Napříč zimní Šumavou

23.9.2013 by J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

 

Napříč zimní Šumavou

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To vše a ještě mnohem víc jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku. Jednom z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit. Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava. Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru s místními mi potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto že i mě samotného překvapila náročnost tohoto přechodu.

Pondělí – Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 kilometru po zelené turistické značce. Zelená značka mě dovedla k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště. Na místo pro legální nocleh v národním parku, mě upozornila tabule a na vyobrazené mapě jsou znázorněna další nocoviště, je také označeno ukazateli na turistických rozcestnících. Toto tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To vše teď ale leží pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od 18:00 do 9:00 a jejich využití klade pouze malé podmínky. Stan mohu nechat postavený pouze jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Na záhrab to ještě není, a proto ušlapu sníh v místě, kde budu stavět stan. Je zde i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Protože nikam nespěchám, nepoženu se druhý den k dalšímu tábořišti, ale podniknu zde okružní cestu, podívám se po zajímavých místech a příští noc strávím znovu Pod Plešným jezerem.

Úterý – Myš

Druhý den ráno mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla. Zabalím ležení a vystoupám po zelené turistické značce k Plešnému jezeru. Počasí mi moc nepřeje a vše je zahaleno v mlze. Stále po zelené pokračuji už na sněžnicích ke Schwarzenberskému kanálu a po jeho proudu jdu až k místu, kde se kanál ztrácí v horním portále vodního tunelu. Tady si udělám malou odbočku k Medvědímu kameni. Místu, kde byl zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Vracím se zpátky a dále po žluté značce k dolnímu portálu vodního tunelu na Jeleních Vrších. Zde je možnost občerstvit se v hospůdce. Po modré značce jdu stále po proudu kanálu kolem Rosenauerovy kapličky až k rozcestí Rossbach s akvaduktem a odtud stejnou cestou jako včera na tábořiště Pod Plešným jezerem. Celá tato okružní cesta měřila zhruba 21 km.

Středa – Úplatky

Po předchozí zkušenosti rozmísťuji na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly. Zopakuji si výstup k Plešnému jezeru, nasazuji sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná pouze na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Z vyhlídky od památníku je pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš navštěvuji také Kučerovu vyhlídku. Odtud už je to na vrchol Plechý 1378 m.n.m. jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy. Z vrcholu jdu po červené turistické značce přes Rakouskou louku na Trojmezí. Trojný hraniční bod Rakousko/Německo/Čechy. Dál přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník 1311 m.n.m. I když je tato hřebenovka docela frekventovaná a prošlapaná, přesto jdu ve sněžnicích usnadňujících pohyb. Z Třístoličníku po červené značce cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech si jdu prohlédnout Rosenauerův pomník a nádržku, kde je začátek Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně a právě podle inženýra Rosenauera byl kanál vybudován. Odtud pokračuji stále po červené značce až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém už je i ukazatel k nouzovému nocovišti. Od rozcestí jdu ještě asi 200 metrů po silnici k dalšímu ukazateli, a ten mě pošle vpravo mezi stromy. Po asi 50-ti metrech přicházím na tábořiště Nové Údolí. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc díky tomu, že je ukryté mezi stromy, jsem zde krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Opět si vyšlapu místo na stan ve sněhu. Na noc ještě znovu rozmístím kousky chleba a po dnešním 17-ti kilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku.

Čtvrtek – Pokušení

V noci připadl další sníh. Už po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Sejdu dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Je to ale jedna ze snadných únikových cest, kdyby se něco stalo, ať už špatné počasí, poškozené vybavení… Já pokračuji po červené značce k rozcestí Na Podkově. Tady nasazuji sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostanu až k silnici vedoucí do Německa. Podchodem se dostanu na druhou stranu. Po mírném stoupání asi kilometr do kopce přicházím na tábořiště Strážný. Dnešní uražená vzdálenost je 15 kilometrů. Jsem tu dříve než jsem čekal. Čas využiju k vaření šípkového čaje z šípků nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „ v rámci možností“. Pro dokončení takovéhoto přechodu je nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu. Už je skoro tma, když zaslechnu hlasy a přichází mladá dvojce se stanem tábořit. Jsou na cestě do Železné Rudy. Diví se, že jdu sám a nikoho jsem na tento přechod nevytáhl.

Pátek – Vánice

Celou noc chumelí. Ráno musím vyhrabovat zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to však změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuji dále po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. U rozcestí Nad Točnou končí dokonce i známky dřívějšího prohrnutí. Zde už sněžnice nasadit musím a po kolena ve sněhu se brodím vzhůru do kopce přes rozcestí Pod Žďáreckou horou až na Žďárek. Dostávám se do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je velmi těžké najít cestu, která se nyní skrývá pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání. Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů. Znovu po červené značce jdu na Bučinu. Nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím a je dobře označené. Nevýhodou je, že je příliš otevřené a jsem zde přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Za celý den jsem nenašel tekoucí vodu. Všechny potoky jsou ukryty pod sněhem, a proto vodu na vaření získávám roztápěním sněhu. Dnešní 17-ti kilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající. Jestli se nezlepší počasí, jsem rozhodnutý využít ústupové cesty z Kvildy. Stanuji zde sám. Mladá dvojice táborníků už nedorazila.

Sobota – Modrava

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Zabalím stan a opět po červené vyrážím směrem na Modravu. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Stoupání trvá k rozcestníku Pod Stráží. Příjemným klesáním se dostanu na rozcestí, kde si udělám malou zacházku a jdu se podívat k prameni Vltavy. Bohužel je vše zasypáno vrstvou sněhu. Vracím se kousek zpátky a pokračuji na Černou Horu. Dlouhým výstupem se dostanu až na vyhlídku na Javor. Následuje několika kilometrové klesání. U Černohorské nádrže konečně nacházím tekoucí vodu, takže si ji můžu doplnit. Další sestup mě dovede až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se po červené značce dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou u červené značky směrem na Poledník. Místo pro nocleh je znovu hned u cesty. Pro většinu lidí jdoucích okolo je stan na sněhu zajímavá atrakce. Mezi tábořišti Bučina a Modrava je vzdálenost 14 kilometrů. Další kilometr padl na zacházku k prameni Vltavy.

Neděle – Obleva

Vstávám dříve než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Z toho důvodu jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Po zabalení ležení jdu v pohodě až na Rybárnu. Až sem jezdí auta a cesta je dobrá. Odtud už pokračuji na sněžnicích po běžkařské trase k Javoří Pile a rozcestí Tmavý potok. Tady odbočuji z běžkařské trasy a po červené mířím na Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si pět a půl kilometrový úsek do kopce razím tři hodiny. Každých sto až dvě stě metrů musím zastavit a odpočnout si. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu. Konečně přicházím na vrchol Polední hory 1315 m.n.m. Rozhlednu, která zde stojí, spatřuji až na poslední chvíli. Mlha, viditelnost je zhruba 50 metrů, silný vichr a déšť. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu . Opravdu zde nemá cenu trávit noc. Po červené pokračuji z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené značce a následně po běžkařských trasách k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Pondělí – Poslední kopec

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždy večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To teď, když je nad nulou, už nelze. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes Rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuji znovu na červenou. Stále do kopce až Nad Polom 1177 m.n.m. To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dále už narazím na železnici a silnici. Po 130-ti kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železné Rudy- Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem bych doporučil každému, kdo má rád opuštěnější hory. Je však třeba mít zkušenosti se zimním tábořením, mít odpovídající vybavení a fyzickou kondici a znát své limity. Bude taky hodně záležet na počasí, jestli se vám přechod povede. Šumava není zas tak moc nedostupná a z každého nouzového nocoviště lze v rozumné vzdálenosti dosáhnout ústupového místa, odjet a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste zvolit právě Šumavu. Možná budete nadšeni stejně jako já.

GPS souřadnice nouzových nocovišť:

Pod Plešným jezerem – N 48°46´46.2“ E 013°53´05.0“

Nové Údolí – N 48°49´46.7“ E 013°48´03.2“

Strážný – N 48°54´02.2“ E 013°42´41.1“

Bučina – N 48°58´17.0“ E 013°35´50.6“

Modrava – N 49°01´26.4“ E 013°29´21.8“

Poledník – N 49°03´51.5“ E 013°23´43.3“

Hůrka – N 49°07´37.0“ E 013°19´42.4“

 

 

Kadrman Jindřich