Od vlakové stanice stačí vystoupat kousek do kopce po silnici a napojíte se přímo na dálkovou trasu GR20. Stále se ještě můžete rozhodnout, jestli půjdete na jih do městečka Conca, kde trasa končí, nebo severní část v protisměru až do Calenzany, kde je oficiální začátek. Já vyrážím na jih. I jižní část GR20 začíná na rozhýbání pěkně zčerstva a už první kopec, i když lesem a po slušné cestě, s převýšením okolo sedmi set metrů, dá pěkně zabrat. Nad lesem jsou krásné výhledy na okolní štíty hor. Stoupání končí až v sedle Bocca Palmente (1657 m.n.m.) Odtud se cesta chvilku svažuje až k salaši Bergeries d´Alzeta a dál už se snaží držet vrstevnice. Pohodových pár kilometrů lesem a tudíž ve stínu s dostatkem příležitostí, kde doplnit vodu, ukončí až ukazatel s šipkou nepříjemně otočenou do prudkého kopce. Stoupání dá zabrat, ale je poslední před chatou Capannelle. Ta, jak se mi zdálo, v provozu není a její funkci přebral hotel Gite.U.Fugone, který stojí kousek pod ní. Po šesti hodinách chůze lze z Vizzavony dojít až sem. Pouze doplním vodu a pokračuji prašnou cestou lesem až k údolí s řekou Casso, podél které prudce klesám až k mostu. Řeka nabízí několik tůní ke koupání a osvěžení se za horkého dne. Přejdu přes most a po krátké chůzi po silnici cesta opět mizí v lese. Najdu zde potok jako zdroj vody a nedaleko pod velikými borovicemi i pěkné místo na přespání. Rozbalím si celtu a nabírám síly na další dny. Celou noc borovicemi cloumá silný vítr. Změnu počasí však vítr nepřinese a další den je znovu vedro. Vstávám se svítáním. Lesní cesta už nejde po vrstevnici a je více kopcovitá. S vodou nejsou problémy a je často možnost si ji doplnit z potoků nebo studánek. Stále lesem dojdu až do sedla Col de Verde k chatě Verdi, kde je možnost zůstat na noc v kempu. Doplním si vodu ze studánky a připravuji se na prudké stoupání, které má následovat. Pěšina lesem vede občas i kolmo na vrstevnice a stoupání dá opravdu zabrat. Alespoň jsem v lese a ve stínu. Když se konečně dostanu nad stromy, spatřím nad sebou sedlo Bocca del Oro, přes které se musím přehoupnout. Ze sedla je úžasný rozhled jak na horské hřebeny, které už jsem překonal, tak dolů na pobřeží a moře. Ze sedla pokračuji po velmi příjemné hřebenovce. Netrvá však dlouho. Za mírným kopečkem se mi otevře pohled na chatu Prati, kde dnes chci zůstat. Jsem ve výšce 1800 m.n.m. Úsek mezi chatou Gite.U.Fugone a chatou Prati se dá zvládnout za osm hodin. Chata je plně obsazená, takže zůstávám venku. Jižní část GR20 je více navštěvovaná a pro spaní v chatách je nejlepší dopředu si rezervovat místo nebo se spokojit se stanem, buď patřícího k chatě, nebo vlastním.

Úplněk nad horami za jasné oblohy nabízí v noci nádhernou podívanou. Vstávám do chladného rána. Přímo z místa, kde ležím, pozoruji východ slunka nad mořem. Na cestu se vydávám těsně před osmou. Už první ranní stoupání dává tušit, že jižní část GR20 nebude zas o tolik jednodušší než severní. Stezka se vine vzhůru náročným terénem až někam do dvou tisíc metrů. Projdu okolo vrcholu Punta Cappella a pokračuji po skalnatém hřebeni, dokud neklesnu do sedla Bocca di Laparo. Za celou cestu jsem nenašel jediný pramínek vody, a proto jdu k chatě Laparo kousek od cesty, kde si ji doplňuji. Po jedenácti dnech na cestě mi začínají v tomto těžkém terénu docházet síly. Po krátkém odpočinku se vydávám znovu na cestu. Hned za chatou začínám prudce stoupat do sedla Bocca di Punta Mozza. Odtud stoupání pokračuje přes Punta Bianca. Cesta vlastně překonává hřeben Monte Formicula. Prvních pár set metrů jdu lesem, ale potom už jsem vystaven žhnoucímu slunku. Když konečně začnu klesat k chatě d´Usciolu, jsem už dnes na cestě sedm hodin. Najdu si u chaty slušné místo na spaní, dokoupím nějaké potraviny, dám si sprchu a snažím se nabrat co nejvíce sil na zítra. To mě prý čeká podle průvodce dlouhá etapa a já jen doufám, že nebude moc těžká. Chladivé noci i rána jsou příjemná a odpočnu si od veder panujících přes den. Brzy ráno už jsem znovu na cestě. K chatě d´Asinau je to prý osm hodin chůze. Hned po ránu vystoupám na rozcvičení do sedla Bocca di Suragheddu (1805 m.n.m.). Následující tři kilometry jdu chvilku na jedné a chvilku na druhé straně zubatého hřebene. Když konečně sestoupím níž ze skalnatého hřebene mezi stromy, užívám si chůze mírně zvlněným terénem. O pár kilometrů dál procházím rozlehlými pastvinami a musím dávat pozor, kudy vede správná cesta, jelikož je zde hůře značená. Každou chvíli na mě vykukují z roští nebo nějaké bažiny prasata. Po pastvinách a zpevněných cestách kilometry rychle naskakují. Značení se časem zlepší, a jako každý den, i dnes mě čeká výstup. Mám už dnes za sebou více jak osmnáct kilometrů, když na přímém slunku pomalu stoupám vzhůru k vrcholu Monte Alcudina. Překonávat v závěru dne více jak šest set metrů převýšení dá opravdu zabrat. Z posledních sil se doplazím do sedla pod vrchol a konečně můžu spatřit chatu d´Asinau. Bohužel je o pět set výškových metrů níže. Chvilku se vydýchám, naberu síly a hodinu a půl trvající sestup skalnatým terénem zakončuji u chaty. Rozbalím si ležení a odpočívám. Za celý den bylo velmi málo možností doplnit vodu, a tak jsem pěkně vyprahlý. Náročný, devítihodinový pochod k chatě d´Asinau na dvaceti dvou kilometrech překonává více než 1300 výškových metrů. Možná už po dvanácti dnech na cestě přestávám být díky celkové únavě objektivní a mnohým z vás by to tak náročné nepřišlo.

Ráno mě čeká nepříjemné překvapení. V noci mi nějaké zvíře odtáhlo tašku s jídlem. Byl jsem tak utahaný a spal tak tvrdě, že to se mnou ani nehnulo. Ráno jen nacházím konzervu ve křoví, kde vypadla, když s tím ta potvora mizela do lesa. Ještě že jsem chleba měl jinde. Po skromné snídani vyrážím opět na cestu. Sestoupím k říčce d´Asinau a pokračuji po cestě nad jejím tokem. Lesní cestou obejdu skalnatý masiv Aiguilles de Bavela skoro po vrstevnici. Do sedla Bavella však musím hodně vystoupat do kopce a slunko nemilosrdně pálí. Alespoň že cestou bylo dostatek příležitostí k doplnění vody. Přesto dolezu do sedla vyčerpaný a nabírám síly ve stínu pod stromy. Sedlem prochází silnice a panuje tu velmi čilý ruch. Po odpočinku jdu chvilku po silnici, než GR20 odbočí na prašnou lesní silnici. Ze studánky ještě doplním vodu, a pak začne cesta klesat. Sestup netrvá dlouho a než se naději už se opět drápu vzhůru. Hodinku si poležím ve stínu v sedle Finosa (1206 m.n.m.), abych mohl pokračovat. Ze sedla cesta prudce klesá a asi po kilometru se dostanu k chatě Paliri. Čím se dostávám níže, tím je větší horko. U chaty si nalézám stinné místo na spaní a hlavně nakupuji nějaké jídlo jako chleba, kus sušeného vepřového masa a čokoládu. S tím bych mohl chvíli vydržet. Předposlední den jsem čekal jednodužší, ale stejně jsem nastoupal kilometr převýšení.

Na poslední úsek se vydávám chvilku po sedmé hodině a už od rána je zničující vedro. Počáteční klesání brzy přejde do zvlněného lesního terénu. Přelezu přes sedlo Bocca di Monte Braccuitu a po skalách sestupuji do nižších poloh. Přejdu další sedlo Bocca di u Sordu. Všude okolo je vyprahlá krajina a s vodou musím šetřit. Dorazím k řece Punta Pinzuta, která zanedlouho vytváří u cesty pěknou tůň ke koupání. Škrábu se do protější stěny údolí. Za kopcem následuje nepříjemný úsek mezi vysušenými křovisky, kdy se do mě opírá pálící slunko. Bez klobouku už bych se dávno upekl. Je zde daleko větší horko než v horách. Konečně! Poslední stoupání přes Bocca d´Usciolu je za mnou a pod sebou spatřím střechy vesnice Conca. U prvního domu se ještě osvěžím u studánky a doplním vodu, která už mi stejně došla, a přes vesnici dojdu až ke kostelu. Kousek pod kostelem je kemp, kde po čtrnácti dnech zakončuji svůj přechod Korsiky po dálkové trase GR20. V kempu zprostředkovávají i odvoz o deset kilometrů níže k hlavní silnici Bonifacio – Bastia. Toho druhý den využívám. Cena je 10€, ale tím, že jedeme dva, platím „jen“ polovinu. Musím dát za pravdu tvrzení, že severní část GR20 je hezčí. Na můj vkus jde ale o příliš monotónní krajinu bez velkých změn. Záleží ovšem na vkusu. Díky nasbírané únavě se mi těžko posuzuje, jestli je jih jednodušší. Úseky jsou delší a převýšení nastoupané za den vlastně zůstává. Pokud vyrazíte z Calenzany – Lumio, máte v Conce za sebou 198km a přes sedmnáct tisíc nastoupaných metrů. Je několik možností, jak GR20 absolvovat. Příliš nedoporučuji variantu, kterou jsem podnik já. Vláčet s sebou věci na kempování, věci na vaření, jídlo. I s fotografickou výbavou měl batoh přes třicet kilo. Celá GR20 je rozdělena do šestnácti etap a cestu si mnohem více užijete, pokud využijete nabídky chat táhnoucích se podél dálkové trasy. Nocleh v každé stojí 11€, mají k dispozici stany, vaří a ve většině z nich je možnost dokoupit základní potraviny. Tímto stylem potřebujete jen spacák a nějaké oblečení. Z Concy jedu k hlavní silnici společně s chlapíkem ze Švýcarska, který šel celou GR20 za pět dní. Jeho batoh měl pět kilo i s vodou, a když mohl, tak běžel. No, jde o to, co kdo od takového výletu očekává. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli variantu, rozhodně se připravte na obtížný terén po skalách a suti, velké převýšení a místa, kde je potřeba mít jistý krok a trochu lezeckých dovedností. Pokud máte dva týdny času, máte rádi hory a nelekáte se výzvy v podobě nejnáročnější dálkové trasy v Evropě, určitě se na Sentier de Grande Randonnee de la Corse vydejte.

Etapy jih:

Vizzavona – Capannelle 6h

Capannelle – Prati 8h

Prati – d´Usciolu 7h

d´Usciolu – d´Asinau 9h

d´Asinau – Paliri 7h

Paliri – Conca 6h

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h