Archives

Posts Tagged ‘Obtížnost: střední’

Po GRP okolo Andorry

Malý stát, kde lze zažít velké dobrodružství. Stát? Přesněji řečeno knížectví v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem, okolo kterého vede dálkový trek GRP. Andorrou jsme procházeli před pár lety při přechodu Pyrenejí od oceánu k moři a moc se nám tu líbilo. Proto jsme se rozhodli vrátit se sem na „dovolenou“. Toto slovo je dost zavádějící… Po čtrnácti dnech se totiž vracíme do práce konečně si odpočnout.

Co krok to vrstevnice

Vyrážíme ze Sant Julià de Loria. Už první den nám dávají místní hory jasně najevo, že zadarmo to nebude. Stoupáme k hranici se Španělskem po trase legendárního Andorra Ultra Trailu (běžeckého závodu), který se konal nedávno. Slunko smaží a každý krok je vykoupený kapkou potu. Ve vyšších polohách se stoupání ještě zostřuje. Zdá se, že si tu celkem libují v cestičkách vedoucích kolmo na vrstevnice. Kousek pod vrcholem Bony de la Pica (2402 m n.m.) se dostavují na zpestření úseky po skále, zajištěné řetězy. Neskutečná dřina. 1700 metrů převýšení je první den na rozhýbání opravdu hodně. Konečně vrchol. Výhledy jsou parádní. Euforie z vydřeného vrcholu a krátké hřebenovky se díky únavě ani nedostaví. Neznačenou zkratkou scházíme do sedla, kde je mezi stromy ukrytá jednoduchá chatka poskytující základní komfort pro nocleh. Pominu li fakt, že už bych se dnes stejně dál nedoplazil.

Pod nejvyšší horou

Následující den si pár kilometrů užíváme chůze po vrstevnici až k silnici do sedla Coll de la Botella, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na vrchol Port Negre. Únava z předchozího dne si vybírá svou daň, a proto někteří využijí této služby (7€). Já to beru po svých. Jde zhruba o hodinový výstup. Rozhledy jsou z vrchu opravdu krásné. Doporučuji také v sedle využít instalovaný dalekohled, ve kterém se ukazují názvy vrcholů. Přelezeme ještě jeden hřeben a vstoupíme do národního parku. Sestoupíme do horní části údolí pod horou Coma Pedrosa ke stejnojmenné chatě. V chatě se posilníme večeří a na nedalekém krásném místě si postavíme stany. Smyjeme ze sebe prach z cest v jezírku a pak už jen odpočíváme. Výstup na nejvyšší horu jsme si užili před pár roky při přechodu Pyrenejí, a proto jej nyní vynecháváme v rámci zachování sil. Ráno tedy sestupujeme údolím s řekou Comapedrosa. Na první křižovatce uhneme a znovu se drápeme do kopce. Využíváme neznačené zkratky a zanedlouho jsme u chatky Refugi de les Fonts. Krásná kamenná chatka, kam se schováme před spalujícím poledním slunkem. Stezka nás dále vede prudce vzhůru na hřeben, po kterém dál stoupá do sedla. Bereme to zkratkou po sotva znatelném chodníčku označeném starou značkou. Až na vrcholu si uvědomujeme, že jsme zbytečně nastoupali asi sto padesát výškových metrů navíc. Najdeme si co nejméně krkolomnou cestu k značené pěšině vlnící se dole pod námi a zanedlouho už jsme opět na správné cestě.

Severní alternativa

Okruh okolo Andorry GRP zde pokračuje dolů údolím do civilizace. My si však vymyslíme alternativní cestu. Vystoupáme k prostřednímu ze třech jezer Estanys de l’Angonella, kde přenocujeme. Místo pro nocleh je to parádní. Ráno nás čeká výstup k hornímu jezeru a dál div ne po čtyřech suťovou skluzavkou vydávanou za stezku až do sedla. Dole pod námi jsou sjezdovky, po kterých seběhneme k silnici. Je zde restaurace. Pořádný kus masa z grilu nás opět vrací do hry. Podél potoka klesneme až k chatě Castellar. Je to taková nouzová hobití nora. Odtud znovu stoupáme. Je to děsná dřina opět vylézt několik set výškových metrů. Ještě pár kilometrů a jsme u chatky Besalí, která nám poskytne útočiště na dnešní noc. Noc byla super až do půl druhé ráno, kdy k nám komínem nesestoupil Santa ale obří myš, která se rozhodla plenit naše zásoby jídla. Od té doby jsme stále v plašící pohotovosti. Ráno sestoupíme k místu, kde je vstup do parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. Vystoupáme k provozované chatě Sorteny a nakoupíme chleba, sýr a nějaké maso (škoda, že dokoupené zásoby nepřežily následující oběd). Výstup údolím je úžasný. Procházíme nádherně rozkvetlými loukami. Všude okolo to hýří barvami. Z údolí se dostaneme překonáním hřebene přes sedlo Collada dels Meners. Je odtud krásný výhled na horské úseky, které jsme prošli i na ty, které nás teprve čekají. Následuje prudký sestup a k chatce refugi de Cóms de Juan dolezu jen tak tak. Hodinu si poležím ve stanu, zatím co se pomalu obnovuje funkce chůze.

Stáčíme se k jihu

Kousek od chaty dovádí stádo kamzíků, nedaleko na nás z pod kamene vykukuje svišť… Prostě idylka. Ranní rozcvičkou je přelézt hřeben. Pak už „jen“ překonat hluboké údolí a navečer se šplháme vzhůru k provozované chatě refugi de Jucla na břehu Primer Estany. Otázky typu „To sem vážně nevede žádná normální cesta kromě tohoto dvojkového lezení?“, hezky vykreslují příchod k chatě. Rozhodnutí postavit si vedle chaty stany a ušetřené peníze radši projíst, se ukáže jako nedostačující, protože jsme po dřině v kopcích pěkně vyhladovělí. Po večeři skládající se ze třech chodů jsme však již spokojení.

Špatné, špatné a zase špatné

Ano! Dnešní den. A přitom začal tak hezky. Pořádnou snídaní na chatě. Vyrážíme a začíná nepříjemně mrholit. To se brzy změní ve vydatný déšť. Špatné! Sestupujeme po kamenité stezce údolím a mineme sotva viditelnou odbočku. Zjistíme to až o sto padesát výškových metrů níže. Špatné! Lezeme zpátky a volíme správnou stezku po skalních terasách vedoucí do zeleného údolí schovaného mezi hřebeny. Jsme pěkně promočení a zmrznutí. Zase špatné! Ještě že se v údolí ukrývá kamenná chatka Siscaro. Schováme se před deštěm, zatopíme v krbu a hned máme lepší náladu.

Není to prudké, ani daleko!

Ráno opět trochu bloudíme. Dojdeme k jezeru estany de Baix. Krásné jezero, jehož pozadí nyní dokreslují ostré hřebeny, po kterých se válí těžké mraky. Koukáme vzhůru do sedla, kam lezeme. „Není to prudké, ani daleko!“ Dodávám odvahy ostatním. Nohy si však myslí své. V sedle fučí vichr a je zima. Odměnou jsou nám však nádherné výhledy a zasloužená hřebenovka, kterou protáhneme až na vrchol pic del Maia, odkud sestoupíme k silnici v sedle port d’Envalira, kde si dáme v restauraci dobrý oběd. Po sjezdovkách seběhneme do střediska Grau Roig a po prašné cestě vystoupáme k jezeru Estany Primer. Údolím vzhůru se táhne nádherná oblast jezer zapsaná dokonce na seznam památek UNESCO. Začíná být pozdě, a tak zůstáváme na břehu Estany Rodó. Ráno je pouze pár stupňů nad nulou. Výstup po příkré stěně údolí do Collada dels Pessons nás však rozhodně nenechá vychladnout. Výhledy jsou odtud perfektní. Nejen na celou Andorru ale i na obrovský kus Pyrenejí. V dáli se dokonce bíle lesknou zasněžené vrcholky.

Relax

Sestoupíme do dalšího krásného údolí. Tímto údolím jsme už před pár lety prošli na cestě přes Pyreneje. Tentokrát ho však jdeme dolů. Nabídka horských chat je zde opravdu bohatá a určitě si zde vybere každý, kdo potřebuje někam na noc složit hlavu. My jdeme až do půlky údolí, kde odbočujeme a zůstáváme na noc u Cabana Estall Serrer. Spíš než o chatku jde o haldu kamení s místem uvnitř, a proto si postavíme stany na louce. Další den je také odpočinkový. Po obloze se honí temné mraky a náš plán je pouze přehoupnout se přes sedlo Collada de la Maiana a nejlépe dojít k chatě Refugi de Claror aniž bychom zmokli. Chata je už z dálky vidět usazená na protější straně údolí. Trvá ještě více než hodinu se k ní dostat, ale stálo to za to. Chata je fakt parádní a je až s podivem, že takovéto služby můžeme využívat zdarma. Jelikož jsme na chatě brzy, déšť nepřichází a v nohách zbývá nějaká energie, vyrážím na průzkum okolí, který mě zavede až na hřeben nad chatou, odkud jsou parádní výhledy.

Poslední kopec

Vyspaní do růžova vyrážíme zdolat poslední hřeben a s ním Pic Negre de Claror (2642 m n.m.). Nízké mraky trochu kazí výhledy ale ne náladu. Od teď budeme převážně klesat. Cesta se drží blízko hranice se Španělskem a zastavujeme až u Refugi de Roca de Primés. Tato chatka kvalitou dost pokulhává za tou včerejší, a tak si o kus vedle pod stromy postavíme stany. Horší je to s vodou, která tu není. Musíme pro ni k nejbližší studánce o sto padesát výškových metrů níže. Následující den nás čeká několika hodinový nepříjemný prudký sestup. Vesničky, posazené v prudkých svazích, přes které procházíme, mají styl a je na co koukat. Sestup konečně ukončí až příchod k silnici v Sant Julià de Loria, kde ukončujeme okruh okolo Andorry.

Hodně dálkových treků si rádo přisvojuje všelijaká nej. Nejhezčí, nejtěžší … Okruh Andorrou po dálkové trase GRP byl prostě super. Krajina nádherná, plná ostrých hřebenů, nádherných jezer a řek, zelených pastvin i rozkvetlých luk…Užili jsme si těžkých výstupů i zasloužených hřebenových pasáží. K dispozici je po horách hustá síť chatek, které je z pohodlnosti či nepřízně počasí možno využít. Andorru určitě zařaďte na svůj seznam, protože GRP si užijí jak dálkoplazi začátečníci tak i ostřílení horalové.

 

Yosemite NP

Další zastávka v rámci velkého cestovatelského okruhu po národních parcích USA. Místo, kde mě přepadl velmi silný pocit „Konečně! Konečně, jsem na těch vysněných místech z knížek a televize.“ Abychom si zdejší krajinu co nejvíce užili, naplánuji zhruba pětidenní trek po parku.

Už samotný vjezd do parku, kdy silnice vjede do hlubokých údolí a sevřou ji vysoké skalní stěny, je parádní. První zastávka je ve Willderness office, abychom pro zamýšlený trek získali permit. Pozor, nejedná se o informační centrum. Tam permit nedostanete.

Postojíme si pár hodin ve frontě, dostane se nám instruktáže jak se v parku chovat a konečně dostáváme permit. Není to však tak jednoduché a více se o tom rozepíšu na jiném místě.

Vyrážíme

Jako výchozí bod jsme si zvolili Porcupine Creek. Zabalíme batohy, jídlo z auta nacpeme do velikých bear boxů u parkoviště, protože v autě nesmí zůstat a vyrážíme. Po pár kilometrech volíme na křižovatce cest odbočku na North Dome. Cestou doporučuji navštívit skálu Indian Rock. Je zde kamenná brána a krásný výhled na Half Dome. Pokračujeme dál, a jakmile vylezeme z lesa na Basket Dome, naskytnou se nám krásné výhledy. Netrvá dlouho a dojdeme na North Dome. Skalní stěnu Half Dome máme přímo proti sobě naproti přes Yosemite Valley. Paráda. Je to prostě plnění dávného snu. Musíme se kousek vrátit a pak už jen setupujeme k Lehamite Creek, kde je možnost kempovat.

Je hrozné sucho a volbu místa na kempování musíme přizpůsobovat tomu, kde lze nyní nalézt vodu. Následující den míříme k Yosemite Creek. Až na pár louží je téměř vyschnutý. O kilometr výš proti proudu už však voda je. Je brzy. Máme v plánu zde nocovat, ale kvůli medvědům si zde nemůžeme jen tak schovat batohy a ještě někam vyrazit, a proto jdeme s nimi. Jdeme až na El Capitan, ale výhled odtud mě zas až tak neuchvátil. Mnohem hezčí výhled je z Eagle Peak, kde se zastavujeme cestou zpět. Skalnatý vrchol s výhledy do údolí a na protější kolmé skalní stěny. Nalézáme malou studánku a tak se vyřeší i problém s vodou. Vracíme se zpět a zakempujeme na předem vyhlédnutém místě kus stranou od všech, co se mačkají u Yosemite Creek.

Yosemite Valley

Brzy ráno pokračujeme dál a míříme dolů do údolí. Po klikatém chodníčku sestupujeme strmě dolů. Musíme sestoupit téměř o tisíc výškových metrů. Někdo se pokusil stezku „vydláždit“ kameny, ale myslím, že je to horší než kdyby to nechali být. Hrozně špatně se po oklouzaných kamenech jde. Alespoň jsou odtud hezké výhledy do údolí. Škoda, že není žádná voda a Yosemite falls jsou vyschnuté. Můžeme tak pouze obdivovat vysokou skalní stěnu, ze které normálně padá vodopád. Sestup nám trvá skoro dvě hodiny. Je to úmorné a bolí z toho nohy. Skalní stěny jsou však odtud zdola opravdu impozantní. Údolí je hodně rušné. Yosemite jsou velmi známý a navštěvovaný park. Navštívíme Wilderness Center a získáváme permit na druhou polovinu výletu a dokonce s výstupem na Half Dome. Osvěžíme se koupelí v Merced River a pak už nás čeká výstup ven z údolí. Volíme krásnou, ale celkem náročnou trasu po Mist Trail okolo Vernal Falls. Jde o velmi populární trasu a hemží se to tu jak v mraveništi. Stezka je zpevněná, ale kus pod vodopádem se změní kamenitý chodník se spoustou příkrých schodů. Vernal Falls jsou i teď, kdy je málo vody moc pěkné. Po dalších strmých schodech lezeme nad vodopád. Strašné stoupání. Nad vodopádem je krásná řeka a spousta vypasených nebojácných veverek. Dalším stoupáním dojdeme pod Nevada Falls a po odporně dlážděném chodníku se vyplazíme skalní stěnou až nad vodopád. Jsme vyřízení. Odpočneme si rozvalení u řeky. Kupodivu připlul temný mrak a dokonce z něho začalo pršet. Kousek za vodopádem se před námi otevře Little Yosemite Valley a cesta konečně vede chvíli po rovině. Jsme utahaní, a tak trochu pozměníme plány a zůstaneme na noc v kempu Little Yosemite Valley.

Half Dome

Brzy ráno si zabalíme nejnutnější věci a nalehko vyrážíme zdolat Half Dome. Vytrvale stoupáme do kopce. Po pár kilometrech odbočíme z dálkové trasy John Muir Trail vlevona chodník vedoucí k Half Dome. Na tomto chodníku už je třeba mít permit. Stromy řídnou a objevuje se mezi nimi obrovská skalní masa Half Dome, čnící vzhůru do nebe. Po asi dalším kilometru a půl vylezeme z lesa a po prudkých schodech stoupáme dálna jakýsi předvrchol. Takovou velikou bouli. Za ní je sedlo a pak… Viděli jsme již z dálky přímou výstupovku po skále na vrchol. Teď když stojíme pod ní, vypadá opravdu zajímavě. Dvě ocelová lana metr od sebe a mezi nimi „cesta“. Celou dobu jsme si říkali, že to zkresluje a že to nebude tak prudké. Omyl. Nezkreslovalo to ani trochu. Sklon skály je opravdu velký. Podrážky přestávají fungovat, lidé visící na lanech… Bez lan by šlo o skalní lezení. Takto je to ferrata obtížnosti C/D. Přitom pouze dva nebo tři lidi z toho velké množství, které jsme potkali, měli s sebou ferratový set. Divím se, že zde není mnohem více úrazů. Toto jsme vážně nečekali, protože pracovnice Wildernes Office nám řekla, že se jedná o jednoduchý výstup. Nám to po pravdě navadilo, ale byla zde spousta lidí, křečovitě visících na ocelových lanech nebo sunoucích se po zadku dolů po skále. Vrchol je obrovský a rozlehlý. Kocháme se nádhernými výhledy do údolí a na protější skalní stěny. Paráda. Je čas zahájit sestup. Výstupovka, sloužící zároveň i pro sestup se mezi tím nepříjemně naplnila. Lidé se sunou dolů, lezou po sobě jako krabi a drží se, čím mohou. Sestup by byl parádně rychlý, kdyby se u každé kotvící tyče nechoulila nějaká troska nebo se proti nám neplazila po dechu lapající postava s vytřeštěnýma očima. Konečně jsme na „bouli“. Sejdeme prudké schody k lesu a pak už je to pohoda. Na rozcestí nám zkontrolují permit a zanedlouho jsme v kempu. Zabalíme věci a vyrážíme hlouběji do Little Yosemite Valley. Údolí je opravdu krásné. Škoda jen, že tu před lety hořelo a z mnoha stromů zbyly jen takové mrtvé kostřičky. Na druhou stranu však zajímavě kontrastují se sytě barevnou trávou a vysokými skalními stěnami. Merced River protékající údolím je krásná řeka vytvářející tůně, vodopády a různé meandry. V horní částiúdolí začíná být krajina divočejší. Více skal, schody vzhůru po skále, serpentiny a v řece vodopády. Na jedné ze skalních teras se utáboříme.

Sunrise Lakes

Ze spacáků nás vytáhne slunko. Sejdeme do Echo Valley a postupně se stáčíme zpět. Tentokrát však jdeme vysoko po hraně údolí, do kterého máme pěkné výhledy. Po pár kilometrech mineme opět dálkovou trasu John Muir Trail a odpočíváme u Sunrise Creek, který poskytuje příjemné osvěžení v parném dni. Musíme se vydrápat tři sta výškových metrů na cestu vedoucí přes Cloud Rest. Vyhořelý les neposkytuje žádný stín. Jakmile dosáhneme cesty vedoucí po hřebeni je další postup již jednoduchý. Na noc zajdeme k prvnímu ze Sunrise Lake. Nejde o žádnou bahnitou louži v lese, ale o krásné jezírko s průzračnou vodou vybízející ke koupání. Sunrise Lakes jsou velmi oblíbeným místem pro nocování. Začínáme mít problém s jídlem. Zítra na Porcupine Creek k autu nedojdeme a dochází nám jídlo. Máme již jen snídani a oběd. No, uvidíme.

Ráno je pořádná zima. Není divu když táboříme tak vysoko ( okolo 2700 m n.m.). Vyrážíme serpentinami dolů k silnici. Netrvá dlouho a dojdeme k Tenaya Lake. Nechce se nám pochodovat po silnici s batohy a po cestách přes les je to celkem daleko. Shodíme tedy batohy a zkouším odstopovat k autu. Štěstí mi moc nepřeje a nakonec si celou cestu až k autu poctivě odšlapu. Kruh se uzavřel. Zabalíme všechny věci, posilníme se a vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Slýchal jsem, že na návštěvu národního parku Yosemite stačí den až dva. Podle mne to není pravda. Ano, záleží na způsobu cestování, který preferujete, ale myslím, že tak týden je fajn. Osobně bych se zde dokázal toulat daleko déle. Celý čundr touto nádhernou krajinou plnou skal, obrovských skalních stěn, divokých řek a vodopádů jsem si náramně užil a odvezl si opravdu životní zážitek. Vyčleňte si na návštěvu parku více času. Určitě nebudete litovat.

 

Mt. Rainier

Jeden z prvních výletů, který jsem naplánoval, když jsem začínal dávat dohromady zevrubný plán, kudy povede naše trasa po národních parcích USA. Stačil jeden pohled na mapu a bylo to jasné. Wonderland Trail je opravdu vyhlášený a rezervace kempů v divočině nezbytných pro absolvování treku, mizí mnoho měsíců před sezónou. To jsme však netušili. Ale vzdát to? To ani náhodou!

Dojedeme do Paradise do informačního centra a zjišťujeme naše možnosti. Kempy jsou opravdu rozebrané. Máme však štěstí na velmi ochotnou slečnu. Přes hodinu kombinujeme odkud vyrazit, kterým směrem okruh jít a do kterého kempu musíme každý den dojít. Se dvěma obchůzkami to nakonec klapne a máme trek rezervovaný. Deset dní okolo této sopky, která dominuje okolí a tyčí se to výšky 4392 m n.m.

První nástrahy

Následující den se tedy přesouváme k Mowich Lake, odkud vyrážíme. Odstavíme auto, zabalíme batohy na deset dní a po stezce okolo jezera zmizíme v lese. Po hezkém chodníčku přelezeme Ipsut Pass a serpentinami sestoupíme prudce dolů do krásného lesa rostoucího v údolí. Stále mírně klesáme až do kempu Ipsut Creek. Hezký a klidný kemp. Ráno pozvolna stoupáme lesem proti proudu Carbon River. Po pár kilometrech musíme odbočit na Northen Loop Trai, protože Wonderland je beznadějně plný. Překonáme řeku po mostě vytvořeném z kmene stromu a stoupáme k vysokým skalním stěnám Yellowstone Cliffs. Hodně nás zdržují vysoké borůvkové keříky obsypané plody. Projdeme okolo jezer přes Windy Gap a sestoupíme dolů do lesa a utáboříme se v kempu James. Následující den sestoupíme k řece White River, která si pro nás připravila výzvu. Není tu most. Řeka není moc široká. Jenže těch deset metru rychlé a studené vody, může být pěkně zrádných. Voda je zakalená a není možné odhadnout její hloubku. Jdu na to. Vody je po kolena a snaží se podrazit nohy. Příjemné to není. Na druhé straně shodím batoh a vracím se pomoci Evče. Vylejeme vodu z bot, vyždímáme ponožky a dalších patnáct minut hledáme stezku. Ta začne brzy stoupat a stoupáme nepřetržitě až k rozcestníku na Grand Park. Vylezeme z lesa a otevře se před námi veliká louka. Měl by tu být krásný výhled na horu Mt. Rainier, nyní jsou však tušit pouze obrysy a vše se utápí v hustém dýmu z velikých požárů, zuřících stovky kilometrů daleko. O několik kilometrů dál se opět napojíme na Wonderland. Výhledy odtud z hřebene musí být úžasné nebýt toho dýmu. Přenocujeme v nedalekém kempu Sunrise.

Strasti i slasti

Celkem brzy nás vytáhne slunko. Opět je vše zahaleno v dýmu. Začíná to být otrava. Sejdeme skrz les do kempu White River. Opět jsou tu všude upozornění, aby si lidé dávali pozor při brodění řek. Řeka za kempem je přemostěna kládou se zábradlím. Už nyní ráno však vlny omývají spodek klády. Dalších pár kilometru je příjemných skrz hezký les. Cesta ubíhá v pohodě až na vosí útok, kdy dostanu jedno žihadlo do lýtka. Bohužel dnes musíme opět využít alternativní cestu, protože kempy na Wonderland Trailu jsou beznadějně plné a nemáme šanci přejít tak dlouhý úsek na jeden zátah. Uhýbáme proto na Owyhigh Lake Trail. Vylezeme na kopec až ke stejnojmennému jezeru. Údolí svírají vysoké hřebeny a o kus dál se nám otevře pohled na Cowlitz Chimneys. Skalní útvary, které opravdu připomínají obludné komíny. Cestu lemují borůvkové keře obsypané plody. Klesáme několik kilometrů. Konečně se začne terén rovnat. Přejdeme několik krásných potoků a kousek za jejich soutokem se utáboříme v kempu. Vyrážíme se svítáním podél proudu Chinook Creek. Cesta rychle ubíhá, vlní se lesem a zdržují pouze vodopády, kterými se kocháme. Dojdeme k silnici, navštívíme Silver Falls a po Cowlitz Divide Trail stoupáme vzhůru na kopec, kudy vede Wonderland Trail. Stoupání je únavné. Noha mě pořádně pálí. Přelezeme přes kopec a klesáme opět až k silnici. Most tu překonává úzký a velmi hluboký Box Canyon, kudy protéká řeka Cowlitz. Noha mi otekla, bolí a přestává jít ohýbat. Pokračujeme k mostu přes Stevens Creek a poslední kilometr vzhůru do kempu Maple Creek. Sotva se tam doplazím. Zchladím nohu v potoce a odpočíváme.

Konečně okno

Když se slunko vyhoupne nad hřebeny hor, vyrážíme dál. Stoupáme vzhůru proti proudu Stevens Creek. Stoupání postupně nabírá na intenzitě. Dnes konečně není kouř a hora Mt. Rainier se ukazuje v celé své nádheře. Překonáme veliký sesuv půdy, před kterým cedule nabádaly k extrémní opatrnosti při překonávání. Nyní, když je sucho projdeme s opatrností v pohodě. Věřím však, že za silnějších dešťů může být tento úsek neprůchodný. Vylezeme na kopec a zajdeme si k jezeru Louise. Příjemná zastávka. Během chvilky tu nasbíráme plný ešus borůvek. Odbočujeme z trasy Wonderland a míříme k jezeru Snow Lake. Podle mapy to vypadalo jako krátká procházka po rovince. Je to však neustále nahoru a dolů po různých schodech. Mineme Bench Lake a o pár set metrů dál přicházíme ke krásnému jezeru Snow. Na vyhrazeném místě si postavíme stan a užíváme si odpočinkového dne. Koupel v ledové vodě je opravdu osvěžující. Jezero má nádhernou barvu a je obehnáno vysokou hradbou hor. Obejdeme jezero na protější stranu, a když povylezeme výš velkým suťoviskem, naskytne se nám úžasný výhled nejen na jezero, ale i na horu Mt. Rainier pokrytou spoustou ledovců. Konečně okno v sérii začouzených dní. Dnešek se opravdu vydařil a nocování na takovémto krásném místě je skvělá tečka za bezva dnem.

Když vylézáme ze stanu, slunko se již svítí na Unicorn Peak. Musíme kousek zpět okolo jezera Louise a pokračujeme dál k Reflection Lakes. V jejich hladině se krásně zrcadlí mohutná hora Mt. Rainier. Cesta dál kopíruje silnici. Dáváme se do řeči s místními a dozvíme se, že trek rezervovali více než dva měsíce dopředu a stejně museli hodně vybírat kempy a udělat pár ústupků, aby ho mohli jít. Navštívíme Narada Falls a rychle ubíhajícím sestupem dojdeme do Longmire. Oblíbené výchozí místo. Přehoupneme se pár set výškových metrů přes Rampart Ridge a klesneme k potoku Kautz Creek. Jeho přechod je trochu divoký. Cesta vede asi dvě stě metrů korytem po velkých balvanech. O kus dál už odbočujeme do kempu Pyramid Creek. Utáboříme se a jdeme omrknout potok. Už z dálky slyšíme hučení. Tohle na koupání asi moc nebude. Není. Z hory se dolů řítí zakalená a rozbouřená voda. Jihozápadní ledovce dostávají v těchto vedrech zabrat. Cestou zpět se alespoň napaseme borůvek.

Dřina pokračuje

Jelikož jsme se již dostali na západní stranu hory, trvá ráno slunku hodně dlouho, než na nás začne svítit. Pokračujeme dál. Dnešní den se opět krajina ponořila do hustého dýmu. Procházíme rozkvetlými loukami a sbíráme borůvky. Přelezeme přes kopec a klesáme k řece Tahoma. Podobně jako ostatní velké řeky, je i Tahoma v těchto vedrech spíš takový bahnotok z tajícího ledovce. Přes řeku je natažený asi sto metrů dlouhý lanový most, visící zhruba čtyřicet metrů nad rozbouřenou hladinou. Pěkně se houpe a příjemné to moc není. Za řekou se znovu drápeme přes les do dalšího kopce. Ve vyšších polohách les zmizí, otevře se výhled na horu s ledovcem Tahoma a stezka se změní v suťovou noční můru. Cesta je jasně vidět, ale jde se v tom špatně. Vylezeme na vrch Emerald Ridge. Zde jsme nejblíže ledovci a stezka se stáčí po hraně obrovského koryta vymletého kdysi dávno ledovcem. Dole jsou žlutočervené kameny kontrastující s šedou sutí. Nad tím visí ledovec, ze kterého vytéká s hukotem zakalená voda a v pozadí je hora Mt.Rainier jejíž vrchol se postupně ztrácí v hustém dýmu. Paráda. Pomalu sestupujeme dolů a utáboříme se v kempu South Puyallup River.

Pod dekou

Následující den je dým tak hustý, že je vidět sotva na kilometr. Do toho mlha. Přejdeme přes řeku a plazíme se vzhůru až k jezeru St. Andrews Lake. Nabereme síly a pokračujeme. Přehoupneme se přes kopec a klesáme ke kempu Klapatche Park. Kvůli dýmu nejsou žádné výhledy. Lze vytušit obrovskou dolinu, nad kterou se tyčí neuvěřitelné skalní útvary. Za tím je okem sotva rozeznatelná hora Mt. Rainier. Při hezkém počasí to tu musí být úžasné. Pokračujeme v klesání po zarostlé cestě skrz les. Slunko změnilo barvu. Svítí přes hustou vrstvu dýmu a je celé červené. Není to příjemné. Vydrápeme se nad les. O nějakých výhledech si můžeme nechat jen zdát. Je neuvěřitelně hnusně. Dnešní den se utáboříme v kempu Golden Lakes. Příštího rána vstáváme později a moc se nám nechce. Projdeme okolo jezer a v postupu nás zdržují borůvkové keře. Klesání k Mowich River je nekonečné. Skoro hodinu k ní klesáme po té, co ji v půlce kopce zaslechneme hučet hluboko pod námi. Konečně řeka. Nejdřív překonáme její jižní větev a o pár set metrů dál i severní. Za řekou začíná stoupání. Náš poslední kopec. Asi pět kilometrů funíme do kopce. Pořádná dřina. Konečně nad sebou mezi stromy zahlédnu stan a o chvilku později už stojíme v kempu u Mowich Lake. Je už odpoledne, a tak zde strávíme ještě jednu noc a odpočneme si, než vyrazíme na další cestu.

Wonderland Trail je opravdu krásný trek okolo nádherné sopky. Při takovémto stylu cestování, jakým jsme projížděli parky USA, není možné čekat někde několik týdnů na lepší počasí.  Už takto jsme měli neuvěřitelné štěstí, že jsme dokázali zarezervovat kempy podél celého treku. Během deseti dní na treku jsme měli pouze dva dny bez dýmu. Během této krátké chvíle jsme však měli možnost okusit něco málo z té nádhery, kterou se lze kochat během celého treku za hezkého počasí. Rozhodně doporučuji zařadit na seznam míst k navštívení při cestě po parcích USA.

 

Kanadské Rockies

Hradba hor táhnoucí se severní Amerikou od severu k jihu a zasahující do dvou kanadských a sedmi amerických států. Je libo jezera, vodopády nebo nějaký vrchol? Z nepřeberného množství jednodenních výstupů, až po několikadenní výlety do hor různých obtížností, si vybere snad každý.

Je třeba vybrat tu správnou dobu, kdy vyrazit. Po velmi tuhé zimě s velkým množstvím sněhu se nyní zdá ukvapené rozhodnutí, začít začátkem června cestovat. Horská sedla, hlavně ta, do kterých sahá les, jsou velmi těžko průchodná kvůli sněhu.

První ochutnávka divočiny

První vícedenní trek podnikáme k hoře Mt. Assiniboine. Ačkoli nám nepřeje počasí, jedná se o krásný výlet. Od jižního okraje Spray Lakes, kde odstavíme auto, vyrážíme po hezkém chodníčku mírně zvlněnou krajinou. Hluboké lesy, dravé řeky a veliké údolí sevřené vysokými štíty hor a skalními stěnami. Druhý den překonáme sedlo Assiniboine a zároveň přejdeme z Alberty do BC. Také se před námi objeví hora Assiniboine. Dominanta, po které se plazí ledovec. Po pár kilometrech se utáboříme v kempu u jezera Magog. Počasí je mizerné a jeden den ani nevylézáme ze stanu. Sněhovou vánici jsme v červnu opravdu nečekali. Za slušného počasí vyběhneme alespoň jednoduché vrcholky Niblet a Nublet. Scenerie jsou opravdu úžasné. Až poslední den se ráno na chvilku vyjasní a mohu zkusit zachytit fotoaparátem tu dechberoucí nádheru. Čeká nás cesta zpět. Okruh přes Wonder Pass nepřichází bez sněžnic v úvahu, a tak musíme využít stejnou cestu pro návrat.

Městečka Canmore a Banff nejsou dobrá pouze pro doplnění zásob, ale nabízí základnu pro prozkoumávání okolí jednodenními výlety.

My se posouváme severněji. Z dálnice uhýbáme na silnici 93 a na malém parkovišti nad jezerem Vista odstavujeme auto. Vyrážíme na šest dní k jezeru Egypt. Nejprve klesneme k jezeru Vista, které už z výšky okouzluje svou zelenou barvou. Následuje dlouhé stoupání kolem jezera Arnica a pokračuje přes sedlo, za kterým klesneme k Twin Lakes, kde je kemp. Cesta přes sedlo je ztížena množstvím sněhu. Následující den s vypětím všech sil překonáme sněhem zasypané sedlo Gibbon a okolo jezera Shadow stoupáme do kempu, umístěného v horním konci velikého údolí. Poprvé nacházíme medvědí stopy a ještě k tomu přímo v kempu. Medvěd v noci nepřišel, zato přišel vydatný déšť.

Ráno na chvilku přestane pršet a vyláká nás to k tomu pokračovat. Chyba! Po chvíli se znovu spouští silný déšť a v kombinaci s cestou, zasypanou sněhem, nemáme šanci překonat sedlo k Egypt Lake. Vracíme se zpět a utáboříme se v kempu u Shadow Lake. Na dva dny nás ve stanu uvězní sněhová bouře. Nepřichází v úvahu někam pokračovat. Máme spíš starosti, jak se dostat zpět k autu. Návrat je velmi těžký, jelikož v sedlech je sníh až metr hluboký a není poznat, kudy stezka vede. Hodně pracuji s GPS, abych cestu našel. Nakonec se přeci jen z hor dostaneme.

Krátké zastávky v kaňonech Marble a Johnston nám zvedají náladu. Je na co koukat. Stavíme se také u rušných jezer Lake Louise a Moraine Lake. Obě mají úžasnou azurovou barvu. Morain Lake na mě však zapůsobilo víc. Svou barvou, sevřené vysokými horami, z jejichž vrcholků se dolů plazí ledovce. Krása. Čekáme na lepší počasí, než vyrazíme na další trek, a tak se zajedeme podívat na Spiral Tunel. Technickou zajímavost, jak železnice překonává velké převýšení přes horské sedlo. Navštěvujeme nedaleké Wapta Falls. Krásný vodopád na řece Kicking Horse. Za řekou již není národní park a je tam možné volně kempovat. Nacházíme nádherné místo na nocleh. Vyhlídka na vodopád, v pozadí zasněžené štíty hor halící se do temných mraků. Paráda.

Přečkáme tu dny ošklivého počasí a vydáváme se k Emerald Lake. Zabalíme batohy na několik dní a vyrážíme. Emerald Lake není tak rušné jako Lake Louise nebo Moraine Lake. Na okružní stezce okolo jezera je spousta vyhlídek, kde se můžete v klidu zastavit a vychutnat si tu nádheru. Obejdeme jezero na druhou stranu a po stezce vedoucí přes Yoho Pass jdeme ke stejnojmennému jezeru. Yoho Lake je o pět set výškových metrů výš než Emerald Lake. V sedle opět leží spousta sněhu. Je však prošlápnutý. Přicházíme ke krásnému jezírku s průzračnou vodou. Ta barva je úžasná. Různé odstíny zelené. Kemp u Yoho Lake je zatím nejlepší, jaký jsme dosud navštívili. Následující den trochu měníme plány. Nemá cenu se nyní pouštět do vyšších poloh kvůli sněhu. Proto sejdeme do údolí Yoho Valley. Za návštěvu rozhodně stoji Takakkaw Falls. Více než 360m vysoký vodopád. Postupujeme až do horní části údolí, kde zůstáváme v kempu Twin Falls. Twinn Falls je parádní dvojitý vysoký vodopád a nízko položené vycházejíci slunko vyčaruje v jeho vodní tříšti krásnou duhu. Vracíme se k Laughing Falls. Horní cesta však není udržovaná a je plná polomů, a tak nezbývá, než se pár kilometrů prodírat vegetací, přelézat a podlézat popadané stromy a podobně. Stejnou cestou se pak vracíme k autu. Hezké počasí a vysoké teploty nám nastraží v cestě překážku v podobě rozvodněných koryt potoků a utrhaných mostů kousek před Emerald Lake. Z popadaných stromů si postavíme provizorní lávku a můžeme pokračovat.

Cesta k severu

Cesta od Lake Louise na sever k Jasperu je sama o sobě zážitkem a stále je na co koukat. Rozhodně doporučuji nespěchat, a pokud cestou nevyužijete některý z mnoha jednodenních výstupů na vrcholky hor, využijte alespoň nejrůznější vyhlídky a zastávky na zajímavých místech. Mezi ty nejlepší bych zařadil Peyto Lake, Panther Falls, Horseshoe Lake a Athabasca Falls.

Jasper na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Hřebenovka Skyline Trail je rezervovaná na celou sezónu a nemáme šanci se tam dostat. Vymyslíme si alternativu a vyrážíme k jezeru Amethyst Lake. Dobrá volba. Auto odstavíme na kopci, kde začíná trek, zabalíme věci na pár dní a proti proudu Portal Creek vyrážíme do hor. Po pár kilometrech vylezeme nad les a otevře se nám výhled na údolí a barevné vrcholky hor. Přelezeme sedlo a mírným sestupem klesáme do dalšího údolí. Cesta je zde dost rozbahněná. Těsně před kempem Maccarib brodíme řeku, protože voda odnesla most. Následující den znovu přebrodíme řeku a zanedlouho již přicházíme k jezeru Amethyst. Na protějším břehu se tyčí zubatá hradba skal. Po malé pěšince skrz křoví a bažiny dojdeme až na druhý konec jezera, kde si v kempu postavíme stan. Jdeme se vykoupat do jezera. Zrovna si plavu v jeho ledové vodě, když pár set metrů od nás spatřím velikou medvědici grizzly se dvěma medvíďaty. Přesto, jak je od nás daleko, je poznat, jaký je to kolos a jde z ní respekt. Krajina je zde úžasná a do toho rozehrává další divadlo slunko, zapadající za jezerem. Nádhera. Zůstaneme tu ještě pár nocí. Jediné, co nám zde ztrpčuje život, jsou miliony komárů. Bez repelentu zde fungovat nelze. Stejnou cestou se opět vracíme zpět. Jedinou změnou jsou nově postavené mosty přes řeky, takže to máme jednodušší.

Severní Rockies

Další významnou zastávkou je Mount Robson Provincial Park. Trek k jezeru Berg Lake je podle rezervačního systému také plný na celou sezónu. Zkoušíme štěstí v informačním centru a to se na nás usměje. Zrovna příští den je volné místo v kempu u jezera Berg. Je to sice 21km a to převážně do kopce, ale co. Rezervujeme si místo a následující den vyrážíme. Dobře jsme udělali. Projdeme okolo krásného jezera Kinney a stoupáme dál až do Valley of Thousand Falls. Vodopádů je tu opravdu spousta a okolo dalších stoupáme stále dál. Nad námi se stále tyčí Mount Robson. Emperor Falls je úžasný a zvedá tolik tříště, že jsme brzy celí mokří. K jezeru Berg je to ještě kus cesty. Je to však už převážně po rovině. Konečně se jezero objeví. Nádherná tyrkysová voda jezera, do které z mohutné hory Mt. Robson ztéká ledovec. Nádherný pohled. Cesta sem nahoru nám trvala skoro osm hodin. Stálo to však za to. Vykoupeme se v ledové vodě a užíváme si hry světla a stínu, kterou slunko předvádí na horském masívu a ledovci. Následující ráno se zabalíme a musíme zpět. Slunko vyčaruje na řece vytékající z jezera neskutečné barvy. Vypadá to jako modře zářící neonová stuha, vlnící se zelenou loukou. Přesto, že to byl jen takový rychlý výlet, patří k jedněm z nejlepších, které jsme zatím podnikli.

Pokračujeme dál k severu. V infocentru náhodou padnu na zajímavou oblast. Knižní průvodce po Kanadě mlčí. Tumbler Ridge. Vypadá to jako oblast, kde turistický ruch teprve vypukne. Z původně plánované krátké zastávky se nakonec vyklube několik dní nabitých nejrůznějšími „atrakcemi“. Zkamenělé stopy dinosaurů v říčním korytě, množství nádherných vodopádů jako třeba Kinuseo Falls v Monkman Provincial Park, útesy Bergeron a skalní labyrinty. Opravdu krásné.

Tumbler Ridge je nejsevernější místo Kandských Rockies, které jsme navštívili. Zde se již stáčíme k jihu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím na Vancouver Island a pak dále do USA.

Kanadské Rockies jsou úžasné pohoří plné nádherných vrcholů, ledovců, hlubokých kaňonů, divokých řek se spoustou velikých vodopádu a jezer s neskutečnou barvou. Strávili jsme tu bezmála dva měsíce a musím uznat, že je to žalostně málo na takto velikou oblast plnou nádherných míst.

Mezi ty nejlepší vícedenní treky, které jsme zde podnikli, bych určitě zařadil Mt. Asiniboine, Amethyst Lake a Berg Lake. Doporučuji každému a bylo by chybou je vynechat.

Kahurangi – west coast

Bahno, bažiny, brody, lanové mosty, kluzké balvany, spadané stromy, cesty utrhané velkou vodou, několikadenní déšť a tisíce sandflys. Oblečení ani boty už pár dní nebylo suché. Dokončení plánovaného treku severozápadem jižního ostrova nám dalo hodně zabrat. Rozmlsaní chodníčkem na Heaphy treku, který spadá do takzvaných Great Walks, se pouštíme na do treků Wangapeka a Leslie –Karamea, abychom dokončili okruh do Motueky. „Je tam pár spadlých stromů, ale projít se to dá.“ Povídá nám usměvavá paní v informačním centru v Karamei. Vědět co nás tam čeká, asi bychom se hodně rozmýšleli, než jsme se do tohoto treku pustili.

Po vrstevnici až na kopec

Je kolem poledne, když po dvou a půl hodinách vystupujeme z autobusu, bereme batohy a pokračujeme k asi půl kilometru vzdálené Brown hut, kde máme rezervovanou první noc na Heaphy treku. Následující den vstáváme brzy. Z orosené stanové plachty sají vodu stovky sandflys. Vylézáme ven a hned na sebe natíráme repelent. Vyrážíme po široké cestě lesem. Procházíme mezi kapradinami. Ze stromů visí roztodivné liány. Stezka se pomalu vlní a neznatelně stoupá. I podle mapy vypadá, že jde stále po vrstevnici. Když se však po pár hodinách chůze otevře výhled do údolí, je vidět, že jsme výš. Mineme Aorere shelter a o hodinku později jsme na vyhlídce Falangans Corner, která je zároveň nejvyšším bodem Heaphy treku. Náš dnešní cíl je odtud už také vidět. Netrvá dlouho a přicházíme k Perry Saddle hut. Ranger sídlící nedaleko kontroluje naši rezervaci už při stavění stanu.

Poznání

Následující den zjišťuji, proč je toto Great Walks. Vycházíme ven z lesa do volné krajiny. Veliké údolí je lemované vysokými horami, zarostlé nízkými keříky, plné rašelinišť a mokřadů a zvrásněné hlubokými dolíky, kterými proudí voda. Mezi těmito dolíky se do dáli vlní naše prašná stezka. Přicházíme k chatě Gouland Downs a pár set metrů za ní vstupujeme do jiného světa. Tajuplný les. Stromy i kameny porostlé mechem. Ze stromů visící lišejníky jako vousy nějakých starců. Všude okolo kapradiny. Tím vším se proplétá bublající potůček modelující do skalního podloží roztodivné tvary a jeskyně. Prostě nádhera. Po několika kilometrech přicházíme k Saxon hut. Krátce si odpočneme a vyrážíme na dnešní poslední úsek k chatě James Mackey. Krajina se vždy po pár kilometrech změní. Někdy procházíme lesy, sytě zelenými, plnými lišejníků a se vším zarostlým mechem. Jindy procházíme vyprahlé stepi s trsy suché žluté trávy, vypadající jako obří ježci, s pokroucenými stromy v pozadí a temnými mraky povalujícími se na hřebenech vysokých hor. Nebo jdeme rozsáhlými mokřady po dřevěných dlouhých lávkách plazících se krajinou jako had. Jsme už hodně utahaní, když konečně přicházíme k chatě James Mackey a stavíme stan.

Příštího dne klesáme jakýmsi pralesem až k chatě Lewis, která už je pouze 20 m n.m. Kousek za chatou překonáme řeku po lanovém mostě a dál už vede cesta pralesem jen po rovině. Všude rostou kapradiny, palmy, mechy a ohromné stromy. Kmeny mají porostlé mechy a trávou a občas z nich dokonce vyrůstá další strom. Stezka se vlní tímto podivným lesem až k chatě Heaphy. Dále za chatou krajina znovu nabývá jiné podoby. Písečné podloží, odolná tráva, palmy, okolní kopce porostlé zvláštními červenými stromy, mezi kterými ční vysoké skály. Spoustu řek překonáváme po lanových mostech. Už sotva pleteme nohama, když dorazíme k přístřešku Kaitipo.

Na poslední úsek Heaphy treku vyrážíme za deště. Cesta vede podél pobřeží a značky nás varují před nebezpečnými vlnami při vysokém přílivu. To však nyní nehrozí a tak procházíme dál palmovými lesy. Další varovná cedule upozorňuje na padající kamení a o kus dál skutečně sesuv utrhl kus cesty. Opatrně přejdeme a po několika kilometrech vzrůstající hustota lidí naznačuje nedaleký konec treku. Jsme už celkem zmáchaní od přeháněk, když přicházíme ke Kohaihai kempu, kde je parkoviště a spousta lidí. Přemýšlíme jak se nejsnadněji přesunout do Karamei. První lidé, kterých se zeptáme, nás stopem berou do centra Karamei k informačnímu centru a obchodu. Doplníme informace i zásoby a místním taxi se přesouváme na začátek treku Wangapeka.

Najdi deset rozdílů!

Taxi nás vyhodí na konci několika kilometrové štěrkové cesty. Zaplatíme 40 dolarů a během chvilky jsme tu sami. Vyrážíme. Už po několika stech metrech vidíme obrovský rozdíl mezi „chodníčkem“ na Great Walks a obyčejným trekem. Kluzké kameny, jednoduché brody. To je však pouze začátek. První drsnější místo přichází tam, kde voda podemlela cestu a ta se sesunula do řeky. Pokus o projití by mohl skončit pádem několik metrů do dravého proudu. Prodíráme se s krosnami džunglí vedle stezky. Je vedro a vlhko. Kus cesty je opět dobrý ale poslední kilometry před chatou se změní v boj. Podemleté cesty, bažiny, prodírání se křovisky, podlézání a přelézání padlých stromů, brody a průchody starými polomy. Pot z nás jen lije. Jsme celí špinaví. Přicházíme k místu, kde se nad cestou utrhl veliký strom. Leží přes cestu a ještě způsobil sesuv půdy. Vypadá to ztraceně. Nakonec nalehko nacházím cestu skrz, při které lezu větvemi, nebo se houpu na visících kořenech okolo skalního výčnělku. Jsme vyčerpaní. Konečně spatřuji mezi větvemi červenou střechu. „Chata!“ Vykřikuji. Poslední brod, spouští se liják a zalézáme do chaty si odpočnout.

Zelené peklo

Už kus za chatou přelézáme spadané stromy. Opět prší. Stezka je na mnoha místech rozmáčená a plná bahna. Prodíráme se stále dál. Značení oranžovými trojúhelníky je hodně dobré a i když na pár místech ztrácíme cestu, hned ji znovu nalezneme. Překonáváme řeku Wangapeka po lanovém mostě a postupujeme dále proti proudu po džunglí zarostlé stezce nebo procházíme koryty potoků. Jsme celí promočení. Stoupání nabírá na intenzitě a drápeme se vzhůru do Little Wangapeka saddle. Jezírka před sedlem mineme kvůli mlze prakticky bez povšimnutí. Konečně sedlo. Fučí vichr, prší, viditelnost asi dvacet metrů. Na nic nečekáme a na druhé straně sedla prudce klesáme dolů. Stezku zvolil i potok jako nejsnazší cestu dolů a tak jdeme vlastně korytem potoka, klopýtáme po kamenech a kluzkých kořenech a musíme dávat velký pozor, kam šlapeme. Těsně před východem z lesa se spustí silný liják a my se spěcháme schovat do nedalekého nouzového přístřešku. Zalézáme dovnitř a rozhodujeme se zde přenocovat. Sušíme se a malým okénkem sledujeme provazy vody padající z nebe.

Útěk mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť změnil většinu cesty v bažinu. Postupujeme podél levého břehu řeky Karamea. Potoky s příkrými břehy, oblými kluzkými kameny a valící se vodou, močály na cestě a hledání nejsušších a hlavně pevných míst abychom prošli bez bahna v botách. To vše se stává rutinou. Všude roste zrádný mech. Buď klouže na kamenech a kořenech, nebo vytváří veliké koberce plné vody, do kterých je možné se propadnout. Unavení shazujeme věci na louce u Thor hut. Nad ránem nás vzbudí pár kapek bubnujících na stanovou plachtu, což se během chvíle změní v pořádný liják. Převlékneme se do mokrého oblečení. Vyrážíme. Po lanovém mostě přejdeme přes Thor Creek a hned přelézáme popadané stromy. Když už si myslíme, že jsme viděli všechny druhy překážek, objevíme novou. Stezka sestoupí dolů na skálu nad řekou. Asi dvou set metrový úsek po kluzké mokré skále nad vodou je hodně nepříjemný. Ještě že je celý úsek zajištěný řetězem. Jen co stezka vystoupí výš do lesa, nabíráme rychlost a v dešti spěcháme co nám nohy a terén dovolí k Venus hut. Přicházíme k chatě a schováváme se na verandě. Hned se na nás slítne veliké hejno sandfys. Déšť nepolevuje a po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Bažiny, popadané stromy či přeskakování potoků už nás nemůže rozházet. Naše oblečení je zcela promočené a boty máme nacucané jako houby. Většinu času vede pěšina močálem nebo bažinou. Už nás nebaví vyhýbat se měkkým a podmáčeným místům. Přicházíme k chatě, zatápíme v kamnech, sušíme věci a odpočíváme. Leje a leje.

Pohodička?

Ráno nás vítá modrou oblohou. Crow river za chatou překonáme po lanovém mostě a jelikož je cesta snazší než dosud, ubíhá celkem rychle. Přicházíme na místo, kde se z řeky Karamea odděluje menší rameno napájené pouze při zvýšeném stavu vody. Zde na chvíli ztrácíme značku a bloudíme. Nakonec se ukáže, že právě tímto korytem řeky máme pokračovat dále. Pár kilometrů před Karamea hut se změní terén. Je mnohem suší a volnější. K chatě samotné, ležící kousek od soutoku řek Karamea a Leslie, se přichází po úzké pěšině na skále nad řekou. Od chaty postupujeme podél levého břehu řeky Leslie po pěkné pěšině. Asi dva kilometry před přístřeškem Slugeon začne stezka stoupat. Pomalu se suneme vzhůru. Pot z nás jen lije. Ještě že jde o pěknou cestu. Na těchto posledních kilometrech překonáváme asi 400 metrů převýšení. Několikrát zastavujeme a asi po hodině se doplazíme k přístřešku. Konečně si odpočneme.

Satisfakce

Schovaní ve stínu kopce dokončujeme následujícího dne stoupání, které jsme začali už včera. Asi po hodině a půl se dostáváme na sluníčko a tím i do sedla. Když vyjdeme nad les na louku, otevře se před námi nádherný výhled na okolní hory, kterým dominuje Gordons Pytamid a Mt. Arthur. Je tu opravdu krásně. Po všech těch útrapách na cestě a mizerném počasí, které nás provázelo je toto opravdové zadostiučinění. U rozcestníku uprostřed luk se dáváme vpravo k Salisbury hut a po průchodu malým lesíkem se před námi objevuje krásná chatička. Rozhodujeme se dále pokračovat přes Gordons Pyramid (1489 m n.m.). Proplétáme se mezi stromy, bažinami a skalami. Pak začne stezka prudce stoupat. Když vylezeme z lesa, vidíme už vrchol kousek před námi. Bohužel však o hodně výš. Přicházíme na vrchol a kocháme se nádhernými rozhledy na okolní hory. Protože už nám dochází voda, budeme dnes muset pokračovat, dokud nějakou nenajdeme. Slézáme z G. Pyramid a po hřebínku postupujeme k rozcestí s hlavní výstupovou cestou na Mt. Arthur, kam vylézáme unavení po posledním stoupání. Díky GPS zjišťujeme, že o sedm set metrů dál směrem k vrcholu je zdroj vody. Mírně stoupáme vzhůru po hřebeni, až k malému jezírku uprostřed louky. Stavíme stan a odpočíváme. Protože je krásně a je okolo šesté hodiny, vyrážíme ještě dnes nalehko dobýt vrchol Mt. Arthur a užít si západ slunka. Stezka sutí, do které zanedlouho nastoupíme je značená modrými tyčemi. Nikam nespěcháme a tak není výstup nijak náročný. Posledních asi padesát výškových metrů dolézáme po celkem kolmé cestě. Jakmile však jsme nahoře na plošině, pěšina k vrcholu vzdáleného asi sto metrů stoupá už jen zvolna. Přicházíme na vrchol. Zlatý hřeb našeho přechodu. Mt Arthur (1795 m n.m.). Na západní straně hor je inverze. Mraky naráží na štíty hor a pouze sedly se jim daří proklouznout na druhou stranu. Slunko blížící se k západu zalévá zlatavým světlem louky a hřebeny okolo Cobb Valley. Jsou odtud krásné výhledy. Dnešek se opravdu vydařil a převážil veškeré útrapy cesty. Po zásadu slunka nastává pořádná zima a tak spěcháme ke stanu stejnou cestou zpět.

Opět civilizace

Příštího dne míjíme rozcestí s G. Pyramid, ale tentokrát zamíříme k Arthur hut. Jde o krásnou hřebenovku. Během hodinky jsme u chaty a po krátké zastávce pokračujeme v sestupu k Flora carpark. Postupujeme lesem po opravdovém chodníčku, který jsme neviděli od doby, co jsme opustili Great Walks. Po necelých dvou hodinkách přicházíme na parkoviště, kousek od chaty Flora a tím vlastně končí náš přechod národního parku Kahurangi. Využíváme autostopu a za hodinu už jsme v Motuece a cesta opravdu končí.

Když se mě lidé ptali, jaký byl trek, chvilku jsem přemýšlel a pak řekl: „Nezapomenutelný!“ Jak obtížností, tak krásou přírody, kterou jsme procházeli. Rozdíl mezi upraveným Heaphy trekem a drsným a divokým Wangapeka a Leslie – Karamea trekem je něco, co se musí zažít. Vrátili jsme se zničení, ale nadšení a plni krásných vzpomínek na nejen ta krásná místa, ale i ta drsná, která nás stála spoustu potu a vysávala mnoho sil. Vřele doporučuji každému, koho nebaví procházet se pouze po upravených chodníčcích, ale spatřit i tu ryzí přírodu skrývající se v srdci Kahurangi.

 

Richmond Range

Po skoro pěti měsíční přestávce znovu vyrážíme do hor. Tentokrát na Richmond Range. Pás hor táhnoucí se od Nelsonu přes Nelson Lakes až k Blenheimu. Za městem Blenheim se napojíme na silnici North Bank Rd. a pokračujeme, dokud nezmizí asfalt. Odtud je to k Chalice Carpark ještě 22 km po štěrku. Prvních pár kilometrů je v pohodě, ale pak začne cesta stoupat. Kličkujeme autem mezi dírami, kameny a od vody vymletými koryty. Asi po dvaceti kilometrech už auto nemůže a tak ho odstavíme na malém parkovišti u jedné vyhlídky. Vezmeme krosny a ještě asi dva kilometry jdeme po prašné cestě, než se napojíme na trek.

Zkouška

Prudkým sestupem klesneme k jezeru Chalice. Dva kilometry a nohy už pěkně bolí. Odvykli jsme si. Dojdeme k chatě nedaleko jezera, chvilku si odpočneme a vyrážíme dál k chatě Mid Goulter. Má to být pět hodin. Stále nepříjemně klesáme. Přebrodíme několik potoků a pak se cesta vlní nahoru a dolů. Občas i po malých skalách. Plazíme se vpřed. Nohy už neposlouchají. Terén je lepší, ale nám už není pomoci. Krok za krokem ukrajujeme nekonečnou vzdálenost k chatě. Padá tma. Brodíme poslední potok a po sto metrech se svalíme v chatě. Ráno máme velmi pomalý start. Po včerejšku nás pořádně bolí nohy. Cesta sleduje Goulter River a je o poznání jednodušší než včera. Sice zde je několik míst kde musíme šplhat do kopce a následně se vrátit na úroveň řeky, ale také je zde spousta úseků po loukách nebo příjemně rovným lesem. Chvilku po poledni přicházíme k Lower Goulter Hut. Zabydlujeme se a jdu omrknout zítřejší brod. No, boty budou muset dolů.

Cestou mrtvých possumů

Je půl desáté když vyrážíme. Je pořádná zima a všude okolo omrzlá tráva. Čeká nás přebrodění nepřemostěné Goulter River. Dvacet metrů široké koryto řeky je dost na to, abychom přestali cítit nohy. Mnohem nepříjemnější je jak přichází zase k sobě. Čeká nás strmý výstup z údolí na hřeben. Nohy bolí už z předchozích dní. Funíme do kopce a div že nelezeme po čtyřech. Dvakrát se Míše vracím pro batoh. Najednou objevíme mrtvého possuma na stezce. Pokračujeme dál a každých asi dvě stě metrů leží další. Před námi jde lovec co je všechny kosí. Vylezeme na hřeben a stoupáme dál. Každých pár set metrů odpočíváme. Jsme zhruba v devíti stech metrech, když se před námi otevře pohled na to, co náš čeká. Malé zhoupnutí dolů, skalnatá pasáž, nejvyšší bod dnešního dne a tak dál. Po mírném zhoupnutí přichází zmíněná skalnatá pasáž. Celkem nepříjemné. Úzká pěšinka podél skály nad propastí. Nakonec i to necháme za sebou a volnějším terénem stoupáme vytrvale dál. Míša už toho má dost. Jsme pár set výškových metrů pod vrcholem. Beru i její batoh a pomalu se sunu vzhůru. Konečně vylezeme na vrchol hřebene. Chvilku si odpočneme a vyrážíme dál. Přejdeme Bushy Top a kus dál se napojíme na trek, po kterém vede dálková trasa Te Araroa. Přelezeme poslední dnešní kopec a zahajujeme sestup k chatě. Malé, útulné na kraji malé mýtiny a kousek od hezkého jezírka. Parádní místo pro nocleh.

Klasika

V noci prší a ráno je zatažené a pošmourné. Vyrážíme zpět do kopce na trek a pokračujeme ve výstupu. Je mlha, fučí vichr a mrholí. Po nějakém kilometru začínáme stoupat k nejvyššímu bodu dnešního dne. Trek se stočí k východu a stále se drápeme vzhůru. Jako obvykle, když vylezeme na treku nad les, tak je hnusně, prší a nejsou žádné výhledy. Stejně jako dnes. Viditelnost maximálně pár desítek metrů. Procházíme suťoviskem a chvíli se nám daří sledovat stezku. Ta však zanedlouho zmizí v mlze. Nevíme kam dál. Odhadujeme směr a vyškrábeme se na Purple Top (1532 m n.m.). Odtud sestupujeme volným terénem, dokud nezahlédneme tyč značení. Dále už jdeme po treku až na hranici lesa, kde už je stezka jasná. Netrvá dlouho, přestaneme klesat a po pěkném hřebeni přicházíme k chatě Mt. Rintoul. Od chaty je hezký výhled na záliv s Motuekou a Nelsonem. Odpočati se následující den pouštíme do ostrého stoupání lesem. Ten nakonec ustoupí a dál už se drápeme pouze sutí div ne po čtyřech. Vystoupáme na hřeben a na okamžik zahlédneme okolní hory a vrchol Rintoul. Hned na to se i s námi znovu ponoří do mlhy a mraků. Jsou zde nepříjemné úseky sněhu a ledu. Konečně vrchol Mt. Rintoul (1731 m n.m.). Je sotva vidět od tyče k tyči. Mořem balvanů sestoupíme o tři sta výškových metrů niže jen proto, abychom hned vzápětí stoupali o to prudčeji ještě horším terénem na malý Mt. Rintoul (1643 m n.m.). Do toho hrozného terénu se ještě přidá sníh a led. Pželezeme vrchol a na nic nečekáme a spěcháme do nižších poloh. Výhledy nulové. Máme problém i s hledáním značení. Ještě že tu je terén přívětivější. Slezeme k lesu. Dál už je stezka jasná. Odbočíme do údolí k chatě Old Man. Velmi prudkým sestupem slezeme dalších tři sta výškových metrů pod hřeben, kde na malé louce stojí hezká malá chatka.

Dlouhá cesta domů

Ráno vyrážíme znovu na hřeben. Tentokrát však svítí krásně slunko. Za necelou půlhodinu jsme opět na cestě táhnoucí se po hřebeni. Místy jde o takovou kamzičí stezku. Lezení po skále není nic příjemného, obzvlášť pokud je skála ve stinných místech ještě namrzlá. Tak či tak blížíme se k ostrému vrcholu Old Man (1514 m n.m.). Překonáme několik předvrcholů a konečně shazujeme batohy na vrchu. Jsou odtud krásné výhledy a tento den dal celému treku význam. Vidíme většinu vrcholů a trasu, kudy jsme za poslední dny šli. Odpočatí bereme krosny a pokračujeme. Suťoviskem sestupujeme po jižním svahu Old Man a noříme se do lesa. Sestup trvá celkem dlouho a ještě nás čeká jakýsi bezejmenný kopec. Dalších skoro čtyři sta metrů převýšení. Znovu se nám naskytnou krásné výhledy. Klesání z vrcholu si v ničem nezadá s výstupem, a tak nás brzy bolí nohy. Přelezeme několik potoků a stezka je místy velmi úzká a kluzká. Občas skály a stále dolů. Jezero Chalice se ne a ne přiblížit. Nakonec se dočkáme. Slezeme poslední výškové metry a trek nás vyhodí přímo do koryta řeky. Přebrodíme se a zanedlouho už si vykračujeme po upraveném chodníčku okolo jezera až k chatě Chalice Hut. Pouze doplníme vodu, doplníme do návštěvní knihy, že jsme okruh přežili a zahajujeme hodinový výstup. Překonáme opět bezmála čtyři sta metrů převýšení k prašné silnici na hřebeni, odkud nám zbývají už jen pouhé dva kilometry k autu, kde tento výlet ukončíme.

Ačkoli dva dny, kdy jsme byli nad lesem a měli být výhledy, lilo a byla mlha, poslední den to vynahradil. Odjíždíme utahaní a spokojení. Krásný okruh nádhernou krajinou náročný díky velkému nastoupanému převýšení.

 

Lake Sumner

 

Z temné oblohy se už několik hodin valí voda. Hladina řeky rychle stoupá a odřízla nám ústupovou trasu. Zásoby máme pouze na dva dny, a tak s obavami pozorujeme tu spoušť skrze malé okénko chaty, kde se schováváme.

Myší království

Auto odtavíme na Windy Point, odkud vyrážíme na další okruh do hor. Tentokrát v okolí Lake Sumner. Z parkoviště vyrážíme údolím s řekou Hope. Procházíme přes pastviny a křovisky podél plotů. Vstoupíme do lesa a cesta příjemně kopíruje vrstevnici po stěně širokého údolí. Teprve po pár kilometrech se nám poprvé naskytne pohled na celé údolí. Hned však zase zmizíme v lese. Stromy necháme za sebou až kousek za přístřeškem Half Way Hope. Vyjdeme z lesa do volné krajiny vypasené kravami. Příjemná procházka trávou. V dáli údolí uzavírají vysoké kopce. Po několika kilometrech, kdy míjíme trnité keře a poházené kosti krav, přeskáčeme spoustu potoků a projdeme lesem černých stromů, přicházíme k lanovému mostu a rozcestí za ním. Odtud už je chata Hope Kiwi nedaleko. Chata v lukách uprostřed údolí, na jehož konec uzavírá vysoký holý hřeben osvětlovaný slunkem prosvítajícím pod těžkými temnými mraky. Vlezeme do chaty a hned je cítit, že jsou tu myši. Ubytujeme se a odpočíváme. S přicházející tmou se stále častěji objevují myši. Z přízemí se přesouváme na horní patro palandy. Krosny uložíme na další a jídlo zavěsíme na strop. Celou noc slyšíme cupitání jejich malých paciček. Pobíhají všude i po nás. No, bezesná noc. Ráno opouštíme toto myší doupě a jdeme loukou k hornímu konci údolí, kde vystoupáme do nízkého sedla. Za ním si uděláme malou odbočku k jezeru Marion. Hezké jezero sevřené lesy. Vracíme se na původní cestu a nad jezerem Sumner jdeme k jeho hornímu konci. Tam opouštíme stezku a sestoupíme na pastviny. Pokračujeme vzhůru údolím, občas překračujeme ramena řeky Hurunui a když se otočíme, máme krásný výhled na jezero obklopené vysokými horami. Několik kilometrů před námi svítí mezi stromy červená střecha chaty Hurunui. Překonáme Hurunui River po lanovém mostě a znovu se napojíme na správnou cestu a po necelých dvou kilometrech jsme u chaty.

Když vám teče do bot

Ráno seběhneme k řece a přebrodíme se. Nechce se nám totiž vracet k lanovému mostu. Zamíříme přes údolí k místu, kde by měla vést cesta proti proudu McMillan Stream. U lesa nacházíme značení, ale po stezce není ani památky. Jdeme tedy krajem lesa nebo kamenitým korytem potoka, protože je to jednodušší než hledat cestu přes nějakou bažinu v lese. Po pár kilometrech odbočujeme proti proudu potoka. Značení nikde o cestě ani nemluvě. Jdeme jen širokým korytem potoka. Teče tu hodně vody a už po sto metrech je nám jasné, že každou chvíli budeme brodit z jedné strany na druhou. Občas nalezneme staré značení v podobě malých bílých plíšků. Jednou se pokusíme hledat stezku někde výše ve stěně příkrého kopce spadajícího do potoka. Je to ztráta času a energie. Pokračujeme vzhůru kamenitým korytem. Mrholí, klopýtáme po kluzkých kamenech a asi po čtyřech kilometrech se objevují oranžové trojúhelníky značení. Cesta začne stoupat od potoka vzhůru lesem. Jen vylezeme nahoru, vstoupíme do bažin a rašelinišť. Už je to jedno. Mnohdy je snazší jít mimo značenou stezku. Jdeme podle GPS tak aby se chata stále přibližovala. Jde jen do doby, než nám cestu přehradí hluboké koryto potoka. Slezeme do něj a na chvíli ztratíme směr. Zanedlouho cestu opět najdeme a korytem potoka jako nejsnazší cestou dojdeme k chatě, která je již nedaleko. Na její přítomnost nás upozorní veliká oranžová značka. Malá a útulná Three Mile Stream Hut. Nanosíme dřevo do kamen a brzy se hřejeme u kamen. V návštěvní knize je za poslední tři měsíce osm návštěv. Myš obývající tuto chatu byla v noci hodná, a tak jsme se vyspali. Ráno musíme přebrodit řeku. Po včerejšku už to neřešíme a normálně napochodujeme do vody. Stoupáme lesem pryč z tohoto údolí. Napojujeme se na parádní pěšinku, kterou někdo nedávno prosekal a vyznačil. Cesta rychle ubíhá a posledních pár kilometrů k chatě Hope Kiwi jdeme z kopce. Čas mezi chatami se v různých materiálech rozcházel. Někde psali i šest hodin. Nakonec jsou z toho necelé tři, po kterých se usazujeme u chaty na oběd. Posilněni se vracíme kousek stejnou cestou, kterou jsme prošli před pár dny až k rozcestí, kde uhýbáme do údolí s řekou Hope. Zprvu široká cesta lesem se zanedlouho ztratí v loukách podél řeky. Nevadí. Už jsme si zvykli chodit mimo cesty, a tak pokračujeme vzhůru údolím. Tam kde však cesta je, jde poznat, že je mnohdy ničená řekou. Spousta úseků je podemletých nebo zcela utrhaných divokým proudem po deštích. Po hodině chůze údolím přicházíme k hezké chatce Saint Jacobs. Je krásně a tak si dopřejeme koupel v řece a odpočíváme.

Lázně

Ráno pokračujeme údolím a těšíme se, až do něj začne svítit slunko. Jelikož i dnes očekáváme chůzi řekou, vyrážíme pouze v sandálech s pohorkami připnutými na krosnách. Cesta vede po trávě nad řekou a je velmi slušná. Dobrý úsek trvá příliš dlouho, a tak brzy přicházíme ke skalce padající do proudu řeky. Nejde ani pokračovat podél ní kvůli velké hloubce. Přebrodíme tedy na druhou stranu. Po dvou hodinách chůze jsme u chatky Top Hope. Nejsou tu kamna, takže si dnes nezatopíme. Věci necháme na chatě a nalehko vyrážíme k horkým pramenům. Postupujeme proti proudu řeky po jejím kamenitém břehu asi kilometr a půl než odbočíme proti proudu jednoho z jejich přítoků. Motáme se z jednoho břehu na druhý a vítr k nám občas zavane vůni sirných pramenů. Za necelé dvě hodiny jsme u dvou malých bazénků ukrytých v křoví. Teče tu potok a máme možnost namíchat si teplotu, jakou chceme. Bazének má totiž teplotu mezi 40 – 50°C. Dno má porostlé zelenými řasami. Vedle potoka je malý plac, na kterém by se krásně tábořilo. Naložíme se do bazénku a relaxujeme. Odpočatí se vydáváme na cestu zpět. Spěcháme, protože se začínají stahovat temné mraky. Začíná mrholit a jen co dojdeme do chaty spouští se déšť. Netrvá však dlouho. Dnešní relax v horkých pramenech byl opravdu super.

Průtrž

Dírou ve střeše, kudy dřív vedl komín, do chaty voda pouze nekape, ale přímo teče. Železný kýbl se tak naplní během necelé hodiny. Už to trvá více než čtrnáct hodin co se otevřela obloha a začaly padat provazy vody bičující malou chatku, ve které se schováváme. Kamna zde opravdu chybí. Pršet začalo včera před setměním a od té doby nabírá na intenzitě. Občas ani nevidíme ven. Přes noc voda v řece stoupla o více než metr. Vytvořili se peřeje, různé malé vodopády a nová řečiště kudy se valí voda. Na cestu do sedla k Lake Man nemáme ani pomyšlení. Spíše máme obavu, jestli se dokážeme vrátit přes Saint Jacobs a následně na Windy Point, když je tolik vody. Cestou sem jsme několikrát brodili řeku a část cesty šli dokonce jejím korytem. To je nyní zcela nemožné. Jídlo máme asi na dva dny, tak snad se počasí umoudří a voda opadne. Odpoledne se déšť změní v občasné přeháňky a voda začne pomalu opadávat. Celý den jsme zavřeni v chatě a dost se to podepsalo na našich zásobách. Silný déšť už stejně změnil naše plány a zítra vyrazíme zpět k Windy Pointu.

Útěk

Snažíme se vyrazit, dokud neprší. Pozdě. Z horní části údolí už se žene déšť. Přesto odcházíme. Napojíme se na značenou cestu lesem. Ubíhá celkem rychle, až si říkáme, proč jsme sem šli korytem řeky. O kousek dál je nám to jasné. Cesta sestoupí do řeky a musíme dvakrát brodit. Proud je mnohem silnější než minule a musíme dávat pozor, kudy brodíme. Za necelé dvě hodiny mineme chatu Saint Jacobs. Nezastavujeme a deštěm pospícháme dál. V botách už máme tolik vody, že je jedno, jestli jdeme bažinou nebo potokem. Jsme tak mnohem rychlejší. Přejdeme lanový most a čeká nás dlouhý úsek pastvinami. Celí promrzlí jsme okolo poledne v Half Way Shelteru. Chvilku si odpočneme, nabereme sil a pak už deštěm spěcháme k autu. Potoky, o kterých jsme před tím věděli pouze díky kamenitým korytům, se nyní naplnily vodou, která se s hučením valí do údolí. Opatrně je přecházíme. Projdeme lesem černých stromů, překonáme poslední lanový most a o kilometr později zakončujeme výlet u auta.

Výlet nedopadl podle plánu a počasí ho celkem zkomplikovalo. Viděli jsme však krásnou přírodu, navštívili přírodní horké prameny ukryté v horách a díky počasí to bylo i pěkně dobrodružné. Rozhodně máme na co vzpomínat.

 

Pohodové Fiordland

Něco takového asi neexistuje. Pravou rukou visím na kořeni nějakého stromu a doufám, že bude držet lépe než kapradí, které svírám levou a šplhám dál kolmo vzhůru. Při pohledu zpět vidím Míšu zapletenou do starého spadlého stromu a Janču blížící se bažinou. Už druhý den hledáme, kudy projít podél jezera Monowai. Vytrvale postupujeme vpřed a za hodinu jsme schopní občas urazit i pár set metrů.

Green Lake

Po tom, co jsme ze sebe během dvou dnů v Te Anau zase udělali lidi a trochu nám otrnulo, plánujeme, kam vyrazit. Rozhodujeme se pro okruh okolo jezera Monowai. Dojedeme tedy do kempu k jezeru Monowai, kde strávíme noc a už večer se k nám připojí Janča, kterou jsme na tento „pohodový“ výlet zlákali. Ráno je pořádná zima, ale slunko už se snaží vykouknout skrz mraky a mlhu. Po pár stech metrech chůze po silnici odbočujeme do lesa. Zpočátku příjemná a jednoduchá cestička se pomalu mění. Přibývá potoků, popadaných stromů a hlavně bažin. Mineme křižovatku se stezkou, po které bychom se měli za pár dní vracet, když vše půjde dobře. Pokračujeme dál. Procházíme bažinami a hledáme nejsušší cestu, abychom si zachovali suché boty. Zanedlouho rezignujeme. Postupně začínáme stoupat. Při obcházení jedné z bažin na chvilku ztratíme stezku. Po pár stech metrech prodírání se kapradím zahlédneme značení a dál stoupáme po značené cestě. Prolézáme polomy a potoky. Bažiny jsou stále častější a občas se někdo z nás zaboří až do půli lýtka do bahna. Konečně se dostaneme nad les a zanedlouho jsme v sedle nad jezerem. Stezka je podmáčená a všude leží sníh. Suché boty už neřešíme a tak procházíme mokré úseky rychle. Napojujeme se na pěšinu nad jezerem a hned vidíme, že všechny cesty kolem jezer jsou stejné. Nahoru a dolů, popadané stromy, potoky a bažiny. Posledních tři sta metrů k chatě docházíme po kamenitém břehu jezera. Dáme si ledovou koupel v klidné vodě zrcadlící okolní zasněžené vrcholky hor a odpočíváme v příjemně vytopené Green Lake Hut.

Následující den se výrazně oteplilo. Přesto se budíme do sychravého rána. Vyrážíme po břehu jezera Green k lesu, kterým stoupáme do sedla nad jezerem. Sestup na druhé straně sedla k jezeru Island je dlouhý a únavný. Pomalu postupujeme podmáčenou krajinou. Objeví se jezero a o zpestření cesty se postará potok vytékající z jezera. Široký dravý proud překonáváme po naplavené kládě. Pokračujeme a zanedlouho vyjdeme na podmáčenou louku s velikými drny trávy, mezi kterými se proplétáme. Náš postup trochu zpomalí brodění potoka uprostřed louky. Stejně už máme promočené boty. Lesem obejdeme kopec před námi a musíme dávat velký pozor, kde se odpojí neznačená pěšinka k Historic Clark Hut. Skrz roští sejdeme k řece, přebrodíme se a po sotva znatelné pěšince míříme k chatě. Pěšina se brzy ztratí. Vyjdeme z lesa a jdeme přímo k chatě na druhé straně louky. No, spíš bych měl říci veliké bažiny. Prodíráme se křovisky, zapadáváme do bažin a brodíme potoky. Chata se pomalu blíží. Když k ní konečně celí zmáchaní dorazíme, zjišťujeme, že jde o opravdu starou chatu. Postavenou z kulatiny a pobitou vlnitým plechem. Čtyři postele, krb – co chtít víc? Nechce se nám však druhý den ráno přecházet bažina a tak pokračujeme ke Clark Hut, která je přímo na treku. O půl hodiny později přicházíme za vydatného deště k malé chatce. Vysloveně zklamání. Malá děravá chatka bez kamen. Alespoň na nás neprší.

Cestou blátivou

Většinu noci proprší. Provazy vody bubnují na plechovou střechu přístřešku i za svítání. Vyrážíme pozdě, až když se počasí zklidní. Vejdeme do lesa a po pár stech metrech narazíme na překážku. Potok, ze kterého jsem včera nabíral vodu, se přes noc změnil v poměrně dravou řeku. Hledáme nejlepší místo kde ji přebrodit. Vstupuji do rychlého proudu. Vodu mám až do půli stehen. Proud podráží nohy. Musím zastavit a počkat než mi Míša hodí trekové hole. Bez nich bych se na druhou stranu asi nedostal. Sundávám batoh a vracím se pro děvčata. Jdeme společně a jsme si oporou v postupu řekou. Konečně jsme bezpečně na druhé straně. Chvilku stoupáme lesem do nízkého sedla. Při sestupu se napojíme na jiný potok, podél kterého postupujeme. Vlníme se podél jeho břehu. Mokrá místa střídají ta vlhká. Většinou však jdeme nějakou bažinou. Přelézáme popadané stromy nebo obcházíme staré polomy. Náš postup zastaví až další rozvodněný potok. Je menší než ten ráno, ale i tak má dost síly na podražení noh. Opatrně ho brodím na druhou stranu. Děvčata jdou pak společně. Následuje průchod rozmáčeným lesem, kde je voda častokrát po kolena hluboká. To už je však chata na břehu jezera Monowai nedaleko. Krásná chatka. Nanosíme dřevo a zbytek dne sušíme věci, odpočíváme a plánujeme co zítra. Oficiálně totiž dál cesta nevede.

Kde končí optimisté?

Ráno vyrážíme do sychravého a pošmourného počasí. Už pár metrů za chatou vstupujeme na sotva znatelnou cestičku, která se o pár metrů dál ztrácí v pralese. Už nyní se nám zdá, že dnešní úsek nebude taková sranda. Když po hodině dorazíme na místo, kde břeh uhýbá k jihu, jsme už celí zmáchaní po průchodu bažinami a potoky. O cestě se zde nedá mluvit. Prodíráme se pralesem podél břehu jezera. Přelézáme spadané stromy, kluzké a obrostlé mechem. Jsme celí špinaví. Potoky, bažiny… Nohy máme rozedřené od větví a ostrých listů kapradí. Občas narazíme na zarostlou skálu klesající až do vody nebo neprůchodný úsek. Takovou pasáž pak musíme složitě obcházet a hledat průchod. Každý krok z nás vysává energii. Celou cestu si říkáme, že se to zlepší. Ukazuje se, že jsme přehnaně optimističtí. Terén se nelepší. Spíš naopak. Když se po poledni dostáváme za Rough Point, je nám jasné, že bude zle. Dosavadní hlemýždí tempo se ještě zpomaluje a za hodinu urazíme pouze pár set metrů. Začínáme být hodně unavení. Zrovna přelézáme jakousi hlubokou rokli s potokem, když zaslechnu rybářský člun plující těsně podél břehu. Snažíme se ho stopnout. Všemožně na sebe upoutáváme pozornost. Pískám na píšťalku, Míša mává velikou větví. Nikdo si nás v hustém pralese nevšiml. Smutně pozorujeme vzdalující se loď. Pokračujeme dál. Začíná se připozdívat. Jsme zhruba na půl cesty k chatě. Shazujeme batohy a rozhodujeme se postavit si přístřešek. Z jednoho dlouhého stromu vytvoříme základ střechy nad jedním náhodou nalezeným suchým a rovným pláckem vedle vysokého stromu. Z menších stromků vytvoříme konstrukci střechy, kterou pokryjeme spoustou kapradin a listů Pungy. Další hromadu listů nanosíme dovnitř a vytvoříme relativně měkkou izolující postel. Za hodinu jsme s pracemi hotovi. Nastěhujeme se dovnitř, převlékneme mokré věci a konečně odpočíváme. Za osm hodin namáhavé chůze jsme urazili osm kilometrů. Neskutečně vyčerpávající.

Masáž pokračuje

Přístřešek se osvědčil i proti mírnému nočnímu dešti. Ráno si oblékneme zpět špinavé a mokré oblečení a vyrážíme dál. Slunko krásně osvětluje hory na druhém břehu jezera. Psychická masáž při prodírání se pralesem, procházení bažin či přelézání polomů pokračuje i dnes. Kilometr vzdálená řeka u Tangney Band se jeví jako nedosažitelná. Po hodině a půl jsme konečně tam. Celou cestu chválíme rozhodnutí zůstat přes noc v přístřešku. Za řekou se vrstevnice rozvolní. O to více je zde vody. Brodíme se bažinami a velikými ostrými kapradinami vytvářející husté porosty. Každou chvilku někomu z nás zapadne noha do díry mezi kořeny skryté tenkou vrstvou hlíny nebo jen zarostlé mechem. Občas se proboříme do ztrouchnivělého kmene nějakého spadlého stromu. Div že si nikdo z nás zatím nezlomil nohu. Snažíme se co nejvíce využívat zvířecích stezek. Postup se zrychluje, i když stále narážíme na neprůchodná místa. Využíváme volného terénu podél vody a jdeme bažinami nebo přímo jezerem. Je to rychlejší. Přelezeme nízký kopeček a před námi je asi půl kilometrů dlouhý volný terén plný bažin. Konečně se ničím neprodíráme, i když z bahna občas sotva taháme nohy. Znovu vstupujeme do pralesa. Přes ostré kapradí není ani vidět kam šlapeme. Snažíme se napojit na trek vedoucí od chaty na hřeben, ale máme smůlu. Buď je špatně zanesený do mapy, nebo je zničený. Zamíříme tedy přímo k jezeru a bažinami nebo jezerem postupujeme vpřed. Chata už je pouhých pár set metrů. Přebrodíme poslední bažiny a několik řek a konečně spatřuji chatu. Dokázali jsme to. Úsek Monowai Hut – Rodger Inlet Hut dlouhý 15 kilometrů nám trval dva vyčerpávající dny. Smyjeme bahno v jezeře, ve kterém se krásně zrcadlí protější hory a nabíráme síly na zítřejší úsek.

Konečně cesta

Ranní mlha pohltila vše a to i jezero a hory. Napojujeme se na značenou stezku. Po posledních dvou dnech už je jakýkoli terén dobrý. Chvíli trvá než opět rezignujeme a bažiny chodíme přímo. To je tak když si přes noc na chatě usušíte boty a ponožky. Brodíme bažiny, obcházíme polomy nebo se prodíráme kapradím. Po předchozích dnech jsme dost unavení, přesto celkem letíme vpřed. Zanedlouho se začneme vzdalovat od jezera. V některých úsecích je velmi obtížné najít, kudy dál pokračuje cesta. Postupujeme podél řeky Walker a terén se nelepší. Když konečně začneme stoupat pryč od řeky, terén se zlepšuje a jde se nám podstatně lépe. Poslední kilometry k rozcestí, kudy jsme šli před šesti dny, už docházíme po pěkné cestě lesem. Od rozcestí to máme pouhé dva kilometry lesem po trase, kterou již známe. Netrvá dlouho, vylezeme na silnici a po pár stech metrech unavení a šťastní ukončujeme tento drsný výlet příchodem na parkoviště.

Zajímavé je, že v knize s treky je přesně tato trasa klasifikována jako „moderate“. Je to zvláštní, když vezmeme v potaz, že v některých místech nevede cesta a zbytek je buď bažinami, křovisky nebo přes řeky. Možná i díky tomu šlo o intenzívní zážitek a tento výlet patří mezi nejtěžší a nejkrásnější, které jsme na NZ podnikli.

 

Cobb Valley

Jelikož jsme na tento výlet nebrali stan a karimatky, jsme závislí na chatách a dostupných místech na spaní. Na chatě Fenela necháváme batohy a nalehko jdeme prozkoumat zítřejší cestu. Vystoupáme až do sedla pod Waingaro peak. Vrcholky hor i celý hřeben se však nyní ztrácí v mracích. Zde se odpojuje neznačená hřebenovka, po které by se mělo dát dojít až k Sylvestr hut. Vracíme se zpět a o tom kudy se vydáme zítra, necháme rozhodnout počasí.

Tablelands

O tom vrátit se zpět do okolí Mt. Arthur jsme byli rozhodnutí už v době, kdy jsme hory opouštěli po zakončení okruhu národním parkem Kahurangi. Auto odstavíme na malém placu vedle prašné cesty těsně před tím než začne prudce stoupat k Flora carpark. Netroufáme si tam dojet. Nahodíme batohy a vyrážíme po svých. Po pár stech metrech stopneme auto a tak se k nejvyššímu parkovišti přeci jen dovezeme. Z parkoviště vede pohodová široká cesta pěkným lesem okolo chaty Flora a stále sleduje vrstevnici. Míjíme několik krásných míst na spaní. Za Gridiron Shelter se cesta změní v pěšinu a začne stoupat. Svítí slunko a tak se těšíme na výhledy, které nastávají o pár kilometrů dále, když vyjdeme nad hranici lesa na veliké louky žluté suché trávy. Nedaleko se tyčí Gordons Pyramid, nezaměnitelná díky svému tvaru s Mt. Arthur v pozadí. Po zkratce se vyhýbáme chatě Salisbury a přes kopec míříme k chatě Balloon. Začínají se stahovat temná mračna a v podvečer, kdy už odpočíváme v pohodlí chaty, začíná pršet.

Zpět do minulosti

Krajina přes noc dostala úplně jiný ráz. Viditelnost klesla na několik desítek metrů a po chvilce chůze se chata rozplývá v oblacích mlhy. Po zřetelné cestičce loukami vystoupáme až na kopec. Když se zrovna rozfouknou mraky, zahlédneme pod námi ležící jezero Peel. Stezka nás provede okolo a na druhé straně údolí vystoupáme na Peel Ridge, za kterým už leží přehrada Cobb. I přes těžké mraky je to krásný pohled. Dlouhým sestupem sklesáme na horní konec přehrady a vstupujeme do Cobb Valley. Proti proudu řeky pozvolna stoupáme loukami a lesy ležícími hluboko na dně údolí sevřeném z jedné strany Peel Range a Lockett Range z druhé strany. Bohužel jsme si neuvědomili, že je dnes sobota a přehrada je dostupná autem. Chaty výš v horách budou plné lidí. Po pár kilometrech přicházíme k Tent Campu, kde je i přístřešek postavený napůl ze dřeva a napůl z velikého stanu. Rozhodujeme se zde zůstat. Uvnitř zjišťujeme, že takovéto campy byly dříve všude v horách a až později je začaly nahrazovat veliké chaty. Toto je prý poslední, který zbyl.

Cesta do neznáma

Většinu noci pršelo. Chůze mokrým podrostem není moc příjemná a brzy jsme mokří. U chaty Cobb odbočujeme do prudkého kopce ke stejnojmennému jezeru. Údolí i jezero je však zahaleno v mlze. Stejnou cestou se kousek vrátíme a pokračujeme k chatě Fenela, kde pro dnešek vytváříme základnu. Z průvodce a informací na chatě zjišťujeme, že bychom se zpět nemuseli vracet stejnou cestou, ale přejít po hřebeni Lockett až k chatě Sylvester. Podle mapy se to nezdá nemožné. Nalehko vyrážíme podívat se na cestu na hřeben. Zřetelná kamenitá stezka klečí se nyní po pár stech metrech ztrácí v mlze. Pokud by takto hřeben vypadal, bude to v pohodě. Za takovéhoto počasí to však nemá smysl a tak necháme zítra ráno rozhodnout počasí, kudy půjdeme.

Ranní modrá obloha a několik mraků na hřebeni dává najevo, že budeme pokračovat po hřebeni. V půl osmé už jsme na cestě do sedla pod vrcholem Waingaro. Nyní, když není mlha a je vidět do dáli se vlnící hřeben plný vysokých zubů, plní se naše mysl pochybnostmi, zda to byl dobrý nápad. Začátek hřebenu je vskutku příjemnou procházkou a nacházíme několik míst vedle malých jezírek přímo na hřebeni, kde by byla možnost přespat, kdybychom měli stan. O kus dále však cestička vstoupí do lesíka pokroucených stromů rostoucích na skále a my se prodíráme skrz, když už se nám podaří najít, kudy projít. Toto bludiště však netrvá dlouho a dalšími překážkami jsou prudké sestupy do sedel a neméně strmé výstupy na vrcholy na hřebeni. Okolo poledne se unavení dostáváme na vrchol Mt. Benson (1661 m n. m.). Otvírá se před námi výhled na údolí s jezery Ruby a Diamond. Naproti přes údolí vyrůstá do výšky krásný Mt. Lockett. Na druhé straně je řeka Cobb, klikatící se svým údolím. Vlníme se dál po hřebeni. Cesta se mnohdy ztrácí v kamení nebo velikých drnech trávy. Před výstupem na Mt. Iron, odbočujeme na malý klesající hřeben a sestoupíme k jezeru Lillie. Chceme se držet vrstevnice nad hranicí lesa a dojít k jezeru Iron, odkud už vede značená cesta. To se však snadněji řekne, než provede. Obejdeme nízký skalnatý hřebínek spadající dolů a naskytne se nám neveselý pohled. Kilometr před námi sice vidíme jezero Iron, ale dělí nás od něj labyrint moře balvanů, roklí a skalních stěn. Opatrným přelézáním, stoupáním k lepším místům a opětovným klesáním se nám po bezmála dvou hodinách podaří dosáhnout břehu jezera. Krátkou ledovou koupelí ze sebe smyjeme pot a prach. Užíváme si z vrchu výhledu na jezero Sylvester. Slunko už se schovalo za vysoký hřeben. Napojíme se na širokou cestu a zanedlouho už odpočíváme na chatě Sylvester, kam po zhruba jedenácti hodinách přicházíme.

Dlouhý návrat

Následující den v příjemném ranním chládku sestoupíme k přehradě. Přejdeme po hrázi a po silnici musíme vystoupat na protější stěnu k místu kde se odpojuje stezka vedoucí po Cobb Ridge. Po hřebeni, občas s výhledy, občas lesem pokračujeme k odbočce na Bullock Track. Procházíme krásným lesíkem. Dlouhým klesáním se dostaneme až k řece Takaka, kterou překonáme po lanovém mostě. Dopřejeme si osvěžující koupel v ledovém proudu řeky a pokračujeme po úzké pěšině nad řekou k Upper Junction, kde se zanedlouho napojíme na cestu, po které jsme šli před několika dny do hor. Upper Gridiron Hut, náš dnešní cíl, je vzdálen půl hodiny cesty. Unavení přicházíme k malé chatce zasazené pod veliký skalní převis.

Příštího dne vyrážíme na poslední úsek výletu. Spěcháme po lesní cestě k Flora carpark, abychom se zahřáli v chladném ránu. Slunko již sice svítí, ale jeho paprsky ještě neprohřály hluboké údolí, kterým cesta vede. Na parkovišti pod chatou Flora, kam přicházíme o pár hodin později, je jen několik aut. Nemá smysl zkoušet stopovat dolů pod hory a tak se vydáváme dolů po prašné cestě pěšky. Silnice se klikatí a sestupuje prudce dolů z hor. O šest kilometrů dále a asi šest set metrů níže, ukončujeme náš výlet do Cobb Valley příchodem k našemu autu.

Cobb Valley byl pohodový výlet do hor, kdy jsme si ani nebrali stan a karimatky. Využili jsme chat a přístřešků rozmístěných po horách. Má to své klady i zápory. Jako ostatně vše. Pozor si dávejte na vybavení, které slibují servisované chaty. Například plynový sporák. Spali jsme na třech servisovaných chatách a z toho na jedné chatě sporák nebyl a na druhé nefungoval. Je to trochu škoda, protože se muže stát, že s tím člověk počítá. Pokud část vašeho výletu padne na víkend je zde riziko, že už bude kapacita chaty obsazena, což by mohl být problém. Z Cobb Valley jsme se vrátili unavení, avšak spokojení. Nabití krásnou přírodou, úžasnými výhledy a přesto že jsme si trek ztížili o úsek přes Lockett Ridge, šlo o snadné toulání se horami.

 

Durmitor

Držím se celkem dobrého chytu a tak mohu bezpečně hledat dobrý stup pro nohu. Opatrně a pomalu slézám s těžkou krosnou skalní průrvu. Už poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka, proč jsme si pro pohodový trek vybrali právě Durmitor. Úžasné vápencové pohoří ležící v Černé Hoře, které je dokonce zapsané na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Krása těchto hor uchvátí nepochybně každého návštěvníka. O náročnosti pohybu skrz údolí, překonávání vysoko položených sedel nebo výstupů na v mracích se ztrácející vrcholy, zejména pro ty, kteří se pohybují s těžkou krosnou, se nikde moc nedovíte. Avšak, trocha toho potu, za pár dní strávených v těchto nádherných horách, určitě stála. I když nešlo vysloveně o pohodu.

Nástup do hor

Jako dopravu do Černé Hory jsme zvolili spolujízdu s cestovkou CK Jenda a za zpáteční jízdenku zaplatili 3 tis. korun. Po jednadvaceti hodinách vystupujeme u kempu na Razvršje nad Žabljakem a zamíříme sami rovnou k Crnemu jezeru. Cestu na doporučení majitele místního kempu volíme tu, po které se vyhneme rangerům a nebudeme muset platit vstup do národního parku. Značená cesta nás po pár kilometrech dovede přímo ke břehu jezera. Začíná pršet, a proto využíváme nedalekého přístřešku jako úkrytu. Po přeháňce obcházíme jezero. Znovu vylezlé slunko osvětluje tmavé vody jezera s vysokými horami v pozadí. Na křižovatce cest zvolíme tu, která vede k bivaku Lokvice. Cesta ihned začne prudce stoupat. První polovina trasy vede lesem. V dáli se opět ozývá bouřka. Po hodince výstupu se dostaneme nad hranici lesa. Krajina změní svou tvář. Les vystřídají zelené louky, ze kterých vystupují bílé vápencové skály. Začíná znovu pršet. To už se však přehoupneme přes poslední kopeček a spatříme červené střechy bivaku a salaše. Vystoupáme kousek nad chalupy a postavíme stan. Ze salaše přijde bača, a jestli prý máme vstupenku do národního parku. Říkáme, že ne. Nahlásí nám částku, a když chceme zaplatit, ukazuje, ať se nejdřív prospíme. Z pramene vyvěrajícího kousek níže směrem k jezírku doplníme vodu a ukládáme se k odpočinku.

Meded

Celou noc stanem cloumá vichr a do jeho plachty bubnuje déšť. Nad ránem se vše uklidní a ráno nás probouzí slunko. Rozhodujeme se pro okružní cestu přes hřeben Meded. Stan necháme postavený a jdeme nalehko. Vlevo za salaší příkře stoupá malá pěšinka vzhůru do sedla. Cesta dává zabrat, ale není to nic v porovnání s tím, co nás čeká. V sedle odpočíváme a obdivujeme rozkvetlé květiny horské louky. Pokračujeme dál vzhůru po hřebínku a kousek pod Južnim vrchem (2285 m n.m.) narazíme na pasáž zajištěnou lanem. Z vrcholku si můžeme prohlédnout další cestu po hřebenu přes Velki Meded (2287 m n.m.) a Mali Meded (2223 m n.m.). Pokračujeme po hřebeni a obtížnější místa jsou zajištěna. Jediné co nás zneklidňuje je přibližující se bouřka. Po překonání Maliho Mededa a sestoupení do sedla odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup. Něco takového jsem dlouho neviděl. Napůl po skalách a napůl bahnem kloužeme dolů a je těžké rozhodnout se, co z toho klouže víc. Když se konečně dostaneme na lepší cestu a stoupáme k Lokvici, spouští se déšť. Ještě že už na nás čeká postavený stan. Nad nabízenými penězi bača pouze mávne rukou a tak zatím zůstává vstup do NP i nocleh bez poplatků. 

Vzhůru do oblak

Vzhůru do oblak Následující den se počasí nelepší. Stále prší a fučí vichr. Stoupáme po stěně údolí vzhůru. U rozcestníku v podobě balvanu je možnost rozhodnout se zda zbývají síly cestou do sedla pod Bobotovo Kukem navštívit ještě ledovou jeskyni. Volíme jeskyni a stoupáme prudce vzhůru rozkvetlými loukami. Cestička pomalu mizí a občas si zahrává i s lehkým lezením. Vysoko nad námi vidíme nenápadnou skalní stěnu. Už při příchodu k ní na nás dýchne studený vzduch a otevře se ledový chřtán se sněhovým jazykem. Natažené lano po stěně jeskyně umožňuje snadný sestup pro ty, kteří chtějí spatřit její ledovou výzdobu. Od jeskyně není nutné vracet se zpět stejnou cestou. Další cestičkou sestupujeme, dokud se nenapojíme na stezku stoupající do sedla pod Bobotovo Kukem. Začíná silně pršet. Vstupujeme do moře balvanů a pomalu se skrze něj prodíráme. Stoupání nabírá na síle. Do sedla je to pořádný výstup, nyní ztížen padajícími provazy vody a další vodou valící se dolů po zemi. Konečně sedlo. Nevím, jestli je důvod k radosti. Viditelnost sotva padesát metrů a kvůli větru má člověk potíže i s chůzí. Na výstup na Bobotov Kuk není ani pomyšlení. Spěcháme co nejrychleji dolů, přesto je to šnečí tempo. Kluzko a těžké krosny je špatná kombinace. Celí mokří a promrzlí stavíme stan u Zeleneho Viru.

Bobotov Kuk

Budíme se do krásného rána. Je brzy a tak se rozhodujeme pro výstup na Bobotov Kuk. Zabalíme se a batohy schováme mezi velikými kameny. Pouštíme se znovu do výstupu do sedla. Nalehko to jde mnohem lépe a o necelou hodinku později jsme v sedle. Sutí pokračujeme dále vzhůru. V malém sedle se otevře nádherný pohled do údolí na Škrčko jezero. Zde se stezka stáčí za skálu a nabírá na dramatičnosti. Prudký výstup se změní v nefalšované lezení po skále či úzkých římsách. Při pohledu dolů si uvědomíte, že je opravdu kam padat a nazvat tento výstup jednoduchým vážně nelze. Musíme být opatrní. Pobaví nás pohled na připravené nýty, do kterých se za čas natáhne lano a výstup se zajistí. My zatím stoupáme bez pomoci. Na vrcholu (2522 m n.m.) jsme sami. Užíváme si krásného počasí a výhledů. Při sestupu potkáváme spoustu lidí mířících na vrchol. U Zeleneho Viru vyzvedneme batohy a zamíříme směrem ke Škrčko jezeru. Přetraverzujeme suťové pole a blížíme se ke skalním vrásám vedle Šareni pasovi, které prostupují okolní kopce a které musíme do sedla Samar (2075 m n.m.) překonat. Z dálky vypadající skalní vrása jako malý terénní stupeň se při příchodu k ní změní v několikametrový kamenný schod. Lezení přes něj je s těžkou krosnou opravdu zážitek. Další vrása se překonává traversem po úzké římse. Ještě že už jsme skoro v sedle. Chvilku se kocháme pohledem na Škrčko jezero a zahajujeme sestup. Nejdříve přichází překrok přes malou průrvu, následuje překrok/přelez přes velkou průrvu a nakonec asi deseti metrové šplhání průrvou dolů. Vzhledem k nebezpečí pádu se mi tato pasáž moc nelíbila. Když dorazíme k domečku rangera mezi Velkým a Malým Škrčko jezerem, kupujeme si po třech dnech vstupenku do národního parku. 3eura za osobu a večer ještě přichází inkasovat za stan 4.20 euro. Utáboříme se na břehu Malého Škrčko jezera.

Prutaš

Odpočinkový den. Alespoň jsme si to mysleli. Ráno se ještě nejvyšší vrcholky hor halí do mraků, svítí však slunko a tak vyrážíme nalehko na okružní výlet na Prutaš. Projdeme okolo domku rangera a zanedlouho odbočíme vpravo do prudkého kopce. Stoupáme sutí, po skalách i rozkvetlými loukami. Výstup zahrnuje i několik lezeckých pasáží, na které už si začínáme pomalu zvykat. Vylezeme na hranu údolí a před námi se otevře pohled do jakého-si kráteru s jezírkem, sněhem a pasoucími se krávami na dně. V krásně kvetoucí louce se nám ztrácí stezka a spatříme ji až o kus dál při pohledu zpět vysoko nad námi. Vracíme se. Vyšlapanými schody v trávě postupujeme vzhůru, když v tom se zvedne vítr tak silný, že není možné ani stát a do toho padají proudy vody. Jsme kus pod vrcholem a výstup přestává být bezpečný. Sestupujeme na dno kráteru a šplháme po protější stěně vzhůru. Narazíme na cestu, a jelikož už zase svítí slunko, rozhodujeme se pro výstup na Prutaš z druhé strany. Vítr nepolevuje. Alespoň neprší a tak po půl hodince rychlého výstupu stojíme v mracích u rozcestníku na vrcholu Prutaše. Cestou dolů se mraky na chvilku rozfouknou a spatřujeme skalní stěnu Prutaše. Nádherné kolmo postavené skalní vrásy. Za hezkého počasí odtud musí být krásné výhledy. Sestup je rychlejší a přes Škrčko zdrielo se vracíme zpět k jezeru. Začínají se stahovat mraky a ke stanu přicházíme už za deště. Prší tak, že si ani ranger nepřichází pro peníze za vstup do národního parku a za stanování. V noci zuří nad údolím silná bouřka.

Těžký návrat

Vstáváme brzy a vyrážíme na Planinicu. Projdeme okolo Velkého Škrčka jezera a za prvním rozcestníkem se napojíme na špatnou cestu. Než si uvědomíme svůj omyl, jsme tak vysoko, že se nám už nechce vracet. Podle mapy vymyslíme alternativu. Obejdeme hřeben a vstoupíme do údolí za ním. Máme štěstí, že v mapě zakreslená cesta do Medede sedla je již značená. Spouští se silný déšť a fučí vichr. Stoupáme klečí a loukami. Do sedla dorazíme promočení a zcela zmrzlí. Hned pokračujeme v sestupu a u malých jezírek Gornje, kde nás dostihne slunko, si dáváme pauzu a sušíme věci. Přes rozkvetlé louky sestoupíme do údolí Ališnica. Ke Zminje jezeru nás už dovede příjemná cesta vedoucí lesem pokroucených starých buků porostlých zeleným mechem. Kousek od Zminje jezera, kde doplníme z potoka vodu, se v lese utáboříme. Následující den procházíme okolo Barno jezera a zanedlouho jsme v centru Žabljaku, kde ukončujeme přechod Durmitoru. Zbývá už jen dostat se do Mojkovce, kde nás nabere autobus cestovky a vezme do čech. K mostu přes Taru popojedeme stopem s jedním milým Černohorcem a zbytek cesty se svezeme místní dopravou.

Rozhodujete-li se kam vyrazit na týdenní dovolenou a nebojíte se batohu na zádech, Durmitor by mohla být vaše volba. Neočekávejte však jako já nějakou pohodu. Přechod bych doporučil pouze těm, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s pohybem v takto vysokých horách a po skalách. Počasí se mnohdy změnilo během několika minut a mokrý vápenec, suť nebo bahno pěkně kloužou a dokáží být velmi zrádní. Za dřinu při přechodu hor ovšem budete odměněni krásnými výhledy, koupáním v průzračné vodě a návštěvou jedinečné krajiny.

 

 

 

Elbrus

Je tma jako v pytli. Na východním obzoru ještě ani náznak svítání. Vytrvale šlapu do kopce již téměř dvě hodiny a při každém došlápnutí se ozývá skřípání zmrzlého sněhu. Každých několik desítek metrů se zastavuji a vydýchávám. Koukám vpřed s nadějí, že se vysoko nade mnou již objeví sedlo. Nic. Daleko pode mnou se ve tmě potácí maličká světélka čelovek těch, co vyrazili později. Na vzdáleném hřebeni, kudy probíhá hranice s Gruzií, se ještě zlověstně blýská jako připomínka noční bouřky.

Kavkaz

Po Elbrusu – nejvyšší hoře Evropy, pokukuji už velmi dlouho. Proto když se naskytla příležitost, neváhám a pouštím se do příprav. Nejdůležitější je prokousat se byrokracií v podobě zvacích dopisů, získání víz a povolení ke vstupu do pohraničí. Tyto věci nechám vyřídit cestovku. Vše klaplo a v půlce července vyrážíme.

První zastávkou je oblast Bezengi. Už je to několik hodin co jsme opustili asfalt a poskakujeme ze strany na stranu uvnitř terénního auta drápajícího se vzhůru do kopce hlubokým údolím. Na místo přijíždíme okolo půlnoci, proto ráno nevěřím svým očím, kam jsme to dorazili. Kemp je na místě, kde se hluboké údolí rozděluje. Obě údolí jsou zakončena vysokou hradbou horských štítů, po kterých stékají ledovce. Nádhera. Zabalíme krosny a vydáváme se vzhůru údolím na ledovec Bezengi. Chceme podniknout pár výstupů kvůli aklimatizaci. Už kousek za kempem procházíme stanovištěm, kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraničí. Pokračujeme stále vzhůru, překonáme nepříjemnou suť a vylezeme na ledovec. Cítím se jak mravenec lezoucí v zimě po posypaném chodníku. Všude kamení a postup není, kdo ví jak rychlý. Celodenní chůzi zakončujeme prudkým výstupem po skále k bivaku, odkud ve tři ráno stoupáme tmou vzhůru k vrcholu Sela. Nadmořská výška začíná být znát a jsme hrozně pomalí. Konečně se dostáváme pod ledovou stěnu. Ověšeni materiálem taháme první délku. Rychlost zde bude asi klíčová. Tu však nemáme. Jedna délka 80m nám trvá hodinu. To je příliš. V poledne to pár délek pod hřebenem otáčíme. Nevíme jaký je sestup a nechceme, aby nás zde zastihla tma. Sestup je však stejně náročný jako výstup, možná náročnější. Ledová stěna začíná teplem měknout a není to moc příjemné. Stejnou trasou sestoupíme do bivaku chvilku před setměním. Už v noci se začne kazit počasí, přiženou se bouřky a silný déšť a uvězní nás zde na čtyři dny. Po čtyřech proležených dnech jsem rád, když si konečně mohu protáhnout kosti. Všechno bolí. Bohužel nám během této doby došlo jídlo a další výstup je tak předem marný.

Sestoupíme dolů do základního tábora, doplníme zásoby a vyrážíme na vrchol Gidantau. Stoupáme vzhůru druhým údolím. Do bivaku sevřeného vysokými vrcholy to tentokrát není tak daleko. Opět ještě za tmy vyrážíme k vrcholu. Ačkoli máme tištěného průvodce, orientace je obtížná. Pro výstup zvolíme špatnou cestu. No, nejde o cestu, ale o nejsnazší způsob jak se dostat vzhůru. Pár set výškových metrů postupujeme lehkým lezením. Už víme dlouho, že jsme se ztratili, ale kudy a kam zamířit dál? Naštěstí zaslechnu hlasy a zahlédnu malé postavičky sestupující z hřebenu. Nepříjemným traverzem se opatrně dostáváme na vydupanou/vyklouzanou stezku. Nad námi je několik desítek výškových metrů sněhu a ledu. I kvůli takové krátké vzdálenosti vytahujeme mačky a cepíny. Vystoupáme šedesát metrů sněhem a zbytek výstupu je už jen hledání lezecké cesty po skále až na vrchol. Gidantau 4184 m n.m. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní vrcholy. V údolích už se zase povalují mraky a mlha. Z mraků v dáli na obzoru vykukuje vrchol Elbrusu. Nabaženi výhledy zahajujeme sestup. Dolů to jde přeci jen rychleji, tím spíše, že už víme, kudy vede stezka. Sestup nám trvá pár únavných hodin, po kterých sebou plácneme vedle stanu a nabíráme síly. Následující noc je děs. Teprve nyní asi po deseti dnech mě dohnala výšková nemoc. Několikrát za noc se probudím a jako ryba na suchu lapám po dechu. Ráno mám hlavu jak střep a jsem moc rád, že je dnes na programu pouze sestup. Pár kilometrů do spodního tábora se plazím půl dne. Přeorganizujeme věci, pozměníme časový plán a o den později se vydáváme do Terskolu pod Elbrus.

Špička Evropy

Základnu si vytvoříme v kempu a následující den se funící pod těžkými krosnami vydáváme po prašné cestě vzhůru okolo meteorologické observatoře k hraně ledovce. Stín pod vzrostlými stromy krásně chladí. Těch však s výškou rychle ubývá a zanedlouho už stoupáme pouze skrz rozkvetlé louky vystaveni silnému slunku. Kousek nad meteorologickou observatoří už mizí i poslední tráva a dál pokračujeme pouze sutí a kamením. O další hodinu později se objevuje sníh. Unaveni shazujeme batohy dvě stě metrů od hrany ledovce a na štěrku stavíme stan. Máme krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu a snažíme načíst si do paměti nástup na ledovec, abychom přišli do kontaktu s co nejméně trhlinami.

Následující den máme pouze krátký úsek a to přesun přes ledovec k Priutu11, kde se na Pastuchových skalách bivakuje. Vyrážíme brzy ráno, dokud je ledovec tvrdý. Navážeme se a začneme stoupat. Po pár stech metrech se před námi vynoří náš dnešní cíl vzdálen jen několik kilometrů. O zhruba dvě hodiny později již hledáme místo na spaní na Pastuchových skalách. Nacházíme hezké místo, postavíme stan a nabíráme síly na zítřejší výstup.

Parťák nepůjde, jelikož vrchol dobyl již před několika lety. Budiž. Sice mě znervózňuje bouřka sedící na nedalekých vrcholcích a zuřící skoro do půlnoci, přesto v jednu vstávám. Rychlá snídaně, dobalit batoh a vyrážím. Pár set metrů pode mnou už svítí čelovky. Snažím se udržovat tempo, ale zdá se mi, že se hrozně vleču. Krok za krokem dupu vzhůru. Stále je úplná tma. Nad Pastuchovými skalami začnu zvolna traverzovat do sedla. Bohužel moc brzy. Vydupaná stezka vede asi sto výškových metrů nade mnou. Postupně se na ni snažím dostat prudkým terénem. Obzor začíná měnit barvy a konečně je vidět na cestu. Než se dostanu do sedla, svítí už krásně slunko. Ze sedla prudce stoupám do závěrečného kopce. Konečně se dostanu na vrcholové plato a zanedlouho již stoupám poslední metry na vrcholovou pyramidu. Nejvyšší bod Evropy. Elbrus – 5642 m n.m. Krásně svítí slunko. Rozhled je parádní přesto, že se dole povalují mraky. Mám spoustu času. Od bivaku jsem sem vyběhl za pět hodin. Hodinu se kochám na vrcholu, než vyrazím dál. Během chvíle seběhnu zpět do sedla. Cítím, že mám nějak mnoho energie a proto uhýbám ještě na východní vrchol. Projdu okolo nouzového bivaku a začínám opět stoupat. Cesta již není tak zřejmá, jelikož se tolik nechodí. Přesto není těžké ji najít. Po hodině výstupu jsem na vrcholu. Východní vrchol Elbrusu 5621 m n.m. Zůstávám opět hodinku a vyhřívám se na slunku. Je zde mnohem více lidí než na hlavním vrcholu. Ačkoli je východní vrchol nižší líbí se mi mnohem více. Je zde pozůstatek kráteru, protože Elbrus je vlastně sopka a jsou odtud hezčí výhledy. Ty se však začínají zatahovat a tak se vydávám na cestu dolů. Seběhnu do sedla a zanedlouho potom už jsem na horním okraji Pastuchových skal. Hemží se to tu lidmi. Sníh pod náporem slunka změkl a boří se, přesto je sestup velmi rychlý. O necelou hodinku později jsem u stanu a mohu se spokojeně natáhnout k odpočinku.

Následující den ráno necháme slunko, aby nás vytáhlo ze spacáků. Zabalíme se a stejnou cestou jako při výstupu přejdeme ledovec na místo, kde jsme nocovali. Tentokrát se však již nevážeme. Pod ledovcem konečně shazujeme mačky a balíme cepíny. Nastoupíme na suť a zamíříme do údolí. Zvolíme i lepší sestupovou stezku a nemusíme se tak trmácet oklikou okolo observatoře. Dohnal mě včerejší výstup a padá na mě únava. Serpentiny nás svedou mezi stromy poskytující ochranu před silným slunkem. Trvá ještě asi hodinu, než se dostaneme mezi první domky vesnice. Hned vezmeme útokem nejbližší obchod a uděláme si zásoby na zítřejší vykrmovací a odpočinkový den. Hlavní cíl byl splněn.

Kavkaz byl pro mne plný překvapení a nových zkušeností. Překvapilo mne vedro, jaké v údolích panuje, zatímco na vrcholcích mrznete. Krásné kvetoucí louky než s výškou zmizí poslední stébla trávy v nekonečné suti. Zarážející pro mne byla obtížnost výstupů na jednotlivé vrcholy. Nečekal jsem to a byly to pro mne zkušenosti k nezaplacení. Elbrus je však něco jiného. Máte někde v hloubi duše chuť na výstup na nejvyšší Evropskou horu? Nevěříte si? Zbytečné! Elbrus je obtížný pouze dosaženou výškou. S důkladnou aklimatizací a dobrou kondicí to pak pro vás nebude problém. S dostatkem zkušeností se pak budete moci pokusit i o obtížnější vrcholy, kterých je v okolí nepřeberné množství.

 

 

 

Hory v moři mraků – Yushan

Slunko se pomalu sklání k obzoru, stíny se prodlužují a my spěcháme po suťovité cestě vzhůru do sedla užít si přírodního divadla, které za chvilku začne. Usazujeme se na křesílka v podobě kamenů a představení začíná. Veliké mraky se povalují v údolí a pouze nejvyšším vrcholkům dovolí vykouknout nad ně. Nad tím vším pluje pomalu rudnoucí zlaté slunko a zalévá scénu úžasným světlem. Představení, které se neokouká jelikož je každý den jiné.

Důkladná příprava

Celá výprava na Taiwan začala získáním working holiday víza na Nový Zéland. Jelikož letecká společnost China Airlines nabízí stopover (neboli přerušení cesty) až na tři měsíce ve všech destinacích do kterých lítají, využíváme této příležitosti a volíme Taiwan, který je zároveň nejlevnější ze všech. Každou chvilku slyšíte „vyrobeno na Taiwanu“ a představujete si jeden průmyslový megakomplex. Jaký je ale tento ostrov doopravdy? Až s podivem zjišťuji jak málo informací je k dispozici, alespoň co se týká treků a povolení ke vstupu do hor. Ačkoli jsou některé hory a národní parky volně přístupné v našem plánu je i nejvyšší hora Taiwanu – Mt. Jade, na kterou už permit potřebujeme. Začíná déle než měsíc trvající komunikace s tamní správou národního parku. Vyplnili jsme na internetu žádost o vstup do hor a založili a zaregistrovali tým. Každý z nás se individuálně znovu zaregistroval do týmu, vyplnil osobní údaje, napsali jsme podrobný plán cesty, doložili naše zkušenosti s vysokohorskými výstupy, přidali seznam vybavení a zdůvodnili naši návštěvu. To vše jsme odeslali a čekali na vyjádření. Přes dva týdny jsme čekali na odpověď, ve které stálo, že všechna místa v horských chatách jsou obsazená a naši žádost zamítli. Obratem odpovídáme, že na Taiwanu budeme tři týdny a ať nám doporučí jiný termín. Setkáváme se vstřícností a ochotou. Naši žádost přesouvají na jiný termín. Přichází pro mě dosud nepochopitelný systém přidělování míst na chatách. Jde o jakési losování. „Vyhráváme“ první a druhou noc, bohužel však třetí a čtvrtou nedostáváme a žádost znovu zamítají. Pár dní před odjezdem mi oznamují volná místa na kempování. Přepisuji itinerář. Vypadá to, že se na nás usmálo štěstí.

Konečně na cestě

Nadchází den odletu. Na bezmála dvanáct hodin opouštíme zemi. Po mezipřistání v Bangkoku pokračujeme ještě skoro čtyři hodiny na Taiwan. Když vyjdeme z klimatizované letištní haly, jako bychom vstoupili do sauny. Po několika dnech poznávání Taiwanu jsme na cestě do hor. Celý den trávíme stopováním od Sun Moon Lake do hor k návštěvnickému centru Tataka, které navštěvujeme a chceme vyřídit permit. Jsme rádi, že je zde někdo kdo mluví anglicky. Posílají nás do Paiyun návštěvnického centra vzdáleného několik kilometrů, kde platíme 960TD za nocleh za dvě osoby v Paiyun Lodge. Pak jdeme o budovu níže, kde je policejní stanice. Zde potřebujeme vyřídit mountain permit. Ukazujeme policistovi papír z návštěvnického centra, bere si naše pasy, vyplňujeme dva formuláře a chvilku čekáme, než pan policista vše zanese do počítače. Byl ochotný a s některými věcmi nám i pomohl. Zanedlouho už držíme v ruce povolení pro vstup do hor a cesta na nejvyšší horu Taiwanu je pro nás otevřená.

Nad mraky

Budík nás vytahuje ze spacáků o půl šesté. Rychle se zabalíme a ještě za šera vyrážíme. Mineme policejní stanici a návštěvnické centrum a asi po hodině dorazíme k Tataka trailhead. Vyhlídce, kde začíná trek. Slunko pomalu stoupá nad štíty hor a my vyrážíme vzhůru. Kamenitá stezka šplhá pozvolna vzhůru. Na některých místech je hodně úzká, občas zasekaná do skály a jištěná řetězy. Jeden chybný krok by mohl skončit pádem do údolí. Místa, která by se obtížně překonávala, jako koryta potoků nebo skalní stěny se přechází po připravených můstcích. Zanedlouho stezka nabírá ostřejšího stoupání. Netrvá však dlouho. Objevují se první lidé sestupující z hor. Už jsme celkem unavení a usmažení od slunka, když se po závěrečném stoupání objeví Paiyun Lodge. Ještě si ani nesundám batoh a už je tu ranger a jestli prý mám permit. Ukazuji mu papír, který jsme dostali, a vše je v pořádku. Ptá se, kde budeme spát. Říkáme, že na Yuanfeng Lodge – tři noci. Zamračí se a povídá, že tam není voda, protože už měsíc nepršelo. Na google Earth mi ukazuje, kde bych mohl nahoře najít pramen. Znovu bereme batohy a klikatící se stezkou stoupáme prudce vzhůru k sedlu Yuanfeng. Výstup od chaty Paiyun do sedla Yuanfeng nám trval asi hodinu a půl. Ze sedla je náš dnešní cíl vzdálen jen tři sta metrů a tak v sedle odpočíváme a užíváme si výhledů. Sejdeme dolů na místo pro kempování vedle chaty Yuanfeng a stavíme stan. Podle popisu rangerů nacházím pramen. Začíná se smrákat, a tak si jdeme do sedla Yuanfeng užít krásného západu slunka a inverze.

Nabírání sil

Následující den máme jako odpočinek na programu výstup na Mt. Jade South Peak neboli jižní vrchol. Projdeme okolo chaty a prodereme se po úzké cestičce klečí. Suťová stezka začne stoupat a na některých místech kameny nepříjemně ujíždí pod nohami. Pár úseků je dokonce zajištěno řetězy. Vylezeme na první vrchol. K jižnímu vrcholu musíme dál po hřebeni a pak se po pěšině „zhoupnout“ pod velikou skálou. Ztrácíme přehled kudy se na jižní vrchol dostat a tak lezeme na ten nad námi. Když se dostaneme nahoru, zjistíme, že jižní vrchol je ještě o kus dál a dělí nás malé sedlo se zřetelnou cestou. Sestoupíme dolů. Odtud pokračujeme vzhůru po skále podle namalovaných šipek určujících směr výstupu. Lezení po sice velkých policích ale plných suti a po drolící se skále není příliš bezpečné. Posledních třicet výškových metrů tedy dolézáme a užíváme si krásných výhledů na hlavní a východní vrchol. Zpět se vracíme stejnou cestou.

Mt. Jade

Vstáváme brzy. Je zima. Slunko se sotva vykulilo nad obzor. Balíme pár věcí a vyrážíme dobýt nejvyšší vrchol. Jdeme do sedla a odbočíme vpravo na bezejmenný vrchol. Stezka sutí je místy sotva patrná. Občas však zahlédneme fáborek nebo kamenného trola, a tak víme, že jdeme správně. Fučí nepříjemný vichr a ve stínu je pořádná zima. Stezka jde na několika místech po úzkých římsách nad propastí a všudypřítomná suť znepříjemňuje chůzi. Posledních asi šedesát výškových metrů pod vrcholem stezka ještě ztěžkne a leze se kolmo vzhůru po skále. Naštěstí je zde natažený řetěz. Ani tak to však není zcela snadné. Pravdou je, že od našeho tábořiště je to k vrcholu pouze asi 250 výškových metrů, za to však mnohem zajímavější cestou než oficiální výstup od chaty Paiyun. Po řetězech vyšplháme k rozcestníku a k hlavnímu vrcholu už je to jen kousek. Po všem tom úsilí a boji o permit konečně vrchol. Ještě pár dní před odletem jsme nevěřili, že to vyjde. Čtvrtá nejvyšší ostrovní hora Mt. Jade (3952 m n.m.), zdolána. Jsme tu sami a užíváme si nádherných výhledů na ostatní vrcholy Mt. Jade a pohoří Yushan. Při perfektní viditelnosti je možné spatřit oba oceány. Rozhodujeme se zdolat ještě severní vrchol. Sestoupíme oficiální stezkou o asi sto výškových metrů směrem na Payiun k rozcestníku. Cesta k severnímu vrcholu padá strmě dolů suťovým polem zajištěným řetězy. I sestup trvá dlouho a děsíme se cesty zpět. Pod suťoviskem se napojíme na zvlněnou hřebenovku, projdeme lesíkem, a pak začne cesta opět stoupat. Stromy nahradí kleč a my se drápeme k meteorologické observatoři na vrcholu. Slunko začíná pálit. Když konečně dofuníme na Severní vrchol Mt. Jade (3858 m n.m.) začínají se ostatní vrcholy halit do mraků. Stejnou cestou jdeme i zpět. Nejnáročnější z návratu je výstup k rozcestníku pod hlavním vrcholem. Prudký kopec, suť a vysoká nadmořská výška. Dohromady pořádná dřina. Odtud už je to však pohoda po „chodníčku“ směrem na Paiyun a o hodinku později už zalézáme do stanu schovat se před špatným počasím, které dorazilo.

Nejkrásnější vrchol

Půl noci proprší. Ráno balíme tábor a na těžko se přesouváme k chatě Paiyun, kde schováváme batohy a vyrážíme znovu na nejvyšší horu. Tentokrát však proto, že z ní pokračujeme na východní vrchol. Už za rozcestníkem kousek od vrcholu dává stezka tušit, že nepůjde jen tak o nějakou procházku. Řetěz natažený po skále dolů, suť a krkolomný terén. Spouštíme se dolů. Hodinu trvá jen dostat se pod východní vrchol. Už z dálky koukáme, kde je výstupová cesta. Ta se objeví až těsně pod skalní stěnou v podobě nataženého řetězu. Téměř celý výstup po skále je zajištěn. Jde o takové lehčí lezení. Pravdou je, že v některých pasážích jsme za řetěz rádi. Dolézáme na vrchol. Shodujeme se, že východní vrchol Mt. Jade je výstupem nejhezčí. Jelikož se sem ženou mraky dlouho se nezdržujeme a stejnou cestou se vracíme zpět. Unavení vystoupáme mlhou na hlavní vrchol a spěcháme dolů do chaty Paiyun kam kolem třetí hodiny přicházíme. Hned se nás ujme správce a ukazuje nám, kde budeme spát. Společná ložnice pro deset lidí. Nemusím ani říkat, že je prakticky nemožné se zde vyspat. S prvními slunečními paprsky zabalíme krosny, hodíme je v chatě za dveře a nalehko vyrážíme dobýt poslední z vrcholů Mt. Jade. Západní vrchol je ze všech pěti nejnižší a je zalesněný. Cesta k němu není tak snadná jak jsme si původně mysleli, ale stejně tam za hodinku dojdeme. Prohlédneme si ještě templ sto metrů za vrcholem a stejnou cestou se vracíme zpět. Za necelou hodinu jsme u chaty. Nasadíme batohy a zahajujeme sestup. Cesta dolů je sice rychlá ale celkem úmorná. S ubývající nadmořskou výškou se zvyšuje teplota, až začne slunko nepříjemně pálit. Asi kilometr před Tataka trailhead nás u přístřešku zastavují dva policisté. Kontrolují permity lidem, kteří sestupují z hor. Přicházíme na začátek trailu. Jsou tu zaparkovány mikrobusy, které čekají na „trosky“ sestupující z hor, aby je odvezly k silnici. Sto dolarů za osobu nejsme ochotni zaplatit a tak ještě hodinku pokračujeme k Tataka návštěvnickému centru, kde zakončujeme návštěvou restaurace úspěšný výstup na nejvyšší vrchol Taiwanu. Nyní, když se řekne Taiwan, nepředstavím si továrny a špinavá velkoměsta, ale nádhernou krajinu plnou vysokých hor, neprostupných lesů, krásně barevné temply, úžasné západy slunka a především milé, pohostinné a usměvavé lidičky, kteří tu žijí. Je sice pravda, že tento malý ostrov leží na druhé straně Země, ale zážitky, které si odtud odvezete, mají mnohem větší cenu než peníze za let a čas na něm strávený. Odlétáme s myšlenkou na to, že se jednou vrátíme navštívit místa, která jsme tentokrát nestihli. Taiwan doporučuji každému, ať už kvůli pohodovému poznávání zdejší kultury nebo dobývání horských vrcholů. Na Taiwanu si vybere každý.

 

 

Bloudění Atlasem

Rychle nahodím batoh a poklusem opouštím vrchol. Za zády mi duní hromy. Bouře v horách není nikdy nic příjemného, natož když se jedná o bouři sněhovou a jste přes čtyři tisíce metrů vysoko. Sutí ujíždějící pod nohami spěchám, abych se dostal z dosahu špatného počasí. Během chvilky se spustí hustá vánice. Kdo by si byl pomyslel, že jsem v Africe?

Nápad na výstup na nejvyšší horu severní Afriky Jbel Toubkal ležící ve Vysokém Atlase v Maroku plus krátký okruh pohořím Atlas, mi ležel v hlavě už dlouho. Vše nakonec dopadlo úplně jinak.

Černý kontinent

Do Marrakeche vyrážím s portugalskou leteckou společností TAP s přestupem v Lisabonu. Poprvé moje kroky míří mimo Evropu a tak mě trochu vyděsí „vstupní“ karty rozdávané v letadle z Lisabonu do Marrakeche, které je třeba vyplnit a odevzdat při pasové kontrole před vpuštěním do země. Jelikož nemám vyplněnou adresu, kde budu v Maroku bydlet, úředník se na mě mračí. Vysvětluji mu, že plánuji přechod pohoří Atlas se stanem a odpovědí je mi úder razítka do pasu. Vyměňuji peníze na letišti. Kurz je zhruba 10 dirhamů za 1 euro a dostávám poukaz na výměnu peněz zpět, když by mi nějaké zbyly. Bez něj bych měl pak smůlu. Stále řeším jak se dostat sám do Imlilu. Přidávám se náhodou ke skupince Čechů a společně naplníme taxi. V hrozném vedru smlouváme s taxikáři na letišti o ceně. Zkouší nás nacpat do pětimístného mercedesu s tím, že na sedadle spolujezdce budou sedět dva. Moc se nám to nelíbí. Nakonec bereme „Grand Taxi“. Cena na jednoho je 160 dirhamů. Později jsem se dozvěděl, že se dá cena usmlouvat mnohem níže, ale z centra Marrakeche. Na styl marockých taxi je třeba si chvilku zvykat. V Asni na benzínové stanici uděláme malou pauzu a doplňuji palivo pro vařič. Cesta do Imlilu trvá asi hodinu. Skupinka, se kterou jsem přijel, zamíří na hotel. Já si v nejbližším obchůdku koupím balenou vodu a vyrážím směrem do hor. Zapínám GPS, aby sbírala data o pohybu, a čeká mě nemilé překvapení, když zjistím, že se mi nenahrála mapa. Snad to nebude tak vážný problém. Chvilku si zvykám na pokřikování ostatních a nabízení všeho možného. Není se čemu divit, z turistů zde žijí. Stoupám vzhůru kolem Kashby. S malou zastávkou na kaskádách na řece nad městem se napojím na pistu vedoucí do Aroumdu. Terasovitě poskládané domy vypadají úžasně. Není potřeba zacházet do vsi, jelikož cesta vede okolo. Noc přichází velmi rychle a tak příjmu nabídku jednoho chlapíka a nocuji u něj na střešní kryté terase za 50 dirhamů.

Musíte kolem toho velkého šutru!

Vyrážím za svítání, dokud není příliš velké horko. Jsem ve výšce okolo 1900 m n.m. Za Aroumdem projdu širokým říčním korytem a stoupám po protější straně údolí vzhůru. Cesty kamením vzhůru se špatně hledají a v jednu chvíli pěšina mizí. Vysoko nad sebou však spatřuji malého chlapce, jak si v pohodě vykračuje a vede oslíka. Vyškrábu se sutí vzhůru a nacházím správnou cestu. Mezi Aroumdem a Sidi-Chamharoud je několik malých kamenných obchůdků, kde se vám budou snažit prodat šperky, látky, kamení, ale hlavně i balenou vodu nebo pomerančovou šťávu. Těsně před Sidi-Chamharoud dokupuji vodu. Nezamířím k chatě Toubkal ale do sedla Tizi-n-Tagharat. Ptám se místních, kudy cesta vede. Domorodec jen mává rukou vzhůru a říká „kolem támhle toho velkého šutru“. Stoupám pěkně z ostra a občas mám dojem, že jsem na stezce. Ta však z ničeho nic končí ve skalní stěně. Rozhlížím se všude okolo, ale pokračování nevidím. Nezbývá jiná možnost než se vrátit. V poledním slunci stojí hodně sil i pouhý návrat zpět. Koupím si vodu a ve stínu čekám, až vychladnu.

Dálnice

Po odpočinku se napojím na širokou stezku a stoupám k chatě Toubkal stejně jako procesí dalších turistů. Spousta lidí stoupá vzhůru k chatě a další spousta se jich už vrací zpět. K tomu každou chvilku potkávám muly, které většině z nich nesou batohy, případně zásoby na chatu. I nyní potkávám dva obchůdky, kde se dá dokoupit balená voda. Po několika hodinách se hroutím u chaty Toubkal a stavím stan. Odbočka do sedla Tizi-n-Tagharat mě stála hodně sil. Jsem ve výšce přibližně 3150 m n.m. Ačkoli jsem utahaný, spánek přichází jen přerušovaný, ať už je to způsobeno nadmořskou výškou nebo únavou.

Rozcvička

Na dnešní den předpověď neslibuje hezké počasí, a proto se vydávám na rozhýbání do sedla Tizi-n-Ouagane (3760 m.n.m.). Stačí jen pokračovat na konec údolí. Stezka se vine vzhůru po suťové stěně uzavírající údolí. Číhá zde několik sněhových polí, ale není to nic nepřekonatelného. V sedle uhýbám vpravo a stoupání pokračuje. Suť vystřídají skály. Překonám krátkou lezeckou pasáž po úzkém hřebínku, ze kterého se mě snaží sfouknout nepříjemný silný nárazový vichr, a znovu se ocitám v suťovém poli. Obcházím vrchol Ras a mířím ke vzdálenějšímu vrcholu Timesguida (4089 m n.m.). Počasí výhledům opravdu nepřeje. Viditelnost je velmi špatná. Škoda. Za pěkného počasí odtud musí být nádherný rozhled. Odtud se jen „zhoupnu“ mezi vrcholy a během půl hodiny zdolávám i vrchol Ras (4070 m n.m.). Výstup na tyto dva vrcholy je výborná aklimatizace. Stejnou cestou jako sem sestupuji i dolů. Nacházím však i jiné lepší stezky, které při výstupu nejsou vidět. Zhruba kilometr před chatou mě dostihne špatné počasí a začíná sněžit.

Špička Atlasu

Navzdory špatné předpovědi mě ráno budí slunko a modrá obloha. Ačkoli už je pozdě, balím věci a vyrážím vzhůru na Toubkal. Zpočátku zřetelná cesta se trochu ztratí ve větších kamenech. Všimnu si, že stoupá více vlevo přes kamenné plotny a pak traverzuje zpět skrz veliké kameny. Nad nimi už je stezka jasná. Když už si myslíte, že jste nedaleko vrcholu, zjistíte, že Toubkal se dosud schovával za malý hřeben a nebyl tedy vidět. Znovu tedy stoupám. Zanedlouho se přede mnou tyčí kovová pyramida na vrcholu nejvyšší hory Maroka a severní Afriky vůbec. Počasí se rychle zhoršuje. Na protějším hřebeni leží černý mrak a je slyšet hřmění. V rychlosti udělám pár fotek a s bouří za zády poklusem opouštím vrchol. Zanedlouho začíná sněžit. I když k chatě Toubkal „seběhnu“ za hodinu a půl, stihne do té doby napadnout více než pět centimetrů sněhu.

Hlouběji do Atlasu

Následující den zabalím všechna věci a na těžko stoupám k sedlu Tizi-n-Ouanoums(3664 m n.m.). To, co z počátku vypadá jako pěšina, se později ukáže jen jako zoufalý pokus lézt vzhůru touto sutí někoho přede mnou. Opravdová cesta odbočuje vlevo na konci rovného placu s několika místy na stanování. Když doklopýtám na oficiální cestu, stoupání jde mnohem snáze. Je krásné počasí a ze sedla je krásný výhled. Příkrý sestup na druhé straně se po několika hodinách stává utrpením. Poslední zhruba kilometr před jezerem d´Ifni, kdy jdu širokým říčním korytem, nohám taky moc nepřidá. U jezera je pár berberských chýší. Můžete si koupit čaj nebo zde přenocovat. Já však pokračuji do vesničky Imhilid. To znamená obejít jezero a napojit se na prašnou pistu, po které sestoupím o dalších tři sta výškových metrů. Už z dálky jsou vidět stromy a zavlažovaná políčka. Tábořil bych někde zde nad vesnicí, bohužel tu však není voda a kempovat v blízkosti vesnice si zase netroufnu kvůli bezpečnosti. Jeden místní chlapík mě ubytuje v patře nad rádoby restaurací.

Jdete příliš brzy!

Brzy ráno pokračuji k vesnici Amsouzart. Na křižovatce nad vsí uhýbám vlevo a po prašné cestě vlnící se vysoko nad řekou po stěně údolí pokračuji do vsi Tissaldai. Těžší stoupání nastává až po překonání řeky po širokém mostě. Za vesnicí Tissaldai vstupuji do kamenitého údolí a z řeky doplňuji vodu. Slunko mě opět nepříjemně opéká. Míjím ruiny malých domků a po pěkné cestě stoupám stále výš. Proti cestám, které jsem dosud viděl, je toto úplná dálnice. Stezka se vine vzhůru do kopce a začínám mít silné podezření, že jdu špatně. Jinou cestu jsem však nepotkal. No nic, přinejhorším se podle mapy objevím znovu na hřebeni s Toubkalem. Ve výšce okolo 3500 metrů zastavuji a odpočívám. Snažím se rozpoznat, kudy stezka stoupá, ale o pár set metrů dál mi mizí z očí. Nalehko jdu prozkoumat terén přede mnou. Překonám zmíněných pár set metrů a musím se začít smát. Nic jiného mi ani nezbývá. Široká cesta je jako uříznutá nožem. Pohozená lopata s motykou na jejím konci jako by říkaly „Jdete příliš brzy!“ Dál je jen skalní stěna a příkré sněhové pole s kozími stopami. Nepřichází v úvahu tudy pokračovat. Musím zpět.

Kudy dál?

Sestupuji k ruinám malých domků a hledám, kde se mohla odpojovat cesta kreslená v mapě. Když nebyla vidět ani z vrchu, zde už opravdu není šance ji najít. Mapa, na kterou není spolehnutí, je k ničemu. Dochází mi čas. Ač nerad, musím se rozhodnout pro návrat stejnou cestou. Než padne úplná tma, přicházím do dnešního výchozího bodu. Sotva pletu nohama. Usínám a děsím se zítřka při představě, co mě čeká. Vstávám brzy, abych se vyhnul horku. Než se však přehoupnu přes hřebínek a spatřím jezero Ifni, slunko už pořádně peče. Obejdu jezero a klopýtám říčním korytem k údolí, kterým budu stoupat. Musím se smát. Při sestupu před dvěma dny jsem potkal dva francouze a říkal jsem si „Chudáci, tohle bych nahoru jít opravdu nechtěl.“ A je to tady! Začínám stoupat. Po hodině jsem pěkně uvařenej. Konečně narazím na vodu. Ochladím se koupelí v ledovém potoce a zalézám pod veliký kámen, abych vychladl. Krok za krokem se plazím vzhůru a hypnotizuji výškoměr na GPSce a odpočítávám zbývající metry do sedla. Při pohledu vzhůru spatřím vysoko nad sebou mezi kameny pohyb. Nechce se mi věřit, že bych někoho dohnal. Přesto je to tak. Jeden švýcar je také na okružní cestě Atlasem. Na rozdíl ode mne má s sebou průvodce a pohaněče muly, která táhne veškeré jejich vybavení. Chvilku se bavím s průvodcem a ukazuji mu, kudy jsem měl v plánu jít. Odpovídá, že je poměrně těžké pro někoho kdo nezná tyto hory najít správnou cestu. I on mi ukazuje, kudy šli. Prstem maluje do mapy cestu tam, kde nakreslená žádná není.

Sestup

Konečně sedlo. Chvíli si užívám výhledy. Cesta dolů je náročná, ale už se vidím, jak si vařím večeři a zalézám do stanu u chaty Toubkal a to mě pohání dál. Odpočnu si u chaty a následující den se vydávám údolím zpět do Imlilu, kde smlouvám cenu za svezení do Marrakeche. Mrzí mě, že se mi okruh Atlasem nepodařil. Bylo však velmi těžké hledat cesty, a když se nelze spolehnout na mapu… Díky nedostatku času jsem si ke konci ani nedovolil zariskovat a hledat cestu přes hory. Pokud půjdete s GPS, doporučuji důkladnější přípravu už z domu. Zadat si klíčové průchozí body (vrcholy, vesnice, sedla…). Umožní vám to orientovat se a pokračovat i bez mapy v navigaci. Toto je věc, kterou jsem podcenil. Přes všechny tyto věci návštěvu marockých hor doporučuji ať už kvůli výstupu na jejich nejvyšší vrcholky či seznámení se s jejich berberskými obyvateli a jejich kulturou.

 

Putování zemí ohně a ledu

Strašné vedro! Slunce už několik dní pálí a na nebi není ani mráček. Kam až oko dohlédne, samá pustina. Černé kamení, písek, v prachu vyježděná cesta kdo ví od čeho, se vlní do dáli. Už dva dny jsem neviděl auto, natož člověka. Žádný strom ani keř, do jehož stínu bych se ukryl a odpočnul si. Jen na obzoru vykukují zasněžené vrcholky hor, ke kterým mířím. Právě na tomto místě si začínám uvědomovat, že přechod napříč Islandem je v mých silách, ale důležitější je pro mne něco na cestách vidět. A tady není prostě NIC

Vzhůru na sever

Vyskakujeme z karavanu u vodopádu Skogárfos nedaleko „Ringroad“, loučíme se s naším posledním stopem, který nás dovezl až sem. Řeka Skogá řítící se přes skalní stěnu, zde vytváří nádherný vodopád. Od kempu se po mnoha schodech dostaneme na vyhlídkovou plošinu na vrchu Skogáfossu a napojíme se na trek do Porsmorku. Stoupající cesta vede podél řeky Skogá, proudící hluboko v členité roli a vytvářející krásné vodopády a kaskády. Černá sopečná půda kontrastuje se svěže zelenou trávou. Vyrážíme pozdě odpoledne a po několika kilometrech stavíme stan a chystáme první nocleh. Jak je zde pravidlem, zase prší. S přibývající nadmořskou výškou se krajina zásadně mění. Po překonání rokle s řekou po dřevěném můstku, kterému pro zpestření chybí schůdky a do třech metrů výšky se musíme i s krosnami vydrápat jak nejlépe umíme, se ocitáme mezi poli s černým sopečným kamením a pískem, která jsou místy pokrytá vrstvou sněhu. Široká kamenitá „silnice“ vede až k bivaku Baldvinskali. Odtud musíme pokračovat po sněhu i my. Stezka vede přes sněhová pole, ze kterých vystupují černé kopečky sopečného štěrku. Značení tvoří dřevěné kůly s barevným zakončením nebo jako tady žluté trubky zapíchnuté do kamenné základny. Takto se dostaneme až k průsmyku Fimmvörðuháls neboli Průsmyku pěti mohyl ve výšce 1116 m n. m. mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Projdeme úžasnou oblastí vytvořenou poslední erupcí vulkánu Eyjafjallajökull. Kombinace lávového pole, sněhových plání, černé a červené země, půdy, ze které stoupá pára a s ledovcem na pozadí bere dech. Po prudkém klesání překonáváme náhorní plošinu Morinsheiði. Už dlouho jsme nenašli tekoucí vodu a její zásoby už jsou skoro pryč. Sestoupíme z plošiny na jejím druhém konci a v jednom malém dolíku nacházíme konečně vodu. Nemá cenu riskovat, že zas dlouho na žádnou nenarazíme, a proto kousek dál na mechu stavíme stan. Následující den ráno nás čeká prudký, místy dost exponovaný sestup k řece Krossá. Podél které jdeme až do Pórsmorku. Jediný problém je, že leží na druhé straně řeky. Trochu bezradně koukáme na valící se vodu, váhavě zouváme boty a rozhodujeme se brodit. Inu první pořádný brod. Náhodou však přijíždí terénní autobus a vezme nás na druhou stranu. Když se na to zpětně podívám, jsem rád, že jsme tento brod nemuseli jít. Proud byl opravdu silný a hloubka byla okolo metru. V Pórsmorku se napojujeme na trek do Landmanalaugaru. Krajina má zcela jiný ráz než dosud. První část treku prochází lesem a keři až k brodu přes řeku Throenga. Trek Laugavegur je velmi oblíbený a proto zde potkáváme velkou spoustu lidí. Nyní u brodu přes řeku je celkem zábavné sledovat jejich počínání. Přes další řeku – Ljosá – vede most. Odtud dál procházíme zvlněnou krajinou. Všude pouze černý písek, občas vykukující skalisko a v dáli na obzoru barevné hory. Nebýt vytrvalého deště určitě by bylo na co koukat. Kilometr před mostem přes řeku Emstruá, odbočujeme celí promoklí do malého skrytého údolí, kde stavíme stan na břehu potoka. Další den se počasí umoudřilo a jde pokračovat za sucha. Nedaleký kaňon s dravou řekou překonáváme po mostě a drápeme se do prudkého kopce na druhém břehu, ze kterého je pěkný výhled do údolí. K chatě Botnar, vzdálené několik kilometrů, vede cesta přes kamenitou černou poušť. Od chaty dále na sever se terén moc nemění. Procházíme však mezi vysokými zelenými kužely vystupujícími z černých plání. První brod přeskáčeme v pohorkách. O pár kilometrů dál už však musí dolů a hurá do ledové vody. Řeka Bláfiallakvísl není ani dravá ani hluboká a jde o příjemné zpestření na cestě. O kousek dál jsme vděčni za nově postavený most přes Kaldaklofskvísl, řeku kterou bych brodit opravdu nechtěl. U chaty Hvanngil doplníme vodu a míříme k jezeru Alftavatn se stejnojmennou chatou na břehu. Cestou však musíme překonat ještě jednu řeku. Bratthálskvísl přebrodíme snadno, na rozdíl od lidí, kteří jdou proti nám. Tam se někomu nechce namočit a jeden chudák druhého přenáší. Z řeky doplníme vodu, projdeme okolo chaty Alftavatn a míříme k vzdáleným hřebenům. Dva kilometry od chaty sejdem z cesty k potoku, na jehož břehu si stavíme stan.

Duhové hory

Ráno máme na rozehřátí výstup na hřeben Jökultungur. Tady se konečně naskýtá pohled na Duhové hory. Černá, okrová, zelená a bílá v různých kombinacích na zvásněných horách, ze kterých stoupají sloupy sirného dýmu. Barevné představení naplno rozehrává až slunko svými paprsky, toho se však my nedočkáme. Dojdeme až na skalnatý hřeben. Na druhé straně velikého údolí vidíme chatu Hrafntinnusker. Dostat se k ní však znamená přejít toto zvlněné písečné údolí se sněhovými poli. V půlce údolí se zastavujeme na oběd. Během chvilky připluje ohromný mrak, který nás „sežere“ a z polojasného dne je rázem tma a mlha s viditelností několik desítek metrů. Konečně chata. Doplníme si vodu a po chvilce odpočinku se vydáváme na stejnojmenný vrchol. Počáteční stoupání po štěrku a suti se brzy změní na výstup sněhovým polem. Následuje stezka mezi kameny a najednou se z mlhy vynoří veliká kamenná mohyla na vrcholu. Je hrozné počasí. Mlha, fučí vítr a viditelnost je mizivá. Přehoupneme se přes vrchol. Krátký sestup kamením a jsme znovu na sněhu. Zpětně tento úsek hodnotím jako dost nebezpečný. Stezka se ztrácí v mlze k tomu prudký sestup po sněhu. Postupujeme po několik dní starých stopách, dokud podle navigace nezjistím, že jdeme špatně. Volíme správný směr a doufáme, že se nepropadneme do žádné ledovcové řeky nebo trhliny. Konečně zase stojíme na štěrku. Vítr trochu rozfouká mlhu a mě proběhne mráz po zádech, když vidím, že ty staré stopy vedly ke stometrovému ledovcovému srázu. Postupujeme dál po cestě, na kterou zde narazíme a klesáme až k brodu přes řeku. Přebrodíme se a původní plán dojít až k přístřešku, který vidíme na mapě, vzdáváme příliš unavení u dalšího brodu. Znáte něco lepšího po ránu než brodit ledovou řeku? Já určitě ano. Během několika kilometrů zvlněnou krajinou se hezky zahřejeme a už je tu další brod. Zatím asi nejhlubší a nejširší. Proti proudu řeky dojdeme až k přístřešku. Jde o krásnou chatku, bohužel však zamčenou. Otevřené jsou pouze dveře na zápraží. V nouzi by se zde však dva lidi vyspali. Vyrážíme dál a za malým kopečkem se nám otevírá pohled na černou pláň, přes kterou ubíhá k obzoru cesta. Když se konečně dostaneme k místu, kde cesta na obzoru mizela, spatříme druhou černou pláň táhnoucí se až k obzoru. Tentokrát jsou na obzoru už větší kopce. Když se na něj dostaneme, objeví se staré lávové pole. Jdeme zkratkou skrz lávové pole. Napojíme se na „silnici“ a míříme k Hekle. V půlce cesty připluje mrak a zahalí vše do husté mlhy. Viditelnost opět padá na minimum. Hypnotizuji navigaci, která mi ukazuje vzdálenost od parkoviště pod Heklou. Mohla by tam být voda, záchody, možná i nějaký stůl a lavičky. Konečně se dostaneme na místo. Zmáčeni ne deštěm ale hustou mlhou. Nečekali jsme mnoho, ale tady není nic. Pouze štěrk a pár větších kamenů. Problém je, že tu není ani voda. Nemá cenu hnát se v tomto počasí někam dál.

Pekelná díra

Počasí se do rána opět zklidnilo. Mlha se sice stále povaluje po zemi, ale neprší a je vyšší viditelnost. Na křižovatce pod Heklou schováváme batohy a výstup na vrchol absolvujeme nalehko. Vrchol je vzdušnou čarou pouze 5,5 km. Polovina cesty do kopce je ještě sjízdná pro auta. Pak terén ztěžkne. Obtížně stoupáme na horu štěrku. Mlha a nízké mraky jsou stále našimi společníky. Značení je jen minimální nebo není vůbec. Přicházíme k lávovému poli. Ostré, rozeklané kameny jen čekají na špatný krok, aby vám mohli rozříznout nohu. Stezka v tomto terénu není prakticky vidět a to nám to ani nemusí znepříjemňovat počasí. Lávové pole však není široké a zanedlouho jsme venku. Štěrk, kterým se drápeme vzhůru, občas vystřídá sníh. Tající sníh vytváří malé potůčky a k naší velké radosti si můžeme doplnit vodu, která už nám skoro došla. Konečně vrchol Hekly (1491 m n.m.), jedné z nejaktivnějších sopek na Islandu, o které lidé ve středověku věřili, že je zde brána do pekel. Vrchol nalezen pouze díky navigaci. Sotva znatelná cestička se kousek pod vrcholem ztratila úplně. Zapisujeme záznam do vrcholové knihy. Na vteřinu či dvě se rozfouknou mraky a my okusíme, jak nádherný odtud musí být rozhled za krásného počasí. Začíná boj najít cestu zpět. Opět jen díky navigaci a záznamu prošlé trasy nacházíme v mlze sestup. Když se konečně dostaneme zpět ke křižovatce, zjišťuji, že celá tato odbočka nám zabrala pět hodin času. Bereme batohy a pokračujeme v cestě. Naším dnešním cílem je jezero Graenavatn. Podle mapy i navigace k němu nevedou žádné cesty. Proč asi? Zkracujeme si cestu starým lávovým polem. Měkký terén, do něhož se boří boty, je pro chůzi celkem únavný. Po několika kilometrech se dostaneme zpátky na „silnici“, ale jen proto, abychom z ní mohli během chvíle znovu odbočit do pustiny. Kilometr černého prachu, písku a kamení vystřídá lávové pole z roku 1970. Labyrint velikých bloků ztuhlé krusty, trhliny a zrádné kameny porostlé mechem. Tento půlkilometrový úsek velmi zabrat a je náročnější na orientaci. Dokázali jsme to! Na druhé straně se přehoupneme přes blízký kopec a naskytne se nám parádní pohled. Kulaté jezero sevřené v jakémsi kráteru nabízí úžasné místo pro nocleh. Všude kam až oko dohlédne, je sice jen černý písek a štěrk, ale to nevadí. Na břehu shazujeme věci a jdeme si do ledové vody zaplavat. Nikdo tu není. Nevypadá to, že by toto místo bylo často navštěvováno. Ráno opouštíme toto parádní místo. Krásně svítí slunko a v dáli se tyčí zasněžený vrchol Hekly. Přelezeme přes okraj kráteru a sejdeme k nedaleké silnici F225 po které dojdeme na silnici 26. Pár kilometrů jdeme po ní než odbočíme k přehradě na řece Thjorsa, která by nám měla umožnit přechod na druhý břeh. Nikdo neprotestuje. Mineme větrné elektrárny a pustinou míříme k cestě vedoucí k druhému nejvyššímu vodopádu na Islandu – Haifoss. K vodopádu se dostáváme až pozdě odpoledne a proto kousek od vyhlídky táboříme.

Na procházku po měsíci

Následující den se naše skupina zmenší o 50% tím, že ji opustí jeden člen. Pár kilometrů od vodopádu Haifoss vidím poslední zelenou rostlinku. Pastviny se změní v pláně plné písku, prachu a kamení. Slunko nemilosrdně pálí. Co bych za takové počasí dal před pár dny v horách. Ale tady… Na obzoru vidím pomalu se blížící vrcholky hor, ke kterým mám namířeno. Cesta je opravdu ubíjející. Mám štěstí, že se zde dá alespoň narazit na vodu. Není divu, že právě Island si zvolili Američané pro nácvik přistání a pobytu na Měsíci. Některá místa jsou opravdovou pustinou, kde za celý den nepotkáte živou duši. Po celodenním trmácení se utábořím na břehu malé řeky. Mlha že by se dala krájet. Do takového počasí se budím. Představa dalšího dne, jak se trmácím touto pustinou, je vyčerpávající. Po půldenním pochodu „pouští“ kdy znovu nepotkám jediného člověka, přicházím k brodu. Z dálky nesený zvuk motoru upoutá moji pozornost. Vidím přibližující se oblak zvířeného prachu, ze kterého se vynoří německá expedice v Landroverech. Mají stejnou cestu, čehož rád využívám a zachraňuji se tak z této nehostinné pustiny. Za čtyři hodiny urazíme „pouští“ 53km. U jednoho brodu na úpatí hor dávám sbohem mým zachráncům a vyrážím dál po svých po stezce mizející mezi kopci, kde se utábořím.

Čarodějné hory

Hringbrautin, tak se jmenuje trek okolo hor Kerlingarfjoell, na který ráno vyrážím. Rozhodně zde nečekejte nějakou vegetaci. Mech podél řek je jediné, co se tu občas zazelená. Vyčerpávající hledání neznatelného značení skrz kamenné pláně zmírňují pouze krásné výhledy na okolní barevné vrcholky hor. Kaňon s řekou, která se musí přebrodit kousek před výstupem na sopky je hezkým, ale náročným zpestřením. Brzy odpoledne se utábořím pod sopkami na břehu potoka v měkkém mechu a odpočívám na slunku. Za ten odpočinek jsem příští den velmi vděčný. Neviditelná stezka sutí šplhá vzhůru až pod Hraukaskard. Pot ze mě jen lije. Na druhé straně není terén o moc lepší. Dalo by se říci, že je horší, pokud to ještě vůbec možné. Suť a sněhová pole. Projdu údolím a stoupám na protější stěnu, kde z okrové půdy vystupují sirná oblaka dýmu. Kolem výstupů – fumarol, jak se nazývají – je půda zbarvená do žlutých a zelených odstínů. Opatrně procházím kolem klokotem se vařících jezírek. Musím po stezce do strašného kopce. Přelezu přes hřeben a pomalu už mi dochází síly. Cesta mizí kdo ví kam, a tak jdu přímo k parkovišti u geotermální oblasti Hverasvaedi, které vidím několik kilometrů v dáli před sebou. Opatrně slézám skalní stěnu a kus ledovce – inu zkratka – a dostávám se na geologicky aktivní půdu. Zvrásněné okrové kopce, do kterých se zařezávají potoky a z jejichž úbočí tryskají sirná oblaka dýmu, vypadají úžasně. Procházím fotogenickou krajinou, vylezu na protější kopec a čtyřkilometrovým sestupem dojdu do kempu Kerlingarfjoell. Jde o vybavený kemp. Za jednu noc chtějí 1600 ISK. Zůstávám dvě noci. Jeden výlet nalehko na regeneraci přijde vhod. Kvůli špatnému značení se však výlet moc nevydařil a nedošel jsem tam kam jsem chtěl.

Kjölurvegur

Následující den brzy ráno proto opouštím kemp a přesouvám se za pomocí stopu k chatě Arbudir. Přebrodím řeku a u chaty Hvitarnes se napojím na trek Kjölurvegur. Proti proudu řeky Fulakvisl procházím pastvinami. Trek je opravdu nenáročný. Vyhýbám se chatě Thverbrekknamuli a tábořím, kde se mi to zrovna zalíbí. Jediný problém je nedostatek vody. U posledního zdroje jsem si nenabral dostatečnou zásobu a jsem už na suchu. Jdu proto pro vodu k řece, která je ale velmi kalná. Jiná však není, a proto ji filtruji přes ručník z mikrovlákna, dokud není čistá. Ráno pokračuji v cestě k Hveravelliru, kde tento trek končí. Procházím údolím mezi barevnými kopci, nyní však skrytými v nízkých mracích. Míjím chatu Thjofadalir a po deseti kilometrech ve starém lávovém poli, plném ohromných ztuhlých „bublin“ přicházím k místu Hveravellir, které o sobě už z dálky dává vědět stoupajícím kouřem. Vybuchující a soptící sirníky, bublající jezírka a barevná země. Přes horká a nebezpečná místa jsou položeny dřevěné chodníčky. Je zde i možnost koupání v termálním jezírku. Po předchozí zkušenosti už nemám zájem trmácet se několik dní pustinou k dalšímu zajímavému místu, a proto zkouším místní terénní autobus. Přejíždím do města Akureyri. Autobus je však hodně drahý a dál radši pokračuji stopem. Mým cílem je jezero Myvatn, kde využívám služeb místního kempu.

Komáří jezero

Takový význam má jeho název Myvatn. Proč? To určitě sami zjistíte, pokud budete mít to štěstí a zastihne vás zde pěkné počasí. Podniknu dva výlety nalehko do okolí. První trek vede okolo termálních pramenů Storagja a Grjotagja a dále k velikému kráteru sopky Hverfell, který můžete po obvodu obejít. Pokračuji k planině Dimmuborgir. Labyrintu rozeklaných lávových útvarů vzniklých zřícením ztuhlé vrstvy lávy po tom co odtekla ta tekutá pod ní. Další trek nabízí nedaleká sopka Krafla se svým stále doutnajícím okolím a geotermální oblastí Namafjall. Opět mířím k horkému prameni Grjotagja a pokračuji k přírodnímu koupališti Jardboedin. Po pěšině vedoucí podél silnice se dostanu k místu Namafjall. Okrové kouřící kopce s množstvím fumarol a bahenních bazénků. Pokračuji k několik kilometrů vzdálené sopce Krafla. Zastavuji se u jezírka Viti, vzniklého při posledním výbuch sopky. Prohlédnu si stále horké a kouřící lávové pole a napojuji se na 13-ti kilometrový trek zpátky do Reykjahlidu. Asi polovina cesty vede lávovým polem avšak po slušné pěšině. Míjím Hlidarfjall a to už mám městečko na břehu Myvatnu nedaleko.

Jöekulsárgljúfur

Příští den se přesouvám k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu. Stojím na vyhlídce nad hučícím Dettifossem a nevidím ho. Mlha, déšť, vítr, prostě hrozné počasí. Nedá se nic dělat. Vyrážím na trek národním parkem do Asbyrgi. Pěšina vede nejprve po hraně kaňonu, ale zanedlouho sestoupí do něj. Čtyřiceti metrovou skalní stěnu zdolávám za pomocí nataženého lana. Stezka vede kolem řeky, přelézám veliké balvany a v tomto počasí hrozí uklouznutí a následné katastrofy. Po tom co cesta vystoupá ven z kaňonu, využívám ústupové cesty a po pár kilometrech jsem u silnice odkud odstopuji do kempu v Asbyrgi, kde čekám na lepší počasí. Kemp v Asbyrgi je obklopen kolmými skalními stěnami – prý otiskem kopyta osminohého koně boha Odina. Zůstávám zde tři noci, zatímco stále vytrvale prší. Třetí den už jsem tak rozlámanej, že musím vyrazit. Kousek od kempu se napojuji na trek k Dettifossu. Od Asbyrgi sleduji stezku vedoucí nejblíže kaňonu s řekou Jöekulsá á Fjöellum. Zpočátku zarostlá cesta, po tom co se dostane na hranu rokle, vyjde na volné prostranství a nabízí pěkné výhledy na kaňon i řeku. I když je stezka označená jako difficult, není náročná. Pár kilometrů před tábořištěm Vesturdalur, které je zhruba na půli cesty k Dettifossu, procházím okolo roztodivných skalních útvarů s různě pokroucenými geologickými vrstvami nebo nezvykle naskládanými kameny. Utábořím se v kempu, a protože vykouklo slunko, jdu si ho užít při procházce po vyhlídkách a skalních útvarech okolo kaňonu. Zde totiž najdete asi ty nejzajímavější z celého národního parku. Ráno oškrabuji z okénka u stanu tenkou námrazu, abych se podíval, jak je venku. Krásně svítí slunko. Postupuji opět krajem rokle a výhledy i krajina jsou úžasné. Hluboký, zvrásněný kaňon s šedivou řekou na dně, okolí kaňonu lemuje zelená vegetace, ze které vystupují černé skály. Na cestě podél rokle mě čeká jeden brod. Není hluboký, i když boty musí dolů. Míjím několik bočních vodopádů a po pár kilometrech přicházím na místo, kde jsem to před pár dny musel vzdát. Zde se stezka mění z difficult na challenging. Už z dálky je vidět vodopád Hafragilsfoss jak „vaří“ vodu a zvedá oblaka tříště, ve které se na slunku vytváří duha. Sestoupím do rokle a jdu znovu obtížný úsek. Není tak hrozný jako za mokra a v mlze. Po vystoupání z Kaňonu po skalní stěně už je to k Dettifossu jen kousek a slyším, jak burácí. I zde si užívám duhu ve vodní tříšti. Je vidět i nedaleký vodopád Selfoss. Na tomto místě ukončuji svůj „přechod“ Islandu a začíná návrat do Reykjavíku, což je samo o sobě dobrodružství, vzhledem k četnosti autobusových spojů a frekvenci, se kterou jezdí.

Návrat

Ještě téhož dne se mi podařilo dostat až do Akureyri a následující den využívám spoje do Reykjavíku, který jede po silnici F-35. Terénní autobus se i na asfaltce houpe jako loď a když najedeme na prašnou kamenitou cestu je jízda celkem utrpením. Se zajímavými zastávkami u Hveravelliru , Gulfossu a Geysiru je to však asi nejzajímavější cesta do Reykjavíku. Cestu lemují odpadlé kusy vozů jako poklice a nárazníky a občas zahlédnete i nějakého smolaře odstaveného u krajnice jak se snaží znovu zprovoznit svůj vůz. Po dvanácti hodinách se konečně dostávám do Reykjavíku. Ačkoli se můj smělý plán přejít Island nedařil tak jak jsem plánoval, nelituji. Viděl jsem toho ze zdejší krajiny spoustu. Pro absolvování přechodu by se muselo sejít více faktorů. Zvolit lepší cestu, aby trasa nevedla pouze nehostinnou pustinou, kde opravdu není na co koukat. Doufat ve slušné počasí. I když se říká, že neexistuje špatné počasí pouze špatné oblečení, vysvětlujte to někomu, jako jsem já, kdo chce na cestě i něco vidět a pořídit pěkné fotky. A samozřejmě mít dobrou fyzickou kondici. Nosit batoh zatížený jídlem, které nikde ve vnitrozemí neseženete, je opravdu únavné. V mém případě to bylo 40kg. Nachodil jsem zde pět set kilometrů po různých trecích, a vím, o čem mluvím. Procestovat Island a vidět zajímavé věci jde různými způsoby, jde jen o to jaký je právě vám nejbližší a který vám vyhovuje.

 

Madeira – Květináč Atlantiku

Ostrov sopečného původu Madeira, leží sice blíže Africe než Evropě, přesto je součástí Portugalska. Jeho jedinečné podnebí má na svědomí, že zde v každém ročním období najdete kvetoucí rostliny a pomohlo zachovat jedny z posledních vavřínových lesů, které kdysi pokrývaly celou Evropu. Ačkoli je ostrov Madeira malý – měří něco málo přes padesát kilometrů na délku a okolo dvaceti na šířku – najde se zde mnoho zajímavých míst. Vyprahlé oblasti připomínající polopouště střídají staré lesy s pokroucenými stromy a vysoko nad nimi se tyčí holé skalnaté hřebeny. Hluboká zelená údolí, stezky vinoucí se nad propastmi, vodopády padající do levád, což jsou uměle vytvořené zavlažovací kanály, a spoustu dalšího. I když není Madeira moc veliká, na její přechod jsem si kvůli těžšímu terénu vyčlenil osm dní.

Ostrov věčného jara

Na Madeiru letím s Portugalskou společností TAP Portugal. Létají z Prahy, a i když musím přestoupit v Lisabonu, netrvá cesta dlouho. Letenky se dají pořídit za příznivou cenu okolo osmi tisíc. Po hodině a půl letu z Lisabonu dosedne letadlo na jedné z nejkratších přistávacích drah v Evropě, a ještě k tomu z části postavené na obřím mostu. Při výstupu zažívám teplotní šok, jelikož v březnu v Čechách ještě sněžilo, a tady je okolo pětadvaceti stupňů. S batohem na zádech mířím k poloostrovu Ponta de Sao Lourenco, kusu pevniny jako prst ukazující do vod Atlantiku. Pokud máte v úmyslu podniknout přechod z východu na západ stejně jako já, je třeba začít právě tady. Ze Santa Cruz, kde leží letiště, vyrážím pěšky. Obejdu letiště a po pár kilometrech dojdu do městečka Machico. Jde prý o první osadu na Madeiře. V průvodcích jsem se dočetl, že úsek Machico – Canical s výstupem na Pico do Facho je snadný. Není. Značení prakticky chybí a zarostlá cesta převážně suťovým terénem dá při prudkém klesání dost zabrat. Z vyhlídky na Pico do Facho je ovšem krásný výhled a můžu zde obdivovat i rozkvetlé aloe. O rozbalenou svačinu se skoro musím poprat s loudivými kočkami. Podařilo se mi ji ubránit a mohl jsem sledovat, jak úspěšně loví ještěrky, kterých jsou tu bez přehánění tisíce. Z městečka Canical až na poloostrov musím šlapat po asfaltce, jelikož zde chybí cesta pro pěší. Cestou si ale prohlédnu jedinou přirozenou písčitou pláž na Madeiře. Prainha je sto metrů černého písku schovaného mezi vysokými útesy. Jelikož už nemám vodu, sbíhám dolů k baru si ji doplnit. Mám smůlu. Není ještě sezóna, a tak je zavřeno. Vodu se mi podaří doplnit až o pár kilometrů dále v jednom baru na pobřeží. Pokračuji dál a zanedlouho už jsem na konci asfaltky, a odtud vede značená cesta. Pozor, Ponta de Sao Lourenco přípomíná polopoušť a na vodu zde narazíte opravdu těžko. Proto se vybavte dostatečnou zásobou. Pokud cestujete se stanem nebo jako já jen tak pod širák, můžete hned za parkovištěm odbočit z cesty vlevo a po patnácti minutách se dostanete na kraj útesu, kde je dobré místo na táboření. Dole pod skálou se tříští obrovské vlny o kamenné jehly a brzy ráno vás probudí vycházející slunce. Protože je to mimo značenou stezku, nemusíte se bát, že tu budou proudit lidé.

Ráno seběhnu zpátky na stezku. Kamenitá cesta se vlní po hřbetu poloostrova nahoru a dolů. Některá místa jsou zajištěná zábradlím a z několika míst je krásný výhled na rozeklané severní pobřeží s bizarními skalními útvary Znovu jsem skoro bez vody.  Pokud najdete návštěvnické centrum na konci poloostrova otevřené, můžete si ji doplnit tam. Já mám opět smůlu a v březnu bylo ještě zavřené. Vylezu na nejvýchodnější bod ostrova. Směrem na východ je vidět ještě kus nepřístupné pevniny s majákem. Odtud je třeba vrátit se stejnou cestou. Od silnice je to na nejvýchodnější bod ostrova 4,5 km a cesta trvá asi hodinu a půl. Po návratu k silnici jsem se rozhodl využít autobus, vyhnout se tak nepříjemné chůzi po asfaltu a svézt se do Machica na zastávku hned za tunelem. Tady končí Levada do Canical. Vyrážím proti proudu. Jdu do kopce a ani to nepoznám. Zanedlouho pochopím, proč jsou procházky podél levád tak vyhledávané. Je to pro jejich nenáročnost. Leváda se kroutí po vrstevnici nad Machicem. Cestou nalézám i pitnou vodu a konečně si ji mohu doplnit. Po tom, co levada zmizí, šplhám po prudké silnici do městečka Ribeira de Machico. U kostela se uhýbám vpravo a mířím k chatě Portela. Dávám se do řeči s místním chlapíkem, který mě zve na mošt vyráběný tradičním způsobem z jablek. Po únavném celodenním pochodu leze trochu do hlavy, takže opravdu jen ochutnám. Když zjistí, že mám v plánu spát jen tak v lese, ubezpečuje mne, že se nemám čeho bát. Že tu nežijí hadi ani divá zvěř. Taková slova potěší, a protože už je pozdě, v lese před Portelou přenocuji.

Ráno dojdu k Portele a cestou obdivuji ohromné kapradiny. Nad Portelou na parkovišti je možnost doplnit vodu. Nedaleko odtud končí Levada da Portela. Pokračuji proti proudu. Počáteční stoupání se brzy změní v příjemnou rovinu. Slušná cesta vede skrz několik krátkých tunelů, občas se stezka zúží a jdu nad propastí, ale všude je dobře zajištěná. V místech, kde se vavříny a vřesovce rozevřou, je krásný výhled na pobřeží s městečkem Porto da Cruz. Asi po deseti kilometrech vyjdu v osadě Ribeiro Frio. Odtud zamířím k Balcoes. Skalní vyhlídce nad hlubokým údolím. Přímo proti mě se tyčí skalní hřeben s nejvyššími vrcholy na ostrově. Dole v údolí vidím vodní elektrárnu – můj dnešní cíl. Kousek se vracím a za hodinu sestupu dojdu do Faja do Cedro Gordo. Odtud začínám stoupat po prašné cestě vedoucí údolím k elektrárně. Nad elektrárnou přejdu přes řeku a po úzké pěšině stoupám lesem do prudkého kopce. Podél levád se často dlouho nenajde místo pro táboření, proto je dobré přenocovat v lese někde před jejím začátkem. Najdu dobré místo na spaní a vydávám se hledat vodu. Asi po kilometru nalézám dům, u kterého je malá studánka.

Adrenalin

Levadu Fajal da Nogueira bych doporučil jen těm, kdo netrpí závratěmi a klaustrofobií a mají jistý krok. Brzy ráno vystoupám k místu, kde leváda mizí ve skále. Odtud pokračuji proti proudu. Stezka často vede jen po hraně zavlažovacího kanálu vysoko nad propastmi s žádným nebo jen mizerným zajištěním. Několik kilometrů se musím soustředit na každý krok. Je to opravdu únavné. Hrana kanálu je mnohdy široká pouhých třicet centimetrů a chybný krok by mohl skončit pádem a katastrofou. Některé tunely, kterými leváda protéká, jsou opravdu úzké. Některé se dokonce zužují. V těch se mi pak vzpříčí krosna a musím ji sundat a protáhnout. Po pár kilometrech konečně přicházím na širokou cestu podél levády Pico Ruvio, ze které mám hezké výhledy do údolí i na hřebeny. Prochází několika velkými tunely. Široká cesta končí u asi 300 metrů dlouhého tunelu, do kterého vedou staré koleje úzkorozchodné železnice. Na tento tunel navazuje další, kterým se dostanu na druhou stranu masivu. Tunel má přes dva a půl kilometru. Jak se nořím hlouběji do nitra hory, zmenšuje se světlá tečka vchodu, až nakonec zmizí úplně. Po chvíli se objeví jiná přede mnou. Stále jdu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec přece jen dojdu k východu. Cesta skrz mi trvala čtyřicet pět minut. Je to úleva konečně narovnat záda. Nemusím dodávat, že čelovka nebo jiné světlo je zde nutností. Na konci tunelu odbočím vlevo podél levády, projdu několika tunely a ocitnu se v Caldeirao do Inferno – jezírko sevřené stometrovými útesy. Stejnou cestou se vracím zpět k dlouhému tunelu a pokračuji do Caldeirao Verde. Tady pozor. Cesta vedoucí podél levády dál po vrstevnici po pár kilometrech končí v jedné rokli. Pěkně jsem si zašel. Od ústí dlouhého tunelu musím sestoupit o zhruba padesát výškových metrů níže, a tam vede podle jiného kanálu správná cesta. Ta je na rozdíl od té nad ní zajištěná. Netrvá dlouho a dojdu do Caldeirao Verde. Skalní kotel s jezírkem, do kterého spadá stometrový vodopád. Pokračuji dál podle levády vlnící se nad hlubokým zarostlým údolím. Projdu několik tunelů a přijdu na rozcestí. Konečně taky zase spatřím ukazatele. Zvolím Pico Ruvio a začnu stoupat po schodech vzhůru lesem pokroucených stromů. Náročný výstup přeruším nad lesem, kde už je jen kosodřevina. Ještě než se terén změní v pouhé kamení, jsou zde pěkná místa pro táboření. Jsem ve výšce 1500 m n.m. Užiju si posledních slunečních paprsků a jdu spát. Musím nabrat sílu na zítřejší výstup.

Střecha Madeiry

V noci mi byla zima. Je to velký rozdíl od teplot, které jsou u moře. Ve stinných místech nalézám zamrzlou vodu. Většinu roku zde noční teploty klesají pod bod mrazu. Zbývá mi 361 výškových metrů k nejvyššímu vrcholu Madeiry. Po hodině výstupu kamenitým terénem se dostávám na větší, kameny dlážděnou cestu, a po chvíli už stojím u chaty Pico Ruvio. Po předchozím objednání je zde možnost přenocovat. Je tu šance doplnit i vodu v přístřešku před chatou. Na vrchol už to není daleko. Pokud se sem dostanete ráno, je velká pravděpodobnost, že zde budete sami. Mám vrchol sám pro sebe. Od pomníku na hnědočerveném vrcholu Pico Ruvia ve výšce 1861 m n.m. je nádherný výhled nejen na okolní vrcholy, ale i do údolí, kde se povalují mraky. Pokračuji směrem na západ do sedla s chatou Encumeada. V průvodcích jsem četl, že jde o hřebenovku. Zapomeňte ovšem na hřebenovku takovou, jak ji znáte. Cesta prudce klesá po kamenných schodech, aby pak mohla opět prudce stoupat. I na hřebeni se mi podařilo najít několik dobrých míst pro táboření a ukládám si jejich souřadnice. Část cesty vede po jižním úbočí hřebene a část po severním. Celé jižní svahy pokrývá shořelý les. Projdu okolo vrcholů Pico das Eirinhas, Casado, Pico do Jorge a po pár kilometrech konečně začnu klesat k Boca da Encumeada. Je zde křižovatka silnic. Sejdu kousek vlevo a hned se napojím na příjemnou levádu do Norte. Původně jsem měl v plánu obejít náhorní plošinu Paúl da Serra po levadě das Rabacas, ale ta byla kvůli sesuvu půdy uzavřena. Procházím tedy tunelem a pokračuji dál po levadě do Norte. Do levády spadá několik vodopádů. Procházím skrz několik dlouhých tunelů. Tyto tunely nejsou moc dobré pro krosny, ale projít se dají. Než se dostanu k prašné silnici, vedoucí na náhorní plošinu, mám nachozeno v podzemí přes tři kilometry. Vystoupám několik serpentin, a protože už zapadá slunko, utábořím se kousek od cesty. Ráno stoupám dál prašnou cestou až k úzké pěšině vedoucí do lesa, na kterou mě upozornil v křoví schovaný ukazatel. Projdu pod větrnými elektrárnami až nahoru na náhorní plošinu Paúl da Serra. Tady je spousta míst pro táboření. Bohužel jsem sem už včera nedošel. Za silnicí vedoucí přes vrch planiny se napojím na širokou prašnou cestu a pokračuji po ní na západ. Provede mne vyprahlou krajinou s hnědočervenou půdou. Jdu po ní až k silnici, k místu, kde stojí malá kaplička. Sejdu po silnici pár zatáček z kopce a napojím se na levadu do Paul I. Celé okolí slouží jako pastviny pro dobytek, tak se nedivte když vám úzkou pěšinu zatarasí krávy pijící ze zavlažovacího kanálu. Na turisty jsou ovšem zvyklé, takže se nebojí a z cesty vám jen tak nepůjdou. Po vrstevnici dorazím po několika kilometrech k silnici, kde stojí kaple Nossa Senhora de Fátima. Scházím po prudce klesající silnici k chatě Rabacal a podél levády k vodopádu Risco. Kousek se vracím a podél Lavada das 25 Fonte se jdu podívat k pětadvaceti pramenům. Tato oblast je dobře značená, jelikož ji navštěvuje spousta turistů. Proto bych vám doporučil návštěvu brzy ráno, než se sem dostanou první návštěvníci. Případně pozdě odpoledne, když naopak odchází poslední. Já jsem přišel okolo čtvrté hodiny odpolední a u pětadvaceti pramenů jsem byl sám. Tábořím na jediném hezkém místě hned u levády. Ráno se vracím kousek zpátky k rozcestníkům a jdu podle značení směrem na městečko Calhete. Skrz skalní masív se dostanu kilometr dlouhým tunelem. Vynořím se v údolí zarostlým eukalyptovým lesem. Dávám se vpravo. Na odpočívadle u silnice doplňuji vodu a naproti přes silnici pokračuji po lesní cestě. Sestoupím dolů o několik set metrů, než narazím na Levada Nova. Pohodlná stezka mě dovede do vesničky Prazeres. Cesty podél zavlažovacích kanálů jsou sice pohodlné, pokud jsou ale moc dlouhé a není na nich žádné zpestření v podobě tunelů nebo výhledů do údolí, stanou se po čase nudné. Podél tohoto kanálu kopíruji vrstevnici a zajdu do každého údolíčka. Cesta podél této levády mi trvá skoro celý den. Minu Faja da Ovelha a přes několik vesniček zamířím do Ponta do Pargo. Nad městečkem opustím levádu a sestoupím k pobřeží. Na nejzápadnějším okraji ostrova dojdu k majáku, a tím ukončuji přechod ostrova Madeira. I když má ostrov na délku něco málo přes padesát kilometrů, musel jsem urazit přes dvě stě kilometrů a přes pět kilometrů převýšení, než jsem ho přešel. Tak moc je terén členitý a hornatý. Většina turistů je ubytovaná v letoviscích na pobřeží a za poznáním se vydávají každé ráno autem, proto první lidi začnete na cestě potkávat až před polednem. Pokud nechcete jít s davem a podniknout něco trochu jinak, vydejte se s batohem poznávat krásy této krajiny. Na cestu bych vám doporučil mapu z nakladatelství Kompass v mírce 1:50 000. Během osmi dní na cestě napříč ostrovem jsem rozhodně neviděl všechny jeho krásy. Navštívil jsem ovšem místa méně navštěvovaná, přesto neméně krásná. Posuďte sami, zda je tento styl cestování i pro vás. Takovouto cestu bych nedoporučoval lidem trpících závratěmi nebo klaustrofobií. Některé úseky by pro ně nemusely být zvládnutelné. Ti, kdo se na stejnou cestu vydají, zažijí rozmanitou krajinu. Od vyprahlých kopců po neprostupné lesy, zažijí adrenalin na nezajištěných levadách, kdy budou balancovat nad propastmi, nebo strašidelnou tmu kilometry dlouhých tunelů skrz hory. Na Madeiře si vybere každý.

Tipy

Několik tipů na místa, kde se dá cestou tábořit:

N32 44.573 W16 49.066

N32 44.341 W16 52.152

N32 44.893 W16 54.859

N32 47.091 W16 55.502

N32 45.618 W16 56.611

N32 45.529 W16 58.219

N32 45.184 W16 59.221

N32 45.380 W17 00.173

N32 45.157 W17 00.586

N32 45.833 W17 03.560

Několik tipů kde, se dá doplnit voda:

N32 45.001 W16 46.389

N32 44.473 W16 47.455

N32 44.785 W16 49.582

N32 44.488 W16 54.926

N32 45.884 W16 55.965

N32 45.301 W17 00.041

N32 45.765 W17 03.575

N32 45.243 W17 08.969

N32 47.736 W17 13.996

 

Korsika – pohoří Středozemního moře

Jižní část

GR20. Toto označení nese jedna z nejnáročnějších a prý i nejhezčích turistických dálkových tras v Evropě. Trasa vede napříč Korsickými horami. Rozeklané skalní hřebeny, úžasné výhledy, borové lesy i tůně jako stvořené pro koupání, to je jen malá část toho, co vám může GR20 nabídnout. Severní část je více navštěvovaná, náročnější a snad i hezčí. To už ale musí posoudit každý sám. Jižní část začíná v městečku Vizzavona a stejně jako severní vyžaduje dobrou fyzickou zdatnost pro její úspěšné absolvování. Vizzavona leží na železniční trati Bastia – Ajaccio a jde sem pohodlně dojet vlakem. Pro přechod jižní části se vám budou hodit mapy nakladatelství IGN 1:25 000 4252 OT a 4253 ET.

Znovu do hor

Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Žádná legrace

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Hlad

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Konečně Conca

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h

 

Korsika – pohoří Středozemního moře

Severní část

Myslíte si, že máte dobrou fyzičku, a lákají Vás dálkové trasy? Pak určitě vyzkoušejte Sentier de Grande Randonneé de la Corce neboli GR20. O této proslulé dálkové turistické trase napříč Korsikou slyšel snad už každý. Patří mezi nejhezčí, ale také nejnáročnější trasy v Evropě. Oficiální začátek trasy je v městečku Calenzana na severozápadním pobřeží ostrova a vede přes hory napříč ostrovem až na jihozápadní pobřeží. Korsika, tento ostrov s useknutou saracénskou hlavou na vlajce, patří Francii. Proto se připravte na časté potíže s komunikací, protože Francouzi buď neumí anglicky, nebo tak neradi mluví. Při přechodu můžete využít výborné mapy  IGN 1:25 000 4149OT, 4250OT, 4251OT. Pokud vyrazíte sami jako já, využijte pro dopravu letadlo – vyjde to levněji. Sice z Prahy nelétají přímé lety, ale s přestupem v Německu jste i tak za sedm hodin v Bastii na Korsice. Jestli pojedete ve skupině, vyplatí se mnohem více doprava autem.

Když vyjdu na Korsice z klimatizované letištní haly, dostanu pořádnou facku teplem. Je tu opravdu tak, jak mě všichni strašili. Před halou je trochu zmatek, ale autobus do Bastie stojí přímo před vchodem a není problém ho najít. Jen se mi zdá, že nemá žádný pevný jízdní řád a jen čeká, až se trochu naplní, aby mohl vyrazit. Proto si radši u řidiče ověřuji, kdy má odjezd. Ve městě potřebuji koupit plynovou kartuši na vaření. Po pár hodinách zjišťuji, že jsou bohužel k sehnání pouze narážecí a šroubovací nikdo neprodává. To by mohl být problém. Jdu na vlak a chci vyrazit do Calenzany. Další problém. Poslední vlak směr Calvi vyrážel těsně před pátou hodinou odpolední. Místní tvrdí, že už nemám šanci se tam dnes dostat. Využívám tedy první ranní spoj v 9:45 a po zhruba třech hodinách cesty vystupuji v Calenzaně – Lumio, a odtud jdu po silnici do Calenzany. Po dvou hodinách ubíjející chůze jsem v Calenzaně u kostela. Lepší varianta je jet vlakem až do Calvi, a tam využít nějaký autobus až sem. Časově je to zcela stejné. Jen je to dražší, ale zas ušetříte nohy, které budete dost potřebovat. Od kostela v Calenzaně už vedou ukazatele, které mě navedou k začátku dálkové trasy.

První z mnoha

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Náročná

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Perly

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h

 

 

Napříč zimní Šumavou

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To vše a ještě mnohem víc jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku. Jednom z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit. Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava. Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru s místními mi potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto že i mě samotného překvapila náročnost tohoto přechodu.

Pondělí – Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 kilometru po zelené turistické značce. Zelená značka mě dovedla k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště. Na místo pro legální nocleh v národním parku, mě upozornila tabule a na vyobrazené mapě jsou znázorněna další nocoviště, je také označeno ukazateli na turistických rozcestnících. Toto tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To vše teď ale leží pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od 18:00 do 9:00 a jejich využití klade pouze malé podmínky. Stan mohu nechat postavený pouze jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Na záhrab to ještě není, a proto ušlapu sníh v místě, kde budu stavět stan. Je zde i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Protože nikam nespěchám, nepoženu se druhý den k dalšímu tábořišti, ale podniknu zde okružní cestu, podívám se po zajímavých místech a příští noc strávím znovu Pod Plešným jezerem.

Úterý – Myš

Druhý den ráno mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla. Zabalím ležení a vystoupám po zelené turistické značce k Plešnému jezeru. Počasí mi moc nepřeje a vše je zahaleno v mlze. Stále po zelené pokračuji už na sněžnicích ke Schwarzenberskému kanálu a po jeho proudu jdu až k místu, kde se kanál ztrácí v horním portále vodního tunelu. Tady si udělám malou odbočku k Medvědímu kameni. Místu, kde byl zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Vracím se zpátky a dále po žluté značce k dolnímu portálu vodního tunelu na Jeleních Vrších. Zde je možnost občerstvit se v hospůdce. Po modré značce jdu stále po proudu kanálu kolem Rosenauerovy kapličky až k rozcestí Rossbach s akvaduktem a odtud stejnou cestou jako včera na tábořiště Pod Plešným jezerem. Celá tato okružní cesta měřila zhruba 21 km.

Středa – Úplatky

Po předchozí zkušenosti rozmísťuji na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly. Zopakuji si výstup k Plešnému jezeru, nasazuji sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná pouze na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Z vyhlídky od památníku je pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš navštěvuji také Kučerovu vyhlídku. Odtud už je to na vrchol Plechý 1378 m.n.m. jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy. Z vrcholu jdu po červené turistické značce přes Rakouskou louku na Trojmezí. Trojný hraniční bod Rakousko/Německo/Čechy. Dál přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník 1311 m.n.m. I když je tato hřebenovka docela frekventovaná a prošlapaná, přesto jdu ve sněžnicích usnadňujících pohyb. Z Třístoličníku po červené značce cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech si jdu prohlédnout Rosenauerův pomník a nádržku, kde je začátek Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně a právě podle inženýra Rosenauera byl kanál vybudován. Odtud pokračuji stále po červené značce až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém už je i ukazatel k nouzovému nocovišti. Od rozcestí jdu ještě asi 200 metrů po silnici k dalšímu ukazateli, a ten mě pošle vpravo mezi stromy. Po asi 50-ti metrech přicházím na tábořiště Nové Údolí. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc díky tomu, že je ukryté mezi stromy, jsem zde krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Opět si vyšlapu místo na stan ve sněhu. Na noc ještě znovu rozmístím kousky chleba a po dnešním 17-ti kilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku.

Čtvrtek – Pokušení

V noci připadl další sníh. Už po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Sejdu dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Je to ale jedna ze snadných únikových cest, kdyby se něco stalo, ať už špatné počasí, poškozené vybavení… Já pokračuji po červené značce k rozcestí Na Podkově. Tady nasazuji sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostanu až k silnici vedoucí do Německa. Podchodem se dostanu na druhou stranu. Po mírném stoupání asi kilometr do kopce přicházím na tábořiště Strážný. Dnešní uražená vzdálenost je 15 kilometrů. Jsem tu dříve než jsem čekal. Čas využiju k vaření šípkového čaje z šípků nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „ v rámci možností“. Pro dokončení takovéhoto přechodu je nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu. Už je skoro tma, když zaslechnu hlasy a přichází mladá dvojce se stanem tábořit. Jsou na cestě do Železné Rudy. Diví se, že jdu sám a nikoho jsem na tento přechod nevytáhl.

Pátek – Vánice

Celou noc chumelí. Ráno musím vyhrabovat zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to však změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuji dále po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. U rozcestí Nad Točnou končí dokonce i známky dřívějšího prohrnutí. Zde už sněžnice nasadit musím a po kolena ve sněhu se brodím vzhůru do kopce přes rozcestí Pod Žďáreckou horou až na Žďárek. Dostávám se do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je velmi těžké najít cestu, která se nyní skrývá pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání. Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů. Znovu po červené značce jdu na Bučinu. Nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím a je dobře označené. Nevýhodou je, že je příliš otevřené a jsem zde přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Za celý den jsem nenašel tekoucí vodu. Všechny potoky jsou ukryty pod sněhem, a proto vodu na vaření získávám roztápěním sněhu. Dnešní 17-ti kilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající. Jestli se nezlepší počasí, jsem rozhodnutý využít ústupové cesty z Kvildy. Stanuji zde sám. Mladá dvojice táborníků už nedorazila.

Sobota – Modrava

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Zabalím stan a opět po červené vyrážím směrem na Modravu. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Stoupání trvá k rozcestníku Pod Stráží. Příjemným klesáním se dostanu na rozcestí, kde si udělám malou zacházku a jdu se podívat k prameni Vltavy. Bohužel je vše zasypáno vrstvou sněhu. Vracím se kousek zpátky a pokračuji na Černou Horu. Dlouhým výstupem se dostanu až na vyhlídku na Javor. Následuje několika kilometrové klesání. U Černohorské nádrže konečně nacházím tekoucí vodu, takže si ji můžu doplnit. Další sestup mě dovede až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se po červené značce dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou u červené značky směrem na Poledník. Místo pro nocleh je znovu hned u cesty. Pro většinu lidí jdoucích okolo je stan na sněhu zajímavá atrakce. Mezi tábořišti Bučina a Modrava je vzdálenost 14 kilometrů. Další kilometr padl na zacházku k prameni Vltavy.

Neděle – Obleva

Vstávám dříve než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Z toho důvodu jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Po zabalení ležení jdu v pohodě až na Rybárnu. Až sem jezdí auta a cesta je dobrá. Odtud už pokračuji na sněžnicích po běžkařské trase k Javoří Pile a rozcestí Tmavý potok. Tady odbočuji z běžkařské trasy a po červené mířím na Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si pět a půl kilometrový úsek do kopce razím tři hodiny. Každých sto až dvě stě metrů musím zastavit a odpočnout si. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu. Konečně přicházím na vrchol Polední hory 1315 m.n.m. Rozhlednu, která zde stojí, spatřuji až na poslední chvíli. Mlha, viditelnost je zhruba 50 metrů, silný vichr a déšť. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu . Opravdu zde nemá cenu trávit noc. Po červené pokračuji z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené značce a následně po běžkařských trasách k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Pondělí – Poslední kopec

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždy večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To teď, když je nad nulou, už nelze. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes Rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuji znovu na červenou. Stále do kopce až Nad Polom 1177 m.n.m. To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dále už narazím na železnici a silnici. Po 130-ti kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železné Rudy- Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem bych doporučil každému, kdo má rád opuštěnější hory. Je však třeba mít zkušenosti se zimním tábořením, mít odpovídající vybavení a fyzickou kondici a znát své limity. Bude taky hodně záležet na počasí, jestli se vám přechod povede. Šumava není zas tak moc nedostupná a z každého nouzového nocoviště lze v rozumné vzdálenosti dosáhnout ústupového místa, odjet a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste zvolit právě Šumavu. Možná budete nadšeni stejně jako já.

GPS souřadnice nouzových nocovišť:

Pod Plešným jezerem – N 48°46´46.2“ E 013°53´05.0“

Nové Údolí – N 48°49´46.7“ E 013°48´03.2“

Strážný – N 48°54´02.2“ E 013°42´41.1“

Bučina – N 48°58´17.0“ E 013°35´50.6“

Modrava – N 49°01´26.4“ E 013°29´21.8“

Poledník – N 49°03´51.5“ E 013°23´43.3“

Hůrka – N 49°07´37.0“ E 013°19´42.4“

 

 

Kadrman Jindřich