Oodnadatta trek volíme jako velice zajímavou možnost, jak se dostat z Flinders Ranges do centra Austrálie k monolitu Uluru. Z pohoří Flinders Ranges zamíříme k severu. Hory postupně necháme daleko za námi, až zcela zmizí. Místo nich se objevuje plochá, vyprahlá krajina. Benzín dobíráme ještě na zpevněné vozovce v Leigh Creek a už zde je na cenách znát, že jsme daleko v pustině. O čtyřicet kilometrů dále v Lyndhurst vystřídá asfalt štěrk. Cestou do Maree, kde oficiálně začíná Oodnadatta trek, děláme krátkou zastávku v bývalé vsi Farina. Je zde spousta pozůstatků budov. Od běžných domků po hotel a poštu, které se dál pomalu rozpadají v nehostinné poušti. O několik kilometrů dál už je Maree. Několik chatrných budov okolo silnice, benzinka, hotel a staré nefunkční nádraží Old Ghan Railway s rezavějícími lokomotivami. Hned za vsí je veliká informační tabule s aktuálními uzavírkami a stavem silnice. Bez předchozích zkušeností s jízdou mimo zpevněné komunikace, ale plni nadšení i obav vyrážíme. Stuha v podobě silnice se vytrvale vlní krajinou k obzoru. Míjíme ruiny starých železničních domků a rezavé nádrže na vodu. Jelikož vyrážíme pozdě odpoledne, první tábor postavíme vedle Mutonia Sculpture Park. Parku se sochami z nejrůznějších součástek. Je pravda, že hrbolatá prašná cesta je bohatým nalezištěm potřebného materiálu. Postavíme stan a z temné oblohy se spouští slabý, ale vytrvalý déšť, který nám přidělává vrásky. Pokud se silnice rozmočí, může být průjezd Oodnadatty celkem náročná věc.

Ačkoli drobně prší většinu noci, na stav silnice to nemělo vliv. Pokračujeme podél staré železnice, po které zůstaly pouze náspy, veliké kovové mosty a rozpadající se domky. Zastávka na vyhlídce na jižní jezero Eyre nemá chybu, tedy až na milionová hejna much. K obzoru se táhnoucí bílá krusta soli pokrývající jezero nabízí neobvyklou podívanou. Kousek se zkouším projít po jezeře, ale bořící sandály mě rychle přesvědčí k návratu. Cesta rychle ubíhá. Na obzoru se objeví Mound Sprins. Dva malé kuželovité kopečky, kterým na vrcholcích bublají horké prameny. Nejdříve navštívíme Bubbler, který je větší a pramen v jezírku krásně bublá. Pár set metrů okolo pramene je zelená tráva dokud se voda nenávratně neztratí ve vyprahlé pustině. Není divu, že jde o posvátné místo Aboriginců opředené spoustou mýtů. Blanche Cup na druhém kopečku stojí také za prohlídku. Krásné místo. Pokračujeme a dál míjíme připomínky železnice, jako jsou třeba ruiny Beresford. Je zde krásné jezírko William. Kdyby nebylo tak brzy, rádi bychom tu přenocovali. O kousek dále uhýbáme k Lake Eyre North. Pokud jsme dosud považovali cestu za špatnou, měníme názor. Radlicí vytlučený rošt, který se vydává za cestu. Pokud jedu 20km/h auto rezonuje a všechny věci včetně nás poskakují. Po několika kilometrech rezignuji a ženeme se po úzké cestě pouští 60 – 80km/h. Je to mnohem lepší. Auto „letí“ po nerovnostech. Občas se sice objeví díra nebo od vody vymletá hluboká koryta, ale nic co bychom neprojeli. Štěrk někdy vystřídá písek. Po šedesáti kilometrech se dostáváme do krajiny připomínající Island. Země hraje nejrůznějšími barvami. Černá, červená, šedá, zelené křoví, strakaté pahorky, bílá krusta solných pánví a jezera. Modrá obloha s tmavě šedými mraky. Parádní krajina. Sjedeme k jezeru a podél jeho břehu po několika kilometrech dorazíme na konec cesty, kde můžeme kempovat. Je celkem pozdě a slunko mizející na západě rozehrává nad jezerem nádhernou podívanou. Sedmdesáti kilometrová odbočka rozhodně stála za to. Ráno nás budí do ruda zbarvený obzor. S vycházejícím slunkem se probouzí i mouchy. Hrůza! Vyrážíme zpět na hlavní trek. Nyní už víme, kde jsou nastražené největší překážky v podobě vymletých koryt, kamenů a příšerné údržby cesty.

Za hodinku a půl jsme na hlavní trase a po pár kilometrech přijíždíme do William Creeku. Benzín nám vydrží až do Coober Pady. Pouze tedy projíždíme a odbočujeme na toto pouštní městečko. Po celkem udržované prašné cestě přímo letíme. Mineme největší dobytčí farmu na světě (rozlohou se rovná velikosti Belgie), solné pánve, jezero Cadibarrawirracanna a po 166 km se před námi z rudé pustiny začnou zvedat bílé kopečky vytěžené zeminy v Coober Pady. Největšího naleziště opálů na světě a také nejteplejšího místa v Austrálii. K post apokaliptickému vzhledu městečka přispívá fakt, že tu kvůli teplu lidé žijí pod zemí. Pod zemí mají také kostely, obchody, hotely a restaurace. Roztodivné přístroje na těžbu opálů rozházené po městě, pomalu se rozpadající na prudkém slunku, připomínají zašlý ruch města. Doplníme benzín, nakoupíme pár drobností, navštívíme pár kostelů v podzemí a vyrážíme na vyhlídku Breakaways. Parádní vyhlídka za městem na pestrobarevnou poušť a kopečky z ní vyvstávající. Máme parádní světlo a je to tu nádherné. Bohužel zkratka, kterou se chceme dostat do Oddnadatty smetla voda a je zavřená. Musíme tedy zpět přes město. Doplníme projetý benzín a vyrážíme směr Oddnadatta. Slunko se sklání k západu a světla rychle ubývá. Najednou je tma a my jsme stále na cestě. Utahaní odstavujeme auto na krajnici na Moon Plain, postavíme stan a po večeři hned usneme.

V noci svítí miliony hvězd a udělá se pořádná zima. Dokonce je potřeba zapnout si spacák. Před svítáním vstávám udělat pár fotek. Okolo se prožene teréňák údržby silnic. Za chvilku je zpět, vyskočí chlapík, vesele pozdraví a varuje nás, že za chvíli pojedou těžké stroje na úpravu cesty. Nečekáme, zabalíme se a vyrážíme dál. Projíždíme plochou krajinou. Je tu více zelených míst než u Coober Pady. Projedeme řídce zalesněnou krajinu, kde stromy vypadají jako obří lízátka a odbočíme na Painted Desert. U Coober Pady psali, že je cesta zavřená. Tak uvidíme, kam až se dostaneme. Terén začíná být trochu náročnější a za Arcaringa kempem jsme dokonce donuceni zapnout 4×4. Hluboký písek, bahno a zrádný měkký povrch. Pomalu se suneme vpřed a blížíme se ke kopečkům na horizontu. Když se k nim dostaneme, naskytne se nám parádní podívaná. Kopce hrají všemožnými barvami od přes hnědou až po bílou. Zelená tráva a keře, uschlé kostry starých stromů… Opravdu jako namalované. Vydáváme se pěšky na průzkum. Přes obrovská hejna much a pořádné vedro vydržíme venku přes dvě hodiny. To už samo o sobě vypovídá o jedinečnosti tohoto místa. Vylezeme i na několik vršků. Jde však o nesnadný úkol, jelikož jejich svahy jsou tvořeny sypkou sutí. Projedeme Painted Desert pře veškeré nástrahy, které nám připraví. Úseky hlubokého písku, kde Ropák pěkně „plave“. Obloukem se vyhýbáme místům, kde je kupodivu voda. Asi po dvaceti kilometrech se napojíme na lepší cestu, nabereme rychlost a ženeme se do Oddnadatty. Městeško na které zapomněl i čas. Občerstvení, obchod se vším od potravin a suvenýrů po autodíly, pošta, opravna vozidel a benzinka je vše v jednom hlavním baráku. Vedle sedí Aboriginec a falešně hraje na kytaru. Vše dokresluje pár rozpadajících se domků, vraků aut a prašná cesta. To je Oddnadatta. Místo, kde žije 150 lidí. Po obědě pokračujeme směrem na Marlu. Po asi šedesáti kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u cesty a rozděláváme tábor. Je brzy, ale chceme si odpočnout. Kousek od auta leží na rozpáleném písku obrovská agama a tváří se že tam není. U nedalekého napajedla poletují veliká hejna papoušků. Pomalu se stmívá a vychází milióny hvězd. Nádhera.

Svítání a křik papoušků nás vytáhne ze spacáků. Vyrážíme na poslední úsek Oddnadatty. Štěrková cesta je celkem dobře udržovaná. Opatrnost je však stále zapotřebí hlavně v úsecích s velkými kameny nebo v místech kudy se občas valí voda. Silnice se táhne do nekonečna k obzoru skrze rudou krajinu zarostlou křovím a stromky. Občas rudou půdu vystřídá oslnivě bílá. Země plná kontrastů. Několikrát na prašné cestě potkáme pověstný Road Train. Když zahlédnu v protisměru nebo v zrcátkách takovouto „obludu“ s respektem se uklidím na kraj a počkám, až projede. Kilometry rychle ubíhají a najednou se před námi objeví asfalt, pár domků a benzínka v Marle. Dofoukneme pneumatiky, nabereme benzín a vyrážíme do Centrální Austrálie vstříc dalším dobrodružstvím.

Jakožto nezkušení řidiči offroadu jsme měli z dlouhého treku mimo zpevněný povrch zdravý respekt. Důležité je být připraven na nejhorší. Úplným základem je mít s sebou několik kanistrů pitné vody, paliva, olej, startovací kabely, lopatu a dvě rezervy. Hodí se i vysílačka. Za suchého počasí je celý trek sjízdný ve spolehlivém autě s náhonem dvou kol. Pokud však zaprší, nehnete se. Nebo jen s velikými obtížemi o čemž svědčí občasné hluboké koleje vyjeté v silnici, když po dešti změkne. Také pro odbočky jako je Lake Eyre nebo Painted Desert je čtyřkolka vhodnější ne-li nezbytná. Více než tisíc kilometrů po prašných cestách jsme si opravdu užili a doporučuji ho všem, kteří chtějí okusit něco málo z pustin, které Australská divočina nabízí.