námi otevře veliké údolí s chatou lyžařského klubu. Po hřebeni obejdeme údolí a stoupáme na vrchol Flagtop (1690 m n.m.). Cesta je příjemná, ale stále mlhou a nízkými mraky. Když podcházíme Julius Summit (1794 m n.m.), mraky se na chvíli rozfoukají a vidíme hřeben, kudy budeme pokračovat a jezero pod námi. Po kamenitém hřebeni dorazíme až k odbočce na chatu Speargrass. Po chvilce stoupání vyjdeme do sedla odkud už je vidět Lake Angelus na dně jakéhosi kráteru se stejnojmennou chatou na břehu. Prudkým sestupem se dostaneme k jezeru a zanedlouho už zalézáme do chaty schovat se před silným deštěm, který se přihnal. Příštího rána si chvilku užíváme chvíli, kdy vycházející slunko osvětluje hřebeny okolo kráteru. Vyrazíme okolo jezera a sutí stoupáme nad jezerem Hinapouri až na hřeben. Pár kilometrů se držíme na hřebeni, a ačkoli je hodně mraků užíváme si pár výhledů. V dáli už vidíme vrcholky zasněžené vrcholky Jižních Alp. Jdeme po ostrém hřebeni, když nad námi začnou poletovat čtyři velicí ptáci. Zvědavé Kea. Sedají si kousek od nás a pokřikují. Přichází veliký mrak a spouští se déšť. Viditelnost je nulová a není vidět ani značení. Sestupujeme dolů z hřebene a suť se mění v trávu, ve které se stezka ztrácí. Jezero Rotoroa pod námi můžeme kvůli mrakům pouze tušit. O pár set výškových metrů níže vstupujeme do krásného lesa. Všude mech a lišejníky. O dalších pár set metrů níže terén ještě ztěžkne. Prudké klesání, které klouže samo o sobě je nyní ještě ztíženo popadanými stromy, které musíme přelézat. Z klesání už bolí kolena. Stezka začne zarůstat křovinami, když pod námi konečně zahlédneme střechu chaty. O chvilku později se zalézáme schovat dovnitř před hejny sandflies. Odpočíváme a po západu slunka jdeme na nedaleké molo pozorovat úhoře. Nevšední a krásný zážitek. Následující den vyrážíme k jihu proti proudu řeky Sabine. Počasí se trochu umoudřilo a svítí i slunko. Procházíme lesem po pěšině. Občas cesta vede kousek po skalách a kořenech, občas přelézáme nebo podlézáme spadlý strom, ale jinak je cesta slušná. Několikrát vyjdeme ven z lesa na krásné louky podél řeky. Je zde spousta pěkných míst na stanování. V horních úsecích údolí narážíme na několik podemletých úseků cesty. Některé jsou dokonce utrhané velkou vodou celé. Údolí je stále hlubší. Řeku překonáme po lanovém mostě a odpočíváme ve West Sabine Hut před zítřejším náročným výstupem.

Do sedla

Ranní průtrž mračen nás odradí od brzkého vydání se na cestu. Až když déšť ustane a začne vykukovat slunko, vyrážíme. Stoupáme do kopce podél východního ramene řeky Sabine. Po mostě přes hlubokou strž, kde hluboko ve tmě duní řeka sevřená do úzkého prostoru, překonáme řeku. Kousek za mostem konečně začíná stoupání do sedla. Pár set výškových metrů jdeme lesem. Pak se dostaneme do suti a stezka kopíruje tok jednoho z potoků. Slunko začíná připalovat. Nad hranicí lesa jsou krásné výhledy na okolní hřebeny, z nichž některé stále zdobí sněhová pokrývka. Suť vystřídá cestička trávou a po čtyřech namáhavých hodinách stoupání přicházíme do sedla Travers. Užíváme si nádherný rozhled po okolních hřebenech a odpočíváme. S nově nabranou energií se pouštíme do sestupu do údolí. Na této straně sedla není terén tak příkrý a je tu lepší stezka, proto jde sestup rychle. Z kamení cestička přejde do trávy a pár set metrů před chatou se zastavujeme u ledového potůčku zurčícího vedle stezky a v malé tůni si dáváme osvěžující koupel a sušíme propocené věci. Odpočatí dojdeme k nedaleké chatě Travers, kde přenocujeme.

Další sprcha

Příštího dne vstáváme do pošmourného rána. Je šero, v údolí se válejí mraky a mlha a začíná pršet. Vyrážíme na cestu. Po slušné stezce sestupujeme údolím podél řeky Travers. Překonáváme spoustu potoků stékajících z úbočí. Zastavujeme u Travers Falls. Asi dvacet metrů vysokého vodopádu padajícího do krásného malého jezírka. Mineme chatu John Tait a pokračujeme dále. Až na několik výjimečných horších úseků je cesta dobrá. Jsme už dost unavení a tak odpočítáváme každý kilometr k další chatě. Spěcháme, abychom se dostali z deště. Dlouhé úseky loukami podél řeky jsou krásné a nabízejí spoustu míst pro stanování. Po pár hodinách přicházíme k malé chatce na jižním břehu jezera Rotoiti. Prší a tak roztápíme v krbu oheň. Hned je tu příjemněji. Ráno se mlha a mraky protrhají a vykoukne slunko. Vyrážíme podél jezera a zanedlouho děláme krátkou odbočku k Whisky Falls. Odtud už je to jen kousek k rozcestí, kde jsme před pár dny odbočovali po cestě na hřeben. O kilometr dál přicházíme na parkoviště k autu a ukončujeme tak okruh po Nelson Lakes.

Ačkoli většinu času pršelo, nebo byla mlha a mraky, jsme z výletu nadšeni. Krásné hory, lesy a jezera. Okruh West Sabine Circuit je pohodový výlet na pár dní, který si užije opravdu každý. Pokud máte možnost, doporučuji sledovat předpověď a počkat si na počasí, určitě se to vyplatí a výlet po Nelson Lakes bude nezapomenutelný.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Routeburn

25

Srp
25.8.2015 by J.Kada

Routeburn

Udělám pár dalších kroků a suť pod mýma nohama se dává do pohybu. Rychle přeskáču na větší kameny, které drží a mám co dělat abych se něčeho chytil. Cítím slanou chuť potu stékajícího mi po tváři a štípajícího v očích. Funím dál. Do sedla je to podle GPS pouze pár set metrů, tak se mi to teď nechce vzdát. Překonám suť a moře velikých balvanů a začínám stoupat do posledního prudkého kopce. Sedlo už je na dosah a jsem zvědavý co je za ním.

Parádní start

Ačkoli máme Great Walks Routeburn rezervovaný až od zítřka, vyrážíme už dnes v poledne, po tom co se rozfouknou těžké mraky a vykoukne slunko. Od parkoviště Divide vyrážíme vzhůru lesem po širokém chodníčku. Přestože máme těžké batohy, po půl hodině chůze míjíme rozcestí a pokračujeme vzhůru na vrchol Key, kde jsme o patnáct minut později. Krásně svítí slunko a kocháme se nádhernými výhledy. Hluboké údolí Hollyford, vrcholy Mt. Christina a Mt. Little zahalené do tmavých mraků, které je nechtějí opustit a mezi nimi lesknoucí se ledovcové jezero Marian. Když se nasytíme výhledy na okolní hory, vydáváme se na cestu dolů k rozcestí, kde uhýbáme k chatě Howden, patřící již ke Great Walks. Nechce se nám platit vysoká částka za ubytování na chatách a tak to řešíme stanem. Jdeme na opačný konec jezera Howden, kde je kemp. Krásná louka s výhledem na slunkem osvícené hřebeny hor svírající údolí. Nádhera.

Trochu si to okořenit

Svítání nás vytahuje ze stanu. Obloha je bez mráčku a je pořádná zima. Vracíme se zpět ke Great Walks. Ačkoli na chatě Howden opět slibují déšť, bouři, sníh a kroupy zatím je nebe bez mráčku a svítí slunko. Vyrážíme dál do hor. Stezka se vlní lesem mírně vzhůru a skrz stromy občas zahlédneme zasněžené vrcholky hor naproti přes údolí. Obejdeme kopec a na chvilku se zastavujeme u Erland Falls, více než 170 metrů vysokého vodopádu. V místech, kde nejsou stromy, se otevírají nádherné výhledy. Stále stoupáme a stezka jde převážně lesem. Asi kilometr před chatou Mackenzie se stezka změní. Není to už pohodový chodníček, ale poskakování po kamenech a kořenech. Přicházíme k chatě a pokračujeme ještě kousek dál podél jezera s krásně modrou vodou ke kempu. Na jednom krajním místě stavíme stan. Proklínáme připravená místa na stany, do kterých nejdou zatlouct kolíky a stan vypnout. Zajišťujeme ho tedy kamením a uvnitř krosnami. Nalehko vyrážíme k Split Rock. Cesta vede podél jezera na jeho horní konec. Přicházíme k veliké puklé skále, po níž se dolů jako hadi plazí tlusté kořeny nahoře rostoucích stromů. Jelikož je ještě brzy a je hezky vyrážím do Emily Passu udělat pár fotografií. U Split Rock si všimnu malé značky ukazující cestu. Pár set metrů se prodírám lesem po neznatelné stezce, než vystoupím na břeh jezera. Zde ukazuje poslední značka do suchého koryta potoka. Začíná namáhavá cesta vzhůru. Přelézám veliké kameny nebo po nich poskakuju. O pár set výškových metrů výš zvolím špatné koryto potoka a nastoupám do nepříjemného suťového pole. Sutí ujíždějící pod nohama se snažím dostat na stabilnější svah porostlý trávou. Prudce stoupám vzhůru. Překonávám moře balvanů. Zbývá posledních sto výškových metrů přímo do sedla. Všude samá suť. Po čtyřech lezu vzhůru. Konečně. Zadýchaný se rovnám v sedle Emily. Nádherný výhled na zasněžené vrcholky Humboldt Mountains a na hluboké údolí s řekou Route Burn. Na druhé straně jezero Mackenzie s vysokými vrcholky hor v pozadí. Na výstup na Emily Peak bohužel nezbývá dostatečně dlouhá doba světla, kterého už teď kvapem ubývá. Chvilku se kochám výhledem, udělám pár obrázků a vydávám se na cestu zpět. Kloužu dolů sutí a jde to celkem rychle. Dolů se cestička hledá mnohem snáze než vzhůru. O pár set metrů níže nacházím pěkná místa na táboření a vstupuji do koryta potoka. Odtud dál už jen poskakuji dolů po kamenech. O hodinu a půl později jsem konečně na břehu jezera. Ke stanu už to mám jen kousek. Netrvá dlouho a padne tma. Přichází ranger zkontrolovat naši rezervaci a informovat nás o počasí. Uvidíme, jestli nasněží, jak slibuje.

Bouře

Celou noc stan bičují provazy vody. Vítr hučí v korunách stromů, tmu občas prořízne záblesk světla a ozve se zlověstné zaburácení znásobené ozvěnou. Stan už má něco za sebou a takovéto počasí mu moc nesvědčí. Proto máme dost věcí ráno mokrých. Jelikož jsou zde špatná místa na táboření, nejde stan ani pořádně vypnout, zakolíkovat a připravit na takovéto počasí. Přichází ráno. Koruny stromů se stále ohýbají pod nápory větru. Je zima. Vylézat z vyhřátých spacáků nám nepřipadá moc rozumné. Když konečně přestane pršet, jdeme do chaty zjistit předpověď na další dny. Sedlo, kam jsem včera vyběhl, i Emily Peak jsou zapadány čerstvým sněhem. Sněžit má zbytek dne i celý zítřek. Po poledni se hřebeny hor ztrácejí v hustém sněžení a tak jen posloucháme ševelení sněhových vloček na stanové plachtě. S příchodem noci se v horách opět začne ozývat bouře.

Bílá tma

Je pořádná zima. Vstáváme s rozedněním. Na obloze se prohání pár lehkých mráčků, ale jinak je hezky. Kemp je prázdný. Zvláštní. Když si chcete rezervovat Great Walks tak nemůžete, protože je prý plně obsazený a teď je tu prázdno. Vezmeme pár věcí a vyrážíme na hřeben. Procházíme úplně jiným světem, než když jsme sem dorazili. Všude leží hromada sněhu. Stromy se ohýbají pod jeho váhou a mnohdy blokují průchod. Obejdeme jezero a lesem začneme stoupat vzhůru. Jsme první, kdo tu dnes jde a tak se brodíme nedotčeným čerstvým sněhem. Vylézáme nad les. Krásně svítí slunko. V dáli na protějším hřebeni je však vidět černý mrak rychle pohlcující ostatní horské vrcholy a blížící se k nám. Stezka nás provede přes skalnatý úsek po úzké pěšině. Než dosáhneme hrany údolí, dorazí černý mrak s hustým sněžením. Výhledy mizí a dál pokračujeme bílou tmou. Viditelnost klesá na minimum a krásné okolní hory si můžeme pouze představovat. Chumelenicí urazíme ještě asi kilometr, než nás počasí přesvědčí o nesmyslnosti našeho počínání a vydáváme se zpět. O hodinu a půl později zalézáme do stanu schovat se před bouří. Odpoledne přichází ranger a že prý můžeme přenocovat v chatě, jestli nám je zima. Chvilku na to dodává, že za 55 dolarů. Také upozorňuje, že trek přes hřeben je ode dneška uzavřen. Padá tma a je zima.

Mráz

Budíme se opět časně. Vykouknu ven a zamračené počasí napovídá, že z cesty na hřeben nic nebude. Zabalíme tedy věci a stan obalený sněhem a ledem a vyrážíme zpět k autu. U chaty ranger dává pozor, aby mu nikdo nešel na hřeben. Z vedlejší chaty evakuují turisty helikoptérou pryč. Mrzne pořádně. Včerejší rozšlapaný sníh se přes noc změnil na led a tak se nejde moc příjemně. Opatrně pokračujeme v cestě. Asi po hodině cesty přicházíme k vodopádu Erland, na kterém se během pár dní mrazu vytvořili veliké rampouchy. Jsme o dost níže a odtud dál už je stezka téměř bez sněhu a ledu. Zanedlouho se objeví chata Howden. I zde stojí varování, že je trek uzavřen. Pokračujeme lesem vzhůru k odbočce na Key Summit. Tentokrát však vrchol vynecháváme, jelikož není moc pěkné počasí a hned zahajujeme sestup k parkovišti, kam po necelé hodince dorazíme. Tím vlastně končí náš výlet na Great Walks Routeburn, který se kvůli počasí moc nevydařil a změnil se v zimní táboření. I to málo co jsme z něj viděli, nás však přesvědčilo o tom, jak krásný tento trek je když vyjde počasí.

 

 

Kategorie Austrálie a Oceánie, Cestopisy, New ZealandTags: ,

Hory v moři mraků – Yushan

12

Čvn
12.6.2015 by J.Kada

Hory v moři mraků – Yushan

Slunko se pomalu sklání k obzoru, stíny se prodlužují a my spěcháme po suťovité cestě vzhůru do sedla užít si přírodního divadla, které za chvilku začne. Usazujeme se na křesílka v podobě kamenů a představení začíná. Veliké mraky se povalují v údolí a pouze nejvyšším vrcholkům dovolí vykouknout nad ně. Nad tím vším pluje pomalu rudnoucí zlaté slunko a zalévá scénu úžasným světlem. Představení, které se neokouká jelikož je každý den jiné.

Důkladná příprava

Celá výprava na Taiwan začala získáním working holiday víza na Nový Zéland. Jelikož letecká společnost China Airlines nabízí stopover (neboli přerušení cesty) až na tři měsíce ve všech destinacích do kterých lítají, využíváme této příležitosti a volíme Taiwan, který je zároveň nejlevnější ze všech. Každou chvilku slyšíte „vyrobeno na Taiwanu“ a představujete si jeden průmyslový megakomplex. Jaký je ale tento ostrov doopravdy? Až s podivem zjišťuji jak málo informací je k dispozici, alespoň co se týká treků a povolení ke vstupu do hor. Ačkoli jsou některé hory a národní parky volně přístupné v našem plánu je i nejvyšší hora Taiwanu – Mt. Jade, na kterou už permit potřebujeme. Začíná déle než měsíc trvající komunikace s tamní správou národního parku. Vyplnili jsme na internetu žádost o vstup do hor a založili a zaregistrovali tým. Každý z nás se individuálně znovu zaregistroval do týmu, vyplnil osobní údaje, napsali jsme podrobný plán cesty, doložili naše zkušenosti s vysokohorskými výstupy, přidali seznam vybavení a zdůvodnili naši návštěvu. To vše jsme odeslali a čekali na vyjádření. Přes dva týdny jsme čekali na odpověď, ve které stálo, že všechna místa v horských chatách jsou obsazená a naši žádost zamítli. Obratem odpovídáme, že na Taiwanu budeme tři týdny a ať nám doporučí jiný termín. Setkáváme se vstřícností a ochotou. Naši žádost přesouvají na jiný termín. Přichází pro mě dosud nepochopitelný systém přidělování míst na chatách. Jde o jakési losování. „Vyhráváme“ první a druhou noc, bohužel však třetí a čtvrtou nedostáváme a žádost znovu zamítají. Pár dní před odjezdem mi oznamují volná místa na kempování. Přepisuji itinerář. Vypadá to, že se na nás usmálo štěstí.

Konečně na cestě

Nadchází den odletu. Na bezmála dvanáct hodin opouštíme zemi. Po mezipřistání v Bangkoku pokračujeme ještě skoro čtyři hodiny na Taiwan. Když vyjdeme z klimatizované letištní haly, jako bychom vstoupili do sauny. Po několika dnech poznávání Taiwanu jsme na cestě do hor. Celý den trávíme stopováním od Sun Moon Lake do hor k návštěvnickému centru Tataka, které navštěvujeme a chceme vyřídit permit. Jsme rádi, že je zde někdo kdo mluví anglicky. Posílají nás do Paiyun návštěvnického centra vzdáleného několik kilometrů, kde platíme 960TD za nocleh za dvě osoby v Paiyun Lodge. Pak jdeme o budovu níže, kde je policejní stanice. Zde potřebujeme vyřídit mountain permit. Ukazujeme policistovi papír z návštěvnického centra, bere si naše pasy, vyplňujeme dva formuláře a chvilku čekáme, než pan policista vše zanese do počítače. Byl ochotný a s některými věcmi nám i pomohl. Zanedlouho už držíme v ruce povolení pro vstup do hor a cesta na nejvyšší horu Taiwanu je pro nás otevřená.

Nad mraky

Budík nás vytahuje ze spacáků o půl šesté. Rychle se zabalíme a ještě za šera vyrážíme. Mineme policejní stanici a návštěvnické centrum a asi po hodině dorazíme k Tataka trailhead. Vyhlídce, kde začíná trek. Slunko pomalu stoupá nad štíty hor a my vyrážíme vzhůru. Kamenitá stezka šplhá pozvolna vzhůru. Na některých místech je hodně úzká, občas zasekaná do skály a jištěná řetězy. Jeden chybný krok by mohl skončit pádem do údolí. Místa, která by se obtížně překonávala, jako koryta potoků nebo skalní stěny se přechází po připravených můstcích. Zanedlouho stezka nabírá ostřejšího stoupání. Netrvá však dlouho. Objevují se první lidé sestupující z hor. Už jsme celkem unavení a usmažení od slunka, když se po závěrečném stoupání objeví Paiyun Lodge. Ještě si ani nesundám batoh a už je tu ranger a jestli prý mám permit. Ukazuji mu papír, který jsme dostali, a vše je v pořádku. Ptá se, kde budeme spát. Říkáme, že na Yuanfeng Lodge – tři noci. Zamračí se a povídá, že tam není voda, protože už měsíc nepršelo. Na google Earth mi ukazuje, kde bych mohl nahoře najít pramen. Znovu bereme batohy a klikatící se stezkou stoupáme prudce vzhůru k sedlu Yuanfeng. Výstup od chaty Paiyun do sedla Yuanfeng nám trval asi hodinu a půl. Ze sedla je náš dnešní cíl vzdálen jen tři sta metrů a tak v sedle odpočíváme a užíváme si výhledů. Sejdeme dolů na místo pro kempování vedle chaty Yuanfeng a stavíme stan. Podle popisu rangerů nacházím pramen. Začíná se smrákat, a tak si jdeme do sedla Yuanfeng užít krásného západu slunka a inverze.

Nabírání sil

Následující den máme jako odpočinek na programu výstup na Mt. Jade South Peak neboli jižní vrchol. Projdeme okolo chaty a prodereme se po úzké cestičce klečí. Suťová stezka začne stoupat a na některých místech kameny nepříjemně ujíždí pod nohami. Pár úseků je dokonce zajištěno řetězy. Vylezeme na první vrchol. K jižnímu vrcholu musíme dál po hřebeni a pak se po pěšině „zhoupnout“ pod velikou skálou. Ztrácíme přehled kudy se na jižní vrchol dostat a tak lezeme na ten nad námi. Když se dostaneme nahoru, zjistíme, že jižní vrchol je ještě o kus dál a dělí nás malé sedlo se zřetelnou cestou. Sestoupíme dolů. Odtud pokračujeme vzhůru po skále podle namalovaných šipek určujících směr výstupu. Lezení po sice velkých policích ale plných suti a po drolící se skále není příliš bezpečné. Posledních třicet výškových metrů tedy dolézáme a užíváme si krásných výhledů na hlavní a východní vrchol. Zpět se vracíme stejnou cestou.

Mt. Jade

Vstáváme brzy. Je zima. Slunko se sotva vykulilo nad obzor. Balíme pár věcí a vyrážíme dobýt nejvyšší vrchol. Jdeme do sedla a odbočíme vpravo na bezejmenný vrchol. Stezka sutí je místy sotva patrná. Občas však zahlédneme fáborek nebo kamenného trola, a tak víme, že jdeme správně. Fučí nepříjemný vichr a ve stínu je pořádná zima. Stezka jde na několika místech po úzkých římsách nad propastí a všudypřítomná suť znepříjemňuje chůzi. Posledních asi šedesát výškových metrů pod vrcholem stezka ještě ztěžkne a leze se kolmo vzhůru po skále. Naštěstí je zde natažený řetěz. Ani tak to však není zcela snadné. Pravdou je, že od našeho tábořiště je to k vrcholu pouze asi 250 výškových metrů, za to však mnohem zajímavější cestou než oficiální výstup od chaty Paiyun. Po řetězech vyšplháme k rozcestníku a k hlavnímu vrcholu už je to jen kousek. Po všem tom úsilí a boji o permit konečně vrchol. Ještě pár dní před odletem jsme nevěřili, že to vyjde. Čtvrtá nejvyšší ostrovní hora Mt. Jade (3952 m n.m.), zdolána. Jsme tu sami a užíváme si nádherných výhledů na ostatní vrcholy Mt. Jade a pohoří Yushan. Při perfektní viditelnosti je možné spatřit oba oceány. Rozhodujeme se zdolat ještě severní vrchol. Sestoupíme oficiální stezkou o asi sto výškových metrů směrem na Payiun k rozcestníku. Cesta k severnímu vrcholu padá strmě dolů suťovým polem zajištěným řetězy. I sestup trvá dlouho a děsíme se cesty zpět. Pod suťoviskem se napojíme na zvlněnou hřebenovku, projdeme lesíkem, a pak začne cesta opět stoupat. Stromy nahradí kleč a my se drápeme k meteorologické observatoři na vrcholu. Slunko začíná pálit. Když konečně dofuníme na Severní vrchol Mt. Jade (3858 m n.m.) začínají se ostatní vrcholy halit do mraků. Stejnou cestou jdeme i zpět. Nejnáročnější z návratu je výstup k rozcestníku pod hlavním vrcholem. Prudký kopec, suť a vysoká nadmořská výška. Dohromady pořádná dřina. Odtud už je to však pohoda po „chodníčku“ směrem na Paiyun a o hodinku později už zalézáme do stanu schovat se před špatným počasím, které dorazilo.

Nejkrásnější vrchol

Půl noci proprší. Ráno balíme tábor a na těžko se přesouváme k chatě Paiyun, kde schováváme batohy a vyrážíme znovu na nejvyšší horu. Tentokrát však proto, že z ní pokračujeme na východní vrchol. Už za rozcestníkem kousek od vrcholu dává stezka tušit, že nepůjde jen tak o nějakou procházku. Řetěz natažený po skále dolů, suť a krkolomný terén. Spouštíme se dolů. Hodinu trvá jen dostat se pod východní vrchol. Už z dálky koukáme, kde je výstupová cesta. Ta se objeví až těsně pod skalní stěnou v podobě nataženého řetězu. Téměř celý výstup po skále je zajištěn. Jde o takové lehčí lezení. Pravdou je, že v některých pasážích jsme za řetěz rádi. Dolézáme na vrchol. Shodujeme se, že východní vrchol Mt. Jade je výstupem nejhezčí. Jelikož se sem ženou mraky dlouho se nezdržujeme a stejnou cestou se vracíme zpět. Unavení vystoupáme mlhou na hlavní vrchol a spěcháme dolů do chaty Paiyun kam kolem třetí hodiny přicházíme. Hned se nás ujme správce a ukazuje nám, kde budeme spát. Společná ložnice pro deset lidí. Nemusím ani říkat, že je prakticky nemožné se zde vyspat. S prvními slunečními paprsky zabalíme krosny, hodíme je v chatě za dveře a nalehko vyrážíme dobýt poslední z vrcholů Mt. Jade. Západní vrchol je ze všech pěti nejnižší a je zalesněný. Cesta k němu není tak snadná jak jsme si původně mysleli, ale stejně tam za hodinku dojdeme. Prohlédneme si ještě templ sto metrů za vrcholem a stejnou cestou se vracíme zpět. Za necelou hodinu jsme u chaty. Nasadíme batohy a zahajujeme sestup. Cesta dolů je sice rychlá ale celkem úmorná. S ubývající nadmořskou výškou se zvyšuje teplota, až začne slunko nepříjemně pálit. Asi kilometr před Tataka trailhead nás u přístřešku zastavují dva policisté. Kontrolují permity lidem, kteří sestupují z hor. Přicházíme na začátek trailu. Jsou tu zaparkovány mikrobusy, které čekají na „trosky“ sestupující z hor, aby je odvezly k silnici. Sto dolarů za osobu nejsme ochotni zaplatit a tak ještě hodinku pokračujeme k Tataka návštěvnickému centru, kde zakončujeme návštěvou restaurace úspěšný výstup na nejvyšší vrchol Taiwanu. Nyní, když se řekne Taiwan, nepředstavím si továrny a špinavá velkoměsta, ale nádhernou krajinu plnou vysokých hor, neprostupných lesů, krásně barevné temply, úžasné západy slunka a především milé, pohostinné a usměvavé lidičky, kteří tu žijí. Je sice pravda, že tento malý ostrov leží na druhé straně Země, ale zážitky, které si odtud odvezete, mají mnohem větší cenu než peníze za let a čas na něm strávený. Odlétáme s myšlenkou na to, že se jednou vrátíme navštívit místa, která jsme tentokrát nestihli. Taiwan doporučuji každému, ať už kvůli pohodovému poznávání zdejší kultury nebo dobývání horských vrcholů. Na Taiwanu si vybere každý.
Kategorie Asie, Cestopisy, TaiwanTags: ,

Taroko – Perla Taiwanu

8

Bře
8.3.2015 by J.Kada

Ztracené údolí – Taroko

Budí nás nějaké divné skřeky. To budou jistě nějací místní ptáci. Po chvíli mi to přeci jen nedá a zvědavě vystrkuji hlavu ze stanu. Naskýtá se mi pohled, který jsem nečekal. Na parkoviště, kde nocujeme, přišla tlupa asi dvaceti opičáků a prohlížejí si nás stejně zvědavě jako mi je. Krásný zážitek z toulání se po Taiwanu.

Nesmělé krůčky

Při cestě na Nový Zealand využíváme overstopu, který china airlines nabízí a na tři týdny se zastavujeme na Taiwanu. Už při východu z klimatizované letištní haly máme pocit jako bychom vstoupili do sauny. Z letiště se svezeme na hlavní nádraží, koupíme místenky a na poslední chvíli doběhneme na vlak do Hualienu. Poloprázdný vlak se kodrcá na jih po východním pobřeží, na informačních tabulích se zobrazují různé klikyháky a začíná se smrákat. Po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme v Hualienu. Usadíme se před nádražím a vymýšlíme další plán. Vyhrává ten, kdy nakoupíme vodu a zjistíme autobus do Taroka. Odjíždí v sedm a je dnes poslední. Koupíme lístky a nastupujeme. Je jedno jestli budeme hledat nocleh zde nebo v Taroku. Náš řidič je celkem šílený. Pokřikuje na lidi, za jízdy otvírá dveře nebo je zavírá, až když jede jako blázen. Občas se otočí, koukne na nás a řekne „Taroko, Taroko!?“ My jen kýveme hlavou. Chvilku po osmé nám zastavuje u hotelu v Taroku a marně se mu snažíme vysvětlit, že chceme jet k návštěvnickému centru. Poslední zastávka však není daleko a tak jdeme pěšky. U mostu přes řeku hledáme místo na spaní. Nic tu však není. Jsme už hodně unavení a tak zůstáváme vedle silnice za zídkou na staré cestě. Je tu mraveniště. Posouváme se o kus dál a stavíme stan. Je strašné horko.

Barvy v džungli

Do rána si nás mravenci našli. Rychle vylézáme ven. Než se zabalíme, musíme všechno vyčistit od mravenců. Jdeme kousek zpět k mostu, kde si dáme snídani a za světla si prohlédneme vstupní bránu do Národního parku Taroko. Ještě rychle zaběhnu na čerpací stanici pro benzín do vařiče a pak už se přesouváme k informačnímu centru, kde si vezmeme mapu a jízdní řád autobusů jezdících národním parkem. Je chvilku po osmé a je bezmála třicet stupňů. Chvilku nad mapou rozmýšlíme, co podnikneme, a pak se pěšky vydáváme skrz tunel k místu, kde začíná Shakadang Trail. Za tunelem sejdeme po schodišti pod most a kousek od cesty schováváme batohy. Jdeme po stezce vysekané do skály nad řekou. Hezká procházka. Je tu však veliká spousta lidí. Po necelých dvou kilometrech je stezka uzavřena a tak nezbývá než se vrátit. Vyzvedneme krosny, vylezeme na most a dalším tunelem pokračujeme k Changguang Temple. Od silnice nad řekou projdeme velikou bránou na odbočku a po tom co se vyplazíme do pořádného kopce, přicházíme k nádhernému chrámu. Usazujeme se a nalehko prozkoumáváme okolí. Uvnitř chrámu je oltář s velikým zlatým Budhou. Na boku chrámu je malý dřevěný přístřešek s konvičkou na čaj a keramickými šálky, kde hraje tiše hudba. Po odpočinku se vydáváme dál po Changchun Shrine Trail. Nejdříve překonáme údolí po dlouhém lanovém mostě, který se pěkně houpe. Následuje výstup po mnoha schodech k malému templu se zvonem. O kousek dál se jdeme podívat na Taroko Tower. Templ na vysoké skále. Oba temply jsou krásně barevné a příjemně kontrastují s jednotvárnou zelení džungle. Stezkou vytesanou do skály projdeme okolo jedné svatyně a po mnoha schodech klesáme k Eternal Spring Shrine. Několik budov a pramenem vytékajícím ze skály. Zde už je spousta lidí, protože nedaleko je parkoviště a cesta sem vede po rovince tunely. Projdeme tunely a přes velikou svatyni s třemi sochami vylézáme na silnici. Vracíme se zpět k začátku Shakadang Trailu a k dalšímu zajímavému místu popojedeme autobusem. Tím je Buluowan. Kousek popojedeme a pak autobus šplhá vysoko nad řeku serpentinami po úzké silnici až k velikému parkovišti. Je zde spousta lidí, informační centrum a upravená plocha s lavičkami. Je pět hodin. Informace zavírají, všichni se pomalu vytrácí a do hodiny tu jsme sami. Na vzdáleném místě stavíme stan. Začíná se smrákat. Všude tu pobíhají švábi a různá havěť. Na zábradlí u chodníčku objevujeme dva ohromné pavouky, v trávě u toalet zase několik šneků. Ale jakých! Ulita je podlouhlá a má zhruba deset centimetrů. Zalézáme do stanu a jdeme spát. Opět je hrozné horko.

Příjemné setkání

Vstáváme brzy. Přesto už slunko osvětluje nejvyšší vrcholky okolních kopců. Nalehko si projdeme tří set metrový Meander Core trail, kde obdivujeme žluté květy rostlinek, na nichž se živí obrovští motýli. Projdeme si také nedaleký Bamboo Groves trail. Cedulky podél cesty varují před hady. Poletuje tu veliká spousta motýlů. Zanedlouho jsme zpět, bereme krosny a po trailu Buluowan – Swallow Grotto jdeme dolů k silnici. Je to spíš takové schodiště lesem. Sejdeme až dolů k silnici, po které kousek pokračujeme k začátku trailu Swallow Grotto. U chlapíka půjčujícího skútry necháváme batohy. Trail Swallow Grotto je vlastně stará silnice proražená skálou vysoko nad řekou. Procházíme tunely v úzké rokli a kocháme se zvrásněnými skalami, pod kterými hučí voda. Na občerstvení se zastavujeme v místní restauraci a po zjištění, že o kousek dál už je konec rokle, se vracíme na začátek. Vyzvedneme batohy a na zastávce čekáme na autobus do Lüshui. Nečekaně má asi patnáct minut zpoždění. Nakonec přeci jen přijede. Narvaný k prasknutí. Cpeme se s batohy dovnitř. Nahlásím Lüshui a platím 94 TD, tedy sto když si řidič řekne o 6 TD dýžko. Autobus se vlní serpentinami do kopce a na mnoha místech projíždí tunely. Zastavujeme v Lüshui. Na začátku trailu schováme batohy a nalehko si projdeme krásnou, asi kilometr dlouhou stezku vytesanou do skály. O zpestření se postará krátký tunel, který musíme překonat. Vracíme se zpět a autobusem se přesuneme do Tianxiangu, horního konce Taroka. Na autobusáku vystupujeme. Je zde několik „restaurací“ před kterými se povalují zubožení psi a hrozně divně to tu smrdí. Najdeme obchod a jsme celkem vyděšení. Ničemu nerozumíme a nemůžeme najít nic použitelného. Nakonec koupíme kelímek čínské polévky, džus z jakéhosi ovoce a plechovku pití – asi piva, možná kávy. Po silnici pokračujeme za město k místu, kde je na mapě vyznačen kemp. Když procházíme tunelem, všimneme si malé odbočky pro pěší jako nástupu na trail. Za tunelem už je campgroung – tedy něco na ten způsob. Jde o normální parkoviště. Sejdeme níže, a jelikož se připozdívá, stavíme stan. Jsou tu dvě dodávky. Vaříme večeři. Vypijeme džus a stále nevíme z čeho je. Polévka, kterou jsme koupili je strašně ostrá a plechovka pití je nakonec plná čaje. Přichází dva chlapíci z dodávek a ptají se, jestli umím čínsky. „Bohužel ne.“ Odpovídám zklamaně. Tak jestli prý umím alespoň japonsky, zkouší to znovu. Opět se netvářím nadšeně a povídám, že anglicky. Z toho zase nejsou oni odvázaní. Nakonec ale skončíme u angličtiny. Zvou nás na čaj. Pan [Huone] a [One], se kterými se seznamujeme, jsou fajn. Pan [Huone] anglicky nemluví a tak se bavíme převážně s panem [Onem], který je horský vůdce. Ptáme se na nějaké tipy na cestování a hezká místa. Večer rychle ubíhá a kolem desáté je čas se rozloučit, poděkovat novými slovíčky, která jsme se naučili a jít spát.

Opravdová divočina

Vstáváme celkem brzy. Budí nás divné skřeky. Vystrkuji hlavu ze stanu a vidím tlupu opic, které přišly z pralesa. Posedávají po parkovišti, poskakují po stromech a zvědavě si nás okukují. Vidět ve volné přírodě opice byl krásný zážitek. Zabalíme věci a vyrážíme na trail Baiyan Waterfall. Vracíme se kousek zpět, ale tentokrát uhneme do menšího tunelu pro pěší. Míříme ke světlu na konci tunelu. Je dále, než se zdálo. Z tunelu vylezeme v hlubokém údolí s řekou. Schováme batohy a vyrážíme k vodopádu. Široká cesta se vlní po úbočí kopce a prochází mnoha tunely. K vyhlídce na Baiyan waterfall přecházíme provazový most. Pokračujeme skrz další tunely k Water Curtain Cave – tunelu ze kterého vytéká říčka. Na ceduli před tunelem jsou pověšeny pláštěnky. Vcházíme dovnitř. Teče tu hodně vody a jde se po vyvýšeném chodníčku. O kousek dál protéká stropem spousta vody a vytváří jakousi vodní záclonku. Dojdeme na konec tunelu, kde je cedule oznamující konec trailu. Popojdeme ještě kus až na místo, kde už se stezka opravdu ztrácí. Nezbývá než se vrátit. Z Water Curtain Cave vylézáme úplně mokří. Nevadí. Stejně je takové vedro, že za chvilku uschneme. Stejnou cestou jdeme zpět. Vyzvedneme batohy, projdeme tunelem k parkovišti, kde jsme nocovali a na rozšířeném místě silnice zkoušíme stopovat. Hned první auto nám zastavuje a tak opouštíme národní park Taroko a míříme hlouběji do hor vstříc novým zážitkům. Procestovat národní park Taroko – perlu Taiwanu se ukázalo jako výborný začátek našeho zdejšího pobytu. Relativní klid, nenáročné treky a přesto úžasná krajina a velmi milí lidé. Nezbývá než doporučit jako aklimatizaci na zcela nové prostředí a kulturu.

 

Kategorie Asie, Cestopisy, TaiwanTags: ,

Great Glan Way

27

Zář
27.9.2013 by J.Kada

Skotsko – Great Glen Way

Great Glen Way je dálková turistická trasa vedoucí z Fort Williamu do Inverness a měřící sto osmnáct kilometrů. Jde pravděpodobně o nejrovinatější cestu a nejsnadnější způsob jak překročit Skotsko od pobřeží k pobřeží. Na cestu si vyčleňte pět až šest dní. Trasa vede jak terénem, tak cestami, které se používaly k přetahování lodí, a část cesty vede dokonce po zrušené železniční trati. Great Glen Way je vhodná nejen pro pěší, ale také pro cyklisty, a provede vás okolo Loch Lochy, Loch Oich a kolem asi nejznámějšího Skotského jezera – Loch Ness. Na cestu se vybavte nejlépe mapami z vydavatelství Ordnance Survey číslo 392, 400 a 416.

Great Glan Way můžete absolvovat buď samostatně, nebo na ni navážete po předchozím zdolání West Highland Way. Výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů – Ben Nevis – můžete jak zakončit dálkovou trasu WHW, tak začít Great Glen Way. V případě, že hodláte projít obě trasy, máte možnost je výstupem na tento vrchol plynule propojit.

Kaledonský kanál

Great Glen Way začíná v pevnosti ve Fort Williamu. Z pevnosti toho bohužel mnoho nezůstalo. Dobře značená cesta vás provede okrajovými částmi města. Určitě se vyplatí udělat si malou odbočku a navštívit Inverlochy Castle. Přejdete přes řeku Lochy a po pár kilometrech dojdete k začátku Caledonian Canalu se třemi komorami zdymadla. Dál cesta vede podél plavebního kanálu až ke zdymadlu Neptunovy schody, které má komor devět a překonává 19,5 metrů převýšení na délce 457 metrů. Lodě jím proplouvají okolo jedné a půl hodiny. Cestou podél Caledonian Canalu do Gairlochy si můžete prohlédnout některý z akvaduktů, po kterých plavební kanál vede. Příkladem může být ten přes řeku Loy. V Gairlochy přejdete „sving-bridge“ a dostanete se na západní břeh jezera Loch Lochy. Po břehu jezera se dostanete až na jeho severní konec – do vesnice Laggan. Cestou si můžete udělat odbočku k ruinám hradu Achnacarry a obdivovat staré vzrostlé stromy, které zde rostou. Pokud jdete se stanem, můžete využít místa pro kempování přibližně v polovině cesty podél jezera. Místo je u stezky označeno tabulkou „ Wild camping site“ a krátká stezka vás zavede na pláž na břehu Loch Lochy. Vřele doporučuji pro ty, kteří mají rádi klid a krásný výhled.

Ve stopách železného oře

Na severním konci Loch Lochy překročíte zdymadla Laggan Locks a podél Caledonian Canalu, který umožňuje lodím proplouvat mezi jezery, dojdete na břeh jezera Loch Oich. Po východním břehu vede cesta částečně po zrušené železniční trati, která odbočovala z West Highland Railway kousek před Fort Williamem a měla vést až do Inverness. Dostavěna však byla pouze polovina do města Fort August, a i ta byla roku 1946 zrušena. Celou cestu po břehu jezera Loch Oich, kterou opravdu stojí za to si projít, nalézáte pozůstatky staré železnice, jako jsou základy stanice, mosty nebo tunel proražený skálou. Východní břeh Loch Oich také nabízí velké množství pěkných míst pro stanování.

Skotsko je obecně velmi přívětivé k cestovatelům putujících se stanem. Vyžaduje se od vás pouze dodržování nepsaných pravidel, jako jsou nenechávat po sobě odpadky, nic neničit a nekempovat na soukromém pozemku bez souhlasu majitele. Jedině rozdělávání ohně je zde zakázáno.

Loch Ness

Ve vsi Aberchalder, kde je severní konec Loch Oich, se znovu napojíte na Caledonian Canal a podél něj po pár kilometrech dojdete do Fort Augusta, kde konečně můžete doplnit zásoby. Fort Augustus leží na jižním konci jezera Loch Ness, které je asi nejznámějším ve Skotsku, díky příšeře údajně zde žijící. Rovinatou část, kterou jste dosud procházeli, za Fort Augustem vystřídá kopcovitý terén. GGW vede přibližně 200 metrů nad hladinou jezera po úbočí kopce na západním břehu. Asi pět kilometrů za Fort Augustem narazíte na snadno přehlédnutelnou odbočku k místu, kde se dá kempovat. Lesní cestou s občasnými výhledy na jezero se dostanete až do vsi Invermoriston. Zde stojí za prohlédnutí starý kamenný most přes řeku Moriston vybudovaný pro účely bývalé vojenské cesty. Ze vsi budete pokračovat dále na sever až do vesnice Lewiston. Zde si určitě udělejte odbočku k hradu Urquhart na břehu jezera. Připravte se ovšem na velkou spoustu lidí. To je zapříčiněno nedalekou silnicí, snadnou dostupností a také tím, že odtud byla nejčastěji pozorována Lochnesská příšera. Proto také počítejte se vstupným přes sedm liber. Od hradu se vraťte po silnici zpět na Lewiston. Napojíte se na Great glen Way, přejdete přes Drumnadrochit, a tím obejdete zátoku Urquhart Bay. Za vesnicí GGW opouští asfaltku a mizí v kopcích. Po té, co projdete lesem na kopec, otevřou se okolo vás veliká vřesoviště. Skrz Abriachan Forest sestoupíte níž a napojíte se na malou asfaltku, ze které GGW uhýbá v Blackfoldu. Po lesní cestě obejdete kopec Dunain Hill, a jen co vyjdete z lesa, spatříte pod sebou Inverness. Great glan Way je přes město dobře značená a provede vás mezi domy, kolem golfového hřiště, podél vodního kanálu, skrz sportovní areál na Ness Island a na východní břeh řeky Ness, po kterém dojdete až do centra na hrad. Tady dálková trasa po 118 kilometrech končí.

Great Glan Way

Great Glan Way je vlastně jedna dlouhá naučná stezka. Po celé její délce budete nacházet tabule s kresbami, fotografiemi a povídáním o zajímavých místech, kterými procházíte. Dozvíte se například, jak fungují Neptunovy schody, najdete povídání o akvaduktu Glen Loy – největším na Kaledonském kanálu, o stavbě samotného plavebního kanálu a mnoho dalších.

Dobrodruhy, kteří cestují tím stylem, že si všechno vybavení nesou na zádech, bych chtěl upozornit na málo možností dokupovat potraviny. Ne každá vesnička na mapě má k dispozici obchod, a proto je dobré si cestu dobře naplánovat. Pokud se vám přece jen stane, že špatně rozvrhnete zásoby, budou vám útěchou spousty malinových keřů podél plavebního kanálu a po lesích spousty velikých hub, které nikdo nesbírá.

O Skotsku kolují různé pověsti a dva hlavní důvody, proč lidé nechtějí do této oblasti jet, je počasí a nepříjemné muchničky. Proti oběma se dá jednoduše bránit a krásy této krajiny rozhodně stojí za to vidět. Proto, máte-li rádi klid, hory a přírodu, Skotsko by mohlo být vaší volbou. Kadrman Jindřich

 

Kategorie Velká BritánieTags: ,

West Highland Way

24

Zář
24.9.2013 by J.Kada

Skotsko – West Highlad Way

West Highland Way je dálková turistická trasa vedoucí od jihu k severu Skotskou vysočinou po starých honáckých a vojenských cestách. Pokud nechcete strávit příliš mnoho času cestou na místo a hledáte i finančně dostupný způsob cestování, zvolte přímý let z Bratislavy do Edinburghu, kde se dá zpáteční letenka sehnat okolo pěti tisíc korun a let trvá dvě a půl hodiny. Z Edinburghu do Milngawie, kde West Highlad Way začíná, se dostanete snadno. Z letiště využijte pravidelný spoj na nádraží Waverley v centru města, který jezdí přes den každých deset minut, a s přestupem na Queen´s station v Glasgow dojedete pohodlně vlakem až do městečka Milngawie. Tady už začátek dálkové trasy najdete snadno díky dobrému značení.

Vzhůru na sever

West Highland Way začíná u symbolického pilíře na náměstí v Milngawie. Pokud plánujete projít celou trasu, doporučoval bych mapy z nakladatelství Ordnance Survey 1:50 000 nebo podrobnější 1:25 000 a to mapy číslo 342, 347, 364, 377, 384 a 392. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Alternativou může být mapa nakladatelství Harvey, kde je vyznačená celá dálková trasa a její blízké okolí na jediné detailní voděodolné mapě.

Z náměstí v Milngawie vás dobře značená a široká cesta povede na sever skrz Mugdock Wood a okolo Craigallian Loch do vesničky Carbeth. Užívejte si rovinatou pasáž, kdy procházíte mezi pastvinami do vesničky Drymen, protože i když trasa vede převážně údolími, nastoupáte se ještě dost. Odtud cesta znovu vchází do lesa. Až projdete Garadhban Forest a opět budete na pastvinách, naskytne se vám pěkný pohled na Conic Hill vysoký 360 m.n.m. Nenechte se zmást! Výstup na takový kopec dá přece jen zabrat. Z vrcholu je první pěkdný výhled na Loch Lomond. Sestup vás zavede rovnou do vesnice Balmaha na břehu jezera. WHW pokračuje po východním břehu jezera Loch Lomond dál k severu. I když se dá ve Skotsku stanovat „nadivoko“ skoro všude, jste ohleduplní k prostředí, nenecháte po sobě nepořádek a nic neničíte, vyhněte se stanování přímo na některé z mnoha malých, ale krásných pláží. Ušetříte si tím čas, protože stejně příjde Ranger, ochotně vám vysvětlí, že se jedná o „green zone“ a můžete využít služeb kempů v Milarrochy, Cashellu nebo popojdete dál od jezera, kde už stanování tolerují. Když vás WHW dovede až do Rowardennanu, můžou se dobrodružnější povahy, kterým se přestává líbit vyhýbat se kopcům, rozhodnout v rámci cesty na sever vystoupit na Ben Lomond (973 m.m.m.). Jde o nejvyšší kopec oblasti, a protože jde autem dojet až pod něj, je i dost navštěvovaný. Tříhodinový výstup se může protáhnout, pokud nesete těžký batoh, a stejnou dobu počítejte i pro sestup. Stojí to ovšem za to. Ben Lomond má výbornou polohu a jsou z něj neopakovatelné výhledy nejen na Loch Lomond, ale i na vysočinu. Pokud máte dostatek sil, nebo se nechcete vracet stejnou cestou, pokračujte přes hřeben a cesta vás sama navede k vedlejšímu vrcholu Ptarmigan, za kterým se dlouhým sestupem dostanete znovu na WHW a břeh jezera, kde si otužilci mohou i zaplavat. Nezbývá než vyrazit znovu k severu. Cestou určitě stojí za povšimnutí Rob Roy´s Cave. Jeskyně, kde se ukrývali nejen Rob Roy, ale prý i Robert Bruce.

Highlands

Pokud už máte dost deště, chcete usušit věci nebo jen chcete zkusit něco jiného, můžete přespat v chatě Rowchoish. Prostorná, volně přístupná chata s vyvýšeným místem na spaní, stolkem, židlemi a hlavně krbem. Může se stát, že se tu na noc sejde víc cestovatelů, tak pokud vám nevadí společnost, doporučuji. Někteří průvodci tvrdí, pokud se chcete na cestě vyhnout davům lidí, nevyrážejte z Milngawie v sobotu. Ničeho takového jsem si ale nevšiml.

Zbytek břehu Loch Lomondu přes Inversnaid až na jeho severní konec je dosti rozeklaný a cesta se stává poněkud náročnější. K přespání se vám nabídne ještě jedna volně přístupná chata, Doune. Máte-li v oblibě kempy, tak nejbližší je ve vesničce Inverarnan a za osobu chtějí sedm liber. WHW odtud dál pokračuje otevřenou krajinou údolím Glen Falloch podél stejnojmenné řeky. Po staré vojenské cestě dojdete až k odbočce do vsi Crianlarich. Pokud potřebujete dokoupit zásoby, je to dobrá příležitost a další bude až ve vsi Tyndrum. Z Tyndrumu vás udržovaná stará vojenská cesta dovede podél železnice až do vsi Bridge of Orchy. Tady WHW opouští silnici i West Highland Railway a mizí v kopcích. Na železnici narazíte nejdříve ve Fort Williamu. Z Bridge of Orchy se přes vrchol Mam Carraigh, ze kterého máte Loch Tulla jako na dlani, dostanete do vřesovišť v Black Mount. Kamenitá vojenská cesta se vlní mezi zelenými kopci až do sedla mezi Beinn Chaorach a Gualann Liath Ghiubhais. Odtud spatříte široké údolí s hotelem Kinghouse a v dáli Altnafeadh, kde začíná stoupat Ďáblovo schodiště. Tuto část cesty takto pojmenovali vojáci, kteří ji za velkého úsilí kdysi budovali. Skoro třísetmetrové převýšení vás čeká, než stanete v sedle, odkud rozbitou cestou po deseti kilometrech sejdete do vsi Kinlochleven ležícího na řece Leven. Zpátky na vojenskou cestu si budete muset ze vsi vystoupat a širokým údolím s potoky Allt Nathrach a Allt na Lairige Moire obejdete vysoké kopce hřebenu Mamores. S místem na spaní si hlavu nedělejte. Pokud cestujete se stanem, údolí nabízí spoustu příležitostí k táboření hned na břehu potoka. Stejně se netrapte ani s vodou. Voda z potoků vytékajících z vřesovišť na úbočích kopců se dá bez problémů pít i bez převaření.

Něco pro nezmary

Po té, co se cesta stočí ze západního směru k severu, míříte už přímo do Fort Williamu. Přejdete přes bitevní pole v Cairnu a přes Nevis Forest sejdete do údolí Glen Nevis a podél řeky až do Fort Williamu. Hned na začátku města nejdete ceduli s originálním zakončením West Highlan Way. Pokud chcete vidět i nové zakončení, budete muset popojít ještě asi kilometr a půl do města, kde je na malém náměstí další cedule s ukončením této dálkové trasy i s jejím symbolickým vyobrazením na dlažbě náměstí.

Tečku za touto dálkovou trasou můžete udělat výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů Ben Nevis. Jako základnu pro výstup můžete využít kempu Glen Nevis, utábořit se a vrchol dobýt nalehko. Stoupá se skoro od hladiny moře do výšky 1343 m.n.m. a pro výstup počítejte kolem čtyř hodin. O něco kratší dobu si nechte na sestup. Rozhodně se zde za jakéhokoliv počasí nevyhnete zástupům turistů a buďte připraveni na drsné počasí, které na vrcholu může panovat. Nejen že zde i v létě najdete sníh, ale kterýkoli den v roce může i sněžit.

I když má tato oblast na červenec statisticky průměrné teploty 17 stupňů a z každé strany slyšíte, že vám zde bude každý den několikrát pršet, nenechte se odradit. Deště většinou nemají dlouhého trvání a možná budete mít i takové štěstí jako já, kdy šest dní nepršelo, teploty šplhaly ke třiceti stupňům a další dny pršelo jen v noci. Jediné, co vám opravdu může znepříjemnit cestu, jsou midges, jak je místní nazývají, a proto se na pobyt ve Skotsku rozhodně vybavte repelentem. Tyto muchničky jsou i u nás, ale ve Skotsku se pohybují ve velikých hejnech. Na největší útoky se připravte ráno a večer. Když jste v pohybu, dají vám pokoj stejně jako za deště a větru. Když je ale pěkné počasí a zastavíte, máte smůlu. Repelenty jsou k dostání ve všech lékárnách, sportovních potřebách i supermarketech.

West Highland Way dlouhá 153 kilometrů se dá projít během sedmi dní. Pokud se nechcete honit a uděláte si odbočku na Ben Lomond, případně Ben Nevis, určitě si vyšetřete dní víc. Chcete-li vidět krásnou Skotskou přírodu a kontrast mezi nižším jihem a hornatější severní částí, určitě si WHW projděte.

Pokud vám po dokončení dálkové trasy WHW a výstupu na Ben Nevis stále zbývají síly a máte ještě čas, můžete pokračovat dál k severu po dálkové trase, která na se na WHW napojuje ve Fort Williamu, a tou je Great Glen Way.

Po té však budeme pokračovat někdy příště….

 

 

 

Kategorie Cestopisy, Evropa, Velká BritánieTags: ,

Napříč zimní Šumavou

23

Zář
23.9.2013 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

 

Napříč zimní Šumavou

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To vše a ještě mnohem víc jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku. Jednom z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit. Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava. Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru s místními mi potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto že i mě samotného překvapila náročnost tohoto přechodu.

Pondělí – Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 kilometru po zelené turistické značce. Zelená značka mě dovedla k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště. Na místo pro legální nocleh v národním parku, mě upozornila tabule a na vyobrazené mapě jsou znázorněna další nocoviště, je také označeno ukazateli na turistických rozcestnících. Toto tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To vše teď ale leží pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od 18:00 do 9:00 a jejich využití klade pouze malé podmínky. Stan mohu nechat postavený pouze jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Na záhrab to ještě není, a proto ušlapu sníh v místě, kde budu stavět stan. Je zde i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Protože nikam nespěchám, nepoženu se druhý den k dalšímu tábořišti, ale podniknu zde okružní cestu, podívám se po zajímavých místech a příští noc strávím znovu Pod Plešným jezerem.

Úterý – Myš

Druhý den ráno mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla. Zabalím ležení a vystoupám po zelené turistické značce k Plešnému jezeru. Počasí mi moc nepřeje a vše je zahaleno v mlze. Stále po zelené pokračuji už na sněžnicích ke Schwarzenberskému kanálu a po jeho proudu jdu až k místu, kde se kanál ztrácí v horním portále vodního tunelu. Tady si udělám malou odbočku k Medvědímu kameni. Místu, kde byl zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Vracím se zpátky a dále po žluté značce k dolnímu portálu vodního tunelu na Jeleních Vrších. Zde je možnost občerstvit se v hospůdce. Po modré značce jdu stále po proudu kanálu kolem Rosenauerovy kapličky až k rozcestí Rossbach s akvaduktem a odtud stejnou cestou jako včera na tábořiště Pod Plešným jezerem. Celá tato okružní cesta měřila zhruba 21 km.

Středa – Úplatky

Po předchozí zkušenosti rozmísťuji na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly. Zopakuji si výstup k Plešnému jezeru, nasazuji sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná pouze na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Z vyhlídky od památníku je pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš navštěvuji také Kučerovu vyhlídku. Odtud už je to na vrchol Plechý 1378 m.n.m. jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy. Z vrcholu jdu po červené turistické značce přes Rakouskou louku na Trojmezí. Trojný hraniční bod Rakousko/Německo/Čechy. Dál přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník 1311 m.n.m. I když je tato hřebenovka docela frekventovaná a prošlapaná, přesto jdu ve sněžnicích usnadňujících pohyb. Z Třístoličníku po červené značce cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech si jdu prohlédnout Rosenauerův pomník a nádržku, kde je začátek Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně a právě podle inženýra Rosenauera byl kanál vybudován. Odtud pokračuji stále po červené značce až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém už je i ukazatel k nouzovému nocovišti. Od rozcestí jdu ještě asi 200 metrů po silnici k dalšímu ukazateli, a ten mě pošle vpravo mezi stromy. Po asi 50-ti metrech přicházím na tábořiště Nové Údolí. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc díky tomu, že je ukryté mezi stromy, jsem zde krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Opět si vyšlapu místo na stan ve sněhu. Na noc ještě znovu rozmístím kousky chleba a po dnešním 17-ti kilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku.

Čtvrtek – Pokušení

V noci připadl další sníh. Už po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Sejdu dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Je to ale jedna ze snadných únikových cest, kdyby se něco stalo, ať už špatné počasí, poškozené vybavení… Já pokračuji po červené značce k rozcestí Na Podkově. Tady nasazuji sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostanu až k silnici vedoucí do Německa. Podchodem se dostanu na druhou stranu. Po mírném stoupání asi kilometr do kopce přicházím na tábořiště Strážný. Dnešní uražená vzdálenost je 15 kilometrů. Jsem tu dříve než jsem čekal. Čas využiju k vaření šípkového čaje z šípků nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „ v rámci možností“. Pro dokončení takovéhoto přechodu je nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu. Už je skoro tma, když zaslechnu hlasy a přichází mladá dvojce se stanem tábořit. Jsou na cestě do Železné Rudy. Diví se, že jdu sám a nikoho jsem na tento přechod nevytáhl.

Pátek – Vánice

Celou noc chumelí. Ráno musím vyhrabovat zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to však změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuji dále po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. U rozcestí Nad Točnou končí dokonce i známky dřívějšího prohrnutí. Zde už sněžnice nasadit musím a po kolena ve sněhu se brodím vzhůru do kopce přes rozcestí Pod Žďáreckou horou až na Žďárek. Dostávám se do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je velmi těžké najít cestu, která se nyní skrývá pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání. Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů. Znovu po červené značce jdu na Bučinu. Nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím a je dobře označené. Nevýhodou je, že je příliš otevřené a jsem zde přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Za celý den jsem nenašel tekoucí vodu. Všechny potoky jsou ukryty pod sněhem, a proto vodu na vaření získávám roztápěním sněhu. Dnešní 17-ti kilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající. Jestli se nezlepší počasí, jsem rozhodnutý využít ústupové cesty z Kvildy. Stanuji zde sám. Mladá dvojice táborníků už nedorazila.

Sobota – Modrava

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Zabalím stan a opět po červené vyrážím směrem na Modravu. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Stoupání trvá k rozcestníku Pod Stráží. Příjemným klesáním se dostanu na rozcestí, kde si udělám malou zacházku a jdu se podívat k prameni Vltavy. Bohužel je vše zasypáno vrstvou sněhu. Vracím se kousek zpátky a pokračuji na Černou Horu. Dlouhým výstupem se dostanu až na vyhlídku na Javor. Následuje několika kilometrové klesání. U Černohorské nádrže konečně nacházím tekoucí vodu, takže si ji můžu doplnit. Další sestup mě dovede až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se po červené značce dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou u červené značky směrem na Poledník. Místo pro nocleh je znovu hned u cesty. Pro většinu lidí jdoucích okolo je stan na sněhu zajímavá atrakce. Mezi tábořišti Bučina a Modrava je vzdálenost 14 kilometrů. Další kilometr padl na zacházku k prameni Vltavy.

Neděle – Obleva

Vstávám dříve než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Z toho důvodu jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Po zabalení ležení jdu v pohodě až na Rybárnu. Až sem jezdí auta a cesta je dobrá. Odtud už pokračuji na sněžnicích po běžkařské trase k Javoří Pile a rozcestí Tmavý potok. Tady odbočuji z běžkařské trasy a po červené mířím na Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si pět a půl kilometrový úsek do kopce razím tři hodiny. Každých sto až dvě stě metrů musím zastavit a odpočnout si. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu. Konečně přicházím na vrchol Polední hory 1315 m.n.m. Rozhlednu, která zde stojí, spatřuji až na poslední chvíli. Mlha, viditelnost je zhruba 50 metrů, silný vichr a déšť. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu . Opravdu zde nemá cenu trávit noc. Po červené pokračuji z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené značce a následně po běžkařských trasách k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Pondělí – Poslední kopec

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždy večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To teď, když je nad nulou, už nelze. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes Rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuji znovu na červenou. Stále do kopce až Nad Polom 1177 m.n.m. To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dále už narazím na železnici a silnici. Po 130-ti kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železné Rudy- Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem bych doporučil každému, kdo má rád opuštěnější hory. Je však třeba mít zkušenosti se zimním tábořením, mít odpovídající vybavení a fyzickou kondici a znát své limity. Bude taky hodně záležet na počasí, jestli se vám přechod povede. Šumava není zas tak moc nedostupná a z každého nouzového nocoviště lze v rozumné vzdálenosti dosáhnout ústupového místa, odjet a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste zvolit právě Šumavu. Možná budete nadšeni stejně jako já.

GPS souřadnice nouzových nocovišť:

Pod Plešným jezerem – N 48°46´46.2“ E 013°53´05.0“

Nové Údolí – N 48°49´46.7“ E 013°48´03.2“

Strážný – N 48°54´02.2“ E 013°42´41.1“

Bučina – N 48°58´17.0“ E 013°35´50.6“

Modrava – N 49°01´26.4“ E 013°29´21.8“

Poledník – N 49°03´51.5“ E 013°23´43.3“

Hůrka – N 49°07´37.0“ E 013°19´42.4“

 

 

Kadrman Jindřich

Galerie

1
2
3
4
5
6
7
8
9
a
Stitched Panorama
11
12
13
14
15
16
18
19

 

Kategorie Česká republikaTags: ,

Mt. Blanc

22

Zář
22.9.2013 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

 

 

Mt. Blanc

Francouzské údolí Vallee de Chamonix je lemováno vysokými horami. Vrcholky zahalené v mracích, jsou pokryté sněhem, i když tady dole svítí slunce a je okolo třiceti stupňů. Všem vrcholům široko daleko vévodí jeden, a tím je Mont Blanc. Kolem stanu se povaluje jídlo, oblečení, horolezecké vybavení a jiné drobnosti. Jsme v městečku Les Houches v kempu Le Fouilly a provádíme poslední kontrolu vybavení před výstupem. Nepodceňujte ji! Zapomenutá bunda nebo helma vás klidně může stát život.

Důvod, proč vyrážíme z Les Houches, je prostý. Pokud se stejně jako my rozhodnete nevyužít lanovky ani ozubové železnice ze stanice v Saint-Gervais, je cesta z Les Houches pravděpodobně nejkratší k vrcholu. Na výstup máme pouhé tři dny, a proto bude hodně záležet na počasí a na tom, jak si tělo poradí s velkou nadmořskou výškou a třiceti kily vybavení na zádech. Absence předchozí aklimatizace, nás vedla právě k tomu, nepoužít žádnou dopravu usnadňující cestu k vrcholu. Tělo si tak alespoň bude zvykat na nadmořskou výšku postupně.

Výš, jen výš

V devět hodin ráno vyrážíme z městečka Les Houches, ležícího v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Než se z centra dostanete k posledním domům na hranici lesa, už máte nastoupáno sto výškových metrů. Prvních pár kilometrů budete stoupat lesem. Projdete okolo lesácké chaty Baraque Arandellys ve výšce 1800 m.n.m. O sto výškových metrů dále vyjdete nad horní hranici lesa. Přímo před vámi bude vrchol Mt. Lachat. Po dobře značené cestě dojdete do sedla Col du Mt. Lachat ve výšce 2077 m.n.m. Zde najdete stanici ozubové železnice. Odtud vede cesta podél kolejí až k horní stanici této Tramway du Mont-Blanc, a tou je Le Nid d´Aigle (2372 m.n.m.). Dosud jsme potkávali pouze pár lidí. Tady se to však turisty jen hemží. Zubačka ze Saint-Gervais je za slunečných dní opravdu vytížená. Čím se dostáváte výš, tím ubývá vegetace. Od horní stanice zubačky proto stoupáte už jen kamennými poli. Ve výšce 2700 m.n.m. minete ruiny druhé lesácké chaty. Za špatného počasí se může stát dobrým místem pro nouzový nocleh. My však dnes máme namířeno až k chatě Tete Rousse v nadmořské výšce 3167 m.n.m., ke které přicházíme o tři hodiny později. V suťovém poli jsou připravená místa na stany zbavená velikých kamenů. Vybíráme si jedno dostatečně veliké a stavíme stan. Vysoko nad námi je vidět chatu Gouter. Dnešní výstup s převýšením více než dva kilometry byl náročný, a proto je důležité nabrat znovu síly dobrým jídlem. Je na vás, jestli to uděláte jako my – z vlastních zásob – nebo dáte přednost nedaleké chatě Tete Rousse.

Z léta do zimy

Druhý den doporučuji pokračovat ve výstupu brzy ráno, dokud ještě není teplo. Má to jeden dobrý důvod. Asi kilometr nad chatou Tete Rousse budete muset přejít napříč asi sto metrů širokým žlabem, kterým se každou chvíli dolů řítí kameny, vytávající z ledovce vysoko nad vámi. Kamenů tedy padá mnohem méně, dokud slunce nenabere na síle. Určitě se vám zde bude hodit přilba, a proto si ji nezapomeňte přibalit. Výstup od chaty Tete Rousse k chatě Gouter vede náročným terénem, místy zajištěným lany. Přesto nejde o žádné lezení. V chatě Gouter (3863 m.n.m.) máte možnost doplnit energii teplým jídlem. Spousta turistů, pokoušejících se zdolat vrchol, zde zůstává přes noc a vrchol dobývají už nalehko. Spí buď v chatě, nebo ve stanech na ledovci nad chatou. Pokud chcete zůstat v chatě, rozhodně si zajistěte místo předem. Nečekejte, že tu bez předchozí rezervace najdete ubytování. To se stalo i nám, a proto pokračujeme ve výstupu. Dál budete stoupat už jen po sněhu a ledu. Místo holí se ozbrojte cepínem, nasaďte mačky a z léta přejděte do zimy. Dlouhým stoupáním se dostanete až na vrchol Dome du Gouter (4304 m.n.m.). Odtud můžete v dálce spatřit meteorologickou observatoř Vallot (4362 m.n.m.), sloužící zároveň i jako bivak. To je náš dnešní cíl. Užívejte si krátký sestup do sedla Col du Dome, protože po něm následuje strmý výstup k observatoři. Nocovat můžete buď uvnitř, nebo ve stanu na sněhové pláni v sedle. My jsme si vybrali bivak Vallot. Má to své klady i zápory. Kladem je, že jste zde dobře chráněni před nepříznivým počasím. Hlavním záporem je, že vás od tří hodin ráno bude budit proud turistů mířících na vrchol a hledajících zde odpočinek. To by nevadilo. Horší je hluk, který natropí v mačkách na železných schodech a podlaze. Většina z nich už je totiž tak unavená že, je nesundává. A dobře se vyspat v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace je i bez toho obtížné.

Vrchol

Z bivaku Vallot můžete k vrcholu zamířit už nalehko. Hluboká cesta vyšlapaná ve sněhu vedoucí vzhůru, vás nenechá na pochybách, že jdete správně. Pokud vyrazíte jako my od Vallotu okolo sedmé hodiny ráno, budete potkávat už jenom sestupující turisty. Cestou na vrchol musíte překročit několik malých trhlin v ledovci, a proto je dobré být k někomu navázaný lanem. Přibližně o dvě hodiny později se po úzkém hřebeni dostanete až na plochý vrchol Mont Blancu ve výšce 4810 m.n.m. Pokud ráno nebudete spěchat na východ slunce, může se vám stát, stejně jako nám, že budete na vrcholu zcela sami. Stojí to za to. Při dobrém počasí jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy Alp a přímo pod vámi v údolí uvidíte známé Chamonix.

Čas nás bohužel tlačí a my musíme pryč. Pokud můžete, nechte si na sestup také dva dny nebo využijte ozubové železnice případně lanovky. Vyhnete se tomu, že si cestou dolů odrovnáte nohy. Náš sestup stejnou cestou na jeden zátah trvající čtrnáct hodin můžete napodobit, ale přibližně v polovině cesty se vám asi začne zdát o čertech. Nám už bohužel nezbýval čas a neměli jsme jinou možnost.

Když se řekne Mont Blanc, většina turistů si pomyslí, že je to už hora, kterou aby dobyli, musí být horolezci. Není to pravda. Výstup je náročný pouze dosaženou nadmořskou výškou a měl by ho zvládnout každý průměrně zdatný člověk zvyklý chodit. Důležité je nepodcenit přípravu a mít alespoň základní zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Nechám jen na vašem uvážení, jestli budete Mt. Blanc považovat za nejvyšší evropskou horu. Určitě však stojí za to podívat se na její vrchol, ať už jí je nebo ne.

Kadrman Jindřich

Galerie

7
5
8
9
10
11
12
14
15
16
17
18
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
34
35
37
38
39
41
43
44
45
46
47
48
50
52
52a
53
54
55
62
57
59
61
60

Kategorie FrancieTags: ,